…aneb Způsobila konec dinosaurů neznámá blízká stálice?

Hypotetická „hvězda smrti“, nesoucí název starořecké bohyně pomsty a božské odplaty, je dnes již poměrně známým pojmem a patří také k nejkontroverznějším myšlenkám současné paleontologie i astronomie. Přesto o ní dosud značná část veřejnosti neví, a to navzdory faktu, že kdyby tento domnělý vesmírný objekt existoval, mohl by do budoucna spolurozhodovat o celém osudu života na naší planetě. Ale hezky popořádku. Všechno začalo v roce 1980, kdy otec a syn Alvarezové odhalili tehdy fantasticky znějící skutečnost – že přinejmenším v jednom případě způsobil velké masové vymírání na Zemi dopad mimozemského tělesa. Tím případem bylo samozřejmě proslulé vymírání K-T, které před 66 miliony let postihlo neptačí dinosaury, ptakoještěry a mnoho dalších skupin tehdejších organismů. O dějinách výzkumů této události i o účincích dopadu desetikilometrového asteroidu jsem na blogu již psal, zaměřme se tedy na další události, vedoucí až k vyslovení domněnky o existenci hypotetické hvědy smrti. Ať už si o účincích srážky planetek se Zemí myslíme cokoliv, je jisté, že i nejmírnější scénář musí v případě několikakilometrového tělesa způsobit zkázu nepředstavitelných rozměrů. Mnozí paleontologové se i po zveřejnění Alvarezovy teorie této představě dlouho bránili a dokonce jejího autora (i ostatní spoluautory, včetně otce Waltera L. Alvareze Luis Alvarez, který byl nositelem Nobelovy ceny za fyziku) zesměšňovali. Přesto se mezi paleontology objevili někteří, jimž představa srážky velkého* kosmického tělesa s naší planetou nevadila, ba naopak. V roce 1983 přichází David M. Raup a John Sepkoski s děsivou a zároveň fascinující teorií – velká vymírání se podle jejich názoru opakují každých přibližně 26 milionů let. Jedinou možností této periodicity je přitom nějaký pravidelný astronomický cyklus, který má co dělat se Sluneční soustavou. Jejich odpovědí byla dosud neznámá hypotetická hvězda, která se ve zmíněných časových odstupech blíží ke Sluneční soustavě a působí příval velkých asteroidů a komet, „vystřelených“ směrem ke Slunci a vnitřním planetám naší hvězdné soustavy. Tato záhadná „průvodcovská“ hvězda našeho Slunce má být tedy přímou příčinou pravidelně se opakujících vymírání na Zemi už po stovky milionů let! Oba paleontologové měli své tvrzení podložené velkým množstvím paleontologických dat, která nashromáždili za dlouhá léta práce v terénu. Velká vymírání se ve fosilním záznamu skutečně jakoby opakovala v pravidelných intervalech se střední hodnotou kolem 26-30 milionů let.

…

Přibližný vzhled hvězdy z kategorie červených trpaslíků. Z blízka by měla na pohled spíše oranžový nádech. Takto nějak by mohla vypadat i hypotetická hvězda smrti Nemesis. Kredit: NASA/ESA, Wikipedie

…

Svůj koncept zaslali paleontologové experimentálním fyzikům Luisi Alvarezovi a jeho kolegovi Richardu Mullerovi, přičemž s nemalou mírou nervozity čekali na jejich verdikt. A ten byl možná trochu překvapivě velmi příznivý. Oba fyzikové potvrdili, že přinejmenším v teoretické rovině je existence neznámého slunečního souputníka možná a pokud paleontologická data nasvědčují oné periodicitě, pak by na Raupově a Sepkoskiho myšlence mohlo něco být. Muller pak vytvořil model, který simuloval tuto astronomickou situaci. Propočítal, že aby byla Nemesis na stabilní oběžné dráze a od Slunce ji neodtáhly gravitační účinky sousedních hvězd, musela by se nacházet ve vzdálenosti kolem 2,8 světelného roku (přibližně 26,5 bilionu kilometrů), tedy bezmála o polovinu blíž, než nejbližší skutečně známá hvězda Proxima Centauri**. Podle Alvarezovy představy pak Nemesis při průletu vnější částí Oortova oblaku strhává svojí gravitací tamní materiál v podobě planetek a komet a vysílá jej do vnitřních částí Sluneční soustavy, kde se mohou srazit s měsíci a planetami, včetně Země. Samozřejmostí přitom je, že Nemesis nemůže být velkou a jasně zářící hvězdou, protože takovou už bychom dávno zaznamenali. Alvarez si představoval, že se musí jednat o temnou hvězdu s mnohem větší hmotností než má Jupiter, ale výrazně menší než jakou disponuje Slunce. Nejspíš tak má jít o hnědého nebo červeného trpaslíka. Přesto je pravděpodobné, že bychom tak blízkou, byť slabou hvězdu museli vidět přinejmenším triedrem či menším binokulárním dalekohledem. Alvarez s Mullerem brzy poukázali na možnost, že hvězda sice je viditelná za pomoci dalekohledu, ale ztrácí se nám v záplavě tisíců jasnějších hvězd. Před třiceti lety ještě mohli tvrdit, že ji zkrátka nedokážeme s jistotou objevit. Dnes je již situace přece jenom jiná, ale k tomu se ještě dostaneme. Každopádně se nemusíme obávat dalšího „úderu“ Nemesis v dohledné době – pokud by skutečně existovala, pak by se měla, statisticky vzato, projevit až za nějakých 10 – 20 milionů let. Vědecká studie pojednávající o Nemesis byla publikována poprvé roku 1984 v periodiku Nature a tehdy si zajistila alespoň dočasně značnou popularitu. Někteří astronomové věří v existenci Nemesis i dnes. Sám Richard A. Muller udává, že se nejspíše jedná o červeného trpaslíka se zdánlivou hvězdnou velikostí v rozmezí 7-12 (viditelná malým dalekohledem). Pravděpodobně ji tak už dobře známe, ale zatím jsme neodhadli správně její vzdálenost. Muller v roce 2002 napsal, že stačí vybrat správnou hvězdu ze zhruba 3000 kandidátů a že k jejímu objevu může dojít každým rokem.

…

Ke Slunci nejbližší hvězda Proxima Centauri se nachází ve vzdálenosti asi 4,24 světelného roku (ly). Je ale možné, že Slunce má svého vlastního průvodce, který se nachází v ještě mnohem menší vzdálenosti? Kredit: ESA/Hubble a NASA, Wikipedie

…

Dnes je vědecká veřejnost (od geologů a paleontologů po astrofyziky) vůči teorii Nemesis značně skeptická. Stejně jako v případě domnělých dinosaurů na Venuši zde nepomohl ani fakt, že v roce 1989 vydal román s názvem Nemesis slavný biochemik a autor sci-fi literatury Isaac Asimov. Ale vážně – důvodem není jen zřejmý varovný fakt, že dosud nebyla objevena žádná hvězda bližší než Proxima (přičemž oblohu máme nesrovnatelně lépe „pročesanou“ než v době zveřejnění teorie). Paradoxně nejsilnější argumenty proti existenci „hvězdy smrti“ přicházejí přímo ze Země. Jednak se zdá, že ve skutečnosti neexistuje žádná periodicita 26, 30 nebo 62 milionů let, ale jde nejspíš o statistický artefakt. To samé se pak dá říci o frekvenci dopadů velkých mimozemských těles, jak dokládá například vědecká studie z roku 2011. Podle podrobné analýzy původních dat se totiž ukazuje, že ona fascinující pravidelnost v dopadu velkých objektů a následného vymírání je ve skutečnosti nejspíš jen umělým konstruktem a snad i projekcí podvědomého přání autorů. Zmíněné studie dochází vesměs k závěru, že intenzita srážek velkých impaktorů o velikosti nad 5 km se Zemí se za poslední stovky milionů let prakticky nemění a nevykazují ani žádnou výraznou periodicitu. K roku 2012 bylo navíc identifikováno asi 1800 hnědých trpaslíků, žádný z nich se ale nenachází v naší hvězdné soustavě. Dle Mullerových novějších údajů má Nemesis velkou poloosu oběžné dráhy 1,5 světelného roku (necelých 15 bilionů km neboli 95 000 AU***) a může se nacházet v blízkosti souhvězdí Hydry. Někteří astronomové považují za důkaz o možné existenci Nemesis také velmi podivné vlastnosti oběhu trans-neptunického objektu Sedna, objeveného roku 2003. Tento tzv. planetoid má velmi výstřední eliptickou dráhu a od Slunce se může nacházet v rozpětí 76 až téměř 1000 AU. Důvod spočívá podle mnohých astronomů v blízkém průletu cizí hvězdy v dávné minulosti, ve hře je ale podle některých stále i záhadná Nemesis. Problém spočívá samozřejmě také ve stabilitě oběžné dráhy Nemesis, protože ta by byla nepochybně rušena gravitačním působením blízkých hvězd. Podle různých propočtů by pak byla víceméně stabilní jen po stovky milionů až několik málo miliard let.

…

Škála zobrazující pokles druhové rozmanitosti (biodiverzity) v období pěti velkých hromadných vymírání v průběhu fanerozoika (posledního dlouhého období ve vývoji života na Zemi, trvajícího přibližně 540 milionů let). Přinejmenším jedno z vymírání tzv. Velké pětky bylo prokazatelně alespoň zčásti způsobeno dopadem mimozemského tělesa – jde právě o to poslední, ke kterému došlo na konci křídy. Kredit: Philcha, Nature, Wikipedie

…

Každopádně je dnes pravděpodobnost existence blízké „hvězdy smrti“ již velmi nepravděpodobná. Důvodem je zejména současný komplexní astronomický průzkum blízkého vesmírného okolí, který zatím nic ani vzdáleně podobného nedokázal odhalit. Selhal v tomto směru jak infračervený teleskop IRAS (80. léta) a celooblohový průzkum 2MASS (1997 – 2001), tak i novější infračervený telekop WISE. Ten přitom dokáže odhalit i hnědé trpaslíky o 150 kelvinech do vzdálenosti 10 světelných let. V březnu loňského roku přišla další rána zkomírající teorii právě díky analýze dat z tohoto teleskopu. V podstatě lze totiž vyloučit, že se těleso o velikosti Saturnu nebo větší nachází do vzdálenosti kolem 10 000 AU a je vysoce pravděpodobné, že objekt o velikosti Nemesis by již WISE odhalil i ve větších vzdálenostech. Stále nicméně přetrvává možnost, že působení přisuzované Nemesis má na svědomí jiný objekt, například neznámá hmotná planeta. S jistotou také nebudeme nikdy vědět, zda spršku smrtících projektilů v minulosti nevysílaly chaoticky se přibližující blízké hvězdy. Jak ale ve svém nedávném prohlášení uvádí přímo NASA: „Současná vědecká analýza již nepodporuje myšlenku, že vymírání na Zemi probíhají v pravidelných, opakujících se intervalech a tak hypotéza Nemesis již není potřebná“. Tím je vlastně řečeno vše. V současnosti nepodporují tuto hypotézu ani paleontologická, ani astronomická data, myšlenkový koncept je to však velmi zajímavý. Možná že v budoucnu dokonalejší teleskopy umožní učinit si ještě lepší představu o našem blízkém i vzdálenějším okolí, pochopíme nebezpečí hrozící Zemi a odhalíme naše další velmi vzdálené souputníky v Kuiperově pásu i Oortově oblaku. Samotná „hvězda smrti“ Nemesis však nejspíš zůstane jen pomyslnou hvězdou vědecko-fantastické literatury a některých vědeckých statí, její role ve vymírání dávných společenstev na Zemi je nejspíš jen nikdy neuskutečněným virtuálním konceptem. Ať už tedy v dávné době zafungovalo jako dinosauří Nemesis cokoliv, samotná Nemesis to zřejmě nebyla…

…

Nemesis byla starořecká bohyně pomsty a božské odplaty. Nebyla ale nemilosrdnou a krvelačnou nestvůrou, nýbrž přísně spravedlivou bohyní, ženoucí zločinně jednající, bezbožné a zpupné jedince ke zpytování a odčinění svých provinění. Takovou podobu by ovšem hypotetická hvězda nenesla – zabíjela by zprostředkovaně a univerzálně, bez ohledu na jakékoliv okolnosti pozemské reality. Zde Nemesis na obraze Alfreda Rethela z roku 1837. Převzato z wikipedie.

…

…

* Zde se pozoruhodně rozcházejí názory paleontologů a astronomů na to, co je „velké“. Zatímco pro přírodovědce s biologickým zaměřením je desetikilometrová skála obrovská, astronom považuje takový asteroid spíše za menší exemplář. Ostatně největší planetka ve sluneční soustavě Ceres, která je některými vědci považovaná naopak za nejmenší trpasličí planetu, měří v průměru přibližně stokrát více (necelých 1000 km).

** Tento červený trpaslík byl objeven v roce 1915 a nachází se v jižní části souhvězdí Kentaura na jižní obloze. S magnitudou (zdánlivou hvězdnou velikostí) rovnou 11,05 je příliš malý a slabý, aby byl vidět pouhým okem. Proxima (v překladu „blízká“) je součástí trojnásobného hvězdného systému. Podle propočtů dosahuje 12,3 % hmotnosti Slunce, váží tedy asi tolik, co 129 Jupiterů. Její průměr činí dle odhadů pouze lehce přes 200 000 km.

*** AU (Astronomical Unit; astronomická jednotka) je jednou ze základních jednotek, používaných v astronomii k měření vzdáleností. Původně šlo o definovanou průměrnou vzdálenost mezi Zemí a Sluncem, od roku 2012 je pak určena přesným převodním vztahem k jednotce metr. Dnes činí přesně 149 597 870,7 km.

…

Odkazy:

http://muller.lbl.gov/pages/lbl-nem.htm

http://www.thekeyboard.org.uk/Our%20Nemesis.htm

http://www.osel.cz/index.php?clanek=5832

http://en.wikipedia.org/wiki/Nemesis_%28hypothetical_star%29

…

…aneb Válečný špión, který zkoumal dinosaury

Nešťastné události obou světových válek se v některých případech nevyhnuly ani paleontologii. Mezi nejvýznamnější osobnosti tohoto vědního oboru na počátku minulého století patřil maďarský aristokrat Franz Nopcsa (čti nopča; 1877 – 1933). Úspěšného a geniálního vědce si obvykle představujeme jako prošedivělého, nepříliš fyzicky zdatného pána, prohlížejícího střídavě bublající obsah zkumavek a jakési běžným smrtelníkům nesrozumitelné tabulky s tajemnými výpočty. Máme zkrátka před očima nudného člověka, takřka neschopného běžné komunikace se svým okolím, jehož životopis by každého „normálního“ čtenáře rychle přiměl k zívání. Zdaleka ne všichni vědci ale takové představě odpovídají, což ostatně ukázaly i samotné dějiny vědy. Jedním z nich byl také zmíněný excentrický šlechtic a hlavně skvělý vědec, baron Franz Nopcsa. Budoucí velikán vědy se narodil dne 3. května 1877 na rodinném sídle Szacsal nedaleko města Haţeg v Transylvánii (dnes území Rumunska). V dané době však patřila Transylvánie ještě k Rakousko-Uhersku a s touto monarchií byl Nopcsa spjat po většinu svého života. Jeho rodiče byli původem maďarští aristokraté a představovali zámožnou rodinu s citem pro tradici a důrazem na vzdělání svých potomků. Všestranně vnímavý chlapec projevoval nadání pro učení i výzkum přírody již ve velmi útlém věku. Zlomový okamžik jeho života nastal v roce 1895, když jeho mladší sestra Ilona objevila na domácím pozemku první dinosauří zkameněliny. Mladý Franz vzápětí zahořel pro ztracený svět dávných tvorů a rozhodl se studovat paleontologii, vědu o životě v geologické minulosti. Jeho budoucí kariéra tak byla jediným náhodným objevem z velké části předurčena. Zajímal se ale také o jazyky a kulturu některých oblastí Balkánského poloostrova.

…

Snímek barona Nopcsy z poválečných let. V této době již nejspíš trpěl depresemi, ve světě paleontologie byl ale uznávanou osobností. Zdroj: Wikipedie

…

Nopcsa se stal brzy pravým kosmopolitou a naučil se plynně hovořit i psát v několika jazycích. Své vědecké studie později publikoval střídavě v několika jazycích, což dokázalo jen velmi málo jeho kolegů. Nejdříve studoval na vídeňské akademii Maria-Theresianum a v letech 1897 – 1903 přímo na Univerzitě hlavního města rakouské monarchie. Potřebné znalosti si osvojoval velmi rychle a již ve věku 22 let poprvé sám přednášel na akademické půdě. Zanedlouho získal doktorát a v následujících letech se pustil do zkoumání tzv. trpasličích dinosaurů z období svrchní křídy ve své rodné domovině, zejména pak tzv. fauny ostrova Hațeg (jeho význam na tomto poli byl plně doceněn až o celé století později). Během několika let se stal tak úspěšným vědcem, že dnes bývá považován za zakladatele paleobiologie (vědního oboru o životních projevech dávno vyhynulých tvorů). Jako jeden z prvních například vyslovil odvážné domněnky, že někteří dinosauři se starali o svá mláďata nebo že vykazovali složité vzorce společenského chování. Všiml si také, že někteří dinosauři se výrazně lišili velikostí a tvarem svých tělesných výrůstků (například severoameričtí kachnozobí dinosauři svými lebečními hřebeny). Daleko předběhl svou dobu také správným tvrzením, že ptáci vznikli z malých, po zemi běhajících dinosaurů. Jeho cit pro detail a brilantní mysl našla v paleontologii obratlovců své dokonalé uplatnění. Kromě výzkumu pravěkých plazů se Nopcsa zabýval také etnologií balkánských obyvatel a geologickou stavbou západobalkánských pohoří. Jeho největší a zároveň celoživotní láskou se však stala Albánie. Počátkem minulého století představovala tato země skutečné okno do minulosti: drsná, hornatá krajina s vesměs neporušenou přírodou, ve které se život za celá dlouhá staletí nijak výrazně nezměnil. Nopcsa se stal jedním z prvních cizinců, kterým bylo umožněno podrobně procestovat a prostudovat tuto zemi, a to včetně jejích izolovaných hornatých oblastí na severu. Postupně se etabloval jako nejuznávanější albanolog své doby a o hloubce jeho zájmu svědčí i fakt, že celých 46 z celkového počtu 86 vědeckých prací, které publikoval v letech 1907-1932, se týkají právě Albánie. Najdeme mezi nimi studie o lingvistice, dějinách, folklóru, etnologii nebo zvykovém právu této země. Během života napsal Nopcsa tisíce stran rukopisů, z nichž ne všechny byly vydány a později se staly základem albanologické sbírky Albánské národní knihovny. Baron Nopcsa se však neomezil jen na teoretický výzkum země, v příhodnou chvíli mířil ještě mnohem výš. Ambice tohoto muže totiž nebyly omezeny ani geograficky, ani politicky.

…

Franz Nopcsa v uniformě albánského vojáka (snímek z roku 1915). Za první světové války působil jako špion pro Rakousko-Uhersko. Zdroj: Wikipedie

…

Baron Nopcsa se již od počátku svého pobytu v Albánii stýkal s představiteli nacionalistického hnutí odporu, bojujícího proti tehdejší turecké okupaci. Sám při mnoha příležitostech vystupoval s plamennými řečmi a nabádal k odporu proti útisku se zbraní v ruce. Rozhodně netrpěl pocitem méněcennosti, neboť měl o sobě (nutno dodat že právem) poměrně vysoké mínění. Baron si byl dobře vědom svých kvalit akademických i jazykových, a když se v roce 1913 otevřela otázka, kdo by měl usednout na nově uprázdněný trůn plně autonomní Albánie, rozhodl se jednat. Před rakouskými úřady se sice zpočátku přetvařoval, brzy se ale jako dobře informovaný pozorovatel odhodlal navrhnout svého vlastního kandidáta na titul krále. Nebyl jím přitom nikdo jiný, než on sám! Na mezinárodní konferenci v Terstu, která měla vyjasnit postavení autonomní Albánie, se tak skutečně začal rýsovat jako jeden z hlavních uchazečů. Jako důvod vyjmenoval Nopcsa všechny své přednosti a kvalifikace pro tuto čestnou funkci: výbornou znalost všech místních dialektů a politického vývoje, známost s významnými osobnostmi, obdivuhodnou sečtělost v oblasti albánské literatury a mnoho dalších. Jak vyplývá z Nopcsovy korespondence, baron se při sledování svého cíle neštítil ani neopodstatněných pomluv a diskreditací svých možných konkurentů, jakým byl třeba národní hrdina a budoucí představitel státu Ismajl Kemal Bej Vlora (1844 – 1919). Pro většinu svých oponentů měl baron Nopcsa v zásobě schované hanlivé výrazy jako „retardovaný“, „naivní“ nebo „zcela neschopný“. I to byl příznak komplikované osobnosti tohoto pozoruhodného muže. Zajímavý byl také jeho plán na získání finančních prostředků po své potenciální korunovaci. Jak vyplývá z Nopcsovy korespondence, jeho záměrem bylo oženit se co nejdříve s bohatou americkou vdovou nebo dcerou milionáře. Kalkuloval při tom s myšlenkou, že málokterá bohatá panička odolá možnosti proměnit se ve skutečnou královnu, byť by to bylo pouze na oko a v chudé zemi. Příliv amerických financí pak měl jednak pojistit jeho místo na trůnu a dále také zlepšit tíživé podmínky chudoby místních obyvatel. Baronovy přesné záměry jsou však i dnes obtížně interpretovatelné. Historikové se proto stále nemohou plně shodnout v mínění, zda by v případě Nopcsova zvolení čekal zemi výrazný obrat k lepšímu. Je to snad i možné, i když některé jeho tehdejší dopisy nasvědčují faktu, že zcela reálný odhad politické situace neměl. Jisté je jen tolik, že jeho velký sen se nikdy nesplnil. Nejvyšší rakouské velení, které bylo pověřeno v dané věci rozhodnout, upřednostnilo na albánský trůn prince Wilhelma zu Wied (Wilhelm Fridrich Heinrich, 1876 – 1945). Je mírnou ironií, že po pouhých šesti měsících vlády musel tento loutkový král z neklidné země uprchnout, čímž si možná zachránil holý život. Nominální vládu si však podržel až do 31. ledna 1925, kdy byla Albánie oficiálně vyhlášena republikou.

…

Nopcsova původní rekonstrukce tyreoforního dinosaura druhu Polacanthus foxii z roku 1905. Tento nodosaurid byl objeven již o 40 let dříve na ostrově Wight u jižního pobřeží Anglie. Zdroj: Wikipedie

…

Baron Franz Nopcsa von Felső-Szilvás žil v době velkých změn a těmto změnám se dokázal aktivně přizpůsobovat. První světovou válku prožil jako důstojník v rakousko-uherské armádě a zároveň špion na balkánských hranicích. Měl k tomu předpoklady, neboť plynule hovořil několika jazyky a toto prostředí znal dokonale. Přesto prokázal značnou dávku talentu i nezvyklého osobního štěstí. Není pochyb o tom, že mezi reálnými postavami vědců-dobrodruhů, kteří mohli posloužit jako model pro filmového Indianu Jonese, by právě maďarský baron měl své čestné místo. S puškou prý uměl zacházet stejně dobře jako s odborným textem nebo zkamenělými kostmi, přestože bývá považován spíše za „kabinetního“ vědce. Nopcsa nebyl žádný přehlídkový důstojník; válku prožil z větší části jako odraný rumunský bezzemek, potulující se na maďarsko-rumunské hranici a provádějící špionáž pro Vídeň. Je jisté, že šlo o velmi nebezpečnou činnost, která mohla pro tohoto rakouského důstojníka a vyzvědače v jedné osobě dopadnout špatně. Při mnoha příležitostech měl skutečně namále a zachraňoval se jen rychlým útěkem, nikdy ale nebyl dopaden. Velel také skupině albánských válečných dobrovolníků. Je neuvěřitelné, že i v nervozitě mezi jednotlivými bojovými akcemi dokázal psát hodnotné vědecké práce o dinosaurech i jiných pravěkých tvorech. Válka pro něj přesto nedopadla dobře – v rámci poválečných uspořádání přišel o značnou část majetku na území své rodné Transylvánie. Ta nově spadala pod svrchovanost Rumunska, a Nopcsovy statky byly tedy bez náhrady konfiskovány. Jistého zadostiučinění se mu dostalo, když byl v roce 1925 zvolen do čela Maďarské geologické společnosti. Bylo to zasloužené ocenění nové maďarské vlády, která si jeho předchozího vědeckého přínosu vážila. Zchudlý baron navíc potřeboval naléhavě zlepšit svoji finanční situaci, proto nabízenou funkci s vděkem přijal. Zanedlouho se ale ukázalo, že příliš kreativní povaha jeho slibnou budoucnost nemohla naplnit. Nopcsa totiž nedokázal umírnit svoji horlivost a prosazoval příliš rozsáhlé reformy, kterými se nemohl zavděčit prakticky nikomu. Brzy se pak ocitnul v situaci, kdy se znelíbil jak svým podřízeným, tak i nadřízeným. Když pochopil, že jeho popularita už je příliš nízká, s jistou dávkou znechucení a snad i pod nátlakem funkci v roce 1929 sám složil. Jak bylo pro něho typické, energicky se pak upnul ke zcela jinému způsobu trávení času.

…

Nákres části dorzálního obratle sauropodního dinosaura, dnes známého jako Nopcsaspondylus alarconensis. Obratel tohoto argentinského rebbachisaurida popsal Nopcsa roku 1902, nepřidělil mu však žádné vědecké jméno. K tomu došlo až o 105 let později. Zdroj: Wikipedie

…

Spolu se svým důvěrným albánským přítelem a sekretářem Bajezidem Elmasem Dodou (asi 1888 – 1933) se vydal na dobrodružnou poznávací cestu po Itálii. Jako dopravní prostředek zvolil tehdy ještě nepříliš rozšířené silniční vozidlo – motocykl. Nopcsa pak se svým druhem brázdil Apeninský poloostrov až do chvíle, než jim jednoduše došly peníze na benzín. I v této době a později se ale maďarský šlechtic nadále věnoval výzkumu dinosaurů. Vytvářel novátorské hypotézy o jejich životě, které byly na svou dobu moderní a netradiční, i když ne všechny zcela správné. Nopcsa byl jako vědec velmi produktivní a neustále potřeboval zaměstnávat mozek novými myšlenkami a nápady. Nesnáze v soukromém i veřejném životě se však vracely. Další finanční nedostatek musel Nopcsa vyřešit prodejem svých vzácných zkamenělin britskému Přírodovědeckému muzeu v Londýně. Brzy nato upadl baron do hluboké deprese, která zřejmě sehrála jistou roli i v jeho nepříliš šťastném závěru života. Je otázkou, zda k podlomenému psychickému zdraví přispěly také společenské komplikace s jeho v tehdejší době neakceptovatelnou sexuální orientací (baron zřejmě udržoval intimní vztah s Bajezidem). Skon geniálního šlechtice a dobrodruha byl velmi ponurý a těžko se dá popsat jinak, než jako velmi tragický. Baron Nopcsa měl nepochybně dlouhodobé psychické problémy a jeho impulzivní povaha jej nakonec přivedla do záhuby, z dnes ne zcela jasných příčin se totiž 25. dubna roku 1933 rozhodl svoji životní pouť náhle ukončit. Nechtěl však odejít sám, a tak se odhodlal k odsouzeníhodnému činu. Uspal svého přítele Bajezida čajem s rozpuštěným uspávacím prostředkem a pak mu pistolí prostřelil hlavu. Jen o několik chvil později stejným způsobem ukončil i svůj život. Nejen paleontologie přišla s jeho smrtí o významnou a nanejvýš produktivní osobnost. V nedožitých 56 letech mohl mít před sebou ještě mnoho let vědecké kariéry, navíc po něm zbylo udivující množství nedokončených studií a rukopisů. Impulzivní a stejnou měrou geniální baron si však přál rozhodnout o svém osudu sám, a tak se i stalo. Dnes patří i přes jisté kontroverzní okolnosti k uznávaným a obdivovaným postavám zejména maďarských, rumunských a albánských dějin.

…

Dnes již silně zastaralá rekonstrukce nodosaurida druhu Struthiosaurus transylvanicus, kterou Nopcsa publikoval ve válečném období roku 1915. I v této pohnuté a kritické době dokázal aktivní válečný špion vědecky pracovat. Zdroj: Wikipedie

…

Pozn.: Text částečně vychází z příslušné kapitoly v knize Objevy pod vrstvami času (Socha V., nakl. Computer Press, 2014).

…

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Franz_Nopcsa_von_Fels%C5%91-Szilv%C3%A1s

http://blogs.scientificamerican.com/history-of-geology/2011/09/29/baron-nopcsa-more-than-just-transylvanian-dinosaurs/?WT_mc_id=SA_DD_20110930

http://www.sfgate.com/news/article/Studies-reveal-pygmy-dinosaur-species-Tiny-2495163.php

…

…aneb Jak model kvecalkoatla znovu zakryl stínem zemi

Když byly poprvé objeveny fosílie obřích ptakoještěrů, paleontologové si začali lámat hlavu s tím, jakým způsobem se tak obří letájící tvorové mohli vznést a udržet se ve vzduchu. U pteranodonů s šestimetrovým rozpětím, objevených již v 70. letech 19. století, ještě bylo možné hledat odpověď za pomoci srovnávání například s dnešními kondory a albatrosy s poloviční mírou v rozpětí křídel. Když byly ale ve druhé polovině minulého století objeveny fragmentární fosílie obřích zástupců čeledi Azhdarchidae s více než desetimetrovým rozpětím, vědecké i laické veřejnosti se zatajil dech. Zdaleka největší létající tvorové všech dob s rozpětím srovnatelným s menším turistickým letadlem představovali zajímavý oříšek i pro biomechaniky, letecké inženýry nebo konstruktéry bezpilotních letounů. V posledních letech byl v tomto směru učiněn velký průlom – objevily se například studie, popisující možný mechanismus vzletu (či výskoku) ptakoještěrů, obecnou dynamiku jejich letu nebo třeba zvětšení příslušných oblastí mozku, zodpovědných za rychlé reakce a velmi jemné a precizní ovládání křídel. Vzhledem k tomu, že hmotnost velkých azhdarchidů se v současnosti odhaduje až na několik stovek kilogramů, tedy více než desetinásobek nejtěžších letu schopných ptáků, zůstává i dnes mnoho aspektů jejich letových schopností nevyřešenou hádankou. Přesto se již před třemi desetiletími po dlouhých desítkách milionů let velcí ptakoještěři opět vznesli do vzduchu – i když jen v podobě funkčního leteckého modelu poloviční velikosti. O vytvoření podobného mechanického ptakoještěra nepochybně snily již starší generace paleontologů. Čas pro skutečně první kenozoický let umělého pterosaura však nastal až v roce 1983. Právě tehdy byl totiž zahájen tzv. „Velký pterodaktylí* projekt“ (The Great Pterodactyl Project).

