…aneb Jak byl objeven kráter Chicxulub

O významné roli velkého asteroidu, který dopadl na konci křídy do oblasti současného Mexického zálivu, víme již zhruba čtvrt století. Asi deset kilometrů široký kosmický projektil dopadl v době před 66,0 milionu let do mělkého moře a uvolněná energie tohoto kolosálního tělesa způsobila svými devastujícícmi účinky rozsáhlé zničení velké části ekosystémů naší planety. O konkrétnějším průběhu a následném efektu dopadu se můžete dočíst na mnoha jiných místech. Zajímavá je však také samotná historie lidského pátrání po příčinách vyhynutí dinosaurů a s ní související dějiny objevu impaktního kráteru Chicxulub. Je natolik spletitá a plná událostí, že se jí v rámci příspěvku na blogu lze jen letmo dotknout. Podívejme se tedy alespoň na ta nejvýznamnější data, úzce spojená právě s tímto znepokojivým a zároveň fascinujícím objevem.

…

 • Před více než 100 miliony let: Velkým impaktem vzniká daleko ve vesmíru nová rodina asteroidů, z níž se jedno přibližně desetikilometrové těleso o hmotnosti stovek bilionů kilogramů postupně dostane na kolizní dráhu s planetou Zemí. Cesta k ní mu však zabere další desítky milionů let.

• Před asi 66,04 milionu let: Asteroid rychlostí 15-20 kilometrů za sekundu naráží do Země na území dnešního Mexického zálivu. Děsivé důsledky tohoto impaktu zřejmě vedou k poslednímu velkému hromadnému vymírání v dějinách planety. Za oběť mu padne asi 75% všech tehdejších druhů, včetně neptačích dinosaurů, ptakoještěrů, bezobratlých amonitů nebo velkých mořských plazů.

• Starší paleocén: Obří impaktní kráter o průměru kolem 180 km je pomalu zakryt sedimenty, po dvou milionech let od dopadu zde již na pohled prakticky nic nepřipomíná katastrofu z konce křídy. Z kráteru se zřejmě po dobu dalších desítek milionů let stalo velké jezero či záliv u pobřeží nově se tvořící pevniny Mezoameriky.

…

Satelitní pohled na cíp Yukatánského poloostrova s vyznačením dopadového kráteru Chicxulub. Dobře viditelné jsou také cenoty, které zřejmě vznikly jako vedlejší pozůstatky někdejšího kráterového valu. Pomyslné epicentrum kráteru se dnes nachází nedaleko městečka Chicxulub, od kterého odvozuje své jméno. Kredit: PD-USGOV-NASA, Wikimedia Commons

…

• Starověk až středověk: Cenoty, tedy jakési krasové závrty s podzemní vodou, vytvořené podél okrajů někdejšího kráterového valu v pleistocénu, využívají Mayové jako jakási kultovní obětiště. V antickém Řecku pozorují vzdělanci poprvé pády menších meteoritů.

• Rok 1696: Anglický teolog, matematik a historik William Whiston (1667 – 1752) přichází jako první s naturalistickou představou o zabijáckých kometách. Podle jeho názoru byly komety nejen periodické (v té době to ještě nebylo jisté), ale také zodpovědné za četné katastrofy v dějinách lidstva.

• Rok 1824: V Anglii je vědecky popsán první dinosaurus, teropod Megalosaurus. V následujících letech jsou objeveni další dinosauři, v roce 1842 dostávají své vědecké jméno (Dinosauria) a odborníci si pomalu začínají lámat hlavu s příčinami jejich vyhynutí.

• Přelom 19. a 20. století: Obecně se předpokládá, že neptačí dinosauři vyhynuli kvůli své neschopnosti přizpůsobit se proměnlivému prostředí, případně že prohráli tvrdý konkurenční boj s “dokonalejšími” savci. Vyhynutí z důvodu velké katastrofy (natožpak s mimozemskou příčinou) není většinou bráno v úvahu jako reálná možnost.

• Roky 1937 a 1942: Blízký průlet binární planetky 69230 Hermes ve vzdálenosti jen asi 1,6násobku průměru vzdálenosti Země – Měsíc (největší přiblížení 634 520 km) vyvolal velký ohlas a připomněl, že vesmír nemusí být tak přátelským a bezpečným místem, jakým se obvykle jeví. Podobný efekt měla také událost nad Podkamennou Tunguskou v roce 1908.

• Rok 1951: Státem vlastněná mexická ropná společnost Petróleos Mexicanos (Pemex) provádí první zkušební vrt na Yukatánském poloostrově. V hloubce 1,3 km narazí na tvrdou vrstvu andezitu, která svědčí o extrémních podmínkách uložení sedimentů. V té době je však její přítomnost vysvětlována spíše intenzivní sopečnou činností.

• Rok 1953: Geologové Allan O. Kelly a Frank Dachille publikují analýzu geologických dokladů o dopadu jednoho nebo více obřích asteroidů. Ty měly způsobit úhlový posun zemské osy, globální povodně, požáry, zatemnění atmosféry prachem a plany a konečně i vyhynutí dinosaurů. Velkou pozornost však geologové svojí studií nevzbudí. V této době mají svůj vliv na přemýšlení o globálních katastrofách také probíhající testy jaderných bomb.

 • Rok 1955: Německý paleontolog Otto H. Schindewolf (1896 – 1971) se domnívá, že příčinou velkých vymírání mohly být exploze blízkých supernov a následná smrtící radiace. Kosmické záření může podle jeho názoru vyvolat jak smrt mnoha organismů, tak i četné makromutace, vedoucí ke vzniku nových druhů. Ve stejné době jsou prováděny první geologické sondáže v oblasti Mexického zálivu. Kráter už je vlastně možná objeven, nikdo to ale zatím nezpozoruje.

• Rok 1956: Americký paleontolog M. W. De Laubenfels (1894 – 1960) publikuje článek Vyhynutí dinosaurů: Hypotéza navíc v periodiku Journal of Paleontology. Jako první rozebírá podrobně možné následky dopadu velkého vesmírného tělesa na život na Zemi a jasně postuluje myšlenku, že právě toto mohlo být příčinou vyhynutí dinosaurů. Ve své době se však ještě neprosadí, jeho prvenství v tomto ohledu uznáváme až dnes.

• Rok 1978: Geofyzikové Glenn Penfield a Antonio Camargo objevují gigantický podmořský oblouk, nacházející se v Mexickém zálivu. Pracují pro ropnou společnost Pemex a v rámci pátrání po nových vrtech identifikují obří impaktní kráter Chicxulub. Zjišťují také, že již v 60. letech naznačoval existenci podobné struktury Robert Baltosser, kvůli informačnímu embargu však nesměl žádné výsledky svého výzkumu publikovat.

• Rok 1980: Zásadní studie otce a syna Alvarezových, kteří spolu s chemiky Frankem Asarem a Helen Michelovou publikovali výsledky svého výzkumu iridiové vrstvy z přelomu křídy a třetihor (paleogénu). Nezvykle vysoké hodnoty tohoto těžkého kovu ve vrstvě vysvětlili správně jako důsledek dopadu obřího mimozemského tělesa. Ačkoliv se jejich závěry zdály zpočátku nepřiměřené a šokující, brzy se pro ně objevily další důkazy.

• Rok 1981: Penfield s Camargem zveřejňují první údaje o kráteru na jedné nepříliš sledované geologické konferenci. Nemají navíc dostatek fyzických dokladů, proto jejich příspěvek nezíská zaslouženou pozornost. Ve stejném roce dochází Alan R. Hildebrand a William A. Boynton z Univerzity v Arizoně k definitivnímu závěru, že katastrofu na konci křídy způsobil dopad obřího mimozemského tělesa. Začínají pátrat po geologických a sedimentologických stopách impaktu a po samotném dopadovém kráteru.

• Rok 1990: Zásluhou reportéra Carlose Byarse dojde k setkání Hildebranda a Penfielda. Hildebrand mezitím na základě dostupných dokladů (tektiky, šokové křemeny, záplavové sedimenty) určil jako pravděpodobné místo dopadu Karibik. Společně pak oba geologové shromáždí dostatek dokladů, aby mohli ztotožnit kráter Chicxulub s osudným dopadem na konci křídy.

• Od roku 1991: Chicxulub se stává pojmem, je poprvé datován (rozmezí 64,6 až 66 Ma, postupně zpřesňováno), objev souvislosti mezi cenotami a kráterem, nálezy iridiové vrstvy po celém světě, snaha o nalezení vesmírného “viníka” (zřejmě asteroid z rodiny Flora, pozůstatkem může být těleso P/2010 A2), publikováno množství polemických a doplňujících teorií. V roce 2010 je publikována studie velkého panelu vědců, která definitivně určuje tuto událost jako rozhodující pro vymírání K-T. Dnes se zdá, že meteoritů dopadlo v daném období (před 66 – 65 miliony let) dokonce více a že kráter Chicxulub je možná ještě podstatně větší (původní struktura můž být jen vnitřním okruhem ohromné struktury o šířce 300 km). Sporné objevy paleocénních neptačích dinosaurů v USA a Číně (kteří domněle přežili katastrofu K-T) zatím nebyly potvrzeny.

…

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Chicxulub_Crater

http://www.space.com/19681-dinosaur-killing-asteroid-chicxulub-crater.html

http://impact.ese.ic.ac.uk/ImpactEffects/Chicxulub.html

http://www.lpi.usra.edu/science/kring/epo_web/impact_cratering/Chicxulub/Chicx_title.html

http://palaeo.gly.bris.ac.uk/communication/hanks/eff.html

* Více také v příslušné kapitole autorovy knihy Objevy pod vrstvami času.

…

…aneb Další pomůcka, jak si jej lépe představit

Představme si, že celá doba existence naší planety (asi 4,56 miliardy let) se smrskne do doby jediného kalendářního roku (pro lepší představu zaokrouhlíme rok na rovných 365 dní, tedy 8760 hodin, 525 600 minut nebo 31 536 000 sekund). Vznik Země počítáme k půlnoci 1. ledna, současnost pak k půlnoci 31. prosince. Kdy v takovém „geochronologickém“ roce nastanou zásadní události ve vývoji naší planety a života na ní? Většina údajů je pouze přibližná, s možnou chybou v řádu desetin procenta (maximálně několik málo procent). Zajímavé je pozorovat, jak všechny „moderní“ události ve vývoji života – vše přibližně od vzniku obratlovců před půl miliardou let – zabírá až poslední zhruba osminu našeho roku, tedy období od druhé poloviny listopadu. Druhohorní dinosauři se objevují teprve 12. prosince a vymírají během vánočních svátků! První člověku podobná bytost přichází až kolem silvestrovského poledne a kdy začíná skutečný dějepis? 42 vteřin před půlnocí posledního dne v roce…

Každá vteřina v tomto „kalendáři“ představuje téměř 145 let, hodina více než půl milionu let a jeden den je roven přibližně 12,5 milionu let. A naopak: Skutečný milion let zde netrvá déle než dvě hodiny. Celý průměrně dlouhý lidský život by v tomto schématu trval jen asi pět desetin sekundy!

Spirála času, zahrnující 4,56 miliardy let od vzniku naší planety. Nenechme se zmýlit; všechno podstatné ve vývoji organického života, co bychom mohli pozorovat vlastníma očima, se odehrává až v poslední osmině doby její existence. Například dinosauři se v pomyslném “geochronologickém roce” objevují až krátce před vánočními svátky. Kredit: United States Geological Survey, Wikimedia Commons

…

Vznik Země (před 4,56 miliardy let) …1. ledna 0:00:00 hod

Vznik Měsíce (před 4,53 miliardy let?) …3. ledna

Nejstarší pozemské minerály (4,404 miliardy let) …14. ledna

Utuhnutí zemského povrchu (před 4,28 miliardy let?) …24. ledna

Vznik života (před 3,85 miliardy let?) …26. února

…

Nejstarší eukaryota (před 2,7 miliardy let?) …29. května

První mnohobuněční (před 2,1 miliardy let?) …17. července

…

Vendská fauna (první živočichové, asi před 635 miliony let) …10. listopadu

Kambrická exploze, počátek fanerozoika (před 541 miliony let) …17. listopadu

Osídlení souše, první cévnaté rostliny (před 470 miliony let?) …23. listopadu

První suchozemští obratlovci (před 370 miliony let) …2. prosince

Vznik plazů, černé uhlí (před 315 miliony let) …6. prosince

Katastrofa P-T (před 252,2 milionu let) …11. prosince

Vznik dinosaurů (před 235 miliony let) …12. prosince

Nejstarší savci (před 200 miliony let) …15. prosince

První ptáci (před 150 miliony let?) …19. prosince

Prokazatelné krytosemenné rostliny (před 125 miliony let) …21. prosince

Katastrofa K-T (před 66,04 milionu let) …26. prosince

…

Přelom paleogénu a neogénu (před 23,03 milionu let) …29. prosince

Vznik homininů (Sahelanthropus) (před 7 miliony let) …31. prosince 10:30

Přelom pliocénu/kvartéru (vznik rodu Homo) (před 2,588 milionu let) …31. prosince 19:00

Vznik člověka moudrého (Homo sapiens) (před 200 000 let) …31. prosince 23:36:57

Vyhynutí neandrtálců (před 28 000 let) …31. prosince 23:56:47

Konec poslední doby ledové (před 11 700 lety) …31. prosince 23:58:40

Vznik dynastických civilizací (před 6000 lety) …31. prosince 23:59:18

Počátek průmyslové revoluce (před 250 lety) …31. prosince 23:59:58,2

První přesné datování stáří planety (před 60 lety) …31. prosince 23:59:59,6 hod.

Srpen 2014 …začněte s oslavami, je tu Nový rok!

…

….tedy přinejmenším někteří

Čas od času přinese paleontologie úžasný objev, který znovu změní, potvrdí, vyvrátí nebo alespoň upřesní naše vědomosti o některé ze skupin dávno vyhynulých organismů. Jedním z odvětví, které v posledních letech prodělává velký boom, je také “pterosaurologie”. Tento zcela neoficiální termín se vztahuje k té části vertebrátní paleontologie, jež se zabývá populární skupinou druhohorních létajících plazů – pterosaurů, česky také ptakoještěrů (mimochodem velmi nešťastný a zcela neodpovídající název, protože tito spanilí letci dob dávno minulých nemají mnoho společného ani s ptáky, ani s ještěry). V poslední době bylo publikováno velké množství studií o paleoekologii, aerodynamice letu i dalších aspektech pterosaurů. Nová studie pak dokazuje, že alespoň někteří z nich byli – jak se již delší dobu předpokládá – gregaričtí a sdružovali se tedy do hejn či jakýchsi rodinných skupin. Zmíněný objev pochází již z roku 1971 a byl učiněn na území státu Paraná v jižní Brazílii. Teprve v roce 2011 se ale dostal do rukou paleontologům a v letošním roce byl v periodiku PLOS ONE popsán týmem vědců, mezi nimiž nechyběla ani skutečná autorita Alexander Kellner (brazilský paleontolog, narozený v Lichtenštejnsku).  Jak se brzy ukázalo, nový tapejaridní ptakoještěr Caiuajara dobruskii nepředstavuje druh, z kterého by se dochovalo málo fosilního materiálu. Na ploše pouhých 20 metrů čtverečních se totiž nacházaly doslova stovky jeho zkamenělých kostí. V místě nálezu bylo identifikováno přinejmenším 47 různých jedinců a možná stovka dalších je ještě v sedimentu ukryta! Vzhledem k tomu, že fosílie patří jedincům všech věkových stadií, naskýtá se příležitost pochopit lépe i ontogenezi těchto nesmírně zajímavých archosaurů. Rodové jméno ptakoještěra vychází z názvu geologického souvrství Caiuá Group, druhové je pak poctou objevitelům – místním farmářům jménem Alexandre a João Gustavo Dobruski. Ti objevili ve zmíněném roce zkameněliny ptakoještěrů na dříve zcela neznámé lokalitě v oblasti Cruzeiro do Oeste, kde údajně nikdy předtím žádné fosílie nalezeny nebyly.

…

Rodinka ptakoještěrů druhu Caiuajara dobruskii sídlí na okraji pouštní oázy. Samec má výrazně vyvinutý lebeční hřeben ve tvaru motýlího křídla. Tito podivuhodní létající plazi obývali území současné jižní Brazílie asi před 85 miliony let. Kredit: Maurilio Oliveira/Museu Nacional-UFRJ

…

Geologické stáří těchto ptakoještěrů zcela přesně neznáme, ale téměř s jistotou činí asi 85 až 80 milionů let (geologické stupně santon – kampán). V tom případě se jedná o nejmladšího dosud známého příslušníka čeledi Tapejaridae (i podčeledi Tapejarinae), který navíc svým rozšířením zasahuje nejvíce na jih. Jde dokonce o vůbec prvního ptakoještěra, známého z jižní Brazílie, přičemž tento jihoamerický stát je z hlediska objevů pterosaurů menší velmocí. Nejvíce příbuzným rodem caiuajary je zřejmě další brazilský rod Tupandactylus, který je ale o dobrých 30 milionů let starší. Oba ptakoještěry zdobil masivní kostěný hřeben na lebce, který svojí plochou dokonce lebku překonával. V případě nově popsaného ptakoještěra měl tvar motýlího křídla a byl nejspíš produktem pohlavního výběru. Dospělí jedinci měli tento hřeben silně vyvinutý a zaživa zřejmě i pestře zbarvený, samice a mláďata pak zdobil podstatně menší hřebínek. V průběhu celkového růstu těla lebeční hřeben nejen rostl, nýbrž i měnil svoji orientaci. Drtivá většina objevených fosilních jedinců představuje mláďata a jen několik dospělé exempláře, přičemž rozpětí křídel se pohybuje od 65 centimetrů u nejmenších až po 2,35 metru u největších. Šlo tedy o poměrně malé zástupce dané skupiny, neboť někteří tapejaridi přesáhli v rozpětí křídel i šest metrů. Velmi zajímavý je také fakt, že tito ptakoještěři obývali jakousi křídovou oázu uprostřed pouštní krajiny. Celá hejna létajících plazů zde po generace sídlila v centrální oblasti s dostatkem vody a vegetace, obklopené ze všech stran písečnými dunami. Když přišlo období dlouhého sucha nebo extrémně silné bouře, celá společenstva těchto obratlovců mohla hromadně zahynout a jejich kosti byly uloženy na dně vysychajícího jezera nebo v jemném písku, který je naráz zasypal. A jak už to bývá, neštěstí jedněch je štěstím druhých – v tomto případě paleontologů, kteří mají dnes v rukou neklamný důkaz, že alespoň někteří ptakoještěři byli výrazně společenskými tvory.

