…aneb jak zachránit “fotografii” starou 113 milionů let

Mezi unikátní a nejzajímavější doklady chování dávno vyhynulých zvířat patří jejich stopy, ze kterých lze vyčíst cenné informace o jejich paleoekologii. Pokud jsou objeveny dokonce série stop více živočichů ve vzájemné interakci, máme před sebou doslova pohlednici s živou scénou, zamrzlou v geologickém čase. Jednou z takových interakcí je také fantastická (zřejmě lovecká) scéna z doby dinosaurů, odkrytá paleontologem Rolandem T. Birdem roku 1940 u texaské říčky Paluxy. Slavný úsek zahrnuje stopy středně velkého sauropoda a teropoda, který jej zřejmě kdysi pronásledoval a dokonce na něj snad i z boku útočil. Celý úsek fosilních otisků byl po nějaké době od odkrytí vysekán z matečné horniny, rozřezán na jednotlivé bloky a odvezen na různá místa po celém světě. Důležité je, že ještě před vyjmutím stop pořídil Bird velmi kvalitní fotodokumentaci, mapy a nákresy, které nyní umožnily zrekonstruovat i části, jež se bohužel do současnosti nedochovaly. Již v roce 2009 byla poprvé digitalizována jiná tříprstá stopa teropoda od Glen Rose, objevená roku 1933 a o dva roky později popsaná jako ichnotaxon Eubrontes glenrosensis (původcem stopy mohl být obří spodnokřídový karcharodontosaurid druhu Acrocanthosaurus atokensis). Původní morfologii a texturu otisku zachytil přenosný 3D laser. Ukázalo se, že tento způsob uchovávání podoby fosílií je velmi výhodný – umožňuje uložit velmi přesná data, se kterými je navíc možné dále pracovat ve virtuálním prostředí. Nová 3D archivace však umožňuje ještě víc – uchovává dostupné informace a navíc rekonstruuje i části ichnofosílií, které jsou již ztraceny. Autory nové studie, která právě vychází ve vědeckém periodiku PLoS ONE, jsou Peter L. Falkingham, Karl T. Bates a slavný “stopař dinosaurů” James O. Farlow.

…

Digitální rekonstrukce původní série stop, která je jediným svědectvím, že před 113 miliony let pronásledoval velký teropod masivního sauropoda a z levé strany na něj nejspíš zaútočil. Je výsledkem kombinace 17 původních fotografií přenesených do digitálního prostředí. Kredit: CC-BY; Falkingham PL, Bates KT, Farlow JO (2014) Historical Photogrammetry: Bird’s Paluxy River Dinosaur Chase Sequence Digitally Reconstructed as It Was prior to Excavation 70 Years Ago. PLoS ONE 9(4): e93247. doi:10.1371/journal.pone.0093247

…

Jak již bylo řečeno, vědci využili k rekonstrukci původní scénky ze života spodnokřídových dinosaurů černobílé fotografie, pořízené Rolandem Birdem zhruba před 70 lety. Aby vytvořili přesný model lokality s odkrytými, ale ještě nevyproštěnými bloky, naskenovali 17 fotografií, načež vytvořili digitální model a ten upravovali podle snímků a map.  Navzdory tomu, že se topografie map a snímků mírně lišila, dokázali bez problémů vytvořit velmi věrný model původní lokality a poprvé po sedmi desetiletích tak spatřila světlo světa digitální rekonstrukce 45 metrů dlouhé sekvence stop ve 3D. Význam této digitální archivace nespočívá ani tak ve vědeckém výzkumu – žádné vyloženě nové informace neposkytla – tkví však v něčem prakticky stejně důležitém. Podobným způsobem by za použití moderních technologií bylo možné velmi přesně digitálně archivovat další paleontologické nálezy nebo dokonce celé lokality. Zejména série zkamenělých otisků stop pravěkých organizmů je vhodné tímto způsobem uchovávat, a tak zabránit případné ztrátě cenných objevů jednou provždy (například rozpadem z přirozených příčin, úmyslným zničením nebo destrukcí při živelné katastrofě, ztracením v průběhu transportu, krádeží apod.). Ze stejného důvodu jsou ostatně již od dob světových válek, kdy došlo k nenahraditelné ztrátě mnoha krásných exemplářů, pořizovány přesné odlitky. 3D mapování však umožňuje podstatně sofistikovanější přístup a práci s počítačově animovanými fosíliemi ve virtuálním prostředí. To platí i o úžasné sérii stop od říčky Paluxy, jejímiž původci mohli být populární teropod akrokantosaurus a sauropod sauroposeidon. Ať už přibližně 113 milionů let stará interakce mezi oběma dinosaury dopadla jakkoliv (což bohužel již nikdy nezjistíme), záznam o ní máme nyní digitalizován a dobře archivován. Navíc jde nejspíš pouze o jeden z prvních příkladů tohoto druhu. Další studie španělských paleontologů, využívajících této metody (tzv. fotogrammetrie) pro porovnávání otisků dinosauřích stop, je toho důkazem.

 …

Odkazy:

http://www.sciencedaily.com/releases/2014/04/140402212525.htm

http://www.livescience.com/44578-gallery-reconstructed-dinosaur-tracks.html

http://www.scientificamerican.com/article/dinosaur-tracks-reconstructed-in-3d-from-old-photographs/

https://blog.smu.edu/research/2009/11/02/portable-3d-laser-technology-preserves-texas-dinosaurs-rare-footprint/

Peter L. Falkingham, Karl T. Bates, James O. Farlow. Historical Photogrammetry: Bird’s Paluxy River Dinosaur Chase Sequence Digitally Reconstructed as It Was prior to Excavation 70 Years Ago. PLoS ONE, 2014; 9 (4): e93247 DOI: 10.1371/journal.pone.0093247

…

…aneb seznamte se s novým troodontidem

Zcela nedávno spatřil světlo světa popis nového teropodního dinosaura, objeveného v pustinách mongolské pouště Gobi. Nový zástupce kampánské fauny souvrství Džadochta je znám podle téměř kompletní kostry. Představuje tak jednoho z nejlépe zachovaných zástupců své skupiny. Nový dinosaurus byl příslušníkem čeledi Troodontidae, srpodrápých predátorů s velkým mozkem v poměru k tělu (oproti ostatním neptačím dinosaurům). U severoamerického druhu Troodon formosus byl mozek dokonce relativně šestkrát větší než mozek dnešních plazů. Troodontidi byli lehce stavění teropodi menších rozměrů, jejichž těla byla zřejmě pokryta vrstvou dobře vyvinutého opeření. Nový zástupce skupiny dostal vědecké jméno Gobivenator mongoliensis (doslova “mongolský lovec z Gobi”) a zaživa byl dlouhý jen 1,6 až 1,8 metru (stejně jako příbuzný rod Saurornithoides). Kromě zmíněného rodu byl nejbližším příbuzným nově objeveného teropoda také zmíněný Troodon a další asijský rod Zanabazar. Představoval tak malého lovce, schopného skolit kořist skromnějších rozměrů. Není jisté, zda při lovu nespolupracoval s dalšími jedinci v menších smečkách. V tom případě by si možná mohl troufnout například i na dospělého protoceratopse.

Přibližné vzezření nového troodontida druhu Gobivenator mongoliensis. Tento ani ne 2 metry dlouhý predátor obýval oblasti současné mongolské pouště Gobi v období pozdní svrchní křídy (stupeň kampán, asi před 72 miliony let). V současnosti je jeho kostra nejzachovalejší známou fosílií svrchnokřídových troodontidů. Kredit: Danny Cicchetti, Wikimedia Commons

Gobivenator obýval oblasti současného středního Mongolska v období pozdního kampánu, asi před 72 miliony let. Holotyp dostal označení MPC-D 100/86 a sestává z téměř kompletní kostry, a to včetně velmi dobře zachovalé lebky. Jedná se tak o dosud nejlépe zachovanou kostru troodontida z období svrchní křídy (celkově lépe zachovaným troodontidem je snad jen spodnokřídový čínský Anchiornis a Mei). Úroveň zachování tohoto exempláře mimochodem obdivuje na svém blogu i paleontolog Dave Hone. Exkluzivní fosílii objevili účastníci spojené japonsko-čínské paleontologické expedice do Gobi. Vědecká studie, která tohoto dinosaura představila světu, vyšla letos v německém periodiku Naturwissenschaften. Jedním z autorů je také proslulý mongolský paleontolog Rinčen Barsbold (*1935). Po této vědecké osobnosti již byly pojmenovány i dva rody dinosaurů – kachnozobý dinosaurus Barsboldia (1981) a oviraptorosaur Rinchenia (2004). Nový jedinec troodontida poskytuje cenné údaje o stavbě lebečních kostí a jejich evoluční proměně v závislosti na systematické pozici daného druhu. Podobné skvěle zachované exempláře neptačích dinosaurů významně napomáhají v pochopení evolučních trendů i celkového vzezření a paleoekologie těchto fantastických, dávno vyhynulých tvorů.

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Gobivenator

http://link.springer.com/article/10.1007%2Fs00114-014-1143-9

http://archosaurmusings.wordpress.com/2014/01/21/gobivenator/

http://spinops.blogspot.cz/2014/02/gobivenator-mongoliensis.html#!/2014/02/gobivenator-mongoliensis.html

http://blog.everythingdinosaur.co.uk/blog/_archives/2014/01/20/a-new-troodontid-dinosaur-described-gobivenator.html

…aneb jedno malé soukromé zhodnocení

Ve čtvrtek 17. dubna jsem se vypravil takříkajíc na otočku do Prahy, abych na vlastní oči spatřil výstavu Dinosaurium. Dovolím si tedy nyní její stručné zhodnocení. Štědře propagovaná expozice nabízí skutečně velmi zajímavou podívanou, ovšem s jistými výhradami. Exponáty zapůjčené z Borissiakova paleontologického ústavu ruské akademie věd byly poprvé takto představeny vloni ve Švédsku. Jedná se o více než padesát exponátů z prvohorního a druhohorního období (rozhodně ne jen druhohorního, jak je uvedeno – nejstarší pochází až z karbonu). Přestavují také některé paleontologicky velmi vzácné exponáty (či jejich repliky), například rody “okřídlených ještěrů” Sharovipteryx nebo Longisquama. Setkal jsem se nicméně i s do očí bijícími nesmysly – například délka dromeosaurida deinonycha (Deinonychus antirrhopus) činí dle údajů na výstavě jen 90 centimetrů (ve skutečnosti až 3,5 metru). Nenajdeme tu také žádného tyranosaura (zástupce druhu T. rex), ačkoliv je v rámci organizátorské snahy přilákat maximum diváků doslova na každém rohu zmiňován. Fosílie velkého tyranosaurida z pouště Gobi patří samozřejmě pouze jeho nejbližšímu příbuznému tarbosaurovi (Tarbosaurus bataar). Bohužel nelze nezmínit, že některé kosterní elementy jsou poněkud nešetrně pospojovány a například i mnohé výběžky obratlů nesedí na svém správném místě. Nepotěší také špatné (vertikální) držení těla tarbosaura, coby zlatého hřebu výstavy. Nicméně tyto menší nedostatky nepokazí celkově dobrý dojem z velmi pozoruhodné expozice. Co je na ní tedy nejzajímavější?

Logo výstavy Dinosaurium

Výstava není příliš tematicky vyladěna, takže se zde setkáme se zvířaty, která od sebe dělí až přes 200 milionů let a patří do zcela odlišných vývojových linií blanatých čtvernožců. Kromě permských plazů, jejichž zkameněliny jsou v Rusku velmi kvalitně dochované, dominují zejména mongolští dinosauři. Ti byli získáni ještě za starých časů v průběhu úspěšných sovětsko-mongolských expedic do pouště Gobi. Kromě takřka úplných koster tarbosaura, deinonycha (jenž mezi ostatní časově a zejména geograficky vůbec nezapadá) můžeme obdivovat hadrosauroida probaktrosaura (Probactrosaurus), ankylosaury rodu Tarchia a Talarurus nebo rohatého protoceratopse (Protoceratops) a psitakosaura (Psittacosaurus). Potěší také pohled na obří fragment drápu teropoda terizinosaura (Therizinosaurus), neúplnou lebku pachycefalosaura rodu Prenocephale, otisk kůže kachnozobého saurolofa (Saurolophus) či zkamenělá vajíčka některého z kachnozobých dinosaurů. Nechybí ani otisk zkameněliny prvního “osrstěného” ptakoještěra druhu Sordes pilosus nebo impozantní kostra obřího pliosaura (údajně) rodu Liopleurodon. Pokud se alespoň trochu zajímáte o vývoj života v pravěku, rozhodně si nenechte tuto výstavu ujít. Zdaleka ne všechny exponáty sice patří skutečně dinosaurům (jak by název napovídal), ale ty kvalitnější stojí rozhodně za zkouknutí (a případně i možnost ofocení, které je zahrnuto v ceně vstupenky). Čas je až do 29. června letošního roku.