…

Moderní rekonstrukce kvecalkoatla, jednoho z největších létajících živočichů všech dob. Jakým způsobem se tento gigant s více než desetimetrovým rozpětím křídel a hmotností zhruba čtvrt tuny dostával do vzduchu, to je dosud ne zcela uspokojivě vyřešenou otázkou. Stejně jako jeho přibližně stejně velcí příbuzní Hatzegopteryx z Rumunska a Arambourgiania z Jordánska představoval tento severoamerický rod jednoho z posledních zástupců azhdarchidních ptakoještěrů. Kredit: Luis V. Rey (převzato z Reyova blogu)

…

Právě v tomto roce si totiž americký letecký inženýr Paul MacCready (1925 – 2007) poprvé uvědomil, že soudobý pokrok v aerodynamické teorii oscilujících náběhových hran, teorii i praxi stability a dálkového ovládání, robotice i kompozitních materiálech – to vše nyní již mohlo umožnit konstrukci plně funkčního létajícího modelu velkého ptakoještěra. Nešlo přitom o nic jednoduchého, postavit takový model znamenalo překonat do té doby prakticky nevyřešená omezení fyzikálního a mechanického rázu a zároveň vůbec poprvé otestovat možnost letu dávno mrtvých okřídlených archosaurů. MacCready se do tohoto nelehkého úkolu pustil s elánem a díky velmi zkušenému týmu techniků nakonec slavili velkolepý úspěch. Avšak nepředbíhejme – nejprve bylo nezbytné získat dostatečnou finanční podporu a zázemí nejen vědeckých institucí. V dubnu roku 1984 navázali úzkou spolupráci s National Air and Space Museum při Smithsonian Institution, která oznámila počátek projektu nazvaného provizorně QN™ (zkratka označuje model pterosaura rodu Quetzalcoatlus northropi). V plánu bylo vyrobit a otestovat funkční létající model obřího ptakoještěra, přičemž náklady do značné míry uhradila společnost Johnson Wax company. Jedním z hlavních cílů projektu tedy bylo úspěšné otestování repliky u příležitosti premiéry filmu „On the Wing“ ve Washingtonském IMAXu v červnu 1986. Právě v tomto filmu, zkoumajícím spojitosti mezi mechanikou letu živočichů a lidmi postavených strojů měl tento ptakoještěří model hrát zásadní roli. Jako podklad byly využity zkameněliny kvecalkoatla, objevené na západě Texasu již v roce 1972. Na základě objevů fosílií ze dvou lokalit, vzdálených od sebe 50 kilometrů, odhadli již dříve paleontologové Douglas Lawson a Wann Langston přibližný tvar těla i velikost létajících obrů z konce křídového období. Podklady byly k dispozici a práce na modelu mohla začít.

…

Americký letecký inženýr Paul MacCready, který se podílel na výrobě první funkční repliky velkého ptakoještěra. Kromě toho byl také průkopníkem ve vývoji leteckých technologií a zakladatelem společnosti AeroVironment Inc. (1971). Kredit: Tom Tschida, NASA (převzato z Wikipedie)

…

Tým pracující na modelu mohl oproti dnešku vycházet z poněkud omezeného souboru dat i podstatných informací o fyziologii a biomechanice obřích ptakoještěrů. Přestože se první odhady rozpětí křídel azhdarchidů pohybovaly mezi 11 a fantastickými 21 metry, podrobnější odhady limitů výkonnosti svalů, extenze šlach a tlaků na kostru redukovaly tento rozměr na onu nižší udávanou hodnotu (dnes víme, že kvecalkoatlové mohli disponovat rozpětím křídel kolem 12 metrů). MacCready nicméně vycházel ze správných předpokladů, totiž že Quetzalcoatlus byl aktivně létající živočich, který představoval jakési završení specializace vývojové linie ptakoještěrů směrem k enormnímu zvětšování tělesných rozměrů. Bylo mu znáno, že ptakoještěři vyhynuli spolu se svými dinosauřími příbuznými i vývojově vzdálenějšími vodními plazy na konci křídové éry, asi před 66 miliony let (v té době se uvádělo o 2 miliony let méně). Problém byl v tom, jaké parametry musel žijící ptakoještěr mít, aby se mohl vznést do vzduchu a udržet se tam. Tato otázka nebyla zcela uspokojivě vyřešena dodnes, MacCready s kolegy však udělali v tomto výzkumu významný krok správným směrem. Zainteresovaní inženýři a letečtí konstruktéři ovládají velmi dobře fyzikální zákonitosti letících hmotných objektů a tyto znalosti mohli ve spolupráci s paleontology a výrobci leteckých modelů nyní uplatnit v praxi. Na společném mítinku paleontologů, biomechaniků, ornitologů, leteckých inženýrů a dalších odborníků v červenci 1984 proběhla debata, jejímž výsledkem bylo stanovení některých základních specifik obřího ptakoještěra. Konsensem mezi vědci pak bylo několik základních specifikací – například rozpětí křídel 11 metrů, plocha křídel 8 m² a celková hmotnost kolem 64 kilogramů. Funkční replika pak měla být lehčí o 15 až 20 procent, ačkoliv dnes víme, že největší ptakoještěři byli naopak několikanásobně těžší. Hotový model měl nakonec hmotnost dokonce jen 18 kilogramů.

…

Pohled na letící model kvecalkoatla, pořízený v průběhu příprav natáčení dokumentu On the Wing pro IMAX (1986). Několikaminutový let plně funkčního mechanického ptakoještěra patří ke kuriózním, avšak dnes téměř zapomenutým milníkům ve výzkumu leteckých schopností pterosaurů. Kredit: IMAX, web Edge Ascension

…

Prvním krokem bylo vytvoření dvou menších (maximálně dvoumetrových) variant kluzáků ve tvaru ptakoještěřího těla. Jako kontrolní verze byly vytvořeny také menší repliky, letící za pomoci nápodoby mávavých pohybů křídel. Díky údajům o chování modelů při různých manévrech a zároveň působení větru, získaným těmito experimenty, bylo následně možné vytvořit větší model s rozpětím 3,7 metru. Ten byl zesílen a vybaven dostatečnou pevností, aby odolal očekávaným pádům a nárazům při nezdařeném přistání. Postupně byla k modelům přidána výkonnější dálková radiová kontrola a nadále se zpřesňovaly získané údaje o potřebném vztlaku, náklonu křídelních ploch a mnoha dalších parametrech, potřebných k úspěšnému zvládnutí letu. Situace dozrála k bodu, kdy bylo připraveno vzlétnutí prvního ptakoještěra po dlouhých 66 milionech let geologického času, ačkoliv šlo o zvíře pouze v mechanické podobě. Jako velký problém se mimo jiné ukázala absence stability těla kluzáku z důvodu chybějícího stabilizačního křidélka na zadní části těla (které nemá analogii u ptakoještěrů, protože azhdarchidé prakticky žádný „funkční“ ocas neměli). Po přidání „mozku“ umělého ptakoještěra, tedy autopilota (vyvinutého Henrym R. Jexem ze Systems Technology Inc.), doplnění mechanismu ovládání křídel a DC motoru i mnoha dalších na danou dobu vyspělých technologií mohly začít pevné testy velkého modelu o rozpětí křídel 5,5 metru. Dokončená replika poloviční velikosti oproti skutečnému ptakoještěrovi měla křídla vyrobená z uhlíkového vlákna, pryže a latexového pokryvu. Výsledkem byla silná a flexibilní struktura, která úspěšný let skutečně zvládla – a to před objektivy kamer. V roce 1986 umělý ptakoještěr úspěšně přeletěl nad kalifornským Údolím smrti. Později sice došlo k jeho zničení vinou pádu při letecké show v Marylandu, to ale význam tohoto okamžiku nijak nesnižuje. Ačkoliv dnes považujeme tento pozapomenutý experiment spíše za jakousi kuriozitu v dějinách vývoje leteckých modelů i paleontologie, svůj nesporný význam nepochybně měl. Jak uvedl sám MacCready: „Ze vzdálenosti 50 až 100 metrů naše replika působila naprosto věrohodně, jako živý ptakoještěr.“ Alespoň na dobu několika minut jsme se tak v roce 1986 vrátili v čase o desítky milionů let – a po zemi se opět přehnal několikametrový stín (mechanického) ptakoještěra. Byl přitom jenom jakousi první pomyslnou (křídovou) vlaštovkou – plně funkční ornitoptéry a modely ptakoještěrů jsou s dokonalejšími technologiemi poslední doby stále častějším jevem.

…

Na poměry znalostí dané doby byly některé anatomické detaily umělého ptakoještěra poměrně solidní a propracované. Přesto je zřejmé, že azhdarchidé měli ve skutečnosti poněkud jiný tvar těla i křídel – to ale nic nemění na faktu, že model zaznamenal velký úspěch a přiměl paleontology uvažovat o dynamice letu pterosaurů novými způsoby. Kredit: IMAX, web Edge Ascension

…

Nepříliš kvalitní záznam vzletu a „plachtění“ MacCreadyho modelu (ornitoptéry QN).

…

* Pojem „pterodaktyl“ se zejména v anglosaském světě stal dlouhodobým synonymem pro slovo „pterosaurus“, označující ptakoještěry obecně. Mnohem menší, zejména evropský rod Pterodactylus ale samozřejmě nemá s geologicky mladšími a vývojově vyspělejšími azhdarchidními pterosaury mnoho společného. S rozpětím křídel kolem jednoho metru byl také výrazně menší než obří pterosauři z konce křídy.

 …

Odkazy:

http://calteches.library.caltech.edu/3471/1/MacCready.pdf

http://en.wikipedia.org/wiki/Paul_MacCready

http://beforeitsnews.com/science-and-technology/2013/09/pterosaur-ornithopters-lessons-learned-2639930.html

http://www.edgeascension.com/index_files/Page2570.htm

http://www.avinc.com/uas/adc/quetzalcoatlus/

http://www.pterosaur.org.uk/PDB2012/T/Flying/Flying07.htm

http://www.nytimes.com/1986/01/28/science/with-wings-flapping-model-pterodactyl-takes-to-air.html

https://pterosaurheresies.wordpress.com/2011/11/27/quetzalcoatlus-in-flight/

http://en.wikipedia.org/wiki/Quetzalcoatlus

…

…aneb Nepříliš známá historie proslulého dinosaura

Barnumu Brownovi nebylo ještě ani třicet let, když učinil zřejmě největší objev svého života. Ačkoliv pokračoval v hledání zkamenělin ještě dalších šest desetiletí a za svůj dlouhý život procestoval značnou část světa, nikdy už nepřekonal vlastní famózní objev ze srpna roku 1902. Tehdy se dějiny paleontologie navždy změnily. Na scénu totiž přišel nejproslulejší dinosaurus a jeden z nejslavnějších pravěkých tvorů všech dob, mocný Tyrannosaurus rex. Bylo to ještě v období končící éry Divokého západu, kdy výpravy do pustin Badlands podnikali lidé s duchem lovce a dobrodruha. Takovým člověkem byl i Barnum Brown (1873 – 1963), jeden z nejlepších sběratelů fosílií první poloviny 20. století. Brown se proslavil při mnoha příležitostech, jeho životní osudy již vydaly na nejednu knihu a známý je také například jeho velmi kladný vztah k ženám. Nic z toho ale nevytane na mysli dinosauřích nadšenců na prvním místě: prakticky všichni vzdávají čest Brownovi přednostně z jediného důvodu – je objevitelem krále dinosaurů, mocného tyranosaura. Ačkoliv od tohoto objevu dnes uplynulo již víc než 11 desetiletí, jeho historii můžeme poměrně dobře rekonstruovat. Patří totiž právem k těm nejzajímavějším příběhům v dějinách dinosauří paleontologie. Barnum Brown se narodil u malého farmářského městečka Carbondale ve státě Kansas. Jeho rodiče přišli do Kansasu z Wisconsinu ještě před Občanskou válkou (1861 – 1865). Zbudovali si malou chatrč na kopci, pod kterým se nacházela uhelná sloj. Brownův otec ji brzy začal těžit a uhlí prodávat, kromě toho byl také úspěšným farmářem a organizátorem dopravních povozů. Jeho podnikavého ducha budoucí paleontolog zdědil, stejně jako rozhodnost a cílevědomost nutnou pro práci v terénu. Zvláštně znějící křestní jméno mu vybrali rodiče i starší sourozenci, přičemž ještě několik dní po narození s pojmenováním otáleli. Nakonec rozhodla náhoda a jméno bylo zvoleno pod dojmem euforie z právě projíždějícího cirkusu slavného Barnuma. Phineas Taylor Barnum (1810 – 1891) byl v té době již velmi slavný cirkusový bavič, publicista a filantrop. Brown v sobě něco z jeho povahy skutečně měl, také on dokázal v průběhu své kariéry trvající úžasných 66 let z paleontologie dělat tak trochu šoubyznys. Jako dítě se živě zajímal o okolní přírodu a rád sbíral zkamenělé schránky pravěkých měkkýšů. Vzhledem k lokálním možnostem ale nemohl svůj talent uplatnit a plně rozvinout. Opět proto zasáhli rodiče, když svého syna vyslali na studia do nedalekého Carbondale. V roce 1889 mladý Brown podnikl se svým otcem asi 5000 kilometrů dalekou cestu z Kansasu do Montany a zpět. Tehdy se mladík seznámil s prériemi amerického západu a poprvé se dostal do míst, která jej měla později proslavit.

…

Lebka druhého v pořadí objeveného tyranosaura, jde o exemplář s označením AMNH 5027. Tento tyranosaurus byl objeven Barnumem Brownem ve východní Montaně roku 1908. Autor snímku: A. E. Anderson, převzato z Wikipedie

…

Po střední škole se Brown roku 1890 dostal na Kansaskou univerzitu, kde se v dovednostech práce v terénu dále zdokonaloval. V roce 1894 pak nastal zásadní zlom, když jednadvacetiletý mladík přešel pod křídla věhlasného paleontologa Samuela Wendella Willistona (1851 – 1918), který býval sám asistentem slavného profesora Marshe. Pracoval s ním například ve Wyomingu při vyprošťování lebky rohatého dinosaura triceratopse a velmi se při tom osvědčil. V roce 1896 se setkal s týmem z Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku, vedeného doktorem J. L. Wortmanem. Po zbytek léta s nimi pracoval a uplatnil se přitom natolik dobře, že byl po ukončení školy v roce 1897 najat právě touto respektovanou institucí. To byl začátek jeho velmi dlouhé spolupráce s muzeem v New Yorku, pro které odkryl ohromné množství zkamenělin, zejména pak dinosauřích. Celé oddělení křídových dinosaurů je tak vlastně okázalým památníkem tohoto muže, jehož nezměrné úsilí vedlo k shromáždění ohromného množství fosilního materiálu. Začal účastí na vykopávkách ve Wyomingu, kde pracoval v sedimentech svrchnojurského stáří (souvrství Morrison). Později proslul také svými výpravami za zkamenělinami po řece Red Deer v kanadské provincii Albertě. Dopravním prostředkem byl přitom prám, plující pomalu po řece. Nejslavnější objevy ale přineslo až první desetiletí 20. století, které strávil prací na vykopávkách v souvrství Hell Creek na území Montany. Toto svrchnokřídové souvrství v sobě uchovává pozůstatky posledních neptačích dinosaurů, kteří se procházeli po této planetě. Jde o segment času v délce necelých 2 milionů let, představujících závěrečné dějství existence severoamerických dinosaurů i dalších křídových živočichů. Když zde Brown zahajoval vykopávky, nevědělo se o těchto vrstvách mnoho konkrétních věcí. Nikdo se nenadál, že právě zde bude ležet ukrytý král dravých dinosaurů, uložený ke spánku dlouhému přes 66 milionů let. Brownův tým postupoval přes vyprahlé pláně východní Montany nedaleko toku řeky Missouri a krátce před zanořením se do rozeklaných úbočí a kopců s hřbitovy posledních dinosaurů dorazil dne 7. července do právě vznikající osady zvané Jordan. Toto městečko bylo založeno teprve před několika lety, od roku 1899 mělo vlastní poštovní stanici. V době příchodu Browna už tu ale byly saloony, ubytovací zařízení, stáje i kovárny a obchody. Zde se muži naposledy občerstvili, doplnili zásoby a pak už se zanořili do krajiny z jiného světa. Či spíše jiné doby. Nacházeli se v zemi vyhasínajících dějin dávných vládců planety, s jejímž králem se právě měli seznámit. Bylo léto a krutý žár spaloval borovicemi porostlé kopce montanské divočiny. Tým z Amerického přírodovědeckého muzea zmizel v tehdy ještě málo probádané divočině donedávna ovládané nepřátelskými indiánskými kmeny. Počátkem 20. století už nebezpečí pro „bílé“ vědce z východu pominulo, stále tu ale zůstávala nedostupnost terénu, praktická neexistence cest a vyčerpávající počasí i vzdálenosti. Teploty v Montaně se pohybují od +45 °C v létě až po -50 °C v zimě, čímž jsou možnosti práce ve zdejším terénu značně omezeny. Brown započal práci v terénu během teplého letního období. Když procházel krajem nacházejícím se dnes z velké části pod hladinou vodní nádrže Fort Peck, zbývaly do zásadního objevu už jen dny.

…

Nejstarší rekonstrukce kostry druhu Tyrannosaurus rex. Není divu, že dobový tisk se na počátku 20. století předháněl v superlativech na adresu tohoto „krále pravěkých zabijáků.“ Autor: William D. Matthew, převzato z Wikipedie

…

Brown se rozhodl podniknout vykopávky v Montaně na základě fotografií zkamenělin, které mu z této oblasti poskytl zoolog, ochránce přírody a spisovatel William T. Hornaday (1854 – 1937), proslavený záchranou posledních bizonů. Při výzkumu oblastí východní Montany narazil na četné fosílie dinosaurů, které pak Brown v New Yorku určil jako pozůstatky triceratopse (tento dinosaurus byl znám již od roku 1889). V červnu roku 1902 paleontologové vyrazili. V té době měla Montana populaci v počtu pouhých 243 000 obyvatel, přitom se jednalo o území o rozloze Německa. Mnohem víc tu bylo ovcí, kterých farmáři chovali na 6 milionů. Není divu, že tento stát tehdy dominoval v produkci vlny. Obzvlášť bohatý byl ale rovněž na zkameněliny dinosaurů, což bylo známo již od prvních objevů geologa Ferdinanda V. Haydena v 50. letech 19. století. Jak Brown postupoval od města Miles City na jihovýchodě státu směrem k Jordanu, donesly se mu mnohé zvěsti o komerčních sběratelích prodávajících dinosauří kosti institucím i soukromým sběratelům. Takto si přivydělávali i mnozí učitelé místních škol. Odhodlaného vědce však nic z toho nezajímalo. Měl namířeno k souvrství Hell Creek. Pronajal si povoz za šest dolarů denně a po již zmíněné návštěvě Jordanu dorazil jeho tým dne 12. července na ranč Maxe Siebera, nacházející se severně od města. Sieber byl přítel Hornadaye, který v Brownovi vzbudil zájem o Montanu. Ranč svým územím navazoval na hluboké strže a rokle s křídovými sedimenty souvrství Hell Creek, práce tedy mohla začít. Hned během prvního dne vykopávek narazil Brown spolu se svým mladším spolupracovníkem Richardem S. Lullem, budoucím slavným paleontologem, na pozůstatky velkého rohatého dinosaura (nepochybně šlo o rod Triceratops nebo Torosaurus). Problém představovaly zejména velké vzdálenosti, přes které bylo nutné zkameněliny dopravovat. Nejbližším bodem civilizace bylo již zmíněné Miles City, ležící celých 130 mil (asi 210 kilometrů) daleko. Na dnešních kvalitních cestách a s rychlými automobily nejde o nijak závratnou vzdálenost, s nekvalitním povozem taženým koňmi na prašných stezkách šlo ale o skutečně dobrodružnou cestu. Původně chtěl Brown zejména dohledat zkameněliny triceratopse, které viděl na Hornadayových fotografiích. To se mu poměrně rychle povedlo a zanedlouho už měl v hrsti i svůj zásadní objev. V dopisu směřovaném svému zaměstnavateli v New Yorku ze dne 12. srpna popisuje objev prvního tyranosaura (který ale toto jméno obdrží až o tři roky později) takto: „Naleziště číslo 1 obsahuje (několik kostí) velkého masožravého dinosaura, nepopsaného dosud Marshem…Nic podobného z křídového období jsem ještě neviděl. Tyto kosti jsou usazeny v konkrecích modrého vápence podobných pazourku a jejich vyproštění vyžaduje ohromný kus práce.“ Těmito nepříliš vzletnými slovy Brown oznámil příchod nejslavnějšího dinosaura všech dob. Dvounohého dravce mnohem většího, než byl již dříve popsaný, geologicky starší alosaurus nebo evropský megalosaurus. Vědec si byl významu svého objevu dobře vědom, což vyplývá i z dalších dopisů, popisujících práci a vynaložené prostředky na další vykopávky. Pronajal si tři dobré koně, nový vůz a kompletní vybavení paleontologického tábora, což ho stálo vysokou sumu 275 dolarů. Velmi drahá byla také sádra, nutná pro zpevnění vykopaných zkamenělin. Jeden barel sádry stál tehdy 5 dolarů, takže kdekoli to šlo, používal Brown místo ní různé levné náhražky. Věděl, že jeho nadřízený, kterým nebyl nikdo jiný než slavný Henry Fairfield Osborn (1857 – 1935), nemá neomezenou trpělivost ani rozpočet. Osborn byl ale objevem natolik nadšený, že měl pro Browna jen slova chvály. Záměrně se o nálezu nešířil po celou dobu, kdy jeho tým v Montaně pracoval. Zabránil tak nechtěnému přílivu dalších nezvaných zájemců do této oblasti.

…

Zastaralá rekonstrukce vzhledu a tělesné stavby tyranosaura v podání Charlese R. Knighta (1919). Dnes víme, že tento teropod měl podstatně více horizontální držení hlavy, trupu i ocasu. Autor: C. R. Knight, převzato z Wikipedie

…

Vykopávat dinosaury před sto lety nebylo rozhodně jednoduché. Zatímco dnes máme k dispozici sbíječky, těžkou techniku i moderní dopravní prostředky, tehdy se pracovalo hlavně krumpáči, dláty a kladívky. Aby kostru vůbec odkryli, museli Brownovi muži použít dokonce dynamit. To byla na přelomu století poměrně běžná praxe, dnešním paleontologům z ní ale vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Detonace totiž vysílá silné otřesy i do okolní horniny se zkamenělinami, a ty tak mohou být nenávratně poškozeny. Kostra prvního tyranosaura toto nešetrné zacházení naštěstí ustála. Dne 3. září roku 1902 Brown opět píše do New Yorku, stěžuje si na obtížný přístup ke zkamenělinám i tvrdost horniny, ve které jsou umístěny. V Montaně přichází zima brzy, a tak byly vykopávky co nejrychleji ukončeny a někteří členové týmu již předem odváželi první náklad fosílií do Miles City. 13. října pak Brown dorazil do města se zbytkem nákladu a byl to skutečně impozantní pohled. Celkem 19 velkých beden o hmotnosti od 5 do 7 tun čekalo na svůj odvoz do New Yorku. Ačkoliv náklady na celou expedici dosáhly na tehdejší dobu značných 1345 dolarů, Osborn muzejních výdajů nelitoval. Stal se tehdy právě vedoucím Oddělení paleontologie obratlovců a toužil po atraktivních a impozantních kostrách pro svoji velkolepou expozici i pro vědecký výzkum. Neprohloupil, protože tři roky na to se stal mužem, který popsal druh Tyrannosaurus rex. Dodnes je Osborn připomínán právě pro tuto svou zásluhu, protože zmíněný taxon je stále na výsluní zájmu. Tyrannosaurus rex se stal hotovou senzací a Henry Fairfield Osborn rovněž nešetřil superlativy na jeho adresu. Označil jej dokonce za završení vývoje velkých dravých dinosaurů. 30. prosince roku 1905 byl objev oznámen také v tisku a seriózní deníky typu The New York Times se předháněly ve vzletných komentářích, například „nejsilnější zvíře, o kterém existují doklady“, „král všech králů v živočišné říši“, „absolutní vládce Země“ nebo „poslední z velkých plazů a král jich všech“. Vzedmutá vlna zájmu, která samozřejmě značně prospěla návštěvnosti přírodovědeckého muzea v New Yorku, přiměla jeho ředitele Osborna k uvažování nad další výpravou do Montany. Žádné jiné muzeum na světě se kostrou tyranosaura nemohlo pochlubit (což pak trvalo ještě několik dalších desetiletí), natožpak hned dvěma kostrami. Brown Osborna v jeho plánech podporoval, dokonce nahlas uvažoval, že v roce 1902 možná nevytěžil všechny zkameněliny. Již v červnu 1905 se proto Brown se svým týmem znovu objevuje v Montaně a stejně jako před třemi lety míří k bohatým nalezištím v souvrství Hell Creek. 5. června se udála jediná nepříjemná příhoda této výpravy. Tehdy zcela nový vynález – motocykl – vyplašil tažné koně, kteří potom vběhli do plotu z ostnatého drátu. Jeden z nich byl natolik poraněn, že vyděšený Brown byl nucen ke spřežení připřáhnout jezdeckého koně, aby vůz mohl pokračovat v cestě. Sám údajně při nehodě mohl přijít o život. Poté však již muži bez problémů dorazili na stejný ranč, který byl jejich základním táborem před třemi roky. A to, co v pustinách Montany tentokrát objevili, předčilo i jejich největší naděje.

…

Fotografie Barnuma Browna, objevitele obou prvních tyranosaurů. Snímek z roku 1897 z Kansaské univerzity předcházel objevu prvního „krále ještěrů“ o 5 let. Převzato z Wikipedie

…

O aktivitách Brownova týmu se samozřejmě brzy roznesly zvěsti do širokého okolí. Tehdy poprvé si nejspíš majitelé okolních rančů uvědomili, že se pod jejich nohama může skrývat poklad téměř nedozírné ceny. Nedlouho před týmem z New Yorku již stejnou oblast navštívili jiní hledači zkamenělin, naštěstí pro Browna ale odjeli s nepořízenou. Přesně podle očekávání se některé rodiny zdejších usedlíků pokoušely nabídnout muzeu zkameněliny ze soukromých pozemků na vlastní pěst. Za zachovalou kostru kachnozobého edmontosaura jedni starousedlíci požadovali fantastickou částku 8000 dolarů, na což i na radu Browna Osborn nijak nereagoval. Dobře udělal, protože i jeho tým slavil velký úspěch a po čase šla navíc cena téměř na desetinu původně požadované částky. Znovu byly také zahájeny vykopávky původní lokality s prvním tyranosaurem a dne 24. června si Brown psal o finanční příspěvek na nákup nezbytného nářadí pro další kopání. Nakonec vše sehnal v okolí, vypůjčil si potřebné nástroje od místních. V polovině července už čtveřice mužů dokázala vyhloubit i v extrémně tvrdé hornině příkop 30 metrů dlouhý, 6 metrů hluboký a 4,5 metru široký; tvrdý vápenec museli přitom místy odstřelit dynamitem. Pracovali zde po celý zbytek léta a objevili ještě další stehenní kost, pažní kost a kyčelní kost tyranosaura. Po dvou měsících vyčerpávající práce pod spalujícím sluncem nastal koncem srpna čas ukončit sezónu. Tehdy si do Montany naplánoval výlet i sám Osborn, který se toužil podívat na lokalitu osobně. Brownovi to velkou radost neudělalo, protože měl náhle co vysvětlovat. Bez vědomí svého nadřízeného totiž povolal do tábora vlastní manželku. V půvabně koncipovaném dopise pak svému chlebodárci tento krok zdůvodňoval tím, že paní Brownová posloužila členům tábora jako kuchařka, čímž byly výdaje sníženy na polovinu. Dnes je účast žen na vykopávkách v amerických pustinách zcela běžnou záležitostí, ženy dokonce často početně převažují. Před stoletím však šlo o poměrně nezvyklou věc, což dokazuje i opatrný tón, jakým se o své choti v táboře Brown zmiňoval. V roce 1908 již byly všechny původní vědecké studie o tyranosaurovi publikovány, stále však chybělo množství částí kostry a také dobře zachovaná lebka. Ačkoliv se Osborn podle počtu tehdy dochovaných pozůstatků domníval, že tyranosauři byli zřejmě vzácní tvorové, věřil v možnost objevu další kostry. Spolu s Brownem tak naplánovali novou expedici, směřující tentokrát asi o padesát kilometrů východněji. Na tomto místě se Brown rozhlížel již roku 1906 a vytipoval si ho jako vhodnou lokalitu pro další práci někdy v budoucnu. Jak se mělo brzy ukázat, byl to velmi šťastný krok. Výpravu tentokrát doprovázel další zkušený „lovec dinosaurů“ Peter Kaisen, který byl Brownovi pravou rukou a velkou pomocí. Díky jeho přítomnosti se mohl vedoucí výpravy poohlížet i po dalších případných objevech v okolí tábora. Zásadní objev přišel hned počátkem července, kdy tým narazil na patnáct spojených ocasních obratlů, zabíhajících do měkké písčité horniny. Práce pak rychle pokračovala, a to i přesto, že se jako velký problém ukázala nepřítomnost kuchaře. Paní Brownová tentokrát svého muže nedoprovázela a jistý Johnson, najatý v Miles City, zběhl nedlouho poté, co si zkusil těžkou práci v terénu. O novém objevu se Brown poprvé zmiňuje v dopisu z 8. července, o týden později už je plný euforie. Kosti byly tentokrát uloženy v dobře se odlamujícím pískovci, takže po sedmi dnech bylo odkryto tolik fosílií, že postačily k pozitivní identifikaci. Byl to opravdu tyranosaurus, teprve druhý v celých dějinách paleontologie!

