Dinosauří stopy od Červeného Kostelce

Velmi slibnou lokalitou na objevy dinosauřích ichnofosílií je nyní starý, ale dosud aktivně využívaný[1] pískovcový lom U Devíti křížů (na zalesněném návrší „Krákorka“), nacházející se v blízkosti Červeného Kostelce na Náchodsku (v lesích mezi Červeným Kostelcem, Rtyní v Podkrkonoší a údolím řeky Úpy). Tato lokalita v podkrkonošské pánvi svými sedimenty spadá zřejmě do období svrchního triasu a je tak výrazně starší než lokality všech dosud zmíněných nálezů – pravděpodobně jde o dobu pozdního svrchního triasu (asi před 215 až 210 miliony let). Horniny triasového stáří se na území České republiky vyskytují ve vnitrosudetské pánvi a východní části Podkrkonoší (jiho-jihovýchodně od Trutnova), kde dosahují mocnosti téměř 70 m, a při okrajích vnitrosudetské pánve, kde jsou vyvinuty v mocnosti až 130 m. Jde o klastické, zejména písčité (psamitické) kontinentální usazeniny tzv. bohdašínského souvrství, konkrétně pak jde převážně o světlé kaolinické pískovce a arkózové pískovce s vložkami slepenců. Ukládaly se v prostředích mělkých sezónních jezer, sezónních říčních toků i jako větrem váté (eolické) usazeniny. Polohy slepenců s valouny hornin z podloží (tzv. krystalinika) vznikaly při epizodických událostech krátkodobých přívalových dešťů jako plošné splachy[2]. Pískovce mívají na svých vrstevních plochách často zachované čeřiny a byly zde objeveny také stopy dešťových kapek, dále bahenní, resp. písečné „sopečky“ a snad i otisky sladkovodních hydromedúz[3]. Předpokládá se, že tyto sedimenty pocházejí z doby před 220 až 200 miliony let (svrchní trias)[4]. Již v této vzdálené době se po našem území procházeli dinosauři.

———

Takto vypadá pískovcový lom v lokalitě U Devíti křížů dnes. Před více než 215 miliony let zde byla polopouštní triasová krajina, kterou se tu a tam prohnal nějaký ten dinosauromorf (a nejspíš i „pravý“ neptačí dinosaurus). Kredit: Huhulenik, Wikipedie

———

V polovině 90. let zde byla objevena tříprstá stopa menšího teropodního dinosaura (nebo dinosauromorfa) o délce 14 a šířce 18 centimetrů. Patřila zřejmě menšímu teropodovi, vzdáleně příbuznému rodu Coelophysis. Někdy bývá řazena do ichnorodu Eubrontes a vytvořil ji menší tříprstý archosaurní plaz o celkové délce asi 2-3 metry. Tento poměrně starobylý dinosaurus (nebo dinosauromorf) obýval oblasti severovýchodních Čech v době pozdního triasu, když zde panovalo velmi horké a suché, v podstatě polopouštní podnebí. V dané době se naše území nacházelo na místě dnešní severní Afriky, zhruba tam, kde je teď neklidná oblast Libye. Podle toho také vypadala tamní krajina – polopouštní až pouštní reliéf s písečnými dunami a naprostým minimem vegetace[5]. Nad pouští vály monzunové větry a pravidelně se nad ní vyskytovaly silné průtrže mračen. Po těch nejspíš zůstávaly v terénních sníženinách malé vodní nádrže, představující dočasný zdroj vody pro dinosaury i jiné živočichy z okolí. Zde potom zvířata přebývala a živila se víceméně jen dočasně rostoucí vegetací, například (paleontologicky doloženými) jemnými plavuněmi. V bahnitých okrajích těchto vodních ploch pak dinosauři zanechávali otisky svých stop, z nichž dvě se již (ke konci roku 2014) podařilo bezpečně identifikovat. Muselo jich však být více, o čemž svědčí také další podobné objevy z poslední doby. Jak se dinosauří stopy u Červeného Kostelce dochovaly až do současnosti? Roli sehrálo nejspíš také horké podnebí, které periodické vodní nádrže rychle vysušilo a z měkkého bláta brzy udělalo pevnou půdu. Horkem ztvrdlé stopy pak byly dalšími vrstvami navátého písku pohřbeny a svůj tvar si i po dvou stovkách milionů let podržely.

První otisk již zmíněného teropoda, s jistotou ale jen neidentifikovatelného dinosauromorfa[6] (viz níže), byl učiněn dělníky v lomu, kteří na jedné z odlomených pískovcových desek tříprstou stopu objevili. Na nález upozornili vědce z Českého geologického ústavu, kteří později identifikovali fosílii jako údajný otisk stopy prvního českého teropodního dinosaura. Stopu popsal oficiálně geolog Jaroslav Zajíc (Geologický ústav AV ČR) v periodiku Journal of the Czech Geological Society (43/4) z roku 1998[7]. Stopa byla přisouzena teropodovi z příbuzenstva skupiny Coelurosauria. Dle jeho závěru šlo tedy nejspíš o zástupce plazopánvých teropodních dinosaurů, příbuzného severoamerickým célofyzům (druh Coelophysis bauri). Byli to menší, asi 1-6 metrů dlouzí a relativně štíhlí dinosauři. Původce stopy byl ve svém triasovém ekosystému (před zhruba 210 miliony let) menším dravcem, který zřejmě lovil malé obratlovce (včetně jiných dinosaurů). Příbuzné druhy byly často gregarické, žily ve smečkách (v případě zmiňovaného célofyza dokonce extrémně početných, a to ve stovkách jedinců). Pokud také tento možný český teropod lovil ve smečce, jeho lovecký potenciál se pochopitelně značně zvýšil, a to i z hlediska celkové velikosti kořisti. Stopa byla otisknuta v měkkém podloží, na kterém lze údajně rozeznat také otisky dešťových kapek v podobě malých důlků. Stopa je dobře viditelná, i když není příliš dobře zachovaná – chybí například část levého a prostředního prstu. Objev je významný tím, že jde možná o vůbec první průkazný doklad o přítomnosti neptačích dinosaurů v našich dnešních geografických hranicích (Fričovy fosílie tehdy nebyly považovány za pozůstatky druhohorních dinosaurů). Vědecký název nemohl být stanoven, materiál totiž není diagnostický (někdy však bývá přirovnáván k rozšířenému ichnotaxonu Eubrontes). Populární přezdívku nález rovněž nemá, je o něm obvykle referováno pouze jako o „(první) stopě českého dinosaura“. V současnosti probíhá na lokalitě U Devíti křížů další výzkum a hlášeny jsou také objevy dalších stop, které mohly patřit neptačím dinosaurům (M. Košťák – ústní informace). Ve své práci o moravském teropodovi však Daniel Madzia zařazení mezi coelurosaury zpochybňuje. Uvádí, že tříprsté stopy jsou plesiomorfií dinosaurů a u dinosauromorfů (skupiny, do které patří jak „praví“ dinosauři, tak i jejich nejbližší příbuzní) se vyvinuly nejpozději v raném středním triasu. Vzhledem k tomu, že neznáme přesné stáří vrstev svrchní části bohdašínského souvrství, nemůžeme si být jisti, zda jde skutečně o dinosauří stopy a nemohou patřit spíše některým z jejich blízkých příbuzných[8].

———

Stopa ichnorodu Anomoepus, představující zřejmě vůbec nejstarší fosilní pozůstatek po přítomnosti dinosaurů na našem území. Jeho původce tu žil před více než dvěma sty miliony let. Kredit: © Vladimír Socha, 2015 (Chlupáčovo muzeum historie Země, PřF UK v Praze).

———

Také druhá objevená dinosauří stopa pochází z lomu U Devíti křížů v severovýchodních Čechách a patřila zřejmě jinému druhu dinosaura. V sobotu 23. dubna 2011 se konalo slavnostní odhalení stopy v Botanické zahradě hlavního města Prahy, protože právě tam byla geologem a paleontologem Radkem Mikulášem nalezena. Objev nové stopy, která byla na toto místo převezena coby součást dlažby pro místní chodníky, nebyl zcela náhodný, a to na rozdíl od toho prvního. Existenci dalších stop ze svrchnotriasového lomu předpokládal již zmiňovaný Radek Mikuláš z Geologického ústavu Akademie věd ČR. Ten systematicky procházel místa, na která byly již dříve převezeny pískovcové desky z „Krákorky“ (lidový název pro lom U Devíti křížů). Ještě před hlavním objevem několik pravděpodobných otisků dinosaurů identifikoval, nejvýznamnější byl však až jeden výrazný tridaktylní otisk z pískovcové desky chodníku v botanické zahradě v Tróji. V jeho případě už nemohlo být pochyb, že se jedná o pozůstatek po životní činnosti tříprstého obratlovce z období svrchního triasu – nejspíše dalšího českého dinosaura. K samotnému objevu došlo již na podzim roku 2010, dne 3. listopadu pak byla stopa z původního umístění vyproštěna a odvezena k bližšímu prozkoumání. Od té doby je zřejmé, že zkameněliny dinosaurů už na našem území nebudou nikdy tak unikátní, jak se donedávna myslelo. Předpokládaných otisků stop je totiž mnohem více, již nyní paleontologové vědí minimálně o několika dalších (Košťák, M. a Mikuláš R., ústní informace). Celková mocnost odkrytých částí sedimentu v lomu U Devíti křížů dosahuje vlivem denudace asi 15 – 17 metrů[9].

Tvar stopy naznačuje, že by mělo jít o ichnotaxon Anomoepus, který představuje skupinu býložravých či všežravých ptakopánvých dinosaurů (možná ornitopodů), žijících na přelomu triasu a jury. Ichnotaxon Anomoepus byl popsán z východu USA již v roce 1848, od té doby však byly otisky stop tohoto dinosaura objeveny na mnoha místech světa, a to včetně Východní Evropy. Stopa českého dinosaura byla asi 20 cm dlouhá, což odpovídá celkové délce těla zhruba 2,5 metru a výšce v kyčlích kolem 90 cm. Hmotnost dinosaura pak dle odhadů činila asi 10 až 20 kilogramů. Je pravděpodobné, že tito dinosauři měli konec čelistí zakončen jakýmsi zobákem, pokrytým rohovinou. Nohy pak byly zakončeny mírně zaoblenými drápy a ocas tvořil zhruba polovinu délky těla. Anomoepus od Červeného Kostelce žil dle zatím publikovaných odhadů zhruba v době před 220-210 miliony let, tedy ve střední části svrchního triasu (datace ale není jistá). Odhalení stopy proběhlo za velkého mediálního ohlasu ve spolupráci s Českým rozhlasem v dubnu 2011 a její originál byl poté vystaven v Chlupáčově muzeu historie Země na pražském Albertově[10]. Na výzkumu stopy se podílí paleontologové Martin Košťák a Martin Mazuch, zdařilou rekonstrukci jejího původce namaloval výtvarník Petr Modlitba (viz obrázek výše). Čeřiny a stopy po kapkách deště zkamenělé a dochované až do současné doby dokreslují příběh jednoho z mála známých dinosaurů, obývajících naše dávné svrchnotriasové území. Dá se předpokládat, že podobných nálezů bude v příštích letech nadále přibývat.

———

V roce 2011 byl oznámen objev druhé dinosauří stopy Radkem Mikulášem. Místem nálezu kupodivu nebyl lom u Červeného Kostelce, nýbrž chodník v botanické zahradě v pražské Tróji. Pískovcová deska i s dinosauří stopou sem byla totiž dovezena pro vydláždění návštěvnické pěšinky. Kredit: Petr Modlitba, web ČRo

———

Odkazy a reference:

[1] In http://lokality.geology.cz/100 (Web České geologické služby)

[2] Košťák M. a kol.: Putování naším pravěkem, Granit, Praha 2011 (str. 81)

[3] Chlupáč, I. a kol.: Geologická minulost České republiky, Academia, Praha 2002 (str. 242)

[4] In http://www.rozhlas.cz/meteor/stopa/_zprava/872198 (Web Českého rozhlasu; pořad Meteor)

[5] Košťák, M. a Mazuch, M.: Dinosauři v Čechách (V jakém žili prostředí), Vesmír 89, 433, 2010/7

[6] Vzhledem k tomu, že není přesně známé geologické stáří nálezu, nemůžeme si být jisti, zda šlo o pravého teropodního dinosaura nebo spíše ještě vývojově bazálnější formu skupiny Dinosauromorpha. (Madzia, D., ústní informace)

[7] Zajíc, J. 1998. The first find of the dinosaurian footprint in the Czech Republic (the Krkonoše Piedmont Basin) and its stratigraphic significance. Journal Czech Geol. Soc., vol. 43/4, issue 4, pages 273 – 275.

[8] Madzia, D. (2014): The first non-avian theropod from the Czech Republic. Acta Palaeontologica Polonica. 59 (4): 855 – 862. (str. 855)

[9] Košťák M. a kol.: Putování naším pravěkem, Granit, Praha 2011 (str. 82)

[10] In http://www.rozhlas.cz/meteor/stopa/ (Web Českého Rozhlasu, pořad Meteor, 2011)

———

Ornitopod od Kutné Hory

Jediným dosud relativně dobře prozkoumaným a bezpečně identifikovaným (alespoň na úrovni podřádu) fosilním exemplářem zástupce skupiny Dinosauria je objev nedaleko obce Nová Lhota (Mezholezy) u Kutné Hory. Tento dosud nejvýznamnější objev dinosauřích pozůstatků na našem území byl učiněn na jaře roku 2003. Opět se přitom jednalo o pouhou náhodu. Tehdy se procházel lékař a amatérský sběratel fosilií MUDr. Michal Moučka jednou z do té doby nepříliš významných lokalit nedaleko zmíněných Mezholez u Kutné Hory (severně od vesnice Nová Lhota). Nálezce zde původně sbíral fosilie bezobratlých mořských živočichů, kterých bylo v těchto příbřežních sedimentech větší množství. Poté však jeho pozornost upoutal kousek zkamenělé kosti z dolní končetiny, vyčnívající z horniny. Když nálezce později odnesl kost do pražského Ústavu geologie a paleontologie na Albertově, vzbudil značný rozruch. Na první pohled bylo jasné, že pokud platí druhohorní stáří nálezu, pak byla nepochybně objevena první kost českého dinosaura. Šlo o zhruba 40 cm dlouhou levou stehenní kost spolu s několika dalšími neidentifikovatelnými kůstkami dolní končetiny. Jak vyplynulo z následujícího výzkumu, kost patřila poměrně malému, jen asi 4 metry dlouhému ornitopodnímu dinosaurovi. Zřejmě šlo o jakousi trpasličí formu ornitopoda, vykazujícího tzv. ostrovní nanismus. Abychom si však byli jistí, že šlo o skutečného „trpaslíka“, museli bychom znát přesnější systematické zařazení tohoto dinosaura. Český ornitopod byl jakousi menší obdobou vzdáleně příbuzného (avšak o 30 milionů let staršího) rodu Iguanodon. Dinosaurus od Kutné Hory žil zhruba před 95 miliony let v období počínající pozdní křídy (pozdní cenoman). Zachovaná kost vykazuje některé podobnosti s kostmi spodnokřídových iguanodontidů, spíše než s fosiliemi svrchnokřídových zástupců této skupiny, známých například z Francie. Primitivní znaky také poukazují na to, že český dinosaurus patřil k bazálním (málo vývojově pokročilým) zástupcům skupiny Iguanodontia. Rozhodně tak nešlo například o nějaký nový druh rodu Iguanodon, jak z mnoha dobových populárních článků mohlo vyplývat (D. Madzia, pís. informace).

———

Skupinka českých ornitopodů, procházejících se po břehu jednoho z ostrovů, které se kdysi nacházely na našem území. Před 95 miliony let bychom místo gotického Chrámu Sv. Barbory v Kutné Hoře mohli mít právě takovýto výhled. Autor: Petr Modlitba.

———

V daném období leželo území našeho státu z větší části pod hladinou mělkého moře, pouze místy z něj vyčnívaly pásy ostrůvků. Tyto ostrovní soustavy se vyskytovaly i v období cenomanu (přelom spodní a svrchní křídy) a právě v této době putovaly po našem území skupinky malých, ostrovních forem iguanodontidů, menších příbuzných populárních druhů ze západní Evropy a Severní Ameriky. Klasičtí iguanodontidi však dosahovali až trojnásobné velikosti a většinou se také vyskytovali o několik desítek milionů let dříve. Stehenní kost iguanodontida od Mezholez dosahuje pouze 40 % velikosti stejné kosti u druhu Iguanodon bernissartensis, teoreticky však mohlo jít o dosud ne plně dospělého a tedy stále rostoucího jedince. Přesto by rozměrů velkých ornitopodů typu iguanodona nebo pozdějších kachnozobých dinosaurů (hadrosauridů) s jistotou nedosahoval. „Český“ dinosaurus měřil podle hrubých odhadů asi 3,5-4,5 metru na délku, vážil několik stovek kilogramů a živil se nejspíše spásáním nízké rostlinné vegetace. Předpokládá se, že do jídelníčku zahrnoval zejména slanomilnou jehličinu druhu Frenelopsis alata, dobře známou z dřívějších paleontologických výzkumů lokalit tohoto souvrství (perucko-korycanské souvrství)[1]. Fosílie dinosaura byly objeveny v typických sedimentech někdejších písečných pláží, prostoupených horizonty obsahujícími fosílie měkkýšů a rudistů. Tyto sedimenty nejspíš vznikly na jižních svazích někdejšího středoevropského souostroví. Ornitopod zřejmě obýval menší soustavu ostrovů, které se nacházely severně od místa nálezu, dnes v blízkosti měst Kolín, Kutná Hora a Čáslav. Mohl však žít také na jižně položeném, mnohem větším území tzv. Rýnsko-českého ostrova (masívu). K nálezu došlo v místě mořského kanálu mezi dvojicí větších ostrovů s velmi nepravidelně členěným pobřežím. Velmi dobrý stav zachování stehenní kosti (hlavice stehenní kosti stále vykazuje mineralizované útvary, sledující průběh šlach) naznačuje, že pohřbení proběhlo velmi rychle. Přesto nese kost stopy po okusování žraloky a snad i dalšími mořskými predátory (možná pliosaury a primitivními mosasauridy, ačkoliv na život v moři plně adaptované formy z této doby ještě neznáme). Ornitopod byl tedy před pohřbením a následnou fosilizací nejspíš mršinou, splavenou do moře[2]. Paleontologové dále předpokládají, že na uložení fosílií se podílela extrémně silná bouře, která měla na mořskou hladinu podobný efekt, jako vlna cunami. Nasvědčuje tomu sedimentologický rozbor, který odhalil přítomnost valounů rul z podložního krystalinika, dále objev fosilních schránek ústřic a rudistů i trsů koloniálních korálů v někdejším jemném písku pláží. Plovoucí mršina dinosaura tedy mohla být pohřbena díky velmi rychlé a dynamické bouři, jež zanesla zbytky těla na písečnou pláž a pohřbila ji pod vrstvami písku[3]. Jedná se o velmi šťastnou okolnost, protože se dá předpokládat, že za poměrně krátkou dobu by již tělo i se zbývající částí kosterního aparátu zcela roznesli mořští mrchožrouti.

V době života dinosaura, přibližně před 95 miliony let, dochází k největšímu známému zdvihu hladiny oceánů, a to zejména vlivem rozpadu jižního superkontinentu Gondwany. Vznik oceánských hřbetů v oblasti oddalování tektonických desek vede ke zdvihu hladiny řádově o desítky metrů. Tato cenomanská transgrese při svém maximálním rozsahu by pokryla vodní plochou až třetinu současné rozlohy pevnin[4]. Je možné, že globální vzestup hladiny činil dokonce 200 – 300 metrů a mořem zůstalo nepokryto jen 18 % zemského povrchu (oproti dnešním 29 %). Až koncem křídy pak naopak došlo k výraznému poklesu mořské hladiny[5]. Na území Čech se v této době vytváří přímořská deltová a lagunární prostředí, severní část českého masívu se stává mořským dnem. Vzniká také průliv mezi křídovými moři na severozápadě Evropy a teplým oceánem Tethys na jihovýchodě. V prostoru Střední Evropy dominuje jediný pevninský masív v podobě tzv. Rýnsko-českého ostrova[6]. Ekologické podmínky v prostředí těchto ostrovů odpovídají trendu ostrovního nanismu. Ornitopod vykazuje velmi malé tělesné rozměry v poměru ke známým druhům příbuzných dinosaurů. Při hmotnosti v řádu několika stovek kilogramů (a se stehenní kostí o délce pouhých 40 % oproti femuru rodu Iguanodon) zřejmě představoval trpasličí formu býložravého ornitopoda. Potravou těchto herbivorů mohly být již zmíněné keřovité jehličnany druhu Frenelopsis alata nebo jinanovité keře rodu Eretmophyllum obtusum, na lokalitě přímo paleontologicky doložené. Zejména Frenelopsis alata s výraznými dužnatými šišticemi, vytvářející monodominantní stanoviště ve slaných močálech, zřejmě představuje jednu z hlavních složek potravy těchto dinosaurů[7]. Dinosaurus od Mezholez se zřejmě dokázal pohybovat po dvou i po čtyřech, k pohybu mu sloužily silné končetiny zakončené tříprstými chodidly a kopýtkovitými drápy. Ve stejném ekosystému se možná vyskytovali také menší nebo středně velcí teropodní dinosauři, kteří mohli „ostrovní“ iguanodonty lovit. Dokud však neobjevíme jejich fosilie, nic konkrétního o nich vědět nebudeme. To samé platí také o samotném českém ornitopodovi, jehož pozůstatky jsou bohužel příliš fragmentární na to, aby umožnily přesnější systematické zařazení. V květnu roku 2005 sice studenti geologie pod vedením Doc. RNDr. Václava Zieglera CSC. objevili v jiném lomu další fragmenty kostí pravděpodobně jiného jedince stejného dinosaura, ani tento nový materiál však v přesnější klasifikaci nepomohl[8].

———

Snímek stehenní kosti českého dinosaura, pořízený na výstavě koster argentinských dinosaurů v pražském nákupním centru Chodov v březnu 2007. Jde o dosud nejlepší fosilní doklad přítomnosti neptačích dinosaurů na našem území. Autor: Vladimír Socha, Wikimedia Commons

———

Je téměř jisté, že český ornitopod byl již dospělým nebo téměř dospělým jedincem, o čemž svědčí zejména histologická struktura kosti s plně adultní podobou lamelární histologie s Haversovým cévním systémem[9]. Vzhledem k nedokonalému stupni zachování a fragmentární povaze nálezu lze však málokteré tvrzení považovat za zcela jisté a definitivní. Systematická pozice ornitopoda je také dosud nejasná a takovou nejspíš i zůstane (pokud nedojde v budoucnu k velmi šťastnému nálezu dalšího materiálu). Původní popisná studie označuje tuto formu jako cf. Iguanodontidae gen. et sp. indet. (taxonomicky neurčitelný zástupce čeledi Iguanodontidae). Podle předběžné a dosud nepublikované analýzy D. Madzii se pak může jednat také o bazálního zástupce kladu Styracosterna. Zdá se tedy být pokročilejší (vývojově blíže příbuzný hadrosauridům) než třeba evropští zástupci kladu Rhabdodontidae, ale zároveň bazálnější (vývojově méně pokročilý) než samotný rod Iguanodon. Stehenní kost vykazuje anatomické znaky, které se vyskytují napříč kladem Iguanodontia a bude třeba dalšího studia k přesnějšímu zařazení tohoto nejspíše zcela nového taxonu (rodu a druhu) ornitopoda (D. Madzia, soukromá písemná informace). Český dinosaurus je tedy nejspíš skutečným „originálem“, dosud neznámým druhem ornitopodního dinosaura. A máme tu ještě jeden unikát – je zajímavé, že se jedná dosud prakticky o jedinou kontinentální fosílii suchozemského obratlovce z období cenomanu ve střední Evropě severně od „alpské“ Tethydy[10]. Kosterní materiál dinosaura od Kutné Hory zkrátka zůstává i nadále nejlepším dokladem o přítomnosti nadřádu Dinosauria na našem dnešním geografickém území.

———

Reference:

[1] Fejfar, O. et al. (2005): First Cenomanian dinosaur from Central Europe (Czech Republic). Acta Palaeontologica Polonica 50 (2), str. 299.

[2] Ibidem, str. 296.

[3] Košťák, M. a Mazuch, M.: Dinosauři v Čechách (V jakém žili prostředí), Vesmír 89, 432-435, 2010/7

[4] Dougal Dixon et al., Atlas of Life on Earth, (New York: Barnes & Noble Books, 2001), p. 215.

[5] Chlupáč, I. a kol.: Geologická minulost České republiky, Academia, Praha 2002 (str. 259)

[6] Košťák, M. a Mazuch, M.: Dinosauři v Čechách (V jakém žili prostředí), Vesmír 89, 434, 2010/7

[7] Fejfar, O. et al. (2005): First Cenomanian dinosaur from Central Europe (Czech Republic). Acta Palaeontologica Polonica 50 (2), str. 299.

[8] In http://www.dyksoft.cz/kbev/Department/writed.php (Web Katedry Biologie a ekologické výchovy PedF UK)

[9] Fejfar, O. et al. (2005): First Cenomanian dinosaur from Central Europe (Czech Republic). Acta Palaeontologica Polonica 50 (2), str. 299.

[10] Zoltan Csiki-Sava, Eric Buffetaut, Attila Ősi, Xabier Pereda-Suberbiola & Stephen L. Brusatte (2015): Island life in the Cretaceous — faunal composition, biogeography, evolution, and extinction of land-living vertebrates on the Late Cretaceous European archipelago. ZooKeys 469: 1-161.