…

Aktualita na závěr: Již zhruba za tři týdny vychází moje nová kniha Objevy pod vrstvami času, která pojednává o nejzajímavějších kapitolách v dějinách paleontologie. Vydává ji nakladatelství Computer Press a k dostání bude předběžně asi za necelých 200 Kč. Více informací o knize očekávejte v některém z příštích příspěvků. Zatím viz například tento odkaz.

Přebal knihy

…

Odkazy:

http://www.dinosaurium.cz/

…jedním z nejkrásnějších objevů

Jak už bývá v paleontologii obvyklé, neštěstí jednoho je přínosem pro druhého. Abych to ale uvedl na pravou míru – ne, že by paleontologové byli extrémně podlými a závistivými jedinci (o nic méně ani více než ostatní lidé). Neštěstím jednoho je zde zamýšlen jeho obvykle nešťastný skon a štěstím druhého jeho následný objev. Pochopitelně však nemluvím o dvou osobách ze současnosti, nýbrž o dávném organismu a vědci, který objeví jeho zkameněliny. Proto je nadpis i podnadpis takovým zdánlivým protimluvem. Pro vědu je štěstí, že před zhruba 75 miliony let utonulo nešťastné mládě rohatého dinosaura chasmoceratopse. Díky tomu je dnes k dispozici jedna z nejlépe zachovaných koster mláděte těcto zajímavých ptakopánvých dinosaurů. Téměř úplná kostra byla objevena dokonce i s otisky kůže a v rámci této velikosti (délka 1,5 metru) se jedná o nejkompletnější fosílii ceratopsida, kterou dosud známe. Nález kostry asi tříletého jedince chasmosaura v kanadské provincii Alberta byl oznámen již na podzim loňského roku známým paleontologem Philipem J. Curriem. Fosílie byla vykopána na území Dinosauřího provinčního parku a později identifikována jako zástupce druhu Chasmosaurus belli. První objevenou částí byl lebeční “límec”, který je u tohoto rodu charakteristicky pravoúhlý. Tým objevitelů se nejdříve domníval, že se jedná o pozůstatky krunýře jakési svrchnokřídové želvy. Když zjistili, že jde o rohatého dinosaura, byli nadšeni. Skutečný šok ale přišel až ve chvíli, kdy si uvědomili, že kostra mladého dinosaura je téměř kompletní.

Fantasticky zachovaná zkamenělina mláděte chasmosaura. Kredit: Philip J. Currie, Robert Holmes, Michael Ryan Clive Coy, Eva B. Koppelhus

Jedinou částí těla, která se nedochovala, jsou přední končetiny chasmosauřího mláděte. Protože se fosílie našly v říčních sedimentech a kosti nenesou známky okusu od predátorů, je příčina smrti dinosaura téměř jistá – utonul. Mnoho koster rohatých dinosaurů bylo objeveno v podobné situaci, osudným se jim stala rozbouřená řeka. Tříletý chasmosaurus zřejmě plaval napříč řekou, když ho strhl prudký proud nebo vír. Důležité bylo, že tělo velmi brzy zakrylo bahno a umožnilo jeho kvalitní fosilizaci. Nikdy už tak neměl šanci dorůst do plných rozměrů, tedy pětimetrové délky a dvoutunové hmotnosti. Velmi důležité informace poskytuje tato zkamenělina zejména pro pochopení individuálního vývoje a růstových změn rohatých dinosaurů. Jednotlivých kostí a fosilních fragmentů dinosauřích mláďat známe sice spousty, ale dobrou informaci poskytne pouze takto dobře zachovaný exemplář. A co že tedy zatím prozradil? Zdá se například, že chasmosauři rostli jinak než třeba velcí teropodi typu tyranosaura. Zatímco mladý T. rex měl proporcionálně mnohem štíhlejší a delší nohy i méně mohutnou lebku než dospělec, u rohatých dinosaurů velké proporcionální posuny nepozorujeme. To naznačuje, že dospělí dinosauři se zřejmě nepohybovali příliš rychle a mláďata jim tak při chůzi bez problémů stačila. Oproti tomu mladí teropodi měli nohy relativně delší, aby mohli aktivně následovat své rodiče. Mládě chasmosaura je  každopádně prozatím jedním z nejzajímavějších objevů posledních měsíců.

Odkazy:

http://www.scientificamerican.com/article/baby-dinosaur-skeleton-unearthed-in-canada/

http://www.livescience.com/41486-smallest-intact-baby-ceratopsid-found.html

http://www.edmontonjournal.com/technology/This+Baby+million+years+Rare+dinosaur+display+with+video/9401807/story.html

http://en.wikipedia.org/wiki/Chasmosaurus

…aneb Opravdoví druhohorní ještěři

Když byly v 70. a 80. letech 19. století objevovány na americkém západě první obří kostry dinosaurů, velikost dávných zvířat veřejnost ohromila. Tvorové jako Diplodocus, Apatosaurus nebo později Tyrannosaurus lidstvo fascinovali a jitří naši představivost dodnes. Dinosauři však trochu neprávem zastínili další úžasné tvory druhohorního období, ať už mluvíme o obřích krokodýlech, ptakoještěrech, či mořských plazech. Právě velcí mořští plazi – mosasauři, plesiosauři a ichtyosauři – přitom dominovali vodním ekosystémům po desítky milionů let a vytvořili natolik fantastické formy, že si je dnes v jejich „živé“ podobě sotva dokážeme představit. Varanům příbuzní mosasauři byli kdysi hojní i na našem území. Pojďme si proto o nich nyní povědět více. Své jméno získali mosasauři po západoevropské řece Máze (latinsky Mosa), v překladu jde tedy o „ještěry od Mázy“. To však již dávno neplatí, protože nyní známe jejich zkameněliny téměř ze všech kontinentů. První fosilie mosasaurů byly objeveny ve vápencovém lomu nedaleko holandského města Maastrichtu již v roce 1764, tedy ještě před vznikem vědecké paleontologie. Dnes se předpokládá, že tito zástupci šupinatých plazů vznikli ze semiakvatických („obojživelných“) předků nazývaných aigialosauři. Někdy v období přelomu spodní a svrchní křídy dali tito varanům podobní plazi vzniknout mosasaurům, kteří pak prožili svůj evoluční vzestup v posledních zhruba 20 milionech let křídy (před 86–66 miliony let).

Působivá, avšak nepřesná rekonstrukce objevu mosasauří lebky na konci 18. století. Kredit: Wikimedia Commons

Mosasauři možná těžili z ústupu jiných skupin mořských plazů ke konci křídy, jako byli plesiosauři nebo ichtyosauři. Zdatnými konkurenty jim ovšem po celou dobu jejich existence byli žraloci, kteří se tehdy poprvé výrazně rozšířili ve své „moderní“ podobě. Mosasauři dýchali vzduch a byli velmi obratnými a výkonnými plavci. Rodili živá mláďata přímo ve vodě a přednostně obývali mělká teplá moře v blízkosti kontinentů. Tvarem těla se tito pravěcí predátoři na první pohled podobali svým příbuzným z řad varanů či dalších ještěrů. Tělo však bylo více hydrodynamické a protažené. Končetiny se přeměnily na veslovité útvary napomáhající pohybu ve vodě. Ke stejnému účelu sloužil rovněž masivní a silný ocas, jenž byl zřejmě hlavním zdrojem hybné síly. Spolu s ryboještěry a pliosaury představovali mosasauři nejděsivější obyvatele druhohorních moří. Vzácné zkameněliny otisků kůže ukázaly, že tělo mosasaurů bylo pokryto šupinami, které připomínaly šupiny hadů a ještěrů. Nedávno byl dokonce zveřejněn výzkum otisků kůže jednoho exempláře, který naznačuje, že daný živočich byl tmavě zbarvený. Stejně jako jejich příbuzní hadi měli také mnozí mosasauři poměrně flexibilní čelisti, které jim umožňovaly polknout i velké kusy masa v celku. Ne všichni mosasauři byli ale krvelačné bestie, zabíjející s gustem jiné velké obratlovce.

Rozměry severoamerického tylosaura dobře vyniknou při porovnání s velikostí dospělého člověka. Snímek z roku 1899, převzat z Wikimedia Commons.

Někteří se živili třeba amonity, tedy mořskými hlavonožci s výraznými, často zatočenými schránkami. Dokládají to četné zkameněliny schránek amonitů (například rodu Placenticeras) s otvory po mosasauřích zubech. Jiné fosilie zase ukazují, že potravou mosasaurů se stávali i žraloci nebo dinosauři. Také jediný dnes známý kosterní materiál z neptačího dinosaura, který byl objeven na našem území, nese stopy po zubech žraloků a mosasaurů. U Kutné Hory žil asi před 95 miliony let menší býložravý dinosaurus, jehož mrtvé tělo putovalo nějakou dobu mořem a představovalo hostinu právě pro tyto predátory. Co se týče žraloků, nezůstávali mosasaurům nic dlužni – nechybí totiž ani fosilní doklady v podobě mosasauřích kostí s vetknutými žraločími zuby. Velikost mosasaurů je zřejmě nejzajímavějším aspektem této pradávné skupiny vodních obratlovců. Stejně jako u dinosaurů a ptakoještěrů najdeme mezi mosasaury malé druhy, v tomto případě nepřesahující třímetrovou délku. K nejmenším patřil evropský Carinodens, živící se díky svým tupě zakončeným robustním zubům zejména mlži, jejichž lastury dokázal rozdrtit. Při své velikosti, srovnatelné se současným varanem komodským, to však byl pouhý trpaslík oproti větším bratrancům, jakými byli evropský Mosasaurus hoffmannii, Hainosaurus bernardi nebo jejich geologicky starší severoamerický protějšek Tylosaurus. Maximální délka hainosaura a tylosaura je odhadována asi na 12 metrů. Největším zástupcem mosasaurů byl ale zřejmě samotný rod Mosasaurus. Jeho maximální délka bývá odhadována na 15, nebo dokonce 18 metrů, ačkoliv tyto rozměry nejsou zatím plně doloženy. Každopádně šlo o gigantická zvířata s lebkou dlouhou kolem 1,5 metru a s hmotností mnoha tun (u největších exemplářů možná až několika desítek tun).

Vzezření mosasaurida rodu Globidens. Dosahoval délky až 6 metrů a měl neovykle tvarované “kulovité” zuby (podle kterých obdržel i své rodové jméno). Kredit: D. Bogdanov, Wikimedia Commons

Jak již bylo řečeno, mosasauři hojně obývali mořské prostředí Čech v období svrchní křídy, o čemž svědčí velké množství zkamenělin těchto pravěkých plazů. Jedním z vůbec nejhezčích nálezů je fragment čelisti menšího mosasaura z Dolního Újezdu u Litomyšle, objevený v minulém století při rozebírání částí opukové zídky. Dnes se spolu s dalšími cennými fosiliemi nachází ve sbírkách Národního muzea v Praze. Podobné skvosty nás utvrzují v představě, že mosasauři byli nesmírně úspěšnými a celosvětově rozšířenými obyvateli svrchnokřídových moří. Společně s dalšími skupinami velkých mořských plazů a s ptakoještěry ovšem sdíleli osud neptačích dinosaurů – na konci křídy před 66 miliony let se stali oběťmi katastrofického hromadného vymírání. Zhruba po dvaceti milionech let tak na konci “éry plazů” definitivně uvolnili místo žralokům a dravým rybám. O někdejší slávě těchto fantastických „mořských ještěrů“ nám tak dnes už vyprávějí pouze němí svědkové dávnověku – jejich vlastní zkameněliny.

Poznámka: Text vychází z článku, který autor napsal na podzim roku 2013 pro magazín Přírodovědci.cz (viz zde).

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Mosasaur

https://www.prirodovedci.cz/

 A na úplný závěr příjemná novinka: čtvrtý Jurský park (pod názvem Jurský svět, Jurassic World) se v průběhu dubna tohoto roku definitivně začal natáčet. Více informací i první snímky naleznete například zde.