…

Barnum Brown (vlevo) s Henry F. Osbornem na vykopávkách u Como Bluff v roce 1897. Zde šlo ještě o dinosaury z období pozdní jury. Za několik let ale Brown objeví a o tři roky později Osborn formálně popíše také prvního tyranosaura. Autor snímku: Harold William Menke, převzato z Wikipedie

…

Nový jedinec tyranosaura byl dokonce ještě lépe zachovaný; Brown odkryl téměř celou páteř kromě konce ocasu, lebku i spodní čelist, kompletní pánevní pletenec i takzvaná krční žebra. Kosti byly navíc ve velmi dobrém stavu a samotná lebka, dlouhá jeden a čtvrt metru, stála podle Browna za celosezónní těžkou práci. Blok horniny, ve kterém byla po předchozích 67 milionů let uložena, vážil asi 1,5 tuny. Další půl tuny pak vážil druhý blok, který obsahoval kosti spodní čelisti. Všechny zkameněliny měly být do New Yorku přepraveny najednou, jejich transport se ale ukázal být značným problémem. Přípravy beden s ostatky dávného vládce křídových ekosystémů trvaly až do konce září. Na počátku října pak na Montanu udeřily dešťové přeháňky kombinované se sněhem. Jen při odvozu zkamenělin do základního tábora na tzv. Willisově ranči zažil tým nejednu krušnou chvilku. V této části Montany neexistovaly (a mnohde stále neexistují) zpevněné pěšiny, natož pak regulérní cesty. Dvakrát zapadl vůz na rozmoklém podkladu tak hluboko, že jej Brown musel nechat stát a dojít pro další koně, aby mohl být vyproštěn. Konečně dne 8. října se vydal konvoj čítající pět nákladů a šestnáct koní na cestu do civilizace. Trasu dlouhou přes 70 kilometrů urazily povozy bez problémů k večeru druhého dne. 10. října pak byly bedny naloženy v městečku Glasgow na vlak, odkud za dva dny dorazily do cílové destinace v New Yorku. První zachovalá lebka tyranosaura vyšla muzeum na 1171 dolarů tehdejší ceny, což nebylo málo. Stálo to však za to. Král dinosaurů spatřil světlo světa a veřejnost měla opět nad čím žasnout. Dávný svět druhohor vydal jedno ze svých nejvíce střežených tajemství. A po 66 milionech let geologického spánku procitnul děsivý predátor katastroficky zaniklého světa jako nanejvýš obdivovaná celebrita. I dnes je Tyrannosaurus rex stále nejpopulárnějším dinosaurem (s trochou nadsázky dodejme – nepočítáme-li ovšem kuřata a jejich prsní řízky, neboť moderní systematika považuje všechny současné ptáky za poslední přežívající vývojovou linii plazopánvých teropodních dinosaurů). První z Brownových exemplářů dnes nese označení CM 9380, protože kostra byla v obavě z možného nacistického bombardování New Yorku v roce 1941 prodána do Pittsburghu. Dnes je zlatým hřebem tamního muzea Carnegie Museum of Natural History. Druhý Brownův exemplář zůstal v New Yorku a je rovněž zlatým hřebem tamního Amerického přírodovědeckého muzea (pod označením AMNH 5027 představuje jednu z nejznámějších smontovaných dinosauřích koster vůbec). Na počátku minulého století dokonce existoval plán na smontování obou koster do podoby dynamické ekologické scény, ten se ale nakonec neuskutečnil. Přesto patří příběh Brownových objevů mezi ty nejvíce vzpomínané. Plným právem, vždyť světu odhalily dodnes nejpopulárnějšího dinosaura…

…

Současná modernizovaná podoba kostry druhého v pořadí objeveného tyranosaura (AMNH 5027). I po více než století po svém objevení představuje pomyslný zlatý hřeb expozice Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku. Autor snímku: J. M. Luijt, Wikipedie

…

Pozn.: Text vychází z příslušné kapitoly v autorově knize Objevy pod vrstvami času (V. Socha, nakl. Computer Press, 2014).

…

Odkazy:

Davidson, J. P.: History in Paleontology Illustration, Indiana University Press, 2008 (str. 168-173)

Osborn, H. F. (1905): Tyrannosaurus and other Cretaceous carnivorous dinosaurs. Bulletin of the American Museum of Natural History 21: 259–265.

Osborn, H. F. (1913): Tyrannosaurus: Restoration and Model of the Skeleton. Bulletin of the American Museum of Natural History 32:91-92.

http://en.wikipedia.org/wiki/Tyrannosaurus

http://en.wikipedia.org/wiki/Specimens_of_Tyrannosaurus

http://en.wikipedia.org/wiki/Henry_F._Osborn

http://en.wikipedia.org/wiki/Barnum_Brown

…

…a lidé, kteří je neznali

Název a podtitul článku mohou být pro nezasvěceného čtenáře matoucí, raději tedy jejich význam hned vysvětlím. Jsou parafrází na název ve vědeckých kruzích nechvalné knihy Tracking Those Incredible Dinosaurs – And the People Who Knew Them od Johna Davida Morrise. Jakkoliv je titul knihy půvabný (je škoda, že si jej v mírně ironickém smyslu nepřivlastnili paleontologové), její obsah představuje z velké části soubor dezinterpretací, polopravd a myšlenkových konstruktů, které mají sloužit k podpoře kreacionistických myšlenek jejího autora. Kniha v podstatě vychází zejména z pozoruhodných nálezů ichnofosílií (druhohorních dinosauřích stop) u říčního koryta Paluxy nedaleko městečka Glen Rose na severovýchodě Texasu. Glen Rose je i dnes s pouhými 2500 obyvateli nepříliš významnou aglomerací, na mapu nejen vědeckého světa jej ale dostaly právě fascinující otisky dinosauřích stop z období spodní křídy. Ty spadají do souvrství Glen Rose, pojmenovaného v roce 1891 paleontologem Robertem T. Hillem. Kromě proslulých dinosauřích ichnofosílií (a méně častých kosterních zkamenělin) zde bylo objeveno také množství fosílií mořských bezobratlých, například korálů, krabů, plžů i mlžů, hlavonožců amonitů nebo ostnokožců. Z neptačích dinosaurů se na tomto místě našly fosilní kosterní fragmenty populárních rodů Acrocanthosaurus (obří alosauroidní teropod) nebo Sauroposeidon (gigantický somfospondylní sauropod). Nic ale nemohlo okolí Glen Rose a říčku Paluxy proslavit tolik, jako údajné „pozůstatky člověka, žijícího spolu s dinosaury“. Ačkoliv je dnes existence „důkazů“ pro toto tvrzení již dávno vyvrácena a až na několik vzácných vyjímek již ani kreacionisté mladé Země tento extrémně slabý argument nevyužívají, historie spojená s danými fosíliemi zůstává jednou z nejpozoruhodnějších kapitol v dějinách americké paleontologie. Jakým způsobem se tedy tato myšlenka objevila a kdy dostala svoji pomyslnou poslední ránu z milosti?

…

Zkamenělé otisky stop dinosaurů na dně koryta říčky Paluxy. Jejich stáří činí asi 113 milionů let, pocházejí tedy z období spodní křídy. Kredit: Robert Nunnally, Wikipedie

…

První výzkum dinosauřích ichnofosílií probíhal v okolí Paluxy již od roku 1908, přímo v sedimentech řečiště Paluxy pak nejpozději v roce 1917. Otisky stop jsou zde obvykle zachovány v křídovém vápenci a jsou poměrně dobře rozeznatelné. V této oblasti byl mimo jiné objeven také úžasný doklad pravděpodobné lovecké scény, kdy velký teropod zaútočil na sauropodního dinosaura. Samotné místo proslavil svými výzkumy až významný paleontolog Roland T. Bird, který roku 1938 objevil hlavní naleziště stop v okolí Paluxy. Teprve publikování výsledků výzkumu tohoto badatele pracujícího pro Americké přírodovědecké muzeum v New Yorku učinilo lokalitu slavnou a zároveň poskytlo prostor k nebývalé kontroverzi. Bird totiž popsal také „neobvykle prodloužené stopy“, objevené jihozápadně od města Fort Worth. Paleontolog tehdy schválně podtrhl bizarnost objevu, protože chtěl udržet zájem svého podporovatele Harryho Sinclaira, který jeho výzkum subvencoval. Birdových závěrů si ale brzy povšiml kreacionistický badatel Clifford L. Burdick (1919 – 2005). Netrvalo dlouho a aniž by Bird o něčem podobném byť jen popřemýšlel, na svět přišla alternativní teorie o původu prodloužených stop: měly být důkazem společného soužití člověka a dinosaurů, ergo nahrávaly doslovnému výkladu některých pasáží Písma. Bird považoval i ty nejméně obvyklé stopy za produkt eroze nebo výsledek dinosauří chůze v mělké vodě, všechny stopy ale zcela správně a logicky považoval za dinosauří. Mezitím se nicméně Burdick a další kreacionisté mladé Země upnuli k lokalitě u Glen Rose a začali zde s vlastními výzkumy. V průběhu velké ekonomické deprese, která v této době sužovala chudší oblasti Spojených států, vedla snaha vylepšit vlastní finanční situaci mnohé místní usedlíky k výrobě falešných zkamenělých stop člověka. První takové padělky vznikaly dokonce již od roku 1939. Sám Burdick, který přes veškerou snahu nedokázal objevit vlastní exemplář údajné zkamenělé lidské stopy, vzal zavděk jednou z těchto falešných stop. Snímky tohoto zjevného padělku, v jehož pravost Burdick věřil, se pak objevily i na stránkách kreacionistické literatury (např. v knize The Genesis Flood od Whitcomba a Morrise z roku 1961). Legenda o „lidech, kteří znali dinosaury“ začala žít vlastním životem.

…

Série stop od říčky Paluxy, umístěná pod smontovanou kostrou sauropoda druhu Apatosaurus (Brontosaurus) excelsus. Ve skutečnosti jsou stopy asi o 40 milionů let mladší než tento obří diplodocid v expozici AMNH v New Yorku. Kredit: Joseph Lin, Wikipedie

…

Vzhledem k tomu, že protáhlé stopy napovídaly velkým rozměrům svých původců (pokud je považujeme za lidské otisky), vžilo se spíše označení „obří lidé.“ Navzdory faktu, že vědecká komunita nikdy nezapochybovala o dinosauřím původu stop a důkazní materiál kreacionistických obhájců „lidských stop“ od Paluxy sestával převážně z nepříliš umně vyrobených padělků a špatných interpretací, víra v koexistenci člověka a neptačích dinosaurů přetrvávala u mnoha lidí po další desetiletí. Na počátku 70. let navštívil Paluxy také reverend Stanley Taylor a o stopách natočil dokonce celý film  s názvem Footprints in Stone (Stopy v kameni). Populárním tématem a silným opěrným bodem pak byly pro některé kreacionistické skupiny tyto nálezy ještě v průběhu 70. a 80. let*. Po roce 1980 už ale situace uzrála k vyřčení jakéhosi definitivnímu verdiktu. V tomto roce navštívili lokalitu u řeky Paluxy dva (vlastními slovy nezávislí) badatelé, Glen Kuban a Tim Bartolomew. Kuban nicméně doufal, že se existence lidských stop v křídových vrstvách potvrdí, byl ale hořce zklamán. Situaci napomohl i neobvykle suchý a horký rok, který umožnil zkoumat jinak často pod vodou ponořené stopy na suchém podkladu. Kuban brzy pochopil, že se dívá na stopy s jasně dinosauřími znaky, ať už se jednalo o jejich celkový tvar, hloubku vtisku, orientaci nebo jakékoliv další znaky. Údajné lidské stopy pak po delším přemítání objektivně označil za neobvyklé stopy teropodního dinosaura, kráčejícího s podivně orientovanou distální částí dolní končetiny (zřejmě složeným metatarzálem). Nejpozději v roce 1982 tak došel k názoru, že domnělé lidské stopy jsou pouze stopami dinosaura, kráčejícího takříkajíc „na patách“. To je ovšem nanejvýš neobvyklé, protože dinosauři jsou výsostně digitigrádní živočichové (došlapovali pouze na prsty). Dodnes není definitivně vyřešeno, zda jde v případě tohoto nálezu o patologii nebo neobvyklou situaci, která nám může prozradit něco nového o lokomoci a chování teropodních dinosaurů.

…

Říčka Paluxy na území Dinosaur Valley State Park. V okolí této řeky jsou již od roku 1908 objevovány výborně zachovalé otisky stop dinosaurů z období spodní křídy. Kredit: Gordon Reid, Wikipedie

…

Dnes můžeme konstatovat, že neexistuje jediný pozitivní důkaz o přítomnosti člověka nebo čehokoliv takto neobvyklého (úsměvná je mimochodem například snaha umístit sem padělky typu zkamenělého kladívka, televize nebo prvohorního trilobita) ve spodnokřídových vrstvách u říčky Paluxy. Již přibližně od poloviny 80. let se těchto „dokladů“ obvykle nedovolávají ani kreacionisté mladé Země, protože protievidence je zcela zdrcující. Dnes můžeme pouze konstatovat, že aféra s údajnými „obřími lidmi v době dinosaurů“ vstoupila navždy do dějin vědy jako jedna z jejích kuriózních, ale od samého počátku pouze úsměvných kapitol. Vyložené padělky stop můžeme ve zpětném hodnocení rovnou pominout. Ale co ty skutečné stopy, nalezené „in situ“ v sedimentech u řeky Paluxy? Jak uvedl ve svém přehledu již zmíněný Kuban, skutečné stopy na lokalitě nevypadají tak, jak by v bahně vypadaly lidské stopy. Stopy končily tvarem „V“, který je zcela nepodobný lidské patě a měly prohlubně a zářezy anatomicky zcela nekonzistentní s lidským chodidlem. Vědecky bylo také spočítáno, že velikost stop a z ní odhadnutá výška domnělého člověka naprosto neodpovídá vzdálenosti a vzájemnému úhlu jednotlivých stop. Naopak dobře sedí tyto propočty pro teropodní dinosaury. Někdo by samozřejmě mohl namítnout, že dávní „lidé“ se mohli anatomicky lišit od nás, ostatně byli to domnělí obři, ale to už bychom zacházeli v argumentaci příliš daleko a podmiňovali svoji pravdu příliš mnoha dalšími domněnkami. Nejpravděpodobnější vysvětlení je nepochybně to, které oficiálně platí – totiž, že původcem otisků jsou různí menší a středně velcí teropodní nebo snad i ornitopodní dinosauři, obývající tento kus země v době před zhruba 113 miliony let**. A městečko Glen Rose, imunní vůči osmdesáti letům půtek a disputací mezi všemi znasvářenými tábory, si žije dál svým poklidným životem…i s úžasnými dinosauřími stopami nedaleko svých hranic.

…

Unikátní dobové záběry výzkumů Rolanda T. Birda u říčky Paluxy (konec 30. let minulého století).

…

* Dějiny tohoto kontroverzního tématu jsou samozřejmě mnohem spletitější a komplexnější, pro více informací doporučuji odkazy pod textem a výčet literatury i internetových zdrojů, uvedený v některých z nich. K dispozici je pak doslova záplava kreacionistických webových stránek, na ty zde ale odkazovat nehodlám (ostatně stačí použít vyhledavač).

* Objevilo se nicméně další fantastické „vysvětlení“, stejně pravděpodobné jako to „lidské“. Původci stop jsou dle něho dosud neznámé inteligentní bytosti, vzešlé rychlým vývojem z vyspělejších teropodních dinosaurů (tzv. dinosauroidi). Důvěryhodností spadá toto tvrzení někam mezi dinosaury na Venuši a hvězdu smrti Nemesis.

…

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Paluxy_River

http://en.wikipedia.org/wiki/Glen_Rose_Formation

http://www.evolution-outreach.com/content/6/1/27

http://www.bioone.org/doi/abs/10.1525/abt.2014.76.4.5?af=R&

http://www.asa3.org/ASA/PSCF/1988/PSCF9-88Hastings.html

http://www.skepticfiles.org/evolut/tracksma.htm

http://www.smithsonianmag.com/science-nature/excavating-the-river-of-giants-122044962/?no-ist

http://commons.wikimedia.org/w/index.php?title=File%3APaluxy_River_trackway.ogv

Bird, Roland T., 1939. „Thunder in His Footsteps.“ Natural History, Vol. 43, No. 5. pp. 254-261, 302.

(…a mnohé další.)

…

….aneb Nová kniha je na světě

Po mém loňském titulu Objevy pod vrstvami času si jako autor blogu opět dovoluji věnovat jeden příspěvek menší sebepropagaci či spíše upozornění na další novou knihu, jež právě v těchto dnech vychází nákladem Mladé fronty. Jde o titul Neznámí dinosauři a jak jeden kolega poznamenal, „ty už píšeš i o těch, které neznáš?“ Tak raději hned vysvětlím – kniha pojednává o poněkud méně známých druzích dinosaurů, které nejsou tak proslulé jako legendární Tyrannosaurus rex, Triceratops horridus nebo třeba Stegosaurus stenops. Místo toho se zaměřuje na zajímavé dinosaury, kteří ještě nestihli plně vstoupit do povědomí laické veřejnosti – najdeme zde například opeřeného trpaslíka rodu Anchiornis, velmi „dlouhokrkého“ sauropoda Erketu, „pneumatického“ sauropoda rodu Tataouinea, antarktického ornitopoda rodu Trinisaura nebo čínského tyranosaurida rodu Zhuchengtyrannus. Celkem je představeno 40 rodů neptačích dinosaurů, uspořádaných abecedně pro lepší přehlednost. Rozpětí jejich geologického stáří činí svrchní trias (231 m. l.) až nejsvrchnější křída (66 m. l.), geograficky pak jde o většinu dnešních kontinentů. Hlavní text doprovází krásné ilustrace Lubomíra Kupčíka a boxíky se zajímavostmi, které se věnují některým z dalších aspektů anatomie nebo paleoekologie daných rodů dinosaurů. Kniha je k dostání ve všech větších knihkupectvích od konce dubna tohoto roku. Závěrem tedy obligátní autorské přání: „Hezké počtení všem!“

…

Titulní strana knihy Neznámí dinosauři (Vladimír Socha, nakl. Mladá fronta, 2015)

…

Odkazy:

http://www.kosmas.cz/knihy/202731/neznami-dinosauri/

http://www.kniha.cz/neznami-dinosauri/d-306450/

http://www.databazeknih.cz/knihy/neznami-dinosauri-237440

…

…..aneb Skutečný fortel karcharodontosaura

Ve filmu Jurský park jsme mohli obdivovat počítačem vytvořeného zástupce druhu Tyrannosaurus rex, kterak hlavou snadno převrátí těžký elektromobil a bez sebemenší námahy jej po střeše otáčí nebo dokonce svrhne z okraje cesty do propasti pod ní. Dospělého člověka nebo velociraptora (resp. přibližně metrákového dromeosaurida) pak při zvedání ze země či strhávání ze svého hřbetu ani necítí. Z filmového dinosaura zkrátka čišela nezkrotná síla, jíž mohlo jen máloco odolat. Filmové scény nám vnuknuly dojem, že dinosaurus by ve své tlamě snadno unesl i automobil. Je tomu tak ale skutečně? Opravdu dokázali obří několikatunoví teropodi unést v tlamě objekt o hmotnosti několika set kilogramů? Jak se zdá, odpověď nám nyní poskytuje nová pozoruhodná studie, která se zaměřila na severoafrického karcharodontosaurida druhu Carcharodontosaurus saharicus.  Tento obří dravý dinosaurus s délkou kolem 13 metrů, hmotnosti přes 6 metrických tun a lebkou dosahující délky kolem 163 cm představoval jednoho z největších predátorů, kteří kdy kráčeli po suché zemi. Proč byl ale pro biomechanický výzkum síly krčního a čelistního svalstva vybrán právě tento druh teropoda? Odpovědí je dnes již slavná ilustrace „Double Death“ (Dvojí smrt) z roku 2011, která zobrazuje právě dva karcharodontosaury přetahující se o mládě velkého sauropoda (původně je uvedeno jako mládě druhu Paralititan stromeri). Předlohou tohoto zajímavého díla, které se objevuje například i v respektované knize The Complete Dinosaur (Second edition) z roku 2012, byl údajně skutečný souboj dvou kosů, kteří se v britském Gloucesteru přetahovali o kousek potravy. Autor ilustrace Robert Nicholls tento zajímavý projev etologie současných teropodů zaznamenal již koncem 90. let a fascinovala jej myšlenka, že by se podobným způsobem mohli chovat také mnohem větší a dávnější příbuzní kosa černého. Před čtyřmi lety pak jeho fascinace vyústila právě v dílo „Double Death“. Tím ale náš příběh teprve začíná. Paleontolog Donald M. Henderson se totiž rozhodl spočítat, zda by podobného výkonu (udržet několikatunové mládě sauropoda společně v tlamách) byli karcharodontosauři vůbec schopni. Výsledek jeho snažení je nanejvýš zajímavý.

…

„Dvojí smrt“ – aktualizovaná ilustrace, zobrazující dva obří teropody druhu Carcharodontosaurus saharicus, přetahující se o nebohou kořist v podobě téměř tunového mláděte sauropoda. Kredit: Robert Nicholls (2015), web paleocreations.com

…

Karcharodontosaurus představoval masivního teropoda, dominantního dravce severoafrických ekosystémů v období počínající svrchní křídy (asi před 100 – 93 miliony let). Stejně jako jeho jihoameričtí příbuzní Giganotosaurus, Mapusaurus a Tyrannotitan patřil k největším teropodům vůbec a v současném světě nemáme pro tak velké masožravé tetrapody absolutně žádné srovnání. I největší medvědovité šelmy a krokodýli obvykle nepřekračují hmotnost jedné tuny, zatímco u některých teropodů se odhaduje tělesná hmotnost blížící se desítce tun. Carcharodontosaurus saharicus disponoval obrovskou lebkou a silnými čelistními i krčními svaly, neměl ale tak silný čelistní stisk jako o trochu menší a 30 milionů let mladší Tyrannosaurus rex. Je tedy možné, že u severoamerického tyranosaura by byla kapacita v uvedených schopnostech (viz další text) ještě větší. Vraťme se ale ke karcharodontosaurovi, vlastně hned ke dvěma. Dokázali by unést v tlamách mládě sauropoda o hmotnosti automobilu? Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme provést co nejpřesnější měření kosterního materiálu, vytvořit co nejvěrnější trojrozměrné modely teropodů i nebohého sauropoda a odhadnout pozici centra rovnováhy těla teropoda, jeho vyvážení a maximální „nosnost“ čelistí i krčních svalů, lebky apod. Nezbytná je tedy dobrá znalost anatomie dinosaurů, odhad umístění jejich hlavních svalových skupin, možných limitujících faktorů (fyziologických, velikostních, biomechanických apod.) a ideálně pak i přístup k moderní výpočetní technice. A můžeme se dát do práce. Henderson nejdříve určil, o jaký taxon sauropoda se má jednat – zvolen byl jihoamerický druh Rayosaurus (Limaysaurus) tessonei. Tento menší argentinský rebbachisaurid sice nebyl objeven ve stejných sedimentech jako C. saharicus, je ale docela dobře možné, že on nebo některý jemu blízce příbuzný druh ekosystémy s tímto děsivým predátorem sdílel. Afrika i Jižní Amerika tehdy ostatně ještě nebyly odděleny, takže oba druhy se alespoň teoreticky setkat mohly. V ekosystémech karcharodontosaurů se navíc vyskytoval také další rebbachisaurid střední velikosti, samotný Rebbachisaurus garasbae. Vzhledem k odhadované délce 12,5 metru pro dospělé dravce odhadl Henderson délku sauropoda na ilustraci přibližně na 11 metrů. A mohlo se začít s konkrétními výpočty.

…

Charakteristicky dlouhá a nízká lebka karcharodontosaura s velkým preorbitálním otvorem. Délka lebek těchto dinosaurů se pohybuje mezi 1,5 – 1,7 metru a jsou tak delší (i když méně masivní) než lebky tyranosaurů. Kredit: M. Deery, wikipedie

…

Henderson nejdčíve potřeboval stanovit co nejpřesněji hmotnost a centrum rovnováhy u obou dinosaurů. V případě karcharodontosaura stanovil průměrnou hustotu těla na 1000 gm/l (ocasní část a končetiny) a 850 gm/l (zbytek těla). Důvodem nižší průměrné hustoty tkáně v prekaudální části těla je samozřejmě pneumatizace kostry (přítomnost dutin vyplněných vzduchem v obratlech a některých kostech), včetně systému vzdušných vaků v krční a hrudní části těla. U sauropoda jsou hodnoty stejné pro větší část těla, pouze krk a hlava byly opatřeny mnohem nižší hodnotou 300 gm/l, a to kvůli vysokému stupni pneumatizace, typickému právě u vývojově vyspělých sauropodů. Dále byl vypočítán přibližný objem plic a systému vzdušných vaků a odhadnuta hmotnost obou dinosaurů. Ta by samozřejmě nebyla stálá ani v průběhu života dinosaurů, ale to nám zde nevadí. Pro výpočty byly využity hodnoty, stanovené srovnáváním s dalšími dobře známými taxony a vygenerované počítačovým modelem. Carcharodontosaurus o délce 12,5 metru tak vážil kolem 6230 kg, nedospělý Rayosaurus pak přibližně 1910 kg. Propočítány však byly i další velmi zajímavé hodnoty, například síla čelistního stisku karcharodontosaura. Ta činí úžasných 28200 newtonů, přesto však tento obr zaostává za tyranosaurem, jehož čelisti byly uzpůsobeny k drtivému zákusu do kořisti a síla jeho stisku byla možná až dvojnásobná. A jaký je tedy výsledek tohoto pozoruhodného a netradičního výzkumu? Zatímco z hlediska udržení stability by karcharodontosaurus neměl problém uzvednout objekt o hmotnosti 2,5 tuny (tedy přibližně dva osobní automobily i s řidiči), skutečným limitem je zde síla čelistních a krčních svalů. Čelistní svaly umožňovaly gigantickému predátorovi uzvednout těleso o hmotnosti až 512 kilogramů, krční svalstvo však mělo mezní hodnotu přibližně 424 kilogramů. Ať by se tedy karcharodontosauři snažili sebevíc, neuzvedli by osobní auto ani slona. Jejich možnosti končily u o objektu o hmotnosti pěti dospělých lidí. Společně by pak dokázali dva tito dravci zvednout dinosaura o hmotnosti maximálně 850 kilogramů. Donald Henderson tedy konstatuje, že ačkoliv výjev na ilustraci může být rámcově správný, sauropoda o odhadované hmotnosti 1,9 tuny by teropodi uzvednout nedokázali. V nové verzi své ilustrace proto Robert Nicholls kořist zmenšil a upravil její rozměry – mládě sauropoda váží skutečně 0,8 tuny a jeho délka činí asi 8,3 metru. Není paleontologie jednoduše úžasná?

…

Carcharodontosaurus byl dominantním predátorem svých ekosystémů, nebyl ale jediným velkým teropodem na severu Afriky v době před 100 miliony let. Obojživelným protějškem mu byl ještě větší Spinosaurus, přímým konkurentem pak mohl být Deltadromeus (menší teropodní dinosaurus na obrázku). Ačkoliv se hmotnost karcharodontosaurů udává obvykle okolo 6 tun, nejvyšší odhady dosahují až dvojnásobku. Kredit: Mark Hallet, 1996 (pův. název Thunder in the Delta)

…

…

Odkazy:

http://www.newscientist.com/article/dn27454-could-these-giant-dinosaurs-have-lifted-up-their-pictured-prey.html

http://www.tyrrellmuseum.com/research/donald_henderson.htm

http://paleocreations.com/

http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/ar.23164/abstract

Donald M. Henderson and Robert Nicholls, 2015, „Balance and strength – estimating the maximum prey lifting potential of the large predatory dinosaur Carcharodontosaurus saharicus, The Anatomical Record DOI: 10.1002/ar.23164

…

…aneb Legenda v podání třetihorního mloka

Některé příběhy patří již neodmyslitelně k dějinám příslušných vědeckých disciplín. Jsou neustále tradovány a slouží jako demonstrace zjevného pokroku či naopak zpátečnictví, jež posunulo nebo naopak zbrzdilo vývoj toho kterého oboru. V případě našeho příběhu se setkáváme s obojím – jde o ukázku myšlenkového zpátečnictví, které ale v posledku znamenalo pokrok a příklon k racionálnímu uchopení reality okolního světa. Tato zajímavá událost z počátků paleontologického bádání se odehrála bezmála před třemi stoletími na počátku druhé čtvrtiny 18. století, v době vzmáhajícího se osvícenství a pokračujícího rozkvětu přírodních věd. Hlavním aktérem našeho příběhu byl všestranně nadaný švýcarský přírodovědec, lékař a geograf Johann Jakob Scheuchzer. Tento pozoruhodný učenec se narodil 2. srpna roku 1672 v Curychu jako syn tehdejšího vrchního městského lékaře (Archiater). Není proto divu, že v roce 1692 sám nastoupil na studium lékařství na Univerzitě v Altdorfu nedaleko Norimberka. O dva roky později zakončil Scheuchzer úspěšně lékařská studia na Univerzitě v Utrechtu a vrátil se do Altdorfu doplnit své vzdělání ještě studiem matematiky. Roku 1696 se pak vrátil do Curychu a stal se po vzoru otce městským lékařem (byť zatím jen mladším, s titulem Poliater). Navíc mu již tehdy bylo přislíbeno univerzitní místo profesora matematiky, to ale nakonec získal až mnohem později, konkrétně roku 1710. Mezitím byl v roce 1703 zvolen také členem anglické Královské společnosti, což byla pro každého vědce nesporně velká pocta. Další velký kariérní postup v podobě pozice vrchního lékaře Curychu a profesora fyziky pak pro Scheuchzera přišel až několik měsíců před jeho vlastní smrtí, v lednu 1733. Muž mnoha zájmů a skvělý pozorovatel přírody Johann Jakub Scheuchzer zemřel 23. června stejného roku ve věku nedožitých 61 let. Jeho památku stále připomínají například místní názvy v Alpách (Scheuchzerhorn a Scheuchzerjoch) i latinské jméno celé čeledi jednoděložných rostlin – blatnicovitých (Scheuchzeriaceae). Jakou souvislost měl ale Scheuchzer s oním domnělým „svědkem biblické potopy“? A proč je právě tento objev v dějinách paleontologie a geologických věd obecně tolik důležitý?