———

Teropod od Brna

Zatím posledním pozůstatkem dinosaura, objeveným v České republice, je jediný izolovaný zub jurského teropoda, popsaný Danielem Madziou z Institutu paleobiologie Polské akademie věd ve Varšavě (tehdy studentem Masarykovy univerzity v Brně). Tento „objev“ (či přesněji reklasifikace již mnohem dříve objeveného fosilního zubu) byl rovněž zčásti dílem náhody. V roce 2012 obhájil D. Madzia bakalářskou práci s názvem První fosilní materiál jurského teropodního dinosaura z České republiky[1], ve které popisuje první rozeznaný zub této skupiny z našeho území (kat. ozn. IGS-MJ-0001). Ještě téhož roku zaslal autor anglickou verzi studie do periodika Acta Palaeontologica Polonica, kde byla roku 2013 přijata jako akceptovaný rukopis[2] a následně publikována v prosinci roku 2014[3]. Na neobvyklou fosílii v paleontologických sbírkách PřF MU jej upozornili tehdejší kolegové – studenti Jakub Březina a Michal Matějka[4]. Zifodontní archosauří zub byl označen německým štítkem s nápisem „Teleosaurus (Zahn), Ein Meereskrokodil, Ob. Jura. Schwedenschanze“. Jak se ukázalo, dinosauří zub jsme měli doslova před očima již mnoho desítek let a nikdo o tom neměl tušení. Původně byl tedy fosilní zub připisován jurskému krokodyliformovi (mořskému příbuznému dnešních krokodýlů) ze skupiny Thalattosuchia, konkrétně pak evropskému rodu Teleosaurus, popsanému již roku 1825. K objevu zubu došlo nepochybně před koncem druhé světové války, jinak by popisek nebyl německý (exemplář musel být původně uložen v budově brněnské Německé techniky, která zanikla roku 1945). Více se o historii nálezu v dostupné literatuře nepodařilo zjistit (Madzia, 2012). Lokalita Švédské šance (Brno-Slatina) je tvořena zejména karbonáty z období svrchní jury a jde o sedimenty mořského původu. Zub je nepochybně archosauří, o čemž svědčí rozsah báze, boční zploštění zubní korunky a přítomnost vroubků na karinách[5].

———

Přibližná podoba českého teropoda od Brna. V období končící jurské periody před 160 miliony let obývali budoucí jižní Moravu zhruba pět metrů dlouzí draví dinosauři. Na obrázku si dvojice těchto predátorů pochutnává na čerstvé mršině mořského krokodýla. Autoři: Jakub Kowalski a Edyta Felcyn

———

Zachovaná část zubní korunky měří zhruba 2,5 cm, navazuje na ní i částečně dochovaná báze zubu. Podrobnější výzkum ukázal, že jde s největší pravděpodobností o zub teropodního dinosaura, patřícího mezi bazální tetanury (vývojově primitivní zástupce skupiny Tetanurae). Vzhledem ke geologickému stáří a geografickému výskytu lze předpokládat, že moravský teropod (jak se nálezu začalo přezdívat) byl nejspíš zástupcem čeledi Megalosauridae nebo Sinraptoridae (dnes již převládá spíše jméno Metriacanthosauridae). Další možností je také příslušnost k čeledi Allosauridae nebo dokonce nadčeledi Tyrannosauroidea. Se současnými technologickými možnostmi výzkumu a omezeným fosilním materiálem však zatím přesnější určení není možné[6]. Teropodní dinosaurus od Brna zřejmě obýval ostrovní prostředí severních oblastí Tethydy (dnes jv. okraj Českého masivu) a pevnina nejspíš nebyla od místa původního nálezu výrazně vzdálená. Stáří je svrchnojurské (geologický stupeň oxford, asi před 163 – 157 miliony let). Stanovení přesného stáří moravského teropoda komplikuje fakt, že stratigrafický rozsah karbonátů na Švédských šancích nelze zatím s jistotou přesně stanovit[7]. Srovnáním s velikostí zubů a kompletněji zachovaných teropodů lze odvodit, že tento dinosaurus dosahoval délky v rozmezí 4 – 6 metrů. Jde tedy o průměrnou velikost, příslušníci této skupiny dosahovali někdy délky i přes 10 metrů a hmotnosti v řádu několika tun (např. rod Torvosaurus, známý dnes z Portugalska i Spojených států amerických[8]). Teropod od Brna nicméně dost možná představoval dominantního predátora ve svých ekosystémech a vzhledově se příliš nelišil od lépe známých zástupců skupiny Megalosauridae či Sinraptoridae. Šlo tedy o relativně štíhle stavěného dvounohého dravce s mohutnou lebkou a silným ocasem. Více o tomto dávném obyvateli naší země prozradí snad až případné budoucí objevy.

———

Snímek zubu moravského teropoda i s detailem na vroubkování. Při délce kolem 2,5 cm patřil zub menší až středně velké tetanuře. Pro dospělého člověka by tento dravec nepochybně představoval smrtelné nebezpečí, dělí nás však od něho maličkost – 1 600 000 století geologického času. Kredit: Daniel Madzia (z jeho práce v Acta Paleontologica Polonica).

———

Shrnutí

Dostáváme se tedy k závěru naší série příspěvků o českých druhohorních plazech. Ačkoliv jsou pozůstatky velkých mezozoických plazů (a zejména pak neptačích dinosaurů) na území České republiky velmi vzácné (alespoň ve srovnání s velkými evropskými zeměmi typu Velké Británie, Německa nebo Francie), podařilo se je zde také objevit. První nálezy tohoto druhu byly dokonce popsány již Antonínem Fričem v poslední čtvrtině 19. století, k dalším pak dochází i na počátku nového tisíciletí. Jde sice spíše o fragmentární materiál, nechybí zde ale objevy v taxonomicky i geochronologicky širokém spektru. Kromě četných pozůstatků mořských plesiosaurů byly zatím objeveny také dvě fosílie mosasauroidů, zřejmě dvě fosílie ptakoještěrů a celkem asi šest nálezů, které lze potenciálně přiřadit skupině Dinosauria. Ty pravděpodobně pochází ze všech tří period druhohorní éry, ať už jde o triasové ichnofosilie od Červeného Kostelce, jurský zub teropoda od Brna či křídové fosílie ornitopoda od Kutné Hory a zároveň nedávno revidované Fričovy nálezy. Geologický záznam neptačích dinosaurů na našem území představuje pravděpodobně časové rozpětí přes 120 milionů let (nejstarší stopy od Červeného Kostelce možná 210 milionů let, nejmladší nález kosterních fragmentů od Srnojed přibližně 88 milionů let). Ukazuje se tedy, že ačkoliv jsou tyto objevy spíše dílem náhody a ani následný systematický průzkum lokalit nemusí vést ke kýženému cíli v podobě odkrytí dalších podobných fosílií, budoucí perspektiva pro objevení dosud neznámých dinosauřích fosílií na našem území je poměrně dobrá. Česká republika se samozřejmě nikdy nezařadí mezi státy dinosauřími fosíliemi nejbohatší[9], dá se ale očekávat, že alespoň skromný diagnostický materiál bude v průběhu následujících desetiletí získán.

———

[1] In http://www.muni.cz/research/publications/984182 (Web MU v Brně)

[2] In http://app.pan.pl/article/item/app20120111.html (Akceptovaný rukopis v Acta Palaeontologica Polonica)

[4] Stojí za zmínku, že Michal Matějka je zároveň objevitelem fragmentární kostry velké křídové ryby rodu Xiphactinus, kterou objevil roku 2001 v blízkosti svého bydliště, na Šachově u Borohrádku. Nález poté zkoumal a veřejně představil Boris Ekrt z Národního muzea v Praze (2007).

[5] In http://osel.cz/index.php?clanek=6779 (Web Osel.cz)

[6] Madzia, D. (2014): The first non-avian theropod from the Czech Republic. Acta Palaeontologica Polonica. 59 (4): 855 – 862. (str. 860)

[7] Ibidem (str. 856)

[8] Hendrickx, C.; Mateus, O.V. (2014). Evans, Alistair Robert, ed. „Torvosaurus gurneyi n. sp., the Largest Terrestrial Predator from Europe, and a Proposed Terminology of the Maxilla Anatomy in Nonavian Theropods“. PLoS ONE 9 (3): e88905. doi:10.1371/journal.pone.0088905.

[9] Socha, V. & Madzia, D., 2006. Dinosaur statistics 2006. Web Wild Prehistory (online 2006).

Odkaz na článek D. Madzii na webu Wild Prehistory.

———

…aneb Ohlédnutí za nejvýznamnějším Francouzem v dějinách české paleontologie

Podivínský pán, který se domlouvá lámanou češtinou a kupuje si za nemalé peníze veškeré „kamenné brouky“, které může od místních dělníků získat. Tak nějak asi viděli Joachima Barranda obyvatelé povodí Berounky v polovině předminulého století. O jeho spletité cestě, která z něj učinila jednoho z největších paleontologů pracujících na našem území, se toho napsalo již hodně a je poměrně dobře známá. Barrande se narodil v městečku Saugues v jihofrancouzském departementu Haute-Loire dne 11. srpna 1799. Dětství a rané mládí prožil za neklidné vlády Napoleona I. Jeho otec byl pouze malým obchodníkem, prodávajícím podomácku tkané plátno a vlněné houně. Přesto považoval za svoji občanskou povinnost umožnit svým synům nejvyšší možné vzdělání, proto je poslal na tehdy nejdražší pařížské Stanislavovo lyceum. Odměnou mu pak bylo, že oba synové, Joachim i jeho bratr Joseph úspěšně složili zkoušky a byli přijati na prestižní vysokou školu technického rázu École Polytechnique. Napoleon tuto školu proměnil v podstatě ve vojenský ústav, studenti zde byli vyučováni na útraty ministerstva války, nosili uniformy a bydleli v internátu. Primárním účelem měla být výchova budoucích dělostřeleckých důstojníků a také inženýrů, schopných vyhovět potřebám armády při stavbě komunikací, mostů či železničních tunelů. Právě zde Barrande získal základy svého neobvyklého vzdělání a zařadil se po bok dalších slavných absolventů školy (mezi nimi se objevil také průmyslník André-Gustave Citroën, objevitel radioaktivity Becquerel, jeden z objevitelů planety Neptun Le Verrier nebo slavný válečník Foch).

———

Portrét Joachima Barranda v pozdějším věku. Tento francouzský inženýr proslavil v 19. století české prvohorní lokality v celém vědeckém světě. Zdroj: Wikipedie

———

Joachim Barrande byl na polytechniku přijat hned napoprvé a navíc ji po dvouletém studiu zakončil s pořadovým číslem 1 – jako nejlepší absolvent ročníku. Následně pak studoval na škole École des Pont set Chaussées (vysoká škola technická se zaměřením na pozemní stavby). Také bratr Joseph byl ale úspěšný – po dohodě mezi carskou vládou a Francií, zastoupenou maršálem Bazainem, řídil později projektování velkolepé sibiřské magistrály. Joachim měl ale před sebou jiný osud – měl se stát jednou z nejvýznamnějších postav paleontologie, tedy vědy o dějinách života na Zemi. Pomohla mu zejména šťastná okolnost, že se více než dobře zapsal do paměti velikánů mezi přírodovědci – svými učiteli. Mezi nimi nechyběly ani osobnosti typu Georgese Cuviera (1769 – 1832), zakladatele srovnávací anatomie a paleontologie obratlovců nebo Jeana-Baptiste Lamarcka (1744 – 1829), biologa a autora jedné z prvních evolučních teorií. Právě na jejich doporučení si Vévoda z Angoulȇme, tehdejší následník panujícího krále Karla X., vybral talentovaného Barranda za vychovatele a učitele přírodních věd pro svého syna. Tato skutečnost měla změnit jeho život způsobem, jaký neočekával a zprvu se snad jevil jako tragický. V posledku ale přispěl k tomu, že se rodilý Francouz nesmazatelně zapsal do dějin jiného národa.

V roce 1830 opět zachvátila Paříž řetězová reakce nespokojených obyvatel, vedoucí až ke konečnému sesazení Karla X. z trůnu. Naštěstí se tentokrát již obešla bez masových poprav a sesazený král mohl opustit Francii i se svým dvorem a osobním jměním. Exulantem byl také hrabě z Chambordu a spolu s ním vychovatel Barrande. Nejdříve strávili rok ve skotském Edinburghu, poté ale Karel X. přijal nabídku rakouského císaře Ferdinanda Dobrotivého a usídlil se na pražském Hradě. Zpustlé paláce, sloužící dlouhodobě jako vojenská skladiště však komfortu Versailles nemohl konkurovat, a tak se po třech letech přesouvá dvůr krále Karla X. na jih od Gorlice (současná Itálie). Také hrabě de Chambord si kupuje rakouský zámeček Frohsdorf, sem už ho však Barrande nenásleduje. Možná ho už omrzela hra na dvořana, kterou upřímně neměl rád, možná ho zlákaly geologické poklady zlíchovské skály a dalších středočeských vrstev. Jisté je, že Barrande se v Čechách neskrýval, ani zde nehledal nový domov. Do Francie totiž stále zajížděl a v Paříži měl dokonce pronajatý byt v „dobré čtvrti“ nedaleko Sorbonny. Nově nastoupivší král Ludvík Filip sice odmítal veškeré nároky svého předchůdce, pro Barranda ale nepředstavoval žádné nebezpečí. I přes občasné služební cesty po Evropě se však z francouzského vědce stal prakticky doživotně obyvatel českých zemí, který se zamiloval nejen do českých prvohorních zkamenělin.

Nálepka jakéhosi askety, který se prochází ve starém kabátě a který si utrhuje od úst, aby mohl pracovat ve svém chudém pokoji na sbírce zkamenělin, zřejmě není zcela přesná. K dámám se choval uhlazeně a dvorně, za každých okolností tak „zůstával Francouzem“. Vzhledem k tomu, že byl bohužel také „francouzsky“ diskrétní, se o jeho mladých letech strávených v Praze nic pikantního již nejspíš nikdy nedozvíme. Jeho pověst podivínského profesora, neustále zapichujícího nos do země pod sebou je však určitě neoprávněná – spočívá spíše v mentalitě tehdejší doby, která ve vědcích chtěla vidět podobné odtažité podivíny. Dělníci, které Barrande naučil vyhledávat, sbírat a nosit mu zkameněliny jej naopak popisují jako bodrého pána, který si našel čas popovídat si s nimi i o běžných starostech a někdy jim i radou nebo penězi vypomoci. Je známo, že hospodyni dělala Barrandovi matka spisovatele Jana Nerudy, Barbora Nerudová. Ačkoliv byla jen o čtyři roky starší než on, nazýval ji Barrande „paní bábinkou“ a choval se k ní velmi hezky. Neruda sám měl Barranda ve velké úctě, o čemž svědčí i fakt, že mu přinesl ukázat svoji první vytištěnou básnickou sbírku. Barrande si údajně pročetl celou sbírku Hřbitovní kvítí (což vzhledem k jeho nedokonalé češtině určitě nebylo snadné) a udělil pak mladému Nerudovi tuto radu: „Český národ nyní potřebuje spíše učence než básníky“. Snažil se tak Nerudu údajně nasměrovat od literatury k vědě, což se mu ale nepovedlo.

———

List z Barrandova stěžejního díla Silurský systém středních Čech, kterým si ještě zaživa postavil vlastní pomník. Preciznost zobrazení jednotlivých trilobitů i dalších paleozoických organismů v této práci je evidentní na první pohled. Zdroj: Wikipedie

———

Barrande obýval poměrně pohodlný, i když chudě vybavený pavlačový byt. Jeho sbírky zkamenělin postupně rostly a nabývaly podoby muzejních depozitářů, pro které už v bytě nebylo kam šlápnout. Nejednou prý Barrande káral paní Nerudovou, aby mu v zápalu úklidové horečky nevyhazovala zkameněliny na smetiště. Pro ní však trilobiti, hlavonožci a další staré pozůstatky prvohorního života představovali jen haldu zaprášeného kamení. Barrande však vytrval a v bytě si ponechal místo jen pro stůl, u kterého bádal, a pro postel. Pracoval za světla kahanu, stojícího na obráceném hrnci a večer si sám nahlas povídal, co musí druhý den zařídit, zapsat a vyzkoumat. Výsledkem bylo dílo, které by dnes zaměstnalo celé vědecké oddělení některého z dobře zavedených paleontologických ústavů. Jeho práce, kterou původně započal jako sběratelskou, brzy přerostla v badatelskou a po několika desetiletích vyústila v monumentální dílo, pro které se Barrande stal jednou z nejvýznamnějších postav dějin vědy. Jeho hlavní práce dostala název Systȇme Silurien du centre de la Bohème (Silurský systém středních Čech) a svým rozsahem předčí všechny ostatní paleontologické práce té doby. V době smrti čítalo jeho vydané dílo 6887 stran a k tomu 1087 kreslených příloh velkého formátu. Celkem 22 svazků vážilo úžasných 62 kilogramů, dalších sedm svazků bylo navíc připraveno k tisku.

O Barrandovi zlé jazyky tvrdily, že skrblil, ale to je nejspíš jen pomluva. Naopak je známo, že na svou sběratelskou činnost vydal během čtyřiceti let asi půl milionu franků. Těmi platil zejména své anonymní armádě sběratelů z řad skalníků, kteří mu nosili objevené zkameněliny. Bez jejich práce by sotva mohl odkázat Národnímu muzeu na 1200 beden zkamenělin. O Barrandově charakteru vypovídá také to, jak se zachoval, když zjistil, že jej někteří skalníci okrádají odprodejem části zkamenělin překupníkům – pouze si povzdech, že kdyby jim mohl platit víc, nechovali by se takto nečestně. Ve své poslední vůli navíc odkázal 10 000 zlatých svým pokračovatelům na dokončení svého díla. Barrande odkázal všechny své sbírky Čechám, přesto zůstal Francouzem – odmítl například čestné občanství města Prahy. Příznačné je, že zachoval věrnost i svým přátelům a chlebodárcům, z toho důvodu odmítl také členství ve Francouzském institutu, který neuznával nároky jeho krále. Německy učil Barranda sám František Palacký, který na něho nejspíš vlastenecky působil. Barrande se svému novému domovu odvděčil také množstvím vědeckých názvů českého původu, které dával svým objevům. Jeden mlž se například na počest Nerudovy matky jmenuje Babinka. Joachim Barrande zemřel dne 5. října 1883 na zápal plic krátce poté, kdy dorazil do rakouského Frohsdorfu vyřizovat pozůstalost Jindřicha hraběte z Chambordu (1820 – 1883). Je tedy pohřben na rakouské půdě, množství oblastí, památníků a místních jmen jej však připomíná i nám. Vždyť kdo by neznal Barrandien, Barrandov či Barrandovské skály?

Vladimír Socha

Pozn. aut.: Text vychází částečně z předlohy článku, napsaného pro časopis Tajemství české minulosti.

———

Zajímavosti:

Otcovství Jana Nerudy

Vzhledem k tomu, že Barrande i Neruda jsou si poněkud podobní, vzniklo časem podezření, zda francouzský inženýr neměl k Barboře Nerudové (1795 – 1869) až příliš velkou náklonnost, jejímž plodem je právě náš významný literát. Jedinými indiciemi pro tuto myšlenku jsou pouze určitá podoba a také nadprůměrná inteligence obou mužů. Ve skutečnosti však byl Neruda spíše jakýmsi neoficiálním adoptivním synem, ke kterému si Barrande do jisté míry vypěstoval otcovský vztah. Neruda mu ve svém díle věnoval nejednu vřelou vzpomínku. Na druhou stranu však také hořce vzpomínal na chvíli, kdy svému učenému vzoru přinesl na ukázku malou sbírku zkamenělin pro určení, Barrande v ní však objevil cosi zajímavého a celou ji Nerudovi zabavil. Možná právě tehdy „ztratil český národ vědce, ale nalezl básníka“.

Půvabná terminologie skalníků

Skalníci, kteří Barrandovi přinášeli zkameněliny, vytvořili vlastní názvosloví, kterým trilobity a další zkamenělé prvohorní tvory označovali. Tak se místo vědeckých názvů Odontochile, Dalmanitina nebo Dicranopeltis objevují půvabná jména „dvorecký rak motýlový“, „veselák“ nebo „zamračená hlavička, kropenatý ocásek“. Díky těmto výstižným názvům se mohl francouzský učenec domluvit s českými skalníky, pro které byla latina přece jen příliš složitou řečí.

———

…aneb Celebrita s vrásčitou tváří

Zatímco názory na kvalitu děje i zobrazených dinosaurů v Jurském světě mohou být velmi rozdílné, jedno se filmu musí přiznat. Již ke konci srpna se stal s tržbou téměř 1,64 miliardy dolarů s velkým předstihem komerčně třetím nejúspěšnějším filmem všech dob a dosud trhá všelijaké rekordy podobného druhu (celkem má na svém kontě sedm celosvětových rekordů a mnohem víc jich zaznamenal na domácí půdě ve Spojených státech). Je také zatím komerčně nejúspěšnějším filmem tohoto desetiletí, zaznamenal nejdrtivější start, co se financí týče (vůbec nejrychleji se přehoupl přes „magické“ bariéry 500 milionů, 1 miliarda i 1,5 miliardy dolarů) a svým tvůrcům přinesl vskutku gigantické zisky. Není proto divu, že už dnes známe datum uvedení dalšího dílu, který má do kin dorazit v červnu roku 2018. Ale dost už o filmu samotném. Učiňme nyní zadost názvu příspěvku a podívejme se na dinosaura, který je sice s dějem filmu úzce spojen, setkáme se s ním ale pouze zprostředkovaně. A to v podobě ohyzdného hybrida jménem „Indominus Rex“, který v sobě akumuluje částečnou genetickou informaci právě tohoto méně známého abelisaurida spolu s mnohem „provařenějšími“ rody teropodů, jakými jsou Tyrannosaurus, Giganotosaurus, Carnotaurus nebo Velociraptor. Jeho jméno dokonce ve dvouhodinovém snímku ani jednou nezazní, přesto s ním bude již navždy spojován. Tím dinosaurem je křídový africký predátor Rugops primus, formálně popsaný paleontologem Paulem Serenem a jeho kolegy v roce 2004. Rugops rozhodně neimponuje celkovou velikostí, děsivým vzezřením ani výrazně neobvyklými nebo unikátními anatomickými znaky, určitě si ale zaslouží naši pozornost ve stejné míře, jako jeho větší a slavnější bratranci. Představuje totiž jakýsi chybějící díl do pomyslné skládačky, vedoucí k rozluštění polohy dávných kontinentů v období druhohor.

———

Rekonstruovaná lebka rugopse na výstavě National Geographic Spinosaurus Exhibit. Dobře patrný je vrásčitý povrch lebky i jedna ze dvou řad záhadných otvorů na horní části lebky. Zaživa snad mohly sloužit k u kotvení hřebínku z měkké tkáně. Kredit: Ryan Somma, převzato z Wikipedie

———

Rodové jméno dinosaura znamená v překladu „vrásčitá tvář“, což odpovídá hrubé textuře povrchu jeho fosilní lebky. Když byla fosilie dinosaura v roce 2000 objevena na saharské poušti v Nigeru, překvapila paleontology kvalita zachování lebky, nesoucí dosud stopy po původních osteodermech, pokrývajících zaživa její povrch. Některé kosti byly zase hustě protkány sítí cévek, což svědčí o dobrém prokrvení čelistních svalů a další lebeční tkáně. Jak ale podotkl sám Sereno, rozhodně nešlo o vhodný design lebky pro tvrdý úder na velkou kořist nebo dokonce drcení kostí, proto je pravděpodobné, že rugopsové byli spíše mrchožrouti nebo lovci menší kořisti. Další záhadou je přítomnost dvou téměř paralelních řad sedmi otvorů na vrchu lebky, což je znak u jiných teropodů neznámý. Sereno spekuloval, že by mohlo jít o místo ukotvení jakýchsi excesivních struktur, snad hřebínků nebo keratinových rohů (případně pak hřebínku z měkké tkáně). V tom případě bychom mohli předpokládat i složité sociální chování, komplexní rituály v době páření apod. Zatím však jde samozřejmě jen o čiré spekulace, víc nám mohou prozradit jen případné budoucí objevy. Rugops patří do čeledi abelisauridů, charakteristických krátkou a vysokou lebkou i značně redukovanými pažemi. Dá se předpokládat, že i rugops měl zakrnělé přední končetiny, které sloužily v podstatě již pouze jako protiváha nebo stabilizační orgán při rychlejším pohybu. Ačkoliv patřil spíše k menším teropodům ve svém ekosystému, rugops rozhodně nebyl malým dravcem. Dosahoval délky kolem šesti až devíti metrů a hmotnosti v řádu stovek kilogramů až jedné tuny. Mezi nejbližší příbuzné rugopse zřejmě patřil vedle karnotaura i druh Majungasaurus crenatissimus, velký abelisaurid z pozdní křídy Madagaskaru, který je známý pro svůj paleontologicky doložený kanibalismus (pojídání jedinců vlastního druhu). Ten žil ale až o zhruba 25 milionů let později a nemá tedy stejný význam pro paleogeografii teropodů, jako jeho starší příbuzný ze severní Afriky. Rugops totiž obýval tuto oblast v období cenomanu, kdy se již někdejší jižní superkontinent Gondwana začal definitivně dělit na pevninské bloky, známé i z dnešní doby. Představuje tak důležitý důkaz skutečnosti, že daná oblast byla ještě před asi 93 miliony let stále součástí Gondwany (neboť jinak by se zde tato forma příbuzná abelisauroidům z Jižní Ameriky, Madagaskaru a Indie nejspíš nevyskytovala).