…objeven v Číně

Velcí tyranosauridi jsou doslova ikonickou skupinou teropodních dinosaurů, žijících v období pozdní svrchní křídy na území západu Severní Ameriky a východu Asie. Obecně je možné je charakterizovat jako dravce s robustní lebkou, dobře stavěnou pro extrémně silný čelistní stisk. Právě mocný zabiják Tyrannosaurus rex byl zřejmě dravým dinosaurem s nejsilnějším stiskem čelistí, ačkoliv již není největším známým teropodem. Jak už to tak ale bývá, čas od času se najdou i nějaké ty výjimky z pravidla a v případě tyranosauridů jsou jimi formy s výrazně štíhlými a dlouhými čelistmi. Prvním náznakem možnosti, že jedna evoluční ulička této čeledi vedla k podobným formám, byl již objev mongolského aliorama v roce 1976 (druh Alioramus remotus, v roce 2009 pak byl popsán nový druh A. altai). Vzhledem k fragmentárnímu zachování fosílií alioramů a také nejistotě, zda se jednalo o plně dosplělé jedince nebo mláďata (která oproti dospělcům disponují o poznání štíhlejšími čelistmi) však nemohla vést k žádným definitivním závěrům. Na scénu proto musel přijít až objev nového čínského tyranosaurida, pojmenovaného Qianzhousaurus sinensis. Tento velký dravec představoval jakéhosi odlehčeného tyranosaura svých ekosystémů, pomyslný kabriolet mezi terénními vozy. Při celkové délce asi 8 až 9 metrů totiž vážil jen kolem 750 kilogramů a svými proporcemi se tak podobal spíše teenagerům velkých tyranosauridů (tyranosaura, tarbosaura nebo zhuchengtyrana). Nový druh žil v době před asi 72 – 66 miliony let na úplném konci křídového období a zřejmě se vyhýbal svému silnějšímu příbuznému druhu Tarbosaurus bataar.

…

Nový tyranosaurid představuje netypického zástupce své čeledi – štíhlým a podlouhlým profilem lebky připomíná například známého spinosaura. Na ilustraci loví malého oviraptorosaura nankangii, vědecky popsaného teprve v loňském roce. Kredit: C. Zhao

…

Devadesáticentimetrová lebka nového zástupce čeledi dinosauřích zabijáků je o poznání štíhlejší a lehčeji stavěná než u velkých tyranosauridů, v jejichž případě je vysoká a “hluboká”. Qianzhousaurus tak disponoval hlavou, která je o 35 % delší než u jiných teropodů stejných rozměrů. Byl proto nepochybně slabším predátorem s podstatně méně mocným zákusem. Je tedy jisté, že při lovu se spoléhal spíše na rychlost než na drtivou sílu, ačkoliv oproti menší kořisti mohl uplatnit i tu. Objevené fosílie patří nedospělému jedinci, rozhodně však nebyl o mnoho mohutnější ani v plné dospělosti. Zuby tohoto teropoda jsou přesto poměrně masivní a na přůřezu spíše kulaté, což svědčí o jejich využití coby mocné zbraně, schopné zabořit se hluboko do těla kořisti. Zkameněliny dinosaura byly objeveny v průběhu stavebních prací v jihočínské provincii Kan-čou. Díky svému dlouhému čenichu si od svých objevitelů vysloužil poněkud nelichotivou přezdívku “Pinocchio Rex”. Paleontolog Stephen L. Brusatte z Edinburghské univerzity, který se na výzkumu nového dinosaura i výsledné vědecké studii podílel, označuje rod Qianzhousaurus za fantastický příspěvek k poznání tyranosauroidů. Konstatuje také, že v Asii byly zřejmě ekologické podmínky pro vývoj unikátních fyzických znaků vhodnější než v Severní Americe. Zatímco z Mongolska a Číny totiž známe již dva druhy “úzkonosých” tyranosauridů, ze severoamerické svrchní křídy (alespoň zatím) ani jednoho. Alioramus i Qianzhousaurus jsou svým zevnějškem natolik neobvyklí, že jim to vyneslo dokonce status nové podskupiny v rámci podčeledi tyranosaurinů – totiž kladu Alioramini. V poslední době se s novými objevy zajímavých tyranosauridů doslova roztrhl pytel (viz např. Lythronax, Nanuqsaurus), co dalšího pro nás asi mají tito dávní predátoři přichystáno na příště?

…

Odkazy:

http://www.newscientist.com/article/dn25527-new-tyrannosaur-was-the-dobermann-of-the-dinosaur-era.html

http://www.nature.com/news/long-snouted-tyrannosaur-unearthed-1.15159

http://www.nature.com/ncomms/2014/140507/ncomms4788/full/ncomms4788.html

http://www.sciencedaily.com/releases/2014/05/140507100421.htm

http://www.bbc.com/news/science-environment-27296357

http://en.wikipedia.org/wiki/Qianzhousaurus

…

…aneb nová kniha je na světě

S více než dvouletým odstupem si nyní opět na stránkách blogu dovolím oficiálně oznámit vydání mého nového literárního dílka, tentokrát s tematikou do značné míry historickou. Objevy pod vrstvami času je knihou, která pojednává o některých významných epizodách v dějinách objevování zkamenělin, a to v éře předvědecké i pozdější vědecké (paleontologické). V 17 kapitolách představuje čtenáři chronologicky seřazený pohled na „dějiny člověka a fosílií“, můžeme-li to takto definovat. Od neandrtálců a archaických lidí moderního typu přes starověké Číňany a klasickou antiku až po středověké učence a podivíny moderní doby – tato spletitá a fascinující historie má mnoho zákoutí a lákavých uliček, kterými můžete s knihou pomyslně projít. Zjistíte přitom například, kdo první využíval zkamenělá dinosauří vejce a kosti, jak vlastně vznikly pověsti o Gryfech nebo kyklopech, kde na světě se lidé nevědomky klaněli (a dokonce ještě klaní) otiskům dinosauřích stop, které zkameněliny byly nenávratně zničeny za světových válek nebo jak se vlastně lidstvo dozvědělo o dopadu obřího meteoritu na konci křídy. Kromě toho se setkáte s desítkami zajímavých osobností historie vědy, ale také umění, diplomacie nebo třeba populární kultury.

…

Přebal knihy

…

Kniha je tak určena všem čtenářům, kteří si chtějí rozšířit znalosti o pravěké zvířeně (s obzvláštním důrazem na druhohorní neptačí dinosaury) také o rozměr kulturně-historický. A pokud očekáváte jen zdlouhavé vyprávění o „kopání starých kostí“, nejspíš budete překvapeni. Dějiny paleontologie jsou totiž naprosto stejně fascinující, jako samotné objekty jejího výzkumu. Kniha by měla být již nyní (nejpozději od 12. května 2014) k dostání ve všech běžných knihkupectvích. Vychází nákladem vydavatelství Computer Press a má pevnou vazbu s barevným přebalem, kterému vévodí impozantní část kostry teropoda druhu Tyrannosaurus rex (jehož objevu, resp. příběhu o tomto nevšedním objevu, je v knize rovněž věnována celá jedna kapitola). Co tedy zbývá dodat? Hezké a objevné chvíle s knihou přeje skromně všem jejím případným budoucím čtenářům autor.

Odkazy:

http://www.databazeknih.cz/knihy/objevy-pod-vrstvami-casu-203615

http://www.albatrosmedia.cz/objevy-pod-vrstvami-casu.html

http://www.bux.cz/knihy/160749-objevy-pod-vrstvami-casu.html

 …

…nová studie to zřejmě naznačuje

Výzkum událostí, vedoucích v době před 66 – 65,5 miliony let k zatím poslednímu hromadnému vymírání v dějinách života na Zemi, patří k velmi intenzivním směrům bádání současné doby. Pátrání po příčinách a průběhu vymírání na konci křídy se nevěnují jen paleontologové, ale také astronomové, geologové, fyzici, chemikové, ekologové a vědci z dalších vědních oborů. Pochopení příčin a následků této děsivé a zároveň fascinující události je právem považováno za jeden z nezbytných kroků k pochopení zákonitostí i role nahodilých jevů ve vývoji života na Zemi a za potřebný zdroj informací pro další strategii na ochranu současné přírody a lidstva (jak před ničením ekosystémů člověkem, tak i před hrozbou budoucích střetů s většími vesmírnými tělesy). O vymírání dinosaurů již bylo napsáno nespočet populárních textů a vydány stovky vědeckých studií, tomuto tématu se věnují také umělci, publicisté nebo scénáristé. I přes značný pokrok v bádání o “K-T vymírání” v posledních desetiletích nám stále mnohé podrobné aspekty unikají. Je to ostatně pochopitelné, vždyť se snažíme rekonstruovat události z doby před závratnými 660 000 stoletími. Novým střípkem do celé skládačky by mohla být další vědecká studie, která se zaměřila na změnu teploty oceánů v době krátce po dopadu asteroidu Chicxulub. Studie vyšla v periodiku Proceedings of the National Academy of Sciences a přináší možná první důkaz o tom, že bezprostředně po impaktu nastala tzv. nukleární zima, tedy období rapidně snížených teplot, schopných vyvolat hromadné vymírání. O této možnosti se již dlouhodobě debatuje, žádný přímý a nezpochybnitelný důkaz však zatím k dispozici nebyl.

…

Ceratopsid triceratops a teropod tyranosaurus patří mezi poslední rody neptačích dinosaurů. Události K-T poznali někteří jejich zástupci takříkajíc na vlastní kůži. Zde lovecká lekce, kterou uděluje tyranosauří samice svým mláďatům. Kredit: Luis V. Rey (ke knize R. T. Bakkera “Dinosaurs! An introduction”)

…

Johan Vellekoop z Univerzity v Utrechtu a jeho spolupracovníci se rozhodli prozkoumat změny teploty vody na přelomu křídy a terciéru za použití nové výzkumné metody, zvané TEX86 (měření teploty v dávných obdobích, založené na organickém výzkumu membránových lipidů mikroorganismů). K této “paleotermometrii” využili sedimenty texaské řeky Brazos, pocházející z té správné doby. Ve vrstvách starých 66 milionů let se nachází jak neklamná stopa asteroidu v podobě vysokého obsahu těžkého kovu iridia, tak i rozlámané kousky ulit měkkýšů, které zřejmě spláchla gigantická přílivová vlna, vyvolaná dopadem. Výzkumníci se pak zaměřili hlavně na složení lipidů, produkovaných mikroorganismy skupiny Thaumarchaeota. Chemické složení těchto lipidů se liší podle aktuální teploty vody okolního oceánu. Výzkum ukázal, že ihned po dopadu se teplota oceánu snížila v průměru asi o 2° Celsia, místy dokonce až o 7 °C (ze 30 na 23 stupňů). To se může zdát jako zanedbatelné, ale z ekologického hlediska skýtá i takovéto ochlazení často dalekosáhlé následky. Vellekoop pak porovnáváním s migrací mikroorganismů a složitými modely dospěl k přesvědčení, že zmíněné ochlazení trvalo zřejmě několik desetiletí. Z hlediska geologie jen mrknutí oka, pro život na Zemi ale (v kombinaci s dalšími jevy jako jsou globální požáry a kyselé deště) s devastujícími účinky. Po prvotních katastrofických účincích dopadu pak navíc nadlouho zůstaly oceány acidické, což ještě znásibilo stresové účinky na tehdejší organismy. Je sice možné, že někteří neptačí dinosauři ještě po tisíciletí přežívali, na definitivním konci “éry plazů” už to však nic změnit nemohlo. Obrázek konce křídového období je ponurý a poněkud depresivní, ale pochopení událostí, které vedly k poslednímu velkému vymírání fanerozoika, mohou být extrémně užitečné i pro naši nejistou budoucnost.

…

Odkazy:

http://phys.org/news/2014-05-proof-global-cooling-chicxulub-asteroid.html

http://www.livescience.com/45536-dinosaur-extinction-impact-winter.html

http://paleonerdish.wordpress.com/2014/05/13/the-winter-of-our-discontent-short-term-cooling-following-the-chicxulub-impact/

…

…aneb Další titán z Argentiny

Zhruba před týdnem proběhla médii celého světa fantastická zpráva o objevu možná největšího známého sauropodního dinosaura (a tím i největšího suchozemského živočicha) všech dob. Nový objev pochází opět z Argentiny, která je doslova rájem gigantických titanosaurních sauropodů (stačí vzpomenout rody Argentinosaurus, Argyrosaurus, Puertasaurus, Futalognkosaurus nebo Antarctosaurus). Fosílie nového obra objevil roku 2011 pracovník na farmě v odlehlé oblasti Patagonie, asi 250 kilometrů západně od města Trelew (provincie Chubut). Vykopávky prováděli pracovníci muzea Museo Paleontológico Egidio Feruglio, sídlícím ve stejném městě. Již při první obhlídce lokality bylo zřejmé, že půjde o mimořádný objev – zkameněliny byly obrovské a hlavně jich bylo hodně. Problém s obřími megasauropody je v tom, že obvykle nejsou dobře zachovaní, dochovají se z nich obvykle jen izolované kosti a fragmenty. V tomto případě ale měli paleontologové k dispozici asi 150 kostí ze sedmi různých jedinců! Je jisté, že až bude nový sauropod popsán, výrazně napomůže v pochopení ontogeneze (individuálního vývoje) a dalších biologických aspektů obřích dinosaurů. Stáří nálezu činí asi 95 až 100 milionů let, pochází tedy z počátku svrchní křídy. Paleontologové Diego Pol a José Luis Carballido, kteří vedli exkavační práce, odhadují rozměry dinosaura velmi velkoryse. Na základě délky (2,4 metru) a obvodu (1,1 metru) dobře zachované stehenní kosti spočítali jeho hmotnost asi na 77 tun, délku na 40 metrů a maximální výšku při zvednutí krku na přibližně 20 metrů. Vážil by tedy tolik, co stádečko slonů a délkou by překonával leckterý plavecký bazén pro veřejnost. Existují však i pochybnosti – opravdu byl objeven ten největší z největších?