…

Johann Jakob Scheuchzer (1672 – 1733), švýcarský přírodovědec, lékař, kartograf a amatérský paleontolog. Portrét z díla Schabblatt aus der Physica Sacra, 1731. Převzato z Wikipedie.

 …

Scheuchzer za svůj život vydal kolem 34 odborných prací, mnohé z nich ale zůstaly v podobě nevytištěných rukopisů. Většina jeho prací se týká přírodních zajímavostí, se kterými se setkal, a dále s cestami, které během své dlouhodobé kariéry podnikl. Mezi nejvýznamnější příspěvky tohoto podnikavého Švýcara patří právě jeho cestovatelské zápisky a zeměpisná pojednání. Jako jeden z prvních podrobně popsal geografii svého rodného Švýcarska a v roce 1712 vydal jeho podrobnou mapu (v měřítku 1 : 290 000). Z dnešního hlediska byla nejpřesnější východní část zobrazeného území, ale i celkově šlo o nejlepší mapu Švýcarska až do konce 18. století. Mapa byla výsledkem jeho četných cest po švýcarských údolích i horách. V roce 1705 navštívil proslulý Rhónský ledovec, ležící ve výšce přes 3000 m. n. m. O rok později se zmiňuje také o dracích, kteří podle vyprávění některých „důvěryhodných“ mužů obývají švýcarské jeskyně. Tyto zápisky Scheuchzerovi uškodily, protože u pozdějších autorů ztratil neprávem důvěryhodnost. Dnes již víme, že víra v draky a další legendární tvory byla v jeho době ještě obecně rozšířená (posilovaly ji i nálezy kostí zvířat z doby ledové v četných jeskyních od Francie až po Rumunsko). Scheuchzer sám ale v draky spíše nevěřil, pouze cítil povinnost zaznamenat údajné očité svědectví, které se k němu doneslo. Z nastíněného životopisu je zřejmé, že Scheuchzer rozhodně nebyl žádným hlupákem, pošetilcem nebo dogmatickým zabedněncem, který si zaslouží výsměch současných historiků vědy. Přesto je hlavní postavou jednoho z nejkurióznějších případů v dějinách paleontologie (vědy o životě v pravěku) i přírodních vědách vůbec. Švýcarský učenec měl velmi široké spektrum zájmů a jedním z nich byl také výzkum zkamenělin. V jeho době ještě paleontologie jako věda neexistovala a mnohde dosud převládaly nesmyslné názory na původ zkamenělin coby výsledek tvořivé síly hvězd nebo spontánního novotvoření. Učencům s poněkud otevřenější myslí už ale bylo jasné, že tyto fosílie jsou skutečně pozůstatky kdysi dávno existujících organismů, ačkoliv si neuměli představit, jak vzdálená byla doba jejich života od současnosti. V Scheuchzerových časech byl totiž stále obecně přijímán výpočet stáří světa, se kterým přišel o půlstoletí dříve irský arcibiskup James Ussher z Armaghu – totiž, že svět byl stvořen v roce 4004 př. n. l. Nevíme sice, jak se na tuto otázku díval Scheuchzer, jako věřící člověk však vykládal podstatu zkamenělin rovněž za pomoci biblických reálií. A tak když se mu dostala do rukou zkamenělina miocénního velemloka, dozrála situace pro jednu z nejzajímavějších událostí v dějinách přírodovědy.

…

Ilustrace fosilních rostlin z Scheuchzerova díla Herbarium deluvianum, publikovaného roku 1709. Švýcarského přírodovědce tak můžeme pokládat i za jakéhosi spoluzakladatele budoucího vědního oboru paleobotaniky. Převzato z Wikipedie.

…

V roce 1726 byla v jednom lomu u města Öhningen na německo-švýcarských hranicích objevena zkamenělá kostra jakéhosi do té doby neznámého tvora. Scheuchzer pak kostru ve svém díle o přírodních zajímavostech Švýcarska Lithographia Helvetica popsal jako pozůstatky dítěte, které zemřelo při potopě světa. Název Homo, diluvii testis („Člověk, svědek potopy“) se brzy proslavil. Scheuchzer tedy objevil domněle první důkaz biblické potopy světa, tak jak je popisována ve starozákonním příběhu o Noemovi. Zkamenělina byla asi metr dlouhá a při troše fantazie skutečně připomínala kostru zmrzačeného malého dítěte. Přesto je Scheuchzerova interpretace kuriózní a ukazuje, že učenec se nechal předem ovlivnit svými očekáváními a důvěrou v doslovné znění bible. Jinak je totiž těžké uvěřit, že by jako lékař mohl kostru obojživelníka skutečně považovat za lidskou. Okrouhlá lebka s velkými očnicemi by dnes nenechala nikoho na pochybách, že se nejedná o člověka a dokonce ani o savce. Přesto jeho interpretace nálezu zůstala v platnosti po další desetiletí a definitivně byla vyvrácena až o 85 let později! První pochybnosti o lidském původu zkamenělin se nicméně objevily již roku 1758, kdy švýcarský matematik a přírodovědec Johanes Gessner nesprávně označil fosílii za pozůstatky sumce. V roce 1777 se zase vyskytl názor, že by mohlo jít o velkou ještěrku. Ani jedna domněnka nebyla správná, ale Scheuchzerův omyl byl již prakticky jistý. V roce 1802 se zkamenělina dostala do Teylerova muzea v holandském Haarlemu, v jehož sbírkách se nachází dodnes. O devět let později se pak konečně objevila v pracovně proslulého francouzského přírodovědce Georgese Cuviera*, který proslul schopností zjistit původ a vzhled jakéhokoliv živočicha podle jediné jeho kosti. Vědcova intuice a schopnosti nezklamaly ani v tomto případě, Cuvier prakticky ihned prohlásil, že se jedná o pravěkého velemloka. Pomohl mu přitom i fakt, že mezitím odkryl další části horniny, které původně zakrývaly části fosílie zkoumané Scheuchzerem. Legenda o člověku, utopeném při potopě světa, tak definitivně vzala za své. Miliony let starý mlok byl vědecky popsán až roku 1831 jako Salamandra scheuchzeri. Jeho objevitel tedy nepřišel zkrátka, s tímto tvorem už bude Scheuchzer spojován navždy. O šest let později byl třetihorní velemlok přejmenován na dosud platný vědecký binomen Andrias scheuchzeri**. A zde už by měli zbystřit čeští čtenáři a zejména pak obdivovatelé díla Karla Čapka. Právě pod tímto názvem totiž vystupují hlavní „hrdinové“ jeho velkolepého románu Válka s mloky (1936). Také Scheuchzer se jako jedna fiktivní okrajová postava v románu objevuje. Jak je vidět, sečtělý spisovatel a žurnalista Čapek si historku o domnělém člověku – svědku potopy – nejspíš oblíbil také. Zaujala jej dokonce natolik, že jí složil hold a vzpomínku v jednom ze svých nejvýznamnějších literárních děl. Není ostatně divu – Scheuchzerův Homo, diluvii testis patří k ukázkovým příkladům nezadržitelného pokroku lidského poznání a patří k půvabným příběhům, které se v mnoha obměnách tradují již po desítky generací.

…

Kostra miocénního mloka druhu Andrias scheuchzeri z německého Bádenska. Před necelými třemi stoletími v ní Scheuchzer spatřoval pozůstatek dítěte, které zahynulo při biblické potopě světa. Kredit: Haplochromis, Wikipedie.

…

* Georges Cuvier (1769 – 1832) patří k nejvýznamnějším postavám v dějinách přírodovědy. Přežil bez úhony několik režimů (včetně Velké francouzské revoluce i Napoleona I.) a neustále stoupal k dalším akademickým poctám. Bývá považován za zakladatele srovnávací anatomie a paleontologie obratlovců. Neměl však pravdu ve všem. Věřil například v pravidelně se opakující světové katastrofy (ačkoliv velká hromadná vymírání se jeho pojetí poněkud blíží) a také tvrdil, že nikdy neobjevíme zkameněliny pravěkého člověka (protože člověk byl dle jeho názoru stvořen již ve své definitivní, „moderní“ podobě).

** Zmínění velemloci žili v kenozoickém období oligocénu až pliocénu, přibližně před 34 až 5 miliony let. Kuriózní je také skutečnost, že Homo, diluvii testis je fakticky prvním popsaným druhem hominina, byť pouze domnělého a navíc v době před stěžejním desátým vydáním Linnéova díla Systema Naturae (1758). Nejstarší rozeznané a dosud dostupné zkameněliny jsou mimochodem ještě podstatně staršího „data“.

…

Pozn. aut.: Příspěvek vychází v převážné míře z článku, který autor napsal pro časopis Živá historie (číslo 4/2015).

…

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Andrias_scheuchzeri

http://en.wikipedia.org/wiki/Johann_Jakob_Scheuchzer

http://livelikedirt.blogspot.cz/2012/04/homo-diluvii-testis-andrias-scheuchzeri.html

http://www.strangescience.net/scheu.htm

http://scienceblogs.com/strangerfruit/2006/08/02/homo-diluvii-testis/

http://www.teylersmuseum.nl/nl/collectie/fossielen-en-mineralen/8432-homo-diluvii-testis

…

…aneb Odhady věku Země od Písma svatého po radiometrické datování

Dějiny odhadů stáří naší planety jsou velmi zajímavým příběhem. Pohlížíme-li na tuto historii jako na kuriózní přehled podivných a někdy až vyšinutých teorií a myšlenek, brzy ji navíc shledáme docela zábavnou. Dnes víme, že se Země zformovala před více než 4,5 miliardami let, tedy vpravdě nepředstavitelně dlouhou dobou. Tyto dech beroucí číselné údaje však známe jen několik posledních desítek let. Až do objevu radioaktivních datovacích metod totiž lidé věřili, že svět je starý pouhých několik tisíciletí. Pojďme se tedy podívat, jak se pohled na stáří naší planety proměňoval a utvářel s postupně se hromadícími vědeckými poznatky. Již v období starověku si někteří učenci povšimli výskytu různých zkamenělin v po sobě jdoucích vrstvách sedimentů. Zřídka se pak vyskytla vizionářská myšlenka o velkém stáří světa a postupném dlouhodobém vývoji organismů. Tyto rané myšlenky o vývoji a vyhynutí dávného tvorstva však nemohly ohrozit po delší dobu panující náboženská přesvědčení. Nezpochybnitelnou autoritou ve středověké Evropě bylo Písmo svaté, umožňující hlásat pouze myšlenky, které nebyly v rozporu s biblickým pojetím vzniku světa. Nejkurióznější případ takového postoje přitom známe z poloviny 17. století. V roce 1654 vyšla kniha Annalium Pars Postierior irského arcibiskupa Jamese Usshera, ve které tento duchovní propočítal vznik světa s naprostou přesností na 23. říjen roku 4004 před narozením Krista. Využil přitom biblickou genealogii jako jediný platný zdroj informací. Až do druhé poloviny 18. století se pak neobjevila žádná obecně povšimnutá snaha o zpochybnění nevědeckých představ o stáří světa či planety v rámci pouhých několika tisíciletí. Jedinou výjimku představoval již mnohem dříve – ve 3. století př. n. l. – babylonský kněz Berossus, který ve své chronologii stanovil stáří světa na pozoruhodných 432 000 let.

…

Nádherná planeta, obíhající okolo hvězdy Slunce v průměrné vzdálenosti zhruba 150 milionů kilometrů. Jako dosud jediné známé vesmírné těleso hostí Země komplexní formy života, a to již celé miliardy let. Její vlastní stáří ale bylo až do minulého století velkou záhadou. Kredit: NASA/Apollo 17, převzato z Wikipedie.

…

V průběhu 11. století dospěli nejméně tři učenci (arabští mudrci Al Beruni a Avicenna a čínský vědec a státník Šen Kua) nezávisle na sobě k poznání, že zemská kůra se musela formovat nesmírně dlouhou dobu, kterou snad ani není možné reálně propočítat. Tento tzv. „koncept hlubokého času“ byl v Evropě přijat až o sedm století později s pionýrskými pracemi prvních novověkých přírodovědců. Velkým průlomem byla zejména práce dánského vědce Nielse Stensena, zvaného Nicolaus Steno (1638-1686). Ten navázal na starší Avicennovy myšlenky a jako první odhalil neoddělitelnou souvislost mezi přítomností zkamenělin a vrstev hornin. Definoval také některá základní pravidla budoucí vědecké geologie – například, že starší vrstvy jsou v neporušeném vrstevním sledu vždy umístěny pod mladšími. Na Stenovu práci následně navázal skotský geolog James Hutton (1726-1797) i jeho mladší anglický kolega William Smith (1769-1839). Práce těchto „otců“ vědy o Zemi poprvé postavila biblická dogmata do značně nepříznivého světla. Další příspěvek do této otázky přinesl ruský přírodovědec a průkopník na vědeckém poli Michail Lomonosov (1711-1765). Ten vyslovil názor, že naše planeta vznikla odděleně od zbytku vesmíru před několika stovkami tisíc let. Trochu umírněnější byl Francouz George-Louis Leclerc, de Buffon (1707-1788), který ke svému odhadu z roku 1779 využil jednoduchý fyzikální experiment. Údajně podle dělové koule utvořil malý model Země o podobném chemickém složení a poté měřil dobu jejího vychladnutí. Příslušným přepočtem na velikost pak dostal kýžený odhad stáří – 75 000 let. V porovnání se skutečným stářím planety jde stále o směšná čísla, v dané době však představovala významný pokrok. Není ostatně divu, že Buffon byl posledním známým vědcem, který se pro podezření z „kacířských myšlenek“ musel podrobit výslechu inkvizičního soudu.

……

Irský arcibiskup James Ussher z Armaghu, autor jedné z nejdéle respektovaných biblických genealogií, jejímž výsledkem byl odhad stvoření světa roku 4004 př. Kr. Autorem obrazu je Cornelis Janssens van Ceulen (1641), převzato z Wikipedie.

……

Doba však dozrála do stavu, který již nepřipouštěl návrat k dávno překonaným a již dále neudržitelným myšlenkám. Mnozí přírodovědci si na několika kontinentech všímali silných vrstev, jejichž zformování muselo zabrat dobu mnohem delší, než jakou naznačoval text Bible. Na přelomu 18. a 19. století však ještě nikdo neměl jasnou představu, o jak dlouhou dobu by ve skutečnosti mohlo jít. V roce 1830 ovlivnil další představy o vývoji planety proslulý britský geolog a Darwinův přítel Charles Lyell (1797-1875). Ve svém stěžejním díle Základy geologie doložil, že změny zemského povrchu probíhající v dávné minulosti probíhají stejným tempem i dnes. V důsledku to znamenalo, že Země musí být stará nepředstavitelně dlouhou dobu, po kterou vznikaly dnešní velehory, mořská dna a další útvary zemské kůry. Jeden z prvních pravdě se blížících odhadů byl publikován britským fyzikem Williamem Thompsonem (později Lordem Kelvinem, 1824-1907) v roce 1862; měl pro mnohé zcela šokující hodnotu 20-400 milionů let. Při svém výzkumu Kelvin částečně navazoval na Buffonův experiment, ovšem s lepším vybavením i prostředky. Předpokládal přitom, že Země se zformovala jako žhavotekutá koule, která postupně chladla až k současné teplotě. Při svých výpočtech ovšem nepočítal s teplem, uvolněným radioaktivním rozpadem, v té době ještě fyzikům neznámým. V letech 1856 a 1892 přišli další dva vědci, němec Hermann von Helmholtz a kanadský astronom Simon Newcomb k údajům 22 resp. 18 milionů let, založeným na výpočtu doby, potřebné ke vzniku Slunce z původního oblaku plynů a prachu. Již zmíněný „otec evoluční myšlenky“ Charles Darwin (1809-1882) i jeho slavný zastánce Thomas Henry Huxley (1825-1895) však tyto údaje neuznávali a poukazovali na jejich značnou nepřesnost. Darwin sám dobře předpokládal, že k vývoji organického života až do dnešní podoby musel uplynout ještě mnohem delší čas, řádově snad až ve stovkách milionů let. Ještě na konci 19. století však prakticky neexistoval způsob, jak datovat stáří planety, zkamenělin nebo geologických vrstev s dostatečnou a vědecky podloženou přesností.

…

Francouzský přírodovědec Georges Louis Leclerc de Buffon přistoupil jako jeden z prvních učenců k otázce stáří Země experimentálně. Výsledkem byl odhad 75 000 let, což bylo podstatně více než u Usshera, reálně ale zaostal za správným výsledkem více než 60 000krát. Kredit: François-Hubert Drouais (1753), převzato z Wikipedie.

…

Vzácnou výjimkou byl v roce 1895 irský inženýr a matematik John Perry (1850-1920), který výpočtem, souvisejícím s pohybem teplotních proudů v zemské kůře získal údaj překvapivě blízký skutečnosti – 2 až 3 miliardy let. Jako první tak přišel s dnes ověřenou hodnotou v řádu miliard let. Jeho kolegové však stále pracovali s čísly o řád menšími. Jedním z posledních odhadů stáří planety bez využití radioaktivního datování byl výpočet dalšího irského fyzika Johna Jolyho (1857-1933) z let 1899 a 1900. Joly se zaměřil na výpočet doby, potřebné k akumulaci mořské soli z erozivních procesů a vyšlo mu rozpětí 80-100 milionů let. V té době však již fyzici Henri Becquerel a manželé Curieovi pracovali na objevu radioaktivity a během pouhých několika dalších let bylo radiometrické datování připraveno poodkrýt jedno z největších tajemství dějin – stáří naší mateřské planety. Jedním z prvních výsledků využití radioaktivity bylo datování stáří jisté horniny Sirem Williamem Ramsayem (1852-1916), spolupracujícím mimo jiné také se slavným Ernestem Ruthefordem (1871-1937). Měřením koncentrace hélia obdržel tehdy Ramsay věk 40 milionů let (nešlo o datování stáří Země), to byl však teprve skromný začátek. Koncem roku 1905 byly postupy radioaktivního datování vylepšeny a americký radiochemik Bertram B. Boltwood (1870-1927) získal datováním 26 různých vzorků horniny rozpětí 92 až 570 milionů let. Své výsledky vědec publikoval v geologickém časopise v roce 1907 a tehdejší vědeckou veřejnost ještě příliš neohromily. V té době se ostatně dinosaurům přičítalo stáří pouhých několika milionů let, například jurský Allosaurus měl žít asi před 3 až 8 miliony let, oproti skutečným 150 milionům. Mongolský Protoceratops byl zase ve 20. letech datován na 13 milionů let, ve skutečnosti žil ale před šestkrát delší dobou. Boltwood později zpřesnil svoje metody datování a po opakovaných testech mu vyšly údaje ještě výrazně vyšší – 250 milionů až 1,3 miliardy let. Scéna už ale byla připravena pro finální dějství tohoto příběhu. Člověk tak teprve na počátku 20. století zjistil, jak nesmírná je doba existence jeho rodné planety.

…

Arthur Holmes, talentovaný britský geolog, který jako první nechal Zemi zestárnout řádově do miliard let. Na snímku z roku 1912 ve věku 22 let již experimentoval s radioaktivním datováním a o pouhý rok později publikoval první verzi svého díla The Age of the Earth. Převzato z Wikipedie.

…

Další významnou osobností, spojenou s datováním stáří Země, byl především Arthur Holmes (1890-1965). Tento britský geolog věnoval takřka celou svoji profesionální kariéru radiometrickému datování hornin. V době, kdy téměř všichni ostatní toto úsilí vzdali, pokračoval Holmes energicky v pokusech s datováním pomocí olova. Již v roce 1911 v pouhých jednadvaceti letech velmi přesně datoval norské horniny z období prvohorního devonu (stáří 370 milionů let). O dva roky později publikoval stěžejní práci „Věk Země“ (The Age of the Earth), kde ještě mírně zvýšil horní odhad Boltwooda a stanovil stáří prekambrických hornin na 1,6 miliardy let. Věnoval se také teoretickým problémům s radioaktivním datováním a přes skeptický pohled většiny kolegů značně vylepšil a zpřesnil samotné datovací metody. V roce 1927 přišel s dalším navýšením odhadu, když postuloval pro mnohé neuvěřitelných 1,6 až 3,0 miliardy let. Geologická komunita však fyzikálně zaměřeného Holmese příliš nerespektovala a jeho údajům dlouho nedopřávala zasloužené pozornosti. „Otec moderní geochronologie“, jak začal být Holmes nazýván, pak ve 40. letech přichází s posledním navýšením stáří na 4 500 (+- 100) milionů let. V podstatě poslední velký posun v datování stáří naší planety přinesl rok 1956, kdy americký geochemik Clair C. Patterson (1922-1995) ještě za Holmesovy asistence použil datovací metodu uran-olovo ke zjištění stáří meteoritů, pocházejících z nejstarších období po zformování naší planety. Vyšel mu údaj rovnající se 4,55 miliardy let, platný s drobným zpřesněním dodnes. Původně vesmírná tělesa jako meteority jsou přitom pro datování výhodnější, jelikož oproti horninám zemské kůry nejsou zdaleka tolik pozměněny probíhající erozí nebo tektonickými a hydrotermálními pochody na Zemi. V následujících 50 letech byl Pattersonův údaj nadále prověřován a stáří planety bylo určováno také jinými technikami, přičemž dodnes jich bylo v závislosti na použitém materiálu vyvinuto asi čtyřicet. Dnes je nejčastěji uváděna hodnota 4,56 miliardy let s pouhým 1 procentem možné odchylky. Tak stará je tedy naše mateřská planeta, které se před pouhými několika generacemi přisuzovala jen „pouhá“ tisíciletí.

…

Jeden z meteoritů z „Ďáblova kaňonu“, objevené nedaleko obřího dopadového kráteru Barringer v Arizoně. Právě vzorky z původního impaktního tělesa, které dopadly na Zemi asi před 50 000 let, umožnily C. C. Pattersonovi určit přesnější stáří Země (na 4,55 miliardy let). Kredit: Geoffrey Notkin, Wikipedie

…

Mgr. Vladimír Socha

Slovníček:

Koncept Mladé Země – koncept relativně nedávného vzniku nebes, Země a života na ní všemohoucí bytostí někdy v době před 5700 až asi 10 000 let. Jde vlastně o doslovné chápání biblického výkladu stvoření světa Bohem během 6 čtyřiadvacetihodinových dnů. Dosud je uznáván v některých komunitách křesťanských a židovských kreacionistů.

Koncept Hlubokého času – v podstatě opak předchozího. Myšlenka nesmírně dlouhého geologického času, který musel uplynout od událostí, jako byl vznik vesmíru, planety nebo života. Byl poprvé vysloven v 11. století, vědecky však začal být dokazován až v posledních dvou stoletích.

Avicenna – (Ibn Síná, 980-1037), středověký perský učenec, přírodovědec a lékař. Patří mezi nejvýznamnější a nejvlivnější myslitele celého středověku, jeho poznatky byly i v Evropě respektovány a uznávány ještě během 17. století.

Radioaktivní datování – (též radiometrické datování) je metoda užívaná při datování různých materiálů, obvykle založená na srovnání mezi množstvím přirozeně se vyskytujícího radioaktivní izotopu s jeho produkty rozpadu, za využití známých poločasů rozpadu. Jde o jeden z hlavních informačních pramenů o skutečném věku hornin, zkamenělin, stáří planety apod.

…

Tabulka postupného zvyšování odhadů stáří Země:

Starověk, středověk – náboženská či mytologická chronologie, později autoritou Písmo Svaté, několik tisíc až několik stovek tisíc let

1654 – vznik světa kladen irským arcibiskupem Ussherem do roku 4004 př. n. l. (v té době by tedy svět existoval asi 5658 let, dnes 6019 let), další odhady přibližně 3000 – 6000 let

1779 – Francouz Buffon přichází s odhadem 75 000 let, Rus Lomonosov o něco dříve s několika stovkami tisíc let

První polovina 19. století – vzniká geologie jako vědecká disciplína, první nesmělé odhady již stoupají k milionům let

1862 – Lord Kelvin jako první přichází s vyšším odhadem, stanovuje rozpětí 20-400 milionů let

1899-1900 – Irský fyzik John Joly přichází s podobným odhadem, ten činí 80-100 miliony let

1905 – Američan Bertram Boltwood poprvé stanovuje svůj odhad s použitím radioaktivity, získává údaj 92-570 milionů let, později až 1,3 miliardy let

1913 – Britský geochronolog Arthur Holmes zvyšuje odhad na 1,6 miliardy let

1927 – Holmes získává vylepšenou metodou datování přesnější údaj 1,6-3,0 miliardy let

1956 – Američan Clair Patterson stanovuje datováním meteoritů dosud platných 4,5 miliardy let, tento údaj se v následujících desetiletích mění již pouze v rámci desítek milionů let (druhé desetinné čárky)

2015 – stáří planety dnes stanoveno s malou odchylkou na přibližně 4,56 miliardy let

…

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Age_of_the_Earth

http://en.wikipedia.org/wiki/James_Ussher

http://en.wikipedia.org/wiki/Georges-Louis_Leclerc,_Comte_de_Buffon

http://en.wikipedia.org/wiki/Arthur_Holmes

http://en.wikipedia.org/wiki/Clair_Cameron_Patterson

http://en.wikipedia.org/wiki/Canyon_Diablo_%28meteorite%29

…

…nejspíš oboje!

Již bezmála dvě století si vědci lámou hlavu, jaké příčiny mohly ukončit éru plazů, tedy dávné druhohory. Od prvních vědecky rozeznaných objevů dinosauřích fosílií (na mysli máme samozřejmě pouze neptačí dinosaury) ve 20. letech 19. století bylo zřejmé, že dříve vypadaly suchozemské i vodní ekosystémy úplně jinak než dnes. Když se pak ve druhé polovině stejného století ukázalo, že dinosauři byli dominantním prvkem pevninské megafauny, vyvstala otázka po jejich zániku. Naší savčí předkové, o kterých toho v té době bylo známo velmi málo, byli evidentně mnohem menšími a křehčími tvory než často obří a robustní dinosauři. Přesto narozdíl od dinosaurů přežili a mohli dát vzniknout takovým pozoruhodným živočichům, jako je člověk, delfín, hroch nebo liška. Teprve počátkem minulého století se ukázalo, že savci skutečně nevznikli až po dinosaurech nebo na konci jejich éry, nýbrž již bezmála na samotném jejím počátku (nejstarší fosílie savců můžeme dohledat přinejmenším v sedimentech pocházejících z období spodní jury). Náhle začalo být jasné, že dinosauři byli sprovozeni ze světa jakousi neznámou katastrofickou událostí. Nikdo ale netušil,  o jaký druh pohromy by se mohlo jednat. V průběhu desetiletí se střídaly poměrně prozíravé myšlenky (kosmická příčina) s nesmyslnými (neschopnost se dále rozmnožovat) až po zcela absurdní (vyhubení ze strany mimozemšťanů s moderními zbraněmi). Dostatečně věrohodný mechanismus ale objeven nebyl, ačkoliv již v 50. letech minulého století se někteří badatelé dostali velmi blízko. Kolem roku 1980 se ujala Alvarezova hypotéza o dopadu desetikilometrového vesmírného tělesa (zřejmě asteroidu z kategorie uhlíkatých chondritů). V 90. letech bylo dále zveřejněno místo dopadového kráteru, které se nachází na cípu Yukatánského poloostrova v Mexickém zálivu. Od té doby víme o této pradávné události mnohem více – datování bylo zpřesněno na 66,0 milionu let, známe poměrně dobře průběh i účinky dopadu. Dá se dokonce říci, že v průběhu posledních zhruba pěti let byl asteroid postaven na piedestal jakéhosi nekorunovaného arci-zabijáka, prvotní příčiny velkého vymírání K-T. Je to ale pravda?

…

Pohled na výlevné vyvřeliny dekánských trapů. Síla běsnících vulkánů, které je před 66 miliony let vytvořily, musela být enormní. Kredit: Baajhan, Wikipedie

…

Již dlouhá léta se o nepsaný titul hlavního viníka této pozoruhodné katastrofy, díky níž tu dnes nejspíš jsme, uchází také enormně silná sopečná činnost na území západní Indie. Jejím výsledkem je vznik tzv. dekánských trapů, masivních vrstev výlevných hornin, které vznikly přibližně před 67 až 66 miliony let (nejnovější datování je velmi přesné a udává dokonce velmi podrobnou hodnotu 66,250 milionu let pro počáteční fázi nejintenzivnější vlny vulkanické činnosti. V té době byla Indie ještě velkým ostrovem, pohybující se severním směrem vstříc Eurasii. Dekánské trapy dnes pokrývají velkou část středozápadní Indie a představují jeden z největších sopečných útvarů na světě. Tvoří je několik vrstev pevných záplavových bazaltů, které jsou místy více než 2 kilometry mocné a dosahují rozlohy kolem 500 000 km² (a objemu přibližně 512 000 km³). Přesto se jedná jen o malou část původní rozlohy sopečných výlevných vyvřelin (zejména čediče), ta byla totiž v průběhu kenozoika výrazně umenšena erozí a činností deskové tektoniky. Původně tak mohla být pokryta plocha o rozloze asi 1,5 milionu km², což odpovídá téměř polovině rozlohy současné Indie. Samotné sopečné výlevy probíhaly dle novějších poznatků možná jen po dobu několika desítek až stovek tisíc let, nešlo tedy o geologicky dlouhou činnost v průběhu celých milionů roků. Mezi epicentra výlevů patří oblast pohoří Západní Ghát, které představuje zároveň zlomovou hranu Dekánské plošiny. Zajímavé je, že k nejintenzivnější fázi sopečných erupcí došlo podle posledních výzkumů před 66,0 miliony let, tedy prakticky ve stejné době, kdy dochází ve vzdálené oblasti pozdějšího Mexického zálivu k dopadu asteroidu Chicxulub (tato událost je nyní datována zhruba na 66,04 milionu let). Může to být skutečně jenom čirá náhoda? Nebo jsou obě události úzce propojeny, jak předpokládali někteří vědci již dříve? Jak asi správně tušíte, souvislost tu skutečně je, a to dokonce velmi úzká. Podle týmu vědců, podepsaných pod novou vědeckou studií, dokonce jedna událost přímo odstartovala druhou.