———

Rekonstruovaná lebka a model hlavy abelisaurida rugopse s jeho objevitelem Paulem Serenem. Tento dinosaurus dosahoval výšky v plecích až 2,5 metru a představoval tak sice lehce stavěného, ale velmi nebezpečného predátora všem menším a středně velkým obratlovcům ve svém ekosystému. Mohl také lovit mláďata jiných dinosaurů. Kredit: University of Chicago, převzato z webu Dinopedia.wikia.com

———

V době před učiněním tohoto objevu se totiž předpokládalo, že Afrika se od Gondwany odělila jako první už před zhruba 120 – 110 miliony let. Nová fosilie ale ukázala, že nějaká forma spojení alespoň v podobě jakéhosi kontinentálního mostu nebo úžiny musela existovat mnohem déle, snad zde byla ještě v době před asi 90 miliony let. Zkameněliny rugopse byly objeveny v sedimentech souvrství Echkar, známé zejména množstvím fosílií obřích krokodýlovitých archosaurů (je možné, že se zde vyskytoval ještě pozdní přežívající kolosální rod Sarcosuchus) a také obřích teropodů, jako byl Carcharodontosaurus a „obojživelný“ Spinosaurus. Rugops to v přítomnosti těchto obřích predátorů nejspíš neměl lehké a musel se specializovat na jiné potravní zdroje. Sereno se svým týmem objevil dinosaura v rámci nesmírně produktivní expedice do odlehlé oblasti Nigeru, trvající 2,5 měsíce. V průběhu pouhých deseti dní zde prý shromáždili víc dinosauřího fosilního materiálu, než bylo objeveno na africkém kontinentu předtím dohromady. Sereno proto tuto oblast nazval „Údolím Králů“, ovšem místo faraonů zde byly k mání pozůstatky druhohorních vládců pevniny. Kromě svého poněkud utajeného „vystupování“ v Jurském světě se rugops objevil i ve dvou vědecko-popularizačních dokumentech, a v tomto případě zcela explicitně. Prvním byl americký seriál Monsters Ressurected, vysílaný poprvé roku 2009 na Discovery Channel, druhým pak skvělá série BBC Planet Dinosaur z roku 2011. V obou případech je však rugops pouhou stafáží pro (jak usoudili producenti) nepochybně mnohem zajímavějšího giganta spinosaura. Dokonce se stane i jeho nešťastnou kořistí a je zvednut téměř dvoumetrovými čelistmi spinosaura do vzduchu. To ale naprosto neodpovídá skutečným schopnostem teropodí celebrity se hřbetní plachtou. Každopádně hvězdou večera je v rámci tohoto ekosystému vždy rybožravý obr s úzkými čelistmi. Takový už je ostatně úděl těch slabších a méně výrazných – což, jak vidno, platí i ve světě dinosaurů.

———

Odkazy:

http://paulsereno.uchicago.edu/discoveries/rugops_primus/

http://rspb.royalsocietypublishing.org/content/271/1546/1325

http://www.nbcnews.com/id/5105979/ns/technology_and_science-science/t/dinosaur-skull-sheds-light-africas-birth/

http://africascience.blogspot.cz/2007/07/two-dinosaurs-from-africa-give-clues-to.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Rugops

http://dinopedia.wikia.com/wiki/Rugops

Sereno, P.C., J.A. Wilson, and J.L. Conrad. 2004. New dinosaurs link southern landmasses in the Mid-Cretaceous. Proceedings of the Royal Society of London (Series B) published online: pages 1-6.

———

…aneb Jak si představit dálavy hlubokého času opět jinak

Je těžké představit si geologický čas. Od pouhých několika tisíciletí, které kladly naší planetě generace učenců a teologů ještě v průběhu 17. století, jsme se v polovině století  minulého posunuli již na dech beroucí miliardy let, jenž vyměřují čas našemu vesmírnému domovu nyní. Více než 4 560 milionů let nás podle aktuálních odhadů dělí od doby, kdy v mladé sluneční soustavě vznikla srážením materiálu protoplanetárního disku nová terestrická planeta, která bude jednou pojmenována Země a jíž budou obývat rozmanité živé bytosti, od prokaryotních bakterií až po velryby a sekvoje. Přiblížit tu nepředstavitelně dlouhou dobu jsem se pokusil ve třech předchozích příspěvcích (nejprve zde resp. zde a později zde), existuje ale i jiný způsob. Opět je velmi jednoduchý a zprostředkuje alespoň přibližně ony neuchopitelné dálavy času, které nás dělí nejen od vzniku naší planety, ale i celého vesmíru. Porovnání nicméně dobře vynikne například také mezi ve srovnání s „hlubokým“ časem zdánlivě nedávnými událostmi typu vzniku moderního člověka nebo třeba doby našeho slavného panovníka Karla IV. Jak už dobře víme, délka lidského života nebo třeba i celé učebnicové historie, vtloukané do hlav dětem na základních školách, je v porovnání s hlavními událostmi při vývoji organického života na Zemi až děsivě krátká. Nepřekvapí proto, že i v tomto srovnání (mezi historií lidskou a historií živých organismů) onen nápadný rozdíl ihned vynikne. Jde samozřejmě jen o umělé a při hlubším zamyšlení poněkud absurdní přirovnání, může však být užitečné jako myšlenkový experiment.

———

Rekonstrukce přibližného vzezření naší planety v době jejího formování před 4,56 miliardy let. Toto rozžhavené těleso diferencující se hmoty tehdy ještě nemohlo hostit život. Za několik desítek milionů let se nejspíš střetne s jinou vznikající planetou o velikosti Marsu a výsledná srážka povede k vytvoření našeho Měsíce. Převzato z Wikipedie.

———

Někteří geologové používají další zajímavé přirovnání – pokud natáhnete svoji paži, pak celé lidské dějiny, počínaje objevem našich nejstarších bipedních předků v pliocenní Africe nebudou představovat víc než tenkou špičku vašeho nehtu, kterou obrousíte jedním lehkým tahem pilníčku. Druhé přirovnání je možná ještě lepší – jste-li zdatný horolezec a vydáte-li se na vrchol nejvyšší hory Mount Everestu, přičemž se po neuvěřitelném úsilí na vrchol v nadmořské výšce 8848 metrů konečně dostanete, pak opět můžete porovnat – celé lidské dějiny zde bude oproti ohromné výšce hory představovat pouhá vločka sněhu, která tiše dopadne vedle vás. Zde na věc půjdeme ještě jinak. Časový vjem si pomyslně převedeme na vzdálenost, přičemž délka jednoho jediného centimetru odpovídá přesně desítce pozemských let. Jeden milimetr je tedy pomyslným rokem, decimetr představuje milénium a kilometr odpovídá rovnému milionu roků. Průměrně dlouhý lidský život tedy v tomto srovnání představuje jen 8 cm (průměr jablka) a od stavby Velké pyramidy v Gíze nás dělí pouze 4,6 metru (délka většího osobního automobilu). Výška dospělého člověka pak představuje přibližně dobu, dělící nás od největšího rozmachu starověkého Říma. Geologický čas bude v tomto srovnání výrazně přesahovat tyto drobné vzdálenosti a lze jej srovnat s distancí mezi některými většími městy v našem státě, v případě těch nejdelších časových úseků pak i v rámci evropských nebo světových metropolí. Nuže vzhůru, máme před sebou dlouhou cestu…

———

Pohled na nejvyšší horu našeho světa, himalájský Mount Everest. Celé lidské dějiny by oproti její nadmořské výšce (coby době existence naší planety) představovala jediná sněhová vločka. Kredit: Shrimpo1967, Drukair, převzato z Wikipedie

———

Doba čtení tohoto příspěvku (přibližně 10 minut) – 0,00002 mm = přibližně velikost některých virů

Premiéra Jurského parku – 2,2 cm (- 22 let) = šířka nehtu palce

Přistání na Měsíci – 4,6 cm (- 46 let) = velikost krabičky od sirek

Objev neptačích dinosaurů – 19 cm (-190 let) = menší tablet

Život Karla IV. – 65 cm (-650 let) = délka větší užovky

Rozmach antického Říma – 2 metry (- 2000 let) = výška basketbalisty

Počátek dynastických civilizací – 6 metrů (- 6000 let) = délka dodávky

Konec poslední doby ledové – 12 metrů (-12 000 let) = délka autobusu

Vznik člověka moudrého (archaický Homo sapiens) – 200 metrů (-200 000 let) = délka přepravní lodi

…

Přelom pliocénu/kvartéru (vznik rodu Homo) – 2,6 km (-2 588 000 let) = přibližně vzdálenost staré budovy Národního Muzea a Staroměstského náměstí

Vznik homininů (Sahelanthropus tchadensis) – 7 km (-7 000 000 let) = přibližně vzdálenost dvou protilehlých okrajových částí Hradce Králové

Přelom paleogénu a neogénu – 23 km (-23 030 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Hradcem Králové a Pardubicemi

Katastrofa K-Pg, vyhynutí neptačích dinosaurů – 66 km (-66 040 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Olomoucí a Svitavami

Prokazatelné krytosemenné rostliny – 125 km (-125 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Brnem a Chrudimí

Nejstarší savci, počátek dominance dinosaurů – 190 km (-190 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Plzní a Havlíčkovým Brodem

Katastrofa P-T, „Great Dying“ – 252 km (-252 280 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Ostravou a Přeloučí

První tetrapodi, devon – 370 km (-370 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Zlínem a Plzní

…

Osídlení souše, první cévnaté rostliny – 470 km (-470 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Prahou a Stuttgartem

Kambrická exploze – 541 km (-541 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Prahou a Budapeští

První mnohobuněční – 2100 km (-2 100 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Hamburgem a Moskvou

Nejstarší eukaryota – 2700 km (-2 700 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Oslem a Barcelonou

Vznik života – 3800 km (-3 850 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Madridem a Kyjevem

Vznik planety Země – 4 500 km (-4 560 000 000 let) = přibližně vzdálenost z Londýna do egyptské Alexandrie

…

Velký třesk – 13 800 km (-13 800 000 000 let) = přibližná vzdálenost mezi Prahou a australským Perthem

———

…aneb Neprávem přehlížený titán z pozdní jury

Mezi nejzachovalejší giganty světa sauropodů patří ohromní argentinští titanosauři Futalognkosaurus dukei a teprve vloni popsaný Dreadnoughtus schrani, jehož fosilní kostra byla dochovaná z úžasných 70 %. Nový obří titanosaur, jehož formální popis by měl být již zanedlouho zveřejněn, bude možná nejlépe dochovaným megasauropodem vůbec (navíc by měl být dokonce mírně větší než holotyp argentinosaura, což by jej pasovalo do role vůbec největšího dobře známého suchozemského obratlovce, ale to je zatím tvrzení s velkým otazníkem). V záplavě obřích, zejména jihoamerických titanosaurů nám nicméně v posledních letech poněkud uniká dlouhá tradice ohromných diplodokidů, kteří jsou známí již podstatně delší dobu a rovněž nám po sobě zanechali dostatek fosilního materiálu. Kromě extrémně velkých exemplářů apatosaura se jedná například o druh Diplodocus hallorum s délkou kolem 33 metrů a zejména pak o největšího dobře známého zástupce čeledi – druh Supersaurus vivianae. Rodové jméno dinosaura doslova znamená „superještěr“ a tím on opravdu byl (tedy nikoliv ještěrem, ale přídomek „super“ k němu sedí). Vzhledem k tomu, že se jedná o jednoho ze tří (a zároveň nejspíš jediného vědecky platného) obřího sauropoda, odkrytého paleontologem Jimem „Dinosaurem“ Jensenem v proslulém lomu Dry Mesa v Coloradu roku 1972, je tento dinosaurus známý již dlouhou dobu. Letos uplynulo právě 30 let od jeho formálního vědeckého popisu, a tak se s tímto obrem můžeme setkat i ve většině dinosauřích encyklopedií z 90. let. Navíc byl před deseti lety objeven druhý dobře zachovaný exemplář ve Wyomingu, a to naše znalosti o tomto masivním zvířeti z pozdní jury dále rozšířilo. Jisté je, že šlo o jednoho z nejdelších známých dinosaurů (a tím i obratlovců vůbec) a zároveň i majitele možná nejdelšího krku v živočišné říši. Ten měřil zřejmě 13,3 až 16,2 metru, byl tedy delší než největší známý jedinec druhu Tyrannosaurus rex. A co je vůbec nejzajímavější – nová vědecká studie Tschopp et al. (2015) odhalila další evropský druh (S. lourinhanensis) tohoto jinak exkluzivně severoamerického ikonického rodu.

———

Supersaurus vivianae v obranném postoji před teropodem druhu Torvosaurus tanneri. Podobné scény se mohly na konci jurské periody před zhruba 150 miliony let odehrávat na západě současných Spojených států poměrně často. Vzhledem k desetinásobné hmotnostní převaze byl obří sauropod nesnadným úlovkem i pro tak velkého megalosaurida, jakým byl Torvosaurus. Kredit: Luis V. Rey, převzato z jeho blogu.

———

Fosilní pozůstatky supersaura objevila roku 1972 v sedimentech souvrství Morrison jistá Vivian Jonesová z coloradského městečka Delta. Již o rok dříve manželé Jonesovi odkryli v lomu Dry Mesa velký prstní článek obřího teropoda torvosaura (T. tanneri) a na místo byl brzy přivolán James (Jim) A. Jensen z Univerzity Brighama Younga. Vykopávky pak probíhaly po 13 následných sezón a výsledkem bylo na 4000 fosilních kostí a identifikace 23 dinosauřích druhů (z celkem 30 identifikovaných druhů obratlovců). Příspěvek paní Jonesové byl o 13 let později Jensenem zvěčněn v druhovém jméně dinosaura (S. vivanae). Zkameněliny patří k tzv. Brushy Member Basin, což jsou vrstvy o stáří zhruba 153 milionů let. Supersauři tedy žili v období končící pozdní jury, konkrétně v období geologického věku kimmeridž až tithon (před 153 – 150 m. l.). Byli tak současníky dalších obřích sauropodů, jakým byl Brachiosaurus, Apatosaurus, Diplodocus nebo nově popsanými rody Galeamopus a vlastně i Brontosaurus. Supersaurus byl jedním z největších sauropodů své doby, ačkoliv Brachiosaurus altithorax a snad i někteří extrémně vzrostlí jedinci apatosaurů mohli být celkově hmotnější. Důvodem je i fakt, že ačkoliv byl supersaurus anatomicky výrazně podobný apatosaurovi, v poměru ke své délce nebyl natolik robustně stavěn. Nová studie jej dokonce přiřazuje do bližšího příbuzenstva k relativně štíhlejším diplodokům. I tak ale majestátní supersaurus při délce minimálně 34 metrů dosahoval hmotnosti 35 – 40 tun a nejspíš i více. Původně byly odkryty pouze fragmenty několika kostí, z nichž nejzajímavější byl skapulokorakoid o délce 2,4 metru (BYU 12962) a kyčelní kost (BYU12946) spolu s několika specificky prodlouženými krčními obratli. Jak je dobře známo, Jensen zkombinoval fragmenty fosilií (budoucího) supersaura a brachiosaura a oznámil objev největšího dinosaura všech dob, pod jménem „Ultrasaurus“ macintoshi (později Ultrasauros macintoshi). Domnělý brachiosauridní gigant, dosahující fantastické odhadované hmotnosti až 180 tun, je nicméně pouhou chimérou a dnes je považován za mladší objektivní synonymum druhu Supersaurus vivianae. Ani vědecky platný supersaurus ale svému jménu ostudu nedělá – stačí zmínit nejdelší dochované žebro o délce 305 cm. To však nepatřilo Jensenovu původnímu exempláři, nýbrž již nově objevenému jedinci, který byl vykopán ve vyprahlé pustině Wyomingu.

———

James A. Jensen ve své pracovně u rekonstruované nohy domnělého obřího brachiosaurida „ultrasaura“. Ve skutečnosti všechny kosterní elementy této paleontologické chiméry náležely druhům Brachiosaurus altithorax (nebo jinému příbuznému druhu) a Supersaurus vivianae. Převzato z Wikipedie.

———

Tento nový a mnohem kompletnější exemplář supersaura byl objeven v roce 1996 na území kraje Converse na východě Wyomingu. Dostal mazlivou přezdívku „Jimbo“ a katalogové označení WDC DMJ-021, které napovídá, že materiál je uložen ve sbírkách instituce Wyoming Dinosaur Center ve městečku Thermopolis. Muzeum je zajímavé v mnoha ohledech – kromě kompletní smontované kostry tohoto supersaura nabízí také unikátní exemplář archeopteryxe, který byl po desetiletí v soukromých sbírkách („Thermopolis specimen“) a je v dojezdové vzdálenosti od fantasticky bohatých lokalit pozdně jurského stáří. Smontovaná kostra supersaura měří na délku více než 106 stop (přes 32,3 metru), což zřejmě dobře odpovídá skutečné délce živého dinosaura. Co je však ještě zajímavější, je fakt, že dnes známe (stejně jako v případě alosaura, stegosaura nebo torvosaura) také evropský druh tohoto rodu – je jím nově stanovený taxon Supersaurus lourinhanensis, donedávna známý jako Dinheirosaurus lourinhanensis. Pokud se potvrdí výsledek rozsáhlé fylogenetické analýzy ve studii Tschopp et al., pak se v období počátku tithonu (asi před 152 miliony let) procházeli supersauři také po území současné západní Evropy. S. lourinhanensis byl pod původním jménem popsán roku 1999 José Bonapartem a Octávio Mateusem na základě obratlů a dalších kosterních elementů, objevených v sedimentech souvrství Lourinhã. Charakteristicky prodloužené cervikální obratle pak jsou jedním z hlavních důvodů, proč nová studie řadí dinheirosaura do rodu Supersaurus. Na základě dosud objevených fosilií se zdá, že evropský druh byl o poznání menší než jeho severoamerický bratránek, neboť dosahoval délky „jen“ kolem 25 metrů. To ale samozřejmě neznamená, že v budoucnu nemůžeme objevit podstatně větší jedince. Posun se odehrál také v chápání fylogenetické pozice tohoto dinosaura – dříve byl obvykle považován za zástupce podčeledi Apatosaurinae a tedy za blízkého příbuzného robustního rodu Apatosaurus, dnes se ale situace změnila. Supersaurus byl podle nové studie naopak zástupcem druhé podčeledi Diplodocinae a jeho blízkým příbuzným byl kromě samotného diplodoka také africký druh Tornieria africana nebo teprve nedávno popsaný jihoamerický druh Leinkupal laticauda. „Superještěr“ Jima Jensena nicméně stále zůstává netitulovaným králem mezi obřími jurskými sauropody…

———

Rekonstruovaná kostra přední končetiny a silueta těla supersaura, poskytující přibližnou představu o gigantických rozměrech těchto megasauropodů. Jen samotná „lopatka“ (skapulokorakoid) nahoře měří na délku téměř 2,5 metru. Exponát Senckenbergova přírodovědeckého muzea ve Frankfurtu nad Mohanem. Kredit: Ghedoghedo, Wikipedie.

———

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Supersaurus

http://www.miketaylor.org.uk/dino/faq/s-size/diff/index.html

http://svpow.com/2008/05/12/supersaurus-a-diplodocid-that-lives-up-to-its-name/

Tschopp, E., Mateus O., & Benson R. B. J. (2015). A specimen-level phylogenetic analysis and taxonomic revision of Diplodocidae (Dinosauria, Sauropoda). PeerJ. 3, e857., 4.

Lovelace, D. M., Hartman, S. A. & Wahl, W. R. 2007. Morphology of a specimen of Supersaurus (Dinosauria, Sauropoda) from the Morrison Formation of Wyoming, and a re-evaluation of diplodocid phylogeny. Arquivos do Museu Nacional, Rio de Janeiro 65, 527-544.

———

…aneb Giganti nejen mezi sauropody

O největších sauropodních dinosaurech, kteří zároveň bez nejmenší pochyby představují největší suchozemské živočichy všech dob, jsem na blogu již psal mnohokrát (viz například zde, nebo zde, případně zde). Redukovat ale vjem z gigantických rozměrů dinosaurů pouze na tuto skupinu plazopánvých by bylo krátkozraké a zavádějící. Prakticky každá větší skupina teropodů, tyreoforů, marginocefalů nebo ornitopodů měla své obry a fosilní záznam, jakkoliv je zatím neúplný a pro dokonalý přehled nedostatečný, nám již o nich vyjevil své miliony let staré tajemství. Podívejme se tedy na představitele největších zástupců jednotlivých skupin, od kolosálních sauropodů až po podstatně „skladnější“, přesto však neméně zajímavé tyreofory nebo ceratopsidy. Třídění na dané skupiny je samozřejmě poněkud nepřirozené, ale pro představu o různorodosti a jakýsi obecnější vhled postačí. Je také třeba poznamenat, že jde o přehled aktuální k tomuto datu (září 2015), vzhledem k poměrně rychlé obměně informací však může brzy dojít ke změnám, které budou řešeny případnými dodatečnými aktualizacemi článku. Důvodem častých obměn není ani tak objevování nových obřích druhů (které je poměrně vzácné, dochází k němu v průměru jednou za několik let), ale spíše přehodnocování velikosti nebo systematické příslušnosti již známých „rekordních“ taxonů.

———

SAUROPODA (Sauropodi)

Vědecké jméno: Argentinosaurus huinculensis

Popsán: Bonaparte a Coria, 1993

Místo objevu: Provincie Neuquén, Argentina

Doba výskytu: Svrchní křída (cenoman), před 97 – 94 mil. let

Zařazení: Titanosauria, Lithostrotia, Antarctosauridae

Rozměry: Délka 35 – 40 m (?), hmotnost 70 – 100 tun (?)

Zřejmě největší známý dinosaurus, z něhož se nám dochoval poněkud kompletnější (byť stále velmi fragmentární) fosilní záznam. Byl objeven koncem 80. let minulého století farmářem jménem Guillermo Heredia, který na svém pozemku nalezl něco, co vypadalo jako fosilizovaný kmen stromu. Později však přivolaní paleontologové odhalili, že se ve skutečnosti jedná o 1,5 metru dlouhý fragment holenní kosti. Další obří kostní elementy, jako 1,59 metru vysoký obratel nebo 155 cm dlouhá kost lýtková ukázaly, že se jednalo o skutečně kolosálního titanosaurního sauropoda, který nejspíš dosahoval délky výrazně přes 30 metrů a hmotnosti možná až ke stovce metrických tun. Tím pádem dosahoval Argentinosaurus hmotnosti srovnatelné s 15 dospělými slony. Podle některých odhadů v době fází rapidního růstu nabírali tito giganti asi 40 – 55 kilogramů váhy denně! Nedávno oznámený objev zhruba stejně velkého sauropoda by mohl znamenat změnu na první příčce velikostní tabulky, což ostatně platí i o druhu Puertasaurus reuili. A nezapomínejme také na dva enigmatické „internetové“ megasauropody, druhy Amphicoelias fragillimus a Bruhathkayosaurus matleyi!

———

Replika gigantické kostry argentinosaura v Museo Municipal Carmen Funes, Plaza Huincul, provincie Neuquén. Kredit: William Irvin Sellers, Lee Margetts, Rodolfo Aníbal Coria, Phillip Lars Manning (http://www.ploscollections.org), Wikipedie

———

THEROPODA (Teropodi)

Vědecké jméno: Spinosaurus aegyptiacus

Popsán: Stromer, 1915

Místo objevu: Egypt, Maroko, Niger

Doba výskytu: Svrchní křída (alb – cenoman), před 112 – 97 mil. let

Zařazení: Spinosauria, Spinosauridae, Spinosaurinae

Rozměry: Délka 13 – 18 m (?), hmotnost 7 – 21 tun (?)

Tento ohromný teropod byl objeven roku 1912 německými paleontology, pracujícími v Egyptě, a o tři roky později vědecky popsán. Fosilie holotypu byly bohužel zničeny o tři desetiletí později při válečném bombardování Mnichova, naštěstí se ale od té doby podařilo objevit množství nových nálezů na mnoha místech severní Afriky. Již původní objevy obratlů s výběžky o výšce 1,65 metru naznačovaly, že se jednalo o kolosálního predátora, který mohl směle soupeřit s o deset let dříve popsaným druhem Tyrannosaurus rex. Dnes víme, že spinosauři mohli dosahovat délky přes 15 metrů (T. rex necelých 13 metrů), jejich lebka byla dlouhá přinejmenším 175 cm a hmotnost nejspíš přesáhla 10 tun. V roce 2014 však přišlo velké překvapení s popisem nově získaného materiálu z Maroka, které ukázalo, že šlo vlastně spíše o po čtyřech se pohybujícího obojživelného teropoda, který trávil většinu času částečně ponořený pod vodní hladinu. Tak hledal svoji obvyklou kořist v podobě obřích třímetrových ryb rodu Mawsonia nebo osmimetrových pilounovitých paryb rodu Onchopristis. Zřejmě však nepohrdl také suchozemskou kořistí, pokud měl příležitost ji ulovit.

———

Nově rekonstruovaná kostra obřího spinosaura, coby zdatného plavce a ekologicky vzato spíše obojživelného predátora s velmi krátkýma zadníma nohama. Kredit: Mike Bowler, Wikipedie

———

ORNITHOPODA (Ornitopodi)

Vědecké jméno: Shantungosaurus giganteus

Popsán: Hu, 1973

Místo objevu: Provincie Šan-tung, Čína

Doba výskytu: Svrchní křída (kampán – maastricht), před 70 mil. let

Zařazení: Hadrosauridae, Euhadrosauria, Saurolophinae

Rozměry: Délka 15 – 18 m (?), hmotnost 10 – 23 tun (?)