…

Obří stehenní kost nového sauropoda a vedle ní ležící paleontolog Diego Pol. Převzato z webu BBC News.

…

Pomineme samozřejmě enigmatické titány druhů Amphicoelias fragillimus a Bruhathkayosaurus matleyi. Ani tak ale není vůbec jisté, zda nově objevený sauropod byl největší ze všech dosud známých. V první řadě ještě nejsou k dispozici zcela přesné údaje o rozměrech fosílií – v tomto případě je nutné počkat na publikaci vědecké studie (snad už to nebude trvat dlouho). Dále pak – i za předpokladu, že přijmeme rozměry udávané pro stehenní kost – není zřejmé, zda byl “sauropod X” opravdu větší než například dosud neoficiálně oslavovaný rekordman Argentinosaurus. Důvod je zřejmý – u argentinosaura nemáme k dispozici stehenní kost, takže její přesnou délku neznáme. Odhaduje se však na 2,5 metru, takže by byla dokonce o trochu větší než femur nového dinosaura! Oslavovat nového sauropoda jako velikostního rekordmana je tedy nejspíš předčasné (ačkoliv je naprosto jisté, že patřil v tomto ohledu do “první ligy”). Přesné srovnání velkých sauropodů beztak není možné, protože k tomu jednoduše nemame dostatek fosilního materiálu. Například ocas, který často tvoří i polovinu délky těla, bývá málokdy zachován z více než 20 %. Přesnou délku velkých dinosaurů tedy známe jen se značnou statistickou chybou, která může jít až do několika desítek procent! Hmotnost je pak ještě těžší určit, protože závisí i na dalších faktorech, jako je relativní hustota těla, přítomnost dutin v kostech apod. Proto je zcela scestné a nesmyslné vyjádření typu: “…nový sauropod byl asi o 7 tun těžší než argentinosaurus…” (mimochodem, existují dokonce domněnky, že by mohlo jít o nový materiál samotného argentinosaura, což alespoň z hlediska geologického stáří odpovídá). Tím ale rozhodně nechci říct, že nový megasauropod není fantastickým objevem. Naopak, vzhledem ke kompletnosti materiálu a skutečně obřím rozměrům zkamenělin představuje další zdroj cenných informací o jedněch z nejfantastičtějších tvorů, jaké kdy Země nosila.

…

Odkazy:

http://phenomena.nationalgeographic.com/2014/05/18/biggest-dinosaur-ever-maybe-maybe-not/

http://svpow.com/2014/05/19/the-new-argentine-titanosaur-was-about-the-same-size-as-the-biggest-argentinosaurus/

http://www.bbc.com/news/science-environment-27441156

http://abcnews.go.com/International/researchers-discover-fossils-largest-dino-believed-walk-earth/story?id=23762377

http://www.osel.cz/index.php?clanek=7608

…

…tisíce kilometrů od sebe

V květnu spatřil světlo světa vědecký popis několika nových neptačích dinosaurů, z nichž dva jsou obzvlášť zajímaví. Prvním z nich je Zby atlanticus, který žil v době před 150 miliony let (svrchní jura) na území dnešního Portugalska. Jeho zkameněliny byly objeveny nedaleko lokality Paimogo, severně od proslulé oblasti Lourinhã, kde byly ve stejnojmenném souvrství objeveny početné nálezy fosilních dinosauřích kostí i vajec. Zby patřil mezi středně velké sauropody, dosahoval délky asi 19 metrů a hmotnosti kolem 20 tun. Ačkoliv byl tedy trpaslíkem například proti obrům z Argentiny, i tak dosahoval velkých rozměrů a vážil zhruba tolik, co čtyři dospělí sloni. Velikost byla jeho hlavní ochranou před mohutnými teropody, mezi které patřil i jeden z největších známých evropských dravých dinosaurů Torvosaurus gurneyi. Ten byl rovněž popsán v letošním roce, dosahoval délky přes 10 metrů a hmotnosti kolem čtyř tun. Na popisu nového sauropoda se podílel známý portugalský paleontolog Octávio Mateus. Nezvyklé rodové jméno tohoto dinosaura je poctou polskému vědci G. Zbyszewskému, který v Portugalsku dlouhodobě prováděl výzkum. Jedná se o nejkratší rodové jméno neptačího dinosaura, spolu s asijskými teropody rodu Mei a Kol. Druhové jméno atlanticus pak odkazuje k místu objevu – lokalita nálezu se totiž nachází na dohled Atlantického oceánu. Původně byl Zby považován za exemplář již známého turiasaura ze sousedního Španělska, dostatečné množství odlišných anatomických znaků (zejména na kostech nohy) mu však zajistilo přidělení vlastního vědeckého názvu. Patří nicméně stále do kladu Turiasauria a je tedy poměrně blízkým příbuzným obřího španělského druhu Turiasaurus riodevensis.

…

Přibližná podoba nového sauropodního dinosaura druhu Zby atlanticus. Tento kolos kráčí po pobřeží na území současného Portugalska v období svrchní jury. Kredit: eloymanzanero (DeviantArt)

…

Za druhým nově popsaným sauropodem bychom museli přes oceán na jihoamerický kontinent do Argentiny. Dostal vědecký název Leinkupal laticauda a stejně jako jeho evropský protějšek nevyniká svými rozměry. Zajímavý je něčím jiným – představuje totiž zřejmě prvního známého diplodocida z Jižní Ameriky. Diplodocidi jsou populární sauropodi s velmi dlouhým tělem, kam patří proslulé severoamerické rody Diplodocus, Apatosaurus, Supersaurus i záhadný gigant Amphicoelias. Leinkupal byl jejich menším příbuzným, který žil navíc později – až v době spodní křídy (asi před 136 miliony let). Donedávna se přitom věřilo, že diplodocidi vyhynuli ještě na přelomu jury a křídy (před 145 miliony let). Leinkupal je dalším příkladem rodového jména, odvozeného z místního domorodého nářečí – v jazyce Mapudungun znamená lein “mizející” a kupal “rodina”. Název tedy připomíná fakt, že tento dinosaurus je vůbec posledním známým zástupcem své čeledi. Druhové jméno pak odkazuje k širokým ocasním obratlům. Zkameněliny tohoto dinosaura byly objeveny v letech 2010 až 2012 v sedimentech souvrství Bajada Colorada v provincii Neuquén. Odhadovaná délka těla objeveného jedince dosahuje jen devíti metrů, tedy zhruba čtyřikrát méně než u největších dobře známých diplodocidů. Nejbližším příbuzným leinkupala je zřejmě africký rod Tornieria z Tanzanie. Ten žil ale podstatně dříve, již na konci jurského období. Existuje tedy možnost, že nově objevený dinosaurus představuje vzdáleného potomka diplodocinů, kteří migrovali z afrického subkontinentu na jihoamerický. Každopádně je dnes Leinkupal jediným jihoamerickým diplodocidem a zároveň geologicky nejmladším zástupcem celé této čeledi.

…

Odkazy:

http://news.discovery.com/animals/dinosaurs/two-new-huge-dinosaurs-discovered-140514.htm

http://en.wikipedia.org/wiki/Zby

http://en.wikipedia.org/wiki/Leinkupal

…

…aneb Jak se to má s viviparitou sauropodů

Jednou ze zajímavých myšlenek, kterou přineslo bouřlivé období „dinosauří renesance“ v 60. až 80. letech minulého století, je také ta o živorodosti velkých sauropodních dinosaurů (například rodu Apatosaurus). Představa, že tito dlouhokrcí obři přiváděli na svět živá mláďata již značných rozměrů (o hmotnosti v řádu několika stovek kilogramů) je zároveň působivá i absurdní. Veškeré paleontologické doklady v podobě nesčetných zkamenělých vajec, hnízdišť i embryí přece nevyvratitelně prokazují, že všichni známí dinosauři kladli vejce s pevnou vápenitou skořápkou. Ostatně i současní ptáci, tedy jediní žijící teropodi, přichází na svět pouze tímto způsobem. Přesto vzbudila hypotéza o viviparitě sauropodů velkou pozornost zejména v 80. letech, kdy s ní přišel excentrický americký paleontolog Robert T. Bakker (*1945). Jeho teze o dinosauří paleobiologii, ekologii a evoluci tehdy vzbudily velký ohlas a objevovaly se také v četných statích na stránkách veřejných i vědeckých periodik. Bakker si představoval, že sauropodí matky rodily mláďata o hmotnosti kolem čtvrt tuny a následně se o ně staraly – vznikla tak poměrně dojemná představa o matce a mláděti, které ji doprovází a je po vzoru dnešních velkých savců krmeno, chráněno, učeno a opatrováno dospělým jedincem. Tato představa je však nepochybně mylná. Dnes totiž předpokládáme, že malí sauropodi se líhli hromadně ve velkých hnízdech a dosahovali hmotnosti jen několika málo kilogramů. Dospělí dinosauři se od doby nakladení vajec o osud svých potomků už zřejmě nikterak nestarali. Podobnému scénáři nasvědčují početné paleontologické nálezy již dlouhou dobu. Jak tedy jinak zkušený a zdatný pozorovatel přírody Bakker na tyto své myšlenkové vývody vůbec přišel?

…

Velcí sauropodi dokázali bránit sebe i mladé jedince vlastního druhu. Chránili ale před teropody také svá vlastní novorozená mláďata? Kredit: Luis V. Rey

…

V první řadě je třeba zmínit, že Bakker nebyl první, kdo s touto myšlenkou vystoupil. Podle britského paleontologa a biologa Darrena Naishe je autorem již americký paleontolog William Diller Matthew (1871 – 1930), který však roku 1910 vycházel z nesprávných předpokladů. Zcela podle dobových představ spatřoval v sauropodech obojživelné nebo čistě vodní obratlovce, kterým pomáhala voda nadnášet jejich masivní těla. Živorodost (s porodem do vody) jim pak zajistila, že nemuseli namáhavě vylézat na souš, aby tam nakladli vejce. Jak dnes dobře víme, sauropodi byli naopak plně terestričtí a do vody vstupovali zřejmě jen občas (dokladem je jejich celková anatomie i zachované otisky stop). Bakker již vycházel ze správné představy o sauropodech coby suchozemských obratlovcích s poměrně vysokým stupněm metabolismu a pohybem po vertikálně vzpřímených nohách pod tělem. Tento paleontolog (a již před ním také britský historik vědy Adrian Desmond) si představoval sauropody jako K-stratégy, velmi pomalu se rozmnožující živočichy, investující množství energie do jediného mláděte (podobně jako slon nebo žirafa). Důkazy pro svoji představu spatřoval Bakker v následujících skutečnostech: domněle „novorozené“ mládě apatosaura vážilo dle odhadů asi 230 kilogramů, což je příliš vysoká hmotnost pro vylíhnutí z vejce. Také pánevní kanál těchto dinosaurů vážících kolem 25 000 kilogramů byl podle Bakkera velmi široký a mohl tak sloužit právě k rození proporcionálně velkých mláďat. Již zmíněný Adrian Desmond (*1947) ve své knize The Hot Blooded Dinosaurs („Teplokrevní dinosauři“) z roku 1975 uvádí ještě jeden důvod pro takový způsob příchodu na svět – mláďata sauropodů by při líhnutí z vajec musela být příliš malá na to, aby je uprostřed stáda nesrovnatelně větší dospělí neušlapali. Novorozenci, vážící zhruba 5000krát méně než jejich rodiče, by také nedokázali „najít cestu ke stádu“ a v nepřátelském jurském světě by rychle zahynuli.

…

Kostra druhu Apatosaurus louisae v expozici Carnegie Museum. Tito masivní býložravci dorůstali hmotnosti až kolem 30 tun a své snůšky téměř s jistotou neopatrovali. Kredit: Tadek Kurpaski, FunkMonk, Wikimedia Commons. 

