…aneb Pomocí teleskopů za rodokmenem vražedné planetky

Když otec a syn Alvarezové spolu se svými kolegy z Univerzity v Berkeley roku 1980 publikovali slavnou studii o dopadu obřího asteroidu, který měl vyhubit (nebo přinejmenším spolupůsobit) při vyhynutí neptačích dinosaurů na konci křídy, spustili tím mimo jiné i lavinu nevole a prudkých reakcí ze strany některých paleontologů. Ti je častovali velmi nevybíravými invektivami, v některých případech jdoucími až za hranici slušnosti (například „astronomové by měli přenechat věštění astrologům“). Tradicionalisté totiž nenesli dobře myšlenku, že se do jejich oboru míchají vetřelci z úplně jiného vědního odvětví, jiní zase pochybovali o tom, že na vině může být jakási pofidérní mimozemská příčina. Buď jak buď, autoři studie nejprve u většiny paleontologů narazili (u astronomů však byla situace zcela opačná), postupně si ale teorie o dopadu našla stále vlivnější zastánce a po oznámení objevu impaktního kráteru v Mexiku i mnoha dalších dokladů (šokové minerály, iridiová vrstva na mnoha místech světa, dopadové tektity a gravitační anomálie apod.) již není příliš o čem pochybovat. Astronomové přitom pomáhají i dnes, a to s odhalením velké záhady, kterou na první pohled zdánlivě nemůžeme nikdy rozlousknout – totiž odkud pocházel „zabiják dinosaurů“, kdy, kde a jak vznikl a proč si to namířil právě k naší planetě? Měl nebo dosud má nějaké sourozence? Mohou do budoucna i oni ohrozit život na naší planetě? Definitivní odpovědi na tyto zajímavé otázky zatím neznáme, ale mnohé už jsme odhalili. Podívejme se na současný stav vědomostí.

———

Představa o drastickém účinku dopadu asteroidu Chicxulub před 66 miliony let. Dosud nevíme, odkud přesně pocházel, ani jak velkou cestu k naší planetě musel urazit. Jisté je, že své putování zakončil jižně od pobřeží tehdejší Laramidie. Kredit: John E. Kaufmann

———

Jakmile se v 80. letech potvrdilo, že na konci křídy k mohutnému impaktu skutečně došlo, nezpozorněli jen paleontologové a geologové, nýbrž i astronomové, kteří – jak už bylo uvedeno – obecně přistupovali k mimozemské variantě příčin vyhynutí v geologické historii mnohem přívětivěji. Bylo jasné, že zhruba desetikilometrový kamenný meteorit, o kterém mluvil Alvarezův tým, musel přiletět odkudsi z vesmírného okolí, nejspíše pak z oblasti zvané hlavní pás planetek (asteroidů). Tento spíše pomyslný pás mezi planetami Marsem a Jupiterem se nachází v průměrné vzdálenosti 2 až 4 astronomických jednotek (přibližně 300 až 600 milionů kilometrů) od Slunce a obsahuje ohromné množství asteroidů – jakýchsi zmrzlých skal, které zbyly z období formování sluneční soustavy před 4,56 miliardy let. Ačkoliv zde již předpokládáme řádově miliony těles s velikostí od jednoho kilometru výše (a přes dvě stovky těles o průměru nad 100 km), celková hmotnost všech by dosahovala jen pouhých 4 % hmotnosti našeho odvěkého souputníka Měsíce. To ale samozřejmě neznamená, že to nejsou tělesa potenciálně nebezpečná – na celosvětovou katastrofu by bohatě postačil „prcek“ o průměru kolem 2-3 kilometrů, který by se se Zemí srazil rychlostí kolem 20 km/s. Pozornost astronomů se tedy obrátila zejména tímto směrem. Zanedlouho byl objeven dopadový kráter po oné osudové srážce, možný původce impaktoru Chicxulub však ještě dlouho unikal zvídavým objektivům pozemských teleskopů. Ne že by jej nešlo objevit a pozorovat – nebylo však o co se při hledání opřít.

———

Čtyřminutová expozice asteroidu 298 Baptistina 24-palcovým dalekohledem. Při jasnosti patnácté magnitudy není objekt ani zdaleka pozorovatelný pouhým okem. Až do roku 2010 byl tento objekt považován za možný pozůstatek tělesa, z nějž vzešel i asteroid Chicxulub. Dnes již víme, že jím s největší pravděpodobností není. Kredit: Kevin Heider, Wikipedie

———

Velký průlom v této problematice tak udělala až trojice vědců, z nichž hned dva mají český původ. V roce 2007 totiž přišli David Vokrouhlický, David Nesvorný a jejich kolega a vedoucí výzkumu William F. Bottke (* 1966), odborník na planetologii a asteroidy, se studií o možném původu impaktoru. Článek se objevil v září tohoto roku v periodiku Nature a vyvolal zaslouženou pozornost. Bottke s kolegy vytvořili model impaktního rozpadu velkého tělesa v hlavním pásu s názvem Baptistina, které mělo původně rozměr asi 170 kilometrů. Zhruba před 160 miliony let (+- 30 m. l.) však došlo k mohutné srážce, při které se roztříštěné těleso zmenšilo, a vytvořené úlomky byly postupně vysílány do vnitřních částí sluneční soustavy, kde se po dlouhé době srážely s některými planetami a jejich měsíci (vlastně spíše jen naším Měsícem). Fragmenty o velikosti až kolem 10 kilometrů se dynamickými procesy postupně dostaly na kolizní dráhu s planetami a mohly dopadat v podobě katastrofických srážek, které byly schopny vyvolat na Zemi hromadná vymírání. Dle Bottkeho týmu je pravděpodobnost, že právě z tohoto zdroje pochází impaktor Chicxulub, větší než 90 %. Vysvětluje tím také anomálii ve statistickém záznamu potvrzených dopadů v průběhu posledních 3 miliard let, kdy můžeme paradoxně pozorovat jistý nárůst v poslední zhruba stovce milionů let. Viník byl tedy usvědčen – měl jím být zbytek původního tělesa pod označením 298 Baptistina, asi 13 až 30 km velký uhlíkatý chondrit, objevený již roku 1890. Slunce oběhne jednou za téměř 3,5 roku a patří k již zmíněné rodině asteroidů Baptistina, jejímž druhým největším členem je „pouze“ desetikilometrový objekt 1696 Nurmela.

———

A toto je osmiminutová expozice objektu P/2010 A2, zvláštní komety či asteroidu v hlavním pásu planetek. Je součástí rodiny asteroidů Flora, která je nejpravděpodobnějším zdrojem impaktoru z konce křídy. Kredit: Kevin Heider, Wikipedie

———

Vše perfektně sedělo, dokonce i chemický rozbor mikroskopických sedimentů v místě dopadu tomu nasvědčoval – relativně velké množství uhlíku by totiž potvrzovalo původce jako poměrně vzácný meteorit typu uhlíkatého chondritu, kterým Baptistina skutečně je. Bottke odhadl, že kráter Chicxulub vytvořil úlomek, který vznikl o sto milionů let dříve srážkou 170 km tělesa s asi 60 km menším asteroidem. Vše se zdálo být jasné a pravděpodobný původce identifikován. A pak – řečeno slovy klasika vědy – krásnou teorii zcela zničil jediným tahem ošklivý fakt. V tomto případě jím byl výzkum infračerveného kosmického teleskopu WISE (Wide-field Infrared Survey Explorer), který byl na oběžnou dráhu kolem Země vypuštěn v prosinci roku 2009. O dva roky později byla analyzována data z tohoto výkonného dalekohledu (včetně podrobného pohledu na 1056 členů rodiny Baptistina) a ta mimo jiné prokázala, že k rozpadu mateřského tělesa muselo dojít mnohem později, dokonce o celou polovinu později. Masivní srážka se tedy odehrála spíše jen před 80 miliony let než 160, a to je pro asteroid Chicxulub příliš málo. Za pouhých zhruba 15 milionů let by se nemohl dostat na potřebnou kolizní dráhu a se Zemí se srazit. K dosažení tzv. Kirkwoodovy mezery či jiného bodu vzniklého rezonančním vlivem Jupiteru, kdy může být gravitačním působením obří planety vyslán do vnitřních částí sluneční soustavy, by potřeboval mnohem delší časový úsek. Z nadějného pokroku jsme se tak opět ocitli v nulovém bodě. Přesto se ale objevil další vážný kandidát, jehož možná účast v události K-T zatím nebyla vyvrácena. A jde o zástupce úplně jiné rodiny asteroidů.

———

Zvětšený snímek P/2010 A2, pořízený Hubbleovým vesmírným teleskopem. Tento hybridní objekt o průměru kolem 200 metrů zřejmě prošel nedávnou prudkou srážkou s jiným asteroidem. Kredit: NASA, ESA a D. Jewitt, Wikipedie

———

Již 6. ledna roku 2010 byl astronomy v rámci programu na výzkum a objevování blízkozemních objektů LINEAR objeven pozoruhodný hybrid mezi kometou a planetkou, který nese označení P/2010 A2. Jeho rozměry jsou odhadovány asi na 140 – 220 metrů a oběžná doba činí opět necelých 3,5 roku. Protože se zpočátku zdálo, že jde o kometu, dostal objekt také kometární označení. Hubbleův vesmírný dalekohled ale brzy ukázal, že onen domnělý kometární „ohon“ je ve skutečnosti pásem uvolněného materiálu (prachové částice a kusy kamene), které jsou výsledkem velmi nedávné srážky tohoto a nějakého jiného asteroidu v hlavním pásu. Jednalo se tehdy dokonce o první pozorování tohoto typu impaktu menšího tělesa. Zajímavé je, že jádro bylo pozorováno mimo vlastní oblak prachu, což je u komet nanejvýš neobvyklé. O klasickou kometu se tedy rozhodně nejedná, ale o to nám zde nejde. P/2010 A2 je každopádně členem rodiny asteroidů Flora, které zřejmě vznikly jakýmsi ohromným impaktem před více než sto miliony let. Největším zástupcem skupiny je planetka 8 Flora s rozměry zhruba 140 x 140 x 120 km. Ačkoliv ani v tomto případě nemáme jistotu, je pravděpodobné, že fragmenty z jakési velké dávné kolize vytvořily nejen zmíněnou rodinu asteroidů Flora, ale dost možná i impaktor, který se o desítky milionů let později stal jedním z osudných faktorů pro panování neptačích dinosaurů nad suchozemskými ekosystémy. Až budoucnost ukáže, zda bude tentokrát podezření potvrzeno nebo půjde opět o astronomický krok vedle…

———

Odkazy:

http://www.lpi.usra.edu/meetings/acm2008/pdf/8243.pdf

http://en.wikipedia.org/wiki/298_Baptistina

http://www.universetoday.com/89050/did-asteroid-baptistina-kill-the-dinosaurs-think-other-wise/

http://www.reuters.com/article/2010/02/02/us-space-asteroid-idUSTRE61154120100202

http://www.nasa.gov/home/hqnews/2010/feb/HQ_10-029_Hubble_asteroid.html

http://en.wikipedia.org/wiki/P/2010_A2

———

…aneb Pelichající král dinosaurů

Když se řekne Tyrannosaurus rex, vybavíme si většinou ohromného krvelačného zabijáka ve stylu Spielbergova tyranosaura z Jurského parku. Tedy po dvou chodící několikatunové monstrum s 1,5 metru dlouhou hlavou a mohutnými čelistmi s robustními zuby, vhodnými k drcení kostí. Snad se nám vybaví také tříprsté svalnaté dolní končetiny a krátké, zakrnělé (byť stále povážlivě silné) přední pracky se dvěma rozeznatelnými prsty. Hmotnost velkého slona, oči velké jako grapefruit a třiceticentimetrové tesáky – to je král masožravých dinosaurů, objevený před více než stoletím ve východní Montaně. Kromě toho, že byl jedním z úplně posledních neptačích dinosaurů, obývajících tuto planetu, je také třetím dinosaurem, jemuž se dostalo té cti být posmrtně dopraven na výlet do vesmíru. Jak je to ale s tělesným pokryvem tohoto teropoda? Dnes známe již kolem čtyř desítek dinosauřích druhů, které byly prokazatelně opeřené (a u mnoha dalších se to alespoň předpokládá). Již od objevu sinosauropteryxe v roce 1996 začalo nálezů přibývat a především z čínských lokalit už nás zaplavila celá plejáda různě velkých dinosaurů s různě vyspělým typem pernaté pokrývky těla. Dokonce již známe podobné vláknité „opeření“ i u třech ptakopánvých dinosaurů, jde o čínské rody psitakosaurus a tianyulong a zejména pak o sibiřský rod kulindadromeus. Dnes se začíná jevit jako zcela pravděpodobné, že opeřená byla dokonce převážná většina přinejmenším teropodních dinosaurů. Mohl tedy mít na sobě pernatý háv také obávaný tyranosaurus? Jak by asi vypadal? Které partie jeho těla by byly opeřené a které nikoliv? K čemu mohl opeření využívat? Neztratil by snad něco ze své majestátnosti a strašlivého vzhledu? V roce 2012 paleontolog Mark Norell z Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku trefně a prorocky prohlásil: „Máme stejné množství důkazů o tom, že tyranosaurus byl alespoň v některých fázích svého vývoje opeřený, jako máme důkazy, že australopitecini typu Lucy měli srst….“ Existují ale vůbec nějaké fosilní doklady pro nebo proti tomuto tvrzení? Podívejme se na dostupná fakta…

———

Pokud dospělí tyranosauři nebyli opeření, pak přinejmenším jejich mláďata a adolescenti pravděpodobně ano. Zde rekonstrukce hlavy a krku mladého jedince, známého jako „Jane.“ Někteří vědci považují tohoto jedince za zástupce samostatného druhu tyranosaurida Nanotyrannus lancensis. Kredit: Luis V. Rey, Luis V. Rey´s Updates Blog

———

V první řadě musíme začít u průzkumu rodokmenu proslulých tyranosauroidů, jejichž je T. rex slavným završením. Když se na tuto skupinu célurosaurních teropodů podíváme blíže, zjistíme, že za 100 milionů let své existence vytvořili řadu pozoruhodných forem, vykazujících různé ekologické adaptace (dominantními predátory se nicméně stali až zhruba v posledních 20 milionech let svého vývoje). Hned dva zástupci této skupiny již byli objeveni s dochovanými otisky (a tedy přímým důkazem přítomnosti) tělesného pokryvu v podobě jednoduchého vláknitého až pernatého integumentu. Nejprve to byl v roce 2004 malý dravec Dilong paradoxus, popsaný z čínské provincie Liaoning, v jehož jemnozrnných sedimentech se tento asi 1,6 metru dlouhý dinosaurus dochoval i s drobnými otisky jednoduchých filament v blízkosti čelisti a ocasu. Tento „císařský drak“, jak zní v překladu jeho rodové jméno, byl nedospělým jedincem a v dospělosti mohl být ještě o trochu větší (délka zřejmě přesáhla 2 metry). Fosilie byly objeveny v souvrství Yixian a mají stáří kolem 125 milionů let, pocházejí tedy z období ranné (spodní) křídy. Dilong je dnes obvykle považován za zástupce čeledi Proceratosauridae, tvořící jednu z hlavních podskupin nadčeledi Tyrannosauroidea. Mnohem větší senzací se však v roce 2012 stal dosud největší známý opeřený tvor všech dob, Yutyrannus huali. Je sice stejně starý jako Dilong a jeho zkamenělé kosterní pozůstatky pochází ze sedimentů stejného souvrství (Yixian) v provincii Liaoning, rozhodně ale vykazoval impozantnější vzhled. Dospělý Yutyrannus zřejmě dosahoval hmotnosti přes 1,4 tuny a délky kolem 9 metrů. Jen délka lebky dospělce přesahuje 90 cm a čínský tyranosauroid se tak velikostně blíží například mnohem mladšímu albertosaurovi. Yutyrannus se stal velikostním rekordmanem mezi přímo prokázanými opeřenci skutečně s velkým předstihem – předchozího držitele tohoto nepsaného titulu ze skupiny terizinosauroidů (Beipiaosaurus inexpectus) překonal hmotností čtyřicetinásobně! Pera jutyrana byla dlouhá až 20 cm a pokrývala různé části těla. Byl ale opeřený i o 60 milionů let mladší Tyrannosaurus?

———

Opeřená mláďata tyranosaura jsou sice pouhou hypotézou, pernatý pokryv těla je u nich ale velmi pravděpodobný. Je jisté, že alespoň předek všech tyranosauroidů tímto fyzickým znakem disponoval. Kredit: Luis V. Rey, Luis V. Rey´s Updates Blog

———

Popravdě řečeno, zatím to s jistotou nemůžeme vědět. Máme k dispozici několik otisků kůže patřících velkým tyranosauridům (jako je severoamerický Gorgosaurus nebo asijský Tarbosaurus), včetně jednoho, který patří přímo druhu T. rex. A zcela dle očekávání vykazuje pouze pevné „šupiny“, nikoliv peří nebo jiný měkký pokryv. To ale samo o sobě ještě vůbec nic neznamená. V první řadě je dobré poznamenat, že tyranosauři rozhodně nebyli opeření po celém těle, jak bývají někdy zobrazováni ve snaze o moderní „hyper-realismus.“ Vždyť ani dilong s jutyranem nebyli opeření rovnoměrně po celém těle, jejich nohy, břicho a další části těla byly nepochybně pokryty suchými nepřekrývajícími se šupinami. Mnohem větší dospělí tyranosauři mohli mít snad pouze chomáčky vláken či primitivního peří na některých částech těla (přední končetiny, špička ocasu, šíje?), které snad mohly sloužit například k vnitrodruhové signalizaci. Rozhodně se však nejednalo o prostředek termoregulace, chránící tělesné teplo živočicha. Jiná situace mohla být u mláďat „rexe“, o tom však bohužel zatím nemáme žádné informace. Důležitá okolnost je ta, že oba čínští spodnokřídoví tyranosauroidi žili v podstatně chladnějším klimatu než o dlouho později tyranosaurus. Odhaduje se, že při přechodném ochlazení před zhruba 125 miliony let byla v tehdejší Číně průměrná teplota jen kolem +10 °C, což se dosti podobá našemu nynějšímu mírnému klimatu. Opeření dinosauři si tehdy nejspíš museli poradit i se sněhem a ledem, přičemž právě tělesný pokryv představoval významné přizpůsobení. Ale zpět k pánovi tvorstva na konci křídového období. Málo známým faktem je, že zkamenělou kůži tyranosaura (stejně jako některé údajné měkké tkáně) již máme k dispozici, ačkoliv je to jen malý kousek otisku povrchu těla ze spodní části břicha nebo ocasu (fragmentů je více, ale ne všechny jsou zcela věrohodné a nepřesahují velikost hrací karty). Otisk patří ke zkamenělině tyranosaura známého jako „Wyrex“ (kat. ozn. BHI 6230), objeveného v Montaně roku 2002. Tento exemplář je uchováván v expozici Black Hills Institute ve městě Hill City na území Jižní Dakoty. Ačkoliv objev maličkých 1 – 2 mm velkých šupinek potvrzuje domněnku, že tyranosauři nebyli opeření po celém těle, nevypovídá dosud nic o tom, zda a na kterých částech těla opeření být mohli. Jasným důkazem by byl až objev skvěle zachované fosilie s dochovanými otisky vláknitého nebo pernatého pokryvu. Snad se jej jednou dočkáme. A i když by taková dokonalá zkamenělina žádné otisky integumentu neukazovala, opět to nemusí nic znamenat – kvantita i kvalita opeření se snadno mohla lišit mezi jednotlivými jedinci v závislosti na věku, zdravotním stavu, geografickém rozšíření a dalších faktorech…

———

Ploška se zachovanými „šupinkami“ v oblasti pánve a žeber jedince tyranosaura, známého jako „Wyrex“ (BHI 6230). Peří zde nehledejte, snad se nacházelo alespoň na jiných částech těla… Převzato z webu Saurian.blogspot

———

Odkazy:

http://www.theguardian.com/science/lost-worlds/2012/oct/17/dinosaurs-fossils

http://en.wikipedia.org/wiki/Tyrannosaurus

http://www.wired.com/2012/04/yutyrannus-huali-feathers/

http://blogs.scientificamerican.com/tetrapod-zoology/giant-feathered-tyrannosaurs/

http://www.xinglida.net/pdf/Xu_et_al_2012_Yutyrannus.pdf

———

Aneb Kde se vzali teplokrevní, rychlonozí a opeření dinosauři?

První představa o dinosaurech coby hbitých a aktivních tvorech má kořeny již na samotném počátku výzkumu dinosaurů ve 20. a 30. letech předminulého století. Již tehdy si někteří vědci povšimli, že kosti dinosauřích nohou se podobají spíše kostem dnešních savců než plazů, a že dinosauři jako megalosaurus nebo iguanodon tak nejspíš kráčeli vzpřímeně. Přesto se postupně prosadila představa dinosaurů coby velkých ohyzdných ještěrů, obývajících dávné světy plné tropické vegetace. Pionýři na poli jejich výzkumu, tedy britští badatelé Gideon Mantell, William Buckland a Richard Owen prohlásili dinosaury za velké kvadrupední (čtvernohé) plazy „sloních“ proporcí. Tak byli první z nich zobrazeni například i na slavných betonových modelech v londýnském parku Crystal Palace. Přírodovědec Richard Owen (1804 – 1892), který tyto druhohorní plazy roku 1842 oficiálně pojmenoval jako Dinosauria, však učinil zajímavý postřeh, když vyslovil domněnku, že srdce i celý oběhový systém dinosaurů musel být podobný savčímu. Jako první si tak uvědomil, že fyziologické rysy dinosaurů lze označit za poměrně moderní a vyspělé. Owen však neudělal další podstatný krok a odmítl jak možné spojení dinosaurů a ptáků, tak i představu, že dinosauři možná byli opravdu něčím víc než jen postranní uličkou evoluce. Dinosauři byli tedy od samého počátku vnímáni jako masivní plazi, vzdáleně podobní současným ještěrům nebo krokodýlům, obvykle ale dosahující mnohem větších rozměrů. Již kolem poloviny předminulého století si ale někteří anatomové povšimli neobvyklé podobnosti mezi teropodními dinosaury a ptáky. V roce 1859 spatřila světlo světa proslulá kniha Charlese Darwina O původu druhů, která přinesla světu myšlenku biologické evoluce. Mezi její nejpádnější fosilní důkazy se hned o dva roky později uvedl slavný německý „prapták“ Archaeopteryx lithographica. Tento 150 milionů let starý opeřený dinosaurus byl dlouho pokládán za přechodný vývojový článek mezi plazy a ptáky. Ve vrstvách stejného stáří na území dnešního Bavorska (okolí městečka Solnhofen) však žil také jeho příbuzný, drobný teropod druhu Compsognathus longipes. Již někteří paleontologové v 60. letech 19. století komentovali až zarážející podobnost anatomie kostí obou zmíněných tvorů ze svrchní jury, praptáka a malého dravého dinosaura. Archeopteryx byl veliký asi jako dnešní holub a kompsognátus jen o polovinu větší. Dlouho byl dokonce považován za nejmenšího známého dinosaura, nepřevyšujícího statnou slepici. Již v roce 1863 si podobnosti koster obou dávných obyvatel Německa povšiml výborný anatom Carl Gegenbaur (1826 – 1903), profesor na univerzitách v Jeně a Heidelbergu. Gegenbaur byl velkým příznivcem Darwinova učení o evoluci organismů a zabýval se také srovnávací anatomií živočichů. Není tedy divu, že jeho pozornosti neunikl očividný, ale vědeckou veřejností poněkud přehlížený fakt podobného vzhledu a stavby kostí praptáka archeopteryxe a dinosaura kompsognáta. Jednotlivé kosti končetin a kotníků obou druhů si byly natolik podobné, že se daly dokonce snadno zaměnit. Gegenbaur tak již dva roky po vědeckém popisu obou zvířat poprvé vyslovil domněnku, že ptáci by mohli být potomky plazů, kterým dnes říkáme dinosauři. O rok později zopakoval podobnou myšlenku Angličan William Kitchen Parker (1823 – 1890) a ve stejné době se touto problematikou začal zaobírat i nejvýznamnější z této trojice, další britský přírodovědec Thomas Henry Huxley (1825 – 1895).

