…aneb Lythronax se představuje světu

Tyranosauridi byli skupinou velkých až obřích teropodních dinosaurů, žijících v období svrchní křídy na území Severní Ameriky a Asie. Po dlouhá desetiletí bylo známo jen několik málo rodů, spadajících do této čeledi – zejména asijský Tarbosaurus a severoamerické rody Albertosaurus, Gorgosaurus, Daspletosaurus a sám „král“ Tyrannosaurus. Právě populární T. rex je posledním a zároveň největším zástupcem celé skupiny. Odkud se ale tento sedmitunový přízrak, žijící před 68 až 66 miliony let vzal? Kde leží jeho vývojové kořeny? Donedávna se předpokládalo, že v podstatě na stejném místě, odkud pochází – tedy ze severozápadu Spojených států a jihozápadu Kanady. Právě nově objevený tyranosaurid však otáčí směr hledání poněkud jižněji. 80 milionů let starý Lythronax argestes žil v oblasti dnešního Utahu na území, které tehdy bývalo břehem dávno zaniklého subkontinentu Laramidie. Právě tento asi 8 metrů dlouhý a 2,5 tuny těžký dravec byl o 12 milionů let mladšímu tyranosaurovi velmi podobný. Jeho lebka neměla při pohledu shora rovný profil, nýbrž byla ve své poslední třetině výrazně rozšířená. Přesně jako u tyranosaura měl tedy i lytronax oči namířené z velké části dopředu, což mu umožňovalo stereoskopické (binokulární) vidění. Díky tomu mohl dobře odhadovat vzdálenosti a měl také velmi silný stisk – rozšířená báze lebky umožňuje umístění masivních žvýkacích svalů. Nově popsaný dravec by vás tedy mohl dobře vidět při čelním pohledu a navíc by si z vás snadno ukousl i hodně velká sousta.

Fosílie a kosterní diagramy rodů Lythronax (A – v pozadí) a Teratophoneus (B – v popředí). Kredit: PLoS One; Wikimedia Commons

Lythronax argestes (doslova „král násilí“) byl vědecky popsán v periodiku PLoS One paleontologem Markem Loewenem a jeho kolegy. Zkameněliny lebky a fosilní fragmenty postkraniální kostry objevili paleontologové v roce 2009 na území dnes již proslulého národního památníku Grand Staircase-Escalante na jihu státu Utah. Jejich přesné stáří bylo pomocí datace vulkanických hornin určeno na 80,6 až 79,9 milionu let. Většina médií přijala obraz tohoto teropoda jako přímého předchůdce mocného T. rexe. To by byl ovšem omyl – Lythronax a Tyrannosaurus jsou spíše strýčkem a synovcem, než dědem a vnukem. Oba rody totiž mají stejného předka, který žil v ještě dávnější minulosti. Zvláštní je, že Lythronax – ačkoliv je o celých dvanáct milionů let starší – vypadá tak „moderně“ – má množství odvozených vývojových znaků, které jsme zatím znali jen u mnohem mladších tyranosauridů. Přitom jde o nejstaršího známého zástupce čeledi vůbec. Podle nového pohledu na systematiku tyranosauridů existovaly na území svrchnokřídové Severní Ameriky dvě hlavní vývojové linie. Na jihu (Utah) to byl právě Lythronax a další dva nedávno popsané rody Bistahieversor a Teratophoneus – jejich společným znakem je relativně krátká a robustní lebka, čímž se podobají druhu T. rex. Na severu (Montana, Wyoming, Alberta) pak v době před asi 80 až 74 miliony let dominovaly formy s úzkým rostrem, zástupcem je například Gorgosaurus. Je tedy jasné, že obě hlavní skupiny tyranosauridů se musely oddělit před více než 80 miliony let, snad 90 až 82 miliony let. Zbývá tedy najít jejich zkameněliny.

Dochované části lebky lytronaxe, naznačující příbuznost tohoto bazálního tyranosaurida a druhu T. rex. Kredit: PLoS One; Wikimedia Commons