…

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Caiuajara

http://www.livescience.com/47337-cretaceous-flying-reptile-discovered.html

http://www.sciencedaily.com/releases/2014/08/140813174221.htm

Manzig, P.C.; Kellner, A.W.A.; Weinschütz, L.C.; Fragoso, C.E.; Vega, C.S.; Guimarães, G.B.; Godoy, L.C.; Liccardo, A.; Ricetti, J.H.C.; Moura, C.C. (2014). “Discovery of a Rare Pterosaur Bone Bed in a Cretaceous Desert with Insights on Ontogeny and Behavior of Flying Reptiles”. PLOS ONE 9 (8): e100005. doi:10.1371/journal.pone.0100005.

…

…a filmy z 60. let se tedy mýlily

Mezi půvabné filmové scény z poloviny minulého století patří ty, ve kterých se pralidé nebo odvážní hrdinové moderní doby setkávají s vejci dinosauů (nebo dokonce velkých ptakoještěrů) skutečně obřích rozměrů. Někdy jsou tato vajíčka veliká přibližně jako dodávka. To je ale samozřejmě nesmysl, protože z tak velikého vejce by se nikdy nemohl vyklubat životaschopný zárodek. Přesto si vědci dlouho mysleli, že dinosauři kladli největší vejce v živočišné říši. Vždyť největší sauropodi dosahovali hmotnosti 15 dospělých slonů a ze všech známých živočichů je hmotností překonává jen hrstka obřích kytovců. Dnes už víme, že s rekordním rozměrem dinosauřích vajec je to přece jenom pravda, v Mongolsku a Číně byly objeveny fosilizované skořápky vajíček, dosahujících délky přes 50 centimetrů (paradoxně ale patřila spíše velkým teropodům). Přesto však není z hlediska jejich rozměrů výrazný rozdíl oproti velkým nelétavým ptákům, jakým byl madagaskarský aepyornis. Ačkoliv tito velcí ptáci nevážili ani setinu toho, co masivní sauropodi, jejich vejce byla přibližně stejně veliká. Největší současný pták pštros dvouprstý váží v dospělosti kolem 100 kg a jeho vajíčko dosahuje hmotnosti až 1,5 kg. Naproti tomu velcí sauropodi dosahovali hmotnosti v řádu tisícinásobků, ale jejich vajíčka byla přibližně stejně velká nebo jen o málo větší. Důvody tohoto zjevného nepoměru se nyní snaží vysvětlit vědecká studie, publikovaná v periodiku Paleobiology. Trojice biologů se zde zaměřila na fyziologické aspekty kladení vajec a na inkubační dobu, která může být pro velikost vajíčka podstatným faktorem. Snažili se přijít na kloub záhadě, proč jsou dinosauří vejce i celé snůšky a hnízda relativně mnohem menší než u současných obratlovců (zejména plazů a ptáků). Výsledek je částečně očekávatelný a potvrzuje předchozí domněnky, obsahuje však i nové, velmi zajímavé údaje.

…

Paleontologové odkryli také rozsáhlá hnízdiště titanosaurních sauropodů, zejména pak na jihoamerickém kontinentu a v Indii. O reprodukčním chování těchto kolosů však stále ještě mnohé nevíme. Kredit: Luis V. Rey, Luis V. Rey updates blog

…

Profesor Graeme D. Ruxton z University of St Andrews (Skotsko) a jeho kolegové se zaměřili na inkubační dobu sauropodích vajec a na ekologická rizika spjatá s délkou prenatálního vývoje zárodků. Pečlivým porovnáváním s inkubační dobou mláďat současných plazů a ptáků dospěli k přesvědčení, že inkubace sauropodů trvala v průměru 65 až 82 dnů, tedy přibližně dva až tři měsíce. Tak dlouho tedy trvalo, než přišel na svět například pětikilogramový argentinosaurus. Sauropodi zřejmě nebyli dobrými a starostlivými rodiči. V rámci jejich rozmnožování převažovala kvantita nad kvalitou, jak ukázaly četné studie jejich hnízdišť. Inkubační doba v zemi zahrabaných vajíček je tak obdobím vůbec největšího nebezpečí v průběhu celého života dosud nevylíhnutých mláďat. Právě tehdy je risk predace (vyhrabání a pozření zárodku ještěry, savci, ptáky nebo malými teropody) nejzávažnější. Čas pracuje proti malým a bezbranným dinosaurům, proto je třeba maximálně zkrátit vývoj ve vajíčku. Minimální doba inkubace potřebná pro plnohodnotný vývoj zárodku a na druhou stranu časový tlak způsobený ohrožením predátory zřejmě značně přispěl k redukované velikosti vajíček. Ta je samozřejmě limitována také jednoduchým faktem, že větší vejce jsou snadněji objevena predátory. Dalším limitujícím faktorem je nejspíš i dlouhodobě nižší teplota v podzemním hnízdě, která zřejmě neumožňovala vývoj v trvání řádu mnoha měsíců. Ačkoliv by tedy větší rozměr vajíčka i zárodku (pokud by již nekolidoval s biofyzikálními zákonitostmi) byl prospěšný, je limitován danými ekologickými omezeními. Sauropodí matky nejspíš kladly menší snůšky vajec na více místech, aby co nejvíce omezily možnost jejich úplného zničení predací. Inkubace pštrosích vajec trvá přibližně 42 dní a spousta jich padne za oběť predátorům. U vajíček sauropodů – největších tvorů, kteří kdy kráčeli po zemi – to zřejmě bylo podobné.

…

Odkazy:

http://www.sciencedaily.com/releases/2014/06/140612085126.htm

http://www.natureworldnews.com/articles/7549/20140612/sauropods-not-putting-all-their-eggs-in-one-basket.htm

http://en.wikipedia.org/wiki/Dinosaur_egg

Graeme D. Ruxton, Geoffrey F. Birchard, D. Charles Deeming. Incubation time as an important influence on egg production and distribution into clutches for sauropod dinosaurs. Paleobiology, 2014; 40 (3): 323 DOI: 10.1666/13028

…

…jak ukázaly jejich stopy

Zkamenělé otisky stop tyranosauridů jsou dosud velmi vzácné. Oproti množství jejich zkamenělých kostí bylo zatím objeveno jen několik izolovaných otisků v USA, Kanadě a Mongolsku (největší o délce téměř 1 metru) a série stop nebyla objevena dokonce žádná. To samozřejmě značně limituje podrobnější paleoekologickou interpretaci těchto obávaných lovců. S dobře zachovanou sérií stop by bylo možné určit, jak rychle se při chůzi či běhu tyranosauridi pohybovali, zda kráčeli osamoceně nebo se sdružovali do větších skupin i to, jak pevné měli při pohybu držení těla či třeba kolik vážili (jedna z nových vědeckých studií letošního roku se zabývá právě výpočtem hmotnosti z dochovaných otisků stop teropodů). Série stop tedy mohou být velmi užitečnou pomůckou, jak ukázal i výzkum slavné spodnokřídové lovecké scény z Texasu, s pravděpodobnými aktéry v podobě teropoda akrokantosaura a sauropoda sauroposeidona. Velcí tyranosauridi nám však z období svrchní křídy žádné série stop nezachovali. Tedy alespoň dosud ne – první byla totiž popsána právě nyní – v létě roku 2014. K objevu několika sérií stop došlo již v říjnu roku 2011, kdy první z nich odkryl místní amatér Aaron Fredlund. Na jeho počest dostal nový ichnotaxon vědecké pojmenování Bellatoripes fredlundi. Série stop byly odkryty na severovýchodě kanadské provincie Britská Kolumbie a pocházejí ze souvrství Wapiti (kampán – maastricht, stáří kolem 70 milionů let). Ačkoliv byly fosilní otisky stop objeveny na nepříliš rozsáhlém exponovaném místě, poskytly množství zajímavých údajů o společenském životě i patologiích prstů velkých tyranosauridů. Vědecká studie týmu paleontologů v periodiku PLOS ONE tak doplňuje naše znalosti o lokomoci a ekologii těchto velkých teropodů.

…

Rekonstrukce vzezření masivního tyranosaurida druhu Daspletosaurus torosus. Tento velký teropod obýval území současného západu severoamerického kontinentu v období pozdní svrchní křídy (asi před 77 – 74 miliony let) a byl tak starším a o trochu menším příbuzným slavného “T. rexe”. Byl právě on původcem sérií stop z Britské Kolumbie? Kredit: Steveoc 86, Wikimedia Commons

…

Největší stopy dosahují délky v rozmezí 52 až 67 cm, což odpovídá skutečně velkým teropodům, zřejmě přesahujícím hmotnost jedné tuny. Délka kroku tohoto dinosaura dosahovala asi 175 cm, při běhu pak pravděpodobně až 3,5 metru. Zajímavé je, že se dá na základě velikosti stopy odvozením délky stehenní kosti odhadnout také věk původců stop – ten činil přibližně 20 až 29 let (+- 2 roky). Vyšší údaj je již na samotné hranici maximálního odhadovaného stáří tyranosauridů, proto muselo jít téměř s jistotou o plně dorostlého dospělce. Velikost se dá odhadnout jen přibližně, zřejmě se ale pohybovala kolem devítimetrové délky a necelých 3 metrů výšky v kyčlích (u největšího jedince). Rychlost pohybu byla spočítána poměrně přesně na 6,4 – 8,5 km/h, což odpovídá rychlé lidské chůzi. U tyranosauridů středních rozměrů přitom rozhodně nešlo o limit atletické výkonnosti, odhaduje se dokonce, že mohli běhat rychlostí i přes 50 km/h. V tomto případě tedy jde nepochybně o klidnou chůzi několika jedinců, kteří zřejmě nebyli ani na lovu, ani na útěku. O identitě původců stop nám vypovídá výskyt kosterních zkamenělin z dané oblasti a období. Mohlo jít o zástupce albertosaurinů rodu Albertosaurus nebo Gorgosaurus či o tyranosaurina rodu Daspletosaurus. Délka dospělců těchto teropodů dosahovala v dospělosti 8-10 metrů, Daspletosaurus byl však podstatně robustnější. Zatímco albertosauři dosahovali hmotnosti asi 1,5 tuny a gorgosauři přibližně o tunu více, daspletosaurus mohl vážit téměř 4 tuny. Ať už je však jejich původcem kterýkoliv z oněch tří rodů, zmíněné série stop představují nádherný doklad sdružování a zároveň i patologií (v jednom případě chybějící články prstu na jedné noze) u nádherných dravých dinosaurů ze sklonku druhohorní éry.

…

Odkazy:

http://www.plosone.org/article/info%3Adoi%2F10.1371%2Fjournal.pone.0103613

http://en.wikipedia.org/wiki/Tyrannosauridae

McCrea RT, Buckley LG, Farlow JO, Lockley MG, Currie PJ, et al. (2014): A ‘Terror of Tyrannosaurs': The First Trackways of Tyrannosaurids and Evidence of Gregariousness and Pathology in Tyrannosauridae. PLOS ONE

…

…ale rozhodně ne ten největší z největších

Před týdnem proletěla všemi mediálními kanály zběsilá zpráva, že byl objeven největší tvor, který kdy kráčel po suché zemi. Zároveň se mělo jednat o nejkompletněji zachovaného obřího titanosaurního sauropoda, který překonával i dosud nejkompletnějšího futaloňkosaura hned několikanásobně (zejména počtem objevených fosilních kostních elementů). Uveďme tedy tuto informaci na pravou míru. Ano, nově objevený argentinský sauropod je zdaleka nejlépe a nejkompletněji dochovaným obřím zástupcem této skupiny. A nikoliv, rozhodně nešlo o největšího známého dinosaura, ačkoliv se těm největším značně blížil (a navíc byl větší z exemplářů ještě nedospělým jedincem). O jaký objev se tedy jedná? V roce 2005 narazil paleontolog Kenneth Lacovara na fosílie dvou masivních sauropodů při terénním výzkumu v argentinské provincii Santa Cruz. Ve vrstvách svrchnokřídového stáří (souvrství Cerro Fortaleza, kampán – maastricht; před 84 – 66 miliony let) zde ležely fosílie obou sauropodů, z nichž větší exemplář sestával ze 115 mohutných kostí a jednoho zubu. Fantastická míra zachování dinosaura se ukázala být naprosto unikátní – žádný jiný sauropod s hmotností nad 40 tun není ani ze 2/3 tak kompletní, jako tento. Není divu, že Lacovara a jeho tým pracoval tak dlouho a tvrdě na jeho znovuodkrytí. Celé čtyři další roky totiž trvalo vyzvedávání fosílií a další čtyři roky pak jejich čištění a preparace. Výsledná vědecká studie tedy spatřila světlo světa po devíti letech a rozhodně je o co stát. Dreadnoughtus schrani, jak byl sauropod pojmenován, je totiž skutečnou paleontologickou výhrou. Rodové jméno vychází ze staré angličtiny a znamená cosi jako “neohrožený” (čímž chtěli autoři studie poukázat na fakt, že plně vzrostlý exemplář neměl přirozeného nepřítele), jméno “Dreadnought” se pak vztahuje také k bitevním lodím z počátku minulého století (dva měla ve svém arzenálu kdysi i Argentina). Druhové jméno zase odkazuje k osobě amerického podnikatele Adama Schrana, který projekt finančně podpořil. Vědecká studie, popisující tohoto dinosaura, byla publikována v periodiku Nature počátkem září. Lacovara a jeho tým vytvořili také přesný 3D digitální model, jenž umožní pracovat s fosíliemi a celou kostrou dinosaura ve virtuálním prostředí a lze si jej volně stáhnout z internetu.

…

Silueta nového sauropoda s vyznačením objevených kosterních elementů (světle). Na první pohled je zřejmé, že nejde o dinosaura většího, než je například Argentinosaurus huinculensis, přesto dosahovala hmotnost tohoto dosud nedospělého jedince možná až 60 tun. Vážil by tak dvakrát víc než třeba populární Apatosaurus nebo čtyřikrát víc než známý Diplodocus. Kredit: Lacovara et al., Nature

…

Dreadnoughtus je vůbec prvním obřím sauropodem, u něhož máme k dispozici dostatečné množství materiálu pro poměrně přesný výpočet hmotnosti. Ta u něho podle metody výpočtu z obvodu pažní a stehenní kosti dosahovala 59,3 metrické tuny, tedy zhruba desetinásobek hmotnosti velkých slonů (někteří paleontologové se však přiklánějí spíše k hodnotě 35 – 40 tun). Jde vlastně o první nezpochybnitelný důkaz toho, že sauropodi skutečně přesahovali hmotností hned několikanásobně cokoliv živého, co známe ze souší dnešní planety. Dosavadní rekord v poměrně přesném odhadu hmotnosti držel jiný sauropod Elaltitan lilloi, a to s hodnotou 42,8 tuny (případně Brachiosaurus altithorax s hodnotou 56,2 tuny). Samozřejmě známe i vyšší odhady, jimž s více než 80 tunami kralují rody Argentinosaurus, Puertasaurus, Futalognkosaurus a některé další. Problém je ale v tom, že ostatní sauropodi nám zachovali tragicky málo svých fosilizovaných kostí. Zatímco Dreadnoughtus je totiž kompletní přibližně ze 70,4 % (kromě lebky), evropský Turiasaurus ze 45,8 %, Futalognkosaurus z necelých 27 %, Argentinosaurus z pouhých 9 % a Puertasaurus dokonce z méně než 3 %. Je jasné, že u těchto gigantů přesné rozměry zatím zjistit nemůžeme. Dreadnoughtus je naštěstí zcela jiným případem – nejen, že je velmi kompletní, ale jeho jednotlivé kosterní elementy se zachovaly prakticky v původní poloze, v mnoha případech ještě spojené a s detaily ukazujícími na umístění šlach a svalů. Kostra dinosaura tedy musela být velmi rychle překryta sedimentem. Šedesátitunový, ještě ne plně dorostlý jedinec měřil na délku asi 26 metrů, z čehož 12,2 metru zabíral dlouhý krk s hlavou, 5,1 metru trup a 8,7 metru ocas. Lopatka o délce 174 cm a další proporce kostry pak nasvědčují výšce v ramenou kolem 6 metrů. Argentinský titanosaur byl tedy spíše podsaditý typ s kratšíma nohama, což mohlo platit i o dalších obřích titanosaurech, u nichž zatím nemáme dostatek podobných informací. Jisté je, že nešlo o největšího známého dinosaura, protože některé kosti je možné přímo srovnat s těmi, jež byly objeveny u argentinosaura nebo puertasaura. Zdá se přitom, že Dreadnoughtus byl přece jenom asi o 10 – 20% menší, než největší známí sauropodi. Jeho role v lepším pochopení fyziologie a funkční anatomie obřích sauropodů je však nezastupitelná.

…

Odkazy:

http://www.nature.com/srep/2014/140904/srep06196/full/srep06196.html

http://svpow.com/2014/09/11/how-massive-was-dreadnoughtus/

http://phys.org/news/2014-09-unveil-dreadnoughtus-gigantic-exceptionally-sauropod.html

http://www.livescience.com/47677-largest-dinosaur-skeleton-unearthed.html

http://en.wikipedia.org/wiki/Dreadnoughtus

Lacovara, Kenneth J.; Ibiricu, L.M.; Lamanna, M.C.; Poole, J.C.; Schroeter, E.R.; Ullmann, P.V.; Voegele, K.K.; Boles, Z.M.; Egerton, V.M.; Harris, J.D.; Martínez, R.D.; Novas, F.E. (September 4, 2014). “A Gigantic, Exceptionally Complete Titanosaurian Sauropod Dinosaur from Southern Patagonia, Argentina”. Scientific Reports. doi:10.1038/srep06196.

…

…první převážně vodní (neptačí) dinosaurus

Před několika dny doslova rozčeřilo hladinu zájmu paleontologické internetové komunity odhalení rekonstrukce nového, dosud zdaleka nejkompletnějšího objeveného jedince druhu Spinosaurus aegyptiacus – od roku 2006 oficiálně největšího známého teropoda vůbec. Gigantický dravec obýval na počátku svrchní křídy – v době před asi 97 miliony let – území severní Afriky a se svými úzkými čelistmi i dvoumetrovou hřbetní plachtou působil vždy velmi neobvyklým zjevem. Pokud se vám ale spinosaurus na obrázcích nebo třeba ve filmu Jurský park 3 zdál bizarní, pak vás nic nemůže připravit na to, jakou změnou prošel nyní. O tomto dinosaurovi totiž musíme přepsat takřka všechny populární i odborné texty! Spíše než suchozemský teropod se silnýma kráčivýma nohama byl totiž plavajícím vodním tvorem, který se na suchou zem nejspíš často nepodíval. Jeho extrémně krátké zadní nohy ho totiž na zemi téměř neunesly a těžiště tělesné hmotnosti bylo posunuto natolik dopředu, že se nejspíš zmohl pouze chůze na všech čtyřech! Pokud interpretují autoři nové studie svůj výzkum správně, pak můžeme zapomenout na hlavního “záporáka” mezi dinosaury v třetím díle Jurského parku i na všechny předchozí rekonstrukce tohoto dinosaura. Místo toho se před námi rýsuje obraz zcela nového, ekologicky naprosto unikátního teropoda, který pronikl do vodního prostředí zcela nebývalým způsobem a dá se dokonce přirovnat k jakémusi ekologickému ekvivalentu dnešních ploutvonožců nebo primitivních semiakvatických velryb. Začíná se reálně jevit možnost, že dinosauři oproti savcům přece jenom nebyli tak úzce a nerozlučně spjatí se suchozemským prostředím, jak se dosud myslelo. Jediné, co není třeba přepsat, jsou tak zatím velikostní tabulky teropodů. Spinosaurus totiž skutečně dosahoval délky přinejmenším přes 15 metrů (uvádí se 15,2 m u nového exempláře), čímž překonává největšího známého jedince tyranosaura zhruba o 2,5 metru. Nově rekonstruovaná kostra i model “polovodního” dinosaura v životní velikosti tak působí více než impozantně.