…

Jaká je ale skutečnost? Opravdu mohli sauropodi rodit živá mláďata? Odpověď je bohužel (přece jen je to fascinující myšlenka) záporná. Bakkerovy a Desmondovy interpretace i „důkazy“ jsou totiž zcela snadno vyvratitelné. Čtvrttunové mládě apatosaura je téměř s jistotou jedincem, který již po nějakou dobu rostl, rozhodně nejde o čerstvého novorozence (dnes známe kostřičky drobných sauropodích embryí, zachovaných ještě ve fosilním vejci). Široký pánevní kanál lze vysvětlit poukazem na fakt, že velcí sauropodi měli obecně masivní a širokou pánev (kyčelní, sedací a stydké kosti) z důvodů, které nutně nesouvisejí s reprodukcí a kladením vajec (týkalo se to zřejmě jak samic, tak i samců). Desmondův behaviorální „důkaz“ je pak možné odbýt s poukazem na studie, které ukazují, že novorození sauropodi často žili odděleně od dospělců a vytvářeli jakési „příbuzenské školky“. Jejich úmrtnost byla zpočátku skutečně vysoká a velcí jedinci se o ně téměř s jistotou nijak nestarali. Definitivním důkazem jsou v tomto směru nejspíš objevy z argentinské lokality Auca Mahuevo i několika dalších míst světa, které dokládají, že přinejmenším titanosaurní sauropodi přicházeli na svět v hnízdech v rámci snůšky až několika desítek vajec a první měsíce nebo i roky života se o sebe museli postarat sami. Objevil se také argument fyziologický – dinosauři museli přicházet na svět líhnutím z vejce, protože mláďata všech archosaurů (včetně krokodýlů a ptáků) potřebují vaječnou skořápku jako zdroj vápníku. Viviparita je u těchto obratlovců nemožná i z toho důvodu, že omezená výměna dýchacích plynů v archosauřím uteru zabraňuje dlouhodobému prenatálnímu vývoji, jak ho známe u vyspělých synapsidů (zejména placentálních savců). Objevily se sice náznaky možné (ovo)viviparity u ptakoještěrů, metriorynchoidních krokodýlů, praptáků hesperornitidů a dokonce i ptakopánvých dinosaurů pachycefalosaurů, ty jsou však zatím neprokazatelné. Co se týče dojemné představy o sauropodí matce, jak s láskou a něhou pečuje o své jediné, relativně velké mládě, které se pokojně pase po jejím boku, nejspíš jí můžeme dát definitivní sbohem. Navzdory mnoha krásným ilustracím s touto tematikou se taková scéna nejspíš odehrát nemohla. Jako už mnohokrát předtím, i v tomto případě zahubil krásnou myšlenku „ošklivý“ fakt v podobě dostupných fosilních nálezů.

 …

Odkazy:

http://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2011/05/12/sauropod-viviparity-meme/

http://en.wikipedia.org/wiki/Apatosaurus

http://en.wikipedia.org/wiki/William_Diller_Matthew

http://en.wikipedia.org/wiki/Robert_T._Bakker

http://en.wikipedia.org/wiki/Adrian_Desmond

http://en.wikipedia.org/wiki/Viviparity

…

…pterosaurožravý dinosaurus působící vztek

Přesně za rok se v kinech po dlouhých 14 letech konečně objeví nový film ze série Jurských parků, který se nebude jmenovat Jurský park 4, ale Jurský svět (Jurassic world – více o něm již brzy také na tomto blogu).  Nejspíš si vzpomenete, že hlavním záporným hrdinou zatím posledního dílu (Jurský park 3 z roku 2001) byl obří spinosauridní teropod Spinosaurus aegyptiacus, který je v současnosti také největším známým teropodem. S délkou až 18 metrů a hmotností kolem 9 tun překonával výrazně i tyranosaura nebo giganotosaura. Severoafrický Spinosaurus však nebyl zdaleka jediným “obojživelným” dinosaurem s dlouhými štíhlými čelistmi, do čeledi Spinosauridae dnes totiž započítáváme již deset dalších rodů. Jedním z nich je také Irritator challengeri, starší a mnohem menší příbuzný spinosaura, pocházející  z Jižní Ameriky. Tento asi 8 metrů dlouhý rybožravý teropod obýval území dnešní Brazílie (souvrství Santana) v období křídového stupně albu (asi před 110 miliony let). Jeho lebka byla dlouhá asi 84 centimetrů a zuby dosahovaly délky od 6 do 40 milimetrů. Vědecky popsán byl v roce 1996 a jeho jméno patří nepochybně k těm vtipnějším. Irritator doslova znamená “ten, co působí vztek”. Důvodem je přitom stav zachování fosilní lebky – té dobráci z řad komerčních sběratelů natolik vylepšili koncovou část rostra a hřebene dodatečnou sádrou, že paleontologové museli následně dlouhé hodiny rekonstruovat původní podobu fosílie. Druhové jméno challengeri zase odkazuje k jedné z hlavních postav Doyleova románu Ztracený svět, profesoru G. E. Challengerovi. Zřejmě zcela totožným druhem dinosaura je také Angaturama limai, spinosaurid objevený ve stejných geologických vrstvách a popsaný ve stejném roce.

…

Irritator challengeri – kompletní kostra středně velkého brazilského spinosaurida. Kredit: FunkMonk, Wikimedia Commons

…

Irritator nejspíš obýval vlhké tropické prostředí v okolí velkých lagun či jezer, kde postával částečně ponořený do vody a chytal svoji hlavní kořist – ryby a jiné vodní živočichy. Jídelníček si ale nepochybně spestřoval i suchozemskými obratlovci (včetně menších dinosaurů) a dokonce i ptakoještěry. Důkaz pro toto tvrzení máme v podobě objevu zubu spinosaurida, vetknutého do krční páteře ptakoještěra. Zub patřil téměř s jistotou právě irritatorovi, není však zřejmé, zda dravec pojídal jen náhodně objevenou mršinu nebo svůj vlastní úlovek. Je možné, že spinosauridi lovili především ryby (a paryby, želvy i další vodní obratlovce), v případě potřeby nebo možnosti však nepohrdli ani úlovkem jiného druhu. Evropský spinosaurid Baryonyx si například zpestřoval jídelníček i velkým ornitopodem iguanodonem, jak ukázal jeden fosilní exemplář se zachovanými fosíliemi v břišní dutině. Irritator měl podobně jako jeho příbuzní dlouhé úzké čelisti se štíhlými a špičatými zuby kónického tvaru. Jeho hlava se tak podobala hlavě dnešního gaviála indického, který se potravně rovněž specializuje zejména na ryby. Nozdry byly navíc posunuty hodně nahoru a dozadu, takže nebránily hlubokému ponoření rostra do vody. Malý hřebínek na hlavě irritatora bývá někdy vysvětlován jako místo upnutí masivní čelistních a krčních svalů, které musely být velmi silné, aby při skousnutí bleskově překonaly odpor vody. Téměř veškeré úvahy o stravování a ekologii tohoto spinosaurida se točí kolem vody a ryb, to ale nemusí odpovídat skutečnosti (ačkoliv víme, že spinosauři byli do značné míry obojživelní). Stejně jako u většiny dnešních predátorů mohl být i irritator spíše potravním oportunistou, který nepohrdl jakýmkoliv úlovkem nebo i mršinou, po které možná na březích vodních ploch aktivně pátral. Dokonce i při své asi dvoutunové hmotnosti byl Irritator challengeri jen malým evolučním statistou, skromnou předzvěstí příchodu giganta, který se měl objevit na severu Afriky o deset milionů let později – čtyřikrát těžšího a dvakrát delšího krále teropodů spinosaura.

…

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Irritator_challengeri

http://en.wikipedia.org/wiki/Spinosaurus

http://www.skeletaldrawing.com/home/scaling-issues-a-minor-irritation712013

http://blogs.scientificamerican.com/tetrapod-zoology/2013/06/02/brilliant-brazilian-spinosaurids/

…

….aneb Dinosauří endotermie podruhé

O otázce teplokrevnosti neptačích druhohorních dinosaurů jsem již na blogu psal před několika lety. Od té doby se toho v názoru na problematiku “až tak moc” nezměnilo, to však platilo jen do minulého týdne. Nyní byla totiž publikována vědecká studie, která by mohla vnést do této fascinující a důležité problematiky přece jen trochu víc světla. Ten příběh je dlouhý a dnes již obecně známý – v polovině minulého století se na dinosaury pohlíželo jako na pomalá, studenokrevná stvoření, podobající se aktivitou a metabolismem spíše dnešním ještěrům, než aktivním ptákům a savcům. Tento zastaralý a neudržitelný pohled byl pak v éře tzv. dinosauří renesance zcela zvrácen a dnes máme před očima obraz dinosaurů poplatný Jurskému parku – jde o rychle se pohybující, aktivní zvířata podobná spíše velkým savcům než plazům dnešního světa. Mnozí paleontologové však již v 90. letech varovali, že tento pohled je pouze opačným extrémem a že bychom neměli v analogiích mezi metabolismem neptačích dinosaurů a teplokrevných ptáků a savců zacházet příliš daleko. Koneckonců, tělo vážící například 80 tun je něčím, s čím se dnes u suchozemských obratlovců nemáme šanci reálně setkat. Také obří suchozemský dravec o velikosti slona už naši planetu nějakých 66 milionů let neobývá. Jak tedy můžeme vědět, že dinosauři byli opravdu teplokrevní v tom pravém slova smyslu? A není náhodou ona debata o studenokrevnosti/teplokrevnosti přílišným zjednodušením poněkud komplexnějšího fyziologického problému? Zcela nová studie nyní přichází s odlišným pohledem a možná i trochu překvapivým řešením problému. Jak už to ale bývá, nejde o nic radikálně nového – spíše jen představuje trochu jiný úhel pohledu na mnohem dříve známou a mnohými předpokládanou skutečnost. Odpovědí na otázku z úvodu by totiž mohla být tzv. mezotermie.

Vědci se pokoušeli odpovědět na danou otázku za pomoci různých přístupů – srovnáním s dnešními zvířaty, výzkumem růstových kruhů na průřezu dlouhých kostí dinosaurů, studiem jejich tělesného pernatého pokryvu, odhadováním počtu poměru zastoupení dravců a býložravců v ekosystémech nebo odhadem rychlosti jejich růstu. Žádný definitivní nebo konečný výsledek se ale zatím nedostavil. O průlom v pohledu na metabolismus dinosaurů se nyní snaží John Grady z Univerzity v Novém Mexiku a jeho tým, který je podepsán pod studií nazvanou Evidence for mesothermy in dinosaurs (“důkazy pro mezotermii u dinosaurů”), otisknutou v periodiku Science. Grady s kolegy shromáždili údaje o rychlosti růstu u 381 druhů živočichů (současných i vyhynulých), z toho 21 dinosaurů, 6 pravěkých krokodýlů a dokonce i pravěkého žraloka. Vynechán přitom nebyl ani varan komodský, Tyrannosaurus nebo plejtvák obrovský. U každého druhu byla velmi přesně odhadnuta hmotnost, rychlost růstu a aktivita metabolismu, přičemž v mnoha případech nová studie upravila a přehodnotila starší údaje. A výsledek pro neptačí dinosaury? Zjednodušeně řečeno, ti se nachází téměř přesně mezi dnešními aktivními teplokrevnými savci a studenokrevnými plazy. Nedokázali zřejmě aktivně regulovat svoji tělesnou teplotu tak dobře, jako to umí dnešní psi nebo žirafy; dokázali to však lépe než současní hadi a ještěři. Z hlediska tělesné teploty a jejího udržování se tak dinosauři podobali spíše zvláštním přírodním úkazům, jakým je žralok lidožravý, tuňák nebo mořské želvy kožatky. Tito tvorové jsou v podstatě studenokrevní, ale jejich svaly dokážou usilovnou prací krev zahřát a tito zástupci paryb, ryb a plazů pak nejsou studenokrevní v tom pravém slova smyslu.