Zdaleka největší z ptakopánvých dinosaurů zřejmě překonával hmotností i největší spinosaury a blížil se velikostně středně velkým sauropodům. Největší dochované stehenní kosti dosahují délky 1,7 metru a kost pažní měří až 97 cm. V lebce dlouhé kolem 163 cm nalezneme baterii s 1500 zuby, kterými tito býložravci zpracovávali tuhou rostlinnou potravu. Šantungosauři dosahovali délky přes 16 metrů a pokud do tohoto rodu můžeme zařadit i nejistý druh Huaxiaosaurus aigahtens, popsaný roku 2011, pak se délka největšího jedince pohybuje dokonce kolem 18,7 metru. Ačkoliv je hmotnost průměrně vzrostlých dospělců odhadována asi na 8 – 12 tun (což odpovídá dvěma velkým slonům), obří exempláře mohly dokonce přesáhnout i hranici 20 metrických tun. Tím pádem byli dokonce masivnější, než někteří velcí sauropodi, jako třeba Diplodocus. První fosilie šantungosaurů byly objeveny v čínské provincii Šan-tung v 60. letech, roku 1973 pak byl dinosaurus vědecky popsán. Mezi jeho nejbližší příbuzné patří další „ploskolebý“ hadrosaurid Edmontosaurus ze západu Severní Ameriky. Do rodu Shantungosaurus pak zřejmě patří i další čínský gigant Zhuchengosaurus.

———

Kostra šantungosaura v popředí výstavy čínských dinosaurů Dino Kingdom v roce 2012. Tento ptakopánvý gigant se velikostí blížil středně velkým sauropodům. Kredit: Laika ac, Wikipedie

———

MARGINOCEPHALIA (Marginocefalové)

Vědecké jméno: Eotriceratops xerinsularis

Popsán: Wu et al., 2007

Místo objevu: Provincie Alberta, Kanada

Doba výskytu: Svrchní křída (maastricht), před 68 – 67,6 mil. let

Zařazení: Ceratopsidae, Chasmosaurinae, Triceratopsini

Rozměry: Délka 9 – 12 m (?), hmotnost 8 – 13 tun (?)

Když byl tento zajímavý ceratopsid roku 2007 vědecky popsán, uvažovalo se na základě velikosti lebky o délce až 13 metrů a hmotnosti asi 13 tun. Dnes jsou odhady dospělé velikosti tohoto příbuzného slavnějšího triceratopse poněkud nižší, a to navzdory kolosální třímetrové lebce s 80 cm dlouhými nadočnicovými rohy. Tento druh, objevený v sedimentech souvrství Horseshoe Canyon v kanadské Albertě žil zhruba o milion let dříve než jeho populárnější následovník, jenž může být zároveň i jeho vývojovým potomkem. Eotriceratops zřejmě dosahoval délky kolem 9 metrů, podobně jako největší zástupci triceratopse, a hmotností se zřejmě blížil dvěma dospělým slonům (přes 8 metrických tun). Extrémně odrostlí jedinci snad mohli přesáhnout i desetimetrovou délku a rovněž desetitunovou hranici. Vzhledem k tomu, že neznáme celou kostru, zůstávají ale přesnější proporce tohoto dinosaura neznámé. Podobných rozměrů kromě obou druhů rodu Triceratops (T. horridus i T. prorsus) nejspíš dosahoval i Torosaurus latus a Titanoceratops ouranos. Tito ceratopsidi nejspíš dosahovali také délky kolem devíti metrů, takže o absolutním „rekordmanovi“ zatím nelze s jistotou rozhodnout.

———

Část lebky eotriceratopse o velikosti malého automobilu. Tato tři metry dlouhá fosilie dokazuje, že také rohatí dinosauři překonávali hravě velikost dnešních slonů. Kredit: Roland Tanglao, Wikipedie

———

THYREOPHORA (Tyreofoři)

Vědecké jméno: Ankylosaurus magniventris

Popsán: Brown, 1908

Místo objevu: Montana, Alberta

Doba výskytu: Svrchní křída (maastricht), před 68 – 66 mil. let

Zařazení: Ankylosauridae, Ankylosaurinae, Ankylosaurini

Rozměry: Délka 6,2 – 9 m (?), hmotnost 6 – 10 tun (?)

Zřejmě nejmohutnější a nejtěžší ankylosaurid a zároveň i příslušník rozsáhlé skupiny zvané Thyreophora („nosiči štítů“) je právě sám Ankylosaurus magniventris. Fosilie tohoto pozdně křídového „obrněného“ dinosaura byly objeveny expedicí AMNH (Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku) do souvrství Hell Creek v Montaně roku 1906. O dva roky později byl dinosaurus vědecky popsán. Některé dřívější odhady velikosti byly přehnané (uváděla se délka i přes 11 metrů a hmotnost kolem 12 tun). Dnes se délka největších jedinců odhaduje asi na 6,2 – 9 metrů a hmotnost přes 6 tun. Při pohledu seshora byl ankylosaurus asi 1,5 metru „široký“ a v nejvyšším bodě hřbetu byl vysoký 1,7 metru. Největší známá lebka je téměř 65 cm dlouhá a 75 cm široká. Ačkoliv měl tento „živý tank“ proporčně krátké končetiny, jeho stehenní kost dosahovala délky téměř 70 cm. Podobně velkým rodem ankylosaura mohla být i Cedarpelta bilbeyhallorum z Utahu nebo mongolská Tarchia gigantea. Celkově delšími tyreofory pak mohli být také velcí stegosauridi, například Stegosaurus ungulatus a Dacentrurus armatus s délkou kolem devíti metrů.

———

Frontální pohled na širokou lebku ankylosaura, největšího známého „obrněného dinosaura“. Plně vzrostlí jedinci zřejmě díky svému pancéřování a kyjem opatřenému ocasu neměli přirozeného nepřítele, a to žili v ekosystémech obývaných tyranosaury. Kredit: Tim Evanson, Wikipedie

———

…aneb Jak člověk odhalil katastrofu K-T

Vyhynutí neptačích druhohorních dinosaurů nás fascinuje již nejméně jedno století. Od doby, kdy si lidé uvědomili, že tato rozmanitá skupina velkých tvorů zcela zmizela z povrchu naší planety, nás tato otázka láká a tříbí naši fantazii. Je téměř jisté, že bez této dramatické události ve vývoji života na Zemi bychom tu nejspíš nebyli (alespoň zatím ne). Dnes už navíc víme, že dinosauři byli neuvěřitelně úspěšnou skupinou, která dominovala na souších naší planety po dobu nejméně 130 milionů let. Přesto nakonec vyhynuli a uvolnili místo svým evolučním potomkům ptákům a zejména pak savcům. Člověk má sklon považovat se za pána tvorstva a v tomto ohledu (i svou zjevnou dominancí) trochu dinosaury připomíná – pouze tu jsme nesrovnatelně kratší dobu než oni. I proto nás zajímá, které faktory vedly k jejich konečnému vyhynutí. Podobný osud by totiž v relativně nedaleké budoucnosti mohl potkat i nás, a to zde nepočítáme s možností, že se ke zkáze dopracujeme vlastním přičiněním. Názory a pohled na vyhynutí dinosaurů se s časem výrazně proměňoval a světlo světa spatřila nejedna neobvyklá teorie nebo bizarní přístup k problematice. Podívejme se tedy v krátkosti na jednotlivé fáze výzkumu tohoto nanejvýš zajímavého fenoménu, a to od nejstarších dob až po současnost. Mějme přitom na paměti, že první „trefné“ myšlenky se datují již k 17. století, kdy ještě o dinosaurech neexistovalo sebemenší povědomí (ačkoliv jejich fosilní kosti již známé byly). Vždyť zmínku o vražedném projektilu z nebes můžeme najít již u Moliéra v jeho Učených ženách (1672), kde postava Trissotin přichází upozornit Filamintu na přelet komety v nebezpečné blízkosti Země. O 24 let později již přichází s „vědečtějším“ pojetím anglický matematik, teolog a historik William Whiston ve své Nové teorii Země. Podle jeho názoru mohou komety způsobovat například velké potopy. Konečně o necelé století později píše belgický botanik a lékař Joseph Noël de Necker v díle Filozofická fytozoologie o schopnosti komet působit hromadná vymírání. Tehdy však do formálního popisu prvního známého neptačího dinosaura zbývalo ještě celé čtvrtstoletí.

———

Úsvit nového světa před 66 miliony let. Primitivní savci prolézají lebkou ceratopsida triceratopse, připraveni projít evoluční radiací a převzít dominanci nad raně paleogenními pevninskými ekosystémy. Kredit: Mark Hallet

———

1. Století „nezájmu“ (zhruba 1820 – 1910)

Dinosauři byli pro vědu objeveni v první čtvrtině 19. století, ačkoli jejich fosilie jsou známé na mnoha kontinentech již po staletí nebo dokonce tisíciletí. Až do poloviny 19. věku bylo známo velmi málo dinosauřích fosilií a vědci ještě nerozeznali jedinečnost těch několika kamenných fragmentů. Teprve roku 1842 stanovil pro tehdy pouhé tři známé dinosauří rody vědecký název Dinosauria britský badatel Richard Owen. Otázka vyhynutí však ještě nebyla podstatná – jednak se tehdy prosazovala myšlenka uniformitarismu (postupného dlouhodobého vývoje bez výrazných zvratů) a navíc se na dinosaury tehdy pohlíželo spíše jen na jakousi obdobu obřích ještěrů a varanů – tedy ze současnosti známých tvorů, pouze však obludně velkých. Teprve tou dobou se začala prosazovat myšlenka, že mnozí velcí obratlovci, jejichž fosilní pozůstatky byly objevovány po celém světě od východu Spojených států přes Irsko až po Sibiř, jsou skutečně vyhynulá, nikde se již nevyskytující stvoření. Francouzský badatel Georges Cuvier jako jeden z prvních prokázal, že nejen bizarní mořští plazi ichtyosauři nebo mosasauři, ale také mnohem povědomější pravěcí savci typu „irského veledaňka“ megalocera nebo mamuta již před dávnou dobou vyhynuli. Cuvier sám razil názor, že celá živočišstva byla opakovaně smetena z povrchu zemského globálními katastrofami, z nichž poslední byla onou známou biblickou potopou světa. Proti tomuto postoji se však postavil již zmíněný aktualismus (či uniformitarismus) britského geologa Charlese Lyella, který postuloval myšlenku, že všechny zvraty a změny se dají snadno vysvětlit pouhým dlouhodobým působením geologického času (a stejnými pochody, které můžeme pozorovat i dnes). Na jeho učení ostatně pro organický svět navázal i Charles Darwin svou teorií evoluce přírodním výběrem. Na přelomu 19. a 20. století začal darwinismus částečně nahrazovat další směr, například tzv. ortogeneze a finalismus. Na rozdíl od slepé síly přírodního výběru měl mít vývoj nějaký jasný směr, který obvykle vedl k postupnému zdokonalování a růstu složitosti. V tomto ohledu byli dinosauři interpretováni jako příliš velcí a tupí studenokrevní tvorové, kteří byli jednoduše „předurčeni“ k vyhynutí. Otázka jejich zániku tedy nebyla podstatná, případně se dala snadno a rychle odbýt.

———

Baron Georges Cuvier (1769 – 1832) patří k předním osobnostem přírodovědy na přelomu 18. a 19. století. Byl spoluzakladatelem paleontologie obratlovců a proslul také jako zastánce katastrofismu. Současné poznatky mu po dvou stoletích dávají částečně za pravdu. Převzato z Wikipedie.

———

2. Vzestup zájmu o vyhynutí dinosaurů (zhruba 1910 – 1970)

V tomto období dochází k pomalému a nerovnoměrnému vzestupu zájmu o danou problematiku, jak lze vysledovat i z počtu publikací nebo studií, tomuto tématu věnovaných (podle Michaela J. Bentona je to v průměru 1,8 publikace za rok v rozmezí let 1910 – 1959; 7,8 v rozmezí let 1960 – 1969 a již 15,2 v rozmezí let 1970 – 1979). Až zhruba do roku 1960 se však jedná jen o izolované ojedinělé texty, které nevedly k počátku větší vědecké diskuze, jak ostatně krásně ukazuje i příklad první studie postulující dopad asteroidu coby původce katastrofy (M. W. De Laubenfels, 1956). Počátkem minulého století se do popředí dostává myšlenka rasové senescence („stárnutí druhů“), vycházející z chybného předpokladu, že nejen jedinci, ale i celé rasy (= živočišné druhy) mohou procházet stadiem úpadku a konečného vyhynutí. Dinosauři se svými často obřími rozměry a nadměrnými excesivními strukturami (rohy a límce ceratopsidů, hřbetní pláty stegosauridů apod.) byli často citováni jako nejvýmluvnější příklady této hypotézy. Zastáncem těchto myšlenek byl například britský paleontolog Arthur Smith Woodward (známý také jako muž, kterému Němci za války potopili kachnozobé dinosaury) nebo Němec Ernst baron Stromer s poněkud podobným osudem. Přítrž těmto nesmyslným názorům pak učinila až neodarwinistická syntéza ve 30. a 40. letech 20. století, kdy se prokázalo, že takto předurčené stárnutí druhů neodpovídá biologické skutečnosti. V jistých pozměněných podobách se nicméně krypto-ortogeneze udržovala i v dalších desetiletích. Příkladem bylo nazírání na dinosaury jakožto živoucí „omyly evoluce“ až do poslední čtvrtiny minulého století. V té době se však objevují i četné jiné názory. Maďarský aristokrat Franz Nopcsa například již roku 1911 tvrdil, že sauropodi mohli vyhynout z důvodu „nadměrné potřeby ohromného množství chrupavky a kostní tkáně pro svůj gigantický růst.“ William Diller Matthew zase o deset let později spatřoval důvod v postupných topografických změnách zemského povrchu a současného nahrazování dinosaurů savci. Ve 20. letech už se objevují i velmi progresivní myšlenky o drastické změně klimatu, pandemiích nemocí, výměně rostlinné skladby ekosystémů nebo o roli enormních sopečných erupcí. Pozornost se postupně odvracela od vnitřních příčin (nezpůsobilost k dalšímu vývoji, ať už způsobená čímkoliv) k příčinám vnějším. Již v této šedesátileté fázi výzkumu se objevuje přes 40 různých hypotéz, snažících se vyřešit záhadu dinosauřího vyhynutí. Ty vykazují skutečně pozoruhodné rozpětí, od dědičné slepoty a vrozené tuposti přes nadměrný nárůst sebevražedného chování až po vliv slunečních skvrn. Naštěstí se již blížila nová fáze výzkumu.

———

Zastaralá rekonstrukce vzezření obřího sauropodního dinosaura rodu Brontosaurus (dnes již zřejmě opět platné rodové jméno) v podání Charlese R. Knighta z roku 1897. V té době se na dinosaury neprávem pohlíželo jako na klasickou ukázku evolučního neúspěchu. Převzato z Wikipedie.

———

3. Profesionální zájem (zhruba 1970 až současnost)

Paleontologové se již v polovině 60. let začali zaměřovat na ekologické aspekty fauny posledních dinosauřích populací, zejména v souvrstvích Hell Creek, Scollard a Lance na západě severoamerického kontinentu. Začaly vznikat první přehledy přeživších a naopak vyhynulých druhů na hranici K/T, pátralo se po chemických a fyzikálních stopách možných ekologických příčin. Velké hromadné vymírání na konci křídy, jehož datace se postupně ustálila na přibližně 65 milionů let (dnes spíše 66 – 65 milionů let) již bylo nepopiratelné a dostalo se i do nadpisů vědeckých studií v renomovaných periodikách. Stále nicméně převažovaly hypotézy o změně klimatu, kolísání mořské hladiny nebo obměně vegetačního spektra, tedy vysvětlení čistě „pozemského“ rázu. Soupeřit začaly dva hlavní názorové proudy, gradualistický (dovolávající se pomalých změn a postupného vymírání) a katastrofický, který operoval s možností, že dinosauři byli na konci křídy vyhubeni relativně rychle, a to prostřednictvím ekologické katastrofy nebo příčinou mimozemskou (výbuch blízké supernovy (1970), případně dopad velké komety nebo asteroidu). O poměrně spletité historii asteroidu Chicxulub již byla na blogu řeč, stejně jako o pravděpodobném průběhu dramatické události v podobě jeho impaktu. Ačkoliv již byla téměř definitivně zamítnuta možnost existence hvězdného dvojčete našeho Slunce Nemesis a postulovaná periodicita vymírání prostřednictvím opakujícího se dopadu roje kosmických těles, mnohé ještě zůstává nedořešeno. Nevíme například jistě, zda všichni neptačí dinosauři na konci křídy skutečně s definitivní platností vymřeli. I dnes se také spekuluje o významu erupcí dekkánských sopek a zároveň i možnosti vícenásobného impaktu, byla také výrazně zpřesněna datace dopadu, odhaleny další podstatné aspekty vymírání K-T (částečná obměna vegetace, výrazný dopad na blanokřídlý hmyz apod.) a pokroku bylo učiněno i v mnoha dalších oblastech výzkumu. Dále byly objeveny nové paleontologické lokality z konce křídové periody v jiných částech světa a na jaro příštího roku se například plánuje dosud nejpodrobnější výzkum a hluboký vrt do dna kráteru Chicxulub. Možná právě nyní tedy vstupujeme do další fáze výzkumu vyhynutí dinosaurů, na jehož konci už třeba budeme zase o dost moudřejší…

———

Luis W. Alvares a jeho syn Walter u hraničního sedimentu K-T v italském Gubbiu (1981). Právě tou dobou oba muži se svými spolupracovníky odkryli fantastickou skutečnost o možném konci éry dinosaurů. Převzato z Wikipedie.

———

Odkazy:

http://palaeo.gly.bris.ac.uk/Essays/Dino90.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Cretaceous%E2%80%93Paleogene_extinction_event

http://www.ucmp.berkeley.edu/education/events/cowen1b.html

———

…aneb Konečný verdikt je (možná) zde

Největší živočichové byli vždy předmětem zájmu a obdivu člověka. Rekordní kategorie typu „nejmenší“ nebo „nejrychlejší“ rovněž poutají naši pozornost, ale ruku na srdce: koho nezaujme pohled na zvíře s několikatunovým srdcem, hrudníkem o šířce menšího tunelu nebo obratli velikosti standardní ledničky? Takoví giganti se na naší planetě objevili hned ve dvou prostředích a geologických érách – v období druhohor to byli suchozemští sauropodní dinosauři a dnes jsou největšími tvory mořští kytovci – velryby. Jak by tedy dopadlo velikostní srovnání mezi největšími dinosaury a rekordní velrybou plejtvákem obrovským? Dlouhou dobu byla tato záležitost odbývána s poukazem na jednoznačné vítězství kytovců, které nadnáší voda a mohli tak dorůstat podstatně většího tělesného objemu a hmotnosti, než kterýkoliv z velkých dinosaurů. V mnoha knihách z 80. a 90. let se tak dočteme něco podobného této větě: „Ačkoliv byl brachiosaurus („brontosaurus„, „seismosaurus„, diplodokus , supersaurus) těžký jako celé stádečko slonů, ani zdaleka se neblížil plejtvákovi obrovskému.“ Pravda, neblížil, alespoň ne svojí hmotností. Ale co noví velikostní rekordmani, jejichž fosilní pozůstatky vydaly za poslední čtvrtstoletí sedimenty v Argentině i jinde ve světě? Jak by si v tomto duelu napříč stovkou milionů let geologického času vedl zatím nejlépe známý obří titanosaur Argentinosaurus? To už prozradí náš „duel titánů“.

———

Silueta obřího argentinského dinosaura v porovnání s postavou dospělého člověka. Na základě ohromných kosterních elementů dinosaura bylo odhadnuto, že se jeho hmotnost nejspíš blížila stovce metrických tun. Pro přesnější odhad velikosti jednotlivých tělních částí nebo celkové hmotnosti však bohužel nemáme dostatečně kompletní vzorek fosilního materiálu. Kredit: Matt Martyniuk, Wikipedie

———

Argentinosaurus huinculensis

Zařazení: Sauropoda, Titanosauria, Antarctosauridae

Délka: Asi 35 – 40 metrů(?)

Hmotnost: 80 – 100 tun

Rychlost pohybu: Asi 5 – 8 km/h

Rozšíření: Argentina (provincie Neuquén)

Doba výskytu: Raná svrchní křída, před 97 – 94 m. l.

Starší má přednost, proto se nejprve vraťme do křídové argentinské Patagonie před 94 miliony let. Setkáme se s jedním z největších známých dinosaurů, argentinosaurem. U tohoto obra bohužel neznáme kompletní kostru, proto můžeme jeho rozměry jen přibližně odhadovat. Obří obratle a kosti nohou velké jako sloupy naznačují, že mohl vážit tolik, co stádo patnácti slonů afrických! Gigantický sauropod byl vědecky popsán roku 1993 a dosud z něho známe jen pár zkamenělých kostí. Ačkoliv je důstojným zástupcem dinosaurů, možná nebyl ze všech největší. Ostatně teprve vloni byl oznámen objev možná až o 10 % většího sauropoda opět z Argentiny. Již v roce 1878 byl zase v americkém Coloradu objeven obří obratel, který mohl patřit dinosaurovi o délce až 60 metrů! Bohužel se ale ztratil (nejspíš rozpadl) a dnes známe jen jeho nákres. Hmotnost jeho majitele (druh Amphicoelias fragillimus) byla odhadnuta na 122 tun. Přesto nemusí jít o absolutního rekordmana, za tím bychom museli až na jih Indie. Bruhathkayosaurus matleyi byl popsán roku 1989 a pokud se skutečně jedná o dinosaura, mohl vážit i přes 150 tun! Vědci se však dosud přou o to, zda jde v jeho případně o zkameněliny živočicha (dlouhé kosti končetin) nebo rostlinu (zkamenělý kmen stromu). Není tedy ani jisté, že tak velký dinosaurus skutečně existoval. Pokud však ano, ocitl by se nejspíš na samotné horní hranici biomechanického limitu pro suchozemského živočicha.

———

Velikost dospělého plejtváka obrovského (Balaenoptera musculus) v porovnání se siluetou potápěče. Ačkoliv tito kolosální kytovci nepřekonávají největší dinosaury svojí délkou (rekordní jedinec měl 33,6 m), z hlediska tělesné hmotnosti byli nedostižní. Kredit: Kurzon, Wikipedie

———

Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus)

Zařazení: Cetacea (kytovci), Balaenopteridae

Délka: Až 33,6 metru

Hmotnost: Až 190 tun?

Rychlost pohybu: Krátce až 50 km/h

Rozšíření: Dříve všechny světové oceány

Doba výskytu: Recent

Plejtvák obrovský je zdaleka největším savcem a dnes žijícím živočichem vůbec. Délkou přesahuje i třicet metrů a hmotnost největších jedinců dosahuje 200 metrických tun. Kapacita plic tohoto mořského obra činí asi 5000 litrů. Když nad hladinou vydechuje, sloupec kondenzovaného vzduchu dosahuje výšky až dvanácti metrů. Samotné ploutve mohou být dlouhé až čtyři metry a jeho jazyk váží téměř tři tuny. Stejnou hmotnost má také novorozené mládě plejtváka obrovského, které tak již při porodu překonává velikostí hrocha. Prvních sedm měsíců svého života pije až 400 litrů mateřského mléka denně a každý den přibere na váze 90 kilogramů! Srdce plejtváka obrovského dosahuje hmotnosti menšího auta – přes 600 kilogramů. Naproti tomu jeho mozek je jen asi pětkrát těžší než lidský (necelých 7 kilogramů), což představuje pouze 0,007 % celkové hmotnosti obřího těla. Plejtváci obrovští byli dříve rozšířeni v oceánech celého světa, velrybářský průmysl však od konce 19. století jejich stavy značně zdecimoval. Z 275 000 žijících jedinců tohoto krásného tvora před velrybářskou érou jich tak v 60. letech minulého století zbývalo méně než 2000. Naštěstí ale zvítězil zdravý rozum a dnes je tento ohrožený druh snad již zachráněn od úplného vyhubení (a tím i od další velké ostudy pro lidstvo). Podle odhadu z roku 2002 žije na počátku 21. století asi 5 – 12 tisíc plejtváků obrovských.

———

Část fosilní kostry končetiny nově objeveného obřího titanosaura z argentinské provincie Chubut. Podle některých odhadů by mohl být ještě o trochu větší než Argentinosaurus (jeho vědecký popis by měl již brzy spatřit světlo světa). Ani v tom případě ale výsledek duelu mezi sauropody a kytovci zřejmě nijak nezvrátí. Kredit: Gastón Cuello, Wikipedie

———

Verdikt: Kdo je tedy větší?