———

Moderní rekonstrukce obou teropodů, kteří již v 19. století zaseli první semínka dinosauří renesance, která ovšem vyklíčila až o století později. Větší Archaeopteryx lithographica zde loví mládě druhu Compsognathus longipes. Hypotetická scéna se odehrává na území dnešního Bavorska před 150 miliony let. Kredit: Durbed, Wikipedie

———

Huxley dostal po právu přezdívku Darwinův buldok, protože patřil k jeho největším zastáncům a pral se za evoluční myšlenku mnohem intenzivněji než sám její autor. Archaeopteryx tohoto viktoriánského gentlemana velmi zaujal. V roce 1863 popsal téměř kompletní zkamenělinu, získanou z Německa, nám již známý britský paleontolog Richard Owen. Owen přitom považoval archeopteryxe za skutečného pravěkého ptáka, s čímž Huxley nesouhlasil. V roce 1868 publikoval studii na základě srovnávací anatomie, ve které archeopteryxe označil za přechodný vývojový článek mezi plazy (dinosaury) a ptáky. Správně tvrdil, že „prapták“ byl mnohem více podobný dinosaurům, jako byl Hypsilophodon nebo Compsognathus a má mnoho vývojově primitivních plazích znaků. To potvrdil i mnohem lépe zachovaný „berlínský exemplář“ archeopteryxe, objevený roku 1874. Dochoval se totiž i se zuby v čelistech, drápy na předních končetinách a s ocasní částí páteře (tyto znaky už u žádného dnešního ptáka nenajdeme). I přes Owenovu značnou autoritu se Huxley s tímto názorem prosadil a jeho zastáncem byl například také původem maďarský baron Franz Nopcsa. Jiní paleontologové (např. Harry Govier Seeley, který rozdělil dinosaury na ptakopánvé a plazopánvé) Huxleyho názor naopak neuznávali a podobnosti ve stavbě těla ptáků a dinosaurů vysvětlovali konvergentní evolucí (vzniku stejných znaků kvůli adaptaci na stejné životní podmínky). Myšlenka vzniku ptáků z dinosaurů byla tehdy definitivně nastolena, ale na další desetiletí pak spíše zapadla. V průběhu doby se sice objevovaly myšlenky, spatřující v dinosaurech pokročilou a evolučně úspěšnou skupinu obratlovců, ty se však dlouhodobě neprosadily. Mezi zajímavé výjimky patřily názory z první poloviny 20. století, se kterými přišel dánský výtvarník a amatérský badatel Gerhard Heilmann (1859 – 1946). Ačkoliv neměl formální vědecké vzdělání, ještě před zahájením své ilustrátorské kariéry studoval krátce medicínu a vykazoval velmi dobré pozorovatelské schopnosti. Zvláštní zájem měl o létající živočichy, především ptáky. V roce 1940 se zcela odvrátil od náboženství a v jednom ze svých textů zdůvodňoval neexistenci andělů tím, že pro svá křídla nemohou mít dostatečný objem hrudního svalstva. Do dějin vědy se ale zapsal jako první autor, který publikoval knihu na téma vzniku ptáků. V roce 1926 vyšla anglicky pod názvem The Origin of Birds (Původ ptáků) a představovala vlastně shrnutí původních článků v dánštině, které Heilmann vydával v letech 1913 – 1916. Na rozdíl od hojně kritizovaných původních statí se ale pozdější kniha setkala s velkým ohlasem a i díky výborným ilustracím autora se stala velmi vlivným textem. Po dobu několika dalších desetiletí byla dokonce považována za jakési „poslední slovo“ v problematice evolučního původu ptáků. Bohužel to byl ale krok zpátky. Zatímco Huxley o šedesát let dříve spatřoval v ptácích potomky dravých dinosaurů, podle Heilmanna vznikli současní opeřenci z jiných předků. Ve své argumentaci si sice všímá množství shodných znaků mezi ptáky a jurskými teropody, považuje je ale pouze za konvergenci. Autor uznává, že obě skupiny jsou nejspíš blízce příbuzné, ale předky ptáků spatřuje v tzv. tekodontech, pravěkých plazech žijících na přelomu prvohorní a druhohorní éry. Dnes již víme, že Heilmann neměl pravdu, to ale rozhodně nesnižuje jeho reputaci a zásluhy na poli výzkumu původu ptáků. Ke svému závěru totiž dospěl díky řadě velmi precizních srovnávání a studia zkamenělin archeopteryxe i současného ptactva. Jeho názory se staly oficiálně uznávanou doktrínou prakticky na dobu dalšího půlstoletí. Jejich konečného pohřbení v době takzvané dinosauří renesance se již Heilmann nedožil.

———

Ilustrace z Heilmannova stěžejního díla o původu ptáků. Ačkoliv tento dánský badatel a umělec neměl formální vzdělání, ovlivnil názor na otázku evoluce ptáků na celá desetiletí. Bohužel se ale mýlil, když teropodní neptačí dinosaury coby jejich potenciální předky vyřadil ze hry. Zde srovnání lebek étosaura, archeopteryxe a současného holuba. Kredit: G. Heilmann, Wikipedie

———

Malá vědecká revoluce, která nese toto označení, ostatně nesouvisí jen s otázkou původu ptáků. Jde o celkovou dalekosáhlou změnu v nazírání na celou skupinu, která se promítla do jejich rekonstrukcí, paleoekologie, představ o evoluční úspěšnosti a mnoha dalších aspektů existence dávných obyvatel naší planety. Tuto obrodu paleontologie dinosaurů však není možné jasně časově ohraničit, případně určit její přesný počátek. Některé pokrokové myšlenky nebo umělecká ztvárnění, které by jí odpovídaly, sahají až do poslední čtvrtiny 19. století. Příkladem je velmi dynamická rekonstrukce dravých dryptosaurů od amerického ilustrátora Charlese R. Knighta z roku 1897 nebo i některé pozdější skici moravského výtvarného génia Zdeňka Buriana. Skutečný přerod ale nastal až ve druhé polovině 60. let minulého století. Je spojen se jménem významného amerického paleontologa z Yale, doktora Johna H. Ostroma (1928 – 2005). V roce 1969 popsal Ostrom středně velkého dravého dinosaura druhu Deinonychus antirrhopus, objeveného o pět let dříve v jižní Montaně. Již na první pohled vědce zaujala nesmírně lehká a elegantní stavba tohoto raně křídového teropoda z čeledi srpodrápých lovců zvaných dromeosauridi. Deinonychus, v překladu „strašný dráp“, byl skutečně úžasný živý stroj na zabíjení z doby před 110 miliony let. Na délku měřil asi 3,5 metru, dosahoval hmotnosti kolem 80 kilogramů a jeho štíhlé dlouhé kosti dokazují, že byl velmi rychlým a úspěšným lovcem. Nálezy většího počtu zubů na jedné lokalitě navíc naznačují, že mohl lovit ve smečkách a žít tedy ve skupinách s rozvinutou společenskou strukturou. Ostrom si podobnosti ve stavbě kostry deinonycha, archeopteryxe a dnešních ptáků velmi dobře povšiml a přiklonil se k téměř přesně sto let staré teorii o dinosauřím původu ptáků Thomase Huxleyho. Dostupné fosilní důkazy byly náhle dosti výmluvné. Poměrně rychle byly publikovány další teorie o teplokrevnosti dinosaurů, jejich evolučním úspěchu nebo třeba studie, která odhalila asi 120 shodných znaků mezi ptáky a dinosaury. Ostromova myšlenka našla velkou podporu a většinová paleontologická obec se s představou ptáků coby opeřených potomků dinosaurů poměrně rychle sžila. Zajímavé přitom je, že blízký příbuzný deinonycha, mongolský dromeosaurid velociraptor, byl znám již téměř půl století před svým větším severoamerickým bratrancem, spojovat jej takto s ptáky však nejspíš nikoho nenapadlo.

———

Současná představa vzezření deinonycha, středně velkého dromeosauridního teropoda z konce rané křídy severoamerického kontinentu. Když jej v roce 1964 John H. Ostrom objevil, povšiml si okamžitě množství anatomických znaků, které tohoto dávného dravce neodmyslitelně spojují se současnými ptáky. Kredit: Emily Willoughby, Wikipedie

———

Dinosauři však měli pro vědce připravena ještě mnohá další překvapení. Jednou z nejvýraznějších postav, která se zasadila o jejich lepší pochopení, byl Ostromův student Robert T. Bakker (nar. 1945). Bakker je dnes již bezmála legendární postavou kacířského paleontologa, kněze, učitele, ilustrátora, příležitostného komika, rebela mezi současnou odbornou veřejností a především – člověka, který se na přelomu 60. a 70. let podílel na dinosauří renesanci jako málokdo jiný. Patří ale ke generaci prvních “dinosauřích kacířů”, tedy paleontologů, kteří razantně smetli ze stolu zastaralé pojetí dinosaurů coby “evolučních omylů” přírody. To platilo po dobu celých 150 let od popisu prvního dinosaura, neboli 5/6 celkové doby, kdy člověk o těchto fantastických tvorech ví. Bakkerův zájem o dinosaury odstartoval článek v časopisu Life s datem 7. prosince 1953. Osmiletý Bakker byl dinosaury a jejich dávno zmizelým světem fascinován a již tehdy se rozhodl, že se tento intenzivní zájem přetaví do celoživotní profese. V roce 1963 ukončil studium na střední škole v Ridgewoodu a nastoupil na Yale, kde byl jeho mentorem právě vertebrátní paleontolog John H. Ostrom. Ten nasměroval zvídavého studenta správným směrem – Bakker si brzy osvojil představu dinosaurů coby rychlých, pohyblivých, inteligentních a teplokrevných obratlovců, zcela nepodobných těžkopádným monstrům z dřívějších rekonstrukcí. Jako velmi talentovaný ilustrátor promítal své vize pohyblivých dinosaurů také do jejich grafického nebo literárního ztvárnění. Brzy přišel na způsob, jak alespoň teoreticky prokázat vyspělost druhohorních plazů. První studii s tématem teplokrevnosti dinosaurů publikoval již jako třiadvacetiletý v roce 1968. V ní se soustředil na přesvědčování svých čtenářů o tom, že dinosauři měli výkonný metabolismus, rychle se pohybovali a dokázali produkovat značné množství energie po delší dobu. Veřejnost byla touto otevřeností a revolučností názorů příjemně šokována, mnozí ale s Bakkerem nesouhlasili. Alespoň prozatím. Mladý vědec své vývody postupně zpřesňoval a hledal další argumenty na podporu novátorských teorií o rychlém metabolismu a fyziologii dinosaurů. Neváhal přitom využít také poznatky z dalších vědních oborů – paleoekologie, paleohistologie či paleogeografie. V roce 1975 shrnul výsledky svého výzkumu v dnes již slavném článku Dinosaur Renaissance (“Dinosauří renesance”) z dubnového čísla časopisu Scientific American. Právě zde získala tato etapa v dějinách výzkumu dinosaurů svůj název.

———

Jednou z největších osobností dinosauří renesance je bezesporu kontroverzní paleontolog Robert T. Bakker, který se proslavil jako nejhouževnatější obránce tehdy nových myšlenek o dinosauří teplokrevnosti, rychlém metabolismu a neuvěřitelném evolučním úspěchu již v 70. a 80. letech minulého století. Kredit: Ed Schipul, Wikipedie

———

Snad nejvýznamnějším Bakkerovým počinem byla jeho uznávaná kniha Dinosaur Heresies (“Dinosauří kacířství”) z roku 1986. V ní shrnul všechny své dosavadní poznatky a v podstatě představil zcela jinou, člověku do té doby neznámou skupinu pravěkých zvířat. Jeho dinosauři nebyli stejní jako ti Burianovi nebo A. C. Doyleovi. Bakker před sebou viděl štíhlé tvory s dlouhýma nohama, pohybující se rychle druhohorní krajinou a spolupracující při stavbě hnízdišť, lovu i obraně před predátory. Tam, kde jeho oponenti spatřovali těžkopádné studenokrevné plazy, měl on před očima teplokrevné (a snad i opeřené) svalnaté tvory s vysokým stupněm metabolismu, schopné běhat velmi rychle i na dlouhé vzdálenosti. Pokud jiní vědci poukazovali na neschopnost dinosaurů přežívat jinde než v tropickém prostředí teplé druhohorní éry, Bakker argumentoval jejich objevem za polárním kruhem (od roku 1986 známe zkameněliny dinosaurů i z Antarktidy). Poukazoval také na zachované otisky stop, které nasvědčovaly existenci společenských skupin s pevnými vazbami a jejichž vzájemná pozice naznačovala, že měli nohy vzpřímené přímo pod tělem. Nepochybně se tak dokázali rychle a aktivně pohybovat. Spolu s kolegou Peterem Galtonem Bakker v roce 1974 publikoval studii, která potvrzovala společný evoluční původ všech skupin dinosaurů – ani tím si vědci v průběhu 20. století nebyli jistí. Pozdější objevy Bakkerovy vize z velké části potvrdily, i když ne ve všem měl úplnou pravdu. Domníval se například, že i několikatunoví tyranosauři dokázali běhat rychlostí 65 – 80 km/h! Dnes již víme, že vzhledem k objemu svaloviny a stavbě kostí mohli tito kolosální dravci běhat rychlostí nanejvýš asi 30 km/h. Bakker také zastával ojedinělý názor, že někteří obří sauropodi (např. rod Apatosaurus) byli živorodí! Jejich mláďata by tedy přicházela na svět porodem, nikoliv líhnutím z předem nakladených vajec. Bakker nacházel podporu pro toto tvrzení v šířce pánevních kostí některých exemplářů sauropodů, které považoval za samice disponující velkými „porodními cestami“. V současnosti už je ale díky četným objevům sauropodích hnízdišť, vajec i embryí prakticky jisté, že kladli vejce jako všichni ostatní dinosauři. Poslední z velkých omylů Bakkera spočívá v jeho tendenci nadhodnocovat inteligenci a stupeň společenské vyspělosti dravých dinosaurů. Právě dromeosauři, jako je Ostromův Deinonychus, byli podle Bakkera natolik vyspělí a inteligentní, že dokázali spolupracovat a dorozumívat se stejně jako dnešní společenské šelmy (například lvi nebo vlci). Tyto myšlenky Bakker zapracoval i do svého slavného románu Červený raptor (Raptor Red), který vyšel v roce 2000 i v českém překladu. Hlavní „hrdinkou“ knihy je velká samice utahraptora, vysoce inteligentního dravého dinosaura z období spodní křídy. Dnes se jeví jako pravděpodobné, že dinosauři s poměrně vysokým encefalizačním kvocientem (poměrnou velikostí mozkovny) dosahovali inteligence některých dnešních ptáků a překonávali většinu současných plazů. O jejich společenském životě a skutečné inteligenci toho ale moc nevíme. Například Troodon formosus překonával velikostí mozku 6,5krát současného krokodýla stejné hmotnosti, co to ale konkrétně znamenalo, není zřejmé. Bakker podsouvá těmto dinosaurům i schopnost abstraktního myšlení, ale to může být přehnané. Ve skutečnosti byla většina dinosaurů ve srovnání s dnešními savci poměrně „hloupá“, snad s výjimkou menších teropodů. Dinosauří renesance nicméně otevřela dveře zcela novému pohledu na dinosaury a z původně nepříliš zajímavé skupiny domněle zaostalých (byť fascinujících a obřích) plazů učinila progresivní, úspěšnou a průbojnou skupinu aktivních živočichů, kterým doslova patřily pevniny naší planety po závratně dlouhou dobu 135 milionů let.

———

Rekonstrukce dvou koster největšího dosud známého prokazatelně opeřeného živočicha, čínského tyranosauroida druhu Yutyrannus huali. Tito devítimetroví, vysoce aktivní predátoři patří k nejlepším ukázkám posunu v nahlížení na celou skupinu, ke kterému došlo v průběhu dinosauří renesance za poslední zhruba čtyři desetiletí. Kredit: Laika ac (výstava Dino Kingdom), Wikipedie

———

Pozn. aut.: Text vychází částečně z jedné kapitoly knihy Objevy pod vrstvami času (Vladimír Socha, nakl. Computer Press, 2014) a je dílem autora V. Sochy. Text nesmí být bez svolení nebo přesného uvedení autora nikde kopírován ani veřejně publikován.

———

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Dinosaur_renaissance

http://knihy.cpress.cz/objevy-pod-vrstvami-casu.html

———

…aneb Neznámá historie dávného spojenectví

V mýtech a pověstech indiánských kmenů se velmi často setkáváme s popisy bájných tvorů, jejichž původ se nejspíš skrývá v odhalených fosiliích velkých kenozoických savců a druhohorních dinosaurů, roztroušených na tisících kilometrech čtverečních amerického středozápadu. Příkladů bychom mohli najít velmi mnoho, jak doložila zejména folkloristka Adrienne Mayorová ze Stanfordovy univerzity. Tak například oblast Black Hills v Jižní Dakotě, známá bohatými vrstvami dinosauřích zkamenělin, byla indiány z kmene Lakotů považována za místo dávných bitev a závodů. Podle vypravěčů kmene tito indiáni věřili, že kdysi dávno při „prvním úsvitu času“ byli přivoláni obří tvorové Unkche Ghila (zřejmě samotní dinosauři), aby přinesli řád zlovolnému světu. Tito tvorové pak sestoupili a v děsivé scéně vraždění zadupali do země slabší a menší tvory, jejichž kosti se tam dosud nachází. Rostoucí hory mezitím ohněm a kameny zasáhly všechna zbývající stvoření a pohřbily je na místě. Velké kosti jsou tam dodnes patrné, ať už jde o různě staré pozůstatky dinosaurů, mamutů, ptáků nebo jiných vyhynulých zvířat. Jak bylo později zjištěno geology, v dané oblasti skutečně většinu zkamenělých organismů zahubila tektonická a sopečná činnost, shodou okolností naznačená již indiánským mýtem. Zajímavé v této souvislosti je, že téměř všechna místa, která bílí osadníci ve Spojených státech nazývali slůvkem „Devil’s“ („ďábelský“) jsou obvykle nesprávně interpretovanými indiánskými lokalitami, spojenými s objevy fosilií. Indiáni tato pro ně posvátná místa běžně spojovali s přítomností Manitou, Wakan nebo „Zlého ducha“, bílí prospektoři však názvy bez rozlišování přejímali jako údajná „ďábelská“ místa hrůzy a strachu. „Devil’s Tower“, „Devil’s Lakes“ a další lokality na amerických mapách jsou proto často spojena s přítomností  geologických vrstev bohatých zkamenělinami. Právě indiánská mytologie spojená s „Ďáblovou věží“ ve Wyomingu (známou také ze Spielbergova filmu Blízká setkání třetího druhu) zahrnuje velmi pravděpodobně odkaz zkamenělin obřích sauropodních dinosaurů. Indiáni z kmene Lakotů a Kajovů vyprávěli pověst o ohromném medvědovi, který svými drápy vyryl charakteristické sloupovité rýhy v tomto magmatickém útvaru, jim známém jako Mano Tipila („medvědí doupě“). Kajovové po generace vyprávěli příběh o objevu gigantických „slonovinových“ drápů, objevených u báze věže. Legenda mohla být založena na objevu mamutích klů, nacházejících se v nedalekých čtvrtohorních usazeninách řeky Belle Fourche. Pravděpodobným původcem jsou však také skutečné drápy obřích sauropodních dinosaurů, jejichž zkameněliny jsou v okolních lokalitách svrchnojurského souvrství Morrison velmi četné. Mohlo tak jít například o fosilie tupých drápů na předních končetinách, patřících dinosaurům, jako byl Camarasaurus, Diplodocus nebo Apatosaurus, případně také ostrých zahnutých drápů velkého teropoda alosaura.

———

Ďáblova věž ve Wyomingu je útvar sopečného původu, vystupující 386 metrů nad okolní terén. Představuje nádherný doklad sloupcové odlučnosti. Vznikl asi před 50 až 60 miliony let erozí okolní horniny a stal se předmětem uctívání některých indiánských kmenů. Zdroj: Wikipedie

———

Je možné, že s fosiliemi dinosaurů se setkávali již nejstarší předkové indiánů, tedy prehistoričtí obyvatelé severoamerického kontinentu. Jedna z dávných místních kultur, sahající do minulosti vzdálené asi 13 500 let, se nazývá kloviská kultura. Původní archaické populace těchto „proto-indiánů“ sídlily na území později obývaném Vraními indiány. To znamená, že bohatá naleziště jurských a křídových dinosaurů i jiných organismů na území severního Wyomingu a jižní Montany znali původní obyvatelé celá tisíciletí před tím, než zde zahájil své vykopávky Barnum Brown na počátku 20. století. V nápadně červenavých horninách souvrství Cloverly na jihu Montany nedaleko města Bridger objevil v roce 1964 paleontolog John H. Ostrom srpodrápého dravého dinosaura rodu Deinonychus. Právě tento objev později zahájil období přehodnocení pohledu na dinosaury, známé jako „dinosauří renesance.“ Ve stejné oblasti však již dávno před tím těžili Vraní indiáni i jejich pravěcí předkové intenzivně červené minerály, které používali jako zdroj barviva. Červené horniny jsou přitom nejčastější a nejnápadnější ve vrstvách se 115 milionů let starými dinosauřími fosiliemi. Je tedy vysoce pravděpodobné, že indiáni tyto fosilie dobře znali, i když si je pochopitelně nedokázali přesně zařadit do „geologického“ kontextu. Kromě fosilií deinonychů zde mohli objevit také pozůstatky velkého býložravého dinosaura rodu Tenontosaurus a „obrněného“ nodosaurida rodu Sauropelta. Právě tento býložravý, asi pět metrů dlouhý dinosaurus, pokrytý typickým „pancířem“ v podobě zkostnatělých kožních destiček a trnů, je v tomto ohledu velmi zajímavý. Sauropelta edwardsorum byla vědecky popsána Johnem Ostromem až v roce 1970, indiáni však zkameněliny tohoto masivního zástupce skupiny Ankylosauria znali již velmi dlouho předtím. V oblastech s výchozy daného souvrství jejich předkové pravidelně tábořili a sbírali zde semena jehličnatých dřevin. Archeologové studovali pozůstatky těchto tábořišť a zjistili, že indiánští lovci a sběrači záměrně shromažďovali velké kostěné štítky (osteodermy) sauropelty. Tyto zkamenělé pozůstatky dinosauřího pancíře jim sloužily jako ohniště či plotna pro pomalé pražení borovicových šišek! Zkamenělé štítky indiáni upřednostňovali před běžným pískovcem z toho důvodu, že poskytovaly přirozeně plochý povrch a na rozdíl od drolivého kamene v ohni nepraskaly. Zkameněliny navíc vydržely i velmi vysoké teploty, potřebné k otevření šišek a pražení jejich semen. Vskutku originální způsob využití dinosauřích fosilií!

———

Část zkamenělého hřbetního pancíře obrněného ankylosaura druhu Sauropelta edwardsorum. Velké osteodermy údajně sloužily indiánům jako malé plotny na pražení šišek. Kredit: Ryan Somma, Wikipedie

———

Jistou poctou Vraním indiánům bylo odborné pojmenování diplodokoidního sauropodního dinosaura, objeveného ve svrchnojurských sedimentech Morrisonského souvrství na jihu Montany. Paleontologové Peter Dodson a Jerry D. Harris stanovili v roce 2004 novému dinosaurovi jméno Suuwassea emiliae, odvozené z nářečí Vraních indiánů. Pojem suuwassa znamená v řeči tohoto kmene „první bouře zaslechnutá na jaře“, překlad dinosauřího jména pak „dávná bouře“. Mnohé další rody dinosaurů byly rovněž pojmenovány po indiánských kmenech či slovy indiánských nářečí, například Tatankacephalus, Anasazisaurus, Zuniceratops, Yahnahpin a další. Podobná situace je ostatně také ve jménech některých argentinských dinosaurů, pro které zase vědci zvolili názvy vycházející z domorodého jazyka mapudungun. Ve zmíněném souvrství Morrison, které je geologicky mnohem starší, než pozdně křídové vrstvy formace Hell Creek nebo raně křídové formace Cloverly (je datováno v rozmezí 156-146 milionů let) objevovali tzv. proto-indiáni zkameněliny také. Na archeologických lokalitách sídlišť mezi St. Xavier a Pryor na území rezervace Vraních indiánů byly obří kosti dinosaurů dokonce používány jako obruba ohništních jam. Také v západní části Jižní Dakoty dinosauří fosilie nahrazovaly kameny coby rozpálené podložky pro opékání různých potravin. Není nijak překvapující, že Vraní indiáni rovněž tradovali četné pověsti o podivných obřích plazech a ptácích, jejichž zkameněliny nejspíš nacházeli u říčních břehů a v pustinách Badlands. Podivné slovo Absaroka, kterým se tito indiáni sami nazývají, označovalo velkého ptáka s mohutným zobákem nebo vidlicovitě rozdvojeným ocasem, nepochybně již dávno vyhynulého. Není také bez zajímavosti, že Vraní indiáni znali dobře zvířata žijící daleko na jihu, jako je třeba aligátor. Jejich historky o obřích želvách dobře korespondují s výskytem zkamenělin gigantických pravěkých želv druhu Archelon ischyros, dosahujících délky 4 metrů a hmotnosti přes 2 tuny. Obří mořské želvy vyhynuly spolu s dinosaury na konci druhohor před 66 miliony let, zkamenělé části jejich schránek se dnes nacházejí především na území Jižní Dakoty a Wyomingu. Samostatnou kapitolou by bylo také pojednání o folkloristice spojené s dinosauřími stopami na jihozápadě USA, kde tříprsté otisky teropodů indiáni dokonce sami malovali a vyrývali do kamene. Kuriózní informací dále je, že v rámci moderních programů pro zachování indiánské identity a živého nářečí bylo stanoveno nové slovo pro „velké dinosaury“ – zní Bulukseeisee (původně přitom šlo o označení „velmi velkého zvířete, pojídajícího maso“).