…

Pohled na dekánské trapy s dobře patrnou vrstevnatostí, která těmto útvarům vynesla jejich název (označení „trapy“ pochází z původního holandského výrazu pro schody). Kredit: #####|######, Wikipedie

…

Geofyzik Mark Richards z kalifornské Univerzity v Berkeley se svým týmem nyní přichází s tvrzením, že viníkem je desetikilometrový asteroid, který nejenom způsobil globální katastrofu vlastním dopadem, ale jím vyvolané zemětřesné vlny o síle až 11. stupně Richterovy škály probudily také „dřímající“ vulkány v tehdejší Indii. Podle Richardse nastala nejsilnější fáze vulkanické činnosti nejpozději do 100 000 let po dopadu, pravděpodobně ale mnohem dříve. Nová studie ukazuje, že seismické vlny vytvořené impaktem uvedly do pohybu masivní podzemní tělesa magmatu, která pak v narušené zemské kůře indického ostrova doslova zaplavila velkou část pevniny opakovanými výlevy. Vědci se zatím nemohou dohodnout na tom, zda silné erupce probíhaly již před dopadem a jak dlouho po něm trvala fáze oněch rapidních výlevů (řádově šlo nejspíš o desítky až stovky tisíc let). Richards se domnívá, že Dekánská oblast byla již na konci křídového období k výlevům „zralá“ a impakt tak byl v podstatě jen spouštěcím mechanismem. Ještě větší otázkou však zůstává, nakolik vlastně přispěly indické sopky k vymírání K-T. Je jasné, že minimálně v regionálním měřítku mohly působit zcela devastujícím způsobem a samy o sobě by výrazně ovlivnily i globální podnebí (odhaduje se, že celosvětově se mohlo jen přispěním těchto sopek ochladit až o 2 °C). Představují ale skutečně důstojného „spolupachatele“, který si zařádil stejně výrazně, jako vypařivší se dopadající asteroid? Na tuto otázku zatím neznáme jednoznačnou odpověď. Názory se často výrazně liší a jdou od extrému (žádný význam) do extrému (jediná významná příčina vymírání K-T). Jisté je, že vulkány vychrlily ohromné množství toxických plynů (zejména oxidu siřičitého) a prachu do atmosféry, čímž přispěly k narušení koloběhu látek, stability podnebí, potravních řetězců a fotosyntézy. Víme, že k velkému vymírání K-T došlo nejpozději do 40 000 let po dopadu asteroidu v Mexickém zálivu. Ve stejné době zuřily naplno indické sopky. Kdo je tedy oním hlavním viníkem? Mají oba faktory stejný význam nebo je jeden z nich pouze slabším a nepodstatným průvodcem toho druhého? Intenzivní výzkum stále pokračuje a brzy snad budeme vědět o této zásadní události pro dějiny života na Zemi opět o trochu víc…

…

Mapka Indie s naznačením polohy Dekánské plošiny. Již podle rozlohy této struktury můžeme tušit ohromnou sílu dávných sopečných událostí. Kredit: Nichalp, Wikipedie

…

Odkazy:

http://www.livescience.com/50737-deccan-traps-chicxulub-impact-linked.html

http://www.livescience.com/25324-volcanoes-killed-dinosaurs.html

http://volcano.oregonstate.edu/deccan-traps

http://en.wikipedia.org/wiki/Deccan_Traps

http://www.sci-news.com/geology/science-deccan-traps-volcanism-dinosaur-extinction-02345.html

http://www.sciencedaily.com/releases/2014/12/141218154544.htm

…

…aneb Projekt na znovuvytvoření dinosaurů se blíží ke svému završení

Již na počátku tohoto století prohlásil paleontolog Jack Horner, že brzy znovuvytvoříme dinosaura, a to prostřednictvím genové manipulace. Dal tak vzpomenout na sérii Jurských parků, kde se proháněli Crichtonovi naklonovaní dinosauři. V tomto případě se ale jedná o jiný druh genetického inženýrství a navíc jde o plán nejen zcela uskutečnitelný, ale dokonce i blížíci se svému uskutečnění. Dnes se jeví jako reálná možnost, že první „dinokuře“ bude světu představeno ještě v tomto desetiletí. Výzkum, vedoucí k jeho vytvoření, totiž probíhá raketovým tempem a to navzdory komplikacím daným jednak finančními otázkami a jednak závažnějšími otázkami etickými. Horner si představoval, že případné ptačí-dinosauří hybridy mohou popularizátoři a pedagogové využít pro podnícení zájmu o přírodní vědy. Mnoho nového se z nich můžeme dozvědět i o procesu evoluce, mechanismu genetických proměn a o dinosaurech i jejich ptačích potomcích samotných. Je to v současnosti jediný způsob, jakým můžeme neptačí dinosaury – byť jen v pomyslné rovině – přivést po 66 milionech let geologického času zpátky na Zemi. O stejnojmenném projektu jsem na tomto blogu psal již před několika lety, nakolik se tedy situace změnila? Jaké další kroky byly podniknuty a kam se celý zamýšlený projekt posunul? Právě začátkem letošního května byl učiněn významný skok kupředu – tým vědců oznámil, že modifikoval geny kuřecího embrya tak, aby se mu místo zobáku vyvinulo rostrum, podobné tlamě jeho maniraptorních dinosauřích předků. Jedná se sice jen o malý krůček k možnému „oživení“ dinosaura, jsme ale nejspíš na správné cestě. Alespoň z vědeckého hlediska – zda z morálního, to je těžko říct. Sám Horner podotýká, že situace s projektem „Dinochicken“ je stejná jako s projektem Apollo a přistáním lidí na Měsíci. Zkrátka víme, že to dokážeme, ale vyžaduje to ohromné materiální a finanční prostředky i vůli překonávat velké překážky. Snad je tu i další paralela – dinosaury bychom možná mohli reverzním genetickým inženýrstvím vrátit na Zemi do výročí padesáti let od přistání Apolla 11 v červenci 2019. Horner tvrdí, že jsme v této snaze právě na pomyslných 50 procentech a příchod dino-kuřete je již budoucí jistotou.

…

Představuje se budoucí „dinokuře“. Nepůjde o nově naklonovaného tvora, ale hybrida, u něhož budou některé „spící“ geny znovu „zapnuty“. Výsledkem má být uměle vytvořený teropod, připomínající současného kura domácího i dávné maniraptorní teropody z druhohorní jury a křídy. Kredit: Live Science

…

Již zmiňovaný Michael Crichton představil ve své novele geniální myšlenku, jak druhohorní neptačí dinosaury přivést zpět k životu za pomoci klonování. Dnes již víme, že tudy cesta nevede a nejspíš ani nikdy nepovede. Cesta vede pouze přes opeřené potomky druhohorních teropodů. Moderní vědecké obory a technologie ale nabízí mnoho jiných, téměř stejně fascinujících možností, jak se k dávným vládcům pevnin naší planety alespoň zprostředkovaně přiblížit. Za poslední desetiletí se toho událo hodně. Zkoumáme dnes například i barvu opeření teropodních dinosaurů a jejich měkké tkáně, dochované údajně po desítky i stovky milionů let. Co tedy může přijít příště, za 10, 50 nebo 200 let? Ať už si představíte cokoliv, je jisté, že přímo na obzoru už se nyní rýsuje živý tvor, připomínající moderní ptáky a svými archaickými tělesnými znaky zároveň i dávné maniraptory. Aby však bylo jasno – Hornerovy představy o živém dinokuřeti nemají odezvu ve zmíněných studiích embryologů a genetiků, kteří si momentálně „hrají“ s geny kuřat a některých dalších ptáků. Ti o žádném podobném projektu s problematickým a kontroverzním pozadím neuvažují. Horner už má nicméně celou věc dobře a dlouhodobě promyšlenou, ostatně věnoval tomuto tématu celou knihu (How to Build a Dinosaur, 2009). Pomiňme nyní jeho poněkud absurdní představy o dalším možném využití informací z tohoto výzkumu (paleontolog mluví s nadsázkou například o reálném „světélkujícím jednorožci“ apod.), zaměřme se přímo na dinosauří projekt. Horner stanovil celkem čtyři anatomické body, které bude třeba upravit, abychom získali skutečného dinosauřího hybrida – zobák bude muset zůstat v podobě ozubených čelistí, ocas zůstane rovněž zachován v podobě dostatečně dlouhé kaudální série obratlů a přední končetiny se otočí dopředu a narostou na nich funkční prsty s drápy a „dlaně“. Na první pohled to takto napsáno vypadá jednoduše, ale opak je pravdou. I drobný první krůček v podobě změny tvaru kuřecího zobáku vyžadoval sedm let pečlivé práce a nemalé finanční prostředky. Zapotřebí je také perfektně porozumět vývojové embryologii ptáků a jiných obratlovců, jejichž embrya i dospělé exempláře jsou často jen nesnadno dostupné. A to je jen malá část problému.

…

Takto to Horner určitě nemyslel – dinokuře má mít velikost pouze skutečného poddruhu Gallus gallus domesticus. S dávkou osobitého humoru paleontolog dodává, že si přece „nevytvoří nic, co by snědlo jeho samotného nebo přítomné domácí mazlíčky…“ Kredit: Luis V. Rey, Wikipedie

…

Pokud budou chtít vědci skutečně vytvořit „dinokuře“, budou muset strávit stovky nebo dokonce tisíce hodin podrobným výzkumem a srovnáváním živých organismů i fosílií. Je potřeba přesně zmapovat a pochopit, které geny kódují které proteiny a jak se jejich funkce a interakce mění v závislosti na stupni vývoje embrya. Fakticky to znamená provádět neustále experimenty, z nichž nepochybně drtivá většina nebude úspěšná nebo užitečná. Embryologové a genetici již dávno pochopili, že i malý zásah na počátku vývoje zárodku může vést ke kaskádě změn, ústících v neživotaschopný nebo těžce poškozený organismus. Významné etické otázky spjaté s takovým výzkumem jsou tak zcela oprávněné a relevantní. Na druhou stranu je pravda, že tento výzkum osvětluje i některé paleontologické otázky, související například s vývojem lebečních kostí odvozených maniraptorů a pravých ptáků. Mezitím se již posunul dál i Hornerův tým, který se v současnosti pokouší zvrátit vývojové procesy vedoucí ke zkrácení ocasní části páteře, typické pro moderní ptáky. Za tímto účelem provádí vědci výzkum genů, blokujících vývoj ocasu u myší. Horner věří, že pokud se mu podaří tyto geny u kuřete „vypnout“, mohl by získat hybrida takřka s původním dinosauřím ocasem (jiná věc je ovšem ta, že nejbližší neptačí příbuzní ptáků z řad dinosaurů již měli ocasy obvykle rovněž pozměněné a zkrácené, byť se to týká spíše oviraptorosaurů)*. Horner si je ovšem vědom, že pouhá modifikace tělních partií organismu neznamená, že daný živočich bude schopen tyto tělesné části dobře ovládat a využívat. Stejně jako vedoucí zmíněné vědecké studie Bhart-Anjan Bhular věří, že „můžeme dát kuřeti prsty, ale pokud je nebudou ovládat příslušné svaly a nebude fungovat to správné propojení s mozkem a nervovou soustavou, pak bude rozhodně potřeba provádět množství dodatečných zásahů v rámci genetického inženýrství.“ Horner si je dobře vědom kontroverzní povahy svého projektu, konstatuje ale, že vlastně nejde o nic závažného. Připomíná, že člověk geneticky modifikoval organismy odedávna, byť přímo nezasahoval do jejich genetického kódu. Krásným příkladem je podle něho vlk a čivava, byť k vyšlechtění miniaturního psa z divokého předka bylo třeba podstatně více času. A co má být hlavním přínosem dinokuřete? Podle Hornera jde zejména o pochopení biologických procesů, probíhajících na úrovni atomů, molekul, nukleových kyselin a buněk. Věří, že až budeme znát všechny záhady evoluční biologie, odhalíme největší tajemství všech dob – jak vznikl život, jaký má cíl (pokud nějaký má) a kterými směry se může dále ubírat. Horner si vybral také dobrou dobu – zanedlouho přijde do kin americký velkofilm Jurský svět a dá se očekávat další vlna celosvětové „dinománie“…

…

Budou právě takto vypadat čelisti dinokuřete? Jakou bude mít povahu a temperament? Půjde o alespoň částečně „skutečného“ dinosaura nebo pouze o jakési genetické monstrum? A je vůbec ospravedlnitelné se do podobného projektu pouštět? Otázek je zatím víc než odpovědí…

…

…

…

* Podobný výzkum probíhá například i  v rámci studia distálních částí dolních končetin ptáků. Vědci z Univerzity v Chile nyní prozkoumali průběh vývoje ptačího „vratiprstu“, který ptákům umožňuje pevné oboustranné uchopení větve či bidla. Bude i tento výzkum využit pro realizaci projektu „dinokuře“? Více například v tomto odkazu.

…

Odkazy:

http://www.livescience.com/50886-scientific-progress-dino-chicken.html

http://www.livescience.com/17642-chickenosaurus-jack-horner-create-dinosaur.html

http://news.discovery.com/animals/dinosaurs/when-will-we-see-a-dino-chicken-15052.htm

http://www.theweathernetwork.com/news/articles/scientists-engineer-dino-chicken-embryo-to-study-beaks-/51133/

…

…aneb Nejen dinosauři byli giganty druhohorního světa

Ve druhohorách jako by celý živočišný svět podstupoval fázi jakéhosi nezřízeného gigantismu. Tehdy dokonce existovaly i ryby o velikosti plejtvákovitých kytovců. Rybáři na celém světě se dnes rádi chlubí velikostí svých úlovků a předhánějí se v udávání co nejimpozantnějších měr a vah. Pokud potřebují k demonstraci rozměrů chycené ryby obě ruce, mohou už obvykle mluvit o skutečně úctyhodném „kusu“. Představte si ale rybu (nikoliv kytovce), která by se vcelku nevešla ani na několik valníků za sebou. Jde jen o čirou fantazii? Nikoliv – tak velká byla totiž kostnatá paprskoploutvá ryba z období střední jury s příznačným názvem Leedsichthys problematicus. Jejími nejbližšími dnešními příbuznými jsou ryby z čeledi kaprounovitých, příbuzenství je to však jen velmi vzdálené. Dávná ryba z doby dinosaurů byla skutečným gigantem. Rodové jméno Leedsichthys znamená „Leedsova ryba“ a to na počest sběratele zkamenělin Alfreda Nicholsona Leedse, který její fosilní pozůstatky poprvé objevil kolem roku 1886 nedaleko anglického města Peterborough. Druhové jméno bylo zvoleno s poukazem na skutečnost, že tyto první fosílie gigantické mnohokostnaté ryby byly velmi neúplné a fragmentární. Proto je také nebylo dlouhodobě možné dobře pochopit a interpretovat. I z tohoto důvodu se Leedsichthys dostal do povědomí laické veřejnosti teprve relativně nedávno. Již v roce 1889 byla tato ryba z dávno vyhynulé čeledi pachykormidů vědecky popsána a od té doby bylo objeveno dalších nejméně sedmdesát jedinců. Úlomkovité fosílie těchto ryb byly dosud zjištěny na území dnešní Anglie, v severním Německu, Francii a Chile. Zkameněliny příbuzných druhů jsou pak známy také například z Japonska nebo Kansasu v USA. Nepochybně tedy šlo o evolučně úspěšnou a velmi rozšířenou skupinu vodních obratlovců. V geologickém záznamu totiž přežívali více než sto milionů let, v rozmezí zhruba 200 až 66 milionů let před současností.

…

Velikost ryby Leedsichthys problematicus ve srovnání s lidským potápěčem. Tento jedinec má délku 12 metrů, ti nejmohutnější však mohli být možná až o třetinu větší. Kredit: Dmitroj Bogdanov, Wikipedie

…

Přesná velikost této jurské „veleryby“ není pochopitelně známá. Důvodem je i fakt, že značná část kostry nebyla složena z kostní tkáně, ale pouze chrupavky. Právě obratle bohužel patří k těm klíčovým částem kostry, které se nezachovaly, což je pro odhad velikosti velmi nepříjemné. Zmatek v úvodní fázi výzkumu dobře ilustruje také fakt, že mnohé z fosílií leedsichtyse byly zpočátku považovány za kosti stegosauridních dinosaurů. Po více než 165 milionech let máme k dispozici prakticky jen několik úlomků zkamenělých kostí, avšak i ty nasvědčují skutečně obřím rozměrům. Když britský paleontolog Arthur Smith Woodward (1864-1944) leedsichtyse popsal, odhadl jeho délku zhruba na 9 metrů. K tomuto údaji dospěl po srovnání velikosti ocasní části těla ryby (o výšce 274 cm)  s ploutví jeho menšího příbuzného rodu Hypsocormus. Pozdější odhady rovněž podpořily rozmezí 9-10 metrů, přestože za velmi pravděpodobné byly považovány také údaje přesahující 11 metrů. Až kompletnější objevy a nové studie však potvrzují, že tyto ryby zřejmě dosahovaly délky kolem 16 metrů a hmotnosti v řádu (přinejmenším) několika desítek tun. Nejvyšší odhad měl přitom hodnotu dokonce 27,6 metru, avšak nejnižší „pouze“ 13,5 metru. Jde nicméně téměř s jistotou o největší dosud známou rybu, která kdy plavala ve světových mořích či oceánech. Leedsichthys mohl dokonce představovat i nejmohutnějšího a nejtěžšího druhohorního mořského obratlovce. Pokud víme, jen největší současní kytovci jej v tomto ohledu výrazněji překonávají. Novější studie o růstových kruzích na průřezu fosilních kostí ukazují, že do plné velikosti rostl jurský Leedsichthys poměrně pomalu, v časovém rozmezí asi 21 až 25 let, jsou ale známí i jedinci o stáří kolem 40 let. Stejně jako největší paryby dnešních moří – žralok obrovský a žralok veliký – získával pravěký obr potravu filtrací živočišného planktonu z vody. Je pravděpodobné, že větší část dne plaval se svou velkou tlamou otevřenou a nechal vodu s planktonem proudit skrz ústní otvor a kolem žáber. Za dostatečně hustou „polévkou“ z krilu byli leedsichtysové nejspíš nuceni plavat stovky či tisíce kilometrů a neustále tak brázdit dávné jurské oceány.

…

Rekonstrukce ekologické scény z jurského moře v oblasti současné západní Evropy. Leedsichthys je zde zobrazen jako mírumilovný obr, který je téměř bezbranný tváří v tvář velkým pliosaurům, jakým je například Liopleurodon ferox (ve skutečnosti však byl tento dravý mořský plaz podstatně menší). Byl tedy Leedsichthys pouze velkou a poklidně plavající „masovou konzervou“? Někteří paleontologové si myslí, že ano. Kredit: Dmitrij Bogdanov, Wikipedie

…

I přes svou velikost však nebyl Leedsichthys zcela chráněn před predátory. Druhohorní moře byla plná velkých dravých plazů a žraloků, kteří dokázali i tak masivní rybu ohrozit. Zejména velcí draví pliosauři, dosahující někdy i více než patnáctimetrové délky, mohli představovat nebezpečí pro nedospělé nebo izolované jedince. Existují i důkazy v podobě zkamenělin. Ve sbírkách Muzea přírodní historie v Londýně se nachází fosílie s katalogovým označením P.6924. Patří zástupci leedsichtyse, který byl prokazatelně napaden a kousnut velkým pliosaurem (mosasauři v té době ještě neexistovali). Zranění se však zjevně zhojilo a potenciální kořist proto dravci musela uniknout. V tom obří rybě nejspíš pomohl masivní ocas, pohánějící vlněním celé tělo. Další nebezpečí představovali již tehdy četní žraloci a také pouze třímetroví mořští krokodýli, zvaní metriorynchidé. Je totiž možné, že z oslabených a málo pohyblivých jedinců mohli tito rychlí a obratní dravci doslova uždibovat kousky masa, podobně jako tomu je u některých dnešních velryb a dravých kosatek. Také této hypotéze nasvědčují unikátní fosilní nálezy, především v podobě fosilních zubů krokodýlů v těsné blízkosti kostí obří ryby. Otázkou je také samotné vyhynutí pachykormidů. Dá se pouze spekulovat, proč se tato dříve úspěšná čeleď ryb nedočkala ani konce druhohorního období. Hypotéz je pochopitelně více a přesnou příčinu možná nebudeme znát nikdy. Snad se její zástupci jednoduše nedokázali přizpůsobit změněným mořským ekosystémům v období svrchní křídy (před 100 až 66 miliony let) nebo je postupně nahradily lépe přizpůsobené a vývojově „modernější“ typy ryb s rychlejším stylem rozmnožování. Jisté je, že právě vyhynutí této skupiny později umožnilo nástup tak zajímavých a nám povědomých živočichů, jako jsou obří kytovci, rejnoci a manty nebo planktonem se živící žraloci. Pachykormidní ryby zřejmě sdílely osud svých suchozemských současníků dinosaurů. V době, kdy do oblasti budoucího Mexického zálivu dopadl dobře známý obří meteorit, již nejspíš žádný z těchto úžasných kolosů v mořích neplaval.

…

Novější a anatomicky nejkorektnější interpretace vzezření obří pachykormidní ryby druhu L. problematicus. Její tělesnou hmotnost můžeme odhadovat jen přibližně, nepochybně šlo ale o řádové desítky tun. Kredit: Dmitrij Bogdanov, Wikipedie

…

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Leedsichthys

http://en.wikipedia.org/wiki/Pachycormidae

http://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2009/07/02/biggest-ever-fish-has-been-revised/

…

…aneb Další posvátné dinosauří stopy z Číny

Jak začíná být patrné, dinosauří fosílie byly v Číně odedávna nevědomky uctívány na mnoha místech. Ke známým příkladům z Pevnosti lotosové hory, tibetských stop krále Gesara z Lingu nebo stop oře božského Č´-ke-a-lu nyní přibyl další podobný příklad. Jedná se o lokalitu tzv. Tygří hory v oblasti přímo spravovaného města Čchung-čching v provincii S´-čchuan. V roce 2013 zde byly pod skalní římsou objeveny dva velké kamenné objekty, připomínající vzdáleně květák nebo nerozvinutý květ. Stejně jako nedaleké otisky stop hadrosauridů i tyto pozůstatky šlápot obřích sauropodů našly své místo ve folklóru místních obyvatel. Zajímavé je, že ve vzdálenosti pouhých dvaceti metrů se ve výšce kolem 30 metrů tyčí ze skály také kámen mající podobu lidské hlavy, což mohlo místní legendy o kamenných bytostech ještě více posílit. Paleontologové zjistili, že sedimenty obsahující dinosauří stopy spadají do souvrství Jiaguan, které má zřejmě spodnokřídové stáří (geologický stupeň barrem – alb, tedy zhruba přes 100 milionů let). Ichnofosílie spadají do sekvence o tloušťce kolem 700 metrů, tvořené zejména pískovci a vmezeřenými méně mocnými jílovci. Tzv. „Tygří série stop“, jak se nález podle místa objevu neoficiálně nazývá, sestává ze dvou přírodních odlitků (konvexních hyporeliéfů) dinosauřích stop (kat. ozn. TMSI1p-2p). Původní materiál byl ponechán in situ na místě současného Národního geologického parku Čchi-ťiang. Otisky vykazují výborný stav zachování a na povrchu mají značně výraznou síťovanou strukturu, způsobenou zřejmě přírodními vlivy a erozí, stejně jako podmínkami při fosilizaci. Téměř s jistotou se jedná o spodní vrstvu někdejšího bahna, nad kterou vytvořili otisk velcí sauropodi o hmotnosti v řádu jednotek až několika málo desítek tun. Obě stopy jsou zhruba 70 cm široké, kolem 65 cm dlouhé a mají hloubku 15-20 cm (první) a 27 – 30 cm (druhá). Okraje zachované části dokonce vykazují stopy po přítomnosti někdejších krátkých a mohutných drápů.

—

Skalní převis s vrstvami vápenců a jílovců z období spodní křídy. Šipky označují oba „otisky“ dinosauřích stop. V této oblasti jsou známé již po staletí a zavdaly zřejmě podnět k vytvoření legend o kamenných květech. Kredit: Xing et al., Geological Bulletin of China.

—

Nálezová situace připomíná některé dřívější objevy z USA (Dakota Group, Colorado) a Jižní Koreje. Zdá se, že stopy vytvořili velcí dinosauři (téměř s jistotou sauropodi), přecházející po písčitém povrchu, v jehož blízkém podloží převažoval jílovitý sediment. Vzniklé kamenné útvary kulatého tvaru jsou pak právě pozůstatky tohoto zdeformovaného jílu a kontakního písku v nejbližším okolí. V období spodní křídy zde dinosauři zřejmě přecházeli písčito-jilovité nížiny a řečiště, ve kterých často zanechávali své stopy. Po více než 100 milionech let se již fosilizované pozůstatky jejich dávných putování staly podkladem pro nejednu legendu a mýtus čínských venkovanů. V samotné oblasti Čchi-ťiangu se již jedná o druhý podobný nález a je velmi pravděpodobné, že jich zde bude ještě mnohem více (sedimenty daného stáří jsou zde velmi rozšířené, jejich vrstvy mocné a na mnoha místech exponované). Paleontologové i etnologové tak očekávají, že v budoucnu odhalí ještě podstatně více případů propojení zkamenělin a folkloristiky dávných Číňanů. Legendy a mýty založené na dinosauřích fosíliích lze totiž vysledovat ve velmi širokém historickém rozpětí, prakticky od konce doby kamenné až do naší současnosti. Místní „kamenné květy“ jsou pouze dalším dílkem velké skládačky, kterou představuje neuvědomnělá přítomnost dinosauřích pozůstatků v lidské kultuře minulých století a tisíciletí. Jak uvádí jeden z hlavních autorů nové studie, mladý čínský paleontolog a talentovaný ilustrátor Lida Sing, „…tyto otisky zde byly už dávno před příchodem člověka a když je lidé poprvé objevili, přiřadili jim velký význam a nadpozemskou moc. S kouzelnými stopami legendárních božstev, poupaty posvátných květů, lotosů nebo otisky kopyt legendárních válečných ořů se dnes setkáváme doslova po celé Číně a i v sousedním Mongolsku. Byla by chyba myslet si, že dinosauři vstoupili do povědomí člověka až ve vědeckém období. Byly tu vždy a naši předkové o nich dobře věděli, modlili se k nim a nosili k nim květiny a dary. Jen netušili, že jsou to němé památníky úplně jiných, dávno zaniklých světů.“ Kamenné květy jsou jen jedním z mnoha dalších důkazů této fascinující skutečnosti.

—

Podklad otisků stop sauropodních dinosaurů představuje sférický útvar, připomínající vzdáleně zkamenělý „květák“ nebo nerozvinuté poupě květiny. Právě tak na tyto pozůstatky dávných dinosauřích obyvatel křídové Číny nahlíželi místní. Kredit: Xing et al., Geological Bulletin of China.

—

Odkazy:

http://www.xinglida.net/pdf/Xing_et_al_2015_Stone_flowers_undertracks.pdf

Xing, L.D., Lockley, M.G., Wang, F.P., Hu, X.F., Luo, S.Q., Zhang, J.P., Du, W., Persons, W.S.IV., Xie, X.M., Dai, H., Wang, X.Q. (2015): Stone flowers explained as dinosaur undertracks: unusual ichnites from the Lower Cretaceous Jiaguan Formation, Qijiang District, Chongqing, China. Geological Bulletin of China 34(5): 885–890.