Abychom rozhodli mezi argentinosaurem a plejtvákem obrovským, musíme přesněji definovat a vymezit pojem tělesné velikosti. Argentinosaurus by zřejmě zvítězil z hlediska celkové délky těla. Tou překonával plejtváka asi o pět až deset metrů, přesně ale jeho rozměry bohužel neznáme. Nepochybně byl také vyšší, ale to je dáno nízkým profilem plejtvákova těla. Možná měl také větší srdce, jelikož jeho hmotnost se odhaduje až na 1,6 tuny. Ve všech ostatních ohledech už ale s přehledem vítězí recentní mořský savec (máme však na mysli rekordní jedince, nikoliv jen průměrně vzrostlé). Z hlediska hmotnosti neměli suchozemští dinosauři šanci dosáhnout míry rekordních plejtváků; na rozdíl od nich jejich těla nenadnáší voda, která je 775krát hustší než vzduch a mnohem lépe tak poskytuje podporu velkého organismu. Nohy jsou přece jen nesrovnatelně více limitovány celkovou hmotností svého majitele. Argentinosaurus tak i při nejvyšších odhadech dosahoval zhruba jen poloviční hmotnosti největších plejtváků. Dokonce ani enigmatický titán Bruhathkayosaurus by se obří velrybě zřejmě nemohl rovnat, i když s odhadovanými 130 – 150 tunami už by se mu značně přiblížil. Zatímco tak největší sauropodi drtivě překonávají všechny ostatní suchozemské tvory, další dinosaury nevyjímaje (i největší chobotnatci nebo třetihorní indrikotéria nedosahují ani pětiny jejich hmotnosti), na největší velryby jsou zřejmě krátcí. Vlastně nikoliv, jsou na ně příliš lehcí…

———

Pozn. aut.: Text vychází částečně ze staršího autorova článku pro časopis 100+1 (tehdy Svět).

…aneb Pomocí teleskopů za rodokmenem vražedné planetky

Když otec a syn Alvarezové spolu se svými kolegy z Univerzity v Berkeley roku 1980 publikovali slavnou studii o dopadu obřího asteroidu, který měl vyhubit (nebo přinejmenším spolupůsobit) při vyhynutí neptačích dinosaurů na konci křídy, spustili tím mimo jiné i lavinu nevole a prudkých reakcí ze strany některých paleontologů. Ti je častovali velmi nevybíravými invektivami, v některých případech jdoucími až za hranici slušnosti (například „astronomové by měli přenechat věštění astrologům“). Tradicionalisté totiž nenesli dobře myšlenku, že se do jejich oboru míchají vetřelci z úplně jiného vědního odvětví, jiní zase pochybovali o tom, že na vině může být jakási pofidérní mimozemská příčina. Buď jak buď, autoři studie nejprve u většiny paleontologů narazili (u astronomů však byla situace zcela opačná), postupně si ale teorie o dopadu našla stále vlivnější zastánce a po oznámení objevu impaktního kráteru v Mexiku i mnoha dalších dokladů (šokové minerály, iridiová vrstva na mnoha místech světa, dopadové tektity a gravitační anomálie apod.) již není příliš o čem pochybovat. Astronomové přitom pomáhají i dnes, a to s odhalením velké záhady, kterou na první pohled zdánlivě nemůžeme nikdy rozlousknout – totiž odkud pocházel „zabiják dinosaurů“, kdy, kde a jak vznikl a proč si to namířil právě k naší planetě? Měl nebo dosud má nějaké sourozence? Mohou do budoucna i oni ohrozit život na naší planetě? Definitivní odpovědi na tyto zajímavé otázky zatím neznáme, ale mnohé už jsme odhalili. Podívejme se na současný stav vědomostí.

———

Představa o drastickém účinku dopadu asteroidu Chicxulub před 66 miliony let. Dosud nevíme, odkud přesně pocházel, ani jak velkou cestu k naší planetě musel urazit. Jisté je, že své putování zakončil jižně od pobřeží tehdejší Laramidie. Kredit: John E. Kaufmann

———

Jakmile se v 80. letech potvrdilo, že na konci křídy k mohutnému impaktu skutečně došlo, nezpozorněli jen paleontologové a geologové, nýbrž i astronomové, kteří – jak už bylo uvedeno – obecně přistupovali k mimozemské variantě příčin vyhynutí v geologické historii mnohem přívětivěji. Bylo jasné, že zhruba desetikilometrový kamenný meteorit, o kterém mluvil Alvarezův tým, musel přiletět odkudsi z vesmírného okolí, nejspíše pak z oblasti zvané hlavní pás planetek (asteroidů). Tento spíše pomyslný pás mezi planetami Marsem a Jupiterem se nachází v průměrné vzdálenosti 2 až 4 astronomických jednotek (přibližně 300 až 600 milionů kilometrů) od Slunce a obsahuje ohromné množství asteroidů – jakýchsi zmrzlých skal, které zbyly z období formování sluneční soustavy před 4,56 miliardy let. Ačkoliv zde již předpokládáme řádově miliony těles s velikostí od jednoho kilometru výše (a přes dvě stovky těles o průměru nad 100 km), celková hmotnost všech by dosahovala jen pouhých 4 % hmotnosti našeho odvěkého souputníka Měsíce. To ale samozřejmě neznamená, že to nejsou tělesa potenciálně nebezpečná – na celosvětovou katastrofu by bohatě postačil „prcek“ o průměru kolem 2-3 kilometrů, který by se se Zemí srazil rychlostí kolem 20 km/s. Pozornost astronomů se tedy obrátila zejména tímto směrem. Zanedlouho byl objeven dopadový kráter po oné osudové srážce, možný původce impaktoru Chicxulub však ještě dlouho unikal zvídavým objektivům pozemských teleskopů. Ne že by jej nešlo objevit a pozorovat – nebylo však o co se při hledání opřít.

———

Čtyřminutová expozice asteroidu 298 Baptistina 24-palcovým dalekohledem. Při jasnosti patnácté magnitudy není objekt ani zdaleka pozorovatelný pouhým okem. Až do roku 2010 byl tento objekt považován za možný pozůstatek tělesa, z nějž vzešel i asteroid Chicxulub. Dnes již víme, že jím s největší pravděpodobností není. Kredit: Kevin Heider, Wikipedie

———

Velký průlom v této problematice tak udělala až trojice vědců, z nichž hned dva mají český původ. V roce 2007 totiž přišli David Vokrouhlický, David Nesvorný a jejich kolega a vedoucí výzkumu William F. Bottke (* 1966), odborník na planetologii a asteroidy, se studií o možném původu impaktoru. Článek se objevil v září tohoto roku v periodiku Nature a vyvolal zaslouženou pozornost. Bottke s kolegy vytvořili model impaktního rozpadu velkého tělesa v hlavním pásu s názvem Baptistina, které mělo původně rozměr asi 170 kilometrů. Zhruba před 160 miliony let (+- 30 m. l.) však došlo k mohutné srážce, při které se roztříštěné těleso zmenšilo, a vytvořené úlomky byly postupně vysílány do vnitřních částí sluneční soustavy, kde se po dlouhé době srážely s některými planetami a jejich měsíci (vlastně spíše jen naším Měsícem). Fragmenty o velikosti až kolem 10 kilometrů se dynamickými procesy postupně dostaly na kolizní dráhu s planetami a mohly dopadat v podobě katastrofických srážek, které byly schopny vyvolat na Zemi hromadná vymírání. Dle Bottkeho týmu je pravděpodobnost, že právě z tohoto zdroje pochází impaktor Chicxulub, větší než 90 %. Vysvětluje tím také anomálii ve statistickém záznamu potvrzených dopadů v průběhu posledních 3 miliard let, kdy můžeme paradoxně pozorovat jistý nárůst v poslední zhruba stovce milionů let. Viník byl tedy usvědčen – měl jím být zbytek původního tělesa pod označením 298 Baptistina, asi 13 až 30 km velký uhlíkatý chondrit, objevený již roku 1890. Slunce oběhne jednou za téměř 3,5 roku a patří k již zmíněné rodině asteroidů Baptistina, jejímž druhým největším členem je „pouze“ desetikilometrový objekt 1696 Nurmela.

———

A toto je osmiminutová expozice objektu P/2010 A2, zvláštní komety či asteroidu v hlavním pásu planetek. Je součástí rodiny asteroidů Flora, která je nejpravděpodobnějším zdrojem impaktoru z konce křídy. Kredit: Kevin Heider, Wikipedie

———

Vše perfektně sedělo, dokonce i chemický rozbor mikroskopických sedimentů v místě dopadu tomu nasvědčoval – relativně velké množství uhlíku by totiž potvrzovalo původce jako poměrně vzácný meteorit typu uhlíkatého chondritu, kterým Baptistina skutečně je. Bottke odhadl, že kráter Chicxulub vytvořil úlomek, který vznikl o sto milionů let dříve srážkou 170 km tělesa s asi 60 km menším asteroidem. Vše se zdálo být jasné a pravděpodobný původce identifikován. A pak – řečeno slovy klasika vědy – krásnou teorii zcela zničil jediným tahem ošklivý fakt. V tomto případě jím byl výzkum infračerveného kosmického teleskopu WISE (Wide-field Infrared Survey Explorer), který byl na oběžnou dráhu kolem Země vypuštěn v prosinci roku 2009. O dva roky později byla analyzována data z tohoto výkonného dalekohledu (včetně podrobného pohledu na 1056 členů rodiny Baptistina) a ta mimo jiné prokázala, že k rozpadu mateřského tělesa muselo dojít mnohem později, dokonce o celou polovinu později. Masivní srážka se tedy odehrála spíše jen před 80 miliony let než 160, a to je pro asteroid Chicxulub příliš málo. Za pouhých zhruba 15 milionů let by se nemohl dostat na potřebnou kolizní dráhu a se Zemí se srazit. K dosažení tzv. Kirkwoodovy mezery či jiného bodu vzniklého rezonančním vlivem Jupiteru, kdy může být gravitačním působením obří planety vyslán do vnitřních částí sluneční soustavy, by potřeboval mnohem delší časový úsek. Z nadějného pokroku jsme se tak opět ocitli v nulovém bodě. Přesto se ale objevil další vážný kandidát, jehož možná účast v události K-T zatím nebyla vyvrácena. A jde o zástupce úplně jiné rodiny asteroidů.

———

Zvětšený snímek P/2010 A2, pořízený Hubbleovým vesmírným teleskopem. Tento hybridní objekt o průměru kolem 200 metrů zřejmě prošel nedávnou prudkou srážkou s jiným asteroidem. Kredit: NASA, ESA a D. Jewitt, Wikipedie

———

Již 6. ledna roku 2010 byl astronomy v rámci programu na výzkum a objevování blízkozemních objektů LINEAR objeven pozoruhodný hybrid mezi kometou a planetkou, který nese označení P/2010 A2. Jeho rozměry jsou odhadovány asi na 140 – 220 metrů a oběžná doba činí opět necelých 3,5 roku. Protože se zpočátku zdálo, že jde o kometu, dostal objekt také kometární označení. Hubbleův vesmírný dalekohled ale brzy ukázal, že onen domnělý kometární „ohon“ je ve skutečnosti pásem uvolněného materiálu (prachové částice a kusy kamene), které jsou výsledkem velmi nedávné srážky tohoto a nějakého jiného asteroidu v hlavním pásu. Jednalo se tehdy dokonce o první pozorování tohoto typu impaktu menšího tělesa. Zajímavé je, že jádro bylo pozorováno mimo vlastní oblak prachu, což je u komet nanejvýš neobvyklé. O klasickou kometu se tedy rozhodně nejedná, ale o to nám zde nejde. P/2010 A2 je každopádně členem rodiny asteroidů Flora, které zřejmě vznikly jakýmsi ohromným impaktem před více než sto miliony let. Největším zástupcem skupiny je planetka 8 Flora s rozměry zhruba 140 x 140 x 120 km. Ačkoliv ani v tomto případě nemáme jistotu, je pravděpodobné, že fragmenty z jakési velké dávné kolize vytvořily nejen zmíněnou rodinu asteroidů Flora, ale dost možná i impaktor, který se o desítky milionů let později stal jedním z osudných faktorů pro panování neptačích dinosaurů nad suchozemskými ekosystémy. Až budoucnost ukáže, zda bude tentokrát podezření potvrzeno nebo půjde opět o astronomický krok vedle…

———

Odkazy:

http://www.lpi.usra.edu/meetings/acm2008/pdf/8243.pdf

http://en.wikipedia.org/wiki/298_Baptistina

http://www.universetoday.com/89050/did-asteroid-baptistina-kill-the-dinosaurs-think-other-wise/

http://www.reuters.com/article/2010/02/02/us-space-asteroid-idUSTRE61154120100202

http://www.nasa.gov/home/hqnews/2010/feb/HQ_10-029_Hubble_asteroid.html

http://en.wikipedia.org/wiki/P/2010_A2

———

Ornitopod od Kutné Hory

Jediným dosud relativně dobře prozkoumaným a bezpečně identifikovaným (alespoň na úrovni podřádu) fosilním exemplářem zástupce skupiny Dinosauria je objev nedaleko obce Nová Lhota (Mezholezy) u Kutné Hory. Tento dosud nejvýznamnější objev dinosauřích pozůstatků na našem území byl učiněn na jaře roku 2003. Opět se přitom jednalo o pouhou náhodu. Tehdy se procházel lékař a amatérský sběratel fosilií MUDr. Michal Moučka jednou z do té doby nepříliš významných lokalit nedaleko zmíněných Mezholez u Kutné Hory (severně od vesnice Nová Lhota). Nálezce zde původně sbíral fosilie bezobratlých mořských živočichů, kterých bylo v těchto příbřežních sedimentech větší množství. Poté však jeho pozornost upoutal kousek zkamenělé kosti z dolní končetiny, vyčnívající z horniny. Když nálezce později odnesl kost do pražského Ústavu geologie a paleontologie na Albertově, vzbudil značný rozruch. Na první pohled bylo jasné, že pokud platí druhohorní stáří nálezu, pak byla nepochybně objevena první kost českého dinosaura. Šlo o zhruba 40 cm dlouhou levou stehenní kost spolu s několika dalšími neidentifikovatelnými kůstkami dolní končetiny. Jak vyplynulo z následujícího výzkumu, kost patřila poměrně malému, jen asi 4 metry dlouhému ornitopodnímu dinosaurovi. Zřejmě šlo o jakousi trpasličí formu ornitopoda, vykazujícího tzv. ostrovní nanismus. Abychom si však byli jistí, že šlo o skutečného „trpaslíka“, museli bychom znát přesnější systematické zařazení tohoto dinosaura. Český ornitopod byl jakousi menší obdobou vzdáleně příbuzného (avšak o 30 milionů let staršího) rodu Iguanodon. Dinosaurus od Kutné Hory žil zhruba před 95 miliony let v období počínající pozdní křídy (pozdní cenoman). Zachovaná kost vykazuje některé podobnosti s kostmi spodnokřídových iguanodontidů, spíše než s fosiliemi svrchnokřídových zástupců této skupiny, známých například z Francie. Primitivní znaky také poukazují na to, že český dinosaurus patřil k bazálním (málo vývojově pokročilým) zástupcům skupiny Iguanodontia. Rozhodně tak nešlo například o nějaký nový druh rodu Iguanodon, jak z mnoha dobových populárních článků mohlo vyplývat (D. Madzia, pís. informace).

———

Skupinka českých ornitopodů, procházejících se po břehu jednoho z ostrovů, které se kdysi nacházely na našem území. Před 95 miliony let bychom místo gotického Chrámu Sv. Barbory v Kutné Hoře mohli mít právě takovýto výhled. Autor: Petr Modlitba.

———

V daném období leželo území našeho státu z větší části pod hladinou mělkého moře, pouze místy z něj vyčnívaly pásy ostrůvků. Tyto ostrovní soustavy se vyskytovaly i v období cenomanu (přelom spodní a svrchní křídy) a právě v této době putovaly po našem území skupinky malých, ostrovních forem iguanodontidů, menších příbuzných populárních druhů ze západní Evropy a Severní Ameriky. Klasičtí iguanodontidi však dosahovali až trojnásobné velikosti a většinou se také vyskytovali o několik desítek milionů let dříve. Stehenní kost iguanodontida od Mezholez dosahuje pouze 40 % velikosti stejné kosti u druhu Iguanodon bernissartensis, teoreticky však mohlo jít o dosud ne plně dospělého a tedy stále rostoucího jedince. Přesto by rozměrů velkých ornitopodů typu iguanodona nebo pozdějších kachnozobých dinosaurů (hadrosauridů) s jistotou nedosahoval. „Český“ dinosaurus měřil podle hrubých odhadů asi 3,5-4,5 metru na délku, vážil několik stovek kilogramů a živil se nejspíše spásáním nízké rostlinné vegetace. Předpokládá se, že do jídelníčku zahrnoval zejména slanomilnou jehličinu druhu Frenelopsis alata, dobře známou z dřívějších paleontologických výzkumů lokalit tohoto souvrství (perucko-korycanské souvrství)[1]. Fosílie dinosaura byly objeveny v typických sedimentech někdejších písečných pláží, prostoupených horizonty obsahujícími fosílie měkkýšů a rudistů. Tyto sedimenty nejspíš vznikly na jižních svazích někdejšího středoevropského souostroví. Ornitopod zřejmě obýval menší soustavu ostrovů, které se nacházely severně od místa nálezu, dnes v blízkosti měst Kolín, Kutná Hora a Čáslav. Mohl však žít také na jižně položeném, mnohem větším území tzv. Rýnsko-českého ostrova (masívu). K nálezu došlo v místě mořského kanálu mezi dvojicí větších ostrovů s velmi nepravidelně členěným pobřežím. Velmi dobrý stav zachování stehenní kosti (hlavice stehenní kosti stále vykazuje mineralizované útvary, sledující průběh šlach) naznačuje, že pohřbení proběhlo velmi rychle. Přesto nese kost stopy po okusování žraloky a snad i dalšími mořskými predátory (možná pliosaury a primitivními mosasauridy, ačkoliv na život v moři plně adaptované formy z této doby ještě neznáme). Ornitopod byl tedy před pohřbením a následnou fosilizací nejspíš mršinou, splavenou do moře[2]. Paleontologové dále předpokládají, že na uložení fosílií se podílela extrémně silná bouře, která měla na mořskou hladinu podobný efekt, jako vlna cunami. Nasvědčuje tomu sedimentologický rozbor, který odhalil přítomnost valounů rul z podložního krystalinika, dále objev fosilních schránek ústřic a rudistů i trsů koloniálních korálů v někdejším jemném písku pláží. Plovoucí mršina dinosaura tedy mohla být pohřbena díky velmi rychlé a dynamické bouři, jež zanesla zbytky těla na písečnou pláž a pohřbila ji pod vrstvami písku[3]. Jedná se o velmi šťastnou okolnost, protože se dá předpokládat, že za poměrně krátkou dobu by již tělo i se zbývající částí kosterního aparátu zcela roznesli mořští mrchožrouti.

V době života dinosaura, přibližně před 95 miliony let, dochází k největšímu známému zdvihu hladiny oceánů, a to zejména vlivem rozpadu jižního superkontinentu Gondwany. Vznik oceánských hřbetů v oblasti oddalování tektonických desek vede ke zdvihu hladiny řádově o desítky metrů. Tato cenomanská transgrese při svém maximálním rozsahu by pokryla vodní plochou až třetinu současné rozlohy pevnin[4]. Je možné, že globální vzestup hladiny činil dokonce 200 – 300 metrů a mořem zůstalo nepokryto jen 18 % zemského povrchu (oproti dnešním 29 %). Až koncem křídy pak naopak došlo k výraznému poklesu mořské hladiny[5]. Na území Čech se v této době vytváří přímořská deltová a lagunární prostředí, severní část českého masívu se stává mořským dnem. Vzniká také průliv mezi křídovými moři na severozápadě Evropy a teplým oceánem Tethys na jihovýchodě. V prostoru Střední Evropy dominuje jediný pevninský masív v podobě tzv. Rýnsko-českého ostrova[6]. Ekologické podmínky v prostředí těchto ostrovů odpovídají trendu ostrovního nanismu. Ornitopod vykazuje velmi malé tělesné rozměry v poměru ke známým druhům příbuzných dinosaurů. Při hmotnosti v řádu několika stovek kilogramů (a se stehenní kostí o délce pouhých 40 % oproti femuru rodu Iguanodon) zřejmě představoval trpasličí formu býložravého ornitopoda. Potravou těchto herbivorů mohly být již zmíněné keřovité jehličnany druhu Frenelopsis alata nebo jinanovité keře rodu Eretmophyllum obtusum, na lokalitě přímo paleontologicky doložené. Zejména Frenelopsis alata s výraznými dužnatými šišticemi, vytvářející monodominantní stanoviště ve slaných močálech, zřejmě představuje jednu z hlavních složek potravy těchto dinosaurů[7]. Dinosaurus od Mezholez se zřejmě dokázal pohybovat po dvou i po čtyřech, k pohybu mu sloužily silné končetiny zakončené tříprstými chodidly a kopýtkovitými drápy. Ve stejném ekosystému se možná vyskytovali také menší nebo středně velcí teropodní dinosauři, kteří mohli „ostrovní“ iguanodonty lovit. Dokud však neobjevíme jejich fosilie, nic konkrétního o nich vědět nebudeme. To samé platí také o samotném českém ornitopodovi, jehož pozůstatky jsou bohužel příliš fragmentární na to, aby umožnily přesnější systematické zařazení. V květnu roku 2005 sice studenti geologie pod vedením Doc. RNDr. Václava Zieglera CSC. objevili v jiném lomu další fragmenty kostí pravděpodobně jiného jedince stejného dinosaura, ani tento nový materiál však v přesnější klasifikaci nepomohl[8].

———

Snímek stehenní kosti českého dinosaura, pořízený na výstavě koster argentinských dinosaurů v pražském nákupním centru Chodov v březnu 2007. Jde o dosud nejlepší fosilní doklad přítomnosti neptačích dinosaurů na našem území. Autor: Vladimír Socha, Wikimedia Commons

———

Je téměř jisté, že český ornitopod byl již dospělým nebo téměř dospělým jedincem, o čemž svědčí zejména histologická struktura kosti s plně adultní podobou lamelární histologie s Haversovým cévním systémem[9]. Vzhledem k nedokonalému stupni zachování a fragmentární povaze nálezu lze však málokteré tvrzení považovat za zcela jisté a definitivní. Systematická pozice ornitopoda je také dosud nejasná a takovou nejspíš i zůstane (pokud nedojde v budoucnu k velmi šťastnému nálezu dalšího materiálu). Původní popisná studie označuje tuto formu jako cf. Iguanodontidae gen. et sp. indet. (taxonomicky neurčitelný zástupce čeledi Iguanodontidae). Podle předběžné a dosud nepublikované analýzy D. Madzii se pak může jednat také o bazálního zástupce kladu Styracosterna. Zdá se tedy být pokročilejší (vývojově blíže příbuzný hadrosauridům) než třeba evropští zástupci kladu Rhabdodontidae, ale zároveň bazálnější (vývojově méně pokročilý) než samotný rod Iguanodon. Stehenní kost vykazuje anatomické znaky, které se vyskytují napříč kladem Iguanodontia a bude třeba dalšího studia k přesnějšímu zařazení tohoto nejspíše zcela nového taxonu (rodu a druhu) ornitopoda (D. Madzia, soukromá písemná informace). Český dinosaurus je tedy nejspíš skutečným „originálem“, dosud neznámým druhem ornitopodního dinosaura. A máme tu ještě jeden unikát – je zajímavé, že se jedná dosud prakticky o jedinou kontinentální fosílii suchozemského obratlovce z období cenomanu ve střední Evropě severně od „alpské“ Tethydy[10]. Kosterní materiál dinosaura od Kutné Hory zkrátka zůstává i nadále nejlepším dokladem o přítomnosti nadřádu Dinosauria na našem dnešním geografickém území.

———

Reference:

[1] Fejfar, O. et al. (2005): First Cenomanian dinosaur from Central Europe (Czech Republic). Acta Palaeontologica Polonica 50 (2), str. 299.

[2] Ibidem, str. 296.

[3] Košťák, M. a Mazuch, M.: Dinosauři v Čechách (V jakém žili prostředí), Vesmír 89, 432-435, 2010/7

[4] Dougal Dixon et al., Atlas of Life on Earth, (New York: Barnes & Noble Books, 2001), p. 215.

[5] Chlupáč, I. a kol.: Geologická minulost České republiky, Academia, Praha 2002 (str. 259)

[6] Košťák, M. a Mazuch, M.: Dinosauři v Čechách (V jakém žili prostředí), Vesmír 89, 434, 2010/7

[7] Fejfar, O. et al. (2005): First Cenomanian dinosaur from Central Europe (Czech Republic). Acta Palaeontologica Polonica 50 (2), str. 299.

[8] In http://www.dyksoft.cz/kbev/Department/writed.php (Web Katedry Biologie a ekologické výchovy PedF UK)

[9] Fejfar, O. et al. (2005): First Cenomanian dinosaur from Central Europe (Czech Republic). Acta Palaeontologica Polonica 50 (2), str. 299.

[10] Zoltan Csiki-Sava, Eric Buffetaut, Attila Ősi, Xabier Pereda-Suberbiola & Stephen L. Brusatte (2015): Island life in the Cretaceous — faunal composition, biogeography, evolution, and extinction of land-living vertebrates on the Late Cretaceous European archipelago. ZooKeys 469: 1-161.