…

Rychlost růstu a metabolismu jednotlivých skupin obratlovců na evolučním stromu života. Dinosauři spadají podle výsledků nové studie kamsi mezi současné obratlovce ektotermní (“studenokrevné”) a endotermní (“teplokrevné”). Proti závěrům výzkumu už se ale objevují četné kritické ohlasy. Kredit: John Grady

…

Zmiňovaný tuňák například dokáže ohřát svoji krev natolik, že jeho tělesná teplota je pak až o 14 °Celsia vyšší než teplota okolní vody. Teplo vytváří vlastním metabolismem, ale neudrží teplotu na jednom fixním bodě (jako to dokážeme my s našimi 37 °C). Tuto schopnost studenokrevných tvorů zahřát svoje tělo a teplotu si dlouhodobě udržet nazývá Grady mezotermií (“střední teplotou”). Dalším podobným příkladem je dokonce i zástupce primitivních savců – totiž australský ptakořitný (vejcorodý) rod ježura. U ježur se teplota těla pohybuje okolo 31 °C, jejich tělesný “termostat” však povolí i rozptyl až o pro nás nepředstavitelných 10°C oběma směry. Nějak podobně na tom mohli být i neptačí dinosauři. O tom, že všichni dinosauři nebyli klasickými teplokrevnými tvory ve stylu velkých placentálních savců, nás snadno přesvědčí například hřbetní “plachta” severoafrického spinosaura nebo ouranosaura. Ta byla téměř s jistotou prostředkem k regulaci tělesné teploty, podobně jako již mnohem dříve u některých mladoprvohorních pelykosaurů. Největším problémem je však ohromný rozptyl velikostí a anatomických rozdílů mezi různými skupinami dinosaurů. Mezotermie by mohla vyhovovat jako vysvětlení pro některé, určitě ale ne všechny. Nezapomínejme, že mezi neptačí dinosaury řadíme sauropody těžké jako lokomotiva i opeřené trpaslíky o velikosti vrány. Někteří navíc žili v oblastech s tropickým podnebím, jiní v chladných polárních oblastech. Drobní dinosauři byli opeření a mohli žít i v norách, velcí nikoliv. Někteří dinosauři dokonce žili značnou část života ve vodě (obojživelní spinosauridi), o ekologii mnoha dalších zatím nemáme ani ponětí. Je tedy jisté, že metabolismus a fyziologie jednotlivých skupin dinosaurů musely být odlišné. Grady si nicméně myslí, že většinu dinosaurů můžeme zařadit do oné škatulky mezotermů, které odpovídá i množství dnešních živočichů – od paryb až po savce. Překvapivým zjištěním bylo, že dokonce i opeřený “prapták” archeopteryx vycházel z modelu jako mezoterm. Podle výpočtů potřeboval k dokončení růstu celé dva roky, zatímco dnešní draví ptáci jsou dospělí již například za 6 týdnů. Ačkoliv byl tedy opeřen jako moderní ptáci, využíval bavorský “prapták” podstatně méně energie a blížil se v tomto směru spíše aktivnějším plazům než svým ptačím příbuzným. Otázka tedy nestojí tak, zda byli nebo nebyli druhohorní dinosauři teplokrevní, ale kdy v průběhu vývoje se u nich objevila vysoká aktivita a rychlost průběhu metabolických procesů, tak typická pro jejich dnešní potomky?

Tato problematika tedy stále zůstává nevyjasněná, ale přece jen se po malých krůčcích blížíme k jejímu konečnému vysvětlení. Mohla by mezotermie objasnit dokonce i extrémně dlouhou dobu nadvlády dinosaurů nad pevninami naší planety? Možná ano. Mezotermové dokážou krátkodobě výrazně navýšit svalovou aktivitu, zahřát se a tím zrychlit metabolismus i nervovou činnost. Díky tomu mohou v případě potřeby rychle přejít z jakéhosi letargičtějšího stavu například na režim velmi aktivního a rychle reagujícího lovce (nebo naopak býložravce, který svižně utíká před nebezpečím). Například mořská ryba mečoun dokáže podobně zahřát vlastní mozek a oči, aby zvýšil své šance na úspěch při lovu. Pokud něco podobného dokázali i dinosauři, mohlo by to vysvětlovat jejich schopnost držet na uzdě evoluční radiaci savců po dobu fantasticky dlouhých 150 milionů let. Snad by se tak daly vysvětlit i gigantické bezprecedentní rozměry některých dinosaurů. Plně endotermní živočichové by pro růst do rozměru sauropodů potřebovali neúměrně značný a stálý přísun živin, proto ani chobotnatci nebo indrikotéria zřejmě nikdy do velikosti sauropodů nedorostli. Mezotermie omezuje nutnost spotřeby živin a velikostní limit pro takto fyziologicky vybaveného živočicha je podstatně velkorysejší. Jak už ale bylo řečeno, u tak velkých tvorů mohl fungovat metabolismus ještě úplně jinak, snad způsobem, jaký si dnes neumíme zatím ani představit. Koneckonců, již pár dní po vydání studie se dle očekávání objevila kritika z řad zoologů i paleontologů. Mezi nejčastější námitky patří konstatování, že založit tak dalekosáhlé závěry na pouhých srovnáváních rychlosti růstu různých druhů je zavádějící a nepřesné. Další konstruktivní námitka pak směřuje na samotný termín “mezotermní” – ten je totiž technicky používán v botanice, přičemž v zoologii nedává valný smysl. Kritikové také konstatují, že podle výsledků studie není třeba zavádět novou kategorii, protože dinosauři z ní stále vycházejí jako endotermové – tedy živočichové, kteří si za jistých podmínek dokážou sami vyrábět tělesné teplo.

…

Odkazy:

http://phenomena.nationalgeographic.com/2014/06/12/dinosaurs-tuna-great-whites-echidnas/

http://www.bbc.com/news/science-environment-27794723

http://www.sci-news.com/paleontology/science-dinosaurs-cold-warm-blooded-01985.html

http://www.sciencemag.org/content/344/6189/1268

 …

…aneb Představuje se zbrusu nový ceratopsid

Je doslova neuvěřitelné, kolik nových rohatých dinosaurů bylo popsáno v posledních několika letech. Mimo jiné byli představeni vůbec první ceratopsidi známí z východní Asie, zajímavý „obojživelný“ druh z Jižní Koreje nebo třeba celá plejáda nových a bizarních druhů ze Severní Ameriky. Tato fantastická přehlídka navíc ještě nekončí. Nově se k výčtu přidává také další druh ceratopsida z kanadské Alberty i americké Montany, pojmenovaný jako Mercuriceratops gemini. Své rodové jméno, v doslovném překladu „Merkurova rohatá tvář“, odvozuje tento dinosaurus od tvaru svého „lebečního štítu“, který svou podobou křídlům připomíná přilbu zmíněného antického boha. Ta byla rovněž ozdobena křidélky, aby mohl Merkur bleskově přenášet vzkazy mezi božstvy na Olympu. Druhové jméno gemini („blíženci“) zase odkazuje ke dvojici téměř totožných exemplářů dinosaura, objevených v Montaně a Albertě. Nový dinosaurus byl totiž skutečně odkryt na severu Spojených států i na jihu Kanady. Tento robustní býložravec dosahoval délky kolem šesti metrů a hmotnosti asi 2 tuny. Šlo tedy v podstatě o standardně velkého severoamerického ceratopsida z období kampánu. Mercuriceratops obýval západ Laramidie (dnešní západní pruh Severní Ameriky mezi Mexikem a severní Kanadou) v době před asi 77 miliony let. Zatímco v Montaně byly zkameněliny dinosaura objeveny v sedimentech souvrství Judith River, v Albertě jde o proslulé souvrství Dinosaur Park. Vědecká studie, popisující nového rohatého dinosaura, byla nedávno publikována online v periodiku Naturwissenschaften.

…

Mercuriceratops gemini v podání umělce. Tento rohatý dinosaurus o velikosti současného hrocha obýval západ severoamerického kontinentu v době před 77 miliony let. Kredit: Danielle Dufault

…

Zajímavá je také historie objevu obou exemplářů. Fosilie z Montany byla vykopána na soukromém pozemku a později se dostala do Královského muzea v Ontariu. Jedinec z Alberty byl objeven preparátorkou Susan Owen-Kagenovou, zaměstnankyní laboratoře Dr. Philipa Currieho na Univerzitě v Albertě. Právě paleontologická celebrita Currie jako jeden z prvních rozeznal příslušnost obou exemplářů k jedinému druhu. Vedoucím autorem popisné studie je také Dr. Michael J. Ryan, kurátor oddělení paleontologie obratlovců Clevelandského muzea přírodní historie. Ryan uvádí, že Mercuriceratops je dalším dokladem úžasné tvarové rozmanitosti, do které vývoj svých štítů dohnali rohatí dinosauři ve svrchní křídě. Nový ceratopsid se pyšní výsledkem dlouhodobého pohlavního výběru, který jeho štít vytvaroval do podoby desky s rohovými křídly, podobnými ozdobám amerických vozů z 50. let minulého století. Tato excesivní struktura nesloužila jen pro ochranu zátylku před útokem velkých teropodů, ale rovněž k vzájemnému rozpoznávání ve stádě a pochopitelně i k vábení opačného pohlaví v době páření. Podrobnější výzkum již prokázal, že unikátní tvar štítu nepředstavuje žádnou patologii, nýbrž že jde o zvláštním způsobem tvarovanou část kosti zvané squamosum. Objev dosud zcela neznámého dinosauřího rodu v jinak poměrně dobře prozkoumaném souvrství jasně ukazuje, že i v místech s dlouhodobým extenzivním výzkumem můžeme do budoucna očekávat další překvapivé nálezy. Za nové poznatky vděčíme projektu Southern Alberta Dinosaur Project, který si klade za cíl zmapovat ještě lépe naše povědomí o svrchnokřídových ekosystémech na hraničním území Kanady a USA mezi Albertou a Montanou.

 …

Odkazy:

http://www.livescience.com/46427-new-dinosaur-sported-winged-headgear.html

https://news.yahoo.com/mercuriceratops-new-dinosaur-discovered-145307715.html

http://en.wikipedia.org/wiki/Mercuriceratops

Michael J. Ryan, David C. Evans, Philip J. Currie, Mark A. Loewen. A new chasmosaurine from northern Laramidia expands frill disparity in ceratopsid dinosaurs. Naturwissenschaften, 2014; 101 (6): 505 DOI: 10.1007/s00114-014-1183-1

…

…alespoň na kratší vzdálenosti

Vzedmutá vlna obrazotvornosti spojená s dinosauří tematikou v období tzv. dinosauří renesance přisoudila některým býložravým ornitopodům a ceratopsidům (a v návaznosti pak i dravým teropodům) schopnost migrace na velké vzdálenosti (řádově až tisíce kilometrů). Jedním z nejaktivnějších obhájců této myšlenky byl také geniální, byť poněkud kontroverzní, ilustrátor a badatel Gregory S. Paul (*1954). Ten ve svých studiích došel k závěru, že dinosauři vykazovali úroveň metabolismu a produkci energie dostatečnou k tomu, aby zvládli dlouhé cesty například mezi dnešní Aljaškou a jihem Kanady. V současnosti je tato debata stále otevřená a obecně je myšlenka dinosauřích migrací přijímána, ačkoliv se občas objevují studie, které dlouhé dinosauří migrace odmítají. V roce 2011 byla nicméně publikována studie, která alespoň v případě jedné skupiny neptačích dinosaurů sezónní migrace takřka bez pochyby potvrzuje. Kupodivu však nejde o relativně lehké a “atletické” ptakopánvé dinosaury, nýbrž o masivní plazopánvé sauropody. Představte si stádo obřích kamarasaurů (Camarasaurus), dlouhokrkých titánů o délce až 23 metrů a hmotnosti do 47 tun, kteří se potulují na území západu dnešních Spojených států amerických v období pozdní svrchní jury (asi před 150 miliony let). Je právě období sucha a se ztenčujícími se zásobami čisté pitné vody začínají být zvířata neklidná. Ve chvíli, kdy je nedostatek vody kritický, zavelí vedoucí člen stáda těchto sauropodů k pochodu. Již po dlouhá tisíciletí opakují tito dinosauři každoročně stejný cyklus přesunů směrem k sérii rozlehlých vulkanických plošin, tyčících se daleko na západě. Právě tam směřují všichni kamarasauři – a budou tak činit ještě několik milionů let, než rozsáhlé změny životních podmínek přivodí jejich vyhynutí a po někdejších tažných trasách těchto dinosaurů nezůstane ani pověstné smítko prachu či mlhavá vzpomínka. Anebo snad ano? Ačkoliv je to neuvěřitelné, trojice vědců z Colorada dokázala jejich pradávné trasy za pomoci moderních výzkumných metod zpětně zmapovat.

…

Stádo kamarasaurů migruje v období sucha na výše položené plošiny vulkanického původu. Při tomto pochodu obří zvířata urazí asi 300 kilometrů v obou směrech. Detailní chemicko-fyzikální rozbor jejich fosilních zubů naznačuje, že tyto migrace podstupovali sauropodi před 150 miliony let každoročně. Kredit: Dmitrij Bogdanov, Wikimedia Commons

…

Paleontologové se detailně podívali na zuby kamarasaurů a podrobili je fyzikální a chemické expertíze. Celkem využili vzorek 32 zubů, získaných na dvou lokalitách souvrství Morrison a sledovali změny v zastoupení izotopů kyslíku. Právě poměr izotopů kyslíku vypovídá mnoho o složení potravy a vody, kterou daný živočich v průběhu života přijímá. V tomto případě pak může posloužit jako vodítko ke zmapování přesunů svých majitelů v průběhu jejich života. Pokud se totiž chemické složení zubu liší od příslušného chemického složení okolní horniny (ve které se nachází fosilní kostra a reprezentuje tedy prostředí, kde dinosaurus zahynul), pak je téměř jisté, že na tomto místě nežil trvale. Jak ukázal výzkum, fosilní zuby kamarasaurů obsahovaly na jedné lokalitě mnohem méně těžšího izotopu kyslíku 18O oproti lehčímu 16O. Šlo o vůbec nejmenší poměr obou izotopů v celém údolí Morrisonského souvrství. Tento fakt svědčí o fascinující skutečnosti, že dinosauři museli v průběhu života odcházet na výše položené plošiny, kde zřejmě přečkávali nejsušší období v roce. Voda ve vyšších polohách je totiž bohatší na 16O oproti 18O, což souvisí s jeho ochlazením a kondenzací ve vyšších nadmořských výškách. Scénář je takový, že kamarasauři běžně žili (a následně i zemřeli) v níže položených údolích Morrisonského souvrství. Nejspíš každou sezónu však odcházeli do výše položených oblastí, kde byla voda dostupnější a přečkávali tam právě ona nejhorší období sucha. Pravděpodobným útočištěm je přitom pás vulkanických pohoří, táhnoucí se kdysi asi ve vzdálenosti 300 kilometrů na západ. Celý přesun a následný návrat proběhly nejspíš v rozmezí 4 až 5 měsíců. Dinosauři nepochybně umírali i ve své dočasné výše položené domovině, v těchto oblastech ale jejich kosti prakticky neměly šanci zkamenět. Jedinou možností, jak se o těchto dávných migračních trasách můžeme dozvědět, je tedy právě chemický rozbor prvků v jejich zkamenělých zubech. Většina paleontologů závěry této studie obecně přijímá, ovšem s jistou zdrženlivostí – je třeba ještě ověřit, jakým způsobem se izotopy kyslíku v zubech sauropodů ukládaly a jaký vliv na tento proces měly například fyzikální podmínky okolního prostředí. Již nyní je ale zřejmé, že jde o velmi významný pokrok a udání směru pro mnohé budoucí výzkumy.