Změny ve výšce hladiny moří způsobily na samotném přelomu spodní a svrchní křídy (asi před 100 až 95 miliony let) rozdělení severoamerického kontinentu na západní Laramidii a východní Appalačii. Na obou subkontinentech se pak fauna vyvíjela jinak, objevily se tam tedy odlišné formy dinosaurů. Tím ale nebyl bariérám geografického šíření konec: zhruba ve stejné době se vyvrásnila pohoří také mezi přibližně severní a jižní částí Laramidie. Tím se vytvořily izolované populační ostrovy, jakési kapsy, ve kterých se evoluce dinosaurů ubírala vlastním směrem. Proto se také setkáváme na různých lokalitách amerického západu se zcela unikátní faunou rohatých, kachnozobých a nově tedy i teropodních – například tyranosauridních – dinosaurů. Když potom hladina moří opět poklesla, rozšířili se někteří dinosauři také do východní Asie. Budoucí paleontologický výzkum bude zaměřen z velké části právě na odkrývání dalších vývojových trendů a spojitostí mezi různými skupinami dinosaurů v rámci Laramidie i celé Severní Ameriky a Asie. Co se týče nového dinosaura, známe bohužel jen malou část jeho kostry – to souvisí s obvykle velmi vzácným výskytem tyranosauridů v jimi obývaných ekosystémech (a tím i malou početností jejich fosílií) a zároveň s malou frekvencí výskytu dinosauřích fosílií v souvrství Wahweap, chudšího než nadložní sedimenty mladšího souvrství Kaiparowits. Pustiny Přírodního památníku Grand Staircase-Escalante však dosud nevydaly ani desetinu svého fosilního bohatství. O další fascinující objevy tak v budoucnu rozhodně nemusí být nouze.

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Lythronax

http://www.huffingtonpost.com/2013/11/06/new-tyrannosaur-discovered-utah_n_4227171.html

http://apnews.excite.com/article/20131107/DA9TEASO0.html

http://www.theguardian.com/science/2013/nov/06/lythronax-argestes-tyrannosaurs

Loewen, M. A.; Irmis, R. B.; Sertich, J. J. W.; Currie, P. J.; Sampson, S. D. (2013). “Tyrant Dinosaur Evolution Tracks the Rise and Fall of Late Cretaceous Oceans”. In Evans, David C. PLoS ONE 8 (11): e79420. doi:10.1371/journal.pone.0079420

…aneb největší tajemství dinosauří paleontologie vzalo za své

Mezi největší hádanky paleontologie asijských dinosaurů patřila až do této doby právě záhada deinocheira – majitele gigantických dvouapůlmetrových předních končetin. Když polští paleontologové tohoto obřího teropoda v červenci roku 1965 objevili, způsobilo to senzaci. Holotyp, který dnes nese označení ZPal MgD-I/6, představuje velmi fragmentární pozůstatek kostry, ležící na zerodovaném povrchu vápencových vrstev lokality Altan Ula III. Tyto sedimenty provincie Ömnögovi byly datovány na počátek stupně maastricht (nejsvrchnější křída), takže jsou zhruba rovných 70 milionů let staré. Dinosaura s masivními předními končetinami popsaly v roce 1970 polské paleontoložky Halszka Osmólska a Ewa Roniewicz. Zvolily přiléhavý název Deinocheirus mirificus (doslova „úžasná strašná ruka“). Dlouho nebylo známo víc než právě ony velké kosterní elementy předních končetin, gastralia (kůstky zpevňující břišní dutinu), ceratobranchialia (podpůrné kosti v krční oblasti) a drobné fragmenty žeber a obratlů. Vzhledem k pokročilému stadiu eroze kostry se bohužel mnoho informací nedochovalo a na dlouhá desetiletí se tak Deinocheirus stal záhadou. Nebylo jisté ani to, do jaké skupiny teropodů patřil a jakým způsobem žil. Tvar předních končetin však od začátku napovídal, že by mohlo jít o zástupce ornitomimosaurů (Ornithomimosauria), což se v poslední době nejspíš definitivně potvrdilo. Před několika lety byla původní lokalita objevu opět dohledána a paleontologové získali další fragmenty gastralií (zvaných také „břišní žebra“). Na některých z nich byly objeveny stopy zubů velkého tyranosaurida, nejspíš druhu Tarbosaurus bataar. Velký dravec zřejmě pojídal zdechlinu deinocheira, což také vysvětluje nekompletnost materiálu. Zda ale tarbosaurus toto svoje „sousto“ také aktivně ulovil, není známo. Zranění však vykazovaly také klouby na prstech deinocheirových „rukou“. Další novinkou se v roce 2010 stala studie, která vypočítala mj. výšku kyčlí deinocheira, a to na 3,3 až 3,6 metru (údajně tak jde dokonce o nejvyšší trup v rámci teropodních dinosaurů). Až do letošního roku však deinocheirova záhada odolávala. Nyní už je nejspíš minulostí.