———

Teropod od Brna

Zatím posledním pozůstatkem dinosaura, objeveným v České republice, je jediný izolovaný zub jurského teropoda, popsaný Danielem Madziou z Institutu paleobiologie Polské akademie věd ve Varšavě (tehdy studentem Masarykovy univerzity v Brně). Tento „objev“ (či přesněji reklasifikace již mnohem dříve objeveného fosilního zubu) byl rovněž zčásti dílem náhody. V roce 2012 obhájil D. Madzia bakalářskou práci s názvem První fosilní materiál jurského teropodního dinosaura z České republiky[1], ve které popisuje první rozeznaný zub této skupiny z našeho území (kat. ozn. IGS-MJ-0001). Ještě téhož roku zaslal autor anglickou verzi studie do periodika Acta Palaeontologica Polonica, kde byla roku 2013 přijata jako akceptovaný rukopis[2] a následně publikována v prosinci roku 2014[3]. Na neobvyklou fosílii v paleontologických sbírkách PřF MU jej upozornili tehdejší kolegové – studenti Jakub Březina a Michal Matějka[4]. Zifodontní archosauří zub byl označen německým štítkem s nápisem „Teleosaurus (Zahn), Ein Meereskrokodil, Ob. Jura. Schwedenschanze“. Jak se ukázalo, dinosauří zub jsme měli doslova před očima již mnoho desítek let a nikdo o tom neměl tušení. Původně byl tedy fosilní zub připisován jurskému krokodyliformovi (mořskému příbuznému dnešních krokodýlů) ze skupiny Thalattosuchia, konkrétně pak evropskému rodu Teleosaurus, popsanému již roku 1825. K objevu zubu došlo nepochybně před koncem druhé světové války, jinak by popisek nebyl německý (exemplář musel být původně uložen v budově brněnské Německé techniky, která zanikla roku 1945). Více se o historii nálezu v dostupné literatuře nepodařilo zjistit (Madzia, 2012). Lokalita Švédské šance (Brno-Slatina) je tvořena zejména karbonáty z období svrchní jury a jde o sedimenty mořského původu. Zub je nepochybně archosauří, o čemž svědčí rozsah báze, boční zploštění zubní korunky a přítomnost vroubků na karinách[5].

———

Přibližná podoba českého teropoda od Brna. V období končící jurské periody před 160 miliony let obývali budoucí jižní Moravu zhruba pět metrů dlouzí draví dinosauři. Na obrázku si dvojice těchto predátorů pochutnává na čerstvé mršině mořského krokodýla. Autoři: Jakub Kowalski a Edyta Felcyn

———

Zachovaná část zubní korunky měří zhruba 2,5 cm, navazuje na ní i částečně dochovaná báze zubu. Podrobnější výzkum ukázal, že jde s největší pravděpodobností o zub teropodního dinosaura, patřícího mezi bazální tetanury (vývojově primitivní zástupce skupiny Tetanurae). Vzhledem ke geologickému stáří a geografickému výskytu lze předpokládat, že moravský teropod (jak se nálezu začalo přezdívat) byl nejspíš zástupcem čeledi Megalosauridae nebo Sinraptoridae (dnes již převládá spíše jméno Metriacanthosauridae). Další možností je také příslušnost k čeledi Allosauridae nebo dokonce nadčeledi Tyrannosauroidea. Se současnými technologickými možnostmi výzkumu a omezeným fosilním materiálem však zatím přesnější určení není možné[6]. Teropodní dinosaurus od Brna zřejmě obýval ostrovní prostředí severních oblastí Tethydy (dnes jv. okraj Českého masivu) a pevnina nejspíš nebyla od místa původního nálezu výrazně vzdálená. Stáří je svrchnojurské (geologický stupeň oxford, asi před 163 – 157 miliony let). Stanovení přesného stáří moravského teropoda komplikuje fakt, že stratigrafický rozsah karbonátů na Švédských šancích nelze zatím s jistotou přesně stanovit[7]. Srovnáním s velikostí zubů a kompletněji zachovaných teropodů lze odvodit, že tento dinosaurus dosahoval délky v rozmezí 4 – 6 metrů. Jde tedy o průměrnou velikost, příslušníci této skupiny dosahovali někdy délky i přes 10 metrů a hmotnosti v řádu několika tun (např. rod Torvosaurus, známý dnes z Portugalska i Spojených států amerických[8]). Teropod od Brna nicméně dost možná představoval dominantního predátora ve svých ekosystémech a vzhledově se příliš nelišil od lépe známých zástupců skupiny Megalosauridae či Sinraptoridae. Šlo tedy o relativně štíhle stavěného dvounohého dravce s mohutnou lebkou a silným ocasem. Více o tomto dávném obyvateli naší země prozradí snad až případné budoucí objevy.

———

Snímek zubu moravského teropoda i s detailem na vroubkování. Při délce kolem 2,5 cm patřil zub menší až středně velké tetanuře. Pro dospělého člověka by tento dravec nepochybně představoval smrtelné nebezpečí, dělí nás však od něho maličkost – 1 600 000 století geologického času. Kredit: Daniel Madzia (z jeho práce v Acta Paleontologica Polonica).

———

Shrnutí

Dostáváme se tedy k závěru naší série příspěvků o českých druhohorních plazech. Ačkoliv jsou pozůstatky velkých mezozoických plazů (a zejména pak neptačích dinosaurů) na území České republiky velmi vzácné (alespoň ve srovnání s velkými evropskými zeměmi typu Velké Británie, Německa nebo Francie), podařilo se je zde také objevit. První nálezy tohoto druhu byly dokonce popsány již Antonínem Fričem v poslední čtvrtině 19. století, k dalším pak dochází i na počátku nového tisíciletí. Jde sice spíše o fragmentární materiál, nechybí zde ale objevy v taxonomicky i geochronologicky širokém spektru. Kromě četných pozůstatků mořských plesiosaurů byly zatím objeveny také dvě fosílie mosasauroidů, zřejmě dvě fosílie ptakoještěrů a celkem asi šest nálezů, které lze potenciálně přiřadit skupině Dinosauria. Ty pravděpodobně pochází ze všech tří period druhohorní éry, ať už jde o triasové ichnofosilie od Červeného Kostelce, jurský zub teropoda od Brna či křídové fosílie ornitopoda od Kutné Hory a zároveň nedávno revidované Fričovy nálezy. Geologický záznam neptačích dinosaurů na našem území představuje pravděpodobně časové rozpětí přes 120 milionů let (nejstarší stopy od Červeného Kostelce možná 210 milionů let, nejmladší nález kosterních fragmentů od Srnojed přibližně 88 milionů let). Ukazuje se tedy, že ačkoliv jsou tyto objevy spíše dílem náhody a ani následný systematický průzkum lokalit nemusí vést ke kýženému cíli v podobě odkrytí dalších podobných fosílií, budoucí perspektiva pro objevení dosud neznámých dinosauřích fosílií na našem území je poměrně dobrá. Česká republika se samozřejmě nikdy nezařadí mezi státy dinosauřími fosíliemi nejbohatší[9], dá se ale očekávat, že alespoň skromný diagnostický materiál bude v průběhu následujících desetiletí získán.

———

[1] In http://www.muni.cz/research/publications/984182 (Web MU v Brně)

[2] In http://app.pan.pl/article/item/app20120111.html (Akceptovaný rukopis v Acta Palaeontologica Polonica)

[4] Stojí za zmínku, že Michal Matějka je zároveň objevitelem fragmentární kostry velké křídové ryby rodu Xiphactinus, kterou objevil roku 2001 v blízkosti svého bydliště, na Šachově u Borohrádku. Nález poté zkoumal a veřejně představil Boris Ekrt z Národního muzea v Praze (2007).

[5] In http://osel.cz/index.php?clanek=6779 (Web Osel.cz)

[6] Madzia, D. (2014): The first non-avian theropod from the Czech Republic. Acta Palaeontologica Polonica. 59 (4): 855 – 862. (str. 860)

[7] Ibidem (str. 856)

[8] Hendrickx, C.; Mateus, O.V. (2014). Evans, Alistair Robert, ed. „Torvosaurus gurneyi n. sp., the Largest Terrestrial Predator from Europe, and a Proposed Terminology of the Maxilla Anatomy in Nonavian Theropods“. PLoS ONE 9 (3): e88905. doi:10.1371/journal.pone.0088905.

[9] Socha, V. & Madzia, D., 2006. Dinosaur statistics 2006. Web Wild Prehistory (online 2006).

Odkaz na článek D. Madzii na webu Wild Prehistory.

———

…aneb Ohlédnutí za nejvýznamnějším Francouzem v dějinách české paleontologie

Podivínský pán, který se domlouvá lámanou češtinou a kupuje si za nemalé peníze veškeré „kamenné brouky“, které může od místních dělníků získat. Tak nějak asi viděli Joachima Barranda obyvatelé povodí Berounky v polovině předminulého století. O jeho spletité cestě, která z něj učinila jednoho z největších paleontologů pracujících na našem území, se toho napsalo již hodně a je poměrně dobře známá. Barrande se narodil v městečku Saugues v jihofrancouzském departementu Haute-Loire dne 11. srpna 1799. Dětství a rané mládí prožil za neklidné vlády Napoleona I. Jeho otec byl pouze malým obchodníkem, prodávajícím podomácku tkané plátno a vlněné houně. Přesto považoval za svoji občanskou povinnost umožnit svým synům nejvyšší možné vzdělání, proto je poslal na tehdy nejdražší pařížské Stanislavovo lyceum. Odměnou mu pak bylo, že oba synové, Joachim i jeho bratr Joseph úspěšně složili zkoušky a byli přijati na prestižní vysokou školu technického rázu École Polytechnique. Napoleon tuto školu proměnil v podstatě ve vojenský ústav, studenti zde byli vyučováni na útraty ministerstva války, nosili uniformy a bydleli v internátu. Primárním účelem měla být výchova budoucích dělostřeleckých důstojníků a také inženýrů, schopných vyhovět potřebám armády při stavbě komunikací, mostů či železničních tunelů. Právě zde Barrande získal základy svého neobvyklého vzdělání a zařadil se po bok dalších slavných absolventů školy (mezi nimi se objevil také průmyslník André-Gustave Citroën, objevitel radioaktivity Becquerel, jeden z objevitelů planety Neptun Le Verrier nebo slavný válečník Foch).

———

Portrét Joachima Barranda v pozdějším věku. Tento francouzský inženýr proslavil v 19. století české prvohorní lokality v celém vědeckém světě. Zdroj: Wikipedie

———

Joachim Barrande byl na polytechniku přijat hned napoprvé a navíc ji po dvouletém studiu zakončil s pořadovým číslem 1 – jako nejlepší absolvent ročníku. Následně pak studoval na škole École des Pont set Chaussées (vysoká škola technická se zaměřením na pozemní stavby). Také bratr Joseph byl ale úspěšný – po dohodě mezi carskou vládou a Francií, zastoupenou maršálem Bazainem, řídil později projektování velkolepé sibiřské magistrály. Joachim měl ale před sebou jiný osud – měl se stát jednou z nejvýznamnějších postav paleontologie, tedy vědy o dějinách života na Zemi. Pomohla mu zejména šťastná okolnost, že se více než dobře zapsal do paměti velikánů mezi přírodovědci – svými učiteli. Mezi nimi nechyběly ani osobnosti typu Georgese Cuviera (1769 – 1832), zakladatele srovnávací anatomie a paleontologie obratlovců nebo Jeana-Baptiste Lamarcka (1744 – 1829), biologa a autora jedné z prvních evolučních teorií. Právě na jejich doporučení si Vévoda z Angoulȇme, tehdejší následník panujícího krále Karla X., vybral talentovaného Barranda za vychovatele a učitele přírodních věd pro svého syna. Tato skutečnost měla změnit jeho život způsobem, jaký neočekával a zprvu se snad jevil jako tragický. V posledku ale přispěl k tomu, že se rodilý Francouz nesmazatelně zapsal do dějin jiného národa.

V roce 1830 opět zachvátila Paříž řetězová reakce nespokojených obyvatel, vedoucí až ke konečnému sesazení Karla X. z trůnu. Naštěstí se tentokrát již obešla bez masových poprav a sesazený král mohl opustit Francii i se svým dvorem a osobním jměním. Exulantem byl také hrabě z Chambordu a spolu s ním vychovatel Barrande. Nejdříve strávili rok ve skotském Edinburghu, poté ale Karel X. přijal nabídku rakouského císaře Ferdinanda Dobrotivého a usídlil se na pražském Hradě. Zpustlé paláce, sloužící dlouhodobě jako vojenská skladiště však komfortu Versailles nemohl konkurovat, a tak se po třech letech přesouvá dvůr krále Karla X. na jih od Gorlice (současná Itálie). Také hrabě de Chambord si kupuje rakouský zámeček Frohsdorf, sem už ho však Barrande nenásleduje. Možná ho už omrzela hra na dvořana, kterou upřímně neměl rád, možná ho zlákaly geologické poklady zlíchovské skály a dalších středočeských vrstev. Jisté je, že Barrande se v Čechách neskrýval, ani zde nehledal nový domov. Do Francie totiž stále zajížděl a v Paříži měl dokonce pronajatý byt v „dobré čtvrti“ nedaleko Sorbonny. Nově nastoupivší král Ludvík Filip sice odmítal veškeré nároky svého předchůdce, pro Barranda ale nepředstavoval žádné nebezpečí. I přes občasné služební cesty po Evropě se však z francouzského vědce stal prakticky doživotně obyvatel českých zemí, který se zamiloval nejen do českých prvohorních zkamenělin.

Nálepka jakéhosi askety, který se prochází ve starém kabátě a který si utrhuje od úst, aby mohl pracovat ve svém chudém pokoji na sbírce zkamenělin, zřejmě není zcela přesná. K dámám se choval uhlazeně a dvorně, za každých okolností tak „zůstával Francouzem“. Vzhledem k tomu, že byl bohužel také „francouzsky“ diskrétní, se o jeho mladých letech strávených v Praze nic pikantního již nejspíš nikdy nedozvíme. Jeho pověst podivínského profesora, neustále zapichujícího nos do země pod sebou je však určitě neoprávněná – spočívá spíše v mentalitě tehdejší doby, která ve vědcích chtěla vidět podobné odtažité podivíny. Dělníci, které Barrande naučil vyhledávat, sbírat a nosit mu zkameněliny jej naopak popisují jako bodrého pána, který si našel čas popovídat si s nimi i o běžných starostech a někdy jim i radou nebo penězi vypomoci. Je známo, že hospodyni dělala Barrandovi matka spisovatele Jana Nerudy, Barbora Nerudová. Ačkoliv byla jen o čtyři roky starší než on, nazýval ji Barrande „paní bábinkou“ a choval se k ní velmi hezky. Neruda sám měl Barranda ve velké úctě, o čemž svědčí i fakt, že mu přinesl ukázat svoji první vytištěnou básnickou sbírku. Barrande si údajně pročetl celou sbírku Hřbitovní kvítí (což vzhledem k jeho nedokonalé češtině určitě nebylo snadné) a udělil pak mladému Nerudovi tuto radu: „Český národ nyní potřebuje spíše učence než básníky“. Snažil se tak Nerudu údajně nasměrovat od literatury k vědě, což se mu ale nepovedlo.

———

List z Barrandova stěžejního díla Silurský systém středních Čech, kterým si ještě zaživa postavil vlastní pomník. Preciznost zobrazení jednotlivých trilobitů i dalších paleozoických organismů v této práci je evidentní na první pohled. Zdroj: Wikipedie

———

Barrande obýval poměrně pohodlný, i když chudě vybavený pavlačový byt. Jeho sbírky zkamenělin postupně rostly a nabývaly podoby muzejních depozitářů, pro které už v bytě nebylo kam šlápnout. Nejednou prý Barrande káral paní Nerudovou, aby mu v zápalu úklidové horečky nevyhazovala zkameněliny na smetiště. Pro ní však trilobiti, hlavonožci a další staré pozůstatky prvohorního života představovali jen haldu zaprášeného kamení. Barrande však vytrval a v bytě si ponechal místo jen pro stůl, u kterého bádal, a pro postel. Pracoval za světla kahanu, stojícího na obráceném hrnci a večer si sám nahlas povídal, co musí druhý den zařídit, zapsat a vyzkoumat. Výsledkem bylo dílo, které by dnes zaměstnalo celé vědecké oddělení některého z dobře zavedených paleontologických ústavů. Jeho práce, kterou původně započal jako sběratelskou, brzy přerostla v badatelskou a po několika desetiletích vyústila v monumentální dílo, pro které se Barrande stal jednou z nejvýznamnějších postav dějin vědy. Jeho hlavní práce dostala název Systȇme Silurien du centre de la Bohème (Silurský systém středních Čech) a svým rozsahem předčí všechny ostatní paleontologické práce té doby. V době smrti čítalo jeho vydané dílo 6887 stran a k tomu 1087 kreslených příloh velkého formátu. Celkem 22 svazků vážilo úžasných 62 kilogramů, dalších sedm svazků bylo navíc připraveno k tisku.

O Barrandovi zlé jazyky tvrdily, že skrblil, ale to je nejspíš jen pomluva. Naopak je známo, že na svou sběratelskou činnost vydal během čtyřiceti let asi půl milionu franků. Těmi platil zejména své anonymní armádě sběratelů z řad skalníků, kteří mu nosili objevené zkameněliny. Bez jejich práce by sotva mohl odkázat Národnímu muzeu na 1200 beden zkamenělin. O Barrandově charakteru vypovídá také to, jak se zachoval, když zjistil, že jej někteří skalníci okrádají odprodejem části zkamenělin překupníkům – pouze si povzdech, že kdyby jim mohl platit víc, nechovali by se takto nečestně. Ve své poslední vůli navíc odkázal 10 000 zlatých svým pokračovatelům na dokončení svého díla. Barrande odkázal všechny své sbírky Čechám, přesto zůstal Francouzem – odmítl například čestné občanství města Prahy. Příznačné je, že zachoval věrnost i svým přátelům a chlebodárcům, z toho důvodu odmítl také členství ve Francouzském institutu, který neuznával nároky jeho krále. Německy učil Barranda sám František Palacký, který na něho nejspíš vlastenecky působil. Barrande se svému novému domovu odvděčil také množstvím vědeckých názvů českého původu, které dával svým objevům. Jeden mlž se například na počest Nerudovy matky jmenuje Babinka. Joachim Barrande zemřel dne 5. října 1883 na zápal plic krátce poté, kdy dorazil do rakouského Frohsdorfu vyřizovat pozůstalost Jindřicha hraběte z Chambordu (1820 – 1883). Je tedy pohřben na rakouské půdě, množství oblastí, památníků a místních jmen jej však připomíná i nám. Vždyť kdo by neznal Barrandien, Barrandov či Barrandovské skály?

Vladimír Socha

Pozn. aut.: Text vychází částečně z předlohy článku, napsaného pro časopis Tajemství české minulosti.

———

Zajímavosti:

Otcovství Jana Nerudy

Vzhledem k tomu, že Barrande i Neruda jsou si poněkud podobní, vzniklo časem podezření, zda francouzský inženýr neměl k Barboře Nerudové (1795 – 1869) až příliš velkou náklonnost, jejímž plodem je právě náš významný literát. Jedinými indiciemi pro tuto myšlenku jsou pouze určitá podoba a také nadprůměrná inteligence obou mužů. Ve skutečnosti však byl Neruda spíše jakýmsi neoficiálním adoptivním synem, ke kterému si Barrande do jisté míry vypěstoval otcovský vztah. Neruda mu ve svém díle věnoval nejednu vřelou vzpomínku. Na druhou stranu však také hořce vzpomínal na chvíli, kdy svému učenému vzoru přinesl na ukázku malou sbírku zkamenělin pro určení, Barrande v ní však objevil cosi zajímavého a celou ji Nerudovi zabavil. Možná právě tehdy „ztratil český národ vědce, ale nalezl básníka“.

Půvabná terminologie skalníků

Skalníci, kteří Barrandovi přinášeli zkameněliny, vytvořili vlastní názvosloví, kterým trilobity a další zkamenělé prvohorní tvory označovali. Tak se místo vědeckých názvů Odontochile, Dalmanitina nebo Dicranopeltis objevují půvabná jména „dvorecký rak motýlový“, „veselák“ nebo „zamračená hlavička, kropenatý ocásek“. Díky těmto výstižným názvům se mohl francouzský učenec domluvit s českými skalníky, pro které byla latina přece jen příliš složitou řečí.

———

…aneb Celebrita s vrásčitou tváří

Zatímco názory na kvalitu děje i zobrazených dinosaurů v Jurském světě mohou být velmi rozdílné, jedno se filmu musí přiznat. Již ke konci srpna se stal s tržbou téměř 1,64 miliardy dolarů s velkým předstihem komerčně třetím nejúspěšnějším filmem všech dob a dosud trhá všelijaké rekordy podobného druhu (celkem má na svém kontě sedm celosvětových rekordů a mnohem víc jich zaznamenal na domácí půdě ve Spojených státech). Je také zatím komerčně nejúspěšnějším filmem tohoto desetiletí, zaznamenal nejdrtivější start, co se financí týče (vůbec nejrychleji se přehoupl přes „magické“ bariéry 500 milionů, 1 miliarda i 1,5 miliardy dolarů) a svým tvůrcům přinesl vskutku gigantické zisky. Není proto divu, že už dnes známe datum uvedení dalšího dílu, který má do kin dorazit v červnu roku 2018. Ale dost už o filmu samotném. Učiňme nyní zadost názvu příspěvku a podívejme se na dinosaura, který je sice s dějem filmu úzce spojen, setkáme se s ním ale pouze zprostředkovaně. A to v podobě ohyzdného hybrida jménem „Indominus Rex“, který v sobě akumuluje částečnou genetickou informaci právě tohoto méně známého abelisaurida spolu s mnohem „provařenějšími“ rody teropodů, jakými jsou Tyrannosaurus, Giganotosaurus, Carnotaurus nebo Velociraptor. Jeho jméno dokonce ve dvouhodinovém snímku ani jednou nezazní, přesto s ním bude již navždy spojován. Tím dinosaurem je křídový africký predátor Rugops primus, formálně popsaný paleontologem Paulem Serenem a jeho kolegy v roce 2004. Rugops rozhodně neimponuje celkovou velikostí, děsivým vzezřením ani výrazně neobvyklými nebo unikátními anatomickými znaky, určitě si ale zaslouží naši pozornost ve stejné míře, jako jeho větší a slavnější bratranci. Představuje totiž jakýsi chybějící díl do pomyslné skládačky, vedoucí k rozluštění polohy dávných kontinentů v období druhohor.

———

Rekonstruovaná lebka rugopse na výstavě National Geographic Spinosaurus Exhibit. Dobře patrný je vrásčitý povrch lebky i jedna ze dvou řad záhadných otvorů na horní části lebky. Zaživa snad mohly sloužit k u kotvení hřebínku z měkké tkáně. Kredit: Ryan Somma, převzato z Wikipedie

———

Rodové jméno dinosaura znamená v překladu „vrásčitá tvář“, což odpovídá hrubé textuře povrchu jeho fosilní lebky. Když byla fosilie dinosaura v roce 2000 objevena na saharské poušti v Nigeru, překvapila paleontology kvalita zachování lebky, nesoucí dosud stopy po původních osteodermech, pokrývajících zaživa její povrch. Některé kosti byly zase hustě protkány sítí cévek, což svědčí o dobrém prokrvení čelistních svalů a další lebeční tkáně. Jak ale podotkl sám Sereno, rozhodně nešlo o vhodný design lebky pro tvrdý úder na velkou kořist nebo dokonce drcení kostí, proto je pravděpodobné, že rugopsové byli spíše mrchožrouti nebo lovci menší kořisti. Další záhadou je přítomnost dvou téměř paralelních řad sedmi otvorů na vrchu lebky, což je znak u jiných teropodů neznámý. Sereno spekuloval, že by mohlo jít o místo ukotvení jakýchsi excesivních struktur, snad hřebínků nebo keratinových rohů (případně pak hřebínku z měkké tkáně). V tom případě bychom mohli předpokládat i složité sociální chování, komplexní rituály v době páření apod. Zatím však jde samozřejmě jen o čiré spekulace, víc nám mohou prozradit jen případné budoucí objevy. Rugops patří do čeledi abelisauridů, charakteristických krátkou a vysokou lebkou i značně redukovanými pažemi. Dá se předpokládat, že i rugops měl zakrnělé přední končetiny, které sloužily v podstatě již pouze jako protiváha nebo stabilizační orgán při rychlejším pohybu. Ačkoliv patřil spíše k menším teropodům ve svém ekosystému, rugops rozhodně nebyl malým dravcem. Dosahoval délky kolem šesti až devíti metrů a hmotnosti v řádu stovek kilogramů až jedné tuny. Mezi nejbližší příbuzné rugopse zřejmě patřil vedle karnotaura i druh Majungasaurus crenatissimus, velký abelisaurid z pozdní křídy Madagaskaru, který je známý pro svůj paleontologicky doložený kanibalismus (pojídání jedinců vlastního druhu). Ten žil ale až o zhruba 25 milionů let později a nemá tedy stejný význam pro paleogeografii teropodů, jako jeho starší příbuzný ze severní Afriky. Rugops totiž obýval tuto oblast v období cenomanu, kdy se již někdejší jižní superkontinent Gondwana začal definitivně dělit na pevninské bloky, známé i z dnešní doby. Představuje tak důležitý důkaz skutečnosti, že daná oblast byla ještě před asi 93 miliony let stále součástí Gondwany (neboť jinak by se zde tato forma příbuzná abelisauroidům z Jižní Ameriky, Madagaskaru a Indie nejspíš nevyskytovala).