…

Odkazy:

http://blogs.discovermagazine.com/notrocketscience/2011/10/26/march-of-the-titans-fossil-teeth-show-dinosaurs-heading-for-the-hills/

http://www.livescience.com/16737-dinosaurs-migration-seasonal.html

http://www.newscientist.com/article/dn21097-dinosaur-teeth-hold-first-clues-to-migration.html#.U7J6FrGZaSo

http://blog.everythingdinosaur.co.uk/blog/_archives/2011/10/30/camarasaurids-evidence-for-seasonal-migrations.html

http://en.wikipedia.org/wiki/Camarasaurus

…

…aneb Nová zjištění o starém praptákovi

V oboru vertebrátní paleontologie sotva najdete ikoničtější, proslulejší a významnější zkamenělinu, než jakou je berlínský exemplář “praptáka” archeopteryxe (Archaeopteryx lithographica). Tento opeřený teropod obýval tropické oblasti dnešního jižního Německa v období pozdní svrchní jury, asi před 150 miliony let. První otisk jeho pera byl objeven již roku 1860, o rok později pak byl tento dávný obyvatel bavorska vědecky popsán na základě objevu neúplné kostry. I po více než jednom a půl století výzkumů o něm stále mnohé nevíme. Nepřestává nás udivovat svojí kombinací “plazích” (tedy dinosauřích) a “ptačích” anatomických znaků, díky kterým si vysloužil nepřesné označení “přechodný” či “chybějící článek” v evoluci ptáků. Zatímco oněmi “plazími” znaky archeopteryxe jsou především ozubené čelisti, drápy na prstech předních končetin a neredukovaná ocasní část páteře, “ptačím” znakem je zejména ono opeření, jehož otisky se dochovaly již u prvních známých exemplářů. Dnes samozřejmě víme, že mnozí neptačí dinosauři byli také opeření a že tento tělesný pokryv zdědili moderní ptáci právě po svých dinosauřích předcích. To ale paleontologové v 19. a převážné většině 20. století ještě netušili. Archeopteryx se stal nejslavnějším pravěkým opeřencem, o přesné struktuře a dispozici jeho tělesného opeření jsme však donedávna mnoho nevěděli. Nyní už máme podstatně přesnější informace, a to díky výzkumu 11. exempláře, který byl pro výzkum zapůjčen ze soukromé sbírky (mimochodem, v únoru letošního roku byl oznámen objev 12. exempláře, který byl identifikován v amatérské sbírce fosílií již roku 2010, zatím ale ještě nebyl podroben výzkumu). Po nedávné identifikaci pravděpodobného zbarvení archeopteryxova opeření se jedná o další průlomový výzkum. Prapták nám po 153 letech od svého popisu a po asi 148 milionech let od svého vyhynutí vydává další svědectví o svém vzezření a způsobu života.

…

11. exemplář archeopteryxe, který vědcům poskytl množství nových informací o stavbě a rozložení opeření na těle. Zde snímek z mnichovské výstavy fosílií, kam byl cenný exemplář zapůjčen. Kredit: Ghedoghedo, Wikimedia Commons

…

Jeden z nových exemplářů byl zapůjčen majitelem Dr. Burkhardem Pohlem z Wyoming Dinosaur Center ve městě Thermopolis (Wyoming, USA). Výzkum vedl německý paleontolog Oliver Rauhut s kolegy, kteří nyní své výsledky publikovali v periodiku Nature. Jak už bohužel bývá u exemplářů v soukromých sbírkách běžné, nejsou k dispozici přesné stratigrafické a sedimentologické údaje o původu fosílie, dokonce se ani neví, odkud přesně pochází. Na základě rozboru okolní horniny je však jisté, že byla vykopána v souvrství Solnhofen. Detailní výzkum tohoto skvěle zachovaného jedince nicméně prokázal, že prakticky celé jeho tělo bylo pokryto obrysovým peřím, podobně jako u moderních ptáků. Díky výbornému zachování bylo navíc možné poprvé studovat také detailní stavbu peří na trupu, ocasu a dokonce i zadních končetinách. Mohutnost brků per je u archeopteryxe údajně srovnatelná s peřím současných ptáků a rozmístění per na nohách velmi připomíná dispozici pernatého pokryvu u dnešních dravců (sokoli, orli apod.). Pera na nohách archeopteryxe navíc končí ve výši horní části končetin, takže vypadají trochu jako pernaté “kalhoty”. Podle Rauhuta mohly sloužit samečkům k předvádění se před samičkami nebo ke stabilizaci letu během přistávání. Vědci dospěli k novým závěrům také díky využití moderních zobrazovacích technik, například nasvícení laboratorním ultrafialovým zářičem. Je téměř jisté, že bavorský prapták, který se stal paleontologickou senzací již před 150 lety, dosud neřekl svoje poslední slovo. Jaká další překvapení má pro nás asi ještě schovaná v pomyslné kapse svých pernatých kalhot?

…

Odkazy:

http://www.sci-news.com/paleontology/science-archaeopteryx-new-specimen-feathers-bird-02040.html

http://www.sciencedaily.com/releases/2014/07/140703091959.htm

http://news.nationalgeographic.com/news/2014/07/140702-archaeopteryx-fossil-feathers-dinosaurs-science/

http://blogs.discovermagazine.com/d-brief/2014/07/02/early-bird-fossil-snapshot-feather-evolution/

http://en.wikipedia.org/wiki/Archaeopteryx

Christian Foth, Helmut Tischlinger, Oliver W. M. Rauhut. New specimen of Archaeopteryx provides insights into the evolution of pennaceous feathers. Nature, 2014; 511 (7507): 79 DOI: 10.1038/nature13467

…

…aneb Nejzáhadnější teropod konečně odhodil masku

Příští rok v červenci tomu bude již půl století, co polští paleontologové narazili v písečných pustinách mongolské pouště Gobi na jeden z nejpozoruhodnějších objevů paleontologické historie. Odkryli tehdy děsivě velké přední končetiny s obrovskými drápy, které naznačovaly existenci teropoda vskutku obřích proporcí. V roce 1970 byl dvěma polskými paleontoložkami popsán pod působivým vědeckým jménem Deinocheirus mirificus (doslova „Úžasná strašná ruka“). Přední končetiny o délce téměř 2,5 metru nepřestávaly jitřit fantazii paleontologů i nadšených amatérů po celá další desetiletí. V porovnání s obřím tyranosaurem, který disponoval 2,5krát kratšíma „rukama“, vyvstával deinocheirus jako možný vládce dravých dinosaurů. Brzy ale bylo jasné, že tento teropod nebyl aktivním zabijákem, ba dokonce snad ani obávaným masožravcem. Teprve v posledních letech se ale v otázce identity svrchnokřídového dinosaura udělalo mnohem více jasno – již před několika lety byly objeveny další fosílie deinocheira, včetně některých fosilních elementů z původního místa nálezu. Ukázalo se tak například, že šlo o podivného obřího ornitomimosaura, který byl zřejmě býložravý (o tom svědčil objev velkého množství trávicích kamenů – gastrolitů – v jeho břišní dutině). Mrtvé tělo deinocheira navíc ohlodával tyranosaurid tarbosaurus, což ukázaly rýhy po zubech, objevené na jeho kostech. Bylo jasné, že jde o neobvyklého dinosaura s velmi netypickou stavbou těla. Pro ještě přesnější představu však chyběla klíčová část kostry – deinocheirova lebka. A právě tu již máme nyní k dispozici! Celý příběh je ale poněkud složitější…

…

Hypotetická rekonstrukce deinocheira s nově zjištěnými tělesnými znaky – výrazným hrbem na hřbetě a “kachním” tvarem čelistí. Tento obří býložravý teropod připomínal zástupce vrubozobých, s hmotností přes 6 tun byl ale skutečně gigantickou “kachnou”. Kredit: FunkMonk, Wikimedia Commons

…

Nad tímto fantastickým objevem se totiž vznáší v poslední době všudypřítomný stín pašeráctví zkamenělin. Lebka totiž byla objevena již spolu s jedním ze dvou nových exemplářů, ale pašeráci ji přímo z místa nálezu stihli odcizit spolu s dlouhými kostmi dolních končetin. O osudu cenné fosílie pak nějakou dobu nebylo nic známo a hrozilo, že budou pro vědu ztraceny. Naštěstí však byly fosílie nedávno objeveny v jedné soukromé evropské sbírce (majitel ji pak bez náhrady na kompenzaci vrátil). V současnosti jsou již zpět v zemi svého původu a měly by se stát součástí nově budovaného mongolského dinosauřího muzea. Dalším ústředním exponátem muzea se pak má stát další původně do ciziny propašovaný dinosaurus, teropod Tarbosaurus bataar. Ten byl rozhodnutím soudu vloni repatriován a vrácen ze Spojených států zpět do Mongolska. Lebka deinocheira je nyní zkoumána paleontology z mongolské akademie věd a popisná studie by na sebe neměla nechat dlouho čekat. Již nyní je ale jasné, že deinocheirus byl velmi podivným dinosaurem. Na zádech měl velký hrb a jeho metrová lebka byla zakončena zobákem, podobným kachnímu (podobala se tedy lebkám kachnozobých dinosaurů). Představa je taková, že tento býložravý teropod obýval mokřiny a jezera s vodní vegetací, kterou se mohl živit. Jeho životní prostředí možná připomínalo dnešní deltu řeky Okavango. Svými obřími předními končetinami možná deinocheirus ohýbal větve při hledání potravy nebo vytahoval chaluhy a jinou vodní vegetaci. Měl také velmi široké dolní končetiny, což nasvědčuje častému pohybu po měkkém a blátivém podloží. Na další zajímavé informace o této někdejší enigmě dinosauřího světa si však ještě budeme muset chvíli počkat…

 …

Odkazy:

http://www.livescience.com/45739-stolen-dinosaur-fossils-recovered.html

http://antediluviansalad.blogspot.cz/2014/06/was-deinocheirus-largest-waterfowl-of.html

http://en.wikipedia.org/wiki/Deinocheirus

…

…aneb Není třírohá tvář jako třírohá tvář

Rohatý dinosaurus Triceratops patří mezi nejznámější, ba přímo ikonické svrchnokřídové dinosaury. Tento býložravý čtyřnohý kolos překonával svojí až osmitunovou hmotností slona afrického a jeho dvoumetrová hlava vyzbrojená třemi velkými rohy dokázala často odstrašit i dospělé tyranosaury. Triceratops byl popsán jako jeden z prvních známých ceratopsidů roku 1889 Othnielem C. Marshem, který zpočátku považoval jeho lebeční fragment s rohem za pozůstatek obřího pleistocénního bizona. Již na přelomu 19. a 20. století si pak paleontologové povšimli, že tito rohatí dinosauři patří k nejpočetnějším dinosaurům svých ekosystémů. Za svůj pobyt v terénu Montany například proslulý Barnum Brown napočítal několik stovek exemplářů tohoto dinosaura. Protože se ale tvar a velikost jednotlivých částí lebky těchto dinosaurů liší podle věku a pohlaví, vědci začali brzy rozeznávat mnoho různých domnělých druhů tohoto rodu. V jednu dobu bylo dokonce známo 17 druhů triceratopse! Pořádek v tomto nesmyslném členění začali paleontologové zavádět postupně koncem minulého století a v současnosti jsou rozlišovány již pouze dva validní (platné) druhy – Triceratops horridus a Triceratops prorsus. A právě tyto dva druhy se staly objektem zájmu paleontologů z Montanské státní univerzity, kteří provedli dosud nejpodrobnější výzkum evoluce populárního triceratopse. Vedoucím výzkumu je John Scanella, se kterým jsem měl čest provádět vykopávky (v roli dobrovolníka) v montanském souvrství Hell Creek v červenci 2009. Detailní výzkum vzorku padesáti triceratopsích lebek, které byly vykopány na různých lokalitách ve zmíněném souvrství, umožnily učinit si lepší představu o postupných vývojových změnách v morfologii triceratopsů. Studie těží z ohromného vzorku fosílií, shromážděného v rámci Projektu Hell Creek v průběhu dvou desetiletí mezi roky 1990 a 2010.