———

Snímek Vraních indiánů zhruba z roku 1880. V té době již byly dinosauří fosilie známé i „bílým profesorům z východu“, původní obyvatelé však měli v povědomí o nich a dokonce i jejich praktickém využití mnohasetletý náskok. Zdroj: Wikipedie

———

Podle povídky indiánského historika jménem Joe Medicine Crow („Joe Kouzelná vrána“, narozen r. 1913) měla v indiánské mytologii významnou duchovní úlohu také dinosauří vejce, pocházející možná z území východní Montany. Zajímavá možnost se nabízí také v případě objevů tyranosauřích zkamenělin. „Hromopták“ v podání Vraních indiánů měl totiž pouze dva prsty, nikoliv tři. Zmíněná etnoložka a folkloristka Adrienne Mayorová se domnívá, že za tímto zvláštním znakem snad mohl stát dávný objev přední končetiny druhu Tyrannosaurus rex, typické pouhými dvěma prsty. Vzhledem k tomu, že zakrnělé „pracky“ tyranosaurů jsou ve fosilním záznamu extrémně vzácné, však není tato verze příliš pravděpodobná a skutečný objev „krále dinosaurů“ tak spadá až do roku 1902. Obecně vzato existují záznamy o desítkách různých objevů zkamenělin, většinou však nevykopaných nebo znovu pohřbených. Prakticky všechny indiánské kmeny byly totiž přesvědčeny o tom, že narušení klidu „mrtvých duchů“ nosí smůlu. Množství tradovaných příběhů o nešťastném osudu takových narušitelů tuto víru dostatečně přesvědčivě dokládá. Vraní indiáni se navíc setkávali také s pozůstatky životních projevů nebo i samotných těl svých dávných předků – „proto-indiánů“. Rovněž tyto objevy se pak promítly v jejich mytologii, například v příbězích o první indiánce, zvané „Rudá žena“. Na území Montany a jihozápadní Kanady se vyskytoval kmen Assiniboinů a Černonožců, obávaných bílými osadníky i prvními paleontology pro jejich domnělé „krvelačné“ sklony. Právě toto území na pomezí hranice mezi Kanadou a Spojenými státy je jednou z nejbohatších oblastí světa, co se dinosauřích pozůstatků týče. Na území místy až posetém kamennými hroty šípů, datovaných asi do roku 800 n. l., se nacházejí také početné zkameněliny dinosaurů i jiných obratlovců z období svrchní křídy (asi před 80-66 miliony let). Je pochopitelné, že mytologie těchto kmenů nacházela inspiraci i v tomto přírodním zdroji. Assiniboinové věřili, že když „(Velký) Kojot“ nebo jiné síly stvořily Svět, vše bylo špatně a zavládl chaos. Zvířata plání žila na horách a opačně, rozliční tvorové pojídali nesprávnou potravu a tak podobně. Než příroda tyto věci urovnala, objevilo se množství bizarních tvorů, jakýchsi zvláštních experimentů. To vše se stalo před tím, než se objevil člověk. V podstatě „omylem“ stvoření tvorové jako dinosauři a někteří jiní velcí obratlovci pak měli být vyhlazeni „Hromovými ptáky“.

———

Přibližné rozdělení kulturních okruhů severoamerického území před příchodem evropských mořeplavců na přelomu 15. a 16. století. Původní obyvatelé dobře znali zkameněliny vyhynulých živočichů od budoucího Texasu a Nového Mexika až po kanadskou Britskou Kolumbii. Kredit: Nikater, Wikipedie

———

Assiniboinové přišli na území Montany během 16. století z údolí na území dnešního státu Ohio. O zkamenělinách obřích tvorů (zde již nepochybně dinosaurů) věděli velmi brzy. Mytologický tvor Wau-wau-kah měl být obřím vodním netvorem s šupinami a rohy velikosti stromů. Zajímavé je, že podle zmíněného mýtu měl být tento netvor zahuben pádem „hromového kamene“, velkého černého projektilu, přilétajícího ze západu. Ten měl působit ohlušující rachot a oslepující záblesk po dopadu. Přímo se zde nabízí přirovnání ke katastrofickému scénáři konce dinosaurů prostřednictvím dopadu meteoritu do oblasti Mexického zálivu před 66 miliony let. Kmenoví dějepisci zmiňují, že vodní netvor hrozil indiánům přivoláváním povodní a blokováním cest svými kostmi (zřejmě dinosauřími zkamenělinami). Dodnes se prý někteří příslušníci kmene raději vyhýbají místům s vystupujícími zkamenělými pozůstatky. Také Černonožci se na území Montany a kanadské Alberty setkávali s fosiliemi. V roce 1985 o této problematice pojednal kmenový vypravěč Percy Bullchild. Podle jeho verze mýtu byli prvními zvířaty hadi, kterých bylo mnoho druhů, a někteří měli také nohy. Postupně se jejich populace přemnožila a mnoho z nich se stalo přerostlými obry, nesmírně vysokými a dlouhými. Tito tvorové, které dnes známe jako dinosaury, pak byli zničeni ohromnými záplavami, které je zatlačily do měkkého dna. Toto pohřbení se odehrálo tak rychle, že se jejich pozůstatky často zachovaly až dodnes. V tomto názoru se indiáni opět přiblížili poznatkům moderní paleontologie – aby se tělo živočicha uchovalo jako zkamenělina, musí být obvykle po smrti jeho pevné části velmi rychle zakryty jemným sedimentem. Již kolem roku 1800 se objevují první historické záznamy o indiánských objevech velkých kostí vyhynulých živočichů na území Kanady. Ty byly obvykle nazývány „kostmi Manitou“ nebo jen „velkými kostmi“ a patřily dinosaurům nebo velkým kenozoickým savcům, jako byli mamuti. První systematické vykopávky zde byly zahájeny až s příchodem geologa Josepha B. Tyrella (1858-1957) kolem roku 1884, indiáni však i na tomto území bílé vědce předběhli o celá staletí. Na území v okolí řek Red Deer nebo Bow jsou dinosauří zkameněliny tak početné, že místy téměř není možné položit nohu na zem, aniž byste na nějakou nešlápli. Právě z těchto oblastí získávali indiáni své fosilní amulety a věřili, že přímo zde zahynul „praotec bizona“ (možná rohatý dinosaurus triceratops). Zájem indiánů o tyto zkameněliny měl spíše spirituální charakter, ale jejich přístup k nim byl svou podstatou takřka vědecký. Opět chápali, že se jedná o kosti kdysi živého tvora, který byl nějakým způsobem příbuzný současným zvířatům. Obří kosti, které představovaly pozůstatky největších zvířat, jaká indiáni znali, patřily rohatým dinosaurům, kachnozobým dinosaurům, obrněným ankylosaurům a dravým tyranosauridům. Podobných příběhů se v historii odehrálo jistě nepočítaně, tradiční záznamy se nám však dochovaly jen zřídka. Je nicméně jisté, že indiáni se s kostmi pravěkých zvířat, v mnoha případech právě dinosauřími, setkávali velmi často. Není pochyb o tom, že pozornosti všímavých indiánských lovců a stopařů nemohly dobře patrné vyčnívající fosilizované kosti, zuby a drápy uniknout. Dnes se zkameněliny stále nacházejí rozesety po velkých pláních podobně jako pazourkové hroty indiánských šípů, kterými lovili bizony. V obou případech jde o doklady historie severoamerického kontinentu, byť časově velmi vzdálené. Také tyto dinosauří zkameněliny významně přispěly ke vzniku četných legend a mýtů, které ještě dnes podněcují fantazii moderního člověka. Je to svědectví o jednom z prvním setkání s pozůstatky dávných světů, opanovaných kdysi dávno dinosaury.

———

Není divu, že rohatou lebku triceratopse považovali indiánští vypravěči za pozůstatky „praotce bizonů.“ I slavný paleontolog Othniel Charles Marsh tyto fosilie nejprve popsal pod jménem Bison alticornis a považoval je za rohy jakéhosi obřího pleistocénního bizona. Zdroj: Wikipedie

———

Poznámka: Text částečně vychází z jedné kapitoly knihy Dinosauři od Pekelného potoka (Vladimír Socha, nakl. Motto, 2010) a je dílem autora V. Sochy. Text nesmí být bez svolení nebo přesného uvedení autora nikde kopírován ani veřejně publikován.

———

…aneb Nový gigantický opeřenec ze souvrství Hell Creek

Před dvěma lety byl vědecky popsán nový druh srpodrápého teropoda (dromeosaurida) z proslaveného souvrství Hell Creek, které představuje poslední detailní momentku z nesmírně dlouhého období existence neptačích dinosaurů. Sedimenty z tohoto souvrství se ukládaly v době před zhruba 67 až 66 miliony let a jsou tak skutečně svědky naprostého závěru jedné dlouhé éry, jejíž konec nastal před 66,0 miliony let a měl okázale katastrofickou povahu. Zmíněným novým teropodem je Acheroraptor temertyorum, menší dravý dinosaurus, který žil ve stínu obřího příbuzného druhu Tyrannosaurus rex a jiných populárních neptačích dinosaurů, jako byl ceratopsid Triceratops horridus, tyreofor Ankylosaurus magniventris nebo ornitopod Edmontosaurus annectens. Acheroraptor zapadl do niky malých dravců, schopných ohrožovat mláďata větších dinosaurů a přiživovat se na úlovcích tyranosaurů. Ekologie a trofické vztahy dinosaurů v ekosystémech souvrství Hell Creek (zhruba území dnešních států Montana, Wyoming a Severní i Jižní Dakota) tak byly poměrně dobře známé a relativně přesně vymodelované. Jako hrom z čistého křídového nebe pak přišla zpráva, že vše je třeba přehodnotit – před několika dny totiž spatřila světlo světa popisná studie velkého dromeosaurida, který sice neohrožoval postavení samotného tyranosaura, dobře ale zapadl mezi něho a malého bratránka acheroraptora. Nový přírůstek do dromeosauří rodiny dostal vědecké jméno Dakotaraptor steini a je znám podle fragmentárních nálezů několika jedinců, objevených na území okresu Harding na severozápadě Jižní Dakoty. První fosilii objevil paleontolog Robert DePalma v roce 2005, později byl získán materiál dalších několika jedinců. V roce 2010 DePalma, který je dnes kurátorem sbírek paleontologie obratlovců v Palm Beach Museum of Natural History, nálezy předběžně zpracoval ve své disertační práci, teprve letos byl ale zveřejněn kompletní popis týmem paleontologů, mezi nimiž se kromě zmíněného autora objevují také známá jména Larry D. Martin, Peter L. Larson nebo Robert T. Bakker. Rodové jméno dinosaura („lupič z Dakoty“) je poctou státu, ve kterém byly zkameněliny objeveny, a zároveň i poctou indiánskému kmeni Dakotů, který zde původně sídlil. Druhové jméno zase oslavuje paleontologa Waltera W. Steina.

———

Rekonstrukce přibližného vzezření dakotaraptora, jednoho z největších a zároveň posledních známých dromeosauridů. Tento několikametrákový obr byl zřejmě na většině těla opeřený a nepochybně dokázal rychle běhat. Potravně snad mohl konkurovat mladým tyranosaurům. Kredit: Emily Willoughby, Wikipedie (licence CC BY-SA 4.0)

———

Fosilie tohoto dromeosaurida byly objeveny v pískovcích svrchních partií souvrství Hell Creek, což datuje dobu existence dinosaura blízko k rozhraní křídy a paleogénu. Šlo tak nepochybně o jednoho z posledních žijících neptačích dinosaurů. Kromě samotného holotypu s katalogovým označením PBMNH.P.10.113.T, který reprezentuje neúplnou kostru dospělého jedince, byly na lokalitě objeveny ještě fragmenty kostí a zubů zřejmě gracilnějšího morfotypu stejného druhu. Celková velikost dospělého dakotaraptora je odhadována asi na 5-6 metrů délky, čímž výrazně překonává například známého deinonycha (D. antirrhopus) z rané křídy a řadí se po bok druhu Utahraptor ostrommaysorum v čele velikostní tabulky srpodrápých teropodů. Není zcela jisté, který z obou obřích dromeosauridů byl větší (navíc je dělila propast 60 milionů let geologického času), zhruba půltunový a sedm metrů dlouhý utahraptor však vykazoval poněkud jinou stavbu těla. Zatímco teropod z Utahu byl stavěn mírně odlišně, dakotaraptor se podobal zvětšené verzi rodu Dromaeosaurus nebo Deinonychus. Odlišující anatomické znaky nového dromeosaurida nalezneme zejména na dolních končetinách, některé pak také na horní končetině nebo na korunkách zubů. Paže dinosaura byly dlouhé zhruba jen jako u dospělého člověka. Kost loketní je dlouhá 36 cm a kost vřetenní dosahuje délky 32 cm. Klouby u kostí v distální části paže umožňovaly mírnou mobilitu a rozpětí „křídel“ (paže byly skutečně opeřené, jak bude ještě uvedeno) činilo kolem 120 cm. Šlo však samozřejmě o zcela nelétavého dinosaura, který zato nejspíš velmi rychle běhal. Poukazují na to i štíhlé a dlouhé kosti dolní končetiny, z nichž femur (kost stehenní) měří 55,8 cm a kost holenní měří 67,8 cm. Tím pádem jde o nejdelší tibii, známou u dromeosauridů, a tím je i doloženo, že lokomoční aparát musel skutečně umožňovat aktivní a rychlý běh. Tomu ostatně nahrávaly i anatomické adaptace pro snížení hmotnosti, zejména výrazně pneumatizované kosti. Například některé hřbetní obratle byly tvořeny trámčitou kostí a vykazovaly velké množství vzduchových dutinek. Průměrná hustota tělní tkáně u dakotaraptora tak byla výrazně snížena a je možné, že i přes svoji velikost nebyl tento dromeosaurid o mnoho těžší, než robustně stavěný muž.

———

Odhadovaná maximální velikost dakotaraptora podle většího jedince, dochovaného ve fosilním záznamu. Při délce až šest metrů mohl dosahovat hmotnosti několika stovek kilogramů, vzhledem k velmi lehké stavbě těla byl ale relativně štíhlý a agilní. Přesto je nesrovnatelně robustnější než drtivá většina zástupců této čeledi, z nichž někteří dosahovali jen velikosti kura domácího. Kredit: Matthew Martyniuk, Wikipedie (licence CC BY 4.0)

———

Na první pohled zaujme také děsivě vyhlížející zabijácký dráp s délkou vnějšího okraje 24 centimetrů, těmi nejzajímavějšími útvary na fosiliích jsou ale nepochybně drobné útvary na loketní kosti dinosaura. Na spodní straně kosti bylo totiž nalezeno několik ulnárních papil, které zaživa zřejmě ukotvovaly velká obrysová pera. Podobný objev byl učiněn již dříve také u fosilie mongolského velociraptora nebo třeba španělského konkavenátora (Concavenator corcovatus). Objevena byla řada deseti těchto výběžků o průměru osm až deset milimetrů, původně jich ale na kosti mohlo být asi patnáct. Tyto papillae ulnares jsou natolik výrazné, že poukazují na velký rozměr per, zdobících přední končetiny dakotaraptora. Dromeosaurid se tak stal v pořadí 44. opeřeným dinosaurem, jehož tělesný pokryv byl přímo nebo nepřímo doložen fosilním záznamem. Dalším znakem odvozených maniraptorů je i přítomnost furkuly (kosti sáňkové), silně kompaktní ocasní části těla a metatarzu o délce kolem 32 cm. A jak je to s onou velikostí dakotaraptora v souvislosti s jeho systematickou pozicí? Ačkoliv je příbuzný všem zmíněným rodům, představuje nejspíš čtvrtý a nepochybně poslední příklad zvětšení tělesných rozměrů, po rodech Deinonychus, Unenlagia a kladu spolutvořeném rody Achillobator a Utahraptor. V ekosystémech Hell Creek zastával dakotaraptor roli predátora střední kategorie, který mohl v případě smečkového lovu konkurovat i menším nedospělým tyranosaurům. Zřejmě se zaměřoval zejména na mláďata kachnozobých a rohatých dinosaurů nebo na menší pachycefalosauridy, ornitopody a ornitomimosaury. Jelikož oba objevené „morfy“, masivnější i štíhleji stavěný, byly dospělými jedinci, je pravděpodobné, že jde o ukázku pohlavního dimorfismu. Nelze však zatím zjistit, zda robustnější exempláře byli samci nebo samice. Opeření bylo u těchto dinosaurů přinejmenším na části těla plně vyvinuté, což vede k otázce jeho využití. K letu sloužit nemohlo, snad se tedy uplatnilo jako prostředek signalizace, zastrašování, tělesné termoregulace a možná i ochrany hnízdiště a vajec. Autoři popisné studie vyslovili názor, že se dakotaraptoři nejspíš vyvinuli z menších, létavých předků. Pokud je tomu tak, potom by pro mnohé obyvatele dinosauřích ekosystémů posledních stovek tisíciletí křídy bylo bývalo lepší, kdyby jim tito opeření démoni raději nadále pouze přelétali nad hlavami…

———

Hypotetická rekonstrukce dakotaraptora jako ptákům velmi podobného teropoda, pojídajícího svoji kořist na ulomeném kmeni stromu. O potravních návycích a paleoekologii tohoto maniraptora však zatím s jistotou téměř nic nevíme. Je ale pravděpodobné, že lovil v malých smečkách a svoji kořist mohl uštvat dlouhým pronásledováním, podobně jako dnešní vlci. Kredit: Emily Willoughby, Wikipedie (licence CC BY-SA 4.0)

———

Odkazy a prameny:

* http://en.wikipedia.org/wiki/Dakotaraptor

* DePalma, R.A., 2010, Geology, taphonomy, and paleoecology of a unique Upper Cretaceous bonebed near the Cretaceous-Tertiary Boundary in South Dakota, Master of Science thesis, University of Kansas, 227 stran.

* DePalma, Robert A.; Burnham, David A.; Martin, Larry D.; Larson, Peter L.; Bakker, Robert T. (2015). „The First Giant Raptor (Theropoda: Dromaeosauridae) from the Hell Creek Formation.“. Paleontological Contributions (14). (Celá studie ke stažení v odkazu.)

———

…aneb Největší vědecký souboj Divokého západu

Jeden z nejpodivnějších příběhů, jaký kdy dějiny vědy napsaly, se odehrál v hektickém období druhé poloviny 19. století na americkém Západě. Na rozlehlých pláních indiánských teritorií tehdy nezuřily jen klasické přestřelky westernového typu, nýbrž také méně známá, o to však zajímavější „Válka o kosti“ (v originále „Bone Wars“). Její aktéři však nebyli žádní zuřiví pistolníci typu Wyatta Earpa nebo Billiho Kida, šlo o spořádané kapacity z nejvyšších kruhů americké vědecké společnosti. Boj mezi nimi se odehrával v rovině konkurenční, neboť oba rivalové a jejich vědecké týmy v terénu toužily po co největším úspěchu. Tím byly skutečně kosti – desítky a stovky milionů let staré zkameněliny dinosaurů i jiných pravěkých tvorů, objevované na západě Spojených států (především státy Colorado, Nebraska a Wyoming). Právě tito dva muži využili veškerý svůj finanční i intelektuální potenciál, aby se v důsledku těchto událostí nakonec stali skutečnými objeviteli dinosaurů – vždyť před začátkem jejich éry bylo známo jen šest různých druhů těchto pravěkých plazů. Po jejich smrti na sklonku 19. století jich bylo známo již téměř o 140 více. Nezáleží na tom, že dnes je vědecky platných pouze 32 z jimi popsaných taxonů; jisté je, že oba muži doslova otevřeli paleontologii obratlovců nové obzory.

Charles Othniel Marsh byl o 9 let starší než jeho životní konkurent. Narodil se 29. října roku 1831 v Lockportu (stát New York) do rodiny poměrně nuzných poměrů. Jeho strýcem však byl bohatý filantrop a podnikatel George Peabody (1795-1869), který nadaného Marshe později hmotně podporoval. Mladý Charles byl velmi talentovaný a po studiu geologie a mineralogie v New Havenu odjel na několik let do Evropy, kde studoval anatomii a paleontologii v Berlíně, Heidelbergu a tehdy pruské Vratislavi. Tam také přečkal neklidná léta americké občanské války a vrátil se až v roce 1866, načež získal místo profesora paleontologie obratlovců na prestižní univerzitě v Yale. Později dokonce přesvědčil svého strýce, aby poskytl prostředky k založení univerzitního muzea přírodní historie, nesoucí jeho jméno (Peabody Museum of Natural History). V následujících desetiletích odkryl Marsh a jeho vědecké týmy na 500 druhů vyhynulých živočichů, včetně prvního severoamerického ptakoještěra, několika druhohorních ptáků i paleogénních kopytníků a především asi 80 nových druhů dinosaurů. Podle svědectví Marshových spolupracovníků byl tento muž zamlklým, nepříliš hovorným a mírně podivínským člověkem, který nebyl příliš oblíbený a nikdy se také neoženil.

———

Oba velcí rivalové na svých civilních fotografiích. Ačkoliv měli v podstatě stejné cíle a podobné zájmy, svojí povahou se velmi lišili. Vlevo O. C. Marsh, vpravo E. D. Cope. Zdroj: Wikipedie

———

Edward Drinker Cope přišel na svět 28. července roku 1840 ve Fairfieldu, dnes součásti pensylvánské Filadelfie. Jeho rodina patřila mezi protestantské kvakery, kteří byli silně věřící. Edward již od útlého věku projevoval stejně jako jeho budoucí oponent velké nadání pro pozorování a zkoumání přírody a brzy se stal nadějným adeptem na vědeckou kariéru. Již ve svých 19 letech publikoval první vědeckou studii a ve svých třiadvaceti jich měl na kontě dokonce 37. Tomu odpovídala také šíře jeho zájmů, která dalece překonávala odborný rozsah Marshe, specializujícího se v podstatě jen na fosilní plazy a savce. Již ve 24 letech se stal profesorem zoologie na univerzitě v Haverfordu, tohoto místa se však zanedlouho vzdal a odstěhoval se do New Jersey, aby se mohl naplno věnovat paleontologii. Cope také strávil část doby občanské války v Evropě, přičemž navštívil Německo, Francii, Velkou Británii, Itálii, Rakousko i Východní Evropu. Právě v Berlíně se poprvé setkal s Marshem a paradoxně si oba velmi dobře rozuměli. Marsh dokonce dělal mladšímu Copeovi průvodce po městě, diskutovali spolu několik dní a i nadále pak zůstali v korespondenčním styku, přičemž si vyměňovali fotografie, rukopisy studií i zkameněliny. Po návratu do Spojených států v roce 1864 neměl Cope tak dobré zázemí, jako jeho budoucí rival, byl však velmi pracovitý a brzy si vydobyl značné renomé. Na rozdíl od Marshe žil jaksi plným rodinným životem, byl poměrně společenský a měl charisma, takže byl ve společnosti oblíben. Nebyl při práci tak systematický a pečlivý jako Marsh, jeho mysl ale byla schopna vyprodukovat více kreativních nápadů. Ještě po Marshově návratu z Evropy spolu oba velcí paleontologové vycházeli navenek dobře, dokonce po sobě navzájem pojmenovali některé fosilní druhy. Křehká náklonnost mezi oběma velikány měla už však mít jen krátké trvání.