…

Nový pohled na kostru spinosaura s extrémně krátkýma zadníma nohama. Podklady poskytl objev nového fosilního materiálu z marockých vrstev Kem Kem Beds. Skutečně byl tento obří křídový teropod prakticky čtyřnohým obojživelným tvorem, ekologicky podobným spíše dnešním krokodýlům? Kredit: Tyler Keillor, Lauren Conroy, a Erin Fitzgerald, Ibrahim et al., Science

…

První fosílie tohoto zajímavého dinosaura byly objeveny již před více než stoletím – v roce 1912 – na území Egypta. Autorem popsiu je německý paleontolog Ernst Stromer von Reichenbach. Holotyp, tedy první popsaný materiál, byl bohužel zničen při spojeneckém náletu na mnichovské muzeum v dubnu roku 1944. Nové objevy od 90. let minulého století nicméně doplnily předchozí Stromerovy nákresy a tak představa o tomto teropodovi začala být přece jenom konkrétnější a detailnější. Kromě obřích rozměrů (délka 15 – 18 metrů) se ukázalo jako zcela zřejmé, že spinosauři byli teropodi s velmi štíhlými čelistmi a špičatými zuby, vhodnými k lovu kluzkých ryb. Spinosaurus měl relativně dlouhé a mohutné přední končetiny (zejména v porovnání s tyranosauridy nebo abelisauridy) a poměrně štíhlou tělesnou stavbu. Brzy bylo jasné, že čeleď spinosauridů, kam patří například také anglický Baryonyx nebo jihoamerický obr Oxalaia, představují velmi zvláštní skupinu teropodů. Nedávno se dokonce objevila studie, která dokazuje jejich časté setrvávání ve vodním prostředí. Paleontologové se začali na tyto tvory dívat jako na teropodí ekvivalent současných medvědů grizzly, lovících v řekách lososy. Nově získaný obrázek je ale ještě podstatně radikálnější – zdá se totiž, že spinosauři trávili ve vodě převážnou část života. Možná dokonce vylézali na souš jen vzácně, například při kladení vajec v době rozmnožování. V tom případě by však svým životním stylem připomínali spíše dnešní krokodýly. Paleontolog Paul Sereno a jeho tým odhalil množství adaptací spinosaura pro úspěšný pohyb a dlouhodobý pobyt ve vodě. Patří mezi ně vysoko položené nozdry, pevné a větší dutiny postrádající kosti zadních končetin, čelisti uzpůsobené pro lov ryb a snad i některé další anatomické a fyziologické adaptace. Toto radikální stanovisko, zcela měnící pohled na spinosaura, však rozdělilo paleontologickou veřejnost. Mnozí konzervativnější vědci tvrdí, že proporce zadních končetin a daleko jdoucí spekulace o vodním způsobu života jsou značně přehnané a neodpovídají skutečnosti. Autoři studie si však trvají na svém a jak se vyjádřil například opět Paul Sereno: “…tělesné adaptace (spinosaura) ukazují na vývojový přechod mezi suchozemským a obojživelným typem predátora.” Paleontologie má nejspíš v zásobě ještě spoustu podobných překvapení…

…

…

…

Odkazy:

http://phenomena.nationalgeographic.com/2014/09/11/the-new-spinosaurus/

http://phys.org/news/2014-09-shark-munching-spinosaurus-first-known-dinosaur.html

http://www.bbc.com/news/science-environment-29143096

http://www.newscientist.com/article/dn26193-biggest-hunting-dinosaur-was-an-aquatic-sharkgobbler.html

http://www.sciencedaily.com/releases/2014/09/140911142714.htm

http://www.sciencedaily.com/videos/110c590a969456616575c6c8b22789aa.htm

http://www.livescience.com/47797-swimming-dinosaur-found-spinosaurus-was-adapted-for-aquatic-life.html

http://ngm.nationalgeographic.com/2014/10/spinosaurus/mueller-text

http://svpow.com/2014/09/16/guest-post-the-genesis-of-davide-bonadonnas-spinosaurus-painting/

http://www.skeletaldrawing.com/home/theres-something-fishy-about-spinosaurus9112014

Ibrahim, N., Sereno, P., Dal Sasso, C., Maganuco, M., Martill, D., Zouhri, S., Myhrvold, N., Iurino, D. 2014. Semiaquatic adaptations in a giant predatory dinosaur. Sciencexpress. doi: 10.1126/science.1258750

…

….aneb Co všechno ještě leží v depozitářích

Jak již bylo na blogu několikrát probráno, dinosauří zkameněliny rozhodně nebyly odhaleny až vědci 19. století. Podstatu těchto fosílií sice pochopili teprve paleontologové první třetiny “století páry”, nicméně samotné exempláře druhohorních archosaurů již v té době dávno ležely poničené erozí v lomech či na povrchu odlehlých Badlands, v lepším případě pak v depozitářích muzeí, univerzitních sbírek, kabinetů kurozit i jiných obecně prospěšných institucí. První dinosauří pozůstatky objevili nejspíš již lidé pozdní doby kamenné a v průběhu starověku i středověku k podobným objevům docházelo poměrně často (ačkoliv většinou nešlo o fosílie dinosaurů, nýbrž spíše o pozůstatky pleistocénních savců – více o tomto tématu například v autorově knize Objevy pod vrstvami času). První písemně zaznamenané, zakreslené a relativně moderním stylem katalogizované zkameněliny dinosaurů známe bezpečně až z konce 17. století, kdy se objevují v díle anglických přírodovědců Roberta Plota a jeho nástupce ve funkci představeného Ashmoleova muzea v Oxfordu Edwarda Lhuyda. Tato instituce byla vůbec prvním univerzitním muzeem na světě a jak se jasně ukazuje, také prvním muzeem s dinosauřími fosíliemi ve svých sbírkách. Právě v původní sbírce druhého zmíněného pána byl nyní nejspíš objeven fosilní zub teropodního dinosaura, o jehož systematické příslušnosti se zatím nic definitivního nevědělo. Nyní již víme s jistotou, že patřil neznámému malému jurskému teropodovi a jedná se tak nejspíš o nejstarší historicky známou dochovanou fosílii teropodího zubu vůbec. Byla totiž zakreslena a katalogizována zhruba 150 let předtím, než vůbec vznikl název Dinosauria (Owen, 1842). O přesném původu zubu malého dravého dinosaura však zatím není známo nic podrobnějšího a není ani zcela jisté, že skutečně pochází ze zmíněné sbírky z konce 17. století. Ale hezky popořádku…

…

Anglický chemik a přírodovědec Robert Plot (1640 – 1696), který zakreslil zkamenělinu dinosauří kosti 22 let před Lhuydem. Velšskému přírodovědci předcházel také ve funkci představeného (dnes bychom řekli kurátora či ředitele) Ashmoleova muzea v Oxfordu. Právě tato instituce disponovala nejstaršími popsanými a katalogizovanými fosíliemi neptačích dinosaurů na světě. Převzato z Wikipedie.

…

Známá je z této doby ilustrace dolní části stehenní kosti megalosaura, jejímž autorem byl již zmíněný Robert Plot (1640 – 1696). Pochází z roku 1677 a vyšla v jeho díle The Natural History of Oxford-shire. Ještě na konci 17. století pak stihl zakreslit (byť nevědomky) další dinosauří fosílie velšský učenec Edward Lhuyd (1660 – 1709). Jedna z nich, zub sauropodního dinosaura cetiosaura, byla Lhuydem popsána jako Rutellum implicatum. Jde vůbec o první vědecký binomen, přiřazený dinosauří fosílii (ačkoliv dnes již neplatný). O tomto taxonu víme již dlouho, nový je nicméně objev dalšího dinosauřího zubu, který neušel Lhuydově pozornosti. Je jím právě onen zub teropodního dinosaura, objevený nedávno paleontologem Davidem Martillem v Oxfordském univerzitním muzeu přírodní historie. Martill zde pátral po zubech pterosaurů a dinosauří zub se mu dostal do ruky náhodou. Když později zkonzultoval jeho původ s odborníkem na dinosaury Dr. Rogerem Bensonem, byl jeho dinosauří původ potvrzen. Benson klasifikoval zub jako teropodí na základě (téměř již neznatelného) vroubkování a charakteristického dozadu zahnutého tvaru. Zdá se pravděpodobné, že zub opravdu pochází z původní sbírky, kterou popsal Edward Lhuyd již roku 1699 ve svém díle Lithophylacii Britanicii Ichnographia. Tento přehledný katalog fosílií a minerálů je shrnutím práce, kterou Lhuyd odváděl jako kurátor sbírek v letech 1691 až 1709 (kdy zemřel). Sbírky se pak dostaly v roce 1860 do depozitáře nového muzea a v průběhu přesunu se bohužel materiál poněkud poztrácel a pomíchal. Teprve na konci 40. let minulého století byl znovu dohledán jedním z kurátorů, který dokázal dohledat na 80 položek z původního katalogu. Bohužel však není jisté, zda dinosauří zub s nadepsaným číslem 92 skutečně patří do původní sbírky. Napovídá tomu nicméně podobnost tvaru a stylu písma v katalogu i na zubu samotném. Pokud se příslušnost zubu k Lhuydově kolekci potvrdí, pak se bude nejspíš jednat o nejstarší vědecky katalogizovaný zub teropodního dinosaura.

…

Odkazy:

http://morethanadodo.com/2014/09/05/dino-dilemma/

http://en.wikipedia.org/wiki/Edward_Lhuyd

http://en.wikipedia.org/wiki/Robert_Plot

http://en.wikipedia.org/wiki/Rutellum

…

Zřejmě Jáchymovské dřevo!

O dějinách paleontologie již byla na tomto blogu mnohokrát řeč, naposledy právě v předchozím příspěvku. Shledávám tuto skutečnost plně oprávněnou. Historie tohoto vědního oboru je totiž mnohdy přinejmenším stejně zajímavá, jako samotné plody jejího výzkumu. A úplné počátky tohoto vědního oboru působí jakýmsi půvabným a romantickým, byť někdy i (z moderního pohledu) mírně komickým kouzlem. Je možná škoda, že není právě dobře známým faktem, že úplné počátky sbírání zkamenělin i vědecké paleontologie (a konkrétně pak zejména paleobotaniky) jsou úzce spjaté s naší vlastí. Právě v českých zemích byly v první třetině 19. věku z popudu šlechtice Kašpara Maria hraběte ze Šternberka (1761 – 1838) položeny základy vědního oboru paleobotaniky. Ještě mnohem dříve však byla právě na našem území objevena a zakreslena také první rozeznaná zkamenělina dávné rostliny. Vzhledem k tomu, že datum jejího objevu činí 7. února 1557, můžeme ji dokonce považovat za nejstarší známou (dnes dohledatelnou) fosílii rostliny na světě! Po 457 letech představuje tato česká zkamenělina skutečný unikát. Je tedy nepochybně škoda, že o tomto fantastickém primátu české provenience nepanuje přílišné povědomí. Na tuto nanejvýš zajímavou zkamenělinu mne nedávno upozornil náš odborník na pravěké rostlinstvo, Dr. Jakub Sakala z PřF UK. O jaký objev se tedy konkrétně jedná a jaké byly jeho historické okolnosti? Za zmínku v této souvislosti také stojí, že vůbec nejstarší objevenou a dosud dohledatelnou zkamenělinou je nejspíš fragment lebky nosorožce srstnatého, odkrytá asi počátkem 14. století a od roku 1335 uložená v rakouském Klagenfurtu). Tato „dračí hlava“ známá bezmála 680 let může být vůbec nejstarší katalogizovanou zkamenělinou na světě nebo přinejmenším v Evropě (možná o ní slyšel i Jan Lucemburský, otec Karla IV.). Ve 20. století se o ní zmiňuje také kontroverzní rakouský paleontolog Othenio Abel, známý svými více než vřelými sympatiemi k německému nacizmu.

…

Kašpar Maria hrabě ze Šternberka, významný geolog, paleontolog a především paleobotanik. Jako jeden z prvních počátkem 19. století odborně prozkoumal i „Jáchymovské dřevo“. Kredit: Wikimedia Commons

…

Ale zpět k pravěké rostlině. Zmíněnou fosílii v podobě části kmene stromu objevili náhodou horníci v odvodňovací štole Barbora v Jáchymově. V úctyhodné hloubce 262 metrů pod povrchem se před zraky tvrdou prací zocelených mužů objevil „bukový“ kmen, jemuž se brzy začalo přezdívat „strom potopy“ (Sündfluthholz). Tajemná zkamenělina se již v 16. století stala menší senzací v širokém okolí a poprvé byla vyobrazena nejspíš v roce 1662, kdy se objevil nákres v díle norimberského lékárníka jménem Besler. Vzácnému nálezu se věnoval také již zmíněný Kašpar Šternberk, který o něm pojednal v úvodu svého stěžejního díla Flora der Vorwelt („Rostlinstvo pravěku“). V pozdějších letech pak bylo ještě mnohokrát vědecky zkoumáno. O jakou rostlinu se ale vlastně jedná? Rozhodně nejde o buk, jak byl fosilní strom zpočátku označován. Objev byl učiněn v třetihorní vulkanické brekcii, procházející jako žíla mnohem staršími prvohorními horninami. Desítky milionů let starý strom se do neobvyklé polohy dostal zřejmě v průběhu vulkanické události v podobě zhroucení erupčního sloupce. Nejprve byl paleobotaniky považován za listnatý strom příbuzný jilmům (1842 popsán jako Ulminium diluviale), o čtyři desetiletí později však byl překlasifikován jako zástupce čeledi vavřínovitých a v tomto smyslu přejmenován – jako Laurinoxylon diluviale jej známe dodnes. Zajímavé je, že původní výbrusy stromu, které vypracovali vědci v 19. století, byly dlouho považovány za ztracené a znovu se je podařilo objevit až před několika lety v pařížském Muzeu přírodních věd. Moderní výzkum následně potvrdil zařazení „stromu potopy“ do čeledi vavřínovitých. Zůstává poslední záhada – kde se dnes větší část původního exempláře vyskytuje? Dá se předpokládat, že v některé z mineralogických sbírek či někdejších kabinetů kuriozit. Doufejme tedy, že se tato nejstarší objevená fosílie pravěké rostliny v dohledné době znovu objeví…

 …

P. S.: Malá webová zajímavost – o autorově skromné páteční přednášce v podání Mikea Taylora: http://svpow.com/2014/10/01/i-am-now-a-famous-palaeontologist-thanks-to-my-antlers/ :-)

…

Odkazy:

http://web.natur.cuni.cz/ugp/main/staff/sakala/04-divers/papers/mineral-2012_1-jachymovske_drevo.pdf

http://www.geology.cz/bulletin/fulltext/1196_sakala.pdf

http://slon.diamo.cz/hpvt/2011/_tradice/T%2009.pdf

http://www.researchgate.net/publication/248545397_Ulminium_diluviale_Unger__historique_de_la_dcouverte_et_nouvelle_tude

 …

…alespoň pro opadavé stromy

Je obecně známou skutečností, že v době před 66 miliony let dopadl do oblasti dnešního Mexického zálivu obří meteorit o průměru kolem deseti kilometrů a přispěl nejspíš k vyhynutí tehdejší megafauny, k níž počítáme zejména neptačí dinosaury. O dějinách zkoumání této katastrofy i jejích důsledcích pro organický svět již byla na blogu mnohokrát řeč, soustředili jsme se však až na výjimky čistě na živočichy. Ve hře však byly samozřejmě také rostliny, o jejichž osudu a dalším vývoji se toho donedávna mnoho nevědělo. Informací však v poslední době přibývá. Jedna z letos publikovaných vědeckých studií se například zaměřila na požáry, které zuřily v pralesích pozdní křídy v kanadské Albertě. Zcela nové paleobotanické studie se však zaměřují přímo na posun, který se odehrál ve vegetačním spektru v průběhu více než dvou milionů let, přetínajících kritickou hranici K-T. Nová studie vědců z Univerzity v Arizoně odhalila, že katastrofa nemusela mít pro všechny organismy jen negativní dopad – některé skupiny z ní dokonce přímo profitovaly. V tomto případě šlo o opadavé krytosemenné stromy, které těžily z drastického ústupu svých konkurentů v podobě stálezelených druhů. Podle autorů studie tehdy silně utrpěly pomalu se rozmnožující stálezelené druhy, což umožnilo výrazný vzestup a evoluční radiaci rychleji se reprodukujících opadavých rostlin. Podrobná biomechanická analýza, aplikovaná na rozsáhlý vzorek fosilizovaných listů rostlin z této doby prokázala, že na počátku třetihorního paleocénu dominovalo pralesům pouze několik druhů stromů. Oproti lesům z doby dinosaurů by tak vegetace mohla na pohled působit poněkud fádně. V tehdejším velmi vlhkém a teplém podnebí, následujícím po katastrofě na konci křídy, byste se setkali jen s několika typy stromových dřevin – dávných příbuzných dnešních platanů, ořešáků a různých druhů palem. Výsledky nového výzkumu byly publikovány v září v periodiku PLoS Biology.