…

Takto se v průběhu zhruba 1,5 milionu let proměňovala lebeční “výzdoba” triceratopse. T. horridus je přímým vývojovým předkem pozdějšího druhu T. prorsus. Kredit: PNAS

…

Jak sám Scanella uvádí, na rozdíl od většiny ostatních dinosauřích rodů jsou fosílie triceratopsů velmi početné a nacházejí se v několika stratigrafických horizontech, takže je možné u nich sledovat postupný průběh morfologických změn. V rámci souvrství Hell Creek je možné vysledovat přinejmenším tři vývojová stadia triceratopse, a to v průběhu asi 2 milionů let na samotném konci křídy (zhruba před 68 – 66 m. l.). Ostatně nedávno objevený roh triceratopse, ležící jen 13 centimetrů pod iridiovou vrstvičkou značící konec druhohorní éry, je dosud vůbec nejmladším potvrzeným výskytem neptačího dinosaura. Triceratops se tedy objevil zhruba dva miliony let před koncem dinosauří éry a existoval ještě přinejmenším několik tisíc let před dopadem asteroidu Chicxulub. Vraťme se ale k nové studii, která byla koncem června publikována v periodiku Proceedings of the National Academy of Sciences. Díky obsáhlému vzorku lebek triceratopsů mohl Scanella a jeho tým porovnat postupnou přeměnu tvaru lebky triceratopsů po dobu oněch dvou milionů let jejich existence. Došli přitom k závěru, že rohy triceratopse se tvarově neměnily jen v průběhu ontogeneze (růstu jedince) ale také fylogeneze. Starší triceratopsové, jejichž fosílie se nacházejí v nižších partiích souvrství Hell Creek, mají obecně menší roh v nosní části lebky a delší zobák – jedná se o druh T. horridus. Zástupci s dlouhým nasálním rohem a kratším zobákem pochází z nejmladších vrstev formace Hell Creek a jsou řazeni ke druhu T. prorsus. Lebky objevené v prostředních partiích souvrství pak vykazují smíšené znaky obou druhů. Výsledkem je tedy pozoruhodné zjištění, že oba rozeznávané druhy triceratopsů nepředstavují sesterské druhy nebo rozdílná pohlaví jednoho druhu, nýbrž mateřský a dceřiný druh. Vzhledem k tomu, že oba druhy žily na stejných místech v rozdílném čase, je dnes prakticky jisté, že mladší Triceratops prorsus se v průběhu 1 až 2 milionů let vyvinul ze staršího druhu T. horridus.

 …

Odkazy:

http://www.sci-news.com/paleontology/science-evolution-triceratops-02034.html

http://phys.org/news/2014-07-insights-evolving-triceratops-montana-hell.html

www.pnas.org/cgi/doi/10.1073/pnas.1313334111

http://en.wikipedia.org/wiki/Triceratops

John B. Scannella et al. Evolutionary trends in Triceratops from the Hell Creek Formation, Montana. PNAS, published online June 30, 2014; doi: 10.1073/pnas.131333411

…

…aneb Co prozradily stopy z Aljašky

O významu ichnofosílií pro poznání ekologických aspektů života dávno vyhynulých organismů již byla na blogu řeč. Potvrzením tohoto faktu je i nový objev, který nám poskytuje velmi zajímavé a důležité informace o životě kachnozobých dinosaurů (hadrosauridů). Lokalita s ohromným množstvím sérií dinosauřích stop byla objevena na území Národního parku Denali na Aljašce. Fosilní otisky stop odkryl před pár lety mezinárodní tým paleontologů z Japonska a Spojených států, mezi nimi i Dr. Anthony Fiorillo z texaského Perot Museum of Nature and Science. Ten se nechal slyšet, že se jedná o jednu z nejbohatších lokalit na svrchnokřídové otisky stop dinosaurů na světě. Sedimenty jsou součástí souvrství Cantwell a mají stáří 72 až 69 milionů let. Neobsahují přitom jen skvěle zachované otisky dinosauřích stop (i s dochovanou texturou pokožky), nýbrž také stopy po životních projevech bezobratlých živočichů (zejména kroužkovců a členovců) a fosilní otisky rostlin. Lokalita tak poskytuje ucelený pohled na ekologii této části světa v období svrchní křídy – a to v teplejším období roku. Tehdy zde bylo sice tepleji než dnes, přesto se ale jednalo o vysoko položené polární oblasti, které obývali dinosauři a další tvorové dobře adaptovaní na chlad. V daném období byla Aljaška tektonicky neklidnou oblastí, jejíž klima se podobalo spíše dnešnímu mírnému pásu, ovšem s mnohem delšími zimami. V teplejších částech roku zde tekly mohutné řeky, na jejichž březích se často procházeli dinosauři a mohli zde tak zanechat své početné otisky stop. Výsledky výzkumu lokality, který probíhá již od roku 2011, zveřejnili vědci letos na konci června v periodiku Geology.

…

Otisk tříprsté stopy kachnozobého dinosaura z Národního parku Denali na Aljašce. Kredit: Anthony R. Fiorillo et al.

…

Kromě faktu, že kachnozobí dinosauři obývali toto nehostinné prostředí, dokládají stopy ještě jednu zajímavou skutečnost – tito býložravci pochodovali v rodinných skupinách s mláďaty v různých fázích růstu. Paleontologové stopy spočítali a roztřídili podle velikosti. Zjistili, že mají co do činění se čtyřmi velikostními (a tedy i věkovými) skupinami – nejmenší stopy byly dlouhé jen kolem 12 centimetrů, největší pak kolem 60 cm. Přes 80 % stop patřilo dospělým jedincům, asi 13 % malým mláďatům ve věku kolem jednoho roku a 3 % mladým, nedospělým exemplářům. Vysvětlením tohoto nerovnoměrného rozdělení by mohl být rapidní růst, který u kachnozobých dinosaurů potvrzují také kosterní nálezy. Hadrosauridi jednoduše velmi rychle rostli, takže v podobě malých a bezbranných mláďat setrvali jen po relativně krátkou dobu. Podstatná je také informace, že dinosauři v těchto chladných oblastech nejspíš přežívali i zimu (sídlili zde celoročně). Dokladem jsou právě stopy malých mláďat, která by dlouhý pochod v délce tisíců kilometrů za teplejším podnebím nezvládla (je ale pravděpodobné, že migrace alespoň v řádu desítek až několika málo stovek kilometrů dinosauři podstupovali). Zdá se tedy, že zdejší ekosystémy musely být troficky a biologicky pohostinnější, než jsou stejná území dnes. Aljaška v období končící křídy zřejmě představovala tvrdý a chladný svět, přesto však tehdy dokázala uživit velké, několikatunové býložravce. Z dinosauřích obyvatel lze však jmenovat i další – Denali nabízí také početné stopy rohatých dinosaurů nebo podivných teropodů terizinosaurů. Vyskytovali se zde však také ptakoještěři a nepochybně i mnozí draví teropodi. Jejich stopy se zachovaly po sedm desítek milionů let v podobě otisků na strmém útesu v délce asi 180 metrů. Aby je nezničilo například zemětřesení, vědci již stačili vytvořit jejich přesnou digitální mapu za použití skenovací laserové technologie Lidar.

 …

Odkazy:

http://www.livescience.com/46688-denali-huge-dinosaur-track-site.html

http://www.sci-news.com/paleontology/science-dinosaur-tracksite-alaska-02043.html

Anthony R. Fiorillo et al. Herd structure in Late Cretaceous polar dinosaurs: A remarkable new dinosaur tracksite, Denali National Park, Alaska, USA. Geology, published online June 30, 2014; doi: 10.1130/G35740.1

 …

…aneb srdečný pozdrav z Ruska

O objevu sibiřského ptakopánvého dinosaura s otisky primitivního opeření se mluví již nejméně rok. Dlouho se však jednalo spíše o jakousi “podpultovou” senzaci, která zůstávala nepotvrzená. Nyní je už vše jasné – vědecká studie belgického paleontologa Pascala Godefroita a jeho kolegů představuje světu jeden z nejvýznamnějších “dinosauřích” objevů letošního roku. Je jím malý neornithischian, býložravý dvounohý dinosaurus o délce asi 1,5 metru, který se proháněl krajinou dnešního ruského Dálného východu v období svrchní jury až spodní křídy (datování je velmi nepřesné a představuje rozpětí 169 až 144 milionů let). Nový dinosaurus dostal vědecké jméno Kulindadromeus zabaikalicus, podle paleontologické lokality Kulinda, kde byl objeven.  Fantastická je zejména úroveň a početnost zachování exemplářů tohoto dinosaura. Objeveno bylo hned šest lebek a několik stovek částečně dochovaných jedinců! Sedimenty vulkanického původu pak umožnily zachování velmi detailních anatomických znaků, včetně vzácných otisků tělesného opeření. Kulindadromeus je z vývojového hlediska spíše primitivním zástupcem ptakopánvých dinosaurů a mezi jeho nejbližší příbuzné patří například čínský rod Hexinlusaurus. Holotyp kulindadromea nese označení INREC K3/109 a jedná se o částečně dochovanou lebku. S objevem je spojena také jistá kontroverze, protože již dříve popsali na základě fosílií nového dinosaura ruští paleontologové Alifanov a Savelijev. Godefroit následně prohlásil, že fosilní vzorky byly odcizeny a popisnou studii obou Rusů z Paleontological Journal je podle jeho názoru třeba ignorovat. Ať již dopadne tento spor jakkoliv, na významu tohoto objevu vůbec nic nezmění. Nový “opeřenec” totiž může zcela změnit náš pohled na neptačí dinosaury.

…

Rekonstrukce kulindadromea, prvního “plně opeřeného” ptakopánvého dinosaura. Kredit: Tom Parker, Wikimedia Commons

…

Zkameněliny kulindadromeů byly objeveny v sedimentech souvrství Ukurejskaja, které díky svému sopečnému původu představují tzv. Konservat-Lagerstätte (německý termín obecně používaný na označení jemnozrnných usazenin se skvělým potenciálem pro zachování zkamenělin). Podobné vrstvy zachovávají i jemné detaily v podobě otisků kůže a integumentu. Ve vědecké studii, publikované v periodiku Science, jsou popsány všechny části povrchu těla, které se u kulindadromea zachovaly. Dinosaurus měl na ocase a holeních šupiny, na hlavě a zádech pak krátké štětinky. Jeho končetiny byly ale z větší části pokryté poměrně vyspělým opeřením. To je právě nejzajímavější aspekt celého objevu – takový druh tělesného pokryvu jsme u ptakopánvých dinosaurů zatím vůbec neznali. Disponují jimi pouze někteří teropodní dinosauři a samozřejmě jejich potomci ptáci. Zatím jsme znali pouze primitivní “štětinatý” pokryv u dvou ptakopánvých dinosaurů, primitivního ceratopse psitakosaura a u heterodontosaurida tianyulonga. Kulindadromeus však rozšiřuje přítomnost vyspělého opeření na mnohem větší skupinu neptačích dinosaurů. Nyní se zdá, že předpoklad k vytvoření pernatého pokryvu měli prakticky všichni neptačí dinosauři a dost možná už jejich nedinosauří předkové. Objevilo se nejpozději ve svrchním triasu, před více než 230 miliony let a původně snad sloužilo zejména k dorozumívání mezi zástupci stejného druhu a dále k ochraně tělesné teploty. Teprve mnohem později umožnilo ptačím potomkům teropodních dinosaurů ovládnout vzdušné ekosystémy. Kulindadromeus poskytl nejspíš vůbec první důkaz pro dlouhodobě předpokládanou skutečnost, že peří představuje sdílený odvozený znak celé rozsáhlé a fantasticky úspěšné skupiny Dinosauria.

…

Odkazy:

http://www.sci-news.com/paleontology/science-kulindadromeus-zabaikalicus-feathered-herbivorous-dinosaur-02079.html

http://archosaurmusings.wordpress.com/2014/07/24/kulindadromeus-images/

http://news.sciencemag.org/evolution/2014/07/earliest-dinosaurs-may-have-sported-feathers

http://www.iflscience.com/plants-and-animals/newly-discovered-fossils-hint-all-dinosaurs-had-feathers

PDF studie: http://palaeo.gly.bris.ac.uk/Benton/reprints/2014Kulinda.pdf

…