—

….aneb Krátké zhodnocení kasovního trháku

Spielbergův film Jurský park z roku 1993 i Chrichtonova o tři roky starší románová předloha byly ve své době doslova zjevením. Ve svých jedenácti letech jsem si tento film zamiloval a ačkoliv jsem se o tematiku pravěku zajímal již podstatně dříve (na nejzákladnější úrovni přibližně od čtyř let), právě Jurský park dodával entuziasmus a formoval mé dětské zaujetí i v dalších letech. Jurský park sice nebyl z hlediska vědecké faktografie dokonalý, ale přesto zaznamenal fenomenální úspěch jak mezi laickou veřejností, tak i mezi paleontologickou komunitou. Snímky Jurský park 2: Ztracený svět (1997) a Jurský park 3 (2001) už měly, pravda, o poznání menší dopad, a to nejenom kvůli logicky výrazně nižšímu přídělu originality. Po třetím snímku, který již byl režírován tvůrcem akčního žánru Joem Johnstonem, nastalo tzv. produkční peklo, které odsoudilo případný čtvrtý film k dlouhé frontě odložených konceptů. V roce 2008, kdy zemřel Michael Crichton, se dokonce mluvilo o úplném konci nadějí na možný čtvrtý film s touto tematikou. I proto se vkládalo tolik nadějí do nového filmu, který měl dle slov produkčního týmu opět zabrousit do dávno opuštěných vod prvního snímku a přímo tak navázat na skvělou tradici. Jak se to režiséru Colinu Trevorowovi a jeho týmu povedlo? O tom jsem se chtěl původně rozepsat přímo na blogu, ale vzhledem k tomu, že jsem byl se stejnou žádostí osloven dvěma informačními weby, dovolím si odkázat právě na tyto články (některé údaje je nicméně vhodné brát s jistou rezervou). Z textů by například mohlo vyplynout, že jsem osobně velkým kritikem filmu, což není tak úplně pravda. Film jsem shlédl již při jeho premiéře v původním znění s titulky a celkově se mi docela líbil. Jde o svěží akční podívanou, která zaujme všechny nadšence do tematiky dinosaurů a pravěku. Také překonaný rekord v tržbách za první promítací víkend svědčí o tom, že obliba dinosaurů u veřejnosti zdaleka nepominula. Je ale velká škoda, že některé podstatné nové informace z paleontologického výzkumu se do filmu vůbec nepromítly. Více již prozradí zmíněné rozhovory:

* Pro web Aktualne.cz

* Pro web iDnes.cz

——

Poutač na Jurský svět, zobrazující herce Chrise Pratta jako bezpečnostního poradce a zároveň „cvičitele“ velociraptorů Owena Wilsona. Jak se ale ve filmu ukáže, na likvidaci monstrózního genetického hybrida s názvem Indominus Rex bude potřeba víc než jen motorka, komando vojáků a čtveřice chytrých dromeosauridů…

——

Další odkazy na hodnocení Jurského světa (anglicky):

Paleontologové:

Thomas Holtz
https://soundcloud.com/primediabroadcasting/dinosaurs-are-the-movies-wrong
http://www.robotbutt.com/2015/06/12/an-interview-with-thomas-r-holtz-dinosaur-rock-star/

Darren Naish
http://www.cnn.com/2015/06/11/opinions/naish-jurassic-world-missed-opportunity/index.html

Francois Therrien
http://www.cbc.ca/news/canada/calgary/jurassic-world-has-royal-tyrrell-paleontologist-dreaming-up-scariest-dinosaur-hybrid-1.3110450

Nizar Ibrahim
http://sciencelife.uchospitals.edu/2015/06/12/living-in-a-jurassic-world-qa-with-nizar-ibrahim/

Kirk Johnson a Matthew Carrano
http://www.washingtonpost.com/news/speaking-of-science/wp/2015/06/12/two-smithsonian-paleontologists-review-jurassic-world/

Daniel Barta
http://www.mtv.com/news/2184283/jurassic-world-accurate/

Matthew Lamanna
http://triblive.com/aande/movies/8533790-74/says-lamanna-dinosaurs#axzz3cs7i7XSx

Steve Brusatte
http://www.wired.co.uk/news/archive/2015-06/10/jurassic-world-dinosaur-expert

James Kirkland
http://www.cbsnews.com/news/paleontologists-give-jurassic-world-thumbs-down/

Pascal Godefroit (video) (francouzsky)
http://www.lalibre.be/video/jurassic-world-vu-par-le-paleontologue-pascal-godefroit-5575bfc1357032756272f539

Luiz Eduardo Anelli (portugalsky)
http://revistagalileu.globo.com/Cultura/Cinema/noticia/2015/06/perguntamos-um-paleontologo-o-que-ele-acha-de-jurassic-world.html

Hans Jakob Siber (německy)
http://www.derbund.ch/kultur/kino/Die-Aufnahmen-sind-fantastisch/story/10840225

——

A nadšenci mimo paleontologii:

http://www.tor.com/2015/06/03/how-to-train-your-velociraptor/

http://io9.com/yes-jurassic-parks-bad-dinosaur-science-still-matters-1710655652

http://www.wired.com/2015/06/whats-wrong-flying-pterosaurs-jurassic-world/

http://thedailyorbit.com/the-dinosaurs-that-arent-actually-dinosaurs-of-jurassic-world-mosasaurs-and-pterosaurs-061115/

http://theconversation.com/jurassic-world-if-you-make-a-monster-it-will-always-bite-back-42481

http://www.abc.net.au/science/articles/2015/06/12/4253274.htm

——

…aneb Nádherná souhvězdí nad hlavami tyranosaurů

Pohled na jasnou noční oblohu daleko od městských světel má něco do sebe. Nádherné kouzlo závratně vzdálených světů a nedosažitelných cizích sluncí (stejně jako neviditelných planet, tyto vzdálené hvězdy obíhajících) nás i ve 21. století přivádí k němému úžasu. Několik tisíc třpytících se světýlek různé intenzity a barvy (které vidí naše oči) nám připomíná, že nejsme zdaleka jediní obyvatelé vesmíru. Zatím nevíme, zda tam někde daleko, snad až v dalekých cizích galaxiích, existuje jiná forma života – toto téma by ostatně bylo příliš dlouhé a zde se mu věnovat nebudeme. Představme si spíše, jak asi mohla vypadat noční obloha v době dinosaurů. Svítily jim nad hlavami alespoň některé z nám známých hvězd? Rozeznali by triasoví eoraptoři, jurští stegosauři nebo křídoví velociraptoři alespoň některé asterismy a souhvězdí naší čtvrtohorní oblohy? Byly tehdy některé cizí hvězdy blíže ke Slunci a jevily se tak na obloze jasnější? Co udělala s oblohou jiná pozice v rámci naší rotující Galaxie? Můžeme tyto informace vůbec nějak zjistit? Otázek je jako obvykle příliš mnoho a jasných či nezpochybnitelných odpovědí poskrovnu. Zatím víme s jistotou jen tolik, že Měsíc se tehdy jevil o malinko větší, protože byl k Zemi o trochu blíž (záleží ale na přesné dataci, počátek a konec druhohor dělí propast 186 milionů let). Na vlastní oči byste ale tento rozdíl nezpozorovali, odhalil by ho až dalekohled nebo přesné měřící přístroje. Země se také otáčela kolem své osy o trochu rychleji, takže dinosauří den trval kratší dobu. A co souhvězdí nad hlavami dinosaurů? Situaci trefně popsal například Jaroslav Mareš ve své výborné knize Záhada dinosaurů z roku 1993. Když ležel v kanadské Albertě na kamenném lůžku původních indiánských obyvatel mezi zkamenělinami dinosaurů a hleděl k nebi, přemýšlel zda by dinosauři tato souhvězdí poznali – dochází ale k závěru, že nad hlavou jim svítily úplně jiné hvězdy a souhvězdí. Je to ale pravda? Skutečně byla noční obloha v průběhu druhohorní éry tak odlišná od té naší? Pokusme se na tuto poutavou otázku najít odpověď.

—

Uskupení hvězd známé jako Velký vůz patří k nejsnáze zapamatovatelným objektům na naší obloze. Před 66 miliony let byste ho ale nad hlavou nejspíš hledali marně. Kredit: Gh5046, Wikipedie

—

Dnes rozlišují astronomové celkem 88 souhvězdí, představujících přesně vymezené oblasti na obloze (těchto oblastí je ovšem 89, protože souhvězdí Hada je souhvězdím Hadonoše rozděleno na dvě – Ocas hada a Hlavu hada). Kdybyste se mohli strojem času přenést do druhohorní éry, nespatřili byste žádné z nich. Souhvězdí ve skutečnosti „neexistují“ – jsou to jen myšlené obrazce, vytvářené hvězdami pozorovanými blízko u sebe z planety Země. Pokud byste však stejné hvězdy pozorovali například z jiné části naší Galaxie, vytvářely by úplně jiný vzor a některé z nich byste možná neviděli vůbec. A to je vlastně jeden z hlavních důvodů, proč by druhohorní souhvězdí nepřipomínala současné – na samotném konci druhohor před zhruba 66 miliony let jsme totiž s celou Sluneční soustavou byli zhruba o třetinu otočky kolem galaktického středu zpět! Nacházeli jsme se v jiném místě Galaxie z hlediska jejího jádra a je možné, že to frekvenci výskytu známých hvězd ovlivnilo. Podstatné také je, že mnohé z dobře viditelných hvězd na současné obloze v době dinosaurů ještě neexistovaly. Příkladem stálic mladších než přelom K-T je například červený veleobr Betelgeuse ze souhvězdí Orion, jedna z největších hvězd viditelných ze Země pouhým okem. Gigant o průměru asi tisíc našich Sluncí vznikl teprve před nějakými 6-8 miliony let a dinosaurům tak oblohu rozhodně nezkrášloval. To samé pak platí například i o další hvězdě ze souhvězdí Orion, modrém nadobru Rigelovi se stářím kolem 8 milionů let. Některé hvězdy, jako je skupina modrých stálic z otevřené hvězdokupy Plejády nebo třeba veledůležitá navigační hvězda Polárka v Malé medvědici, vznikly nejspíš právě v době pozemských druhohor (zhruba před 120 – 70 miliony let). Jiné hvězdy zase zářily již v průběhu celé doby dinosaurů i dlouho před ní – kromě našeho Slunce (stáří 4,6 miliardy let) jsou to například Vega v souhvězdí Lyry (stáří kolem 450 milionů let), dále Regulus ve Lvu (asi 300 milionů až 1 miliarda let) nebo ještě mnohem starší Arcturus z Pastýře (stáří 6 – 10 miliardy let)*.

—

Nevíme jistě, zda se utahraptoři a jejich teropodí příbuzní v období spodní křídy rádi klouzali po sněhu, jisté ale je, že Měsíc tehdy na obloze nevypadal výrazně větší než dnes. Kredit: Luis V. Rey (ilustrace ke knize Červený Raptor od Roberta T. Bakkera)

—

Některé hvězdy by se také jevily mnohem jasnější nebo naopak slabší, k naší hvězdné soustavě se některé z nich tehdy mohly výrazně přibližovat. Zatímco dnes je nejbližší hvězdou Proxima Centauri ve vzdálenosti 4,24 světelného roku (zhruba 40 bilionů kilometrů), tehdy mohla být některá hvězda třeba i o polovinu blíž. Můžeme zde nicméně pominout hypotézu o červeném trpaslíkovi (?) jménem Nemesis, tato „temná hvězda odplaty“ zřejmě nikdy neexistovala. Je pravděpodobné, že zatmění Slunce byla v době dinosaurů o trochu delší a výraznější, a to díky větší blízkosti Měsíce. Ze stejného důvodu byl o trochu intenzivnější i příliv a odliv, ovšem je velký rozdíl mezi intenzitou tohoto jevu počátkem triasu (před 250 miliony let) a koncem křídy před 66 miliony let. Síla projevu těchto úkazů totiž s geologickým časem postupně klesala, což se nedá říci o průběžně stoupající sluneční aktivitě. Jak někdo vtipně poznamenal, podmínky k pozorování noční oblohy byly v druhohorách také výrazně lepší – dinosauři totiž ještě neznali světelné znečištění! Zatímco Měsíc (i s drtivou většinou svých kráterů)**, viditelné planety a Slunce by vypadaly na tehdejší obloze prakticky stejně, souhvězdí jsou zcela jiným případem. Vlastní pohyb jednotlivých hvězd i jejich kvantita a kvalita by na nočním nebi vytvořily úplně jiné obrazce, než jaké známe dnes. Můžeme tedy vytvořit alespoň jejich přibližný model? Bohužel nikoliv, jde o příliš chaotický systém s příliš mnoha proměnnými. Dnes dokážeme pomocí superpočítačů propočítat polohu známých hvězd řádově desítky až stovky tisíc let dozadu i dopředu (díky tomu víme, že například asterismus Velkého vozu bude zhruba za 100 000 let vypadat asi jako kuchyňský nůž). Zatím jsme nedokázali namodelovat alespoň trochu přibližný vzhled hvězdného uskupení na víc než asi 1,5 milionu let dozadu – a to je na dobu dinosaurů příliš málo. S každou další stovkou tisíciletí navíc významně stoupá nejistota v konkrétních polohách hvězd. Některé hvězdy mohly být na nebi kdysi „navíc“ a explodovaly jako supernovy, jiné se ještě nezrodily, nebo byly tenkrát kvůli větší vzdálenosti pouhým okem neviditelné… Poznat tehdejší polohy hvězd je tak prakticky stejně neproveditelné, jako určit den dopadu asteroidu Chicxulub. Zkrátka a dobře, souhvězdí nad hlavami dinosaurů pro nás alespoň v dohledné budoucnosti zůstanou velkou neznámou.

—

Vizualizace obří hvězdy Arcturus (Arktur) ze souhvězdí Pastýře (druhá nejmenší hvězda vpravo). Patří ke stálicím, které mohli pozorovat již neptačí dinosauři na druhohorním nebi. Gigantický Antares naopak ještě neexistoval, jeho stáří je odhadováno jen na přibližně 12 milionů let. Kredit: Sakurambo, Wikipedie

—

* Všechny udávané údaje jsou však nejisté a zatížené možnou výraznou chybou výpočtu, závisející zejména na použité metodě kalkulace. Rozptyl je někdy skutečně extrémně velký, může kolísat například mezi pouhými desítkami milionů až jednou miliardou let v rámci jediné hvězdy.

** Výjimkou je například dobře viditelný kráter Tycho, který byl vytvořen dopadem planetky právě v době dinosaurů. Současný odhad jeho stáří na základě rozboru vzorků z misí Apollo činí asi 108 milionů let, což odpovídá období pozdní spodní křídy. Záblesk na Měsíci tak mohl teoreticky pozorovat například dromeosaurid Deinonychus antirrhoppus.

—

Odkazy:

http://science.kqed.org/quest/2011/12/02/luna-nova-moon-of-the-cretaceous-skies/

http://www.astronomy.ohio-state.edu/~pogge/Ast162/Unit1/motions.html

http://eaae-astronomy.org/WG3-SS/WorkShops/pdf/ws1_2008.pdf

 —

…nebo je tím šťastlivcem až člověk?

Vývojově vyspělým teropodním dinosaurům se na konci období křídy začaly povážlivě zvětšovat mozky. Tento trend je v paleontologickém záznamu dobře pozorovatelný, stačí se podívat na druh Troodon formosus nebo Bambiraptor feinbergi. Tento prostý fakt postačil k tomu, že početná skupina milovníků konspiračních teorií zahrnula do svých představ a myšlenek také dávné obyvatele naší planety. Dinosauři podle nich vůbec nebyli neúspěšnými tvory, jejichž osudem bylo vyhynutí (což už si dnes věda samozřejmě také nemyslí), ba přesně naopak – vytvořili první skutečnou vyspělou civilizaci v dějinách. Dosáhli takového kulturního, technologického a vědeckého rozmachu, že se o tom lidem ve 21. století může jenom zdát. Začali upravovat svůj genom, létat ke hvězdám a dokonce i teraformovat jiné planety a měsíce. Potom se ale něco pokazilo, nejspíš se dvě znepřátelené dinosauří frakce či státy dostaly do těžkého sporu a ten ke své smůle řešily totální jadernou válkou. Po vyspělé civilizaci moderního typu tak nezbylo nic, pouze tlející ruiny a několik zkamenělin, se kterými si „seriózní“ vědci nevědí rady. Zastánci těchto teorií jdou dokonce tak daleko, že podezřívají paleontology z úmyslného klamání veřejnosti a „uklízení“ nepohodlných artefaktů z křídové periody (nepleťme si je ovšem s údajnými lidskými výtvory, které by v dávných sedimentech u texaské říčky Paluxy i jinde našli rádi zastánci kreacionismu Mladé Země). Dinosauři prý disponovali nejmodernější technikou, která předběhla tu lidskou o 66 milionů let a měli našlápnuto k dobývání okolního vesmíru. Dosud prý v jisté vzdálenosti od Země obíhají trosky jejich družic a opuštěných vesmírných lodí. Tajná společenství vědců a politiků se zase pravidelně schází, aby předávala dál střípky neuvěřitelně pokrokové učenosti, kterou jim zanechali dinosauři před svým zánikem. Nejbizarnější teorie dokonce mluví o tom, že než se edmontosauři, tyranosauři, triceratopsi a jejich super-inteligentní dinosauroidí společníci odebrali na geologickou věčnost, stihli ve svých biologických laboratořích pozměnit genovou manipulací malé pra-primáty, kteří se pak po několika desítkách milionů let vyvinuli až v člověka. Jak půvabné, šokující a zcela nesmyslné zároveň! Jaká je ale skutečnost? Opravdu se mohli dinosauři vyvinout v bytosti schopné vytvořit skutečnou civilizaci?

—

Rekonstrukce kostry teropoda druhu Troodon formosus. Pokud by dinosauři vytvořili vysoce inteligentní formy, nejspíš by vzešly právě z takovýchto dinosaurů. Povšimněte si velkých očnic a jejich stereoskopické pozice. Kredit: Greg Heartsfield, Wikipedie

—

Představa, že by i jiné bytosti než lidé byly schopné složitého uvažování, tvorby kultury a civilizace v užším smyslu i vývoje do podoby technicky vyspělé společnosti je velmi lákavá a dráždivá. Naše fantazie ostatně podobnými bytostmi doslova překypuje – zejména se jedná o hypotetické mimozemské civilizace nebo kultury z jiných, fantastických světů (z okruhu fantasy literatury). Málokdo se ale někdy zamýšlel nad tím, zda nějaká podobná civilizace nemohla osidlovat naši planetu již kdysi dávno, v hlubinách geologického času. Co kdyby se vysoce inteligentní druhy objevily a vzkvétaly dávno před tím, než se naši předkové poprvé zbavili ocasů, napřímili se a započal razantní růst jejich mozkoven? Mohli snad vytvořit civilizaci již dávní savci nebo archosaurní plazi v době druhohor? Přímo v éře dinosaurů? Mohli být tou inteligentní formou samotní dinosauři, resp. jedna jejich vývojová větev? To se s naprostou jistotou asi již nikdy nedozvíme, ale můžeme si na tomto místě aspoň trochu zaspekulovat. V drtivé většině případů byl dinosauří mozek velmi malý a nepříliš výkonný v porovnání se zástupci naší čtvrtohorní megafauny, tvořené zejména savci a ptáky. O inteligenci neptačích dinosaurů a tzv. dinosauroidů již byla na tomto blogu řeč. Jisté je, že pokud se vysoce inteligentní bytost mohla z druhohorních dinosaurů vyvinout, pak to téměř s jistotou musel být zástupce teropodních dinosaurů z příbuzenstva deinonychosaurů. Někteří z těchto dravých dinosaurů disponovali dopředu napřímenýma očima, relativně velkou mozkovnou, předními končetinami s uchopovací funkcí (přítomnost tzv. vratiprstu) a tendencí k průběžnému zvětšování mozkovny (je ovšem otázkou, kterých částí mozku se toto zvětšování objemu přednostně týkalo). K výraznému zvětšení mozku dochází jen ve zvláštních případech, kdy je k dispozici dostatek potravy a kyslíku i dlouhý čas pro fyziologický rozvoj. Zejména koncový mozek je extrémně náročný na přísun živin a energie. Dinosauři přesto inteligentní formy s jistým stupněm kultury a civilizace vytvořili, a příklady vidíme i ve svém bezprostředním okolí. Jsou to samozřejmě chytří ptáci ze skupiny krkavcovitých (například havrani, vrány, sojky), papouškovitých (nestor kea, žako ad.) a někteří další. Etologové dnes upozorňují, že pejorativní úsloví „ptačí mozeček“ už ani zdaleka neplatí – vždyť mnozí ptáci patří mezi nejinteligentnější živočichy současnosti vůbec. Ale vraťme se ještě k inteligentním dinosaurům druhohorní éry – pokud by skutečně existovali, našli bychom po nich vůbec nějaké stopy?

—

Velké pyramidy v Gíze jsou ukázkou zajímavé skutečnosti, že nejdéle by tu po člověku zůstaly právě ty nejstarší kamenné monumenty z dob starověku. Pokud by postavili něco podobného inteligentní dinosauři před více než 66 miliony let, dozvěděli bychom se to? Mohly by být podobně velké objekty zachoványi napříč geologickým časem? Kredit: Ricardo Liberato

—

 Na tuto otázku není snadná odpověď. Nevíme ani s jistotou, co by zbylo za desítky milionů let po nás. Je jisté jen tolik, že většina nových budov a infrastruktur by se se zánikem člověka rychle rozpadla a dezintegrovala. Existuje předpoklad, že přibližně za 500 let by všechna města byla již porostlá vegetací a za další tisíce let by mohla většina budov a jiných objektů zmizet pod nánosy bahna, prachu a rostlinstva. Nejdéle by paradoxně vydržely ty nejstarší objekty – kamenné monumenty, katakomby a jeskyně nebo výrobky z kvalitní oceli. Pokud by dávní dinosauři využívali nástroje řekněme na úrovni doby kamenné, vůbec bychom se to nejspíš nedozvěděli. Úlomky pazourku, dřevěné louče nebo zbraně a nástroje z kostí už by po tak dlouhé době nebyly odlišitelné od běžného geologicko-paleontologického záznamu. Je také velkou otázkou, co přesně rozumíme pod pojmem „civilizace“: hypotetičtí inteligentní dinosauři by mohli mít zcela jinou společenskou strukturu, rituály a preferované artefakty, možná by dokonce nevyráběli žádné skutečné předměty nebo zbraně. Existuje ale jeden velký argument proti možnosti existence vysoce vyspělé dinosauří civilizace, byť by trvala jen velmi krátce. Kromě absence jakéhokoliv náznaku něčeho podobného v sedimentech, které po dobu dvou století vědci zkoumají, je tu ještě jeden překvapivý indikátor. Tím je nepřítomnost náznaků po dolování a hornických operacích jako takových. Je totiž téměř jisté, že dinosauří civilizace by stejně jako ta naše potřebovala od jisté fáze svého vývoje cenné kovy pro výrobu staveb a nástrojů. Absence železných rud a dalších kovů v jistých vrstvách by mohly být indikátorem přítomnosti dinosauří civilizace – další pak jsou odpadové jámy, rozsáhlé úpravy někdejšího terénu a podobně. Pravdou je, že tyto drobné změny by se za dlouhou dobu v geologickém záznamu velmi špatně hledaly a byly by často na hranici detekovatelnosti, přesto by mělo být možné je objevit. Ostatně máme k dispozici i vzácné nálezové situace hnízdících dinosaurů a jejich hnízdních kolonií, pravděpodobných přírodních úkrytů a dalších ekologických scenérií. Čím dál častěji také objevujeme kvalitně zachované otisky dinosauří kůže nebo peří. Fantastové prohlašují, že bychom jednou mohli objevit otisky dinosauří pokožky s obtisknutou tkaninou oděvu nebo třeba kostru s vetknutým vražedným bodcem. Zde už ale přesahuje vědu žánr sci-fi a nacházíme se na půdě pouhých spekulací a domněnek. Netušíme, zda dinosauři skutečně mohli vyvinout vlastní civilizaci a nejspíš se to s jistotou nedozvíme nikdy. Je ale velmi nepravděpodobné, že by mohlo jít o technologicky vyspělou společnost na úrovni člověka 21. století.

—

Mohl povstat inteligentní druh ve stínu blahočetů na konci křídového období? Jaká by tato dinosauří civilizace asi byla? Podobala by se té naší? Vytvořila by velké vědce, umělce, sportovce? Chovala by se šetrně ke svému životnímu prostředí? Dospěla by ke stejnému či alespoň podobnému světonázoru, vědeckým výsledkům, technologiím a naboženstvím jako lidstvo? Zničila by se nakonec sama nebo by se stala obětí okolností? Otázek je nepřeberně mnoho… Kredit: Tigrerayado, Wikipedie

—

Pozn. aut.: Osobně mne toto téma přijde velmi zajímavé a v současnosti mám již na stejné téma rozpracovanou povídku s pracovním názvem Dinosapientia. Kratší úryvky či celou první kapitolu možná v budoucnu na blogu zveřejním. Pokud se do budoucna najde ochotný vydavatel, mohla by také vyjít knižně.

—

Odkazy:

http://www.forbes.com/sites/brucedorminey/2015/05/31/why-dinosaurs-would-have-never-built-spaceships/

http://www.strangehorizons.com/2009/20090713/trent-a.shtml

http://ask.metafilter.com/268088/Would-there-be-any-way-of-knowing-if-dinosaurs-had-a-civilization

http://worldbuilding.stackexchange.com/questions/12564/what-would-be-left-of-a-civilization-founded-in-dinosaur-times

—

Předvědecké dějiny objevů

V tomto miniseriálu na pokračování bych rád představil historii objevů fosílií velkých druhohorních plazů, od mořských (mosasauři, plesiosauři) přes létající (ptakoještěři) až po suchozemské dinosaury. Dějiny objevů této fascinující skupiny mezozoických obratlovců jsou totiž mnohem pestřejší, než by se mohlo zdát, a to i na našem relativně malém území. Ačkoliv se nemůžeme pochlubit ikonickými objevy typu kostry druhu Tyrannosaurus rex, má i náš středoevropský stát v tomto směru rozhodně co nabídnout. První díl tohoto „seriálu“ začneme ještě v předvědeckém období a podíváme se pouze na několik zajímavých kapitol dané problematiky.

—

Neexistují žádné doklady o tom, že by byly na území České republiky před rokem 1878 objeveny zkameněliny, patřící neptačím druhohorním dinosaurům[1]. K takovému objevu sice teoreticky dojít mohlo (byť je to nepravděpodobné), rozhodně se ale o tom nedochovaly žádné písemné či obrazové záznamy (kresby, malby). Již v časově vzdálených předvědeckých dobách (období před vznikem vědecké paleontologie, přibližně do konce 18. století) však byly i v českých zemích objeveny četné fosílie jiných velkých obratlovců z minulých geologických období, v převážné většině případů náležející velkým pleistocénním savcům (mamutům, jeskynním medvědům, srstnatým nosorožcům apod.). Objevují se také fosilní nálezy, spojené s místním folklórem a legendami, například v případě některých jeskyní nebo exponovaných lokalit z období poslední doby ledové. Zkameněliny každopádně sbíral a využíval již pravěký člověk. Objevy ozdobných nebo snad rituálních zkamenělin jsou známé například ze slavných moravských nalezišť v Dolních Věstonicích, Moravském Krasu nebo Předmostí u Přerova, tedy ve slavných sídlištích „lovců mamutů“. Zřejmě nejvýznamnější památkou tohoto druhu je ozdoba hlavy paleolitického „šamana“, tvořená zhruba tisícovkou třetihorních mlžů kelnatek (druh Dentalium badense). Nález byl učiněn roku 1891 při hloubení kanálu na třídě Františka Josefa v Brně. Z okolního sedimentu rudé barvy bylo v blízkosti lebky archeologem Alexandrem Makowskym vysbíráno také množství opracovaných terčíků a slavná mužská plastika v podobě loutky[2]. Podstatné je zjištění, že žádný z těchto předmětů zřejmě neměl praktickou funkci a mohlo tedy jít o předměty sloužící při jakýchsi magických obřadech. Profesor Karel Absolon (1877 – 1960) z Dolních Věstonic popsal a vyobrazil náhrdelník z kelnatek (Dentalium cf. badense), doplněných třetihorní jehlankou druhu Terebralia lignitarum a srdcovkou (Cardium sp.). Absolon zde nalezl také náhrdelník, složený ze zubů vlků, ledních lišek a hyen, z dvojitých perel vyřezaných z mamutoviny a ze zubu třetihorního žraloka. Z jeskynních sídlišť Moravského Krasu jsou zase známé provrtané ulity třetihorních homolic (rod Conus) a hřebenatek (Pecten), a dále seříznuté ulity kelnatek a žraločí zuby. Fosílie různých taxonů posloužily jako ozdoby také předvěkému člověku v sídlištích na Mikulovsku (Dentalium badense, Ranella marginata, Terebralia lignitarum, Vermetus arenarius aj.)[3].

—

Kelnatky jsou mořští měkkýši, jejichž typickým znakem je protáhlá, rourovitá schránka. Právě objevy zkamenělin těchto bezobratlých zanechaly významnou stopu již v archeologických nálezech – pravěký člověk jich využíval pro výrobu ozdob a snad i talismanů. Na snímku miocénní zástupce druhu Dentalium badense, délka fragmentu 3,8 cm. Kredit: H. Zell, Wikipedie

—

Kelnatky byly nepochybně nejvyužívanějšími fosíliemi v období paleolitu. Svým tvarem a barvou nejspíše zaujaly pravěkého člověka natolik, že si tyto malé obdoby mamutích klů odnášel do svých sídlišť ve velkých množstvích. Setkáváme se s nimi také na slovenských archeologických lokalitách, například v Moravanech, proslavených objevem Moravanské Venuše[4]. Rovněž v pozdějších obdobích, charakterizovaných příchodem mladších kultur, nacházíme ozdobné předměty vyrobené z kelnatek a schránek vermetidních plžů (z čeledi nedovitkovitých) nebo srdcovek. Takový náhrdelník, tvořený z více než stovky válcovitých schránek, pochází například z neolitického naleziště kultury s vypíchanou keramikou v lokalitě Praha – Trója. Z Velíše zase pochází přívěsek, tvořený kelnatkami, srdcovkami a mezi ně vloženými jantarovými korálky; nález byl objeven ve skříňovém hrobu, datovaném do starší doby bronzové. V některých pozdějších nálezech jsou dokonce fosílie schránek měkkýšů nahrazovány kovovými (zejména bronzovými) obdobami. Nálezy tohoto druhu jsou velmi hojné. Z mladší doby bronzové pochází hrob mohylové kultury ze Slavětína u Loun (Ústecký kraj). V tomto hrobu byly objeveny čtyři zkameněliny – dva ramenonožci a jádro plže a mlže – pocházející zřejmě z místních fosiliferních křídových vrstev. Další předhistorické objevy tohoto druhu pochází ze Suchdola a Přerova nad Labem, kde byly v hrobech mladší kultury knovízské objeveny fosilní ježovky rodu Micraster. Kelnatky pak byly objeveny také na lokalitě Kyjov, a to na pohřebišti únětické kultury ze starší doby bronzové. V českém neolitu dominují objevy zkamenělin v podobě artefaktů především v kultuře tzv. šňůrové keramiky. Náhrdelníky lidu této kultury byly nejčastěji tvořeny trháky šelem – vlků, (již domestikovaných) psů nebo lišek a bývaly kombinovány s „korálky“, vyhotovenými z lastur škeblí[5]. Není známo, jaké představy měli lidé na prahu historické doby o zkamenělinách; pravděpodobně však pro ně byly stále magickými a ceněnými objekty, o čemž svědčí jejich dlouhodobě přetrvávající obliba.

Fosílie velkých obratlovců byly na našem území objeveny nejpozději v raném novověku. Jeden z prvních písemných dokladů o tom poskytuje známá „Kronyka česká“. Podle J. Skutila podal první zprávu o „obrech“ na našem území kronikář Václav Hájek z Libočan (zemřel roku 1553). Celá jeho zpráva zní následovně: „R. 785 marg. Hlava obrova, Nález obřích kostí Léta 785. Člověk jeden v městě Thetíně chtěje sobě loch v zemi udělati, kopal a nalezl hlavu člověčí nesmírné velikosti, kteráž když z země vyňata byla, dva muži jedva ji mohli obsáhnouti. Nalezeny sú při tom i jiné kosti, jednak všecky jednoho člověka hnátové noh byli sú na dvacet a šest noh vzdýli. A to všecko byla na hrad Thetín přineseno a pověšeno na jedné síni a všem lidem, kteří tam přišli, ukazováno.“ (V. Flajšhans, Václava Hájka z Libočan „Kronyka česká“). Podle Skutila je však třeba posunout datum zmíněného (zřejmě reálného) nálezu do mnohem pozdější doby, pravděpodobně až do 16. století. Nejspíše šlo o dobu, kdy byl Hájek sám farářem na Karlštejně nebo Tetíně. Obecně je dnes tato informace považována spíše za pravdivou, o pravé podstatě nálezu však nemáme žádné detailnější informace. V. Flajšhans předpokládal, že v daném období mohly být zmíněné kosti v areálu Karlštejna skutečně dlouhodobě vystaveny[6].