Při jedné příležitosti se oba vědci zúčastnili paleontologické expedice do slínovcových jam v New Jersey. Právě na tomto místě, kde Cope již delší dobu pracoval, byla v roce 1858 vykopána vůbec první kompletní kostra severoamerického dinosaura (Hadrosaurus foulkii). Přestože se při sběru zkamenělin chovali navzájem přátelsky, Marsh se zachoval velmi nečestně – před odjezdem stihl tajně podplatit správce lomu, aby posílal cenné nálezy jemu, nikoliv Copeovi. Ten se to pochopitelně brzy dozvěděl, a tím již tak křehké přátelství v podstatě zaniklo. Brzy se začaly objevovat první vědecké studie a články, ve kterých na sebe noví rivalové začali útočit. Pověstnou ranou z milosti, udělenou dřívější kolegialitě pak bylo Copeovo ztrapnění, inscenované Marshem. Ten si údajně povšiml, že se jeho protivník dopustil úsměvné chyby při popisu obřího mořského plaza elasmosaura. Nešlo přitom o nic menšího než špatné umístění lebky, kterou Cope místo na konec dlouhého krku nasadil na konec ocasu pravěkého mořského dravce. Podle některých novějších interpretací tuto chybu jako první zaznamenal jiný americký paleontolog – Joseph Leidy (1823-1891), který také brzy publikoval opravnou studii. Marsh však vytrvale a s hrdostí tvrdil, že trapnou chybu odhalil on a postaral se také o její rozšíření mezi vědeckou veřejností. Není jistě překvapivé, že tuto zlomyslnost mu Cope už nikdy neodpustil. V budoucnu si pak oba rivalové nenechali ujít jedinou příležitost, jak svého soka co nejvíce znemožnit a ztížit mu jakýmkoliv způsobem práci. Jejich hlavním kolbištěm se měl stát dosud nepříliš prozkoumaný západ Spojených států, plný nebezpečných indiánů, chřestýšů a také zkamenělin druhohorních dinosaurů. Zrak obou se počátkem 70. let upnul k rozlehlým pustinám středozápadu a neuvěřitelná kapitola vědeckých dějin, známá jako dinosauří horečka nebo válka o kosti, právě začínala.

———

Vědecká výprava do terénu tehdy ještě nebezpečných pustin Velkých plání se v 70. letech 19. století podobala spíše trestné výpravě či vojenské expedici. Dostatečné množství palných zbraní bylo ale v době indiánských válek nutností. Zde O. C. Marsh (nahoře uprostřed), rok 1872. Zdroj: Wikipedie

———

Oba muži využili svého zajištěného postavení a značných finančních prostředků, kterými zatím oba disponovali. Zakoupili vybavení, najali schopné prospektory a dělníky a vybavili své první týmy, které měly v budoucích dvou desetiletích prozkoumat značnou část dosud panenské pustiny plné dinosauřích zkamenělin. Cope se vydal do terénu na své vlastní náklady v roce 1872 a i přes značné těžkosti organizačního rázu slavil nezanedbatelné úspěchy. V jihozápadním Wyomingu popsal možná prvního historicky objeveného rohatého dinosaura druhu Agathaumas sylvestris (zřejmě šlo o zástupce populárního rodu Triceratops). Kuriózní příhodou pak bylo najmutí dvou Marshových mužů, jejichž služby si Cope nevědomky zaplatil v červnu stejného roku. Šlo o východisko z nouze, protože vinou špatné komunikace mezi vedoucími expedice se Cope ocitl bez očekávaného vybavení a pomocníků v malém městečku Fort Bridger uprostřed pustiny, nabídka zkušených sběratelů fosílií mu tak přišla vhod. Marsh se ale brzy dozvěděl, že dva z jeho vlastních lidí berou peníze od jeho nenáviděného rivala a rozzuřil se. Přestože se ho pak nešťastní muži snažili přesvědčit o své loajalitě (jeden dokonce tvrdil, že záměrně odvádí Copeův tým od dobrých lokalit), museli si oba „přeběhlíci“ brzy hledat novou práci. Ve stejné době také jeden z Marshových pracovníků omylem poslal nový fosilní materiál Copeovi, ten jej však gentlemansky bez jakéhokoliv komentáře vrátil. Šlo ale o jedno z posledních sympatických gest vůči sokovi na obou stranách. Situace se ještě více vyhrotila a od roku 1873 již můžeme mluvit o otevřeném nepřátelství mezi oběma znesvářenými muži. V této době oba objevovali a popisovali nové druhy především třetihorních savců. Úspěšnější byl v tomto ohledu Marsh, jehož zkameněliny byly lépe formálně popsané a proto také vědecky platné. Cope se ve svých publikacích snažil tuto platnost zpochybnit ve prospěch svých vlastních popisů, Marsh odpovídal v podstatě oprávněným zesměšňováním jeho někdy až trochu křečovité snahy. Oba se zároveň vraceli na západ pro další zkameněliny, Marsh v roce 1873 již naposledy osobně. Byl přitom doprovázen třinácti studenty a také početnou skupinou ozbrojenců, kteří je měli chránit před „zdivočelými“ Siouxy. Tehdy si Marsh vysloužil i svoji slavnou indiánskou přezdívku „Muž, který sbírá kameny.“ V dalších letech již Marsh na západ nezajížděl a spokojil se s placením celé sítě kolektorů fosílií, pracujících pro něho. Přestože měl zkamenělin shromážděných na roky popisování dopředu, toužil Marsh po dalších, především pak těch dinosauřích. Na rozdíl od svého mladšího protivníka měl v tomto ohledu také velkou výhodu – mohl sbírat po celém území Spojených států. A dinosauřích fosilií zde bylo nepočítaně.

Cope na rozdíl od Marshe zajížděl na lokality i nadále osobně a při jedné cestě do Montany v roce 1876 navštívil také městečko Helena. Na vlastní oči tam prý viděl poslední dopis, napsaný rukou nešťastného generála George Armstronga Custera, který padl v červnu toho roku i s vojáky své sedmé kavalérie v legendární bitvě u Little Bighornu. Dopis prý obsahoval také věty zhruba tohoto znění: „Našli jsme indiány a pouštíme se po jejich stopě. Je možné, že se již nevrátíme živí“. Z vyprávění Copeova tehdejšího průvodce, pozdějšího slavného paleontologa Charlese H. Sternberga (1850-1943) se dozvídáme, jaké potíže museli muži v terénu překonat a jak nebezpečné bylo pro bílé vědce pohybovat se po prériích posetých nepřátelsky naladěnými indiány. Cope při té příležitosti projevil velkou osobní statečnost, když provezl cenné dinosauří zkameněliny nedaleko tábora Sedícího býka s několika tisíci válečníků. Koně s povozy musely být provedeny prudkými srázy, roklinami a jinak neschůdným terénem do stovky kilometrů vzdálené civilizace. Kdyby byli tehdy spatřeni indiánskou hlídkou, nemuseli vědci takové setkání přežít. Cope se nicméně s indiány setkal a díky své vynalézavosti si je dokonce i naklonil – jednou údajně bavil náčelníky tím, že si opakovaně vyndával a znovu nasazoval zubní protézu, což je přivádělo v úžas a vědce označili za mocného čaroděje. Vcelku spravedlivý odpor indiánů byl v následujících letech krvavě potlačen, a to otevřelo cestu také dalšímu vědeckému průzkumu západní části Spojených států. Právě Cope a Marsh přitom stáli v jeho popředí.

———

Jedna z hlavních příčin počátku nenávisti mezi oběma paleontology – Copeova špatná rekonstrukce kostry dravého mořského plaza elasmosaura (Elasmosaurus platyurus) ze skupiny plesiosaurů s lebkou na ocasní části páteře. Marsh se přičinil o to, aby se tento trapný omyl značně rozšířil i mimo vědecké kruhy. Cope mu to pochopitelně nikdy nezapomněl. Zdroj: Wikipedie

———

Otevřená válka mezi dvěma znesvářenými vědeckými kohouty propukla až v roce 1877, kdy byly ve státě Colorado objeveny obří dinosauří kosti. Jedním z jejich objevitelů byl učitel Arthur Lakes, který o nálezu informoval dopisem Marshe. Protože však Marsh dlouho neodpovídal, poslal zásilku mezitím již nově objevených zkamenělin také Copeovi. Cope se s radostí pustil do práce na popisu nového materiálu, mezitím si však již Marsh pojistil Lakesovy služby za sumu 100 dolarů a svůj materiál rovněž popsal. Cope pak obdržel Lakesův dopis, že má zkameněliny odevzdat svému největšímu rivalovi. Uposlechl, ale pocit zášti v něm opět narostl. Mezitím již Marsh aktivně pracoval na maximálním výtěžku z lokality, kam poslal své spolehlivé „lovce fosilií“. Neuvěřitelné bohatství 150 milionů let starých zkamenělin Morrisonského souvrství ho zcela uchvátilo. Popsal odtud tak známé rody dinosaurů, jako byl „obrněný“ Stegosaurus, dravý Allosaurus a obří sauropodi Apatosaurus (resp. Brontosaurus) nebo Diplodocus. Dávný svět dinosaurů se teprve nyní začal odkrývat světu v celé své kráse. Nejproduktivnější lokalitou se stalo místo zvané Como Bluff, kde Marshovi lidé pracovali celých 12 let, až do roku 1889. Klimatické podmínky zde byly velmi tvrdé, ale vyvažovala je početnost nálezů – pravěké kosti se zde doslova válely po povrchu a bylo jich na tuny.

Také Cope se však brzy připojil a pomohla mu k tomu šťastná náhoda. Ještě v roce 1877 se na něho obrátil se svými nálezy přírodovědec Oramel W. Lucas, sbírající fosilie poblíž Canyon City, rovněž v Coloradu. Cope odtud popsal například velkého sauropodního dinosaura rodu Camarasaurus, ohromného dravce rodu Epanterias a mnohé další. V roce 1878 Lucas narazil na nekompletní obratel, který Cope zakreslil a popsal pod názvem Amphicoelias fragillimus. Ten mohl patřit nejdelšímu živočichu všech dob, měřícímu přes 40 metrů. Dodnes se z něho bohužel dochoval jen Copeův hrubý nákres. Marsh zuřil, protože Copeovy fosílie byly většinou mnohem lépe zachované a byly celkově kompletnější. Ještě mnoho let sváděly terénní týmy obou kapacit boje o nejlepší dinosauří zkameněliny, a to nejen v pomyslné rovině – nejméně při jedné příležitosti po sobě muži navzájem házeli kameny a došlo údajně i na kolty. Ostatně, byla to přece zlatá doby Divokého západu. Oba týmy také vysílaly své špehy, kteří se měli infiltrovat nebo alespoň odpozorovat lokality svých soupeřů a v některých případech byli dokonce podpláceni pracovníci nádražních stanic, aby cenné úlovky posílali vlaky jinam než na původní místo určení! V jednom případě nechal Marsh cenné fosilie dokonce raději zničit, aby nepadly do rukou Copeovým lidem – tak velká byla zášť mezi nimi. Je otázkou, kolik dnes známých dinosaurů měli oba paleontologové v podobě fosilního materiálu k dispozici – víme například, že nepochybně znali i zkameněliny slavného tyranosaura (1892) a již zmíněného triceratopse (1872), byť je popsali až později nebo se jejich vědeckého popisu dokonce nedožili. Po smrti obou byly navíc rozdělány bedny s dosud nezpracovanými zkamenělinami, které zaměstnaly jejich vědecké následníky na mnoho dalších let.

———

Copeova pracovna v době jeho smrti (rok 1897). Veškerý nábytek byl zaplněn fosiliemi, lihovými exponáty živočichů, tiskovinami, kostmi a vycpaninami. Podobně posloužila i část profesorovy koupelny. Svojí prací doslova žil, což se dá v plné míře říci i o jeho rivalovi. Zdroj: Wikipedie

———

Vzájemná nevraživost se projevovala také v oficiální rovině, a sice nactiutrhačnými články a proti-publikacemi, napadajícími vědecké závěry protivníka. Nenávist se vystupňovala na přelomu 80. a 90. let, kdy se nejprve Marsh postaral o několik tvrdých ran Copeovu sebevědomí. Ten mezitím vinou špatné investice svých financí do zlatých dolů prakticky zkrachoval a nemohl si již dovolit nákladné expedice do terénu. Marshovi to ale nestačilo – proto se postaral i o to, aby Cope přišel o finanční subvenci od vlády a byl nucen odevzdat svou rozsáhlou sbírku zkamenělin Národnímu muzeu. Cope se tou dobou definitivně rozhodl pro těžký protiúder a počátkem roku 1890 publikoval v periodiku New York Herald svůj dlouhodobě shromažďovaný kompromitující materiál o vědeckých i osobních prohřešcích Marshe a jeho spolupracovníků. Zmínil se přitom také o bezcharakterním jednání, podplácení, zneužívání přidělených financí a plagiátorství. Mnoho zajímavých informací ze “zlatých let“ války o kosti získali historikové právě z tohoto článku. Je samozřejmé, že Marsh si nenechal tento útok líbit a kontroval vlastním článkem, ve kterém upozornil na všechny omyly svého rivala (včetně úsměvné příhody s lebkou elasmosaura) a dokonce zde nepřímo doporučil svému protivníkovi sebevraždu jako jedinou možnost odejít se ctí. Tou dobou se o spor začala zajímat také laická veřejnost, kterou mediální přestřelka obou protagonistů čím dál více bavila. A jaké bylo vyústění? Cope nakonec alespoň částečně uspěl, protože americká Geological Survey začala v tichosti blíže zkoumat Marshovu činnost a nakládání se svými fondy v minulých letech. Není jisté, k jakým závěrům komise dospěla, v roce 1892 však přestal být Marsh hmotně podporován a musel složit svoji prestižní funkci paleontologa obratlovců. Naopak Cope v posledních letech svého života sbíral mnohá ocenění, která alespoň částečně vyrovnala jeho nepříznivou finanční situaci.

Edward Drinker Cope, přestože byl o celých devět let mladší, zemřel dříve než jeho vědecký soupeř. Naposledy vydechl 12. dubna 1897 ve věku nedožitých 57 let, příčinou smrti bylo nejspíše selhání ledvin. Během necelých 40 let profesionální dráhy vydal geniální Cope na 1200 vědeckých studií, což je do dnešního dne nepřekonaný rekord. Popsal také 1282 nových druhů severoamerických obratlovců, z toho 56 nových druhů dinosaurů. Othniel Charles Marsh nepřežil svého soka ani o dva roky, neboť zemřel na zápal plic dne 18. března 1899. Nemohl se pochlubit ani polovinou počtu obratlovců, popsaných Copem – měl jich na kontě asi pět stovek – zato ale popsal více druhů dinosaurů (přesně 80). Ani jeden z protagonistů Války o kosti se nedožil počátku 20. století, v jehož počátku i díky jejich průkopnické práci přibývalo nadále množství významných objevů a dinosauři se dokonce okrajově zapsali tak trochu i do politického a válečného dění.  V době své smrti už byli oba paleontologové prakticky na mizině, přičemž většinu svých nemalých finančních prostředků předtím využili ke vzájemnému soupeření v obřím měřítku. Toto soupeření se v průběhu dalších desetiletí postupně stalo jakousi poloviční legendou – příběhem o síle a vzepětí lidského ducha, zcela zbytečné a neporazitelné nenávisti nebo také o prvním velkém odhalení dávného pravěkého světa, o kterém do té doby neměl nikdo ani to sebemenší ponětí. Právě tento fakt také zůstává největším odkazem Války o kosti.

———

Dnes již zastaralá rekonstrukce kostry jednoho z mnoha jurských dinosaurů, popsaných v průběhu Války o kosti O. C. Marshem. Středně velký teropod Ceratosaurus nasicornis na Marshově ilustraci z roku 1896. Zdroj: Wikipedie

———

Pozn. aut.: Text vychází částečně z jedné kapitoly knihy Objevy pod vrstvami času (Vladimír Socha, nakl. Computer Press, 2014) a je dílem autora V. Sochy. Text nesmí být bez svolení nebo přesného uvedení autora nikde kopírován ani veřejně publikován.

———

Slovníček:

Dinosauři – druhově rozsáhlá skupina druhohorních plazů, žijících před 235 až 66 miliony let ve většině suchozemských ekosystémů. Nohy měli vzpřímené pod tělem a mnozí byli zřejmě opeření a teplokrevní. Největší dinosauři byli zároveň největšími suchozemskými živočichy v dějinách života, mohli přesáhnout hmotnost 80 tun a délku 40 metrů. Přímými potomky teropodních dinosaurů jsou všichni dnešní ptáci.

Elasmosaurus – velký mořský plaz s velmi protáhlým krkem a malou zubatou tlamou. Žil v období svrchní křídy, dosahoval délky až 14 metrů a hmotnosti kolem 2 tun. Měl čtyři pádlovité končetiny, kterými ve vodě manévroval za kořistí. Tou byly především ryby a dnes již vyhynulí měkkýši (amoniti a belemniti).

Little Bighorn – místo památné bitvy mezi americkou armádou a indiány kmene Lakotů, severních Šajenů a Arapahů v jižní Montaně. Bitva se zde odehrála 25. června roku 1876 a jejím výsledkem byla katastrofální porážka oddílů generála George Armstronga Custera, jedno z posledních velkých vítězství indiánů v tzv. Indiánských válkách.

Peabody, George – strýc O. C. Marshe, bohatý americký filantrop a podnikatel. Proslavil se jako spoluzakladatel finančního impéria a štědrý podporovatel vědy i umění v USA a Velké Británii. Za svého života daroval kolem 8 milionů dolarů na dobročinné účely a založil také množství nadací.

———

Odkazy a literatura:

https://en.wikipedia.org/wiki/Bone_Wars

http://www.wyomingtalesandtrails.com/bonewars2.html

https://web.archive.org/web/20080119125809/http://www.ansp.org/museum/leidy/paleo/bone_wars.php

http://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/films/dinosaur/player/

Buffetaut, E.: A Short History of Vertebrate Palaeontology, Croom Helm, 1987

Colbert, E.H.: Men and Dinosaurs, E. P. Dutton, 1968

Colbert, E. H.: The Great Dinosaur Hunters and Their Discoveries, Dover Publications, 1984

Mareš, J.: Záhada dinosaurů, Svoboda – Libertas (NS Svoboda), 1993

Socha, V.: Dinosauři od Pekelného potoka, Motto, 2010

Socha, V.: Objevy pod vrstvami času, Computer Press, 2014

———

….aneb Nový titul s autorovým skromným přispěním

Po delší době si dovolím zase trochu menší sebepropagace, byť jde tentokrát o zahraniční titul, na jehož českém vydání jsem se pouze podílel. Kromě odborné korektury přeloženého textu jsem se stal také autorem několika částí textu o objevech druhohorních plazů na našem území. Kniha je momentálně již na pultech knihkupectví a její původní název Bumper Book of Dinosaurs zní u nás Velká kniha dinosaurů. Autorem je britský popularizátor vědy a publicista Keiron Pim, který sice není profesionálním paleontologem a dokonce se ani na paleontologii úzce nezaměřuje, v jeho podání jsou ale dinosauři vykresleni velmi živě, zajímavě a poutavě. Text této encyklopedie představuje asi dvě stovky nejzajímavější rodů dinosaurů od eoraptora přes stegosaura až po gigantoraptora a kromě dobře známých rodů se nebojí představit i méně povědomé, ale právě snad o to zajímavější taxony (v tomto směru značně připomíná můj titul Neznámí dinosauři). Pokud se tedy rozhodujete, zda si tuto knihu, vydanou koncem října nakladatelstvím Omega, pořídit, pak rozhodně neváhejte – kvalitou informací a zároveň také uměleckou úrovní ilustrací od Fabia Pastoriho patří k tomu nejlepšímu, co u nás zatím o dinosaurech vyšlo.

———

Přebal titulu Velká kniha dinosaurů, české verze úspěšné knihy Keirona Pima.

———

Odkazy:

http://www.knihyomega.cz/eshop-velka-kniha-dinosauru.html

http://www.databazeknih.cz/knihy/velka-kniha-dinosauru-261225

http://www.keironpim.co.uk/

———

…aneb Trpaslíci pod nohama obrů

Nedávno jsme si v samostatném příspěvku představili ty největší zástupce nejvýznamnějších vývojových skupin neptačích dinosaurů. Právě pro své gigantické rozměry byli dinosauři již od doby svého objevení obdivovanými tvory, kteří brzy pronikli i do naší populární kultury. Ikonickými dinosaury jsou právě obří sauropodi, děsiví teropodi, majestátní ceratopsidi a skvěle „vyzbrojení“ tyreofoři. Zapomínáme ale na to, že pod nohama mnoho tun vážících kolosů žily také drobné druhy, které se velikostí ani zdaleka neblížily svým větším příbuzným, ba dokonce byly podstatně menší než dospělý člověk. Představme si tedy některé z nejmenších známých druhů v několika hlavních skupinách neptačích dinosaurů a přitom nezapomínejme na dvě věci. Za prvé, vzhledem k velmi omezenému množství fosilií je prakticky jisté, že skutečné „rekordmany“ nikdy nepoznáme (a ti současní mohou být ze svého pomyslného trůnu snadno sesazeni novými objevy nebo jinou interpretací dostupných zkamenělin). Za druhé, suverénně nejmenším známým dinosaurem je fakticky teropod kalypta nejmenší (Mellisuga helenae) ze skupiny kolibříků. Tento miniaturní ptáček je původním druhem na Kubě a některých sousedních ostrovech a menší samečci dosahují délky těla pouze kolem 5,5 cm a hmotnosti zhruba rovné 2 gramy. Jsou tak jen zhruba třikrát těžší než průměrný čmelák. Zde již nicméně následují druhohorní rekordmani z řad „neptačích“ dinosaurů.

———

Anchiornis huxleyi, dinosauří trpaslík z čínské svrchní jury. Nebyl o mnoho větší a těžší než dnešní vrabec. Kredit: Matthew Martyniuk, licence CC BY 3.0 (Wikipedie)

———

Theropoda (Teropodi)

Vědecké jméno: Anchiornis huxleyi

Popsán: Xu et al., 2009

Místo objevu: Čína, provincie Liaoning

Doba výskytu: Svrchní jura (stupeň Oxford), před 161 mil. let

Zařazení: Averaptora, Deinonychosauria (Avialae?)

Rozměry: Délka asi 34 cm, hmotnost kolem 110 g

Velmi zajímavý teropod, známý již podle zhruba tří stovek exemplářů, objevených v čínském Liaoningu. Zajímavostí také je, že jde o prvního dinosaura, u něhož byla v roce 2010 rozluštěna přibližná původní barva opeření. Není ovšem jisté, zda nejde ve skutečnosti již o příslušníka kladu Avialae, což by neodpovídalo našemu zařazení mezi neptačí teropody. V takovém případě by nejmenším známým dinosaurem podle dospělého exempláře byl mongolský alvarezsaurid Parvicursor remotus s délkou kolem 39 cm a hmotností kolem 150 gramů. Anchiornis byl ještě podstatně menší, dospělec zřejmě dosahoval délky kolem 34 centimetrů a odhadovaná hmotnost 110 gramů zhruba odpovídá dnešnímu drozdovitému pěvci kosovi černému. Největší teropodi typu spinosaura nebo giganotosaura byli přitom přibližně čtyřicetkrát delší a zejména pak 80 000krát těžší.

———

Eoraptor skutečně své obří sauropodní příbuzné z pozdějších dob příliš nepřipomíná. Dosahoval velikosti průměrného psa a vážil zhruba 10 000krát méně než obří titanosauři. Kredit: Marmalade, licence CC BY-SA 2.5 (Wikipedie)

———

Sauropodomorpha (Sauropodomorfové)

Vědecké jméno: Eoraptor lunensis

Popsán: Sereno et al., 1993

Místo objevu: Argentina, provincie San Juan

Doba výskytu: Svrchní trias (stupeň Karn), před 231 mil. let

Zařazení: Saurischia, Sauropodomorpha?