———

Rekonstruovaná lebka a model hlavy abelisaurida rugopse s jeho objevitelem Paulem Serenem. Tento dinosaurus dosahoval výšky v plecích až 2,5 metru a představoval tak sice lehce stavěného, ale velmi nebezpečného predátora všem menším a středně velkým obratlovcům ve svém ekosystému. Mohl také lovit mláďata jiných dinosaurů. Kredit: University of Chicago, převzato z webu Dinopedia.wikia.com

———

V době před učiněním tohoto objevu se totiž předpokládalo, že Afrika se od Gondwany odělila jako první už před zhruba 120 – 110 miliony let. Nová fosilie ale ukázala, že nějaká forma spojení alespoň v podobě jakéhosi kontinentálního mostu nebo úžiny musela existovat mnohem déle, snad zde byla ještě v době před asi 90 miliony let. Zkameněliny rugopse byly objeveny v sedimentech souvrství Echkar, známé zejména množstvím fosílií obřích krokodýlovitých archosaurů (je možné, že se zde vyskytoval ještě pozdní přežívající kolosální rod Sarcosuchus) a také obřích teropodů, jako byl Carcharodontosaurus a „obojživelný“ Spinosaurus. Rugops to v přítomnosti těchto obřích predátorů nejspíš neměl lehké a musel se specializovat na jiné potravní zdroje. Sereno se svým týmem objevil dinosaura v rámci nesmírně produktivní expedice do odlehlé oblasti Nigeru, trvající 2,5 měsíce. V průběhu pouhých deseti dní zde prý shromáždili víc dinosauřího fosilního materiálu, než bylo objeveno na africkém kontinentu předtím dohromady. Sereno proto tuto oblast nazval „Údolím Králů“, ovšem místo faraonů zde byly k mání pozůstatky druhohorních vládců pevniny. Kromě svého poněkud utajeného „vystupování“ v Jurském světě se rugops objevil i ve dvou vědecko-popularizačních dokumentech, a v tomto případě zcela explicitně. Prvním byl americký seriál Monsters Ressurected, vysílaný poprvé roku 2009 na Discovery Channel, druhým pak skvělá série BBC Planet Dinosaur z roku 2011. V obou případech je však rugops pouhou stafáží pro (jak usoudili producenti) nepochybně mnohem zajímavějšího giganta spinosaura. Dokonce se stane i jeho nešťastnou kořistí a je zvednut téměř dvoumetrovými čelistmi spinosaura do vzduchu. To ale naprosto neodpovídá skutečným schopnostem teropodí celebrity se hřbetní plachtou. Každopádně hvězdou večera je v rámci tohoto ekosystému vždy rybožravý obr s úzkými čelistmi. Takový už je ostatně úděl těch slabších a méně výrazných – což, jak vidno, platí i ve světě dinosaurů.

———

Odkazy:

http://paulsereno.uchicago.edu/discoveries/rugops_primus/

http://rspb.royalsocietypublishing.org/content/271/1546/1325

http://www.nbcnews.com/id/5105979/ns/technology_and_science-science/t/dinosaur-skull-sheds-light-africas-birth/

http://africascience.blogspot.cz/2007/07/two-dinosaurs-from-africa-give-clues-to.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Rugops

http://dinopedia.wikia.com/wiki/Rugops

Sereno, P.C., J.A. Wilson, and J.L. Conrad. 2004. New dinosaurs link southern landmasses in the Mid-Cretaceous. Proceedings of the Royal Society of London (Series B) published online: pages 1-6.

———

…aneb Jak si představit dálavy hlubokého času opět jinak

Je těžké představit si geologický čas. Od pouhých několika tisíciletí, které kladly naší planetě generace učenců a teologů ještě v průběhu 17. století, jsme se v polovině století  minulého posunuli již na dech beroucí miliardy let, jenž vyměřují čas našemu vesmírnému domovu nyní. Více než 4 560 milionů let nás podle aktuálních odhadů dělí od doby, kdy v mladé sluneční soustavě vznikla srážením materiálu protoplanetárního disku nová terestrická planeta, která bude jednou pojmenována Země a jíž budou obývat rozmanité živé bytosti, od prokaryotních bakterií až po velryby a sekvoje. Přiblížit tu nepředstavitelně dlouhou dobu jsem se pokusil ve třech předchozích příspěvcích (nejprve zde resp. zde a později zde), existuje ale i jiný způsob. Opět je velmi jednoduchý a zprostředkuje alespoň přibližně ony neuchopitelné dálavy času, které nás dělí nejen od vzniku naší planety, ale i celého vesmíru. Porovnání nicméně dobře vynikne například také mezi ve srovnání s „hlubokým“ časem zdánlivě nedávnými událostmi typu vzniku moderního člověka nebo třeba doby našeho slavného panovníka Karla IV. Jak už dobře víme, délka lidského života nebo třeba i celé učebnicové historie, vtloukané do hlav dětem na základních školách, je v porovnání s hlavními událostmi při vývoji organického života na Zemi až děsivě krátká. Nepřekvapí proto, že i v tomto srovnání (mezi historií lidskou a historií živých organismů) onen nápadný rozdíl ihned vynikne. Jde samozřejmě jen o umělé a při hlubším zamyšlení poněkud absurdní přirovnání, může však být užitečné jako myšlenkový experiment.

———

Rekonstrukce přibližného vzezření naší planety v době jejího formování před 4,56 miliardy let. Toto rozžhavené těleso diferencující se hmoty tehdy ještě nemohlo hostit život. Za několik desítek milionů let se nejspíš střetne s jinou vznikající planetou o velikosti Marsu a výsledná srážka povede k vytvoření našeho Měsíce. Převzato z Wikipedie.

———

Někteří geologové používají další zajímavé přirovnání – pokud natáhnete svoji paži, pak celé lidské dějiny, počínaje objevem našich nejstarších bipedních předků v pliocenní Africe nebudou představovat víc než tenkou špičku vašeho nehtu, kterou obrousíte jedním lehkým tahem pilníčku. Druhé přirovnání je možná ještě lepší – jste-li zdatný horolezec a vydáte-li se na vrchol nejvyšší hory Mount Everestu, přičemž se po neuvěřitelném úsilí na vrchol v nadmořské výšce 8848 metrů konečně dostanete, pak opět můžete porovnat – celé lidské dějiny zde bude oproti ohromné výšce hory představovat pouhá vločka sněhu, která tiše dopadne vedle vás. Zde na věc půjdeme ještě jinak. Časový vjem si pomyslně převedeme na vzdálenost, přičemž délka jednoho jediného centimetru odpovídá přesně desítce pozemských let. Jeden milimetr je tedy pomyslným rokem, decimetr představuje milénium a kilometr odpovídá rovnému milionu roků. Průměrně dlouhý lidský život tedy v tomto srovnání představuje jen 8 cm (průměr jablka) a od stavby Velké pyramidy v Gíze nás dělí pouze 4,6 metru (délka většího osobního automobilu). Výška dospělého člověka pak představuje přibližně dobu, dělící nás od největšího rozmachu starověkého Říma. Geologický čas bude v tomto srovnání výrazně přesahovat tyto drobné vzdálenosti a lze jej srovnat s distancí mezi některými většími městy v našem státě, v případě těch nejdelších časových úseků pak i v rámci evropských nebo světových metropolí. Nuže vzhůru, máme před sebou dlouhou cestu…

———

Pohled na nejvyšší horu našeho světa, himalájský Mount Everest. Celé lidské dějiny by oproti její nadmořské výšce (coby době existence naší planety) představovala jediná sněhová vločka. Kredit: Shrimpo1967, Drukair, převzato z Wikipedie

———

Doba čtení tohoto příspěvku (přibližně 10 minut) – 0,00002 mm = přibližně velikost některých virů

Premiéra Jurského parku – 2,2 cm (- 22 let) = šířka nehtu palce

Přistání na Měsíci – 4,6 cm (- 46 let) = velikost krabičky od sirek

Objev neptačích dinosaurů – 19 cm (-190 let) = menší tablet

Život Karla IV. – 65 cm (-650 let) = délka větší užovky

Rozmach antického Říma – 2 metry (- 2000 let) = výška basketbalisty

Počátek dynastických civilizací – 6 metrů (- 6000 let) = délka dodávky

Konec poslední doby ledové – 12 metrů (-12 000 let) = délka autobusu

Vznik člověka moudrého (archaický Homo sapiens) – 200 metrů (-200 000 let) = délka přepravní lodi

…

Přelom pliocénu/kvartéru (vznik rodu Homo) – 2,6 km (-2 588 000 let) = přibližně vzdálenost staré budovy Národního Muzea a Staroměstského náměstí

Vznik homininů (Sahelanthropus tchadensis) – 7 km (-7 000 000 let) = přibližně vzdálenost dvou protilehlých okrajových částí Hradce Králové

Přelom paleogénu a neogénu – 23 km (-23 030 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Hradcem Králové a Pardubicemi

Katastrofa K-Pg, vyhynutí neptačích dinosaurů – 66 km (-66 040 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Olomoucí a Svitavami

Prokazatelné krytosemenné rostliny – 125 km (-125 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Brnem a Chrudimí

Nejstarší savci, počátek dominance dinosaurů – 190 km (-190 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Plzní a Havlíčkovým Brodem

Katastrofa P-T, „Great Dying“ – 252 km (-252 280 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Ostravou a Přeloučí

První tetrapodi, devon – 370 km (-370 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Zlínem a Plzní

…

Osídlení souše, první cévnaté rostliny – 470 km (-470 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Prahou a Stuttgartem

Kambrická exploze – 541 km (-541 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Prahou a Budapeští

První mnohobuněční – 2100 km (-2 100 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Hamburgem a Moskvou

Nejstarší eukaryota – 2700 km (-2 700 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Oslem a Barcelonou

Vznik života – 3800 km (-3 850 000 000 let) = přibližně vzdálenost mezi Madridem a Kyjevem

Vznik planety Země – 4 500 km (-4 560 000 000 let) = přibližně vzdálenost z Londýna do egyptské Alexandrie

…

Velký třesk – 13 800 km (-13 800 000 000 let) = přibližná vzdálenost mezi Prahou a australským Perthem

———

…aneb Neprávem přehlížený titán z pozdní jury

Mezi nejzachovalejší giganty světa sauropodů patří ohromní argentinští titanosauři Futalognkosaurus dukei a teprve vloni popsaný Dreadnoughtus schrani, jehož fosilní kostra byla dochovaná z úžasných 70 %. Nový obří titanosaur, jehož formální popis by měl být již zanedlouho zveřejněn, bude možná nejlépe dochovaným megasauropodem vůbec (navíc by měl být dokonce mírně větší než holotyp argentinosaura, což by jej pasovalo do role vůbec největšího dobře známého suchozemského obratlovce, ale to je zatím tvrzení s velkým otazníkem). V záplavě obřích, zejména jihoamerických titanosaurů nám nicméně v posledních letech poněkud uniká dlouhá tradice ohromných diplodokidů, kteří jsou známí již podstatně delší dobu a rovněž nám po sobě zanechali dostatek fosilního materiálu. Kromě extrémně velkých exemplářů apatosaura se jedná například o druh Diplodocus hallorum s délkou kolem 33 metrů a zejména pak o největšího dobře známého zástupce čeledi – druh Supersaurus vivianae. Rodové jméno dinosaura doslova znamená „superještěr“ a tím on opravdu byl (tedy nikoliv ještěrem, ale přídomek „super“ k němu sedí). Vzhledem k tomu, že se jedná o jednoho ze tří (a zároveň nejspíš jediného vědecky platného) obřího sauropoda, odkrytého paleontologem Jimem „Dinosaurem“ Jensenem v proslulém lomu Dry Mesa v Coloradu roku 1972, je tento dinosaurus známý již dlouhou dobu. Letos uplynulo právě 30 let od jeho formálního vědeckého popisu, a tak se s tímto obrem můžeme setkat i ve většině dinosauřích encyklopedií z 90. let. Navíc byl před deseti lety objeven druhý dobře zachovaný exemplář ve Wyomingu, a to naše znalosti o tomto masivním zvířeti z pozdní jury dále rozšířilo. Jisté je, že šlo o jednoho z nejdelších známých dinosaurů (a tím i obratlovců vůbec) a zároveň i majitele možná nejdelšího krku v živočišné říši. Ten měřil zřejmě 13,3 až 16,2 metru, byl tedy delší než největší známý jedinec druhu Tyrannosaurus rex. A co je vůbec nejzajímavější – nová vědecká studie Tschopp et al. (2015) odhalila další evropský druh (S. lourinhanensis) tohoto jinak exkluzivně severoamerického ikonického rodu.

———

Supersaurus vivianae v obranném postoji před teropodem druhu Torvosaurus tanneri. Podobné scény se mohly na konci jurské periody před zhruba 150 miliony let odehrávat na západě současných Spojených států poměrně často. Vzhledem k desetinásobné hmotnostní převaze byl obří sauropod nesnadným úlovkem i pro tak velkého megalosaurida, jakým byl Torvosaurus. Kredit: Luis V. Rey, převzato z jeho blogu.

———

Fosilní pozůstatky supersaura objevila roku 1972 v sedimentech souvrství Morrison jistá Vivian Jonesová z coloradského městečka Delta. Již o rok dříve manželé Jonesovi odkryli v lomu Dry Mesa velký prstní článek obřího teropoda torvosaura (T. tanneri) a na místo byl brzy přivolán James (Jim) A. Jensen z Univerzity Brighama Younga. Vykopávky pak probíhaly po 13 následných sezón a výsledkem bylo na 4000 fosilních kostí a identifikace 23 dinosauřích druhů (z celkem 30 identifikovaných druhů obratlovců). Příspěvek paní Jonesové byl o 13 let později Jensenem zvěčněn v druhovém jméně dinosaura (S. vivanae). Zkameněliny patří k tzv. Brushy Member Basin, což jsou vrstvy o stáří zhruba 153 milionů let. Supersauři tedy žili v období končící pozdní jury, konkrétně v období geologického věku kimmeridž až tithon (před 153 – 150 m. l.). Byli tak současníky dalších obřích sauropodů, jakým byl Brachiosaurus, Apatosaurus, Diplodocus nebo nově popsanými rody Galeamopus a vlastně i Brontosaurus. Supersaurus byl jedním z největších sauropodů své doby, ačkoliv Brachiosaurus altithorax a snad i někteří extrémně vzrostlí jedinci apatosaurů mohli být celkově hmotnější. Důvodem je i fakt, že ačkoliv byl supersaurus anatomicky výrazně podobný apatosaurovi, v poměru ke své délce nebyl natolik robustně stavěn. Nová studie jej dokonce přiřazuje do bližšího příbuzenstva k relativně štíhlejším diplodokům. I tak ale majestátní supersaurus při délce minimálně 34 metrů dosahoval hmotnosti 35 – 40 tun a nejspíš i více. Původně byly odkryty pouze fragmenty několika kostí, z nichž nejzajímavější byl skapulokorakoid o délce 2,4 metru (BYU 12962) a kyčelní kost (BYU12946) spolu s několika specificky prodlouženými krčními obratli. Jak je dobře známo, Jensen zkombinoval fragmenty fosilií (budoucího) supersaura a brachiosaura a oznámil objev největšího dinosaura všech dob, pod jménem „Ultrasaurus“ macintoshi (později Ultrasauros macintoshi). Domnělý brachiosauridní gigant, dosahující fantastické odhadované hmotnosti až 180 tun, je nicméně pouhou chimérou a dnes je považován za mladší objektivní synonymum druhu Supersaurus vivianae. Ani vědecky platný supersaurus ale svému jménu ostudu nedělá – stačí zmínit nejdelší dochované žebro o délce 305 cm. To však nepatřilo Jensenovu původnímu exempláři, nýbrž již nově objevenému jedinci, který byl vykopán ve vyprahlé pustině Wyomingu.

———

James A. Jensen ve své pracovně u rekonstruované nohy domnělého obřího brachiosaurida „ultrasaura“. Ve skutečnosti všechny kosterní elementy této paleontologické chiméry náležely druhům Brachiosaurus altithorax (nebo jinému příbuznému druhu) a Supersaurus vivianae. Převzato z Wikipedie.

———

Tento nový a mnohem kompletnější exemplář supersaura byl objeven v roce 1996 na území kraje Converse na východě Wyomingu. Dostal mazlivou přezdívku „Jimbo“ a katalogové označení WDC DMJ-021, které napovídá, že materiál je uložen ve sbírkách instituce Wyoming Dinosaur Center ve městečku Thermopolis. Muzeum je zajímavé v mnoha ohledech – kromě kompletní smontované kostry tohoto supersaura nabízí také unikátní exemplář archeopteryxe, který byl po desetiletí v soukromých sbírkách („Thermopolis specimen“) a je v dojezdové vzdálenosti od fantasticky bohatých lokalit pozdně jurského stáří. Smontovaná kostra supersaura měří na délku více než 106 stop (přes 32,3 metru), což zřejmě dobře odpovídá skutečné délce živého dinosaura. Co je však ještě zajímavější, je fakt, že dnes známe (stejně jako v případě alosaura, stegosaura nebo torvosaura) také evropský druh tohoto rodu – je jím nově stanovený taxon Supersaurus lourinhanensis, donedávna známý jako Dinheirosaurus lourinhanensis. Pokud se potvrdí výsledek rozsáhlé fylogenetické analýzy ve studii Tschopp et al., pak se v období počátku tithonu (asi před 152 miliony let) procházeli supersauři také po území současné západní Evropy. S. lourinhanensis byl pod původním jménem popsán roku 1999 José Bonapartem a Octávio Mateusem na základě obratlů a dalších kosterních elementů, objevených v sedimentech souvrství Lourinhã. Charakteristicky prodloužené cervikální obratle pak jsou jedním z hlavních důvodů, proč nová studie řadí dinheirosaura do rodu Supersaurus. Na základě dosud objevených fosilií se zdá, že evropský druh byl o poznání menší než jeho severoamerický bratránek, neboť dosahoval délky „jen“ kolem 25 metrů. To ale samozřejmě neznamená, že v budoucnu nemůžeme objevit podstatně větší jedince. Posun se odehrál také v chápání fylogenetické pozice tohoto dinosaura – dříve byl obvykle považován za zástupce podčeledi Apatosaurinae a tedy za blízkého příbuzného robustního rodu Apatosaurus, dnes se ale situace změnila. Supersaurus byl podle nové studie naopak zástupcem druhé podčeledi Diplodocinae a jeho blízkým příbuzným byl kromě samotného diplodoka také africký druh Tornieria africana nebo teprve nedávno popsaný jihoamerický druh Leinkupal laticauda. „Superještěr“ Jima Jensena nicméně stále zůstává netitulovaným králem mezi obřími jurskými sauropody…

———

Rekonstruovaná kostra přední končetiny a silueta těla supersaura, poskytující přibližnou představu o gigantických rozměrech těchto megasauropodů. Jen samotná „lopatka“ (skapulokorakoid) nahoře měří na délku téměř 2,5 metru. Exponát Senckenbergova přírodovědeckého muzea ve Frankfurtu nad Mohanem. Kredit: Ghedoghedo, Wikipedie.

———

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Supersaurus

http://www.miketaylor.org.uk/dino/faq/s-size/diff/index.html

http://svpow.com/2008/05/12/supersaurus-a-diplodocid-that-lives-up-to-its-name/

Tschopp, E., Mateus O., & Benson R. B. J. (2015). A specimen-level phylogenetic analysis and taxonomic revision of Diplodocidae (Dinosauria, Sauropoda). PeerJ. 3, e857., 4.

Lovelace, D. M., Hartman, S. A. & Wahl, W. R. 2007. Morphology of a specimen of Supersaurus (Dinosauria, Sauropoda) from the Morrison Formation of Wyoming, and a re-evaluation of diplodocid phylogeny. Arquivos do Museu Nacional, Rio de Janeiro 65, 527-544.

———

…aneb Giganti nejen mezi sauropody

O největších sauropodních dinosaurech, kteří zároveň bez nejmenší pochyby představují největší suchozemské živočichy všech dob, jsem na blogu již psal mnohokrát (viz například zde, nebo zde, případně zde). Redukovat ale vjem z gigantických rozměrů dinosaurů pouze na tuto skupinu plazopánvých by bylo krátkozraké a zavádějící. Prakticky každá větší skupina teropodů, tyreoforů, marginocefalů nebo ornitopodů měla své obry a fosilní záznam, jakkoliv je zatím neúplný a pro dokonalý přehled nedostatečný, nám již o nich vyjevil své miliony let staré tajemství. Podívejme se tedy na představitele největších zástupců jednotlivých skupin, od kolosálních sauropodů až po podstatně „skladnější“, přesto však neméně zajímavé tyreofory nebo ceratopsidy. Třídění na dané skupiny je samozřejmě poněkud nepřirozené, ale pro představu o různorodosti a jakýsi obecnější vhled postačí. Je také třeba poznamenat, že jde o přehled aktuální k tomuto datu (září 2015), vzhledem k poměrně rychlé obměně informací však může brzy dojít ke změnám, které budou řešeny případnými dodatečnými aktualizacemi článku. Důvodem častých obměn není ani tak objevování nových obřích druhů (které je poměrně vzácné, dochází k němu v průměru jednou za několik let), ale spíše přehodnocování velikosti nebo systematické příslušnosti již známých „rekordních“ taxonů.

———

SAUROPODA (Sauropodi)

Vědecké jméno: Argentinosaurus huinculensis

Popsán: Bonaparte a Coria, 1993

Místo objevu: Provincie Neuquén, Argentina

Doba výskytu: Svrchní křída (cenoman), před 97 – 94 mil. let

Zařazení: Titanosauria, Lithostrotia, Antarctosauridae

Rozměry: Délka 35 – 40 m (?), hmotnost 70 – 100 tun (?)

Zřejmě největší známý dinosaurus, z něhož se nám dochoval poněkud kompletnější (byť stále velmi fragmentární) fosilní záznam. Byl objeven koncem 80. let minulého století farmářem jménem Guillermo Heredia, který na svém pozemku nalezl něco, co vypadalo jako fosilizovaný kmen stromu. Později však přivolaní paleontologové odhalili, že se ve skutečnosti jedná o 1,5 metru dlouhý fragment holenní kosti. Další obří kostní elementy, jako 1,59 metru vysoký obratel nebo 155 cm dlouhá kost lýtková ukázaly, že se jednalo o skutečně kolosálního titanosaurního sauropoda, který nejspíš dosahoval délky výrazně přes 30 metrů a hmotnosti možná až ke stovce metrických tun. Tím pádem dosahoval Argentinosaurus hmotnosti srovnatelné s 15 dospělými slony. Podle některých odhadů v době fází rapidního růstu nabírali tito giganti asi 40 – 55 kilogramů váhy denně! Nedávno oznámený objev zhruba stejně velkého sauropoda by mohl znamenat změnu na první příčce velikostní tabulky, což ostatně platí i o druhu Puertasaurus reuili. A nezapomínejme také na dva enigmatické „internetové“ megasauropody, druhy Amphicoelias fragillimus a Bruhathkayosaurus matleyi!

———

Replika gigantické kostry argentinosaura v Museo Municipal Carmen Funes, Plaza Huincul, provincie Neuquén. Kredit: William Irvin Sellers, Lee Margetts, Rodolfo Aníbal Coria, Phillip Lars Manning (http://www.ploscollections.org), Wikipedie

———

THEROPODA (Teropodi)

Vědecké jméno: Spinosaurus aegyptiacus

Popsán: Stromer, 1915

Místo objevu: Egypt, Maroko, Niger

Doba výskytu: Svrchní křída (alb – cenoman), před 112 – 97 mil. let

Zařazení: Spinosauria, Spinosauridae, Spinosaurinae

Rozměry: Délka 13 – 18 m (?), hmotnost 7 – 21 tun (?)

Tento ohromný teropod byl objeven roku 1912 německými paleontology, pracujícími v Egyptě, a o tři roky později vědecky popsán. Fosilie holotypu byly bohužel zničeny o tři desetiletí později při válečném bombardování Mnichova, naštěstí se ale od té doby podařilo objevit množství nových nálezů na mnoha místech severní Afriky. Již původní objevy obratlů s výběžky o výšce 1,65 metru naznačovaly, že se jednalo o kolosálního predátora, který mohl směle soupeřit s o deset let dříve popsaným druhem Tyrannosaurus rex. Dnes víme, že spinosauři mohli dosahovat délky přes 15 metrů (T. rex necelých 13 metrů), jejich lebka byla dlouhá přinejmenším 175 cm a hmotnost nejspíš přesáhla 10 tun. V roce 2014 však přišlo velké překvapení s popisem nově získaného materiálu z Maroka, které ukázalo, že šlo vlastně spíše o po čtyřech se pohybujícího obojživelného teropoda, který trávil většinu času částečně ponořený pod vodní hladinu. Tak hledal svoji obvyklou kořist v podobě obřích třímetrových ryb rodu Mawsonia nebo osmimetrových pilounovitých paryb rodu Onchopristis. Zřejmě však nepohrdl také suchozemskou kořistí, pokud měl příležitost ji ulovit.

———

Nově rekonstruovaná kostra obřího spinosaura, coby zdatného plavce a ekologicky vzato spíše obojživelného predátora s velmi krátkýma zadníma nohama. Kredit: Mike Bowler, Wikipedie

———

ORNITHOPODA (Ornitopodi)

Vědecké jméno: Shantungosaurus giganteus

Popsán: Hu, 1973

Místo objevu: Provincie Šan-tung, Čína

Doba výskytu: Svrchní křída (kampán – maastricht), před 70 mil. let

Zařazení: Hadrosauridae, Euhadrosauria, Saurolophinae

Rozměry: Délka 15 – 18 m (?), hmotnost 10 – 23 tun (?)

Zdaleka největší z ptakopánvých dinosaurů zřejmě překonával hmotností i největší spinosaury a blížil se velikostně středně velkým sauropodům. Největší dochované stehenní kosti dosahují délky 1,7 metru a kost pažní měří až 97 cm. V lebce dlouhé kolem 163 cm nalezneme baterii s 1500 zuby, kterými tito býložravci zpracovávali tuhou rostlinnou potravu. Šantungosauři dosahovali délky přes 16 metrů a pokud do tohoto rodu můžeme zařadit i nejistý druh Huaxiaosaurus aigahtens, popsaný roku 2011, pak se délka největšího jedince pohybuje dokonce kolem 18,7 metru. Ačkoliv je hmotnost průměrně vzrostlých dospělců odhadována asi na 8 – 12 tun (což odpovídá dvěma velkým slonům), obří exempláře mohly dokonce přesáhnout i hranici 20 metrických tun. Tím pádem byli dokonce masivnější, než někteří velcí sauropodi, jako třeba Diplodocus. První fosilie šantungosaurů byly objeveny v čínské provincii Šan-tung v 60. letech, roku 1973 pak byl dinosaurus vědecky popsán. Mezi jeho nejbližší příbuzné patří další „ploskolebý“ hadrosaurid Edmontosaurus ze západu Severní Ameriky. Do rodu Shantungosaurus pak zřejmě patří i další čínský gigant Zhuchengosaurus.