…

Jedním z neptačích dinosaurů, kteří jako poslední pamatovali pozdně svrchnokřídové lesy, byl také dromeosaurid Acheroraptor temertyorum, vědecky popsaný teprve v loňském roce. Kredit: Emily Willoughby, převzato z Wikipedie pod CC BY 3.0

…

Zdá se být pravděpodobné, že opadavé rostliny se dokázaly lépe přizpůsobit chaoticky se měnícím post-apokalyptickým podmínkám prostředí na přelomu křídy a paleocénu. Tým vědců analyzoval tisíce vzorků zkamenělých otisků listů krytosemenných rostlin z posledních 1,4 milionu let křídy a prvních 800 000 let třetihor. Celkově tedy získali dobré povědomí o rostlinném spektru v průběhu časového úseku 2,2 milionu let okolo známé hranice masového vymírání, které se stalo osudným i neptačím dinosaurům. Vedoucí autor studie Benjamin Blonder a jeho kolegové analyzovali na 10 000 vzorků fosilních listů, především ze sbírek Denverského přírodovědeckého muzea. Na tisíc vzorků pochází ze sedimentů souvrství Hell Creek na území Severní Dakoty. Před 66 miliony let se zde nacházela rozsáhlá záplavová nížina s bujnými porosty, jimž dosud do značné míry dominovaly pomalu rostoucí stálezelené druhy dřevin. Skvěle zachované otisky listů dávných rostlin umožnily vědcům učinit si dobrou představu o velkém přechodu mezi rostlinnými společenstvími na přelomu druhohorní éry a kenozoika. Tuto změnu ostatně můžeme pozorovat dodnes – žijeme ve světě, kde naprosto dominují relativně rychle rostoucí, často opadavé druhy dřevin (listnaté krytosemenné i jehličnaté nahosemenné druhy), zatímco rostliny jako cesmína nebo břečťan vyhledávají zastíněná stanoviště a jsou spíše okrajovou součástí vegetačního spektra. Tyto stálezelené kvetoucí druhy rostou naopak velmi pomalu a vyznačují se nikdy neopadávajícími, obvykle tmavě zelenými listy. Naproti tomu vládnoucími rostlinami z kategorie krytosemenných jsou (v mírném pásmu) stromy jako buk, lípa nebo bříza, rostoucí a množící se rychle a s listy shazovanými na konci každé vegetační sezóny. Tento svět byl stvořen před 66 miliony let, kdy kataklyzma na konci křídy nasměrovalo evoluci jisté části biosféry poněkud jiným směrem – totiž ke světu dominovanému na makroskopické úrovni hmyzem, savci a ptáky a ve světě rostlin pak opadavými krytosemennými dřevinami a bylinami.

 …

Odkazy:

http://uanews.org/story/meteorite-that-doomed-dinosaurs-remade-forests

http://www.sciencedaily.com/releases/2014/09/140916141529.htm

Benjamin Blonder, Dana L. Royer, Kirk R. Johnson, Ian Miller, Brian J. Enquist. Plant Ecological Strategies Shift Across the Cretaceous–Paleogene Boundary. PLoS Biology, 2014; 12 (9): e1001949 DOI: 10.1371/journal.pbio.1001949

…aneb Romantika křídového nebe

Čas od času se mezi amatérskými spisovateli sci-fi literatury i běžnou veřejností objevuje dotaz, jak by vypadala obloha v období dinosaurů, dejme tomu pozdní svrchní křídy (tedy před přibližně 70 miliony let). Astronomických záhad je tu dost. Existovala by alespoň některá dnes známá souhvězdí jako je Velká medvědice, Orion nebo třeba Labuť? Byl by Měsíc výrazně větší než dnes? Trvala by zatmění Slunce stejně dlouho a bylo by jich v průměru více než dnes? Kolik hvězd viditelných na současné obloze již tehdy existovalo a které již mezitím zanikly? Změnila by se výrazně orientace pásu Mléčné dráhy? Zkrátka jak vypadala obloha nad hlavou neptačích druhohorních dinosaurů[1]? Férové je hned na úvod poznamenat, že nemáme sebemenší ponětí, alespoň co se podoby tehdejších souhvězdí týče. Sebedokonalejší program na výpočet pohybu hvězd nedokáže jít tak hluboko do minulosti, aby reálně vykreslil oblohu křídového světa (ne že by se o to skalní fanoušci populárního programu Stellarium alespoň nepokoušeli). Víme jen tolik, že některé hvězdy (jako třeba extrémně horký modrý nadobr Rigel z Oriona s pouhými asi 8 miliony let) tehdy neexistovaly, zatímco jiné (například oranžový obr Pollux v Blížencích s více než 700 miliony let) již ano. Otevřená hvězdokupa Plejády nedaleko hlavy souhvězdí Býka vznikla právě v době největšího evolučního rozkvětu dinosaurů, přibližně před 125 – 80 miliony let. Víme také, že den byl na konci křídy asi o 20 minut kratší než dnes (více viz tento článek). Jak se to ale má s onou velikostí Měsíce, který by údajně byl vidět až o čtvrtinu větší než dnes? Tento „poznatek“ jsme mohli zaznamenat například v televizním seriálu Terra Nova, vyprávějícím o skupině lidí z 22. století, prchajících časovým portálem před zničeným světem nedaleké budoucnosti do hodně daleké svrchnokřídové minulosti (viz například zde)?

…

Ukázka měsíční librace s fází v průběhu jednoho měsíce (2007). Měsíc je (v poměru k dalším blízkozemním objektům) obrovským tělesem o průměru 3476 km, které doprovází Zemi již od doby krátce po jejím vzniku (snad již 4,5 miliardy let). Zpočátku byl naší planetě velmi blízko, postupně se ale vzdaluje. Za poslední stovky milionů let se ale jeho vzdálenost již výrazně nezvyšuje. Poslední dinosauři měli tedy nad hlavou Měsíc, který by od dnešního prakticky nebyl k rozeznání. Kredit: Tomruen, Wikipedie

 …

Takže – byl Měsíc vysoko nad hlavami dinosaurů skutečně gigantický? Samozřejmě jde o holý nesmysl, jak ukazuje například výzkum přírůstků na fosilních korálech a tzv. přílivových rytmitech. Náš jediný přirozený satelit byl totiž v období končící křídy jen zhruba o 2000 kilometrů blíže než dnes[2], což představuje rozdíl pouze 0,5 %. Vzhledem k tomu, že Měsíc má nyní úhlovou velikost kolísající podle jeho vzdálenosti od Země mezi 29,4′ a 34,1′ (úhlovými minutami), v oněch dávných dobách by se při úplňku jevil jako kotouč o velikosti pouze zhruba o 10″ (úhlových vteřin) větší než dnes. To je ale přibližně jen desetina hodnoty, rozpoznatelné zdravým lidským okem! Křídový Měsíc tedy nebyl vůbec gigantický, jeho větší rozměry (resp. tehdejší menší vzdálenost od Země) bychom bez dalekohledu nebo moderních měřících zařízení dokonce vůbec nerozpoznali. Abychom jej viděli na nebi opravdu v obřích rozměrech, museli bychom mnohem dále do minulosti, přinejmenším do období prekambria před 900 miliony let (kdy byl k Zemi asi o 40 000 km, tedy o celou desetinu současné vzdálenosti, blíže než dnes). V té době byl ale povrch pevnin naší planety ještě pustý a zřejmě i bez života. Největší Měsíc na obloze bychom ale pochopitelně viděli až v době krátce po jeho zformování (resp. srážce s hypotetickou proto-planetou Theiou) před 4,4 miliardy let, kdy byl od Země vzdálen jen asi 15 000 – 22 000 kilometrů. Obstojnou představu poskytne například tento „vintage“ obrázek. V oné pradávné době by měl Měsíc v úplňku úhlový průměr přibližně 11° (jedenáct úhlových stupňů)! Ten pohled by byl skutečně dech beroucí, protože takový Měsíc by byl ve zdánlivém průměru dvacetkrát větší než současný – odpovídal by například velikosti „korby“ Velkého vozu. Po nepříliš hezké nachově zbarvené obloze s prvotní atmosférou by se navíc náš jediný přirozený satelit pohyboval velmi rychle – vždyť Země se v té době otočila kolem své osy za pouhých 6 hodin a rok měl přesně 1454 solárních dní!

…

 Poznámky:

[1] Pojem „neptačí“ dinosaurus je zde na místě – moderní kladistická systematika totiž za dinosaury považuje i všechny současné Neornithes (ptáky). Ptáci jsou dle tohoto třídění poslední přežívající maniraptorní teropodní dinosauři.

[2] Dnes se Měsíc vzdaluje od Země rychlostí 3,82 cm/rok, podrobný výzkum fosilních korálů však ukázal, že v průběhu geologického času byla tato rychlost podstatně menší (za posledních 620 milionů let činila v průměru jen 2,17 cm/rok).

…

Odkazy:

http://blogs.discovermagazine.com/badastronomy/2011/10/17/bad-astronomy-review-terra-nova/

http://science.kqed.org/quest/2011/12/02/luna-nova-moon-of-the-cretaceous-skies/

http://www.eos.ubc.ca/~mjelline/453website/eosc453/E_prints/1999RG900016.pdf

http://en.wikipedia.org/wiki/Moon

http://en.wikipedia.org/wiki/Rigel

http://en.wikipedia.org/wiki/Pollux_%28star%29

http://en.wikipedia.org/wiki/Pleiades

http://en.wikipedia.org/wiki/Cretaceous

…

…přehledně a v krátkých bodech

Letos v únoru uplynulo již 190 let od prvního vědeckého popisu neptačího dinosaura. Tehdy představil učené společnosti v Londýně svého megalosaura kněz a paleontolog v jedné osobě, reverend William Buckland. Ačkoliv je to z dnešního pohledu již dlouhá doba a počet známých dinosauřích rodů se mezitím rozrostl přibližně o osm stovek, ještě mnohem delší je historie dinosauřích objevů, která danému letopočtu předcházela. Zkameněliny druhohorních vládců pozemských pevnin byly totiž náhodně a nevědomky objevovány již celá tisíciletí předtím, než člověk pochopil, s jakými stvořeními má tu čest. Z těchto dávných dob se nám dochovalo jen velmi málo svědectví o interakci člověka a dinosauřích fosílií, v poslední době však i jejich počet poněkud vzrostl. Ačkoliv tento výčet (rozumí se do roku 1824) nebude nikdy ani zdaleka kompletní, máme tak k dispozici alespoň střípky z mozaiky, které tuto fascinující a donedávna zcela zkrytou historii vynáší na světlo. Jejich stručný výčet následuje, nezapomeňte na proklikávání textem k podrobnějším příspěvkům.

…

* Konec pleistocénu (?před 20 – 10 tisíci lety?): Ve 20. letech minulého století uspořádalo Americké přírodovědecké muzeum v New Yorku sérii nákladných expedic do mongolské pouště Gobi. Jejím vedoucím byl dobrodruh Roy Chapman Andrews a tým vědců z několika oborů. Při jedné expedici Andrewsovi lidé údajně odkryli fosilní skořápky vajec s uměle vytvořenými otvory pro jakýsi návlek – jejich interpretací bylo, že dinosauří fosílie využívali jako ozdoby již lidé pozdního paleolitu.

* Asi před 6000 – 5000 let: V Mongolsku a Číně je uctíváno mocné božstvo s ptačími atributy (silné pařáty, mohutný zobák) – mohou za těmito legendami stát objevy roster protoceratopsů, fosilních vajec různých dinosaurů nebo otisky jejich stop? Přinejmenším na území Číny nejspíš ano.

* 7. stol. př. n. l.: Nejpozději v této době se již dříve tradovaná (kolem 3000 př. n. l.?) legenda o Gryfovi dostává k řeckému autorovi Aristarchovi. Gryf je nejspíš myšlenkovým výtvorem Skytů, kteří tuto chiméru s orlí hlavou a křídly stvořili na základě pozorování fosilních lebek protoceratopsů.

* Před koncem letopočtu: Četné místní legendy a mytologie starých Číňanů a Tibeťanů dokládají, že mnohé známé lokality s objevy fosilních stop nebo koster dinosaurů byly předmětem obdivu a uctívání. Ve stejné době „zkoumají“ fosilní otisky stop primitivních ptakopánvých dinosaurů také jihoafričtí Sanové (vykazují pozoruhodné znalosti anatomie obratlovců) a zřejmě i indiánští obyvatelé jihozápadní části dnešních Spojených států.

* 1. – 4. století n. l.: Zřejmě první potvrzený písemný záznam o objevu dinosauřích zkamenělin v Číně (literární dílo z doby dynastie Ťin, tedy 265 – 420 n. l.). Kolem roku 200 n. l. již Číňané nepochybně vytvářejí legendy o dracích založené na fosilních kostech pleistocénních savců i dinosaurů a zkameněliny po rozdrcení na prášek využívají také ve své tradiční medicíně (což platí i v dnešní době). Nejpozději touto dobou jsou dinosauří fosílie možná využívány jako zbraně na území současné Indie.

* Raný středověk: Dinosauří fosílie (i zkameněliny dalších druhohorních obratlovců) jsou dobře známé severoamerickým indiánům, zejména kmenům ze severozápadních oblastí kontinentu. Některé fosílie (například osteodermy ankylosaurů) také prakticky využívají – v případě fosilního brnění rodu Sauropelta dokonce k pražení šišek. Dinosauří fosílie mohou být náhodně objevovány i v západní Evropě (zejména Pyrenejský poloostrov). V Tibetu se lidé klaní stopám sauropodů – domnělého legendárního božstva Gesara z Lingu.

* Kolem 1250 n. l.: Lidé se klaní dinosauřím stopám také v Číně, například v lokalitě zvané Pevnost lotosové hory. Tato hraniční pevnost, chránící Čínu proti nájezdům z vnitrozemí, je dnes jednou z nejbohatších ichnopaleontologických lokalit světa. Tříprsté otisky stop kachnozobých dinosaurů připomínají tvarem lotosový list, v buddhismu symbol štěstí a rozkvětu.

* Kolem 1410 n. l.: V portugalském zálivu Lagosteiros vzniká legenda o oslíku, převážejícím na hřbetě Pannu Marii s Ježíškem od moře do vnitrozemí. Ukazuje se, že toto poutní místo s vlastním kostelem a farou vzniklo u významné paleontologické lokality svrchnojurského stáří s téměř čtyřiceti sériemi stop sauropodních dinosaurů. Jedna z těchto sérií dala nepochybně vzniknout legendě o oslíkovi (Pedra da Mua). Počátkem 17.(?) století byla tato série stop zakreslena na ozdobných kachlících azulejos v nedalekém kostelíku – jedná se možná o nejstarší ztvárnění dinosauřích zkamenělin v Evropě.

* 16. století n. l.: Jednotlivé útržky zpráv z různých kronik a ústně tradovaných legend dokládají, že se lidé na několika kontinentech setkávají s fosíliemi velkých pravěkých obratlovců. V oblastech jako je Argentina, USA, Kanada, Mongolsko, Čína nebo Egypt může jít i o fosílie druhohorních dinosaurů. V Tanzanii se od novověku tradují legendy o obrech – lidožroutech, pojídajících místní obyvatele kmene Mwara. Není zřejmě náhodou, že jde o okolí svrchnojurské lokality Tendaguru Hill, na které byly počátkem 20. století objeveny obří fosilní kosti brachiosaura (giraffatitana).

…

Podobné tříprsté stopy teropodních dinosaurů byly na mnoha místech světa známé již ve starověku. Lidé jim často přisuzovali magické atributy, kouzelnou moc nebo nadpozemský původ. Jejich tvůrcem měli být mocní bohové, kouzelné ptačí bytosti nebo proměnění lidští hrdinové. Nejvíce těchto legend pochází z území východní Asie a jihozápadu Spojených států amerických. Zde Gigandipus, ichnotaxon z lokality St. George v jihozápadním Utahu. Převzato z Wikipedie.

…

* 1614 n. l.: První písemná zmínka o zřejmě dinosauřích fosíliích z Anglie. Pozůstatky tohoto třímetrového „draka“ byly objeveny v místě zvaném St. Leonard Forest (či Wood), a to v sedimentech Wealdenského souvrství o stáří kolem 130 milionů let. Dnes jsou z této oblasti skutečně známy četné fosílie dinosaurů.

* 1676 – 77 n. l.: První nesporné znázornění dinosauřích zkamenělin v díle Natural History of Oxfordshire představeného Ashmoleova muzea Roberta Plota. Jednalo se o dolní část stehenní kosti teropoda megalosaura. Žádný název ale Plot zkamenělině nestanovil, považoval ji totiž za pozůstatek jakéhosi lidského obra. O dvacet let později (1696) přichází anglický teolog, matematik a historik William Whiston jako první s naturalistickou představou o zabijáckých kometách. Podle jeho názoru jsou komety zodpovědné za četné katastrofy v historii – předjímá tak nevědomky impaktní teorii zániku dinosaurů.

* 1699 n. l.: Plotův nástupce ve funkci představeného (dnes bychom řekli ředitele) Ashmoleova muzea Edward Llhuyd poprvé stanovuje název pro zkamenělinu neptačího dinosaura – je jí Rutellum impicatum, vlastně zub sauropoda, příbuzného rodu Cetiosaurus. V jeho sbírce se nacházel zřejmě také první katalogizovaný zub teropodního dinosaura.

* První polovina 18. století: V Anglii přibývá dinosauřích zkamenělin (stále nerozeznaných) v soukromých sbírkách aristokratů i sběratelů, často končí v kabinetech kuriozit nebo soukromých muzeích a sbírkách. Objevují se také první poloprofesionální „sběratelé zkamenělin“, vykupující fosílie ve velkém například od dělníků v lomech. Některé fosílie ve sbírkách již patří nepochybně megalosaurovi a snad i dalším později objeveným rodům.

* 1763 n. l.: Richard Brookes popisuje Plotovu zkamenělinu megalosaura jako Scrotum humanum, jde vlastně o první oficiální vědecký název, stanovený po Linného 10. vydání Systema Naturae. Fakticky je to tedy první vědecky platné jméno neptačího dinosaura, vzhledem k jeho pikantnosti a velmi vzácnému využití ve vědecké literatuře však dostalo nálepku nomen oblitum (zapomenuté jméno).

* 1787 n. l.: První potvrzený objev dinosauří zkameněliny z území Severní Ameriky. Americký fyzik a lékař Caspar Wistar tehdy odkryl stehenní kost dinosaura (zřejmě hadrosaurida) v New Jersey. Svrchnokřídová fosílie se časem ztratila, nyní ale známe z této oblasti podstatně více dinosauřích zkamenělin.

* 1802 n. l.: (někdy se uvádí také rok 1800) Objev dinosauřích stop farmářským chlapcem Plinym Moodym v Massachusetts. Asi 30 cm dlouhé otisky stop kachnozobých dinosaurů byly učenci z tehdejšího Harvardu a Yale označeny za stopy „Noemova havrana“ (který měl biblickému hrdinovi zvěstovat zemi v průběhu potopy světa). Dinosauří původ stop byl rozeznán až o několik desetiletí později.