Rozměry: Délka asi 1 – 1,7 m, hmotnost zhruba 10 kg

Eoraptor byl dlouho považován za vývojově nejprimitivnějšího známého dinosaura a zároveň i za prvního skutečného teropoda. Dnes se předpokládá spíše jeho pozice u báze plazopánvých dinosaurů a různými autory je označován za bazálního teropoda nebo sauropodomorfa. Pokud platí druhá zmíněná varianta, pak představuje jednoho z nejmenších dobře známých sauropodomorfů. Při délce lehce přes metr a hmotnosti nepřesahující 10 kilogramů představuje skutečně jen velmi skromnou ukázku budoucího vývoje gigantických sauropodů. Podobně drobní zástupci této skupiny jsou pak také Saturnalia tupiniquim, Pampadromeus barberenai a Chromogisaurtus novasi s délkou kolem 1,5 metru a hmotností mezi 8 a 13 kg. Ještě menší přitom mohl být geologicky mladší rod Agnosphitys s délkou pouhých 70 cm, o tomto taxonu ale zatím mnoho jistého nevíme.

———

Gasparinisaura byl velmi malý ornitopod, který se při své velikosti před teropody zachraňoval pouze rychlým útěkem. Kredit: Nobu Tamura, licence CC BY 3.0 (Wikipedie)

———

Ornithopoda (Ornitopodi)

Vědecké jméno: Gasparinisaura cincosaltensis

Popsán: Coria a Salgado, 1996

Místo objevu: Argentina, provincie Río Negro

Doba výskytu: Svrchní křída (stupeň Kampán), před 83 mil. let

Zařazení: Cerapoda, Ornithopoda, Elasmaria

Rozměry: Délka asi 1,7 m, hmotnost zhruba 13 kg

Mezi ornitopody najdeme často mnohatunové giganty, tento argentinský dinosaurus ale nebyl těžší než průměrný pes (byť byl díky dlouhému ocasu podstatně delší). Jeho fosilie byly poprvé objeveny roku 1992 v Argentině a dnes známe i kostry tří mláďat. Ukázalo se, že tito malí ornitopodi využívali tzv. trávicí kameny (gastrolity), které jim pomáhaly rozmělňovat potravu v jejich zažívacím ústrojí. Tělesnou délku do dvou metrů však vykazovalo množství dalších ornitopodních dinosaurů, mezi jinými například australské druhy Leaellynasaura amicagraphica a Fulgurotherium australe nebo anglický druh Valdosaurus canaliculatus, čínský Siluosaurus zhangqiani a argentinský Notohypsilophodon comodorensis. Známe ještě několik dalších malých druhů, které zřejmě v dospělosti nepřesahovaly délku dvou metrů, problémem je ale jejich velmi skromný fosilní materiál. Uchazečů o titul nejmenšího známého ornitopoda je tedy stále mnoho.

———

Skutelosauři již byli „obrnění“ dinosauři, jejich tělesný kožní pancíř však ještě zdaleka nedosahoval úrovně vyspělosti brnění, kterým se honosili pozdější ankylosauři. Kredit: Pavel.Riha.CB, licence CC BY-SA 3.0 (Wikipedie)

———

Thyreophora (Tyreofoři)

Vědecké jméno: Scutellosaurus lawleri

Popsán: Colbert, 1981

Místo objevu: USA, Arizona

Doba výskytu: Spodní jura (stupeň Sinemur), před 196 mil. let

Zařazení: Thyreophora

Rozměry: Délka asi 1,2 – 1,3 m, hmotnost kolem 3 kg

Tento předchůdce obrněných „tanků“ z doby křídové je názornou ukázkou skutečnosti, že i tak masivní dinosauři, jako je Ankylosaurus, mohli mít lehce stavěné dvounohé předky trpasličích rozměrů. Scutellosaurus (v překladu zhruba „ještěr s malými štítky“) žil na počátku jurské periody a ačkoliv již vykazoval počínající nárůst tělního pancíře, rozhodně nebyl chráněn před většími teropody té doby. Při délce kolem 1,2 metru a výšce v plecích kolem 50 cm vážil jen něco mezi 3 a 10 kilogramy. Tito malí lehce obrnění býložravci obývali území dnešní Arizony v době, kdy se zde ukládaly sedimenty souvrství Kayenta. Dravými současníky skutelosaura tak byli například teropodi Dilophosaurus wetherilli nebo Coelophysis kayentakatae. Ve stejných ekosystémech se vyskytoval také další tyreofor Scelidosaurus, ten byl ale při své čtyřmetrové délce mnohem větší a mohutnější. Dalším uchazečem o titul nejmenšího tyreofora je naopak čínský druh Tatisaurus oehleri, známý ale jen podle fragmentárních pozůstatků.

———

Rekonstrukce hlavy miniaturního rohatého dinosaura rodu Aquilops. Tito malí ceratopsové o velikosti králíka obývali území Montany před 108 až 104 miliony let. Kredit: Brian Engh, licence CC BY 2.5 (Wikipedie)

———

Marginocephalia (Marginocefalové)

Vědecké jméno: Aquilops americanus

Popsán: Farke et al., 2014

Místo objevu: USA, Montana

Doba výskytu: Svrchní křída (stupeň Alb), před 107 mil. let

Zařazení: Cerapoda, Ceratopsia, Neoceratopsia

Rozměry: Délka asi 60 cm, hmotnost kolem 1,5 kg

Tento maličký rohatý dinosaurus představuje jeden z nejpřekvapivějších objevů poslední doby. Jde o nejstaršího známého ceratopse ze Severní Ameriky a zřejmě je i jedním z nejmenších. Jeho lebka měřila na délku pouze 8,4 cm a celková délka těla se dá odhadnout na 60 centimetrů. Hmotnost potom činila asi 1,5 kilogramu, méně než u dospělé kočky. Z podobných dinosaurů se přitom o 40 milionů let později vyvinuli mnohatunoví triceratopsové. Konkurence v boji o titul nejmenšího rohatého dinosaura je ale velká a například z Číny známe hned několik nadějných uchazečů s délkou pod 1 metr a odhadovanou hmotností do 2 kilogramů (Yamaceratops dorngobiensis, Archaeoceratops yujingzhiensis, Liaoceratops yanzigouenzis, Microceratus gobiensis, Chaoyangsaurus youngi a Xuahuanceratops niei. Žádný z čínských ceratopsů ale není prozkoumán dostatečně detailně, abychom si byli jistí, že dospělé exempláře byly skutečně takto malé.

———

…aneb Neznámý svět polárních vládců druhohorní éry

Ačkoliv v posledních letech přibývá objevů tzv. polárních dinosaurů spíše ze severní polokoule (zejména z dalekého severu dnešní Aljašky nebo ruského Dálného Východu) nebo z Austrálie, nové fascinující objevy přicházejí průběžně rovněž z nejhůře dostupného místa pro paleontologický výzkum – ledové Antarktidy. Dinosauří fosilie tu byli poprvé objeveny již roku 1986, kdy byla nalezena křídová zkamenělina „obrněného“ ankylosaurida, formálně popsaného až roku 2006 jako Antarctopelta oliveroi. Od té doby vydaly ledovcem nepokryté části nejjižnějšího kontinentu několik dalších dinosauřích fosilií, a to z jurské i křídové periody. Posledním z nich se prozatím stal ornitopod Morrosaurus antarcticus, vědecky popsaný týmem argentinských paleontologů právě letos. Také materiál z tohoto druhu byl objeven již dříve, konkrétně roku 2002. Expedice na ledový kontinent jsou kvůli extrémním podmínkám samozřejmě velmi nákladné a obtížné. Pro představu stačí uvést, že před několika lety naměřila meteorologická sonda z oběžné dráhy nad Východoantarktickou plošinou mráz až kolem -94 °C, což je dosud zjištěný absolutní rekord. Při práci v tomto terénu jsou vědci omezeni denní i roční dobou a aktuálními podmínkami, musí tedy pracovat rychle a efektivně. Je jisté, že v kdysi mnohem příznivějším mírném klimatu Antarktidy žilo velké množství dinosaurů, jejichž zkamenělé pozůstatky dnes nedosažitelně leží pod ledovým příkrovem. V současnosti tedy teprve začínáme odkrývat první drobné střípky z tohoto druhohorního ráje dinosaurů. Někteří vědci odhadují, že pod antarktickou ledovou pokrývkou se dokonce může skrývat jedno z největších dinosauřích nalezišť světa. Budoucí vyspělejší technologie nám snad umožní prozkoumat fosilní bohatství ledového kontinentu podstatně podrobněji.

———

Ostrov Jamese Rosse při pohledu z letounu NASA DC-8 během mise AirSAR v roce 2004. Najít zkameněliny dinosaurů v této mrazivé pustině je velká dřina, a to navzdory jejich zdejšímu (předpokládanému) značnému množství. Kredit: Jim Ross, NASA (převzato z Wikipedie)

———

Ale zpět k novému dinosaurovi. Morrosaurus byl zástupcem kladu Elasmaria, tedy kurzoriálně stavěných iguanodontů, býložravých ptakopánvých dinosaurů, příbuzných vzdáleně populárnímu evropskému rodu Iguanodon. Mezi nejbližší příbuzné antarktického dinosaura však patřili geograficky bližší zástupci, jako je další zde objevený druh Trinisaura santamartaensis nebo jihoamerické rody Anabisetia, Gasparinisaura, Macrogryphosaurus, Notohypsilophodon a Talenkauen. Sdílené anatomické znaky zástupců této skupiny, které ukazují na schopnost rychlého běhu a manévrování při vysokých rychlostech, poukazují také na společný původ a velkou podobnost dinosauřích křídových faun v jihoamerické Patagonii, na Antarktidě a v Austrálii. Bohužel fosilní pozůstatky morrosaura jsou pouze fragmentární a neumožňují příliš přesné zařazení a určení pozice na vývojovém stromě těchto ornitopodů. Jisté je jen tolik, že šlo o vývojově odvozenější rod, než jakým je bazálnější a geologicky starší Gasparinisaura. Holotyp dinosaura nese katalogové označení MACN Pv 197 a byl objeven před třinácti lety u mysu Lambe na ostrově Vega v sedimentech souvrství Snow Hill Island (geologický stupeň Maastricht, tedy stáří 72 – 66 milionu let). Nález sestává pouze s fragmentů kostí dolních končetin, například stehenní kosti, holenní kosti a úlomků distálních částí dolní končetiny. Paleontologové dokázali u tohoto ornitopoda střední velikosti determinovat několik rozlišujících anatomických znaků a mohli tak stanovit nový vědecký název. Rodové jméno Morrosaurus odkazuje k lokalitě El Morro na ostrově Jamese Rosse, kde byl dinosaurus objeven, druhové odkazuje k samotnému kontinentu.

———

Přibližné vzezření ornitopoda druhu Trinisaura santamartaensis, vědecky popsaného v roce 2013. Morrosaurus vypadal zřejmě velmi podobně, jde o dva blízce příbuzné druhy. Oba dinosauři obývali Antarktidu v období svrchní křídy, kdy zdejší podmínky ještě umožňovaly dlouhodobý výskyt větších obratlovců. Kredit: Levi bernardo, licence CC BY-SA 3.0 (Wikipedie)

———

Kolik antarktických dinosaurů tedy vlastně již známe? Je jasné, že zatím jde o pouhý zlomek skutečného počtu fosilií, které se dosud mohou skrývat pod ledovci tohoto mrazivého světadílu. S popisem morrosaura se dostáváme k číslu pět, čímž je Antarktida poslední z kontinentů, na nichž již byli dinosauři vědecky popsáni a dostali vlastní platné jméno. Aktuálně vede Asie s přibližně třemi sty rody, za ní je Severní Amerika se zhruba 250 rody, dále Evropa se 140 rody a následuje Afrika s Jižní Amerikou s více než stovkou platných rodů. Ledový kontinent má tedy co dohánět, ale jak již bylo uvedeno, její fosilní potenciál zatím není z více než 99 % prakticky přístupný. Dostupné jsou jen okrajové nezaledněné části kdysi bujného a relativně teplého světa. Máme však k dispozici dosud nezpracovaný materiál několika dalších dinosaurů z Antarktidy, mělo by se jednat například o zcela neznámého velkého sauropoda nebo nového kachnozobého dinosaura. Objeveni zde již byli také někteří další bazální teropodi, dromeosauridi a křídoví ptáci. Každá další expedice na toto paleontologicky téměř nezmapované území by navíc mohla být velmi úspěšná v hledání zcela nových druhů. O budoucí velká překvapení tedy jistě nebude nouze. Závěrem si ještě připomeňme onu pětici dosud vědecky popsaných antarktických dinosaurů, a to v pořadí podle data zveřejnění jejich formálního popisu.

1. Cryolophosaurus ellioti (1994) – středně velký teropod z období rané jury (stáří asi 194 – 188 milionů let), délka 6 až 8 metrů, hmotnost asi 460 kg. Objeven roku 1991 v souvrství Hanson.
2. Antarctopelta oliveroi (2006) – středně velký ankylosaur, žijící v období pozdní svrchní křídy (asi před 74 – 70 miliony let), délka kolem 4 metrů. První objevený dinosaurus v Antarktidě (1986).
3. Glacialisaurus hammeri (2007) – menší sauropodomorf, žijící na počátku jurské periody (asi před 189 – 183 miliony let), blízký příbuzný afrického massospondyla. Obýval oblast dnešního Transantarktického pohoří.
4. Trinisaura santamartaensis (2013) – malý iguanodontní ornitopod, obývající sever Antarktidy v období svrchní křídy, asi před 80 miliony let. Objevený nedospělý jedinec byl dlouhý asi 1,5 metru.
5. Morrosaurus antarcticus (2015) – menší ornitopod ze skupiny Elasmaria, objevený v sedimentech souvrství Snow Hill Island o stáří kolem 70 milionů let. Relativně blízký příbuzný předchozího rodu.

———

Mezi antarktické dinosaury patří i zajímavý teropod Cryolophosaurus ellioti, který proslul svým „elvisovským“ hřebínkem na lebce. Tento první dravý dinosaurus známý z ledového kontinentu byl objeven v roce 1991, pět let po vůbec prvním rozeznaném dinosaurovi, ankylosaurovi antarktopeltě. Ta byla ale vědecky popsána až mnohem později, v roce 2006. Kredit: ДиБгд, Wikipedie

———

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Morrosaurus

http://en.wikipedia.org/wiki/Category:Dinosaurs_of_Antarctica

http://www.sciencerecorder.com/news/2015/10/01/new-plant-eating-dinosaur-discovered-antarctica/

http://www.researchgate.net/ (kompletní studie)

———

Studie:

Sebastián Rozadilla, Federico L. Agnolin, Fernando E. Novas, Alexis M. Aranciaga Rolando, Matías J. Motta, Juan M. Lirio & Marcelo P. Isasi, 2016, „A new ornithopod (Dinosauria, Ornithischia) from the Upper Cretaceous of Antarctica and its palaeobiogeographical implications“, Cretaceous Research 57: 311–324

Novas, F.E., A.V. Cambiaso, J. Lirio, & H. Núñez, 2002, „Paleobiogeografía de los dinosaurios cretácicos polares de Gondwana“, Ameghiniana (Resúmenes) 39(4): 15R

———

…aneb (Ne)známá viktoriánská story

Klasické podání objevu prvního známého ptakopánvého dinosaura patří k nejčastěji uváděným příběhům v dějinách paleontologie. Půvabný, leč již před delší dobou vyvrácený příběh vypráví o talentovaném lékaři a sběrateli fosilií z jihoanglického městečka Lewes Gideonu Algernonu Mantellovi, který popsal „svého“ iguanodona v únoru roku 1825, přičemž o tři nebo čtyři roky dříve objevila první zub tohoto raně křídového ornitopoda jeho manželka Mary Ann Mantellová. Pohledná mladá žena měla podle často se opakujícího podání objevit zub dinosaura v hromadě hrubého štěrku, připraveného k opravě jedné místní cesty v oblasti zvané Tilgate Forest (Západní Sussex). Dojít k tomu mělo v průběhu Mantellovy lékařské návštěvy u pacienta, zatímco na něho manželka čekala a procházela se místním parkem. Takto celou událost popsal sám Mantell a u této interpretace zůstal i po letech, kdy od něho manželka s jejich šesti dětmi po vzájemných neshodách odešla. Již v 90. letech minulého století ale historici vědy, zejména pak Dennis R. Dean, zcela bezpečně prokázali, že tak k objevu prvního známého ornitopoda (a zároveň druhého vědecky popsaného neptačího dinosaura vůbec) dojít nemohlo. Vzájemná korespondence Mantella, jeho vědeckých kolegů a také předáků okolních lomů totiž ukázala, že venkovský lékař a nadšený sběratel fosilií dobře věděl o zkamenělinách velkého druhohorního plaza již minimálně od roku 1819, možná dokonce ještě o několik let dříve. Proč Mantell celý život přiznával tuto nemalou zásluhu své manželce, a to i v době, kdy již spolu nežili a nebyli snad ani v přímém kontaktu, není zcela vysvětleno dodnes. Jak uvádí Jaroslav Mareš ve své výborné knize Záhada dinosaurů, možná chtěl Mantell své manželce přece jenom zachovat nesmrtelnost v análech dějin vědy i po jejich vzájemném rozchodu. Příběh zde ale nekončí, k okolnostem objevu iguanodona, jenž se odehrál již před téměř dvěma stoletími, totiž přibylo další zajímavé svědectví.

———

Gideon Algernon Mantell (1790 – 1852) na portrétu z pozdějších období jeho života. Dinosaura iguanodona oficiálně představil světu v únoru roku 1825, zkameněliny tohoto křídového ornitopoda ale znal již možná o celých osm let dříve. Převzato z Wikipedie.

———

Britský nezávislý paleontolog a badatel Martin Simpson z ostrova Wight nově publikoval článek v periodiku Deposits Magazine, ve kterém ukazuje, že jméno dinosaura bylo v nesprávném tvaru „Iguanadon“ publikováno ještě na konci roku 1824, tedy ve stejném roce, ve kterém byl vědecky představen vůbec první popsaný neptačí dinosaurus Megalosaurus. Zatímco ale rodové jméno prvního známého jurského teropoda platí od února onoho roku dodnes, v případě geologicky mladšího ornitopoda můžeme za oficiální zrod jména Iguanodon považovat až únor roku 1825. Ale hezky popořádku. Simpson sám v článku zmiňuje údajný objev iguanodoního zubu Mary Ann Mantellovou v oblasti obce Cuckfieldu i fakt, že Mantell o něm poprvé referoval ve svém monumentálním díle Fossils of the South Downs, vydaném v květnu roku 1822. Nálezů postupně přibývalo a některé z těchto fosilních zubů zkoumal tehdy velmi slavný francouzský přírodovědec a zakladatel srovnávací anatomie Georges Cuvier. Francouz po jistém váhání nakonec v červnu 1824 správně usoudil, že se jedná o zkameněliny dosud neznámého vyhynulého plaza obřích rozměrů. Právě to vlilo novou energii do žil Mantellovi, který byl předtím poněkud zchlazen kritikou ze strany svého rivala Williama Bucklanda (autora popisu megalosaura) i samotného Cuviera. Šlo o jakousi skromnou předehru pozdější americké Války o kosti. Mantell si na podzim roku 1824 domluvil schůzku v Hunterian Museum of the Royal College of Surgeons, královské vědecké instituci s velkými sbírkami obratlovců, a doufal v možnost, že by snad fragmenty fosilií mohl úspěšně porovnat s exponáty současných plazů, a tak odhalit jejich pravou podstatu. Zdá se, že v tomto případě skutečně sehrála roli nefalšovaná šťastná náhoda, když si zuby neznámého dávno vyhynulého plaza prohlédl tehdy právě přítomný odborník na současné plazy, William Stutchbury. Ten si povšiml, že tvarem se zuby značně podobají zubům dnešních leguánů. V této souvislosti je nepodstatné, že podobnost to byla pouze povrchní a vůbec neznamenala blízké příbuzenství těchto dvou plazích typů, jak nyní již dobře víme. Mantell už měl nicméně vše, co potřeboval – a nyní se konečně dostáváme k nové části příběhu.

———

Dobová ilustrace, znázorňující Gideona Mantella pečlivě dohlížejícícho na průběh vykopávek v jednom z lomů v okolí Tilgate Forest. Právě odtud získával fosilní materiál, který mu posloužil k vědeckému popisu druhého známého dinosaura. Kredit: National Library of New Zealand, Collections of the Andrew Turnbull Library, Wikipedie

———

Běžně se dále uvádí, že Gideon Mantell představil 10. února roku 1825 svého iguanodona veřejnosti, a tím se stal po uplynutí téměř přesně jednoho roku druhým mužem v pořadí, který popsal druhohorního dinosaura. Co se dosud nevědělo (nebo alespoň nebylo běžně uváděno) je skutečnost, že Mantell natolik spěchal, že stihl dinosaura „protlačit“ do tisku ještě před koncem roku 1824. Již 13. listopadu toho roku poslal dopis svému kolegovi, přírodovědci a duchovnímu Williamu Conybearovi, ve kterém navrhuje pro svého praplaza název „Iguanasaurus“. Conybeare mu pak 24. listopadu odpovídá v takovém duchu, že je znát, jak málo jej navrhované jméno nadchlo. Sám tedy navrhuje dvě alternativy: „Iguanoides“ (v překladu „podobný leguánovi“) a konečně naše staré dobré Iguanodon („leguání zub“). Z historických pramenů již dobře víme, že Mantell se rozhodl pro druhé navrhované jméno. Dosud se však mělo za jisté, že první oficiální zmínka o tomto dinosaurovi měla podobu Mantellova dopisu, přečteného při zasedání Královské londýnské společnosti dne 10. února 1825. Ve skutečnosti ale objevitel zaslal popis dinosaura i s ještě špatným navrhovaným jménem „Iguanadon“ také jiné učené společnosti, a to Porthsmouthské filozofické společnosti v průběhu prosince 1824. V pátek dne 17. 12. pak byl dopis přečten při její schůzi a o tři dny později se zápis z ní objevil v periodiku The Hampshire Telegraph. Nesprávné jméno „Iguanadon“ tak v tisku předstihlo iguanodona o víc než sedm týdnů. V podstatě tedy můžeme říci, že v roce 1824 byli světu představeni oba první známí dinosauři, po megalosaurovi v únoru tohoto roku to byl ještě na samotném jeho konci i „Iguanadon“, budoucí Iguanodon. Simpson se v článku také zmiňuje o další zajímavé okolnosti těchto pionýrských počátků dinosauří paleontologie. Mantell podle něj rozhodně nebyl prvním člověkem, který o fosiliích iguanodona věděl. Dnes víme, že fragmenty zkamenělin těchto 125 milionů let starých tvorů objevovali náhodně již sběratelé kuriozit v 18. století. Každopádně větší jistotu máme nejpozději k roku 1813, kdy v atmosféře vrcholících Napoleonských válek publikuje jistý reverend James Douglas článek o „kostech a zubech aligátora“ v lomech v oblasti Cuckfieldu. 5. dubna toho roku vychází krátký text v novinách Sussex Advertiser, přičemž je pravděpodobné, že v té době třiadvacetiletý Mantell byl s jeho zněním obeznámen. Nejpozději o čtyři roky později již zřejmě aktivně vyhledával tyto domnělé „aligátoří“ pozůstatky v jihoanglických lomech sám (Mantell posléze objevil i několik dalších dinosaurů). Jak ukazuje i tento případ, ani dějiny takto specifického vědního odvětví nejsou ve 21. století definitivně uzavřeny pro překvapivá nová zjištění.

———

Dnes již slavná Mantellova rekonstrukce iguanodona z roku 1834, zobrazující tohoto dinosaura jako obří obdobu současného leguána. Mantell vytvořil rekonstrukci na základě kompletnějšího fosilního materiálu, dnes známého jako Maidstoneský exemplář. Roh na čenichu byl ve skutečnosti drápem na palci dinosaura. V roce 2012 byl tento dinosaurus G. S. Paulem překlasifikován jako samostatný rod a druh Mantellisaurus carpenteri. Převzato z Wikipedie.