—

Pleistocénní megafauna, mezi jejíž nejznámější protagonisty patří mamut srstnatý a jeho „průvodce“ nosorožec srstnatý, byla vnímavým Evropanům známá již ve středověku a raném novověku. Ještě však netušili, že se nejedná o kosti (biblických) obrů, nýbrž pradávných savců, obývajících jejich území v době ledové. Kredit: Mauricio Antón, Wikipedie

—

Roku 1571 píše ve své Gramatice české o obřích kostech z Předmostí u Přerova biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav (1523 – 1571)[7]. Dnes je Předmostí u Přerova proslulou pleistocénní lokalitou evropského významu. V dané době si však ještě nikdo nedokázal představit, z jakých zvířat by mohutné kosti mohly pocházet, proto jsou zde také označovány pouze jako „weliké kosti obrův w wršku pod skalkou Předmostskau…“. Je jisté, že šlo o fosílie velkých pleistocénních savců, nejpravděpodobněji mamutů. První fosilní pozůstatky dinosaurů byly na našem území prokazatelně objeveny až o více než čtyři století později. První byla malá tříprstá stopa, odkrytá v pískovcovém lomu U Devíti křížů nedaleko Červeného Kostelce na Náchodsku, která měla podle prvotního výzkumu patřit menšímu teropodnímu dinosaurovi[8]. Roku 1663 psal o obřích kosterních nálezech ze křtinských jeskyň v Moravském Krasu kanovník zábrdovického premonstrátského kláštera Martin Alexander Vigsius. Můžeme se pouze domnívat, kolik podobných nálezů bylo na našem území v minulosti učiněno, velká část (snad většina) z nich však nebyla písemně vůbec zaznamenána. Velký francouzský paleontolog Georges Cuvier ve svém monumentálním díle Recherches sur les ossements fossiles (1812) podává mj. také výčet jemu známých literárních zmínek o pozůstatcích „obrů“. Shrnuje své poznatky konstatováním, že v naprosté většině případů se jedná o zkameněliny obřích chobotnatců (zejména rody Mammuthus, Deinotherium, Mastodon ad.). V menším počtu případů pak šlo o zkameněliny jiných velkých zvířat z období neogénu (mladších třetihor) a čtvrtohor, zejména o nosorožce srstnatého a jeskynního medvěda[9].

Zajímavou stopu zanechala v pramenech české provenience také honba za rohem jednorožce, považovaného kdysi za vzácný a účinný lék. K dostání byl však pouze ve velkých a movitějších lékárnách, protože za jeho získání se vzhledem k velké poptávce platily značné sumy. Po tomto vzácném objektu se dlouhodobě pátralo také v jeskyních Moravského Krasu. V okolí Křtin jej hledal například významný lékař Osvald Crollius (1563 – 1609). Anselmus Boetius de Boodt (1550 – 1632), osobní lékař císaře Rudolfa II., popisuje výskyt „unicornu fossile“ na Brněnsku a uvádí také přehledný seznam nemocí, proti kterým je údajně účinným medikamentem. Roku 1659 se o nálezu údajného stehna jednorožce v jakési noře u Mikulova zmiňuje J. F. Hertod z Todtenfeldu (1645 – 1724)[10]. O objevech velkých kostí, které byly v souladu s dobovou tradicí považovány za pozůstatky (často biblických) obrů, se zmiňuje také český barokní literát a historik Bohuslav Balbín (1621 – 1688). Ve svém latinsky psaném díle Miscellanea historica regni Bohemiae (vycházelo od r. 1679) popisuje objevy kostí a rohů neznámých zvířat, jež se dobývají ze země kopáním. Balbín zde přejímá nesprávný názor, že se jedná o hříčky přírody, která takto napodobuje žertem skutečné tvory. Zmiňuje se pak také o objevu „obřích žeber a kyčelních pozůstatků“, zavěšených v oseckém klášteře pod hradem Rýzmburkem. Dále Balbín uvádí, že „…Před několika málo lety se v břevnovském klášteře u Prahy objevila dutina…- a v té dutině ležela kostra obra délky čtyř lidských těl.“ Balbín pak ještě na jiném místě uvádí, že „…V lomech obce Lípy (…) lze spatřit velmi četné kravské a býčí rohy; příroda je vymodelovala tak, že se lidé neznalí těch míst diví, proč a kdo tam ty rohy svrhl. Teprve když se je pokoušejí zdvihnout, poznají z váhy, že je to kámen nebo věc proměněná v kámen.“[11] I v těchto případech se nejspíše jednalo o objevy pleistocénních savců.

Dějepisec a spisovatel Tomáš Jan Pešina z Čechorodu (1629 – 1680) píše ve svém spise Mars Moravicus (Praha, 1677) o kostech draků z brněnských jeskyní. Pešina uvádí, že „…zdejší kraj podobného druhu zvířat nerodí mimo jediného draka někde v okolí chyceného a usmrceného, jehož kůže ve vchodu brněnské radnice visí“ (samozřejmě je tím myšlen proslulý brněnský krokodýl, což dobře ilustruje chabou dobovou znalost zoogeografie a zoologie obecně). Přece jen však autor naznačuje možný původ velkého plaza, když píše, že souhlasí „…s domněním mnoha učenců, že těla takových zvířat zároveň s obry, kteří kdysi zemi obývali, potopou z Afriky nebo jiného místa, kde draci jsou domovem, k nám připlavena byla“ (J. L. Červinka, 1902)[12]. Roli zde tedy hrála nejen víra v existenci neobvyklých (až nadpřirozených) bytostí, nýbrž také knězi Pešinovi vlastní hluboké náboženské přesvědčení (víra v celosvětovou potopu a biblický výklad dějin světa obecně).

—

Podobné fosílie menších ptakoještěrů byly na území současného Německa náhodně objevovány nejpozději od poloviny 18. století. Mohly tyto fosílie jurských aktivně létajících plazů přispět k pověstem o dracích a bazilišcích? S jistotou to nebudeme vědět nikdy, nedá se to ale zcela vyloučit. Zde rytina fosílie druhu Pterodactylus antiquus z práce Cosima Colliniho (1784). Zdroj: Wikipedie

—

Velmi pravděpodobně se však na pověstech o dracích (latinsky Draco), a to jejich různých druzích dle přítomnosti křídel, množství končetin, velikosti hlavy apod., podílely také objevy fosílií pravěkých plazů. V kontextu Střední Evropy se s nimi setkávali hlavně obyvatelé Německa, které je proslulé svými mořskými a sladkovodními sedimenty triasového a jurského stáří. V tomto případě šlo o nálezy mnohem dávnějšího druhohorního stáří, pocházejících z doby před zhruba 150 – 200 miliony let. Je možné, že fosílie pravěkých ještěrů, krokodýlů, ryboještěrů nebo dokonce ptakoještěrů a dinosaurů napomohly vzniku některých legend a mýtů o „plazovitých“ bazilišcích, dracích či saních. Jisté je, že například zkameněliny mořských plazů a ptakoještěrů byly v německých oblastech a současném Nizozemsku známé již přibližně od poloviny 18. století. Na počátku druhé poloviny zmíněného století se již setkáváme s potvrzenými nejstaršími objevy velkých prehistorických obratlovců, a to i z řad druhohorních plazů[13]. Kromě mořských plazů mosasaurů z Francie a Nizozemí (kolem roku 1764) jsou také objeveny první zkameněliny ptakoještěrů v Bavorsku (snad již kolem roku 1757)[14]. Tyto fosílie (ptakoještěr, dnes známý pod vědeckým názvem Aurorazhdarcho micronyx) se nacházely ve sbírce dcery císařovny Marie Terezie, arcivévodkyně Marie Anny Habsbursko-Lotrinské (1738 – 1789) a zkoumal je také tehdejší přední geolog a mineralog Ignác Antonín Born (1742 – 1791). Born se však velmi zmýlil, když jurskou zkamenělinu z litografických vápenců Solnhofenu zařadil mezi korýše ze skupiny desetinožců[15].

Na území Slovenska se množství pověstí váže také k nummulitovým vápencům v okolí Liptova. Podobně jako u proslulých egyptských pyramid v Gíze se jedná o drobné diskovité schránky starotřetihorních (paleogénních) dírkovců. Ty byly vždy považovány za zkamenělé peníze nebo čočku. Na Slovensku vznikla pověst, která vysvětlovala původ nummulitů ve stylu pohádkových příběhů. Před mnoha stoletími zde žil údajně bohatý sedlák, který měl ve svých sýpkách mnoho obilí a čočky. Když po jednom neúrodném létě vypukl po celém kraji hlad, místní obyvatelé doufali, že jim sedlák pomůže. Ten se ale zatvrdil a jakoukoliv pomoc jim odmítl poskytnout. Za to ho poté stihl krutý trest: všechny zásoby mu zkameněly a dodnes je lze v okolí Liptova nalézt v podobě nummulitů. Podobné příběhy vznikaly také v Německu i jiných evropských zemích, kde se vyskytují nummulitové vápence[16]. To samé platí také o „dracích“ ze slovenských jeskyň, objevovaných v průběhu 17. století. Zmiňuje se o nich především Johann Paterson Hain (1615 – 1675), vojenský lékař původem z východního Pruska, který působil kolem roku 1671 v uherském Prešově, tedy na území dnešního Slovenska.

—

Jednorožec je bájný živočich, jehož vznik pravděpodobně souvisí s pozorováním exotických kopytníků, kytovce narvala nebo také objevy fosílií pleistocénních nosorožců a mamutů. Zde na ilustraci z knihy Edwarda Topsella z roku 1658. Kredit: Special Collections, University of Houston Libraries, Wikipedie

—

Podobných případů je však v dějinách středověké Evropy známo ještě podstatně více. Dominikánský mnich z Ulmu jménem Felix Fabri (asi 1441 – 1502) psal na konci 15. století o děsivém „netvorovi“, sídlícím v Sirgensteinské jeskyni ve Württembersku. V prostředí střední a severní Evropy bylo vysvětlení podobných objevů častěji zaměřeno spíše na obry nebo draky, náboženská vysvětlení byla naopak méně frekventovaná. V roce 1443 například objevili dělníci při kopání základů pro druhou věž svatoštěpánského dómu ve Vídni mohutnou mamutí kost. Tato pleistocénní fosílie pak byla označena dvěma nápisy: jeden je věnován datu nálezu, druhý nese abreviaturu Friedricha III. (1415 – 1493; akronym A.E.I.O.U.). Zkamenělina pak byla nadlouho umístěna nad kostelní bránou. Ta ostatně dodnes nese jméno „obří“. Podobných případů bylo ještě mnohem více – zkameněliny umisťovali lidé nad brány a hradby měst také na území dnešního Maďarska (město Pásztó), Švýcarska, Rakouska (Celovec) i jinde.[17]

Samostatnou kapitolou jsou již zmíněné legendy o jednorožcích, které mají časté zastoupení v celé středověké Evropě, přičemž výjimkou není ani naše území. Dlouho byly za „rohy jednorožce“ s domnělými léčivými účinky vydávány rohy kytovců narvalů, představující až do období 17. století častou položku apatyk a šlechtických kabinetů kuriozit. Legenda však má velmi pravděpodobně původ spíše v objevech klů pravěkých chobotnatců, nejčastěji pochopitelně mamutů. Podíl na jejím vzniku lze snad hledat také ve starověkých asyrsko-babylonských reliéfech, znázorňujících profilové zobrazení turovitého kopytníka, u nichž se oba rohy jeví jako jeden. Za zpopularizování této legendární i pohádkové bytosti (Unicornu fossile) je zodpovědný zejména Otto von Guericke (1602 – 1686), měšťan a nadaný přírodovědec z Magdeburku. Jeho rekonstrukce kostry jednorožce je někdy s trochou nadsázky považována za první paleontologickou rekonstrukci vůbec[18]. O roh jednorožce prakticky přestal být zájem až po roce 1714. Na rozdíl od čínské medicíny, která těží ze zájmu o pofiderní léčebné prostředky dodnes, na léčivou moc zkamenělých kostí již Evropané v osvíceném 18. století příliš nevěřili. Na odbyt tak tehdy přestal jít jak „unicornu fossile“, tak i mnohem lacinější „unicornu verum“ (roh narvala). V době rozkvětu obchodu s tímto zbožím se za jeden exemplář platilo i 1000 tolarů, po roce 1714 však cena tohoto zboží poklesla na pouhých několik tolarů. Rohy tak k lítosti mnohých přestaly být zasazovány do stříbra a zlata, a nadále byly umisťovány pouze jako visící ozdoby na železných řetězech.[19]

Tolik krátký exkurz do dějin objevů velkých fosílií na našem území v dobách předvědeckých. Příští týden bude následovat pohled na mořské druhohorní plazy, jejichž zkameněliny dosud vydaly sedimenty na uzemí Čech…

—

Odkazy:

[1] Fejfar, O. et al. (2005): First Cenomanian dinosaur from Central Europe (Czech Republic). Acta Palaeontologica Polonica 50 (2), str. 295.

[2] Gregorová, R.: Příběhy zkamenělin, Moravské zemské muzeum, vyd. 1, Brno 2006 (str. 16)

[3] Augusta, J. a Remeš, M. (1947): Úvod do všeobecné paleontologie. Praha, 2. vyd. (str. 268)

[4] Gregorová, R.: Příběhy zkamenělin, Moravské zemské muzeum, vyd. 1, Brno 2006 (str. 16)

[5] Augusta, J. a Remeš, M. (1947): Úvod do všeobecné paleontologie. Praha, 2. vyd. (str. 269)

[6] Augusta, J. a Remeš, M. (1947): Úvod do všeobecné paleontologie. Praha, 2. vyd. (str. 168)

[7] Čejka, M., Šlosar, D., Nechutová, J. (edd.). Gramatika česká Jana Blahoslava. Brno 1991

[8] Zajíc, J. (1998): The first find of the dinosaurian footprint in the Czech Republic (the Krkonoše Piedmont Basin) and its stratigrafic significance. – J. Czech Geol. Soc., 43, 4, 273 – 275. Praha.

[9] Augusta, J. a Remeš, M. (1947): Úvod do všeobecné paleontologie. Praha, 2. vyd. (str. 168)

[10] Ibidem.

[11] Balbín, B.: Krásy a bohatství České země (Výbor z díla Rozmanitosti z historie Království českého), překlad Helena Businská, Panorama, Praha 1986 (str. 156 – 157).

[12] Augusta, J. a Remeš, M. (1947): Úvod do všeobecné paleontologie. Praha, 2. vyd. (str. 170)

[13] Bardet, N. a Jagt, J. W. M. (1996): Mosasaurus hoffmani, le „Grand animal fossile des Carrieres de Maestricht“: deux sicles d’histoire, Bulletin de Museum d’Histoire naturelle, Paris, 4th Series, 18, Section C, No. 4, pp. 569 – 593.

[14] Ösi, A., Prondvai, E., Géczy, B.: The History of Late Jurassic pterosaurs housed in Hungarian collections and the revision of the holotype of Pterodactylus micronyx Meyer 1856 („a Pester Exemplar“), Geological Society London, Special Publications 2010, v. 343, p. 277-286.

[15] Ibidem

[16] Augusta, J. a Remeš, M. (1947): Úvod do všeobecné paleontologie. Praha, 2. vyd. (str. 172)

[17] Augusta, J. a Remeš, M. (1947): Úvod do všeobecné paleontologie. Praha, 2. vyd. (str. 168)

[18] Ibidem (str. 168)

[19] Ibidem (str. 168)

—

Velcí mořští plazi

Potvrzené objevy velkých druhohorních plazů z dnešního geografického území České republiky jsou relativně vzácné a ani zdaleka se svojí kvalitou či kvantitou nemohou srovnávat s „paleontologickými velmocemi“ typu Spojených států, Číny, Argentiny nebo Mongolska[1]. Také na území rozlohou větších sousedních států Německa a Polska jsou fosílie dinosaurů i dalších velkých druhohorních obratlovců podstatně četnější (viz např. Niedźwiedzki, G. 2011). V České republice tak byl jejich objev obvykle spíše jen dílem náhody. Mezi nejstarší objevy tohoto druhu patří mořští plazi ze skupiny Sauropterygia (plesiosauři) a varanům příbuzní mosasauři (Mosasauridae). Jako jeden z prvních byl vědecky popsán tehdy nový rod a druh Aptychodon cretaceus, a to již roku 1855 rakouským paleontologem a geologem Augustem Emanuelem Reussem (1811 – 1873) z lokality Bílá Hora.[2] Zub tohoto velkého mořského plaza byl objeven již roku 1853 v tzv. Markétině kamenolomu (Margarether Steinbruche)[3]. V roce 1878 popsal ze stejného místa (bělohorské souvrství) český přírodovědec Antonín Frič (1832 – 1913) fosílie pliosaurida druhu Polyptychodon interruptus (Owen, 1841). Další fosilní materiál tohoto mořského predátora z období spodního až středního turonu (stáří asi 93 milionů let) byl objeven rovněž na počátku 20. století. Patří sem také značně dlouhý fragment spodní čelisti (délka 644 mm; kat. ozn. NMP Ob-00080), která nasvědčuje celkové délce lebky přes jeden metr[4]. Další fosílie přisuzované druhu P. interruptus byly objeveny také u Zámostí, jižně od Mladé Boleslavi. V opuštěných lomech u Hudcova (Hundorf) a Lahoště (Loosch) nedaleko Teplic na severozápadě Čech došlo k objevu fosílií mořských plazů z období pozdního turonu, zařazených k taxonu Plesiosaurus? sp. cf. P. bernardi (Owen, 1841). Frič a Bayer později (1905) tuto klasifikaci revidovali a zvolili obecnější zařazení, přičemž některé ze zubů, dříve přiřazených plesiosaurům, označili za zuby zástupců čeledi Mosasauridae. Sám Frič popsal některé z českých objevů druhohorních mořských plazů následovně:

Hunosaurus fasseli Fr. (uveden dřív pod jménem: Plesiosaurus ?)

Místo nálezu: Hudcov, Lahošť

Poprvé zaznamenán v díle A. Friče „Studie v oboru křídového útvaru v Čechách- díl IV. Teplické vrstvy“ (Praha, 1889) : ,,V Lahošťském lomu bylo panem Mannem, říd. učitelem v Holeticích u Mostu nalezeno několik prstních článků velkého ještěra, jenž náleží snad do tohoto rodu.“

Pod textem jsou přiloženy nákresy jednoho prstního článku, pořízené ze všech stran.

Plesiosaurus bernardi Owen

Místo nálezu: Strehlen (Střelín), Sasko (dnes Polsko)

Geinitz Elbthalgeb. II. pag. 230; Tab. 43; obr. 13

Tento druh byl zaznamenán prvně rovněž v díle A. Friče „Studie v oboru křídového útvaru v Čechách-díl IV. Teplické vrstvy“ (Praha 1889): „Zub tohoto ještěra byl nalezen v Teplických vrstvách u Strehlen a Weinböhly v Sasku.“

K textu byla dále přiložena ilustrace onoho zubu-resp. jeho kopie dle Geinitze v reálné velikosti. Nutno podotknout, že tento druh u nás nebyl nalezen, předpokládá se však, že se přesto na našem území vyskytoval, neboť byl nalezen nedaleko našich hranic.

Cimoliosaurus lissaensis Fr. (=Plesiosaurus lissaensis Fr.).

Místo nálezu: Lysá nad Labem

Pod tímto druhem je v knize „Katalog fossilních obratlovců“ od Dr. Františka Bayera (Praha, 1905): „Geinitzem od Strehlen v Sasku uvedený Plesiosaurus (recte Cimoliosaurus) bernardi Owens; u nás nalezen nebyl.“

—

Fragment čelisti s dobře zachovaným zubem mořského pliosaura druhu Polyptychodon interruptus. Tito velcí predátoři obývali moře našeho území v době před zhruba 90 miliony let. Nákres pochází z konce 19. století, fosílie byla objevena v Anglii. Velmi podobné jsou však i objevy z našeho území. Kredit: J. Erxleben, Wikipedie

—

V roce 1905 také Frič s Bayerem popsali fosilní zuby od Lysé nad Labem pod názvem Cimoliasaurus (Plesiosaurus) lissaensis a o rok později zaznamenává Frič zuby dalších domnělých plesiosaurů z lomu u Hudcova a Chrásti u Mladé Boleslavi (Cimoliasaurus teplicensis a C. vicinus). Další nálezy od Hudcova pak znovu popsal roku 1910 Frič. Již po smrti Antonína Friče provedl roku 1914 revizi všech plazů z lokalit české křídové pánve zoolog a paleontolog František Bayer (1854 – 1936)[5], který synonymizoval popsané rody plesiosauridů s taxonem Cimoliasaurus[6] (to se týkalo i Fričových rodů Iserosaurus a Hunosaurus). V průběhu 20. století pak byly další nálezy křídových mořských plazů učiněny například v Třebovicích u České Třebové (plesiosaur z období pozdního turonu) nebo v Dolním Újezdu u Litomyšle (velmi pěkně zachovaný fragment čelisti mosasaurida)[7]. Domnělé mosasauří fosílie popisuje již v 19. století opět Frič:

Mosasaurus sp. (?) Langenhahn a Grundeg

Místo nálezu: Nový Waltersdorf (Sasko, dnes Polsko)

Das Kieslingwalder Gestein und seine Versteinerungen, Vratislav 1891 str. 7 T. I. fig. 1., 2.

Ve Fričově díle „Studie v oboru českého útvaru křídového – díl VI. Chlomecké vrstvy“ (Praha 1898) je tento druh zmíněn: „Štíhlé, rourovité kosti a ploché krycí kosti, jež opětovně nalezeny byly v Novém Waltersdorfě. Rourovité kosti nemají zachované kloubní konce a jest proto i přibližně správné určení nemožné; nálezy ty stačí pouze na doklad, že také ještě v době uložení vrstev Chlomeckých byli velcí ještěři na březích křídového moře. Mosasaurus tak štíhlých rourovitých kostí nemá, mohly by tyto spíše nějakému Iguanodontu nasvědčovati. V Čechách nepodařilo se dosud takových kostí nalézti.“

Fosilní pozůstatky mosasaurů (nyní obecně „proslavených“ i díky Jurskému světu) byly u nás skutečně objeveny. K nejvzácnějším nálezům patří část spodní čelisti s osmi kuželovitými a ostře zahrocenými zuby, objevená náhodně při bourání starého kamenného domu v Dolním Újezdě u Litomyšle žákem tamní školy. I když jde o mimořádně dobře zachovalou čelist, nelze bezpečně určit, kterému rodu patřila. Je však jisté, že náleží mosasauroidům. Více informací lze nalézt například v Časopise Národního muzea (Přírodovědná řada), číslo 134 (ročník 1965), kde na straně 217 uvádí Dr. Vlastislav Zázvorka:

„Dne 28. 6. 1960 obdržel jsem nález zajímavý po několika stránkách. Především to je nález části ozubené čelisti v našich sbírkách neobvyklý. Nález je ze svrchnokřídových mořských sedimentů, nejspíše středoturonského stáří. Na hornině jsou otisky křídových mlžů, především druhu Lima canalifera GOLDF. Nález je mimořádně krásně zachován. Exemplář nalezl a Národnímu muzeu v Praze postoupil F. Hurych, tehdy žák ZDŠ v Dolním Újezdě. Fosilie nemá přesné naleziště, protože byla objevena při rozštípnutí kamene při bourání zdiva staré stavby v poli u Dolního Újezda, s místním označením Přibyňoves. Poněvadž šlo o zdivo staré stavby, nutno předpokládat, že stavební materiál byl z nejbližšího okolí. Celá oblast je budována křídovým útvarem. Exemplář, který byl zapsán do knihy přírůstku paleontologického (tehdy geologicko-paleontologického) oddělení pod č. 1063/60, je v křemitém vápenci, v rázu vyvinutém ve středním turonu…“

„Některé znaky nálezu ukazují na příslušnost k čeledi Mosasauridae WILL. Jsou to především pravidelně vyvinuté zuby. Mocnost čelistí by ukazovala na příbuznost se severoamerickým druhem Platecarpus coryphaeus COPE. Naproti tomu stavba fragmentu čelisti mohla připomínat některá vyobrazení nálezů fragmentů čelistí rodu Hypsodon z čeledi Sphyraenidae AG., a to druhu Hypsodon lewesiensis AGASSIZ.“

Z hlediska kvality i kvantity jsou v rámci dosud objevených fosilních exemplářů druhohorních plazů nejvýznamnější právě fosílie plesiosaurů a mosasaurů. Důvodem je zejména fakt, že mezozoické mořské sedimenty jsou na území České republiky zdaleka nejrozšířenějším typem usazenin z tohoto období. V současnosti je většina exemplářů těchto fosílií umístěna v depozitáři Národního muzea v Praze a dále v Oblastním muzeu v Mostě a Regionálním muzeu v Teplicích[8]. Některé z původních nálezů revidoval v posledních letech zejména paleontolog Boris Ekrt z Národního muzea[9].

—

Přibližně takto mohli vypadat mosasauři, žijící na našem dnešním území v období pozdní křídy. Zřejmě šlo spíše o menší druhy, specializující se na lov ryb a měkkýšů. Na ilustraci je severoamerický druh Clidastes propython, vědecky popsaný roku 1869 E. D. Copem. Kredit: Dmitrij Bogdanov, Wikipedie

—

Přehledná studie Kear et al. z roku 2013 dokládá význam, který je v současné době přisuzován fosíliím turonských mořských plazů z oblastí české křídové pánve. Ačkoliv se bohužel jedná pouze o fragmentární materiál, představuje důležitý doklad o diverzitě fauny v období počínající svrchní křídy na území severního pobřeží Tethydy. Fosílie marinních plazů z období turonu (před 93,9 – 89,8 Ma[10]) na území České republiky dnes zahrnují velmi zajímavé společenstvo, ve kterém lze identifikovat protostegidní mořské želvy, dále pravděpodobné polykotylidní a elasmosauridní plesiosaury (Sauropterygia, Plesiosauria) a konečně i tethysaurinní mosasaury (Lepidosauria). Toto rozmanité společenstvo poskytuje zajímavý a vcelku přehledný obraz života v dávném svrchnokřídovém moři na území České republiky. Jak je obecně známo, mosasauroidní predátoři postupně ekologicky vytlačovali velké makrofágní pliosauridy, kteří někdy na konci turonu (asi před 89 miliony let) vymírají. Právě na území Čech tak lze zkoumat významné lokality s jedním z posledních společných výskytů obou skupin. Tyto české lokality tak nabízí fosilní fragmenty jedněch z posledních známých pliosauridních plesiosaurů, zařaditelných do příbuzenstva rodu Polyptychodon[11].

K roku 2015 tedy známe fosílie velkých mořských plazů přinejmenším z 11 míst na území České republiky – dle abecedy jsou to Benátky nad Jizerou (izolovaný zub cf. Polyptychodon), Bílá Hora (Praha; množství fragmentů), Dolní Újezd u Litomyšle (fragment čelisti tethysaurinního mosasaurida), Hudcov (fragmenty kostí elasmosaurida), Chrást (fragmenty kostí plesiosaura), Lahošť (články prstů plesiosaura), Neuberk v Mladé Boleslavi (tělo obratle plesiosaura), Úpohlavy (fragmenty kostí plesiosaura + zub mosasaurida – Ekrt et al. 2001, Tab. 1. Obr. 1), Třemošnice (fragment lebky pliosauromorfa), Tuchořice (izolovaný zub polykotylida) a Zámostí (fragment horní čelisti cf. Polyptychodon). Fosilní pozůstatky mořských želv pak byly objeveny na Bílé Hoře a v Měcholupech (Praha), ve Slavětíně-Pátku, Přibylově a Milovicích. Zub plesiosaurida (Polyptychodon s. l.) nalezl Dr. Václav Houša u Neratovic, a nepopsané zuby mosasauridů(?) a plesiosauridů pochází z cenoman-turonské sekvence v lomu v Plaňanech u Kolína. Doposud neurčený kosterní zbytek pravděpodobně mořského ještěra z Krasíkova je uložen ve sbírkách PřF UK v Praze (M. Košťák, pís. informace). Nezbývá než si počkat, jaké další fantastické objevy druhohorních mořských plazů z našeho území ještě přibudou…

—

Odkazy:

[1] Fejfar, O. et al. (2005): First Cenomanian dinosaur from Central Europe (Czech Republic). Acta Palaeontologica Polonica 50 (2), str. 295.

[2] Kear B.P., Ekrt B., Prokop J., Georgalis G. L.: Turonian marine amniotes from the Bohemian Cretaceous Basin, Czech Republic, Geological Magazine, Cambridge University Press 2013, str. 2. doi:10.1017/S0016756813000502

[3] Fritsch, A. 1878. Die Reptilien und Fische der Böhmischen Kreideformation. Selbstverlag, Prague, 46 pp.

[4] Kear B.P., Ekrt B., Prokop J., Georgalis G. L.: Turonian marine amniotes from the Bohemian Cretaceous Basin, Czech Republic, Geological Magazine, Cambridge University Press 2013, str. 9. doi:10.1017/S0016756813000502

[5] Bayer, F. 1914. Revise našich ještěrů křídových. Rozpravy České Akademie Císaře Františka Josefa pro Vědy, Slovesnost a Umění 23(43), 1–7.

[6] Dnes je nicméně za validní považován pouze druh C. magnus (Leidy, 1851), popsaný pouze na základě materiálu ze severoamerického New Jersey. C. lissaensis má status nomen dubium. In: http://plesiosaur.com/database/taxon.php?taxaID=00000000287)

[7] Zázvorka, V. 1965. Čelist mosasaurida ze svrchní křídy východních Čech. Časopis Národního Muzea, Oddíl Přírodovědný 134, 217–19.