* 1806 n. l.: Stehenní kost dinosaura objevují také slavní cestovatelé Lewis a Clark, a to na břehu řeky Yellowstone nedaleko městečka Billings v Montaně. Fosílie byla objevena v sedimentech dnes proslulého souvrství Hell Creek a objevitel William Clark ji považoval za žebro obří ryby. Fosílie se nedlouho poté ztratila, je však téměř jisté, že patřila kachnozobému nebo rohatému dinosaurovi.

* 1815 n. l.: Zkameněliny megalosaura leží v depozitáři oxforského muzea, William Buckland o nich ví již někdy v této době. Stejně tak fosílie iguanodona (popsaného roku 1825 Mantellem) jsou známé již o několik let dříve (než jej dle často tradované legendy objevila roku 1822 jeho žena Mary Ann) – Mantell si o nich píše záznam („Proteo-saurus“) nejpozději k roku 1819.

* 1820 n. l.: V polských Svatokřížských horách se tradují pověsti o ďáblech (čertech?) s jednou „kuřecí“ nohou – může jít o reminiscenci na tříprsté fosilní stopy teropodů a ornitopodů, objevované na kamenech a skalách v tamních lesích a lomech. Také slavný polský spisovatel Adam Mickiewicz může být jimi nepřímo ovlivněn, když se zmiňuje o podobném stvoření v jednom svém díle z roku 1820.

…

Doporučená literatura:

Colbert, E. H.: The Great Dinosaur Hunters and Their Discoveries, Dover Publications 1984

Mareš, J.: Záhada dinosaurů, Svoboda-Libertas 1993

Socha, V.: Dinosauři od Pekelného potoka, Motto 2010

Socha, V.: Objevy pod vrstvami času, C-Press 2014

…

…aneb Kde se vzali (hypotetičtí) superchytří dinosauři?

Již kolem poloviny 19. století si někteří tehdejší přírodovědci (Richard Owen, Thomas H. Huxley) povšimli, že druhohorní dinosauři mohli být poměrně aktivními, rychle se pohybujícími tvory, kteří rozhodně neodpovídají představě současných lenivých ještěrů v teráriích. Owen tento fakt vyvozoval ze vzpřímeného postoje jejich končetin, Huxley například ze srovnání jednotlivých kosterních elementů dinosaurů s tehdy nově popsaným bavorským „praptákem“ archeopteryxem. Následně se však na celé století tento myšlenkový pokrok zarazil a převládl spíše zpátečnický, konzervativní pohled na dinosaury, vnímající je jako velké, tupé a nepříliš aktivní tvory. Teprve na konci 60. let minulého století s objevem dromeosaurida deinonycha (Deinonychus antirrhopus) Johnem H. Ostromem (1928 – 2005) a následným působením neortodoxního paleontologa Roberta T. Bakkera (*1945) začala éra tzv. Dinosauří renesance, která změnila pohled na tuto pravěkou skupinu obratlovců definitivně a zcela nezvratně. Následovaly první teorie o teplokrevnosti dinosaurů, předpoklady a od roku 1996 i přímé objevy opeřených dinosaurů, série filmových Jurských parků* a celosvětový boom v popularitě této skupiny. Jedním z vedlejších produktů dinosauří renesance pak byly také první vážně míněné úvahy o tom, co by se stalo, kdyby neptačí dinosauři na konci křídy nevyhynuli. Na konci 70. let už bylo jasné, že v jejich případě o žádné „evoluční omyly“ nešlo, ba naopak – představovali dominantní, na své prostředí velmi dobře adaptované formy obratlovců a vládli souším naší planety po fantasticky dlouhou dobu 135 milionů let (v průběhu jury a křídy, v triasu ještě dominantní skupinou nebyli). Jejich vyhynutí pak bylo mnohem spíše dílem katastrofální shody náhod, než projevem jakési vnitřní slabosti, nedokonalosti či neschopnosti obstát v dramaticky se proměňujícím světě. Otázka se tedy nabízela sama – kdyby dinosauři nevyhynuli při události K-T před 66 – 65 miliony let, mohli by přežít až do současnosti? A co by to znamenalo například pro další vývoj savců? Nebo jinak – nemohli dinosauři za další miliony let vytvořit nějakou inteligentní formu života, která by dnes ovládala svět místo nás? Odpovědí byl vznik mnoha víceméně učených teorií a zcela zákonitě také …příchod dinosauroidů.

…

Porovnání siluety člověka a troodona. Právě Troodon formosus je menší teropod, který posloužil jako „modelový druh“ pro hypotetické úvahy o vývoji inteligentních dinosauroidů. Ve skutečnosti se však svojí inteligencí vyrovnal spíše jen některým současným ptákům. Kredit: Matt Martyniuk, Wikipedie

…

Pro pořádek uvádím raději hned v úvodu – koncept dinosauroida je zcela hypotetický a (alespoň na tomto blogu) nemá absolutně nic společného s interpretacemi kryptozoologickými, ufologickými nebo jakýmikoliv jinými, které se dovolávají tajných spiknutí, neoficiálních či alternativních myšlenkových proudů a učení apod. Pojem dinosauroid zde chápeme zcela ve smyslu myšlenkové formy inteligentního tvora – nositele civilizace a kultury v užším smyslu – vzniklého z některé formy (teropodního) dinosaura. Samozřejmě opět na úvod dodávám, že taková bytost ani stopy po její činnosti či samotné existenci nebyly nikdy ve fosilním záznamu nalezeny. To ovšem neznamená, že by teoreticky nemohla vzniknout. V průběhu 70. let paleontologové zjistili, že jedna skupina teropodních dinosaurů, známých jako troodontidi (čeleď Troodontidae, tehdy spíše Saurornithidae), vykazovala zajímavý anatomický trend – tendenci ke zvětšování mozkovny. Svrchnokřídové druhy, jako byl sám Troodon formosus, pak vykazovaly na poměry dinosaurů velmi vysoké EQ (encefalizační kvocient) a mohli v tomto ohledu překonávat dokonce i některé současné savce a ptáky. To vedlo k jistému zjednodušenému pohledu na tuto skupinu a přineslo první vlnu fascinace těmito „vysoce inteligentními“ dinosaury. Z tohoto přístupu už vedla přímá cesta k tvrzení, že tito dinosauři dosahovali „inteligence primitivních lidí“ a možná překonávali i současné primáty (viz například také Crichtonovi velociraptoři v Jurském parku). Hypotézy o zvětšujícím se mozku troodontidů se pevně chytil také proslulý americký astronom Carl Sagan (1934 – 1996), který ve své knize Draci z ráje (1977) spekuluje o tom, kam by se mohl ubírat vývoj neptačích dinosaurů, kdyby na konci druhohor nevyhynuli. Jeho zajímavé pojetí této problematiky zajistilo celé myšlence jistou popularitu, jejímž výsledkem byly mimo jiné také četné vědecko-fantastické povídky a příběhy, které se na přelomu 70. a 80. let objevovaly doslova jako houby po dešti. Ve stejném roce jako Sagan publikoval svůj fiktivní román o inteligentních dinosaurech pod názvem Kako no kageri (Stín minulosti) také japonský spisovatel sci-fi Aritsune Toyota (ten se inspiroval již popisem „teplokrevného“ Ostromova deinonycha). Ještě v roce 1978 svou troškou do mlýna přispěl také americký psycholog Harry Jerisson, který o problematice dinosauroida referoval při mítinku Asociace amerických psychologů. Ve své přednášce s názvem „Chytří dinosauři a srovnávací psychologie“ vyslovil názor, že dinosauři jako byl Dromiceiomimus (kurzoriální ornitomimid) se mohli potenciálně vyvinout ve vysoce inteligentní formu, podobnou člověku.

…

Russellův dinosauroid v celé své nadpozemské kráse. Tento dinosauří humanoid proslavil tematiku inteligentních dinosaurů na desetiletí dopředu. Aniž to autoři zamýšleli, vytvořili s ním novou ikonu populární kultury. Kredit: Russell a Séguin, 1982

…

Dosud nejvýznamnější příspěvek k problematice dinosauroidů poskytl kanadský paleontolog Dale Russell (*1937), který se otázkou inteligence dinosaurů zabývá od 70. let. V roce 1982 tento kurátor sbírek fosilních obratlovců Národního kanadského muzea v Ottawě (tehdy Národního muzea přírodních věd) spojil své síly s výtvarníkem a taxidermistou Ronem Séguinem za účelem vytvoření působivého hypotetického modelu dinosauroida. Ten je dnes obecně známý a v mnoha modifikacích a napodobeninách jej můžeme vídat i v zoologických zahradách, dinoparcích nebo muzeích. Russellův dinosauroid je dvounohý a má vzpřímenou postavu, je vysoký asi 1,3 metru, objem jeho mozkovny činí 1100 cm3 a tříprsté ruce mají částečně protistojné prsty. Russell publikoval vědecký článek, kde svůj model podrobně popisuje a vysvětluje jednotlivé jeho anatomické rysy. Vychází přitom z vlastního objevu první poměrně kompletní lebky troodona, která ukázala, že tito vyspělí teropodi disponovali mozkem asi šestkrát větším, než jakým se v průměru honosili ostatní neptačí dinosauři. Pokud by tedy před 66 miliony let nevyhynuli, mohli se dle autora proměnit v něco velmi podobného dinosauroidovi a stanout na samém prahu civilizace. Russelův a Séguinův model vzbudil velký ohlas, který je ostatně na některých internetových fórech živý dodnes. Názory jsou přitom smíšené. V roce 1985 se například pozitivně vyjádřil anglický paleontolog David Norman, který dinosauroida uvítal jako „odvážnou a příjemně provokativní myšlenku“. V roce 2004 se tomuto hypotetickému tvorovi obdivuje také italský paleontolog Cristiano Dal Sasso ve své knize Dinosaurs of Italy. Naopak negativní postoj a kritiku si Russel vysloužil kupříkladu u Gregoryho Paula, který v roce 1988 ve své knize Predatory Dinosaurus of the World modelu dinosauroida vytýká „přílišnou podobu lidské bytosti“, podobně jako další Američan Thomas R. Holtz a většina dalších. Dnes dobře víme, že troodontidi se podobali spíše (většinou) nelétavým, pozemním běhavým ptákům s pernatým pokryvem těla a nevykazovali příliš „plazí“ vzhled. Ačkoliv Russell zamýšlel svůj model prezentovat jako hypotetickou možnost s vědeckým pozadím, jeho výsledku se chopili četní autoři literatury různě valné kvality. Největším průšvihem spojeným s dinosauroidem se pak nejspíš stala kniha Dinosaur Mysteries (O´Neill, 1989) – autor tohoto nepříliš fundovaného titulu na straně 24 píše cosi ve smyslu, že „…lidé žasli nad tím, jak pokročilý tento dinosaurus byl (na poměry své geologické doby)…“. Jinými slovy, O´Neill skutečně věřil, že Russellův dinosauroid byl existujícím a již objeveným druhem dinosaura. Taková příhoda je ale spíše výjimkou.

…

Hypotetická lebka dinosauroida. Preorbitální část je silně zkrácená, mozkovna je výrazně zvětšená. Objev podobné fosílie by byl nejspíš nálezem tisíciletí – dojde k němu někdy? Kredit: Russell a Séguin, 1982 (převzato z blogu TetZoo)

…

Dinosauroid i celý koncept inteligentních dinosaurů tedy počátkem 80. let definitivně vstoupil do dějin vědy i pop-kultury a po nějakou dobu ustrnul ve stadiu jakéhosi kulturního „evolučního zmrazení“. Teprve v roce 2006 se na některých webech vědecké blogosféry začínají objevovat nová zpracování a další úvahy a spekulace na toto téma. Jedním z nejznámějších pokusů o vytvoření moderního dinosauroida je Avisapiens saurotheos, jehož ztvárnil turecký umělec Cevdet Kosemen (pod uměleckou přezdívkou Nemo Ramjet). Tento opeřený inteligentní dinosauroid s horizontálním držením těla a celkově podstatně přirozenějším „dinosauřím“ vzezřením představuje odpověď na nejčastější námitky vznášené vůči modelu Russella a Séguina. Podle Kosemena (a jeho rádce i přítele, paleontologa Darenna Naishe) by inteligentní post-mezozoický dinosaurus vypadal velmi podobně jako jeho předkové, pouze snad mohl mít o trochu větší mozkovnu a lišily by se některé drobné anatomické detaily například ve stavbě předních končetin. Mnohé další změny a „vylepšení“ by se pak odehrávaly spíše v rovině neviditelných etologických adaptací (například lepší kooperace při lovu, zdokonalená spolupráce a složitější námluvní rituály ve smečce apod.). Konzervativnější přístup ovšem nezabránil Kosemenovi a některým dalším autorům, aby nezašli ještě o pár kroků dál a nevytvořili hypotetický svět dinosaurů i s jejich zbraněmi (oštěpy vrhané ocasem!), rituály nebo třeba jeskynními malbami, tolik podobnými těm (lidským) paleolitickým. Mnozí začínající umělci se nechávají strhnout dobrým příkladem, a tak například webové stránky typu DeviantArt dnes doslova překypují dinosauroidy všech možných tvarů, barev a velikostí. Dale Russell se nejspíš nestačí divit, jakou „dinosauroidí“ mánii svým zcela vážně míněným a vědecky podloženým, byť hypotetickým výzkumem uvedl do chodu. Základní fakta však zůstavají i po téměř čtyřech desetiletích stejná – troodontidi a jejich maniraptoří příbuzní skutečně představovali skupinu velice agilních dinosaurů s relativně velkým mozkem. Jejich přední končetiny měly částečně protistojné prsty a snad mohli být schopni uchopit do přední končetiny například kořist v podobě malého plaza či savce. Velikost mozku se v průběhu geologického času u této skupiny mírně zvětšovala, rozhodně ale ne tak rychle, jak by si příznivci myšlenky inteligentního dinosaura přáli. Absolutně žádné důkazy dnes nenasvědčují tomu, že nějaká skutečně vysoce inteligentní forma života na konci křídového období existovala (ačkoliv nelze tuto myšlenku z podstaty věci ani vyvrátit). A kdyby dinosauři přežili – co by bylo pak? Jediná poctivá odpověď je, že nemáme tušení. Snad by se dnes proháněli po mezích tvorové podobní obřím papouškům a s inteligencí vyšších primátů. Možná by tu stále vládli tvorové chytří pouze jako krokodýl. Nebo by snad super-civilizace inteligentních dinosauroidů s náskokem desítek milionů let vývoje již navštěvovala světy v okolí vzdálených hvězd? Nevíme, netušíme, nemáme ponětí…. Jen jedno je nejspíš jisté: my sami bychom tu dnes (zatím ještě?) nebyli.

…

…

* Další, v pořadí již čtvrtý film z této série – Jurský svět – uvedou kina již během příštího června (světová premiéra se koná 12. 6. 2015) – více zanedlouho i na blogu.

…

Odkazy:

http://www.zshorakhk.cz/tvorba/ucitele/int_dino.pdf

http://blogs.scientificamerican.com/tetrapod-zoology/2012/10/27/dinosauroids-revisited-revisited/

http://scienceblogs.com/laelaps/2007/10/23/troodon-sapiens-thoughts-on-th/

http://www.daviddarling.info/encyclopedia/D/dinosaurintell.html

https://eversmarterworld.wordpress.com/tag/dinosauroid-hypothesis/

http://history.nasa.gov/CP-2156/ch4.3.htm

http://palaeoblog.blogspot.cz/2005/12/return-of-dinosauroid-man.html

http://cosmosmagazine.com/features/smartasaurus/

http://dino.wikia.com/wiki/Dinosauroid

http://nemo-ramjet.deviantart.com/art/Dinosauroid-Surprise-103551577

http://en.wikipedia.org/wiki/Dinosaur_intelligence#Sapient_dinosaurs

…

Russell, D. A.; Séguin, R. (1982). „Reconstruction of the small Cretaceous theropod Stenonychosaurus inequalis and a hypothetical dinosauroid“. Syllogeus 37: 1–43.

…

Aneb Tajemství nejstaršího ptakoještěra

Ptakoještěři, či jinak také pterosauři, jsou jednou z nejvíce fascinujících skupin pravěkých tvorů. Tito nejstarší aktivně létající obratlovci představovali dominantní složku druhohorní avifauny po dobu více než stovky milionů let (dokud je v období svrchní křídy nezačali ze vzdušných ekosystémů vytlačovat opeření dinosauři v podobě tzv. praptáků). Za zmínku stojí i další primát, ptakoještěři totiž představovali zdaleka největší létající tvory všech dob, a to s rozpětím křídel až kolem 12 metrů. Rozšíření této skupiny bylo takřka celosvětové a jejich fosílie byly objeveny i na území Čech. Pterosauři se objevují v období svrchního triasu, před asi 220 miliony let a vymírají spolu s neptačími dinosaury na samotném konci křídy, asi před 66 miliony let. Existovali tedy velmi dlouhou dobu a zanechali po sobě značné množství fosilních pozůstatků – ačkoliv v celkovém objemu méně než dinosauři, negativní roli v jejich zachování totiž hraje křehkost a malé rozměry pterosauřích fosílií. Přesto to byly právě fosílie pterosaurů, které člověk objevil dříve – první zkamenělina ptakoještěra byla známá již více než půlstoletí před vědeckým popisem megalosaura. A jakou že spojitost má naše v nadpisu zmíněná slavná císařovna (vládla v letech 1740 – 1780) a dávní obyvatelé druhohorního nebe? Kupodivu bychom tu jistou pevnou souvislost našli, nikoliv ale přímo vedoucí k této charizmatické a neobvykle plodné panovnici, nýbrž k její druhé dceři, Marii Anně. Zřejmě nejstarší objevený exemplář ptakoještěra totiž před čtvrt tisíciletím patřil právě do její sbírky.