———

Kostra šantungosaura v popředí výstavy čínských dinosaurů Dino Kingdom v roce 2012. Tento ptakopánvý gigant se velikostí blížil středně velkým sauropodům. Kredit: Laika ac, Wikipedie

———

MARGINOCEPHALIA (Marginocefalové)

Vědecké jméno: Eotriceratops xerinsularis

Popsán: Wu et al., 2007

Místo objevu: Provincie Alberta, Kanada

Doba výskytu: Svrchní křída (maastricht), před 68 – 67,6 mil. let

Zařazení: Ceratopsidae, Chasmosaurinae, Triceratopsini

Rozměry: Délka 9 – 12 m (?), hmotnost 8 – 13 tun (?)

Když byl tento zajímavý ceratopsid roku 2007 vědecky popsán, uvažovalo se na základě velikosti lebky o délce až 13 metrů a hmotnosti asi 13 tun. Dnes jsou odhady dospělé velikosti tohoto příbuzného slavnějšího triceratopse poněkud nižší, a to navzdory kolosální třímetrové lebce s 80 cm dlouhými nadočnicovými rohy. Tento druh, objevený v sedimentech souvrství Horseshoe Canyon v kanadské Albertě žil zhruba o milion let dříve než jeho populárnější následovník, jenž může být zároveň i jeho vývojovým potomkem. Eotriceratops zřejmě dosahoval délky kolem 9 metrů, podobně jako největší zástupci triceratopse, a hmotností se zřejmě blížil dvěma dospělým slonům (přes 8 metrických tun). Extrémně odrostlí jedinci snad mohli přesáhnout i desetimetrovou délku a rovněž desetitunovou hranici. Vzhledem k tomu, že neznáme celou kostru, zůstávají ale přesnější proporce tohoto dinosaura neznámé. Podobných rozměrů kromě obou druhů rodu Triceratops (T. horridus i T. prorsus) nejspíš dosahoval i Torosaurus latus a Titanoceratops ouranos. Tito ceratopsidi nejspíš dosahovali také délky kolem devíti metrů, takže o absolutním „rekordmanovi“ zatím nelze s jistotou rozhodnout.

———

Část lebky eotriceratopse o velikosti malého automobilu. Tato tři metry dlouhá fosilie dokazuje, že také rohatí dinosauři překonávali hravě velikost dnešních slonů. Kredit: Roland Tanglao, Wikipedie

———

THYREOPHORA (Tyreofoři)

Vědecké jméno: Ankylosaurus magniventris

Popsán: Brown, 1908

Místo objevu: Montana, Alberta

Doba výskytu: Svrchní křída (maastricht), před 68 – 66 mil. let

Zařazení: Ankylosauridae, Ankylosaurinae, Ankylosaurini

Rozměry: Délka 6,2 – 9 m (?), hmotnost 6 – 10 tun (?)

Zřejmě nejmohutnější a nejtěžší ankylosaurid a zároveň i příslušník rozsáhlé skupiny zvané Thyreophora („nosiči štítů“) je právě sám Ankylosaurus magniventris. Fosilie tohoto pozdně křídového „obrněného“ dinosaura byly objeveny expedicí AMNH (Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku) do souvrství Hell Creek v Montaně roku 1906. O dva roky později byl dinosaurus vědecky popsán. Některé dřívější odhady velikosti byly přehnané (uváděla se délka i přes 11 metrů a hmotnost kolem 12 tun). Dnes se délka největších jedinců odhaduje asi na 6,2 – 9 metrů a hmotnost přes 6 tun. Při pohledu seshora byl ankylosaurus asi 1,5 metru „široký“ a v nejvyšším bodě hřbetu byl vysoký 1,7 metru. Největší známá lebka je téměř 65 cm dlouhá a 75 cm široká. Ačkoliv měl tento „živý tank“ proporčně krátké končetiny, jeho stehenní kost dosahovala délky téměř 70 cm. Podobně velkým rodem ankylosaura mohla být i Cedarpelta bilbeyhallorum z Utahu nebo mongolská Tarchia gigantea. Celkově delšími tyreofory pak mohli být také velcí stegosauridi, například Stegosaurus ungulatus a Dacentrurus armatus s délkou kolem devíti metrů.

———

Frontální pohled na širokou lebku ankylosaura, největšího známého „obrněného dinosaura“. Plně vzrostlí jedinci zřejmě díky svému pancéřování a kyjem opatřenému ocasu neměli přirozeného nepřítele, a to žili v ekosystémech obývaných tyranosaury. Kredit: Tim Evanson, Wikipedie

———

…aneb Jak člověk odhalil katastrofu K-T

Vyhynutí neptačích druhohorních dinosaurů nás fascinuje již nejméně jedno století. Od doby, kdy si lidé uvědomili, že tato rozmanitá skupina velkých tvorů zcela zmizela z povrchu naší planety, nás tato otázka láká a tříbí naši fantazii. Je téměř jisté, že bez této dramatické události ve vývoji života na Zemi bychom tu nejspíš nebyli (alespoň zatím ne). Dnes už navíc víme, že dinosauři byli neuvěřitelně úspěšnou skupinou, která dominovala na souších naší planety po dobu nejméně 130 milionů let. Přesto nakonec vyhynuli a uvolnili místo svým evolučním potomkům ptákům a zejména pak savcům. Člověk má sklon považovat se za pána tvorstva a v tomto ohledu (i svou zjevnou dominancí) trochu dinosaury připomíná – pouze tu jsme nesrovnatelně kratší dobu než oni. I proto nás zajímá, které faktory vedly k jejich konečnému vyhynutí. Podobný osud by totiž v relativně nedaleké budoucnosti mohl potkat i nás, a to zde nepočítáme s možností, že se ke zkáze dopracujeme vlastním přičiněním. Názory a pohled na vyhynutí dinosaurů se s časem výrazně proměňoval a světlo světa spatřila nejedna neobvyklá teorie nebo bizarní přístup k problematice. Podívejme se tedy v krátkosti na jednotlivé fáze výzkumu tohoto nanejvýš zajímavého fenoménu, a to od nejstarších dob až po současnost. Mějme přitom na paměti, že první „trefné“ myšlenky se datují již k 17. století, kdy ještě o dinosaurech neexistovalo sebemenší povědomí (ačkoliv jejich fosilní kosti již známé byly). Vždyť zmínku o vražedném projektilu z nebes můžeme najít již u Moliéra v jeho Učených ženách (1672), kde postava Trissotin přichází upozornit Filamintu na přelet komety v nebezpečné blízkosti Země. O 24 let později již přichází s „vědečtějším“ pojetím anglický matematik, teolog a historik William Whiston ve své Nové teorii Země. Podle jeho názoru mohou komety způsobovat například velké potopy. Konečně o necelé století později píše belgický botanik a lékař Joseph Noël de Necker v díle Filozofická fytozoologie o schopnosti komet působit hromadná vymírání. Tehdy však do formálního popisu prvního známého neptačího dinosaura zbývalo ještě celé čtvrtstoletí.

———

Úsvit nového světa před 66 miliony let. Primitivní savci prolézají lebkou ceratopsida triceratopse, připraveni projít evoluční radiací a převzít dominanci nad raně paleogenními pevninskými ekosystémy. Kredit: Mark Hallet

———

1. Století „nezájmu“ (zhruba 1820 – 1910)

Dinosauři byli pro vědu objeveni v první čtvrtině 19. století, ačkoli jejich fosilie jsou známé na mnoha kontinentech již po staletí nebo dokonce tisíciletí. Až do poloviny 19. věku bylo známo velmi málo dinosauřích fosilií a vědci ještě nerozeznali jedinečnost těch několika kamenných fragmentů. Teprve roku 1842 stanovil pro tehdy pouhé tři známé dinosauří rody vědecký název Dinosauria britský badatel Richard Owen. Otázka vyhynutí však ještě nebyla podstatná – jednak se tehdy prosazovala myšlenka uniformitarismu (postupného dlouhodobého vývoje bez výrazných zvratů) a navíc se na dinosaury tehdy pohlíželo spíše jen na jakousi obdobu obřích ještěrů a varanů – tedy ze současnosti známých tvorů, pouze však obludně velkých. Teprve tou dobou se začala prosazovat myšlenka, že mnozí velcí obratlovci, jejichž fosilní pozůstatky byly objevovány po celém světě od východu Spojených států přes Irsko až po Sibiř, jsou skutečně vyhynulá, nikde se již nevyskytující stvoření. Francouzský badatel Georges Cuvier jako jeden z prvních prokázal, že nejen bizarní mořští plazi ichtyosauři nebo mosasauři, ale také mnohem povědomější pravěcí savci typu „irského veledaňka“ megalocera nebo mamuta již před dávnou dobou vyhynuli. Cuvier sám razil názor, že celá živočišstva byla opakovaně smetena z povrchu zemského globálními katastrofami, z nichž poslední byla onou známou biblickou potopou světa. Proti tomuto postoji se však postavil již zmíněný aktualismus (či uniformitarismus) britského geologa Charlese Lyella, který postuloval myšlenku, že všechny zvraty a změny se dají snadno vysvětlit pouhým dlouhodobým působením geologického času (a stejnými pochody, které můžeme pozorovat i dnes). Na jeho učení ostatně pro organický svět navázal i Charles Darwin svou teorií evoluce přírodním výběrem. Na přelomu 19. a 20. století začal darwinismus částečně nahrazovat další směr, například tzv. ortogeneze a finalismus. Na rozdíl od slepé síly přírodního výběru měl mít vývoj nějaký jasný směr, který obvykle vedl k postupnému zdokonalování a růstu složitosti. V tomto ohledu byli dinosauři interpretováni jako příliš velcí a tupí studenokrevní tvorové, kteří byli jednoduše „předurčeni“ k vyhynutí. Otázka jejich zániku tedy nebyla podstatná, případně se dala snadno a rychle odbýt.

———

Baron Georges Cuvier (1769 – 1832) patří k předním osobnostem přírodovědy na přelomu 18. a 19. století. Byl spoluzakladatelem paleontologie obratlovců a proslul také jako zastánce katastrofismu. Současné poznatky mu po dvou stoletích dávají částečně za pravdu. Převzato z Wikipedie.

———

2. Vzestup zájmu o vyhynutí dinosaurů (zhruba 1910 – 1970)

V tomto období dochází k pomalému a nerovnoměrnému vzestupu zájmu o danou problematiku, jak lze vysledovat i z počtu publikací nebo studií, tomuto tématu věnovaných (podle Michaela J. Bentona je to v průměru 1,8 publikace za rok v rozmezí let 1910 – 1959; 7,8 v rozmezí let 1960 – 1969 a již 15,2 v rozmezí let 1970 – 1979). Až zhruba do roku 1960 se však jedná jen o izolované ojedinělé texty, které nevedly k počátku větší vědecké diskuze, jak ostatně krásně ukazuje i příklad první studie postulující dopad asteroidu coby původce katastrofy (M. W. De Laubenfels, 1956). Počátkem minulého století se do popředí dostává myšlenka rasové senescence („stárnutí druhů“), vycházející z chybného předpokladu, že nejen jedinci, ale i celé rasy (= živočišné druhy) mohou procházet stadiem úpadku a konečného vyhynutí. Dinosauři se svými často obřími rozměry a nadměrnými excesivními strukturami (rohy a límce ceratopsidů, hřbetní pláty stegosauridů apod.) byli často citováni jako nejvýmluvnější příklady této hypotézy. Zastáncem těchto myšlenek byl například britský paleontolog Arthur Smith Woodward (známý také jako muž, kterému Němci za války potopili kachnozobé dinosaury) nebo Němec Ernst baron Stromer s poněkud podobným osudem. Přítrž těmto nesmyslným názorům pak učinila až neodarwinistická syntéza ve 30. a 40. letech 20. století, kdy se prokázalo, že takto předurčené stárnutí druhů neodpovídá biologické skutečnosti. V jistých pozměněných podobách se nicméně krypto-ortogeneze udržovala i v dalších desetiletích. Příkladem bylo nazírání na dinosaury jakožto živoucí „omyly evoluce“ až do poslední čtvrtiny minulého století. V té době se však objevují i četné jiné názory. Maďarský aristokrat Franz Nopcsa například již roku 1911 tvrdil, že sauropodi mohli vyhynout z důvodu „nadměrné potřeby ohromného množství chrupavky a kostní tkáně pro svůj gigantický růst.“ William Diller Matthew zase o deset let později spatřoval důvod v postupných topografických změnách zemského povrchu a současného nahrazování dinosaurů savci. Ve 20. letech už se objevují i velmi progresivní myšlenky o drastické změně klimatu, pandemiích nemocí, výměně rostlinné skladby ekosystémů nebo o roli enormních sopečných erupcí. Pozornost se postupně odvracela od vnitřních příčin (nezpůsobilost k dalšímu vývoji, ať už způsobená čímkoliv) k příčinám vnějším. Již v této šedesátileté fázi výzkumu se objevuje přes 40 různých hypotéz, snažících se vyřešit záhadu dinosauřího vyhynutí. Ty vykazují skutečně pozoruhodné rozpětí, od dědičné slepoty a vrozené tuposti přes nadměrný nárůst sebevražedného chování až po vliv slunečních skvrn. Naštěstí se již blížila nová fáze výzkumu.

———

Zastaralá rekonstrukce vzezření obřího sauropodního dinosaura rodu Brontosaurus (dnes již zřejmě opět platné rodové jméno) v podání Charlese R. Knighta z roku 1897. V té době se na dinosaury neprávem pohlíželo jako na klasickou ukázku evolučního neúspěchu. Převzato z Wikipedie.

———

3. Profesionální zájem (zhruba 1970 až současnost)

Paleontologové se již v polovině 60. let začali zaměřovat na ekologické aspekty fauny posledních dinosauřích populací, zejména v souvrstvích Hell Creek, Scollard a Lance na západě severoamerického kontinentu. Začaly vznikat první přehledy přeživších a naopak vyhynulých druhů na hranici K/T, pátralo se po chemických a fyzikálních stopách možných ekologických příčin. Velké hromadné vymírání na konci křídy, jehož datace se postupně ustálila na přibližně 65 milionů let (dnes spíše 66 – 65 milionů let) již bylo nepopiratelné a dostalo se i do nadpisů vědeckých studií v renomovaných periodikách. Stále nicméně převažovaly hypotézy o změně klimatu, kolísání mořské hladiny nebo obměně vegetačního spektra, tedy vysvětlení čistě „pozemského“ rázu. Soupeřit začaly dva hlavní názorové proudy, gradualistický (dovolávající se pomalých změn a postupného vymírání) a katastrofický, který operoval s možností, že dinosauři byli na konci křídy vyhubeni relativně rychle, a to prostřednictvím ekologické katastrofy nebo příčinou mimozemskou (výbuch blízké supernovy (1970), případně dopad velké komety nebo asteroidu). O poměrně spletité historii asteroidu Chicxulub již byla na blogu řeč, stejně jako o pravděpodobném průběhu dramatické události v podobě jeho impaktu. Ačkoliv již byla téměř definitivně zamítnuta možnost existence hvězdného dvojčete našeho Slunce Nemesis a postulovaná periodicita vymírání prostřednictvím opakujícího se dopadu roje kosmických těles, mnohé ještě zůstává nedořešeno. Nevíme například jistě, zda všichni neptačí dinosauři na konci křídy skutečně s definitivní platností vymřeli. I dnes se také spekuluje o významu erupcí dekkánských sopek a zároveň i možnosti vícenásobného impaktu, byla také výrazně zpřesněna datace dopadu, odhaleny další podstatné aspekty vymírání K-T (částečná obměna vegetace, výrazný dopad na blanokřídlý hmyz apod.) a pokroku bylo učiněno i v mnoha dalších oblastech výzkumu. Dále byly objeveny nové paleontologické lokality z konce křídové periody v jiných částech světa a na jaro příštího roku se například plánuje dosud nejpodrobnější výzkum a hluboký vrt do dna kráteru Chicxulub. Možná právě nyní tedy vstupujeme do další fáze výzkumu vyhynutí dinosaurů, na jehož konci už třeba budeme zase o dost moudřejší…

———

Luis W. Alvares a jeho syn Walter u hraničního sedimentu K-T v italském Gubbiu (1981). Právě tou dobou oba muži se svými spolupracovníky odkryli fantastickou skutečnost o možném konci éry dinosaurů. Převzato z Wikipedie.

———

Odkazy:

http://palaeo.gly.bris.ac.uk/Essays/Dino90.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Cretaceous%E2%80%93Paleogene_extinction_event

http://www.ucmp.berkeley.edu/education/events/cowen1b.html

———

…aneb Konečný verdikt je (možná) zde

Největší živočichové byli vždy předmětem zájmu a obdivu člověka. Rekordní kategorie typu „nejmenší“ nebo „nejrychlejší“ rovněž poutají naši pozornost, ale ruku na srdce: koho nezaujme pohled na zvíře s několikatunovým srdcem, hrudníkem o šířce menšího tunelu nebo obratli velikosti standardní ledničky? Takoví giganti se na naší planetě objevili hned ve dvou prostředích a geologických érách – v období druhohor to byli suchozemští sauropodní dinosauři a dnes jsou největšími tvory mořští kytovci – velryby. Jak by tedy dopadlo velikostní srovnání mezi největšími dinosaury a rekordní velrybou plejtvákem obrovským? Dlouhou dobu byla tato záležitost odbývána s poukazem na jednoznačné vítězství kytovců, které nadnáší voda a mohli tak dorůstat podstatně většího tělesného objemu a hmotnosti, než kterýkoliv z velkých dinosaurů. V mnoha knihách z 80. a 90. let se tak dočteme něco podobného této větě: „Ačkoliv byl brachiosaurus („brontosaurus„, „seismosaurus„, diplodokus , supersaurus) těžký jako celé stádečko slonů, ani zdaleka se neblížil plejtvákovi obrovskému.“ Pravda, neblížil, alespoň ne svojí hmotností. Ale co noví velikostní rekordmani, jejichž fosilní pozůstatky vydaly za poslední čtvrtstoletí sedimenty v Argentině i jinde ve světě? Jak by si v tomto duelu napříč stovkou milionů let geologického času vedl zatím nejlépe známý obří titanosaur Argentinosaurus? To už prozradí náš „duel titánů“.

———

Silueta obřího argentinského dinosaura v porovnání s postavou dospělého člověka. Na základě ohromných kosterních elementů dinosaura bylo odhadnuto, že se jeho hmotnost nejspíš blížila stovce metrických tun. Pro přesnější odhad velikosti jednotlivých tělních částí nebo celkové hmotnosti však bohužel nemáme dostatečně kompletní vzorek fosilního materiálu. Kredit: Matt Martyniuk, Wikipedie

———

Argentinosaurus huinculensis

Zařazení: Sauropoda, Titanosauria, Antarctosauridae

Délka: Asi 35 – 40 metrů(?)

Hmotnost: 80 – 100 tun

Rychlost pohybu: Asi 5 – 8 km/h

Rozšíření: Argentina (provincie Neuquén)

Doba výskytu: Raná svrchní křída, před 97 – 94 m. l.

Starší má přednost, proto se nejprve vraťme do křídové argentinské Patagonie před 94 miliony let. Setkáme se s jedním z největších známých dinosaurů, argentinosaurem. U tohoto obra bohužel neznáme kompletní kostru, proto můžeme jeho rozměry jen přibližně odhadovat. Obří obratle a kosti nohou velké jako sloupy naznačují, že mohl vážit tolik, co stádo patnácti slonů afrických! Gigantický sauropod byl vědecky popsán roku 1993 a dosud z něho známe jen pár zkamenělých kostí. Ačkoliv je důstojným zástupcem dinosaurů, možná nebyl ze všech největší. Ostatně teprve vloni byl oznámen objev možná až o 10 % většího sauropoda opět z Argentiny. Již v roce 1878 byl zase v americkém Coloradu objeven obří obratel, který mohl patřit dinosaurovi o délce až 60 metrů! Bohužel se ale ztratil (nejspíš rozpadl) a dnes známe jen jeho nákres. Hmotnost jeho majitele (druh Amphicoelias fragillimus) byla odhadnuta na 122 tun. Přesto nemusí jít o absolutního rekordmana, za tím bychom museli až na jih Indie. Bruhathkayosaurus matleyi byl popsán roku 1989 a pokud se skutečně jedná o dinosaura, mohl vážit i přes 150 tun! Vědci se však dosud přou o to, zda jde v jeho případně o zkameněliny živočicha (dlouhé kosti končetin) nebo rostlinu (zkamenělý kmen stromu). Není tedy ani jisté, že tak velký dinosaurus skutečně existoval. Pokud však ano, ocitl by se nejspíš na samotné horní hranici biomechanického limitu pro suchozemského živočicha.

———

Velikost dospělého plejtváka obrovského (Balaenoptera musculus) v porovnání se siluetou potápěče. Ačkoliv tito kolosální kytovci nepřekonávají největší dinosaury svojí délkou (rekordní jedinec měl 33,6 m), z hlediska tělesné hmotnosti byli nedostižní. Kredit: Kurzon, Wikipedie

———

Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus)

Zařazení: Cetacea (kytovci), Balaenopteridae

Délka: Až 33,6 metru

Hmotnost: Až 190 tun?

Rychlost pohybu: Krátce až 50 km/h

Rozšíření: Dříve všechny světové oceány

Doba výskytu: Recent

Plejtvák obrovský je zdaleka největším savcem a dnes žijícím živočichem vůbec. Délkou přesahuje i třicet metrů a hmotnost největších jedinců dosahuje 200 metrických tun. Kapacita plic tohoto mořského obra činí asi 5000 litrů. Když nad hladinou vydechuje, sloupec kondenzovaného vzduchu dosahuje výšky až dvanácti metrů. Samotné ploutve mohou být dlouhé až čtyři metry a jeho jazyk váží téměř tři tuny. Stejnou hmotnost má také novorozené mládě plejtváka obrovského, které tak již při porodu překonává velikostí hrocha. Prvních sedm měsíců svého života pije až 400 litrů mateřského mléka denně a každý den přibere na váze 90 kilogramů! Srdce plejtváka obrovského dosahuje hmotnosti menšího auta – přes 600 kilogramů. Naproti tomu jeho mozek je jen asi pětkrát těžší než lidský (necelých 7 kilogramů), což představuje pouze 0,007 % celkové hmotnosti obřího těla. Plejtváci obrovští byli dříve rozšířeni v oceánech celého světa, velrybářský průmysl však od konce 19. století jejich stavy značně zdecimoval. Z 275 000 žijících jedinců tohoto krásného tvora před velrybářskou érou jich tak v 60. letech minulého století zbývalo méně než 2000. Naštěstí ale zvítězil zdravý rozum a dnes je tento ohrožený druh snad již zachráněn od úplného vyhubení (a tím i od další velké ostudy pro lidstvo). Podle odhadu z roku 2002 žije na počátku 21. století asi 5 – 12 tisíc plejtváků obrovských.

———

Část fosilní kostry končetiny nově objeveného obřího titanosaura z argentinské provincie Chubut. Podle některých odhadů by mohl být ještě o trochu větší než Argentinosaurus (jeho vědecký popis by měl již brzy spatřit světlo světa). Ani v tom případě ale výsledek duelu mezi sauropody a kytovci zřejmě nijak nezvrátí. Kredit: Gastón Cuello, Wikipedie

———

Verdikt: Kdo je tedy větší?

Abychom rozhodli mezi argentinosaurem a plejtvákem obrovským, musíme přesněji definovat a vymezit pojem tělesné velikosti. Argentinosaurus by zřejmě zvítězil z hlediska celkové délky těla. Tou překonával plejtváka asi o pět až deset metrů, přesně ale jeho rozměry bohužel neznáme. Nepochybně byl také vyšší, ale to je dáno nízkým profilem plejtvákova těla. Možná měl také větší srdce, jelikož jeho hmotnost se odhaduje až na 1,6 tuny. Ve všech ostatních ohledech už ale s přehledem vítězí recentní mořský savec (máme však na mysli rekordní jedince, nikoliv jen průměrně vzrostlé). Z hlediska hmotnosti neměli suchozemští dinosauři šanci dosáhnout míry rekordních plejtváků; na rozdíl od nich jejich těla nenadnáší voda, která je 775krát hustší než vzduch a mnohem lépe tak poskytuje podporu velkého organismu. Nohy jsou přece jen nesrovnatelně více limitovány celkovou hmotností svého majitele. Argentinosaurus tak i při nejvyšších odhadech dosahoval zhruba jen poloviční hmotnosti největších plejtváků. Dokonce ani enigmatický titán Bruhathkayosaurus by se obří velrybě zřejmě nemohl rovnat, i když s odhadovanými 130 – 150 tunami už by se mu značně přiblížil. Zatímco tak největší sauropodi drtivě překonávají všechny ostatní suchozemské tvory, další dinosaury nevyjímaje (i největší chobotnatci nebo třetihorní indrikotéria nedosahují ani pětiny jejich hmotnosti), na největší velryby jsou zřejmě krátcí. Vlastně nikoliv, jsou na ně příliš lehcí…

———

Pozn. aut.: Text vychází částečně ze staršího autorova článku pro časopis 100+1 (tehdy Svět).