———

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Gideon_Mantell

https://en.wikipedia.org/wiki/Iguanodon

http://www.strangescience.net/mantell.htm

http://www.dinohunters.com/Mantell/index.htm

https://darrennaish.files.wordpress.com/2015/11/simpson-2015-iguanodon0was-published-in-1824.pdf

———

…aneb Rozkrývání identity obřího afrického sauropoda

Breviparopus taghbaloutensis je ve světě dinosauří paleontologie již dlouhou dobu pojmem. Tento ichnotaxon byl popsán na základě objevu 90 metrů dlouhé série obřích kulatých stop neznámého sauropoda, učiněného na jaře roku 1979 v sedimentech pohoří Atlas na území Maroka. O rok později pak tyto otisky popsali paleontologové Jean-Michel Dutuit a Achmet Ouazzou. Geologické stáří nálezu bylo obvykle kladeno do střední jury, doby před asi 175 – 160 miliony let, dnes se ale jeví jako pravděpodobnější až stáří raně křídové (asi před 130 – 120 milionu let). Co upoutá na stopách na první pohled, je zejména jejich velikost, protože kombinovaná délka jedné dvoustopy (přední i zadní končetiny otisknuté v těsném sledu za sebou) činila 115 centimetrů. Šířka stop pak činí rovněž úctyhodných 90 cm. Ať už tedy stopy kdysi dávno vytvořil kterýkoliv sauropodní dinosaurus, muselo jít o živočicha vskutku kolosálních rozměrů. Dříve byla délka tohoto neidentifikovaného titána skutečně odhadována až na 48 metrů, což by byl i dnes nepochybný rekord (odmyslíme-li nejisté odhady u enigmatického druhu Amphicoelias fragillimus). S takovým odhadem se můžeme setkat například ještě v knize Jaroslava Mareše Záhada dinosaurů z roku 1993 nebo i v samotné Guinessově knize rekordů. Tyto nadhodnocené údaje vznikly nejspíš vinou politováníhodného omylu – totiž interpretací oněch 115 cm jakožto délky pouze zadní stopy, nikoliv kombinace otisku přední i zadní stopy. Ve skutečnosti tak byl Breviparopus o trochu menším sauropodem, přesto ale mohl konkurovat i největším známým jihoamerickým titanosaurům, jako byl Argentinosaurus huinculensis. Navíc je možné, že zmíněné marocké stopy byly ještě o trochu větší, než ukazují otisky při letmém pohledu – jejich okraje byly totiž zhroucené dovnitř. Samotná zadní stopa tak mohla měřit kolem rovného metru na délku i šířku. Jak velký byl tedy jejich dávný původce?

———

Gigantické otisky stop breviparopa naznačující, že jejich původce dosahoval větších rozměrů než drtivá většina sauropodů, známých dnes podle kosterního materiálu. Zachovaná část otisku přední i zadní stopy měří na délku 115 cm. Kredit: Ishigaki, 1989

———

V první řadě je ještě třeba zmínit, že velikost stop breviparopa byla již v minulosti nejen přeceňována, ale naopak i podceňována. Nějakou dobu se tak v různých pramenech objevoval údaj o šířce „pouhých“ 50 cm, což by bylo dokonce méně, než třeba u populárního diplodoka (zhruba 60 cm). Ve skutečnosti činí šířka již zmíněných 90 cm, což představuje dinosaura nesrovnatelně mohutnějšího. Pokud šlo o brachiosaurida podobného druhu Giraffatitan brancai, muselo jít o skutečného behemota. Stačí porovnat velikost stop s velikostí distálních částí nohou kostry tanzanského obra z berlínského Humboldtova muzea. Podoba „chodidel“ kostry je do značné míry spekulativní, ale nejspíš nepřesahuje délku 68 – 73 cm. Americký odborník na sauropody Matthew Wedell odhadl, že společně s živou tkání musela délka stopy u tohoto dinosaura dosahovat maximálně 77 až 88 cm, což je přibližně o 15 % méně, než u stopy breviparopa. Pokud by tedy šlo o sauropoda stejných proporcí, musel by dosahovat délky nejméně 30 metrů, výšky přes 15 metrů a hmotnosti nejméně v rozmezí 60 – 80 tun. Podle jiné interpretace muselo jít o dinosaura dlouhého až kolem 37 metrů (nebo podstatně více v případě tělesných proporcí diplodokoidů). Nejčastěji však bývá breviparopus označován za brachiosaurida, ačkoliv jistotu v tomto směru nemáme a nikdy zřejmě mít nebudeme (pouze na základě tvaru stopy nelze jejího původce s jistotou zařadit). Důvodem tohoto převažujícího řazení stop z pohoří Atlas je objev gigantické křížové části páteře obřího brachiosaurida, označovaného neformálně jako „Brachiosaurus“ nougaredi. Jeho velmi dlouhá a relativně úzká část páteře byla objevena v raně křídových sedimentech v poměrně blízké lokalitě Wargla na území Alžíru. Přesto je příslušnost breviparopa ke skupině brachiosaurů pravděpodobná i z jiného důvodu, a to zejména na základě přítomnosti malého, mediálně směřujícího otisku drápu, stejně jako „širokorozchodné“ pozice nohou, zjištěné podle série stop.

———

Mezi největší suchozemské živočichy všech dob mohli patřit kolosální sauropodi, kteří zanechali své otisky na území dnešní Austrálie a Evropy. Na snímku stopa z lokality Plagne o velikosti kolem 1,5 metru.

———

Ačkoliv jsou stopy breviparopa skutečně ohromné a mohly patřit sauropodovi většímu, než je Argentinosaurus nebo Puertasaurus, existují ještě mnohem větší dinosauří stopy. Je to téměř neuvěřitelné, ale máme doklady o několika fosilních otiscích, které velikostí překonávají ty severoafrické o celou polovinu! Rekordní dinosauří šlépěje dnes známe z Austrálie (tzv. titanosaur z Broome, délka asi 1,7 metru) a dále z francouzské lokality Plagne (o vědecky neověřené délce 1,5 až 2 metry). I kdybychom zůstali u konzervativních odhadů velikosti, v případě původců těchto stop máme co do činění se skutečnými monstry. Budeme-li se držet takříkajíc „u zdi“, pak dinosauři z Plagne a Broome dosahovali více než dvojnásobné velikosti oproti diplodokovi z Carnegie Museum s délkou 24 metrů a přibližně 1,7krát větší velikosti než Giraffatitan v Berlíně. To znamená, že pokud by šlo o diplodokoida, měli bychom (opět podle Wedella) co do činění s dinosaurem o délce 45 metrů a hmotnosti kolem 94 metrických tun! To je již plně ve velikostní kategorii záhadného amficélia. V případě, že by šlo o brachiosaurida, by jeho délka činila přibližně 40 metrů, výška kolem 22 metrů (!) s krkem dlouhým 14,5 metru a celkovou hmotností kolem 113 metrických tun! Zde je třeba znovu dodat, že jde pouze o konzervativní odhady, založené na nižších odhadech hmotnosti referenčních dinosaurů! Jinými slovy, v případě giraffatitana uvažujeme jeden z nejnižších odhadů hmotnosti, činící „pouhých“ 23 tun. Když přejdeme k vyšším, stále ale velmi reálným odhadům, vychází nám dinosaurus v hmotnostní kategorii plejtváka obrovského (asi 150 – 200 tun)! Je téměř nepředstavitelné, že by původci těchto fantasticky velkých stop dosahovali hmotnosti nižší než 100 metrických tun, což odpovídá stádečku dvaceti slonů afrických! Jak tyto izolované ichnofosilie ukazují, některé vzácné kosterní fragmenty dinosaurů fantastických proporcí dost možná nejsou omylem ani „podpultovou“ zajímavostí – naopak ukazují, že někteří dinosauři dosáhli ještě úžasnějších rozměrů, než jsme si zatím dokázali představit.

———

Pokud byl původce stop, známý jako breviparopus, stavěn podobně jako Giraffatitan, muselo jít o obra takřka mýtických proporcí. Jeho stopa je přinejmenším o pětinu větší, než „chodidla“ tohoto třináct metrů vysokého dinosaura z Tanzanie. Kredit: Dmitrij Bogdanov

———

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Breviparopus

http://svpow.com/2015/06/12/will-we-ever-find-the-biggest-dinosaur/

http://svpow.com/2009/10/13/how-big-were-the-biggest-sauropod-trackmakers/

———

…aneb Peří proti pyknovláknům

Nejúspěšnějšími skupinami létajících živočichů v dějinách planety jsou (v pořadí podle doby vzniku): hmyz, ptakoještěři (neboli pterosauři) a ptáci. Hmyz nyní ponecháme stranou a zaměříme se na srovnání dvou nejvýznamnějších skupin letců mezi obratlovci. Jsou jimi tedy aktivně létající plazi ptakoještěři a dodnes žijící úspěšní potomci druhohorních teropodních dinosaurů – ptáci. Ptakoještěři, jejichž český název je velmi nepřesný (s ještěry totiž neměli nic společného) se objevili na počátku druhohorní éry, asi před 220 miliony let. V období triasu se stali vůbec prvními aktivně létajícími obratlovci. Postupem času se jejich rozměry zvětšovaly a zástupci několika skupin pterosaurů se staly dokonce největšími létajícími živočichy všech dob. Někteří dosáhli v rozpětí křídel asi 10 – 12 metrů a podobali se tak menším turistickým letadlům. Dnes známe už více než stovku jejich druhů, a jak se v poslední době ukazuje, ptakoještěři byli ve druhohorách stejně úspěšnými obyvateli vzduchu jako dnes ptáci. Avšak byli to zřejmě právě ptáci, kdo postupně zpečetil jejich osud.

———

Silueta obřího ptakoještěra vedle siluet kondora andského (dole) a albatrosa stěhovavého (nahoře). Velikost všech tří letců není ve správném měřítku, ptakoještěr měl rozpětí přibližně 3,5krát větší než oba ptáci. Kredit: Mark Witton a Darren Naish, PLoS ONE (CC BY 2.5, Wikipedie)

———

Druhohorní soupěři

První opeření tvorové schopní letu se objevili na konci období jury, asi před 160 miliony let. Dlouho byl za prvního praptáka považován proslulý archeopteryx (Archaeopteryx lithographica), vědecky popsaný v roce 1861. Tento opeřený tvor o velikosti holuba obýval tropické vnitrozemí a laguny v místech, kde dnes leží Bavorsko. Žil asi před 150 miliony let a dlouho byl považován za nejstaršího zástupce ptačí říše nebo také přechodný evoluční článek mezi plazy a ptáky. Nové objevy z posledních let však ukazují, že prapták ze Solnhofenu byl ve skutečnosti jen vývojově pokročilým opeřeným dinosaurem, jedním z mnoha pokusů dinosaurů o zvládnutí aktivního letu. Podobní a vývojově příbuzní tvorové ze skupiny Maniraptora jsou dnes známí i z Číny a jejich stáří činí dokonce přes 160 milionů let. Za další desítky milionů let po těchto nejstarších zástupcích se začali primitivní ptáci stále více prosazovat a posléze i vytlačovat své úhlavní konkurenty – ptakoještěry. Nevíme přesně, proč vlastně byli ptáci úspěšnější, ke konci období křídy už ale ptakoještěry zatlačili do defenzívy a ponechali prostor jen obřím druhům z čeledi tzv. azdarchidů. Poslední ptakoještěři pak definitivně vyhynuli spolu s dinosaury před 66 miliony let, zatímco některé vývojové linie ptáků přežily a v období třetihor se jejich potomci opět ujali vlády nad vzdušnou říší. Výzkum ptakoještěrů začíná dokonce již v 18. století, tato skupina pravěkých obratlovců tedy patří mezi ty nejdříve objevené.

Co mají společné

Než se zaměříme na rozdíly mezi oběma skupinami, řekněme si také něco o tom, co je jim společné. V první řadě je to odlehčená stavba těla, nutná pro zvládnutí aktivního letu. Tělo výkonných letců musí mít co možná nejmenší hmotnost i průměrnou hustotu tkání, proto jsou mnohé kosti ptakoještěrů i ptáků duté. Dutiny v kostech vyplňuje vzduch nebo systém tzv. vzdušných vaků, napomáhajících v dýchání při letu. Celá stavba těla je u ptáků i ptakoještěrů přizpůsobena hlavnímu účelu, tedy letu. Například i příslušná mozková centra pro koordinaci pohybu jsou u obou skupin více vyvinutá, dobrý je obvykle i zrak. U ptáků můžeme zjistit tyto vlastnosti přímo, ptakoještěři nám pak zachovali alespoň zkameněliny, které ukazují na všechna zmíněná přizpůsobení (odlitky mozkovny, velké očnice apod.). Dalším společným znakem je mohutný výběžek kosti hrudní, který pomáhá ukotvit masivní létací svaly. Zástupci obou skupin byli zřejmě teplokrevní a svoje tělesné teplo si chránili pokryvem peří (ptáci) a hustých vláken podobných srsti (ptakoještěři). Velké druhy ptakoještěrů dokázaly plachtit stejně jako třeba dnešní albatrosi – s minimální námahou a téměř bez mávání křídly mohli na stoupavých mořských proudech uletět snad i tisíce kilometrů. Jak dnes bezpečně víme, ptakoještěři i neptačí dinosauři žili kdysi také na našem současném území.

Čím se od sebe liší

Mezi tělem typického ptáka a ptakoještěra jsou ale i zásadní rozdíly. Tak především, letovou plochou křídel u ptáků je peří, zatímco ptakoještěři spoléhali na kožně-svalovou blánu. Ptáci si ponechali plně kráčivé zadní končetiny, díky kterým dokázali efektivně běhat, kráčet nebo poskakovat po pevné zemi. Pterosauři měli zadní nohy mnohem těžkopádnější a kráčet po zemi dokázali pouze s pomocí všech čtyř končetin. Na zemi byli nejspíš mnohem nemotornější, i když určitě dokázali poměrně rychle vzlétnout (co vám taky zbývá, když se za vámi náhle objeví třeba tyranosaurus!). Rozdíl je i v maximální velikosti zástupců obou skupin. Zatímco ptáci vytvořili spíše malé formy (maximální rozpětí křídel činilo až do konce křídy jen něco přes metr), ptakoještěři vytvořili formy s výškou šest metrů a délkou zobáku přes 2,5 metru (severoamerický Quetzalcoatlus, rumunský Hatzegopteryx a jordánský Arambourgiania). Samozřejmě však existovali i trpasličí ptakoještěři s rozpětím křídel jen kolem 25 cm (Nemicolopterus). Velké rozdíly najdeme také ve stavbě křídla ptáků a pterosaurů. U ptakoještěrů tvoří náběhovou hranu extrémně prodloužený čtvrtý prst, na který se upíná blána zvaná neuropatagium. Křídlo ptakoještěrů rozhodně nebylo tvořené pouze kůží, bylo naopak prostoupeno také pevnými svalovými vlákny a dalšími tkáněmi. Oproti tomu u ptáků jsou v podstatě jedinou letovou plochou asymetrická obrysová pera, tvořící takřka dokonalý pohybový aparát. První ptáci ještě nebyli schopni zvedat ramenní kloub nad úroveň páteře a plocha jejich křídel byla příliš malá pro zvládnutí aktivního silového letu. Proto se předpokládá, že byli ještě spíše plachtícími tvory, kteří se z vyvýšených míst snášeli pomalým krouživým letem k zemi. Naproti tomu již nejstarší ptakoještěři s dobře vyvinutými křídli byli zřejmě plně aktivními letci.

———

Tupandactylus navigans, jeden ze zajímavých raně křídových ptakoještěrů s výrazným lebečním hřebenem. Je nepochybné, že tito dávní létající plazi vykazovali složité chování podobně jako dnešní ptáci. Kredit: Dmitrij Bogdanov (CC BY-SA 3.0, Wikipedie)

———

Další shody a rozdíly

Nezapomínejme také na zcela zásadní rozdíl, kterým je postavení v systému živé přírody. Obě skupiny jsou si vzdáleně příbuzné, ale nejsou vyloženě „evolučními bratry“. Patří totiž do velké skupiny plazů známých jako archosauři, kde najdeme kromě nich také dinosaury, krokodýly a některé další skupiny. Zatímco však ptakoještěři vznikli z drobných štíhlých plazů podobných rodu Scleromochlus, ptáci jsou podle převažujícího názoru zástupci plazopánvých teropodních dinosaurů ze skupiny Maniraptora. Dá se tak vlastně říci, že dinosauři vůbec nevyhynuli. Jedna jejich skupina se totiž silně specializovala na létavý způsob života a ve více než 10 000 druhů přežívá dodnes. A tím se také dostáváme k poslednímu velkému rozdílu mezi oběma skupinami, totiž jejich evolucí a konečným osudem (z pohledu čtvrtohorního pozorovatele). Ptakoještěři se objevili asi o 60 milionů let dříve a jejich největší rozkvět nastal na přelomu jury a křídy – právě v době vzniku ptáků. Poté už se jejich druhová rozmanitost postupně zmenšovala a na konci křídy už přežívalo jen několik málo rodů. Asi po 150 milionech let vývoje pak vyhynuli zcela bez potomků. Ptáci se vyvinuli později, zpočátku zřejmě nedokázali pterosaurům konkurovat, ale rychle se zdokonalovali. Již po nějakých 20-30 milionech let zřejmě začali ve svých ekosystémech převládat a za dalších 30 milionů let pak ptakoještěry téměř vytlačili z oblohy. Hromadné vymírání na konci křídy postihlo všechny starší vývojové typy ptáků, mnoho skupin zcela vyhynulo. Některé ale ztížené podmínky přežily a od počátku třetihor jejich potomci prožívají poměrně bouřlivý rozvoj.

———

Quetzalcoatlus northropi

Možná největší létající živočich všech dob. Tento obří ptakoještěr žil v době před asi 70 – 66 miliony let na území Severní Ameriky. Byl popsán v roce 1975 a jeho jméno je odvozeno od postavy aztéckého boha – okřídleného hada. Dosud objevené fragmenty kostí naznačují, že tento příslušník vývojově vyspělé čeledi Azhdarchidae mohl v rozpětí křídel přesahovat 11 metrů a vážil přinejmenším 250 kilogramů. Jednou z velkých záhad biomechaniky je proto také otázka, jak takový kolos dokázal vzlétnout.

Archaeopteryx lithographica

Toto jméno ti díky přírodopisu určitě něco říká. Prapták archeopteryx (doslova „staré křídlo“) byl objeven ve vrstvách litografických vápenců u bavorského městečka Solnhofen. Dosahoval délky jen asi 40 centimetrů a nevážil víc než 1 kilogram. Zřejmě ještě nebyl skvělým letcem, i když nejspíš zvládl víc než jen klouzavý let. Na těle vykazuje pozoruhodnou směsici znaků, zděděných od svých předků. Má už asymetrická pera, dobře vyvinutá křídla a nejspíš i teplokrevné tělo. Na druhou stranu má ale ještě zuby v čelistech, drápy na předních končetinách a ocasní část páteře. Není proto divu, že byl dlouho považován za přechodný článek mezi plazy a pravými ptáky.

———

Ohromná velikost ptakoještěrů dobře vynikne při porovnání s velkým teropodem (Tyrannosaurus rex), menším teropodem (dromeosaurid Balaur bondoc) i člověkem. Při předpokládaném pohybu po zemi velcí azdarchidé dosahovali výšky žirafy. Kredit: Mark Witton (CC BY 2.0, Wikipedie)

———

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Bird

http://en.wikipedia.org/wiki/Origin_of_birds

http://en.wikipedia.org/wiki/Pterosaur

———

…aneb Trocha archeologie nikoho nezabije

Mezi nejznámější památky paleolitické kultury patří malá soška z pálené hlíny, zobrazující nahou ženu. Podle místa svého nálezu dostala název Věstonická Venuše a rozhodně se nejedná o výtvor z nedávné doby – podle odhadů je stará 25 až 29 tisíciletí. Právě v době pozdního paleolitu nastupuje zcela nová kvalita umělecké tvorby, projevující se také vznikem nádherných jeskynních maleb a plastik. Věstonická Venuše patří k nejstarším a nejcennějším dokladům tohoto vzniku umění v užším slova smyslu. V posledních letech byl sice učiněn významný pokrok v objevování nejstarších dokladů umění u našich dávných předků – nejstarší ozdoby z Jižní Afriky mají stáří téměř 100 tisíc let – žádné tyto dávné projevy tvůrčího zaujetí se však nemohou vyrovnat umu, který předvedl dávný umělec na území dnešní jižní Moravy. Jeho úsilí o co nejdokonalejší ztvárnění nahé ženy s atributy plodnosti zachytil nezapomenutelným způsobem akademický malíř Zdeněk Burian (1905-1981). Literárním protějškem mistra Buriana byl v tomto ohledu stejně legendární spisovatel a archeolog Eduard Štorch (1878-1956), který zase Venuši „propašoval“ do svých Lovců mamutů. Venuše z Dolních Věstonic patří k nejznámějším na světě, není však samozřejmě jediná. Za její stejně slavnou „konkurentkou“ bychom nemuseli daleko. Je jí totiž rakouská Willensdorfská Venuše, dnes umístěná ve vídeňském Naturhistorisches Museum. Uměleckou kvalitou se moravské Venuši vyrovná, za dvojčata je však můžeme považovat jen stěží. Zatímco naše Venuše je tmavá a relativně štíhlá (i když hodně „buclatá“), její rakouský protějšek má světlou barvu a je podstatně podsaditější. Atributy ženské plodnosti – velká ňadra a široké boky – však nacházíme u obou. Svoji Venuši má dále také ráj paleolitických jeskynních nálezů – Francie. Venuše z Lespuque však byla vyrobena jiným způsobem – před mnoha tisíciletími ji neznámý umělec vyřezal z mamutího klu. Dodejme ještě, že sošky představující Venuše jsou známé také z paleolitických nalezišť v Německu, Itálii, na Ukrajině nebo v Rusku. Svoji vlastní Venuši má také sousední Slovensko.

———

Soška, která vstoupila do dějin archeologie. Po téměř třech desítkách tisíciletí došla slávy, o které si její dávný tvůrce z paleolitické jižní Moravy mohl nechat jen zdát. Kredit: Petr Novák, Wikipedie (CC BY-SA 2.0)

———

Věstonická Venuše však není jedinou známou Venuší u nás. V roce 1953 byla totiž objevena podobná soška také na ostravském vrchu Landek. Dostala proto jméno Landecká (či Petřkovská) Venuše a je velmi pozoruhodným dokladem „módních trendů“ v paleolitické tvorbě. Necelých pět centimetrů vysoké torzo bez hlavy bylo kdysi dávno vytvořeno z krevele. Soška má velmi netypické štíhlé proporce, které jsou tolik odlišné od „prostorově výrazných“ postav klasických Venuší. Petřkovská Venuše se dostala dokonce i do hledáčku fantastů, kteří v ní spatřují nefalšovanou pravěkou záhadu. Tvrdí totiž, že soška je v podstatě prvním kubistickým uměleckým dílem světa. Ale pojďme si konečně představit samotnou Věstonickou Venuši. O jejím původu a okolnostech vzniku samozřejmě nic nevíme. V období paleolitu nebylo zvykem doplňovat uměleckou tvorbu vlastním jménem, a tak pro nás její tvůrce (nebo více tvůrců?) zůstane navždy jen anonymní postavou. Moderní historie Venuše je už známa podstatně lépe. Sošku objevil dne 13. července 1925 tým archeologů, vedený slavným badatelem Karlem Absolonem. Na lokalitě, nacházející se mezi obcemi Dolní Věstonice a Pavlov, tehdy nebyl Absolon přítomen, přesto bývá označován za jejího objevitele. Keramická soška z pálené hlíny rozhodně nezaujala archeology na první pohled. Ležela ve změti úlomků dávného ohniště a navíc ani nebyla v jednom celku. Byla totiž rozlomená na dva kousky, které by ani při nejlepší fantazii nikdo nespojoval k sobě. Teprve po následném očištění byly oba kusy spojeny a odhalily svoji senzační podstatu. Šlo o pradávné zobrazení ženské postavy z doby lovců mamutů!