 …

Podobizna arcivévodkyně Marie Anny Habsbursko-Lotrinské (1738 – 1789). Tato starší sestra popravené francouzské královny Marie Antoinetty se živě zajímala o zkameněliny a v jejích sbírkách nechyběl ani zřejmě nejstarší známý exemplář ptakoještěra. Autor obrazu Martin van Meytens, převzato z Wikipedie

…

Arcivévodkyně Marie Anna Habsbursko-Lotrinská (1738 – 1789) byla vysoce inteligentní a společensky angažovaná aristokratka, která se kvůli chronickým zdravotním potížím nikdy neprovdala. Neměla údajně talent na jazyky, zato jevila od dětství zájem o umění a přírodní vědy. Jedním z jejích učitelů byl také učenec a dvorní rada Ignác Antonín Born (1742 – 1791), mimo jiné významný geolog a mineralog. Právě tento muž získal arcivévodkyni pro přírodní vědy. V roce 1757 prodělala tehdy teprve devatenáctiletá Marie Anna těžký zápal plic, který ji vážně ohrožoval na životě (přijala tehdy dokonce poslední pomazání v přítomnosti rodiny). Kromě trvalého postižení páteře se také změnila osobnost mladé šlechtičny. Jedním z projevů této skutečnosti byla také její nezřízená záliba v nerostech a zkamenělinách, jenž následně Marii Annu po dlouhé roky provázela. A právě v roce 1757 začíná také historie vědeckého výzkumu ptakoještěrů. Někdy mezi tímto rokem a rokem 1779 (kdy byl poprvé vědecky zkoumán) totiž muselo dojít k objevu ptakoještěra druhu Pterodactylus micronyx (dnes Aurorazhdarcho micronyx) v litografických vápencích bavorské svrchní jury. Právě zkamenělina tohoto drobného pterosaura skončila v soukromé sbírce arcivévodkyně a zkoumal ji také zmíněný Born. V průběhu 18. století však panovaly pouze nesprávné představy o vzhledu a ekologii ptakoještěrů – byli považováni za podivné vodní tvory, nejspíš jakési neobvyklé ptáky nebo dokonce bezobratlé korýše ze skupiny desetinožců (dle Borna)! Teprve počátkem 19. století francouzský badatel Georges Cuvier a někteří další paleontologové pochopili, o jaké živočichy se přibližně jednalo a jaká byla jejich anatomie i funkční morfologie.

 …

Jeden z exemplářů druhu Aurorazhdarcho (dříve Pterodactylus) micronyx. Tento drobný ptakoještěr obýval tropické přímořské oblasti současného Bavorska v období svrchní jury (asi před 150 miliony let) a je tak současníkem například i proslulého „praptáka“ archeopteryxe. Kredit: Daderot, Wikipedie

…

Druhým adeptem na nejstaršího objeveného ptakoještěra je Pterodactylus antiquus, popsaný italským učencem Cosimou Alessandrem Collinim v roce 1784 (čtyřicet let před megalosaurem!), jehož fosílie však byly objeveny dříve (mezi roky 1767 a 1784). Také tento exemplář pochází ze solnhofenských litografických lokalit a do sbírky „Naturalienkabinett“ v paláci Karla Teodora Falckého v Mannheimu byl přidán kolem roku 1780. Collini jako správce těchto sbírek měl tedy přístup k fosílii takříkajíc z první ruky. Není tedy zcela jisté, který z obou exemplářů byl objeven dříve, pravděpodobně ale vítězí ptakoještěr ze sbírek habsburské arcivévodkyně. V roce 1871 byla fosílie i zbytek sbírky Marie Anny zakoupena Královskou uherskou univerzitou v Budě a následně Univerzitou v Pešti (od té doby se jí říká „Pester Exemplar“). Ještě dříve, v roce 1856, popsal ptakoještěra německý paleontolog Hermann von Meyer (1801 – 1869), který mu přidělil vědecké jméno Pterodactylus micronyx. V roce 1960 byl „Pester Exemplar“ dočasně nedostupný, ztracený ve sbírkách nově již Univerzity Loránda Eötvöse. Až v roce 1982 byl znovu nalezen a následný objev dospělého jedince i další výzkum znamenal stanovení nového rodového jména – Aurorazhdarcho micronyx. Tento zástupce čeledi Ctenochasmatidae dosahoval rozpětí křídel lehce přes půl metru a vznášel se nad vodami tropické laguny v Bavorsku v době před 150 miliony let. Byl zřejmě vybaven malým hrdelním vakem po vzoru pelikána a živil se nejspíš převážně rybami. Když přehlížel z výšky nad ostrovní krajinou množství dalších ptakoještěrů, „praptáků“ archeopteryxů, různých neptačích dinosaurů a myriády mořských živočichů pod sebou, sotva mohl tušit, že se stane jedním z nejstarších objevených exemplářů druhohorních obratlovců. „Pester Exemplar“ už dnes známe přinejmenším 235 let…

…

Zobrazení holotypu pterodaktyla (P. antiquus) v podání C. A. Colliniho z roku 1784. Zřejmě se jedná o druhý historicky rozeznaný exemplář ptakoještěra, je ovšem prvním popsaným jedincem. Tuto mědirytinu zhotovil pro Colliniho Egid Verhelst II. Převzato z Wikipedie.

…

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Aurorazhdarcho

http://en.wikipedia.org/wiki/Archduchess_Maria_Anna_of_Austria_%281738%E2%80%931789%29

http://en.wikipedia.org/wiki/Ignaz_von_Born

http://en.wikipedia.org/wiki/Pterodactylus

http://sp.lyellcollection.org/content/343/1/277.abstract

http://www.bioone.org/doi/abs/10.2992/007.082.0203

Ösi, A., Prondvai, E., Géczy, B.: The History of Late Jurassic pterosaurs housed in Hungarian collections and the revision of the holotype of Pterodactylus micronyx Meyer 1856 („a Pester Exemplar“), Geological Society London, Special Publications 2010, v. 343, p. 277-286.

…

…aneb Nečekaně brzký objev „obojživelných dinosaurů“

Příští rok uplyne přesně století od chvíle, kdy německý paleontolog Ernst Freiherr Stromer von Reichenbach (1870 – 1952) vědecky popsal fantasticky vyhlížejícího dravého dinosaura pod názvem Spinosaurus aegyptiacus. Jak se později ukázalo, spinosauři představují zřejmě největší známé teropody vůbec, a to s délkou v rozmezí 15 až 18 metrů a hlavou dlouhou až kolem dvou metrů. Holotyp egyptského predátora byl bohužel zničen za doby druhé světové války při spojeneckém bombardování Mnichova v roce 1944, od 90. let jsou však naštěstí objevovány nové exempláře na území severní Afriky (zejména ve státech Maroko a Niger). Letošní odhalení a výzkum nového exempláře (Ibrahim et al., 2014) přineslo doslova zemětřesení v pochopení obrazu tohoto dávného křídového dravce. Nyní se zdá být pravděpodobné, že šlo ve skutečnosti spíše o obojživelného tvora, ekologicky podobnějšího dnešním krokodýlům než „klasickému“ modelu plně suchozemského teropoda. Výzkum ještě pokračuje a slibuje další nečekané informace a podrobnosti. Zajímavá je však také historie objevování této zajímavé čeledi teropodů, jimž se nyní právě podle největšího a nejznámějšího zástupce říká spinosauridi (Spinosauridae). Obvykle je „trnitý ještěr“ považován také za první historicky popsaný rod čeledi (1915), skutečnost je ale jiná. Spinosauridi byli totiž vědecky popsáni již o tři čtvrtě století dříve a jejich zkameněliny byly známé dokonce o zhruba celé století dřív, než Stromer popsal svého egyptského behemota! Pouze to po značně dlouhou dobu nikdo nezaznamenal – fosilní zuby, patřící spinosauridům, jsou totiž podle nových údajů známé již někdy od počátku 20. let 19. století. Dlouho však byly považovány za dentici druhohorních mořských krokodýlů.

…

Náčrt zubních korunek suchosaura (S. cultridens, zde S. laevidens) v Owenově díle A history of British Fossil Reptiles. I zde jsou zuby přisuzovány druhohorním krokodýlům. Převzato z Wikipedie.

…

Oním nejstarším objeveným spinosauridem je rod Suchosaurus, jehož štíhlé zuby kónického tvaru se dostaly již kolem roku 1820 do vlastnictví britského lékaře a amatérského paleontologa Gideona A. Mantella (1790 – 1852), proslaveného popisem ornitopoda iguanodona (1825). Problém byl pouze v tom, že jejich dinosauří původ nebyl rozeznán – jak již bylo uvedeno, dlouho byly označovány za krokodýlí zuby. Není ostatně divu, vždyť tehdy ještě nebyl vědecky popsán ani první „rozeznaný“ dinosaurus megalosaurus (1824) a jméno Dinosauria zavedl Richard Owen teprve o celých 21 let později! Fosilní zuby byly objeveny v jihoanglickém Cuckfieldu ve vrstvách známých jako Wadhurst Clay (hrabství Východní Sussex). Šlo o stejné lokality (lomy) v Tilgateském lese, které Mantellovi později vydaly také první pozůstatky iguanodona. V roce 1822, stále dva roky před popisem megalosaura, Mantell určuje zuby za pomoci svého „rádce přes anatomii“ Williama Clifta jako krokodýlí. V průběhu roku 1824 fosilní zuby poprvé zobrazuje Francouz Georges Cuvier, čímž nevědomky pořizuje nejstarší nákres fosílií spinosauridů. O tři roky později zobrazuje další zuby opět Mantell, který zároveň zmiňuje jejich podobnost k zubům „dlouhonosých“ krokodyliformů, jakým je druhohorní rod Teleosaurus nebo recentní gaviál. Dnes jsou tyto fosílie uloženy v rozsáhlých sbírkách Britského přírodovědeckého muzea pod katalogovým označením BMNH R4415 a zejména pak BMNH R36536. Na zařazení do skupiny krokodýlovitých plazů se pak nic nezměnilo ani v době výzkumů Richarda Owena, který jim ve svém díle o dentici vyhynulých obratlovců Odontography (1840-45) přidělil jméno Crocodilius (Suchosaurus) cultridens. V roce 1878 se sice tentýž Owen zmiňuje o velké podobnosti mezi zuby dinosaurů a suchosaura, domnělý krokodýlí původ jim však ponechává.

…

Přibližná podoba skutečného původce zubů, teropoda baryonyxe (B. walkeri). Tento mohutný dravec dorůstal délky přinejmenším 9,5 metru a hmotnosti 2,7 tuny. Žil v období spodní křídy (asi před 130 – 125 miliony let) na území současné západní Evropy. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie

…

V roce 1897 popisuje francouzský paleontolog Henri-Émile Sauvage další druh tohoto rodu, S. girardi, a to na základě portugalského objevu dvou fragmentů čelisti a jednoho zubu (kat. označení MG 324). Tento exemplář byl mimochodem považován za ztracený až do loňského roku, dnes nese zbylý materiál označení MNHN/UL.I.F2.176.1. Prakticky po celé 20. století byly fosílie rodu Suchosaurus (v doslovném překladu „krokodýlí ještěr“) považovány za pozůstatky jakéhosi zvláštního krokodyliforma, snad pocházejícího z čeledi Pholidosauridae. Teprve v roce 1998 prováděla britská paleontoložka Angela Milnerová revizi proslulého spinosaurida rodu Baryonyx, a pátrání po původci zubů dostalo zcela jasný směr. Tento teropod, vědecky popsaný roku 1986, totiž disponoval zuby prakticky nerozlišitelnými od těch suchosaurových. Přesto trvalo ještě pět let, než v roce 2003 Milnerová definitivně ztotožnila suchosaura s baryonyxem. Tím pádem bychom však o rodové jméno Baryonyx (v překladu „těžký dráp“) definitivně přišli – prioritu by měl samozřejmě Suchosaurus, stanovený již roku 1841 Owenem. Ani prvenství o úctyhodných 145 let zde však nestačí, Mantellovy zuby jsou totiž prakticky k nerozeznání také od zubů dalších dvou spinosauridů, rodu Cristatusaurus a Suchomimus. Výsledkem této zamotané situace je, že Suchosaurus cultridens prozatím představuje nedeterminovatelného zástupce podčeledi Baryonychinae. Francouzský paleontolog Eric Buffetaut však zašel dál než Milnerová a v roce 2007 zařadil druhý popsaný druh S. girardi jako cf. Baryonyx walkeri. Dle jeho názoru patří materiál anglického druhu S. cultridens skutečně druhu B. walkeri a Suchosaurus tak může být jen starším synonymem baryonyxe. Ať už je tomu jakkoliv, jedno je jisté: spinosauridi byli objeveni mnohem dříve, než mohl až donedávna kdokoliv předpokládat. Jejich zuby „krokodýlího tvaru“ zmátly několik generací paleontologů a tak nikdo nemohl tušit, že v době popisu spinosaura znala věda tyto zajímavé „obojživelné“ teropody již bezmála celé jedno století…

 …

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Suchosaurus

http://en.wikipedia.org/wiki/Baryonyx

Buffetaut, E. (2007). „The spinosaurid dinosaur Baryonyx (Saurischia, Theropoda) in the Early Cretaceous of Portugal.“ Geological Magazine, 144(6): 1021-1025.

Buffetaut, E., 2010, „Spinosaurs before Stromer: Early finds of spinosaurid dinosaurs and their interpretations“, Geological Society, London, Special Publications. 343, pp 175-188.

Mateus, O., Araújo, R., Natário, C. & Castanhinha, R. 2011. A new specimen of the theropod dinosaur Baryonyx from the early Cretaceous of Portugal and taxonomic validity of Suchosaurus. PDF Zootaxa 2827: 54–68.

…

…aneb „Koukněte se na Pražáka!“

Jak je obecně známo, Česká republika bohužel neoplývá hojností fosilních pozůstatků velkých druhohorních plazů, ať už jde o neptačí dinosaury, ptakoještěry nebo tzv. mořské plazy – mosasaury a plesiosaury. Přesto právě poslední zmíněná skupina má alespoň trochu frekventovanější zastoupení a v rámci České křídové pánve se počet dosud rozeznaných jedinců pohybuje přinejmenším okolo jedné desítky. O dinosaurech a českém ptakoještěrovi již byla na blogu řeč, nyní se zaměříme na jednoho z několika známých „českých“ plesiosaurů. Kromě rodů Aptychodon (Reuss, 1855), Plesiosaurus (?) (Frič, 1878) a Cimoliasaurus (Frič a Bayer, 1905) jde především o druh Polyptychodon interruptus, popsaný již britským paleontologem Richardem Owenem roku 1841. Na našem území o tomto mořském predátorovi poprvé podal zprávu již zmíněný Antonín Frič (1832 – 1913) roku 1878. Zkamenělé zuby a fragmenty kostí objevil v lomech na Bílé Hoře, a to v sedimentech spodnoturonského stáří (asi před 100 – 95 miliony let). Zhruba ve stejné době obývali okolí budoucí Kutné Hory trpasličí ornitopodní dinosauři a ve vzdálené Argentině zahlazoval svými kroky půdu obří Argentinosaurus. Mělká, svým rázem v podstatě tropická moře středoevropského prostoru byla obývána myriádami žraloků, ryb, mosasaurů, plesiosaurů a bezobratlých živočichů, vytvářejících neopakovatelně pestré a na náš čtvrtohorní vkus snad i trochu monstrózní ekosystémy. Vraťme se ale k pražskému plesiosaurovi, který nepochybně stojí za bližší pohled. Pokud jste si totiž mysleli, že česká křídová moře byla hotovou oázou klidu proti těm americkým nebo západoevropským, pak budete možná překvapeni.

…

Polyptychodon interruptus, před 95 miliony let častý zjev českých křídových moří. Tento mnohatunový mořský dravec představoval mocného konkurenta i pro velké žraloky. Kredit: Dmitrij Bogdanov, Wikipedia

…

Rodové jméno Polyptychodon (v překladu přibližně „zub tvaru ploutve“) stanovil na základě objevu z anglického souvrství Greensand britský paleontolog Richard Owen. Polyptychodona ze starších vrstev albu (před 113 až 100 m. l.) formálně popsal ve svém proslulém díle Odontography. Přitom stanovil i typový druh P. interruptus, jehož zástupcem je také pražský exemplář z Bílé Hory. Další druh P. hudsoni pak na základě objevu prvních severoamerických fosílií z texaského Dallasu popsali S. P. Welles a B. H. Slaughter v roce 1963. Americký druh je geologickým stářím (stupeň turon) bližší právě českému zástupci, to ale není podstatné. Polyptychodoni patřili mezi mořské dravé plazy ze skupiny Sauropterygia, jejíž zástupci tvořili významnou součást fauny moří od svrchního triasu až do svrchní křídy. Ačkoliv žili prakticky ve stejné době, nepatří tito plazi mezi dinosaury, jsou pouze jejich poměrně vzdálení příbuzní. Český predátor patřil do čeledi pliosauridů (Pliosauridae), plazů s končetinami přeměněnými v ploutve, relativně dlouhým krkem a poměrně velkou hlavou (naopak příbuzní plesiosauridi měli obvykle ještě delší krky a k tomu malou hlavu). Pliosauridi obývali prakticky všechna teplejší vodstva naší planety (jejich zkameněliny známe z obou Amerik, Evropy i Austrálie) v době od spodní jury až po počátek svrchní křídy. Objevili se tedy zhruba před 200 miliony let a vyhynuli někdy před 89 miliony let. Český zástupce už tedy patřil téměř k těm posledním. Bylo odhadnuto, že tito zavalití vodní dravci mohli dosahovat délky až kolem 7 metrů a hmotnosti mnoha tun. Kdysi dávno tak naše moře brázdili zabijáci o délce dodávky a hmotnosti jednoho či dvou slonů afrických. A to je jen jeden střípek z ohromné paleontologické mozaiky, kterou jsme teprve v relativně nedávné době začali odkrývat…

…

Dodatek: Dle údajů M. Matějky na jeho webových stránkách byly již před více než stoletím objeveny fragmenty, které nasvědčují existenci ještě podstatně větších exemplářů pliosaurů na našem území. Lebka o celkové délce kolem 1,4 metru by možná mohla odpovídat délce těla přes 8 metrů a hmotnosti kolem 15 tun. Přesná systematická příslušnost nálezu však zatím není známá, výzkum dosud probíhá.

…

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Polyptychodon

http://en.wikipedia.org/wiki/Pliosauridae

http://www.biolib.cz/cz/taxontree/id18598/

* Owen R. (1840-1845 [1841]). Odontography. Hippolyte Baillière, London, 655 p.

* Welles SP, Slaughter BH. 1963. The first record of the plesiosaurian genus Polyptychodon (Pliosauridae) from the New World. Journal of Paleontology 37 (1):131-133.

…

…vyberte si hadrosaurida!