[8] Ekrt, B., Košťák, M., Mazuch, M., Valíček, J., Voigt, S., and Wiese, F. 2001. Short note on new records of late Turonian (Upper Cretaceous) marine reptile remains from the Úpohlavy quarry (NM Bohemia, Czech republic). Bulletin of Czech Geological Survey 76: 101–106.

[9] Ekrt, B., Radoň, M. & Dvořák, P. 2012. Znovuobjevení dvou Fričových originálů mořských plazů z české křídy. Zprávy o Geologických Výzkumech v Roce 2011 45, 117–19.

[10] Gradstein, F. J., Ogg, J. G., Schmitz, M. D. & Ogg, G. M. 2012. The Geologic Time Scale 2012. Volume 2. Elsevier, Amsterdam, 1144 pp.

[11] Kear B. P., Ekrt B., Prokop J., Georgalis G. L.: Turonian marine amniotes from the Bohemian Cretaceous Basin, Czech Republic, Geological Magazine, Cambridge University Press 2013, doi:10.1017/S0016756813000502, str. 11.

—

Ptakoještěři

Ptakoještěři neboli pterosauři byli kosmopolitně rozšířenou skupinou aktivně létajících plazů s maximálním rozkvětem v období jury a křídy. Stejně jako v případě suchozemských dinosaurů také jejich fosilní záznam na území Čech značně limituje nedostatečná kvalita a kvantita vhodných sedimentů příslušného stáří, ve kterých by jejich fosílie mohly být zachovány a objeveny. V současnosti tak máme pouze jeden potvrzený a několik dosud nepříliš dobře známých objevů z oblasti severních a východních Čech. Zdaleka nejvýznamnějším objevem je část přední končetiny menšího ptakoještěra, učiněný v roce 1880 v lomech u Zářecké Lhoty nedaleko východočeské Chocně. Dělníci pracující v lomech tehdy narazili na fragmenty dlouhých tenkých kostí, se kterými si nevěděli rady. Část nálezu byla bohužel nejspíš zničena, zbývající fosílie se zachovaly dodnes jen díky náhodě. Ve zmíněném roce otevřeli dělníci v jedné z roklí za Chocní malý lom. Z něho měli dobývat štěrk na opravu blízké cesty.  V šedém vápenci zdejších Jizerských vrstev pak po nějaké době náhodně objevili rozlámané rourovité kosti jakéhosi pravěkého živočicha. Podle dnes již spíše legendárního podání šla právě kolem jistá paní Tomková, krupařka z Chocně. Ta dobře věděla, že neobyčejné přírodniny aktivně vyhledává a sbírá místní lékárník a spoluzakladatel choceňského muzea Ph.Mg. František Hlaváč a kousek fosílie mu proto přinesla na ukázku. Hlaváče nález zaujal a okamžitě pak spěchal na místo, aby  posbíral ještě alespoň zbytek kostí (velká část jich už ale možná byla zničena nebo ztracena). Nález sestávající ze šesti kostí (kost pažní a články čtvrtého prstu) o celkové délce 42 cm pak u sebe Hlaváč pečlivě uschoval a kontaktoval tehdejší největší paleontologickou autoritu Antonína Friče. Frič zaslaný materiál v podobě (dle jeho názoru sedmi) fosilních kostí popsal o rok později v časopisu Vesmír (č. 20) jako „pozůstatek křídla pravěkého ptáka, poněkud podobného labuti“[1]. Stanovil pro něj vědecký název Cretornis hlavatschi (v přibližném překladu „Hlaváčův křídový pták“, druhové jméno je poctou zachránci fosilního materiálu). Frič se nesprávně domníval, že se jedná o pozůstatky „zubatého“ praptáka, snad příbuzného severoamerických hesperornisů (H. regalis) a ichtiornisů (I. dispar), objevených ve Spojených státech (Kansas) o jedno desetiletí dříve a popsaných Othnielem Charlesem Marshem (1831 – 1899) roku 1872[2]. Ve své práci z roku 2014[3] uvádí ruský paleontolog Alexandr A. Averianov, že Frič původně popsal taxon jako „C. hlavaci“, nikoliv „hlavatschi“. Tak si jméno neoprávněně a v rozporu s platnými pravidly zoologické nomenklatury upravil až později anglický paleontolog Richard Lydekker.

——

Blízkým příbuzným českého ptakoještěra od Chocně mohl být maďarský druh Bakonydraco galaczi. Přibližně takto tedy mohl vypadat východočeský pterosaur, pokud by dorostl do plných rozměrů. kredit: Dmitrij Bogdanov, Wikipedie

——

Nález kostí domnělého praptáka ve svrchnokřídových sedimentech u Chocně popsal Antonín Frič v článku „O zkamenělém ptáku Choceňském“ (Vesmír, č. 20, 1881):

„Kdykoli jsem při pohledu na otisky listův aralií, fíkův a dubů, nalezených ve vrstvách českého útvaru křídového, si v mysli své utvořil obraz lesů, které krášlily tehdejší pevninu podél břehů moře křídového, nikdy jsem se nemohl spřáteliti s myšlenkou, že by nebyly oživeny též rozmanitým ptactvem. Arci byl jsem si dobře vědom, že to potrvá asi dlouho, nežli doklady k mým domyslům nalezeny budou, neboť i na pobřeží nynějších moří nalezneme jen velmi zřídka v písku mezi mořskými chaluhami a hromadami lastur vlnami vyvržených také vetchou mrtvolu nějakého ptáka, nebo jen tu neb onu kost z něho. A jak zřídka kdy jsou poměry tak příznivy, aby se podobná kostra v usazujících se vrstvách zachovala, a jak převeliká náhoda, aby byla později opět nalezena.

V okolí choceňském nalezeny byly minulého roku v šedém vápenci vrstev jizerských kosti ptáka, a to následujícím způsobem: U Zářecké Lhoty blíže Chocně v rokli vedoucí ke Korálovu mlýnu dělníci otevřeli malý lom, aby z něho dobývali kámen štěrkový na blízkou cestu. Tu pak zpozorovali v rozražených kamenech bílé rourovité zkameněliny, které se jim zdály býti velmi podivnými, pročež si je bedlivě prohlíželi. Právě v tu dobu šla mimo paní Tomková, krupařka z Chocně, a uznavši v nálezu skalníků cosi neobyčejného, požádala je o kousek, aby jej mohla dodati choceňskému lékárníku panu Fr. Hlaváčovi, který sbírá horlivě zkameněliny. Tento, poznav ihned důležitost nálezu, pospíšil na naleziště, sebral ještě ostatní úlomky a zaslal je mně k zevrubnějšímu určení a jakožto dar našemu Museu. Po pracném ohledání a upravení četných úlomků shledal jsem, že tu vcelku zastoupeno jest sedm kostí (malý otisk kosti hrudní, klíční kost druhého páru, spodní část kosti ramenní, kost loketní, kost vřetenní, kůstka zápěstní, nedobře zachovalá kost ruky). Vcelku tedy zachovalé celé jedno křídlo, které co do velikosti a tvaru se přibližuje křídlu labutímu. Podrobné studium bude vyžadovati ještě delšího času, a dokavad se nenajdou čelisti, bude přesné ustanovení nemožným. Porovnav povrchně český nález s americkými druhy z útvaru křídového, myslím, že pták choceňský (Cretornis hlavaci) více se přibližuje nynějšímu ptactvu než americkému ptactvu zubatému.“

Frič byl s Marshovými popisy křídových zubatých ptáků obeznámen a po následujících 24 let svůj názor na zařazení fosílie neměnil. V roce 1905 však v podrobné korespondenci zrevidoval Fričův pohled britský paleontolog Harry Govier Seeley  (1839 – 1909), autor proslulé publikace o ptakoještěrech Dragons of the Air (1901). Seeley zjistil, že Frič sestavil úlomky špatně a i proto nepochopil, o jakého tvora se ve skutečnosti jednalo. Českému kolegovi z tehdejšího rakouského mocnářství následně sdělil, že se jedná o křídelní aparát se silně prodlouženým čtvrtým prstem, tedy o jasný pozůstatek ptakoještěra. Tehdy již stárnoucí Frič svůj omyl uznal a stanovil následně nové jméno Ornithocheirus hlavatschi. Pod tímto názvem je pterosauří pozůstatek od Chocně znám i dnes. Patřil ale menší český ptakoještěr (celkové rozpětí křídel zřejmě lehce přesahovalo jeden metr) skutečně do rodu Ornithocheirus? Podle novějších informací od několika specialistů na pterosaury (Unwin, Martill, Averianov) rozhodně nikoliv, dokonce ani nepatřil do stejné čeledi. Již turonské (svrchnoturonské) stáří (asi 89 – 90 milionů let) českého pterosaura tomuto zařazení neodpovídá. Ornitocheirové totiž žili podstatně dříve, vyskytovali se na většině území světa ještě v období spodní křídy, asi před 112 – 108 miliony let, jejich choceňský protějšek se tedy objevil až o dobrých 16 milionů let později.  Byli také podstatně větší, rozpětí křídel různých druhů tohoto rodu dosahovalo asi 2,5 až 6 metrů[4]. Objevila se také domněnka, že tento taxon může představovat pteranodontida[5]. V roce 2010 publikoval již zmíněný ruský paleontolog Alexandr O. Averianov studii, ve které českého ptakoještěra s největší mírou pravděpodobnosti označuje za mládě azdarchida[6]. Čeleď Azhdarchidae zahrnuje vývojově odvozené pterodaktyloidy, z nichž někteří dosáhli obřích rozměrů a stali se největšími létajícími tvory všech dob. Rumunský Hatzegopteryx thambema a severoamerický Quetzalcoatlus northropi zřejmě přesáhli v rozpětí křídel 10 metrů[7] (jordánský druh Arambourgiania philadelphiae se jim pak velikostní značně blížil). Přesto zřejmě byli schopni aktivního letu, a to navzdory faktu, že hmotnost největších zástupců zřejmě dosáhla až několika stovek kilogramů. Český ptakoještěr od Chocně byl samozřejmě mnohem menší, ostatně jednalo se téměř s jistotou o mládě. Byl ale také podstatně starší, protože zmínění giganti žili až na samotném konci křídové periody, zhruba před 70 – 66 miliony let. Zatím toho o tomto českém ptakoještěrovi víme jen málo. V současnosti však proběhla revize materiálu a v roce 2015 byla vydána nová studie, popisující choceňský exemplář ve větší podrobnosti[8]. Na výzkumu se podílel český paleontolog Boris Ekrt z Národního muzea v Praze a také již zmíněný ruský badatel Alexandr Averianov. Zmíněná studie byla publikována v periodiku Cretaceous Research v březnu 2015 a Ekrt s Averianovem v ní postulují blízkou příbuznost českého ptakoještěra se severoamerickým druhem Montanazhdarcho minor. Dle provedené analýzy jde nejspíše o neazhdarchidního azhdarchoida, který tak představuje vůbec prvního svrchnokřídového ne-azhdarchida popsaného z východní polokoule. Cretornis („Ornithocheirus“) hlavaci tak patří k významným pterosauřím taxonům nejen v rámci našeho státu. Odhadované rozpětí křídel tohoto jedince dosahovalo podle novějších odhadů asi 1,5 až 1,6 metru[9].

——

Takto vypadal „pterosauří“ lom u Zářecké Lhoty v roce 2007, kdy jej opakovaně navštívil autor článku. Z větší části zarostlý vegetací a koncem května doslova obležený komáry čeká již 135. rokem na příležitost odhalit další tajemství staré přes 90 milionů let… Kredit: Vladimír Socha

——

Další objevy ptakoještěrů na našem území byly hlášeny také z křídového lomu v Úpohlavech na Litoměřicku. Jedná se o ojedinělé drobné zoubky (délka přibližně kolem 2,5 cm) patřící možná rybožravým pterosaurům (Ekrt et al., 2001, str. 103, Tab. 1, obr. 10-11). Činný lom v Úpohlavech nabízí komplexní pohled na život v mělkých turonských mořích této oblasti. Kromě fosílií četných bezobratlých, mezi kterými zde figurují živočišné houby (spongie), mlži, plži, hlavonožci, korýši, ramenonožci a ostnokožci jsou na lokalitě objevovány také zkameněliny ryb, paryb (žraloků a rejnoků), mořských plazů mosasaurů a plesiosaurů i zkamenělý trus (koprolity). Žraločí koprolity zde vytváří celé vrstvy a obsahují množství zubů, kostí i úlomků schránek bezobratlých a dírkovců. Doposud bylo na lokalitě popsáno 21 druhů paryb, největším zástupcem byl zřejmě téměř pětimetrový žralok Cretoxyrhina mantelli[10]. Právě žraloci představovali největší potravní konkurenty velkých mořských plazů v období svrchní křídy. Fosilní materiál ptakoještěrů je pochopitelně podstatně skromnější a fragmentární. Přesto ale s jistotou víme, že i nad druhohorní „českou“ krajinou se tito elegantní, aktivně létající plazi vznášeli ve velkých počtech. Počkejme si tedy na budoucí objevy, které nám o nich snad prozradí více…

——

[1] Frič, A. (1881): O zkamenělém ptáku Choceňském, Vesmír, roč. 10, č. 20, str. 233 – 234.

[2] Fritsch, A. 1881. Ueber die Entdeckung von Vogelresten in der böhmischen Kreideformation. Sitzungsberichte der koeniglich-bömischen Gesselschaft der Wissenschaften in Prag: 275-276.

[3] Averianov, A. (2014): Review of taxonomy, geographic distribution, and paleoenvironments of Azhdarchidae (Pterosauria). ZooKeys 432: 1–107. (http://zookeys.pensoft.net/articles.php?id=3978)

[4] Unwin, David M. (2006). The Pterosaurs: From Deep Time. New York: Pi Press. p. 246. ISBN 0-13-146308-X.

[5] Averianov, A. (2014): Review of taxonomy, geographic distribution, and paleoenvironments of Azhdarchidae (Pterosauria). ZooKeys 432: 1–107.

[6] Averianov, A.O. (2010). „The osteology of Azhdarcho lancicollis Nessov, 1984 (Pterosauria, Azhdarchidae) from the Late Cretaceous of Uzbekistan.“ Proceedings of the Zoological Institute of the Russian Academy of Sciences, 314(3): 246-317.

[7] Witton, M.P., Habib M.B. (2010). „On the Size and Flight Diversity of Giant Pterosaurs, the Use of Birds as Pterosaur Analogues and Comments on Pterosaur Flightlessness.“ PLoS ONE, 5(11): e13982. doi:10.1371/journal.pone.0013982

[8] Objevení dalšího fosilního materiálu z tohoto jedince je velmi nepravděpodobné, protože značná část vápence již byla z lomu odtěžena a použita na stavby v Chocni. Existují ale tvrzení, že snad bylo již dříve v lomu objeveno více podobných zkamenělin, o jejichž dalším osudu není nic víc známo.

[9] Averianov A., Ekrt, B. (2015): Cretornis hlavaci, Frič 1881 from the Upper Cretaceous of Czech Republic (Pterosauria, Azhdarchoidea). Cretaceous Research 55: 164 – 175.

[10] Košťák M. a kol.: Putování naším pravěkem, Granit, Praha 2011 (str. 57)

——

Fričovi dinosauři

Česká republika se v současnosti nemůže chlubit rozsáhlou sbírkou fosílií obratlovců z nadřádu Dinosauria, přesto již známe přibližně šest u nás nalezených exemplářů, které můžeme do této skupiny zařadit. Ačkoliv náš stát neoplývá větším rozsahem vhodných druhohorních sedimentů terestrického nebo limnického původu (zvláště trias a jura skýtá jen velmi omezený rozsah uloženin)[1], také díky velkému geografickému rozšíření a výraznému časovému rozpětí existence této skupiny byly jejich fosílie na několika místech v rámci současného geografického území Česka objeveny. Absenci většího množství dinosauřích fosílií na našem území lze vysvětlit jednak tím, že povrchová eroze odstranila většinu druhohorních terestrických sedimentů stejně jako faktem, že většinu našeho dnešního geografického území v období křídy pokrývalo mělké moře, ve kterém se až na vzácné výjimky mohla dochovat pouze marinní fauna[2]. Zejména jurské sedimenty jsou na našem území velmi vzácné a soustředí se zejména do podpovrchových výskytů na jižní Moravě, dále pak omezené výskyty jury (geol. stupeň callow – oxford, stáří kolem 160 mil. let) na Šluknovsku podél tzv. lužické poruchy. Mezi významnější lokality pak patří zejména vrch Kotouč u severomoravského Štramberka (lokalita světového významu) a Pavlovské vrchy, v obou případech jde ale o marinní vrstvy světlých vápenců[3]. V současnosti prokazatelný vzorek dinosauřích fosílií z Česka představuje pouze několik kostních elementů, jeden zub a několik otisků stop. Další ichnofosilie (triasové stopy z lomu U Devíti křížů) jsou v současné době ve stadiu revize (M. Košťák, ústní informace). Některé fosilní fragmenty, popsané jako dinosauří již před více než stoletím Antonínem Fričem, byly později revidovány jako pozůstatky nedinosauřích archosaurů, v posledních letech je však revize (Ekrt, 2011) opět zařadila mezi možné dinosauromorfy či dokonce dinosaury. Nejen vzhledem k velkému množství dinosauřích ichnofosílií, nalézaných v sousedním Polsku[4] můžeme očekávat, že nálezů tohoto druhu bude i na našem území časem přibývat.

———

Antonín Frič již koncem 19. století věřil, že jím popsané fragmenty křídových kostí patřily dinosaurovi z příbuzenstva rodu Iguanodon (na obrázku). Současný výzkum mu dává zapravdu, i když o totožnosti možných dinosaurů od Srnojed a Holubic zatím nevíme nic bližšího. Jisté však je, že o geologicky mnohem starší rod Iguanodon se jednat nemohlo. Kredit: Luis V. Rey

———

Antonín Frič popsal v průběhu své kariéry dva taxony, které by mohly být zařazeny mezi neptačí dinosaury. Je jím Procerosaurus exogyrarum, popsaný roku 1878 od Holubic u Kralup nad Vltavou a Albisaurus scutifer, jehož fosilní materiál popsal Frič roku 1905 od Srnojed u Pardubic. První zmíněný exemplář, popsaný původně Fričem jako Iguanodon ? Exogirarum[5] byl objeven amatérským sběratelem ze Slaného. Nález představuje část kosti končetiny, kterou Frič určil jako možný výlitek holenní kosti ornitopodního dinosaura iguanodona[6]. V té době byli právě iguanodoni jedni z mála lépe prozkoumaných evropských dinosaurů (známí zejména z Anglie, v belgickém Bernissartu byli objeveni až právě v roce popisu), snad proto se Frič, korespondující si s britským vědcem Seeleym, uchýlil k tomuto zařazení. Dnes datujeme tento nález do doby cenomanu (korycanské vrstvy perucko-korycanského souvrství), jeho stáří tedy činí zhruba 95 – 94 milionů let. K druhu Iguanodon bernissartensis se tento exemplář samozřejmě neřadí, o čemž svědčí jak rozdíl v geologickém stáří (iguanodoni žili v období geologického stupně barrem, asi před 126 miliony let), tak i ve velikosti (dospělý iguanodon měřil na délku až 13 metrů). Fragment z Čech by tedy patřil dinosaurovi podstatně geologicky mladšímu a výrazně menšímu.

Na omyl upozornil Friče francouzský paleontolog belgického původu Louis Antoine Marie Joséph Dollo (1857 – 1931), proslavený výzkumem bernissartských iguanodonů (jejichž „válečná“ historie je také zajímavá). Na základě jeho informací Frič v roce 1905 změnil rodové jméno dinosaura na Procerosaurus, druhové pak na exogyrarum. Důvodem je, že dané slovo označuje genitiv množného čísla fosilního mlže rodu Exogyra, proto Frič správně opravil původně chybné druhové jméno „exogirarum“. Ukázalo se však, že rodové jméno Procerosaurus již bylo použito o tři roky dříve německým paleontologem Friedrichem von Huenem (1875 – 1969), který takto označil fosílie triasového plaza tanystrofea (dnes je tedy Procerosaurus mladším synonymem rodu Tanystropheus). Také rodové jméno možná prvního v Čechách objeveného dinosaura je tedy podle zákonitostí zoologické nomenklatury neplatné. V průběhu dalších desetiletí byl tento taxon poněkud pozapomenut. Vzhledem k absenci znaků, které by jej bezpečně odlišovaly od jiných křídových plazů, je dnes považován za nomen dubium. V roce 2000 po téměř celém století stanovil nové rodové jméno Ponerosteus americký amatérský paleontolog Georgie Olshevsky. Název pochází z řečtiny a znamená doslova „špatná/bezcenná kost“ (poneros – „špatný“, „bezcenný“ a osteon – „kost“). Olshevsky tak chtěl vystihnout podstatu fosílie, která patří dle jeho názoru k vůbec nejhůře zachovaným typovým exemplářům mezi dinosauřími taxony[7].

Druhý Fričův domnělý dinosaurus byl objeven roku 1893 u na břehu Labe u Srnojed nedaleko Pardubic. Zkamenělé fragmenty, objevené profesorem mineralogie a geologie Jaroslavem Jiljí Jahnem (1865 – 1934) popsal Frič pod názvem Iguanodon albinus, opět je tedy nesprávně přisuzoval ornitopodnímu dinosaurovi iguanodonovi. V roce 1905 pak svůj omyl poznal a stanovil nové rodové jméno Albisaurus. Vcelku zbytečně a proti pravidlům zoologické nomenklatury změnil také druhové jméno, takže nový taxon měl podobu Albisaurus scutifer (prioritu má nicméně A. albinus, protože tak byl popsán typový materiál, na kterém je založen i A. scutifer). Rodové jméno znamená v překladu „ještěr od (řeky) Labe“, protože fosílie byly objeveny právě na odkrytém břehu této řeky. Druhové albinus pak znamená „bílý“, podle Bílého Labe. Donedávna se na tento fosilní materiál pohlíželo jako na nepříliš dobře identifikovatelné pozůstatky jakéhosi nedinosauřího archosaura[8]. Fosílie byly také považovány za pozůstatky druhohorních aligatoroidních krokodýlů. Na druhou stranu se ale objevil také názor, že kostní plátky, podobné osteodermům tyreofor („obrněných dinosaurů“, patří sem populární ankylosauři a stegosauři) by mohly nasvědčovat původu albisaura právě z této skupiny.

O tomto taxonu, známém jen podle drobných izolovaných kostí, se poprvé zmiňuje Antonín Frič v díle „Studie v oboru křídového útvaru v Čechách – díl V. Březenské vrstvy“. (Praha, 1895):

„O přítomnosti obrovských ještěrů v době ukládání se Březenských vrstev, svědčí více zbytků, které nalezeny byly na příkrém břehu Labském u Srnojed, západně od Pardubic. Pan Dr. Jaroslav Jahn nalezl tu střední část velkého phalangu, na němž obě kloubní plochy rozkladem byly zrušeny; zbytek jest 10 cm dlouhý a v prostředku 6 cm široký. Kromě toho nalezl jsem na témže místě ploché, čtyřhranné kousky kostí, které jistě náležely ku kožní kostře a na příčném výbrusu ještě strukturu kostní vykazují. Mimo to nalezeny kusy, které upomínají na žebra a jiné částky kostry, avšak úplně z rozloženého kyzu a sádry se skládají.“

———

Opět ornitopod Iguanodon bernissartensis, tentokrát v podstatně starším provedení geniálního malíře Zdeňka Buriana. O mnoho desetiletí dříve Antonín Frič (který zemřel, když bylo umělci ze Štramberka teprve osm let) věřil, že podobná stvoření kdysi obývala i naši pradávnou vlast. Kredit: Zdeněk Burian

———

V roce 2011 objevil paleontolog Radek Mikuláš (Geologický ústav AV ČR) druhou stopu neptačího dinosaura na našem území, a to vedlo ke snaze definitivně rozluštit tajemství Fričových „dinosauřích fosílií“. Paleontolog Boris Ekrt a jeho kolegové z Národního muzea se rozhodli vyřešit spor o původu Fričových fragmentů, které byly popsány jako Albisaurus albinus a Procerosaurus (Ponerosteus) exogyrarum. Po Fričově smrti v roce 1913 se totiž postupně prosadil již zmíněný názor, že se o zkameněliny dinosaurů nejednalo a šlo nejspíš o pozůstatky jiných druhohorních plazů. Pomoci měly relativně nové technologie výzkumu. Boris Ekrt proto zhotovil drobné výbrusy ze zkamenělin od Holubic i Srnojed a z malých vzorků získal plátky o tloušťce pouhých tří desetin milimetru. Mikroskopický výzkum výbrusů za procházejícího světla odhalil v obou vzorcích poměrně hustou síť cévek, tzv. Haversova systému. Taková struktura je přitom typická spíše pro kosti teplokrevných obratlovců s vyšší mírou aktivity metabolismu – tedy zejména pro ptáky a savce. V době druhohor (resp. na počátku svrchní křídy) to pak byli kromě starobylých skupin drobných savců a primitivních ptáků zejména neptačí dinosauři. Právě vzhledem k velikosti a celkové struktuře kostí se nyní zdá být pravděpodobné, že jde skutečně o pozůstatky dinosaurů. Křídoví savci ani ptáci totiž nedosahovali potřebných rozměrů, aby zmíněné fragmenty mohly patřit jim. Nejde ale o bezpečný indikátor příslušnosti k některé ze skupin „vyšších“ obratlovců, protože Haversův systém je podstatně rozšířenějším znakem, než by se mohlo zdát. Podobná struktura kosti se vyskytuje dokonce i u některých křídových mořských plazů a fosílie by tak mohly teoreticky patřit i jim, není to ale příliš pravděpodobné. Pro potvrzení zařazení těchto zkamenělin do skupiny Dinosauria by nicméně bylo třeba více fosilních dokladů.

Zatím není definitivně prokázáno, zda obě fosílie (ta z Holubic má stáří kolem 95 milionů let, exemplář od Srnojed asi 88,5 milionu let[9]) skutečně patřily neptačím dinosaurům a nikoliv třeba velkým ptakoještěrům nebo jiným křídovým obratlovcům, všechny indicie však nasvědčují první možnosti (přinejmenším v případě fragmentů od Holubic je příslušnost k taxonu Dinosauria již téměř jistá). Je třeba mít na paměti, že samotná přítomnost Haversova systému u fosílie tohoto stáří ještě automaticky nedokazuje dinosauří původ. Za daného stavu poznání se však tato možnost jeví jako vysoce pravděpodobná. V tom případě by zdaleka nejlepší nález tohoto druhu, učiněný v roce 2003 u Mezholez nedaleko Kutné Hory (bude znovu pojednán v pokračování této série), nepředstavoval první objev dinosauřích kosterních fosílií na našem území. K tomu by tím pádem vlastně došlo již koncem 19. století, jak uváděl již sám profesor Frič. Zdá se tedy, že Frič měl možná v případě svých domněle dinosauřích fosílií přece jenom pravdu. Dinosauři byli možná v Čechách objeveni již velmi dávno…

———

[1] Chlupáč, I. a kol.: Geologická minulost České republiky, Academia, Praha 2002 (str. 238)

[2] Roček, Z.: Historie obratlovců: Evoluce, fylogeneze, systém. Academia, Praha 2002 (str. 304)

[3] Košťák M. a kol.: Putování naším pravěkem, Granit, Praha 2011 (str. 72-75)

[4] Niedźwiedzki, G. 2011. A Late Triassic dinosaur-dominated ichnofauna from the Tomanová Formation of the Tatra Mountains, Central Europe. Acta Palaeontologica Polonica 56 (2): 291-300. doi:10.4202/app.2010.0027

[5] Původně Frič použil nesprávnou formu Exogirarum s měkkým „i“.

[6] Fritsch, A. 1878. Die Reptilien und Fische der Böhmischen Kreideformation. Selbstverlag, Prague, 46 pp.

[7] In http://dml.cmnh.org/2000May/msg00176.html (Web Dinosaur Mailing List Archives)

[8] Brinkmann, W. (1988). Zur Fundgeschichte und Systematik der Ornithopoden (Ornithischia, Reptilia) aus der Ober-Kreide von Europa. Documenta Naturae 45:1-157.

[9] In http://www.rozhlas.cz/zpravy/priroda/_zprava/913010 (Web ČRo; Magazín Meteor)

———

• Bayer F.: Prodromus českých obratlovců, Praha 1898

• Bayer F.: Dodatky k prodromu českých obratlovců, Praha 1903

• Bayer F.: Katalog českých fossilních obratlovců, Živa 10/1905, str. 297. Praha 1905

• Bayer, F. 1914. Revise našich ještěrů křídových. Rozpravy České Akademie Císaře Františka Josefa pro Vědy, Slovesnost a Umění 23(43), 1–7.

• Frič, A.: Studie v oboru českého útvaru křídového IV. Teplické vrstvy, In: Archiv pro přírodovědecké proskoumání Čech, Praha 1889

• Frič, A.: Studie v oboru českého útvaru křídového V. Březenské vrstvy, In: Archiv pro přírodovědecké proskoumání Čech, Praha 1895

• Frič, A.: Studie v oboru českého útvaru křídového VI. Chlomecké vrstvy, In: Archiv pro přírodovědecké proskoumání Čech, Praha 1898

• Fritsch, A. 1878. Die Reptilien und Fische der Böhmischen Kreideformation. Selbstverlag, Prague, 46 pp.

• Fritsch, A. 1881. Ueber die Entdeckung von Vogelresten in der böhmischen Kreideformation. Sitzungsberichte der koeniglich-bömischen Gesselschaft der Wissenschaften in Prag: 275-276.

• Fritsch, A. 1883. Studien im Gebiet der böhmisches Kreideformation. Palaeontologische Untersuchung der einzelnen Schichten. III Die Iserschichten. Archiv der naturwissenschaftenlichen Landesdurchforschung von Böhmen, Geologische Abtheilung, 5: 1 – 140.

• Fritsch, A. 1905. Synopsis der Saurier der böhmischen Kreideformation. Sitzungsberichte der koeniglich-bömischen Gesselschaft der Wissenschaften, mathematisch-naturwissenschaftlichen Klasse 8: 1 – 7.

———