———

Věstonická Venuše není jedinou podobnou soškou, známou z našeho území. O několik tisíc let mladší je tzv. Petřkovická (či Landecká) Venuše, objevená roku 1953 v Ostravě. Kredit: Kozuch, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

———

Je jistě pravda, že uměleckou kvalitou Venuše nepředčí například Michelangelovy sochy – stačí si ale představit prostředky, s jakými musel pravěký umělec pracovat. Ostatně i srovnání stáří paleolitického a renesančního tvůrce mluví samo za sebe. Venuše je zhruba padesátkrát starší! Věstonická Venuše byla zřejmě vytvarována ze směsi obyčejné hlíny a vápence, což je netradiční kombinace (většina těchto sošek byla vytvarována z mamutoviny, kostí nebo kamene), načež byla vypálena do své definitivní podoby. V roce 2004 byl však proveden moderní výzkum za pomoci počítačové tomografie i laboratorních rozborů. Bylo tak například zjištěno, že soška je skutečně tvořena jemnou hlínou, která byla smíchána s vodou a doplněna drobným vápenitým materiálem, snad kousky kostí. Velmi zajímavou skutečností byl také objev otisku prstu na hýždích sošky. Zdá se, že patřil asi desetiletému dítěti. Byla snad Venuše dávnou dětskou hračkou? Nebo bylo dítě posledním z tlupy lovců mamutů, kdo se jí dotkl, než byla vyhozena na ohniště? To jsou otázky, na které už nikdy nenalezneme jistou odpověď. Jisté jsou alespoň rozměry Venuše – je vysoká 11,5 a v bocích široká 4,3 centimetru. V obličeji nenalezneme žádné rysy, pouze oči jsou naznačeny dvěma šikmými rýhami. Hlava nasedá přímo na trup, krk je nezřetelný. Prsa jsou zřejmě naddimenzovaná, povislá a levé je trochu větší. Dávný umělec se snažil být ve své tvorbě realistický – na zadní straně sošky jsou dokonce rýhami naznačeny tukové záhyby (dnes bychom řekli „faldíky“). Venuše však zřejmě nebyla ztvárněním reálné osoby. Její nadměrně vyvinuté tvary byly pro tento typ umění běžné. Měly nejspíš zobrazit ideální představu silné a dobře živené ženy, schopné přivádět na svět zdravé děti – budoucí lovce a významnou posilu kmene. V současnosti je Venuše nesmírně cennou součástí sbírek Moravského zemského muzea v Brně, konkrétně jeho ústavu Anthropos. Jen občas bývá zapůjčena pro potřeby velkých výstav, například Národnímu muzeu v Praze. Přestože její hodnota bývá považována za nevyčíslitelnou, v roce 2004 se o její stanovení pokusili američtí znalci umění. Stanovili hodnotu 40 milionů dolarů, tedy zhruba 750 milionů korun. Pro českou archeologii i naši širokou veřejnost má však hodnotu mnohem vyšší, která se skutečně nedá vyčíslit. Věstonická Venuše je zkrátka pojmem a legendou v každém smyslu.

———

Pozn. aut.: Text vychází z článku, který autor V. Socha napsal v roce 2012 pro časopis Tajemství české minulosti. Nesmí být bez svolení autora kopírován a publikován jinde.

———

Odkazy:

http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bstonick%C3%A1_venu%C5%A1e

http://www.rozhlas.cz/radio_cesko/exkluzivne/_zprava/1106114

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10484229199-tajemstvi-vestonickych-venusi/

———

Rok se s rokem sešel a nejen dinosauří paleontologie se nyní loučí s letopočtem 2015. Nechť je tedy nový rok ještě lepší, spokojenější a na zajímavé paleontologické objevy bohatší, než byl ten uplynulý! To přeje všem svým pravidelným i občasným návštěvníkům již více než desetiletý Dinosaurus Blog, přinášející stále „žhavé novinky staré miliony let.“ Níže ilustrace obřího azdarchidního ptakoještěra v porovnání s rogalem od předního českého ilustrátora pravěku Jiřího Svobody.

———

Tak co, kdo z nás má větší rozpětí?!? Kredit: Jiří Svoboda, 2015

———

…aneb Záhada pradávné dinosauří pokožky

Povrch těla drtivé většiny neptačích dinosaurů je pro nás stále velkou neznámou. Pouze nesmírně vzácné objevy otisků dinosauří pokožky (nebo povrchových útvarů typu štětinek a peří) nám po desítkách či stovkách milionů let ukazují, jak vypadala textura kůže těchto pradávných archosaurů. Máme tedy představu o tom, jaké vzezření měla kůže několika dinosaurů, jejichž fosilie se nám dodnes zachovaly i s otisky těchto struktur. Kromě proslulých opeřených dinosaurů z Číny, Španělska, Německa, Spojených států nebo Madagaskaru jsou to pak zejména dinosauři jako Carnotaurus sastrei (argentinský abelisauridní teropod), Edmontosaurus annectens (severoamerický kachnozobý dinosaurus), někteří severoameričtí ceratopsidi nebo jihoameričtí a opět i severoameričtí sauropodi (zejména pak dosud nepojmenovaný diplodokid z Howe Quarry s výraznými hřbetními „trny“). Podobné zajímavé objevy jsou obvykle spojovány zejména s fantastickými nálezy tzv. dinosauřích mumií, fosilií především kachnozobých dinosaurů s otisknutými měkkými částmi těla. Málokdo si ale podobné jevy spojuje s ikonickými dinosaury, jakými jsou Tyrannosaurus nebo Triceratops. A zatímco v případě „krále dinosaurů“ si na skutečně výraznější objev tohoto druhu ještě musíme počkat, u dosud nepopsaného exempláře třírohé tváře nám štěstí přálo v míře vrchovaté. Pokud se skutečně jedná o pravý otisk pokožky tohoto dinosaura, pak můžeme výrazně upravit naše představy o vzezření a fyziologii těchto povědomých ptakopánvých dinosaurů. Jak tedy vypadala pokožka triceratopsů? Opravdu se byli schopni bránit před hladovými tyranosaury svými domnělými „jedovatými“ ostny?

———

Úžasně zachovaná zkamenělina otisku kůže triceratopse, známého jako „Lane“. Jak se ukazuje, tito dinosauři skutečně nevypadali ani z hlediska textury své pokožky jako cokoliv, co známe ze současné přírody. Kredit: Black Hills Institute of Geological Research

———

Nedávno se na jistém webu objevil seznam s přehledem „deseti dinosaurů, kteří nebyli tím, za co je považujeme.“ U triceratopse zmiňuje autor (který není profesionálním paleontologem) několik pozoruhodných informací, o jejichž pravdivosti je třeba významně pochybovat. Kromě vyslovení možnosti, že triceratopsové byli možná částeční mrchožrouti, kteří se přiživovali na úlovcích tyranosaurů a krokodýlů (což může a nemusí být pravda) se objevuje také pofidérní informace o povrchu těla rohatého dinosaura. Ten měl být vybaven velkými šupinami, z nichž do stran trčely výrazné štětiny, podobné bodcům dikobraza, které prý mohly sloužit k odrážení dotírajících teropodů. Autor zachází dokonce tak daleko, že vyslovuje možnost jejich jedového zakončení, které sloužilo k „toxické“ válce s dravými dinosaury. Není jistě překvapením, že neexistuje jediná věta v odborném periodiku, která by něco podobného naznačovala. Jediným náznakem přítomnosti jedu u dinosaurů byly údajné jedové zuby čínského teropoda sinornitosaura, tento názor byl ale brzy vědeckou majoritou odmítnut. O povrchu kůže triceratopsů ale skutečně máme skvělé nové poznatky, ačkoliv ještě nebyly formálně vědecky publikovány. Vděčíme za ně úžasnému objevu jednoho z nejzachovalejších exemplářů triceratopse z Wyomingu, ke kterému došlo v roce 2002. Tento jedinec druhu T. horridus, známý jako „Lane“, je dnes umístěn v expozici Houston Museum of Natural Science. Zatím jsou k dispozici pouze snímky z novinových článků, které samozřejmě nemají hodnotu vědecké publikace, leccos ale mohou napovědět.

———

Replika fosilizovaného otisku kůže triceratopse, objeveného v roce 2002 ve Wyomingu. Kredit: Black Hills Institute of Geological Research

———

Již na první pohled si u úžasně zachovalého otisku povšimneme série velkých hexagonálních „šupin“ – tuberkul – o šířce kolem 6 centimetrů, oddělujících ještě větší oblé tuberkuly o průměru zhruba 10 centimetrů. Ty jsou skutečně osazeny jakýmisi středovými hrbolky, které někteří autoři na webu předběžně označují za báze oněch zmiňovaných ostnů a domnělých štětin. Zatím netušíme, k jakým účelům sloužily a zda vůbec měly nějakou praktickou úlohu. Zdá se ale pravděpodobné, že mohly být součástí jakéhosi dermálního „brnění“, které alespoň částečně vyztužovalo a chránilo zranitelné části trupu triceratopsů před čelistmi a drápy tyranosaurů (podobně jako jejich vyztužený masivní krční límec). Triceratops tak mohl být spolu se svým současníkem ankylosaurem jakousi obdobou „chodících tanků“. Když porovnáme otisky na kůži triceratopse jménem „Lane“ s otisky kůže kachnozobých nebo teropodních dinosaurů, musíme konstatovat, že se navzájem výrazně liší, a to nejen v jemných detailech texturování a celkové „kresby.“ Zajímavější ale je, že triceratopsí kůže se nejspíš výrazně lišila i od kůže ostatních jemu příbuzných ceratopsidů a nejpodobnější byla naopak kůži některých titanosaurních sauropodů. Zatím je tedy příliš brzy na jakékoliv přesnější závěry, ostatně zmíněný exemplář triceratopse ještě nebyl vědecky popsán a dostatečně podrobně prozkoumán za pomoci moderních zobrazovacích technologií. Každopádně se ale máme na co těšit, vždyť tento unikátní objev představuje pouze další z mnoha potvrzení pro jednu stále opakovanou skutečnost – totiž tu, že postupné odkrývání záhad a tajemství dávných dob patří k těm nejúžasnějším dobrodružstvím, jaké může věda člověku ve 21. století nabídnout.

———

Exemplář „Lane“, který po sobě zanechal i otisky kůže z poměrně velké části povrchu svého těla. Kostra je umístěna v expozici Houston Museum of Natural Science. Kredit: Agsftw, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

———

Odkazy:

http://markwitton-com.blogspot.cz/2015/12/dinosaur-scales-some-thoughts-for.html

http://www.smithsonianmag.com/science-nature/triceratops-wasnt-toxic-53573135/

http://rapidcityjournal.com/news/replica-of-rare-triceratops-skin-goes-on-display-in-hill/article_2b66c924-bcce-5c0d-bcbb-806cec3d1209.html

———

…aneb Jaké riziko skýtal obřím teropodům rychlý běh

Tyrannosaurus rex patří k nejoblíbenějším a nejčastěji zpodobňovaným druhohorním neptačím dinosaurům. Ačkoliv již dnes, po více než století od svého objevení, není největším známým teropodem, tento až sedmitunový obr s extrémně silným čelistním stiskem nepochybně dokázal budit hrůzu nejen ve svém životním prostředí na severozápadě někdejšího severoamerického kontinetu. Po pevninách Laramidie se zřejmě pohyboval rychlostí sprintujícího člověka, ačkoliv odhady skutečné rychlosti jeho běhu se velmi různí (v podstatě se pohybují mezi nějakými 17 a 80 km/h, což je samozřejmě extrémní rozptyl). Ve skutečnosti se tito mohutní, ale relativně kurzoriální dravci zřejmě pohybovali maximální rychlostí kolem 30 km/h, což je na poměry tak těžkého tvora velmi solidní rychlost. Odhadovat lokomoční potenciál tohoto dinosaura se v minulosti pokoušelo množství vědců a podle toho se lišil i jejich přístup k problematice. Zajímavou metodu zvolili před více než dvaceti lety James Farlow a dva jeho kolegové, kteří se zaměřili na problematiku z jiného úhlu – zkusili odhadnout, při jaké rychlosti běhu by se dospělý tyranosaurus každopádně zabil v případě ztráty rovnováhy a pádu. Vycházejí z předpokladu, že i kdyby toho daný dinosaurus byl schopen, neodvážil se tak rychle běžet. Není to samozřejmě nijak spolehlivá metoda, protože jednak nezaručuje, že by danou rychlost i v případě možnosti zranění nebo smrti dinosaurus „nezkusil vyvinout“ a jednak v rámci zkušeností ze současné přírody dobře víme, že i dnešní velká zvířata (sloni, nosorožci, žirafy) se pohybují relativně vysokou rychlostí navzdory nebezpečí zraňujícího či dokonce smrtelného pádu. Například téměř šest metrů vysoká dvoutunová žirafa dokáže běžet rychlostí až kolem 50 km/h, ještě těžší nosorožci a sloni dokážou vyvinout rychlost kolem 25 – 30 km/h (krátkodobě údajně i 40 km/h, ale zdrojem těchto tvrzení jsou jen nepříliš přesná a spolehlivá očitá svědectví). Tyranosaurus byl navíc dvounožec, oproti kvadrupedním savcům tedy postrádal dostatečně širokou opornou základnu a rychlý běh po nerovném terénu tak pro něho mohl skutečně představovat vysoké riziko.

———

Tyrannosaurus rex, jak se mohl jevit nešťastné kořisti několik vteřin před její smrtí. Jak se ale ukázalo, smrtelné nebezpečí hrozilo i samotnému obřímu teropodovi. Stačilo k tomu jen málo – jedno nešťastné zakopnutí na tvrdém povrchu, bez možnosti jej včas vybalancovat. Kredit: Luis V. Rey, blog Luis V. Rey Updates Blog

———

Paleontologové vycházejí z předpokladu, že Tyrannosaurus rex (vzorem pro vytvoření modelu jim byl exemplář MOR 555) byl vzhledem ke své poměrně „atletické“ tělesné stavbě aktivnější a rychlejší, než podobně velcí teropodi z jiných kladů. Tyranosauři byli na svoji velikost poměrně štíhle stavění a měli proporcionálně dlouhou část nohy pod kolenem, což odpovídá rychle se pohybujícím živočichům. Stejně jako další mohutná zvířata (například nosorožec tuponosý, prokazatelně schopný dosáhnout rychlosti až kolem 7,5 m/s – 27 km/h) zřejmě dokázal přejít z pomalé chůze do podstatně vyšší rychlosti. Využíval jí nejspíš ke krátkým spurtům při pronásledování a lovu kořisti. Farlow uvádí, že jeho výpočty se týkají pouze ideální situace při běhu po rovném a pevném terénu, který ale v prostředích výskytu tyranosaura nebyl příliš běžný. Souvrství Hell Creek například představuje zejména záplavové nížiny plné močálů a nízké vegetace, ve které bylo sotva možné vyvinout maximální (nebo jen vyšší) rychlost. Farlow bohužel vychází z naprosto nesmyslných a silně přemrštěných odhadů rychlosti tyranosaurů, založených na údajích Roberta T. Bakkera a Gregory S. Paula z 80. let, které udávají pro dospělé tyranosaury fantastických 20 m/s (72 km/h)! Autoři studie pak docházejí k závěru (dnes rovněž považovanému za poněkud přehnaný), že dospělý T. rex o hmotnosti 6000 kg mohl běhat rychlostí 10 m/s (36 km/h) nebo dokonce 15 m/s (54 km/h). Mohla je snad ovlivnit slavná scéna z tehdy aktuálního Jurského parku, kde tyranosaurus honí terénní automobil právě rychlostí kolem padesáti kilometrů za hodinu? Těžko říct, jisté ale je, že některé údaje ve zmíněné vědecké studii jsou skutečně velmi zajímavé. V sérii matematických výpočtů docházejí její autoři k závěru, že při pádu i při mnohem menších rychlostech pohybu se tak velký živočich jako tyranosaurus mohl snadno zabít nebo těžce zranit, zejména pokud by jeho trup a hlava dopadly přímo na pevnou zemi. Na několikatunové tělo působí gravitace velmi neúprosně, a to zvláště v případě, kdy se hlava nachází ve čtyřmetrové výšce a hrudník zhruba dva metry nad zemí. K jakému závěru tedy James Farlow a jeho kolegové Matt Smith a John Robinson ve své studii z roku 1995 dospěli?

———

Snímek názorně dokládá, jak lehce stavěný a „atletický“ byl mladý jedinec druhu T. rex oproti dospělému jedinci (kostra v pozadí). Mládě tyranosaura, které zde představuje slavný jedinec „Jane“, měřilo v 11 letech věku kolem 6 metrů na délku a vážilo asi 700 kg. Mladí tyranosauři dokázali zřejmě velmi rychle běhat, a to bez rizika, které podobná aktivita skýtala mnohem těžším dospělým jedincům. Kredit: Volkan Yuksel, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

———

Vědci nejprve spočítali tzv. indikátor síly, který určuje fyzickou zdatnost daného živočicha v závislosti na některých anatomických a fyzikálních specifikacích. Podle něj odhadli vlastní fyzický potenciál dinosaura a porovnali jej se schopnostmi současných zvířat větších rozměrů. Vzhledem k velmi krátkým předním končetinám tyranosaura předpokládali, že při zakopnutí či jiném důvodu ztráty rovnováhy by tento obří dravec nebyl schopen zbrzdit svůj pád. Vypočetli tedy síly, které by na padajícího šestitunového dinosaura působily. Výsledek je jednoznačný – pokud by jeho pád nezbrzdil měkký substrát nebo bujná nízko rostoucí vegetace, účinky dopadu na organismus by byly drtivé. Síla působící na samotný trup dinosaura (hmotnost kolem 4,5 tuny) při dopadu z výšky 1,5 metru by činila asi 260 000 newtonů a záporné tíhové zrychlení (decelerace) by dosáhlo hodnoty 6 g.  Hlava o hmotnosti až 700 kg by padala z výšky kolem 3,5 metru, což při dopadu představuje působení síly o hodnotě kolem 99 000 newtonů (záporné tíhové zrychlení až 14 g). Tělo i hlava by přitom na suché zemi udělaly po dopadu menší „kráter“ o hloubce asi 20 centimetrů! Při zmíněné rychlosti běhu 20 m/s by zmíněné efekty byly ještě podstatně větší. To samozřejmě nevylučuje možnost, že by se tyranosauři přesto o rychlejší běh občas nepokoušeli, výsledky studie ale ukazují, že navzdory mnoha nejistým proměnným bylo pro ně mnohem šťastnější okolností, pokud udrželi rovnováhu. I ze stoje nebo malé rychlosti padající tyranosaurus v plné dospělé hmotnosti si tedy mohl nešikovným pádem snadno přivodit vážné zranění, v nejhorším případě dokonce smrtelné. Dá se proto předpokládat, že na rozdíl od lehčích mladých tyranosaurů si plně dorostlí dospělci obvykle nechávali rychlost až na poslední chvíli jako východisko z nouze (například při delším hladovění nebo útěku před silnějším soupeřem stejného druhu). Nedá se říci, že scéna z Jurského parku, ve které tyranosaurus pronásleduje džíp, je zcela nesmyslná (i když tento teropod zřejmě dosahoval o trochu nižší rychlosti v běhu, než bylo ukázáno). Je ale jisté, že dospělci tohoto druhu se obvykle nesnažili o překonávání „křídových sprinterských rekordů“ příliš často. A pokud už se někdy tyranosaurus pořádně rozběhl, musel dávat velký pozor – každý rychlejší běh pro něj představoval potenciální ohrožení zdraví nebo dokonce i života. Je možné, že množství vyhojených fraktur na kostech trupu i končetin některých dosud objevených fosilních koster svědčí právě o takových případech…

———

Slavná scéna z filmu Jurský park, kde dospělý exemplář tyranosaura stíhá terénní automobil s posádkou tvořenou Robertem Muldoonem, Ellie Sattlerovou a Ianem Malcolmem. Vtipný je nápis v dolní části zpětného zrcátka, který k jistě velké radosti řidiče oznamuje, že „objekty ve zpětném zrcátku jsou ve skutečnosti blíž, než se jeví.“ Zda ale dokázal tyranosaurus opravdu tak rychle běžet (nemluvě o přeražení velké větve stromu), zůstává velkou otázkou.

———

Odkazy:

http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC1634776/

http://www.newscientist.com/article/mg14819982-600-the-bigger-they-come-the-harder-they-fall/

http://www.abc.net.au/science/slab/trex/story.htm

Farlow J.O, Smith M.B, Robinson J.M. Body mass, bone “strength indicator”, and cursorial potential of Tyrannosaurus rex. J. Vertebr. Paleontol. 1995;15:713–725. (studie)

———

…aneb Kudy chodil T. rex na špacír

Je zajímavé, jak nové objevy často nečekaně korespondují s tématem článku z předchozího týdne. Tak je tomu i dnes, kdy týden po publikování příspěvku o riziku pádu pro běžícího tyranosaura doplnilo toto téma publikování studie o objevu vůbec první nezpochybnitelné série stop tyranosaura (Tyrannosaurus rex). Není přitom podstatné, že v tomto případě nejde o dospělého jedince a zároveň se jedná pouze o velmi krátkou sérii tří otisků. Důležité je, že máme k dispozici první doklad o dynamice a rychlosti chůze příslušníka nejpopulárnějšího dinosauřího druhu vůbec. Do dnešní doby bylo objeveno několik fosilních otisků stop velkého pozdně křídového teropoda, který nejspíš patří druhu T. rex (zejména se jedná o ichnotaxon Tyrannosauripus pilmorei z Nového Mexika). Přesto jsou tyto nálezy velmi vzácné a proto i vědecky cenné. Všechny dosavadní objevy daného druhu představují pouze izolované otisky, podle některých vědců známe dokonce jen dva akceptovatelné exempláře. Nový objev ze souvrství Lance ve Wyomingu je tedy více než zajímavý. Fosilní otisky byly objeveny u malého města Glenrock a jsou známé již delší dobu. Jako jeden z prvních je zde údajně viděl paleontolog Scott Persons z kanadské Univerzity v Albertě, když ještě jako třináctiletý chlapec navštívil zdejší skromnou instituci Glenrock Paleon Museum. Kurátor muzejních sbírek Sean Smith mu tehdy stopy ukázal a možná se i podílel významnou měrou na dalším směřování Personsovy vědecké kariéry (dnes je postdoktorálním studentem paleontologie na zmíněné univerzitě). Persons na otisky nezapomněl, a když se do Glenrocku po letech vrátil, nabídl Smithovi možnost podrobného vědeckého výzkumu a publikování výsledků v odborném periodiku. A to se právě nyní stalo, když byly stopy vědecky popsány v paleontologickém časopise Cretaceous Research (v doslovném překladu „křídový výzkum“). Čím je tedy nová studie, resp. objekt jejího zájmu, tolik významná?

———

Otisk tříprsté stopy velkého dravého dinosaura, pravděpodobně nedospělého exempláře druhu T. rex. Objev série tří stop pochází ze sedimentů souvrství Lance u městečka Glenrock ve Wyomingu. Kredit: Scott Persons

———

Již na první pohled je zřejmé, že poměrně velké tříprsté stopy s otisky drápů (nejlépe zachovaná stopa dokonce odhaluje otisk malého čtvrtého prstu) byly vytvořeny velkým teropodním dinosaurem. Vzhledem k souvrství a stáří sedimentů je jediným možným původcem takto velké stopy právě Tyrannosaurus rex (znovu se ale objevila snaha o „legalizaci“ již obecně opuštěného vědeckého jména Nanotyrannus lancensis, takže pokud jde o vědecky platný taxon, představoval by druhou možnou variantu). Trojice stop se nachází na pískovcovém bloku a jejich příslušnost k tyranosauridům je nezpochybnitelná. Pozoruhodná série stop několika tyranosauridů již byla v nedávné době objevena v Britské Kolumbii, nepatřila ale samotnému tyranosaurovi. V tomto případě už téměř s jistotou jde o doklad dávné procházky populárního teropoda. Před 66 miliony let se na tomto místě procházel subadultní jedinec tyranosaura nebo snad dospělý nanotyranus a zanechal po sobě trojici otisků dostatečně kvalitní, aby na ně bylo možné aplikovat i známý vzorec pro výpočet rychlosti pohybu. V tomto případě bylo propočteno, že dravý dinosaurus kráčel rychlostí mezi 4,5 – 8 km/h (1,2 – 2,2 m/s). To zhruba odpovídá rychlé chůzi nebo pomalému běhu člověka. Nepochybně přitom nešlo o „spěchající“ zvíře, ostatně na takto měkkém podkladu by zřejmě ani nemohl vyvinout podstatně vyšší rychlost. Ačkoliv tedy nejde o důkaz, že se tyranosauři dokázali rychle pohybovat, i série stop kráčejícího tyranosaura nám může mnoho napovědět. Je totiž evidentní, že šlo o kurzoriálního tvora, schopného v případě potřeby na pevném podkladu výrazně zrychlit. Délka kroku navíc napovídá, že i při relativně klidné chůzi dokázal dinosaurus urazit větší vzdálenost svižnějším tempem než většina býložravých dinosaurů žijících ve stejném prostředí. A jak známo, dravec nepotřebuje být nejrychlejší ze všech. Úplně postačí, když je rychlejší, než jeho nejpomaleji se pohybující kořist.