Sotva dnes ještě někdo neví, že byly objeveny také zkamenělé otisky kůže některých druhohorních dinosaurů. První nálezy tohoto druhu přitom byly učiněny již v polovině 19. století a v poslední době jsou stále častější (stačí si vzpomenout na tzv. dinosauří mumie). Zkamenělá kůže je přitom velmi cenným vědeckým artiklem – díky ní si můžeme udělat poměrně detailní představu o vzezření povrchu těla dinosaurů a jeho možné koloraci, v případě exkluzivně zachovaných trojrozměrných otisků kůže pak dokonce poskytuje cenné informace o fyziologii, svalové hmotě a navazujících lokomočních schopnostech (rychlost pohybu na souši, způsob pohybu ve vodě apod.). Vzorky kožních „šupin“ či osteodermů pak mohou pomoci i v taxonomické identifikaci a systematice (např. u saurolofa). Otisky stop zase umožňují vytvořit velmi podrobnou rekonstrukci dávného podkladu i sedimentu a napoví leccos o biomechanice chůze či běhu daného dinosaura. Drtivá většina informací, kterou o kůži neptačích dinosaurů máme, pochází zejména od extrémně dobře zachovaných fosílií hadrosauridů, tedy tzv. kachnozobých dinosaurů. Tito velcí svrchnokřídoví býložravci ze skupiny Ornithopoda představují také jedny z nejhojněji objevovaných dinosaurů v sedimentech daného stáří zejména na území Severní Ameriky a Asie (v Číně byly dokonce na některých místech jejich zkamenělé stopy po staletí uctívány). Fakt, že otisky zkamenělé kůže bývají objevovány nejčastěji u těchto dinosaurů, je obecně dobře znám. Ví se dokonce, že u velmi dobře zachovalých artikulovaných exemplářů s dochovanou většinou kosterních elementů je dokonce neobvyklé spíše neobjevit velké plochy otisků fosilizované kůže. Teprve nová studie z letošního roku se však snaží odpovědět na stěžejní otázku – je pouhou náhodou, že právě hadrosauridi vykazují tak extrémně dobré zachování své fosilní kůže? Odpověď je jasná – ani náhodou!

…

Zkamenělý otisk kůže slavné dinosauří mumie „Dakoty“, objevené roku 1999 v sedimentech souvrství Hell Creek na území Severní Dakoty. Tento exemplář edmontosaura představuje jednu z nejkompletněji dochovaných dinosauřích zkamenělin vůbec. Kredit: Kabacchi, Wikipedie

…

První popsaný objev fosilizované dinosauří kůže pochází již z roku 1841 (reverend Hitchcock), tedy z doby, kdy Richard Owen pro tehdejší hrstku druhohorních plazů teprve stanovil název Dinosauria. V průběhu dalších 170 let bylo objeveno a v odborné literatuře popsáno nejméně 180 fosílií dinosauří kůže. Týká se to všech hlavních skupin dinosaurů a rozdílné jsou způsoby zachování, lokalizace vzorků i jejich tloušťka. Mezi nejtenčí vzorky patří kůže titanosauřích embryí (0,3 mm), nejrobustnější je pak vzorek hadrosaurida gryposaura o tloušťce 125 mm. Zmíněný vzorek sto osmdesáti fosílií byl objeven na území čtrnácti států světa. Jasně přitom dominují státy USA (66 vzorků) a Kanada (34). Vzorky byly objeveny v celém chronologickém rozsahu existence dinosaurů, tedy od svrchního triasu po svrchní křídu (ta je s 88 položkami nejbohatším obdobím). Výjimkou je pouze střední jura, z níž zatím žádný fosilní otisk dinosauří kůže znám není. Jak již bylo uvedeno, kachnozobí dinosauři jsou v tomto ohledu naprosto dominantní – na území Severní Ameriky (typické souvrství Hell Creek) se jejich kůže zachovala s 31krát vyšší pravděpodobností, než kůže kteréhokoliv jiného dinosaura. Zajímavé je, že v případě zachování otisků kůže ve fosilních otiscích stop naopak vedou teropodi, kteří kachnozobé dinosaury překonávají v poměru 15:1. Mezi hadrosauridy se setkáváme s otisky kůže zatím u 14 druhů v Severní Americe a Asii, celých 25 % z nich však patří jedinému rodu, kterým je Edmontosaurus. Právě u tohoto rodu máme o povrchu těla asi nejvíc informací. Ačkoliv bychom mohli neobvyklou frekventovanost zachování otisků kůže u hadrosauridů přisuzovat vlivu náhody, jejich někdejší četnosti, životu v oblastech s vhodnou sedimentací či dalším faktorům, podrobný výzkum ukazuje, že ve hře je zde ještě něco dalšího. Faktor, který způsobuje lepší zachování hadrosauří kůže (snad její vyšší pevnost, odolnost nebo jiné vlastnosti), zatím není bezpečně znám. Je ale prakticky jisté, že kůže některých kachnozobých dinosaurů vykazovala jakousi nám neznámou kvalitu, díky níž se dnes právě těmto „kravičkám doby křídové“ můžeme takříkajíc dostat hezky pod kůži.

…

Snímek zkamenělého otisku kůže jedné z prvních rozeznaných „mumií“ edmontosaura (tehdy nazývaného Trachodon). Takto vypadala kůže na břiše kachnozobého dinosaura. Kredit: A. E. Anderson a H. F. Osborn, 1912 (převzato z Wikipedie)

 …

Odkazy:

http://news.yale.edu/2014/09/10/thick-skinned-dinosaur-gets-last-laugh

http://www.dailynewsen.com/science/thick-skinned-dinosaur-gets-the-last-laugh-h2620977.html

http://en.wikipedia.org/wiki/Edmontosaurus

https://www.app.pan.pl/article/item/app20120077.html

…

…aneb Proč nemá Národní muzeum svého sauropoda?

Výraz „politický dinosaurus“ s tímto příběhem nabývá poněkud jiného významu. Sauropodní dinosaurus Diplodocus patří k velmi dobře známým zástupcům skupiny. Tito obří býložravci obývali severoamerický kontinent v období svrchní jury, přibližně před 150 miliony let. Jde o jednoho ze zástupců „klasické“ megafauny Morrisonského souvrství, z jehož sedimentů byl v roce 1877 získán holotyp a o rok později byl C. O. Marshem vědecky popsán. Patří k vůbec nejdelším (i když ne nejrobustnějším) dinosaurům, a tedy i suchozemským živočichům všech dob. Druh D. hallorum (do roku 2004 známý jako Seismosaurus hallorum) dosahoval délky přinejmenším 33 metrů a vážil nejspíš přes dvacet tun. Jen srdce diplodoka vážilo podle výpočtů 1,6 tuny, aby dokázalo vypumpovat krev do cévního oběhu takto dlouhého těla. Dnes jsou rozlišovány čtyři druhy tohoto rodu: D. longus, D. carnegii, D. hayi a zmíněný D. hallorum. Nejznámější je každopádně druh D. carnegii, proslulý dnes prakticky po celém světě. Důvod je prostý a má co dělat s druhovým jménem dinosaura – o rozšíření replik jeho koster se totiž již před více než stoletím zasloužil americký průmyslník a ocelářský magnát skotského původu Andrew Carnegie (1835 – 1919). Carnegie byl zároveň filantrop a ze svého značného jmění podporoval také vykopávky na západě Spojených států. Když byl v roce 1901 popsán na jeho počest další druh diplodoka paleontologem Johnem B. Hatcherem, Carnegie byl nadšen. Jeho „Dippy“ představoval natolik monumentální a okázalou poctu, že se jej průmyslník rozhodl nabídnout několika evropským panovníkům pro jejich muzejní expozice. Zároveň si od tohoto kroku sliboval jisté skromné ovlivnění politických vztahů napříč monarchiemi před první světovou válkou. Carnegie byl muž velkých ambicí – doufal, že zajistí takovou drobnost, jakou je celosvětový mír.

…

Původní, dnes již zastaralá rekonstrukce kostry D. carnegii. Tento obří severoamerický dinosaurus byl vědecky popsán Johnem B. Hatcherem v roce 1901. O několik let později již měla kostru stejného sauropoda ve svých expozicích většina velkých evropských muzeí. Převzato z Wikipedie.

…

Diplodocus carnegii (někdy také D. carnegiei) byl popsán na základě téměř kompletní kostry, objevené Jacobem Wortmanem a označované dnes CM 84. Kostra je dnes vystavena v expozici Carnegie Museum of Natural History v Pittsburghu. Když se v listopadovém vydání New York Journal z roku 1898 objevil článek o objevu „nejkolosálnějšího zvířete všech dob“, Carnegie ihned kontaktoval kurátora paleontologických sbírek svého muzea Williama Hollanda (1848 – 1932), aby pro expozici zajistil vlastní exemplář obřího dinosaura. Holland pak sestavil paleontologický „dream team“, složený z nejzvučnějších jmen tehdejší americké vertebrální paleontologie a poslal jej do odlehlých oblastí Wyomingu. Doufal, že se jim podaří objevil další obří exempláře sauropodů, a ve svém očekávání se nezklamal. Dne 4. července 1899 byl objeven fosilní jedinec jednoho z nejslavnějších budoucích dinosaurů. O rok později objevili paleontologové vyslaní Hollandem ještě jednoho menšího jedince a samozřejmě i další zástupce svrchnojurské fauny Morrisonského souvrství (nechyběly exempláře sauropodů apatosaura a kamarasaura nebo tyreofora stegosaura). Diplodocus byl téměř kompletní a se zhruba 26 metry představoval nejdelšího do té doby objeveného dinosaura. Carnegie, který udržoval aktivní konverzaci s britským králem Edwardem VII. panovníkovi roku 1901 ukázal nákres kostry na stěně skotského zámku Skibo. Král ihned projevil zájem vlastnit repliku kostry v londýnském muzeu. A tehdy se rozpoutala skutečná mánie v šíření replik amerického dinosaura – najatá armáda převážně italských dělníků pracně vyráběla plastové odlitky a dne 12. května roku 1905 uvítalo prvního evropského diplodoka londýnské muzeum (Síň plazů v Jižním Kensingtonu). Zatímco Carnegie byl slavnostnímu odhalení přítomen, britský král nikoliv; zastoupil jej tehdy Baron Avebury. Veřejnost byla nadšena a britský tisk se předháněl v superlativech – monstrózní rozměry dinosaura v poměru k jeho malé lebce zřejmě již zde přisoudily dinosaurům roli jakýchsi evolučních omylů přírody, která se jich houževnatě držela ještě dalších sedm desetiletí.

…

Velmi zastaralá a nesprávná rekonstrukce diplodoka jako obojživelného obra s nohama široce roztaženýma do stran. Vznikla roku 1910 a patřila k prvním pokusům o rekonstrukci paleoekologie a fyziologie těchto dinosaurů. Kredit: Oliver P. Hay, převzato z Wikipedie

…

Již londýnskému odhalení byli přítomni vyslanci německého císaře a francouzského krále. V Německu však předběhl diplodoka z Pittsburghu diplodokus z New Yorku. Během roku 1907 s pompou přivítali svého dinosaura ve frankfurtském Senckenbergově muzeu, zdrojem bylo Americké přírodovědecké muzeum (roli zde sehrály kolegiální vztahy mezi řediteli obou muzeí a také jistá vědecká rivalita Frankfurtu a Berlína). Zde však šlo o druh D. longus. Berlínské muzeum pak odhalilo kostru svého diplodoka s o poznáním menší pompou o rok později (po slavných německých expedicích do východoafrického Tendaguru navíc tuto kostru zastínil obří Brachiosaurus brancai, dnes Giraffatitan). V červnu roku 1908 (pouhý měsíc po Berlínu) byla kostra od Carnegieho odhalena také v Paříži. I zde byla veřejnost nadšena a nemálo už se v kuloárech mluvilo o tom, kterak americký průmyslník spřádá plány na ovlivnění evropských korunovaných hlav. Mezitím už o zkameněliny obřího dinosaura projevily zájem také v dalších evropských zemích. Ještě koncem roku 1908 byla sada 32 až 36 beden s odlitky dopravena do Vídně, o rok později pak do italské Bologně a v roce 1910 do ruského Sankt-Petěrburgu a španělského Madridu. Nakonec si replika kostry našla cestu i do jednoho jihoamerického muzea, konkrétně do argentinského Museo de la Plata. Tuto dobrodružnou cestu později popsal Holland ve své knize To the River Plate and Back. Kostra argentinského diplodoka byla slavnostně vystavena roku 1913 a setkala se s velkým ohlasem místní veřejnosti (byť samozřejmě mírou publicity nemohla konkurovat evropským expozicím). Carnegie by nejspíš daroval svého předpotopního jmenovce i dalším institucím, jeho záměry ale překazilo právě to, čemu se snažil zabránit – světová válka. Průmyslník a filantrop zemřel krátce po jejím skončení v roce 1919 a další repliky koster už posílat nestihl.

…

Fotografie Andrewa Carnegieho z roku 1913. V té době již zásluhou tohoto amerického průmyslníka a filantropa vlastnilo množství evropských muzeí vlastní repliku kostry diplodoka. Kredit: T. C. Marceau, převzato z Wikipedie

…

Důvody, které Carnegieho vedly k šíření odlitků kostry, spočívají nejspíš v několika jeho osobnostních charakteristikách. Za prvé to byla jeho ctižádost, spojená s touto zajistit světu mír. Průmyslník skutečně věřil, že darováním impozantních koster korunovaným hlavám v Evropě přispěje k míru a umožní panovníkům najít cestu ke svým poddaným (jež budou díky jejich blahosklonnosti moci obdivovat dosud nevídané divy prasvěta). Dalším důvodem byla pochopitelně snaha o osobní nesmrtelnost, byť jen v pomyslné rovině – koneckonců, dinosaurus byl pojmenovaný po něm. Carnegie měl však i méně zištné důvody – byl filantropem a jeho dlouhodobým cílem bylo šíření osvěty mezi laickou veřejností. Proto už po mnoho desetiletí podporoval knihovny a vzdělávací instituce. Obří diplodokus představoval úžasnou pomůcku v tažení za poznáním – jitřil fantazii a byl jednoduše nepřehlédnutelný. Kromě toho šlo také o nápadný symbol síly a majestátnosti, alespoň tak ho pojímal i Carnegie (který snad coby přesvědčený sociální darwinista ztotožňoval sílu a životaschopnost dinosaura se svojí „maličkosti“). Tak jako tak, zpočátku velmi dobrý plán se nevyvedl podle jeho představ – válce samozřejmě nezabránil a navíc se s každým dalším rokem jeho donátorská aktivita setkávala s čím dál větší odměřeností a výsměchem. Některé humoristické časopisy se vysmívaly „pošetilým monarchům, kteří se klaní neurozenému podnikateli, aby od něj získali svoji vytouženou hračku.“ S odstupem na celou věc pohlíželi také konzervativní kruhy aristokratů i bohatší evropské veřejnosti, neboť odmítali brát vážně Američana, který je významný pouze svým jměním. Americká vědecká veřejnost se na repatriaci svých (byť jen uměle odlitých) fosílií také netvářila nadšeně. Carnegiemu tiše vyčítali, že zprostředkovává zaoceánské veřejnosti přírodní bohatství Nového světa, o kterém Evropané nemohou nic kloudného vědět. Ano, taková tedy byla menšinová reakce části veřejnosti. Co ale pozitivní přijetí dinosauřích koster?

…

Reklamní plakát na první animovaný film s dinosauřím aktérem – Gertie the Dinosaur od Winsora McCaye. Snímek měl délku pouhých 12 minut a jeho premiéra se odehrála 8. února 1914. Převzato z Wikipedie.

…

Ať už byly výhrady kohokoliv jakékoliv, odlitky koster diplodoka zaznamenaly nebývalý úspěch. I dnes často ještě stojíme před velkými kostrami sauropodů bezmála v němém úžasu, před více než stoletím ale byla veřejnost doslova konsternována! Davy se hrnuly na shlédnutí expozice s obří kostrou, ať už to bylo v Londýně, Madridu, Paříži nebo Vídni. Svůj vliv zanechaly kostry také v populární kultuře a v činnosti evropských paleontologů. Vždyť ačkoliv dinosauří paleontologie má své počátky právě v Evropě, skutečné „public-relations“ této skupiny ukázaly většině Evropanů teprve obří kostry z amerického Západu. Na dlouhou dobu se pak slovo Diplodocus stalo synonymem pro dinosaura nebo dokonce jakéhokoliv vyhynulého tvora. Dokonce i nejstarší tanky, používané v první světové válce, byly některými válečnými korespondenty označovány jako „obrnění diplodokové“! Rodové jméno tohoto dinosaura se pak objevuje i v románech slavných spisovatelů, jakým je James Joyce nebo Bram Stoker. Není jistě náhoda, že první animovaný film o dinosaurech, pojmenovaný Gertie the Dinosaur (Winsor McCay, 1914) zobrazuje právě diplodoka. Na počátku 20. století nebylo slavnějšího dinosaura (byť současný král Tyrannosaurus rex byl světu představen již roku 1905). Díky Carnegiemu v předvečer první světové války mohlo touto kostrou honosit téměř každé velké přírodovědecké muzeum Evropy (v roce 1930 byla ještě jedna replika dodatečně odhalena v paleontologickém muzeu v Mexico City a roku 1932 ji obdrželo Mnichovské muzeum, přičemž dodnes nebyla smontována). Je jen velká škoda, že – navzdory údajné nabídce, která přišla – muselo tehdejší Národní muzeum v Praze repliku kostry odmítnout. Důvod byl prý prostý – budova muzea nedisponovala žádnou místností tak velkou, aby se do ní kompletní kostra vešla. A tak dnes musíme za nejbližším diplodokem do Vídně nebo Berlína…

 …

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Diplodocus

https://dinosours.wordpress.com/2014/08/13/the-diplodocus-seen-around-the-world/

https://www.huygens.knaw.nl/nieuwland/

https://www.huygens.knaw.nl/wp-content/uploads/2011/06/Nieuwland-Ilja.-2012.-The-Wandering-Friend.-Andrew-Carnegie%E2%80%99s-Dinosaur-Invades-Europe-1904-1918.-Popular-Exhibitions-Science-and-Showmanship-1840-1910-219-236.pdf

* Nieuwland, I. 2010. The colossal stranger: Andrew Carnegie and Diplodocus intrude European Culture, 1904-1912. Endeavour. Vol 34, No. 2.

…

…aneb Jak velcí mohli být největší ptakoještěři?

Je skutečně ohromující, jak obří byli největší pterosauři. Rozpětí křídel rekordních zástupců čeledi azdarchidů (Azhdarchidae), jejichž zástupce byl mimochodem objeven také na našem území, přesahovalo 10 metrů a snad se mohlo blížit i dvanácti metrům. Tím už se prakticky vyrovnají bojovým stíhačkám a trojnásobně překonávají největší současné ptačí letce (albatros stěhovavý měl rekordní změřenou hodnotu rozpětí křídel 3,6 metru). Již populární severoameričtí pteranodoni, objevení v 70. letech 19. století na území Kansasu, svým sedmimetrovým rozpětím křídel jitřili lidskou fantazii a stali se podobně jako jejich dinosauří bratranci na několik desetiletí předmětem úcty a obdivu. Veřejnost žasla nad nedokonalými a z dnešního hlediska již dávno zastaralými rekonstrukcemi ptakoještěrů, kteří byli vnímáni pouze jako jakési ohyzdné ještěrky s kožnatými křídly. Tak jsou ostatně vykreslováni například i v díle A. C. Doylea Ztracený svět. K historii výzkumu a rekonstrukce stále se zvětšujícího počtu ptakoještěrů se nicméně na tomto blogu ještě vrátíme. Nyní přeskočme do 70. let k objevu ještě větších pterosaurů – azdarchidů. Tito elegantní vládci oblohy měli ohromnou, až téměř třímetrovou hlavu, dlouhý krk a elegantní pevné tělo s pneumatizovanými kostmi. V roce 1975 byl z Texasu popsán první z těch skutečně gigantických – Quetzalcoatlus northropi. Následoval roku 1987 popsaný druh Arambourgiania (původně již roku 1959 jako Titanopteryx) philadelphiae z Jordánska a konečně rumunský Hatzegopteryx thambema v roce 2002. Tito tři giganti svrchnokřídové oblohy nejsou příliš dobře prozkoumaní, jejich podoba a velikost je rekonstruována jen z objevů fragmentárních fosilních pozůstatků. I proto se od začátku objevovaly zcela fantastické odhady rozpětí křídel, od realistických 7-12 metrů až po 15, 18 nebo dokonce 25 metrů! Později byly tyto fantastické odhady podstatně korigovány a dnes už nepřekračují zhruba 10-14 metrů. Nová studie přináší další podnětné informace a je dokonce možné, že stanovuje jakýsi nepřekonatelný „horní limit“ pro velikost ptakoještěrů.