———

Pravděpodobně největší známá stopa tyranosaura, označovaná jako Tyrannosauripus pilmorei. Byla objevena roku 1983 v Novém Mexiku a má délku 83 cm a šířku 71 cm. Kredit: Rufous-crowned Sparrow, Wikipedia

———

Odkazy:

http://phys.org/news/2016-01-track-tyrannosaur-trail.html

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0195667115301452

Sean D. Smith, W. Scott Persons IV & Lida Xing (2016) A tyrannosaur trackway at Glenrock, Lance Formation (Maastrichtian), Wyoming. Cretaceous Research 61: 1-4 doi:10.1016/j.cretres.2015.12.020

———

…aneb Představuje se Notocolossus

Psát zdlouhavě o tom, že Argentina je rájem pro zájemce o obří titanosaurní sauropody by bylo nošením dříví do lesa. Stačí jen uvést, že v Americkém přírodovědeckém muzeu máme momentálně již vystavenou smontovanou repliku kostry jednoho z největších známých titanosaurů a slavný britský „televizní přírodovědec“ David Attenborough o něm v těchto dnech uvádí nový dokumentární seriál. Obří dinosaurus s kostrou o délce 37 metrů a živou hmotností přes 70 metrických tun ještě nebyl vědecky popsán, a tak nejen milovníci rekordních tabulek nyní netrpělivě čekají na oficiální studii. Snad abychom se ale mezitím nenudili, paleontolog Bernardo González Riga se svými kolegy představil jiného gigantického sauropoda, jehož fosilie byly objeveny opět v Argentině – konkrétně ve svrchnokřídovém souvrství Plottier na území provincie Mendoza. Vědecká studie je mimochodem volně ke stažení v prvním odkazu. Objeveny byly sice jen fragmenty kostry, nicméně na poměry velkých titanosaurů je fosilní materiál poměrně slušně kompletní. Z číselných údajů o rozměrech nás zaujme především mohutná pažní kost o délce 176 cm a jeden dorzální obratel, který by měl v kompletním stavu šířku asi 150 cm. Zajímavostí je také dochované téměř kompletní „chodidlo“ zadní nohy dinosaura. Ke cti slouží autorům studie nejen precizní měření a podrobná publikace výsledků, které jsou navíc v open acces, nýbrž i skutečnost, že se ve snaze o větší popularitu neuchýlili k neoprávněným výrokům o objevu „největšího známého dinosaura.“ To se bohužel již dříve stalo mnoha jejich kolegům, ačkoliv na takové vyjádření neměli nárok. Nemají ho ani González Riga s kolegy, ale zároveň nejsou od jeho platnosti výrazně daleko. Jejich sauropod se totiž jednoznačně řadí do prestižního klubu zvířat přímo kolosálních rozměrů. Zároveň pak potvrzuje neuvěřitelné prvenství jihoamerického státu v množství objevených megasauropodů – Argentina jich má nyní přibližně již celou desítku.

———

Silueta nového titanosaura ve srovnání s postavou dospělého člověka. Je zřejmé, že Notocolossus patřil k největším tvorům, kteří se kdy procházeli po suché zemi. Absolutním velikostním rekordmanem však nebyl. Kredit: González Riga et al., web Nature.com

———

Má to ostatně i ve jméně, které zní Notocolossus gonzalezparejasi, v překladu „jižní kolos Dr. J. G. Parejase“. Druhové jméno je poctou muži, který po dvě desítky let provázel paleontology, pomáhal jim a zasloužil se o vytvoření chráněné rezervace s dinosauřími fosiliemi. Celkem byly objeveny fosilie dvou jedinců, většího (UNCUYO-LD 301) na ploše 8 x 8 metrů a menšího (UNCUYO-LD 302) na ploše 5 x 5 metrů. Obě fosilní kostry ležely zhruba čtyři sta metrů od sebe ve stejné vrstvě o stáří přibližně 86 milionů let. Jedná se nepochybně o zástupce kladu Lithostrotia s blízkými příbuzenskými vazbami k vloni popsanému obřímu druhu Dreadnoughtus schrani. Jak již bylo zmíněno, nejzajímavější okolností objevu je plně zachované chodidlo, které je velkou vzácností. Jde také o vůbec první podobný nález u obřího sauropoda s odhadovanou hmotností, řekněme, nad 40 metrických tun. Dosud byla tato část kostry v kompletním stavu známá jen u čtyř titanosaurů: u rodů Epachthosaurus, Opisthocoelicaudia a dvou dosud nepojmenovaných exemplářů (také u brazilského rodu Tapuiasaurus, tam ale zatím nebyla formálně popsána). Jedná se tedy o jedinečný nález, který by mohl osvětlit zajímavé biomechanické aspekty lokomoce u takto obřích živočichů. Tím už se konečně dostáváme i k samotné velikosti dinosaura. Na základě dostupného fosilního materiálu a srovnání s jinými, lépe zachovanými titanosaury autoři studie odhadují, že šlo o dinosaura s hmotností 40 až 66 metrických tun. K tomu dospěli na základě odvození hmotnosti z průměru dlouhých kostí končetin, což ale nemusí být zcela spolehlivá metoda. Postupy tzv. objemového odhadu dospěli autoři k revidovanému odhadu hmotnosti asi 45 metrických tun. I tak by se jednalo o jednoho z největších známých dinosaurů, a tím vlastně i suchozemských obratlovců vůbec. Délka nového dinosaura je velmi hrubě odhadována asi na 25 až 28 metrů, ale mohla činit i mnohem víc – bohužel nemáme k dispozici dostatečně kompletní úsek kostry, zejména její ocasní části. Notocolossus každopádně dokládá, že ze světa gigantických sauropodních dinosaurů se nám dochovaly zatím jen střípky informací a dá se předpokládat, že dlouhokrkých obrů bude nejen z patagonských skal časem vyproštěno ještě mnohem více…

———

Rekonstrukce přibližného vzezření obřího sauropoda, jehož velikost vynikne i při srovnání se dvěma abelisauridními teropody v popředí. Dinosaurus vážil asi tolik, co deset dospělých slonů. Kredit: Taylor Maggiacomo/Carnegie Museum of Natural History and Carnegie Mellon University

———

Odkazy:

http://www.nature.com/articles/srep19165

http://svpow.com/2016/01/20/notocolossus-is-a-beast/

http://phys.org/news/2016-01-fossil-discoveries-huge.html

http://www.post-gazette.com/ae/art-architecture/2016/01/20/Humongous-but-not-largest-dinosaur-discovered-in-Argentina/stories/201601190158

———

Aneb Je třímetrová mezera skutečná?

V létě roku 1980 publikoval geolog Walter Alvarez se svým slavným otcem Luisem a dvěma chemiky z Berkeley stěžejní a průlomovou studii, potvrzující možnost, o které přemýšleli někteří badatelé již dříve. Na základě náhodně zjištěného navýšení obsahu kovu platinové skupiny iridia v hraniční jílové vrstvě K-T (zjištěné v té době pouze v italských vápencích u městečka Gubbio a u dánského útesu Stevns Klint) autoři studie vypočítali, že v době před 65 miliony let (dnes víme, že to bylo spíše o milion let víc) se musel se Zemí srazit asi desetikilometrový asteroid nebo kometární jádro, což způsobilo uložení onoho nadbytečného iridia, zároveň ale také – a to je samozřejmě mnohem podstatnější – vyvolalo zatím poslední hromadné vymírání v dějinách naší planety. Právě to vymírání, kterému padli za oběť dinosauři, ptakoještěři, velcí mořští plazi a další nanejvýš zajímaví druhohorní tvorové. Vědecká studie se stala předmětem vášnivých sporů, zejména paleontologové vychovaní v tradicích Lyellova uniformitarianismu měli s jejím přijetím značné potíže a badatelé jako Charles Officer se s myšlenkou vraždícího mimozemského tělesa nesmířili nikdy. Objevily se také početné alternativní teorie, zejména ta vulkanická (jak dnes ale víme, tzv. Dekkánské trapy v Indii mohou nicméně s dopadem úzce souviset). Důkazy pro ohromný impakt se postupně hromadily (šokový křemen, tektity, sedimentární doklady tsunami, impaktní sférule ad.) a zejména objev samotného kráteru Chicxulub (ke kterému došlo již v 70. letech, ale oficiálně představen byl počátkem let 90. let) již většinu oponentů umlčely. Dopad velkého tělesa na úplném konci křídy je tedy realitou, dožili se ho ale neptačí dinosauři? Mnozí paleontologové o tom kupodivu v průběhu 80. let začali pochybovat.

———

Geologická mapa oblasti Raton Basin, v jejíchž svrchnokřídových sedimentech leží doklady o jedněch z posledních žijících neptačích dinosaurů. Pochází odtud také významné doklady o samotném K-T impaktu. Oblast se rozkládá na severovýchodě Nového Mexika a na jihovýchodě Colorada. Kredit: Ronald C. Johnson and Thomas M. Finn – US Geological Survey Bulletin 2184-B, „Potential for a Basin-Centered Gas Accumulation in the Raton Basin, Colorado and New Mexico“, p.2. (Wikipedie)

———

Důvodem byla tzv. třímetrová mezera („3 m gap“) ve fosilním záznamu, která byla zjištěna především v horninách souvrství Hell Creek. Právě tato geologická formace představuje jeden z nejúplnějších záznamů z této doby ze suchozemských ekosystémů nejen v Severní Americe, ale na celém světě. I proto se v minulosti někteří vědci dopouštěli chyby, když extrapolovali záznamy z těchto sedimentů na celosvětovou situaci na konci křídy. Protože v souvrství Hell Creek je skutečně na většině míst pod jílovou vrstvou K-T zhruba třímetrová mezera bez zkamenělin dinosaurů, vedlo to vědce k domněnce, že dinosauři tady už zhruba 100 000 let před dopadem nežili. Mnozí paleontologové (například David Archibald a William Clemens) tak argumentovali, že vymírání nebylo katastrofické (natož zaviněné mimozemskou příčinou), ale zcela pozvolné a graduální, způsobené nejspíš změnami v oceánském proudění, regresí hladiny oceánů a extrémně intenzivní sopečnou činností. Dinosauři měli zkrátka vymírat pomalu a postupně a samotného dopadu se buď vůbec nedožít, nebo ho v podobě zubožených populací sledovat jen jako poslední ránu z milosti. Dnes máme k dispozici dostatek důkazů, že ve skutečnosti se dinosauři dožili tohoto konce v plné svěžesti a stále vysoké druhové rozmanitosti, ačkoliv možná nebyla tak pestrá jako u populací žijících o deset milionů let dříve. Ale co se stalo s onou třímetrovou mezerou? Ve skutečnosti už byla dávno zaplněna. Jak se totiž ukázalo, šlo spíše o výsledek jisté statistické okolnosti, která vede k tomu, že ke konci existence dinosaurů jejich zkamenělin ve vrstvách výrazně ubývá a z nekompletního nebo výběrového vzorku se tak může zdát, že vyhynuli dříve než ve skutečnosti (tzv. Signor-Lippsův efekt). A tak stačilo o několik desítek tisíc hodin práce v terénu navíc a třímetrová mezera se natolik smrskla, že prakticky přestala existovat.

———

Výchoz sedimentů z hranice křídy a paleocénu ve Státním parku Trinidad Lake v oblasti Raton Basin na území jižního Colorada. Přechod mezi oběma velkými érami (mezozoikem a kenozoikem) je zde dobře patrný i na změně barvy daných sedimentů. Autor: Nationalparks, Wikipedie (CC BY-SA 2.5)

———

Dobrovolníci, pracující pro Milwaukee Public Museum již v 90. letech postupně snížili rozpětí mezery ze tří metrů na 1,7 metru a nakonec i na pouhých 60 centimetrů. V roce 2011 pak byl objeven fragment rohu triceratopse dokonce jen 13 cm pod vrstvou K-T. Obecně uznávanějším je ale spíše jiný objev z počátku 90. let, který byl učiněn v Raton Basin na území jižního Colorada (nedaleko města Trinidad, v lokalitě Berwind). Odborník na fosilní stopy Martin Lockley zde se svými kolegy odkryl vrstvu se sériemi dinosauřích stop (nemohlo tedy jít o druhotně uložený nález). Kromě objevu vůbec první známé tyranosauří stopy (ichnotaxon Tyrannosauripus pilmorei) byla objevena série stop kachnozobého dinosaura, ležící pouhých 37 centimetrů pod „iridiovou vrstvou“. Nález byl publikován v roce 1994 a vzbudil značnou pozornost. Podle odhadů na základě porovnání rychlosti sedimentace v současných subtropických ekosystémech se Lockley domnívá, že zmíněný hadrosaurid žil jen několik tisíciletí před dopadem kosmického tělesa. To prakticky znamená, že dinosauři žili z geologického hlediska ještě těsně před onou událostí a téměř s jistotou se jí i dožili. Třímetrová mezera byla navíc při stejné příležitosti porušena ještě několikrát – série stop kachnozobých a rohatých dinosaurů zde totiž nebyly od hranice K-T vzdáleny více než 1 až 2 metry. Tyranosauří stopa byla naproti tomu uložena podstatně níže, asi 20 metrů pod iridiovou vrstvou. Pozici správné vrstvy K-T odvodili vědci zejména palynologickou analýzou pylových zrn. Každopádně je jisté, že dinosauři se dožili až katastrofického bodu ve vývoji života na Zemi v době před 66,0 milionu let, kdy na Zemi dopadlo těleso o velikosti Mount Everestu rychlostí desítek kilometrů za sekundu a kdy zuřily sopky v Indii pro nás nepředstavitelným způsobem. Ať už vyhynutí dinosaurů bylo rychlé nebo pomalé a mělo jakýkoliv průběh, jedno je jisté – impakt pro ně nebyl jen jakousi pozdní, poslední ranou z milosti…

———

Jedním z posledních „potvrzených“ neptačích dinosaurů, kteří nám po sobě zanechali fosilní doklady, byl nejspíš hadrosaurid rodu Edmontosaurus. Tito velcí býložravci obývali tehdejší pevninu Laramidie ještě přinejmenším několik tisíc let před dopadem planetky do oblasti proto-Karibiku. Nejspíš se ale stali i očitými svědky této zásadní události. Autor: Nobu Tamura, Wikipedie (CC BY 2.5)

———

Odkazy:

http://articles.adsabs.harvard.edu//full/1994LPICo.825…89P/0000090.000.html

http://www.sciencemag.org/news/2011/07/case-closed-dino-killer

http://paleo.cc/paluxy/maps97a.htm

———

…aneb Další překonaná hypotéza

Supernova je velmi vzácný astronomický úkaz, který nastává na konci poslední vývojové fáze masivní hvězdy. Závěr života obří a velmi hmotné stálice má podobu gigantické exploze, která představuje katastrofickou destrukci hvězdy i jejího blízkého okolí. Na krátkou dobu se pozorovatelům z daného místa ve vesmíru (například Země) na obloze objeví jasná „nová hvězda“, jejíž jas postupně během několika týdnů až měsíců slábne, až nakonec objekt přestane být viditelný. Je ovšem nepředstavitelné, jakou intenzitu musí tato hvězdná exploze mít, protože nakrátko dokáže přezářit celou galaxii. O jak vzácný jev se jedná, dokazuje i skutečnost, že za poslední tisíciletí byly pozorovány pouhé tři případy supernovy v Mléčné dráze viditelné pouhým okem. Poslední z nich byla slavná Keplerova supernova z roku 1604, která byla na podzim toho roku dobře viditelná po dobu více než tří týdnů v souhvězdí Hadonoše. Je nicméně jisté, že v průběhu minulých tisíciletí nebo dokonce milionů let geologického času byly supernovy mnohokrát ze Země pozorovatelné. Existuje však také hypotéza, která tento pozoruhodný astronomický jev nevnímá jen jako externí, pro směr vývoje života na Zemi zcela neškodnou záležitost. Vychází z předpokladu, že pokud by se explodující mohutná hvězda proměnila v supernovu dostatečně blízko naší sluneční soustavy, Zemi by zaplavila extrémně silná dávka smrtelné radiace, která by mohla vyvolat masové vymírání. A skutečně, již deset let před publikováním Alvarezovy impaktní teorie v roce 1980 byla poprvé veřejně představena vědecká studie o vymírání K-T, způsobeném právě explozí jakési hypotetické blízké supernovy. Jsou ale pro tuto myšlenku dostupné jakékoliv solidní důkazy?

———

Pozůstatek nejjasnější historicky zaznamenané supernovy SN 1006, jak jej zvěčnila rentgenová observatoř NASA Chandra. Před 1010 lety zazářila na nebi jako „nová hvězda“, kterou pak coby bod jasnější než planeta Venuše mohli pozorovat lidé ze Severní Ameriky, Evropy, Egypta, Iráku i Číny. Mohla nějaká blíže se odehrávající exploze hmotné hvězdy ukončit éru dinosaurů? Snímek Smithsonian Institution, převzato z Wikipedie

———

Na počátku 70. let vystoupil s hypotézou o vraždící supernově na konci křídy kanadský paleontolog Dale Russell (kterého již známe jako spoluautora modelu tzv. dinosauroida). Russell byl jedním z mála paleontologů, kteří brali vážně možnost mimozemské příčiny vymírání na konci křídy. Podle jeho názoru mohla exploze blízké supernovy zaplavit Zemi smrtícím vysokoenergetickým zářením, kterému byli více vystaveni velcí živočichové jako dinosauři, zatímco menší tvorové (ptáci, obojživelníci, savci, ještěři apod.) se většinou dokázali schovat a období nejhoršího ozáření tak s určitými ztrátami přečkali. Russella nebrali příliš vážně jeho kolegové paleontologové, zato astronomové a astrofyzici našli v jeho myšlence zajímavý opěrný bod. Již roku 1972 publikovali dva kanadští astrofyzici V. A. Hughes a D. Routledge studii, ve které dokonce oznamují objev pozůstatků skutečného původce vymírání K-T. Měl jím být velký plynový oblak, který se stále rozpíná rychlostí asi 6 km/s a jeho střed se nachází zhruba 900 světelných let od Slunce. Hlavní osa přibližně eliptického oblaku měla mít průměr asi 4200 světelných let a hmotnost objektu činila asi tří miliony našich Sluncí*. Následné výzkumy nasvědčovaly možnosti, že jde o pozůstatek gigantické supernovy, která explodovala právě v době před asi 65 miliony let, na konci pozemského období křídy. Smrtonosné záření by se k Zemi dostalo jen necelých devět století po události, což je z geologického hlediska nepostřehnutelný okamžik. Pozůstatkem po supernově má být i tzv. Gouldův pás, zahrnující mladé hvězdy o velmi nízkém stáří (asi 30 až 50 milionů let). Ty tedy podle původního odhadu vznikly jako přímý důsledek supernovy**. Ačkoliv se exploze udála ve větší vzdálenosti, než jaká bývá považována za nebezpečnou, extrémní intenzita kosmické události měla podle autorů studie tentokrát „hlavní slovo“.

———

Slavná jílová vrstva K-T (nově K-Pg) v Coloradu, obohacená iridiem. Walter Alvarez se nejdřív domníval, že by mohlo jít o důkaz exploze blízké supernovy, tuto hypotézu ale brzy vyvrátily výsledky fyzikálně-chemického rozboru hraničních sedimentů. Kredit: Anky-man, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

———

Astronomové propočítali z dostupných dat intenzitu oné události a došli k závěru, že muselo jít o nevídaně silnou supernovu, možná pak dokonce ani nešlo o explozi masivní hvězdy. Prstenec šířícího se materiálu měl ale každopádně představovat „vlnu smrti“, která zaplavila naši planetu právě v kritické době a kromě úžasné podívané na noční i denní obloze měla vést i k velkému vymírání. Od této odvážné hypotézy se ale postupně upustilo, a to zejména pečlivým chemicko-fyzikálním rozborem sedimentů na hranici křídy a paleogénu. Když Walter Alvarez se svým týmem objevil neobvykle vysoký obsah iridia ve vzorku jílové vrstvičky K-Pg z italského Gubbia, jeho první interpretací nebyl dopad asteroidu, ale právě již dříve postulovaná myšlenka supernovy. Jeho otec, nositel Nobelovy ceny za fyziku Luis Alvarez potom navrhl, aby se pokusili pátrat po prvcích, které by exploze supernovy nepochybně v daných vrstvách uložily. Jedním z nejlepších ukazatelů takové události by měl být izotop plutonia Pu 244 s poločasem rozpadu kolem 80 milionů let, a tak v Berkeley zaměřili svoji analýzu vzorku právě tímto směrem. Ačkoliv ale jejich extrémně detailní a na poměry roku 1980 velmi vyspělé technologie dokázaly detekovat i ty nejnepatrnější stopy daných prvků, po izotopu Pu 244 nenašli sebemenší stopu. Krásná, byť poněkud znepokojující teorie se tak rozpadla jako domeček z karet. Další průběh událostí už je dobře známý – Alvarezův kolega z Berkeley Chris McKee navrhl, že třicetinásobné navýšení obsahu iridia v hraniční vrstvě K-Pg mohl způsobit dopad planetky, což otočilo pátrání tím správným směrem. Supernovy jsou navzdory svému exotickému popisu zcela reálnou a dnes již poměrně dobře pochopenou událostí, ke které v rozsáhlém vesmíru dochází pravidelně a ve značném množství. Dinosaury ani jejich další nešťastné současníky ale vražedné záření na konci křídy nejspíš nevyhubilo…

———

Mezi přímé oběti hromadného vymírání na konci křídy patřil také menší rohatý dinosaurus rodu Leptoceratops, který obýval před 66 miliony let západ Severní Ameriky (Laramidii). Při délce kolem dvou metrů dosahoval maximální hmotnosti asi 200 kilogramů. Kredit: Nobu Tamura, Wikipedie (CC BY 3.0)

———

* Studie údajně dokládá explozi masivní hvězdy v podobě Supernovy III. typu před zhruba 65 miliony let. Mělo se jednat o individuální událost nebo dokonce „řetězovou reakci“ explozí supernov ve vzdálenosti kolem 880 světelných let od Země. Pozůstatkem této dávné události pak měl být pozorovaný eliptický prstenec expandujícího plynu o rozměrech 1300 x 560 parseků s epicentrem ve vzdálenosti 270 pc od Slunce. Autoři dále předpokládali, že ačkoliv je vzdálenost 880 světelných let nad odhadovanou hranicí pro ovlivnění biosféry, exploze byla natolik silná, že šoková vlna i záření zanechalo stopy na povrchu Měsíce a planet sluneční soustavy a mohlo způsobit velké vymírání na konci křídy. Jedním z „důkazů“ měla být i kontaminace laboratorně zkoumaného měsíčního povrchu, obsahujícího nadměrné množství uhlíkatých sloučenin.

** Podle novější vědecké studie z roku 2009 vznikl tento útvar asi před 30 miliony let jakousi energickou kolizí oblasti temné hmoty s místním molekulárním mračnem. Podobné útvary už přitom byly pozorovány i v jiných galaxiích.

———

Odkazy:

http://www2.lbl.gov/Science-Articles/Archive/dinosaur-extinction.html

http://www.pnas.org/content/92/1/235.full.pdf

http://undsci.berkeley.edu/lessons/pdfs/alvarez_woflow.pdf

https://en.wikipedia.org/wiki/Plutonium-244

http://adsabs.harvard.edu/full/1972AJ…..77..210H

http://www.nature.com/nature/journal/v229/n5286/abs/229553a0.html

Nature 229, 553 – 554 (19 February 1971); Supernovae and the Extinction of the Dinosaurs DALE RUSSELL* & WALLACE TUCKER†

Hughes, V. A.; Routledge, D, 1972. „Expanding ring of interstellar gas with center close to the Sun“ Astronomical Journal; v. 77(3) p. 210-214; Apr 1972.

———