…

Gigantické rozměry azdarchidních pterosaurů vyniknou při srovnání tělesné výšky s dospělou osobou. Zde Arambourgiania philadelphiae, přesahující výšku pěti metrů (odpovídá dospělé žirafě). Jak se tito obří několikametrákoví letci dostali do vzduchu, zůstává i dnes malou záhadou. Kredit: Mark P. Witton, Acta Palaeontologica Polonica

…

Výsledky této zajímavé vědecké práce, využívající také moderní technologie a vyspělé počítačové simulace, byly prezentovány na nedávno skončeném mítinku Společnosti vertebrátní paleontologie (SVP) v Berlíně. Vědci si již dlouho kladou otázku, jak se vůbec tvor, vážící podle propočtů až čtvrt tuny, mohl vlastně vznést a udržet se ve vzduchu? Vždyť v současnosti jsou nejtěžšími letci velcí ptáci jako například labutě, obvykle nepřesahující pouhou dvacetinu hmotnosti velkých ptakoještěrů! Desetkrát lehčí pták už by se téměř s jistotou vznést nedokázal. Přesto víme, že obři druhohorní oblohy aktivně létat dokázali. A nejen to, byli v letu skutečnými mistry. K zodpovězení dříve uvedené hádanky se nyní spojili dva nepravděpodobní kolegové – inženýr přes mechaniku a odborník na konstrukci jacht, větrných mlýnů či plachetnic Colin Palmer (Bristolská univerzita) a paleontolog, odborník na biomechaniku pterosaurů, Mike Habib z Univerzity v Jižní Kalifornii. Jak uvádí sám Palmer, práce na odhalení letových schopností ptakoještěrů jej nadchla a s Habibem se svými osobními znalostmi skvěle doplňují. Společně vytvořili velmi věrné 3D modely pterosaurů s rozpětím 6, 9 a 12 metrů a za použití moderního inženýrského softwaru „prohnali“ různě velké ptakoještěry sérií zátěžových testů. Sledovali přitom mnohé parametry jako je relativní síla a odolnost křídla, flexibilita, rychlost letu a síla potřebná k ovládání křídel. Výsledek byl možná trochu překvapivý – i největší model s dvanáctimetrovým rozpětím neměl žádný problém s aktivním letem, zejména v případě využití vzdušných proudů (jak prokázala jiná studie, velcí ptakoještěři mohli takto s minimální námahou překonávat tisícikilometrové vzdálenosti). Díky flexibilní membráně křídel mohli také efektivně brzdit a účinně manévrovat při přistání, takže dosedli relativně bezpečně a pohodlně.

…

Rumunský Hatzegopteryx thambema v podobě působivého life-size modelu. Tito obří pterosauři představovali zároveň jedny z posledních zástupců ptakoještěrů. Žili v období pozdního stupně maastricht, asi před 70 – 66 miliony let. Kredit: Apotea, převzato z Wikipedie

…

Co se však ukázalo jako nejpodstatnější limitující faktor, byl samozřejmě vzlet. A tady už fyzikální zákony dohání i fantastické letce z dávné jury a křídy. Ptakoještěři se do vzduchu dostávali úplně jiným způsobem než dnešní ptáci, konkrétně výskokem za použití ohnutých předních končetin. Při přechodu k letové fázi tedy využívali všechny čtyři končetiny, tento manévr nazývají anglofonní paleontologové „quadrupedal launch“ a byl popsán teprve v posledních letech. Počítačový model ukázal, že ptakoještěr s dvanáctimetrovým rozpětím křídel a přidělenou hodnotou hmotnosti 400 kilogramů by se v žádném případě nemohl „odlepit“ od země. Síla, potřebná k jeho výskoku a udržení se ve vzduchu byla v takovém případě jednoduše příliš vysoká. Je tedy docela pravděpodobné, že dvanáct metrů je za běžných podmínek absolutním horním limitem pro rozpětí křídel jakéhokoliv obratlovce. Otázkou zůstává, zda právě 400 kilogramů je správný odhad hmotnosti pro ptakoještěra s daným rozpětím křídel (četné anatomické adaptace způsobily, že pterosauři byli v poměru ke své velikosti velmi lehcí a kompaktní). Pro kvecalkoatla a jeho příbuzné je hmotnost odhadována v rozpětí přibližně 250 – 550 kilogramů, přinejmenším spodní limit tohoto rozpětí by tedy aktivní vzletový manévr umožňoval. Ve hře jsou však stále i další možnosti – co když tito velmi málo známí tvorové vykazovali fyziologické nebo etologické adaptace, které jim pomohly dostat se do vzduchu? Mohli snad skákat z útesů, jak se už dříve nesprávně předpokládalo u pteranodonů? Byla jejich kostra ještě více protkána dutinami a plná vzdušných vaků? Mohli snad být vybaveni velmi lehkou a odolnou kostní tkání, která si v ničem nezadá se současnými ultralehkými materiály na výrobu létajících strojů? Zatím to nevíme jistě, vyloučit se to ale nedá. Pterosauři nás už nejednou překvapili. A tak si i obří ptakoještěři dosud střeží svoje velké tajemství za neprostupnou branou hlubokého geologického času…

…

Záznam přednášky M. Habiba Air Giants: Launch, flight, and ecology of Cretaceous pterosaurs (2012)

…

Odkazy:

www.sciencedaily.com/releases/2014/11/141106082944.htm

http://pterosaur.net/

http://en.wikipedia.org/wiki/Quetzalcoatlus

http://en.wikipedia.org/wiki/Azhdarchidae

http://en.wikipedia.org/wiki/Pterosaur_size

 …

…aneb Raná historie skutečně obludné „ještěrky“

Mosasaurus hoffmani je rod obřího dravého mořského příslušníka šupinatých plazů, žijících v období pozdní svrchní křídy (asi před 70 až 66 miliony let) na území dnešní západní Evropy a Severní Ameriky. V překladu znamená jeho rodové jméno „ještěr od řeky Mázy“, protože právě tam byly objeveny první fosílie tohoto mořského současníka posledních neptačích dinosaurů. Tento první objevený mosasaur dal název celé čeledi různě velkých zástupců mořských predátorů, žijících v období svrchní křídy. Společnými znaky jsou zejména hydrodynamický tvar těla, končetiny proměněné v ploutvím podobný pohybový orgán a obvykle dlouhá, zašpičatělá lebka. Sám Mosasaurus byl zřejmě největším zástupcem celé skupiny, dosahoval totiž délky 15 až 18 metrů a hmotnosti v řádu několika desítek tun. Byl tak ještě větší a mohutnější, než jeho severoameričtí příbuzní Tylosaurus nebo Hainosaurus. Mosasauři se pohybovali za pomoci vlnění svého obřího těla a zejména pak s využitím svého masivního ocasu. Jejich lebka byla robustní a zakončená zašpičatělým rypcem, zuby byly ostře špičaté a vykazovaly kónický tvar. Paleontologové předpokládají, že velcí mosasauři žili zejména v menších hloubkách nedaleko hladiny a lovili zde rozmanitou kořist v podobě ryb, mořských želv, amonitů a snad i menších zástupců vlastní skupiny. Shodou okolností se stal právě mosasaurus prvním velkým druhohorním plazem, objeveným člověkem (ptakoještěři mohli být objeveni ještě o pár let dříve, svými rozměry však nemohli mosasaurům zdaleka konkurovat). Toto „velké zvíře z Maastrichtu“ skrývaly ohromné holandské podzemní doly s romantickou a ve světle loučí i trochu strašidelnou atmosférou. Paleontologie jako pevně institucionalizovaná věda tehdy vlastně ještě neexistovala a o pravěkých ekosystémech se prakticky nic nevědělo – dokonce ani to, že vůbec nějaké byly! K zásadnímu objevu totiž došlo již roku 1764, tedy pět let před narozením F. V. Heka (Jiráskova F. L. Věka), Georgese Cuviera (o kterém ještě bude řeč) nebo třeba Napoleona Bonaparta. Do popisu prvního dinosaura tehdy zbývalo ještě rovných šest desetiletí. Od objevu mosasaura tedy letos uplynulo přesně čtvrt tisíciletí.

…

Romantická, ale nereálná představa o objevu druhé lebky mosasaura v podání Faujase de Saint-Fonda. Faktem však zůstává, že tato obří fosílie byla v lomech u Maastrichtu kolem roku 1770 skutečně objevena. Kredit: G. R. Levillaire (1799), převzato z Wikipedie

…

Ve zmíněném roce byl objeven fragment fosilní lebky v křídovém lomu pod kopcem zvaným Hora Sv. Petra (Sint-Pietersberg) u holandského města Maastricht (po tomto městě se nyní jmenuje i poslední geologický stupeň křídové periody, datovaný na 72 – 66 Ma před současností). V roce 1766 nechal zkameněliny vyzvednout jistý důstojník Jean Baptiste Drouin. O osmnáct let později se exemplář dostal do sbírky slavného holandského Teylersova muzea v Haarlemu, a to zásluhou jeho prvního ředitele jménem Martinus van Marum (1750 – 1837). Ten také v roce 1790 publikoval první popis fosílie, ovšem velmi se mýlil – označil výhružně vypadající čelisti za pozůstatky „velké dýchající ryby“ (Pisces cetacei, tedy řečeno dnešní mluvou – velryby). Exemplář je i ve 21. století stále ve sbírkách tohoto muzea, a to pod katalogovým označením TM 7424. Někdy mezi lety 1770 a 1774 byl objeven druhý a podstatně známější jedinec mosasaura. Opět šlo o fragment fosilní lebky velkých rozměrů (délka kolem 1,5 metru), objevený nedaleko města Maastricht. O historických okolnostech nálezu se dozvídáme především z díla francouzského geologa a cestovatele jménem Barthélemy Faujas de Saint-Fond (1741 – 1819), který později doprovázel francouzská vojska s cílem získat tento cenný exemplář pro pařížskou vědu. V roce 1798 píše v prvním svazku svého díla Histoire naturelle de la montagne de Saint-Pierre de Maestricht také o vlastním objevu nálezu. Fosílii objevili jako obvykle místní dělníci, pracující v lomu. Ti již kolem roku 1770 upozornili na zajímavý objev penzionovaného vojenského lékaře Johanna Leonarda Hoffmanna (1710 – 1782). Lékař holandsko-německého původu byl známý svým nadšením pro veškeré geologické i mineralogické zajímavosti. Když tedy spatřil ohromnou lebku, okamžitě zatoužil ji vlastnit a dělníky nadále při vykopávkách řídil on sám. Problém byl v tom, že pozemek, na kterém byl nález učiněn, patřil jistému kanovníkovi jménem Theodorus Joannes Godding (1722 – 1797). Ten okamžitě vznesl právní nárok na cennou fosílii a opravdu ji údajným ovlivněním soudu získal. Následně ji vystavil ve svém domě na úpatí kopce, kde zůstala až do doby tzv. revolučních válek o dvě desetiletí později.

…

Rytina zobrazující první známou lebku mosasaura, k jejímuž objevu došlo roku 1764. Dnes je stále umístěna v Teylersově muzeu v Haarlemu pod katalogovým označením TM 7424. Převzato z Wikipedie.

…

Když francouzská revoluční armáda, kterou vedl generál Jean-Charles Pichegru (1761 – 1804), oblehla v roce 1794 pevnostní město Maastricht, nebylo záměrem okupantů pouze proniknout do samotného města. Již dva měsíce po jeho dobytí dorazil nám známý geolog Faujas de Saint-Fond spolu s politickým komisařem (représentant du peuple) jménem Augustin-Lucie de Frécine (1751 – 1804). Úkol tohoto muže byl stejnou měrou prostý jako zavrženíhodný – jménem Francie prohledat všechno, co by mohlo mít uměleckou nebo vědeckou hodnotu a odeslat tyto cenné objekty do Paříže (podobně se nicméně chovali třeba Němci v Belgii za první světové války a příkladů by se našlo ještě více*). Oba Francouzi o lebce dobře věděli, a tak brzy dopřáli Goddingovi „příjemnou“ pozornost v podobě neohlášené návštěvy. Dům s fosílií byl při kanonádě během obléhání ušetřen, jak se ale ukázalo, zbytečně – majitel mezitím stihl fosílii ukrýt kamsi do lesa. Pomohl pak osvědčený recept – Frécine rozhlásil, že dá „šest set lahví skvělého vína“ komukoliv, kdo mu zkamenělinu přinese. Zanedlouho se ohlásila skupina dvanácti granátníků, vláčející sebou těžký vápencový blok. Godding obdržel jistou finanční kompenzaci a musel se podvolit. Ještě v prosinci roku 1794 byla v pořadí druhá objevená lebka mosasaura převezena do Paříže jako válečná kořist a prohlášena národním dědictvím. Dodnes je uložena ve sbírkách tehdy nového Muséum national d’Histoire naturelle (Národního muzea přírodní historie). Ještě před krádeží fosílie se pokoušel o vysvětlení jejího původu sám Hoffmann (považoval ji za pozůstatek krokodýla) i holandský profesor Petrus Camper (v roce 1786 prohlásil, že se jedná o neidentifikovatelnou „zubatou velrybu“). Nicméně jeho syn Adriaan G. Camper roku 1798 na základě nákresů svého otce usoudil, že se jedná o pozůstatky obřího varana. Tento pozoruhodně přesný odhad (mosasauři byli skutečně blízcí příbuzní varanů) potvrdil roku 1808 i francouzský přírodovědec Georges Cuvier. Právě holandský mosasaurus jej výrazně inspiroval k tehdy ještě dosti odvážným teoriím o úplném vyhynutí některých druhů živočichů. Rodové jméno Mosasaurus pak stanovil až roku 1822 britský reverend a přírodovědec William Daniel Conybeare (1787 – 1857) – v té době zbývaly do popisu prvního dinosaura ještě dva roky.

…

Francouzský geolog a cestovatel Barthelémy Faujas de Saint-Fond (1741 – 1819), který sehrál poněkud kontroverzní roli při „získávání“ cenných fosílií na Francouzi okupovaném nizozemském území. Proslavil se také svým experimentováním s balónovým letectvím. Převzato z Wikipedie.

…

Je ale příběh druhé objevené lebky mosasaura v tomto podání pravdivý? Dnes se kupodivu zdá, že nikoliv, alespoň ne zcela. Nizozemská historička Peggy Rompenová tvrdí, že příběh o Hoffmannově řízení vykopávek se nezakládá na pravdě. Skutečným vlastníkem byl totiž od počátku kanovník Godding, který určitě nepotřeboval žádný soud, aby mohl s fosílií disponovat. Také informace, že Faujas de Saint-Fond původnímu majiteli zaplatil jakousi kompenzační sumu za odvoz lebky, není pravdivá. Jediným zdrojem všech těchto údajů je totiž právě kniha Faujase de Saint-Fonda, který se zřejmě zpětně snažil tímto způsobem očistit své jméno a legitimovat způsob, jakým byla za pomoci vojenské síly cenná fosílie zcizena. Ať už to bylo jakkoliv, příběh převzali i další vědci a tak není divu, že roku 1829 přiřadil objevitel iguanodona Gideon A. Mantell (1790 – 1852) tomuto rodu druhové jméno hoffmannii, a to právě na počest domnělého objevitele. Teprve roku 1854 však německý ornitolog a herpetolog Hermann Schlegel (1804 – 1884) jako první vyslovil domněnku, že mosasauři byli vybaveni pádlovitými končetinami, nikoliv kráčivýma nohama, jako současní varani. Mosasaurus je dnes řazen do podčeledi Mosasaurinae a jak už bylo řečeno, je největším a také jedním z posledních zástupců celé rozsáhlé skupiny. Zajímavé je, že na místě původních lomů v okolí holandského Maastrichtu byl v září roku 2012 objeven další obří jedinec mosasaura, který by v kompletním stavu měřil na délku asi 13 metrů. Objevitelem se stal jistý Carlo Brauer, který objevil několik zubů na lopatě svého bagru 10. září předloňského roku. Exemplář nového mosasaura získal přezdívku po svém objeviteli, nazývá se tedy „Carlo“. Na základě stratigrafie lze odhadnout stáří tohoto jedince na 67,83 milionu let. To znamená, že se nejspíš jedná o nejstaršího dosud známého zástupce druhu M. hofmannii, většina dosud objevených exemplářů je zhruba o milion let mladší. Časem bylo také popsáno velké množství druhů rodu Mosasaurus, v současnosti je jich však uznáváno pouze pět. Známe je již dlouho. První exemplář byl objeven před dávnými 250 lety.

…

Přibližná rekonstrukce vzezření druhu M. hoffmannii. Tento obří mořský predátor patřil do příbuzenstva dnešních ještěrek a varanů. Žil až na samotném konci křídového období a vyhynul spolu s plesiosaury, ptakoještěry a neptačími dinosaury při tzv. K-T události, datované na 66,0 milionů let před současností. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie.

…

* Nemusíme ostatně chodit do nijak vzdáleného období – jen o pár let později okupovala francouzská armáda italskou Veronu a jistý hrabě Gazola zde byl Francouzi donucen vydat svoji nádhernou sbírku eocénních ryb z lokality Monte Bolca pařížskému muzeu.

 …

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Mosasaurus

http://en.wikipedia.org/wiki/Johann_Leonard_Hoffmann

http://en.wikipedia.org/wiki/Barth%C3%A9lemy_Faujas_de_Saint-Fond

http://oceansofkansas.com/

http://nhmmaastricht.nl/home.html

Buffetaut, E.: A Short History of Vertebrate Paleontology, Kluwer Academic Publishers, 1987

Mareš, J.: Záhada dinosaurů, Svoboda-Libertas, 1993

…