Jedna z možných podob dosud záhadného mongolského ornitomimosaura jménem Deinocheirus mirificus. Teprve po bezmála půlstoletí od jeho objevu začíná věda odhalovat jeho pravou podstatu.  Kredit: Luis V. Rey

Nová vědecká studie, která byla prezentována na letošním mítinku SVP v Los Angeles, vrhá na enigmatického teropoda nové světlo. Jak dnes již víme (a jak se „podpultově“ vědělo již před několika lety), v Mongolsku byli nedávno objeveni hned dva noví jedinci deinocheira. V roce 2006 objevil korejsko-mongolský tým paleontologů fosílie tohoto teropoda v souvrství Nemegt a o tři roky později spatřil světlo světa další exemplář z Bugin Tsav. Bohužel ani v jednom případě nebyla objevena lebka. Zatímco jedinec s katalogovým označením MPC-D 100/128 představoval nedospělý exemplář s velikostí asi 72 % oproti druhému, onen druhý (MPC-D 100/127) je dokonce větší než holotyp. Zatímco totiž holotyp disponuje kostí pažní o délce 93,8 cm, nový jedinec má humerus dlouhý 99,3 cm (rozdíl 6,5 %). Rozměry holotypu deinocheira odhadl Gregory Paul v roce 1988 na 12 metrů délky a 6-12 tun hmotnosti. V roce 2010 však tyto odhady značně snížil na 10 metrů délky a pouhé 2 tuny hmotnosti. Většina odhadů hmotnosti se však stále pohybuje mezi 6 a 9 tunami, čemuž možná nový objev většího exempláře bude nasvědčovat. Zajímavé je, že se dochovaly také zadní končetiny a s výjimkou lebky nám nové exempláře umožňují poprvé učinit si poměrně přesnou představu o vzhledu celého zvířete. Kladistická analýza potvrzuje, že Deinocheirus je nejspíš bazálním zástupcem skupiny Ornithomimosauria, ačkoliv velmi zvláštním – jednak zdaleka největším a zároveň vykazujícím množství (pro tuto skupinu) netypických anatomických znaků. Jedním z nich je i poměrně dlouhá kost stehenní, delší než tibiotarsus (část nohy pod kolenním kloubem). Tato skutečnost svědčí o faktu, že deinocheirus byl poměrně těžkopádně stavěným teropodem, neschopným rychlého běhu. Zdá se, že koncepce deinocheira jako druhohorní obdoby obřího pozemního lenochoda možná není daleko od pravdy. O býložravosti tohoto ornitomimosaura svědčí také velké množství gastrolitů (přes 1100 kusů) o velikosti od 8 do 87 milimetrů, objevených v oblasti břišní dutiny většího jedince (MPC-D 100/127). Další detaily ze života nyní již poněkud méně záhadného teropoda nám snad poskytnou další informace z výzkumu obou nových exemplářů.

Odkazy:

http://dinosaurusblog.wordpress.com/2012/04/30/927147-deinocheirus-strasliva-ruka-z-gobi/

http://en.wikipedia.org/wiki/Deinocheirus

http://chasmosaurs.blogspot.cz/2013/11/svp-dispatches-body-of-deinocheirus.html

….aneb co nového koncem týdne

Začněme dvěma podstatnými novinkami, které se neptačích dinosaurů nepřímo (ale zato velmi intenzivně) týkají:

Nový výzkum mezinárodního týmu geochemiků upřesňuje složení zemské atmosféry v minulých geologických dobách (zejména pre-kenozoikum). Podrobným rozborem vzorků jantaru (směs mineralizovaných pryskyřic dávných nahosemenných stromů) došel Ralf Tappert z Univerzity v Innsbrucku se svým týmem k překvapivému závěru: obsah kyslíku byl v období druhohor výrazně menší, než se dříve předpokládalo. Rozdíl oproti dřívějším odhadům (asi 30 – 35 %) je ohromující – nové údaje totiž hovoří o pouhých 10-15 % (oproti současným 20,9 %). Toto zjištění je v příkrém rozporu s předchozími teoriemi, které vyšším obsahem atmosférického kyslíku vysvětlovaly například i pokročilou respiraci a gigantismus neptačích dinosauromorfů. Ke zmíněnému závěru vedl vědce právě rozbor jantaru, který je na rozdíl od ostatních minerálů zčásti chemicky i izotopově neměnný po velmi dlouhé úseky geologického času. Zelené rostliny v průběhu fotosyntézy aktivně vážou atmosférický uhlík, jehož izotopové složení se pak v jantaru uchovává. Výzkum poměru izotopů uhlíku 12C a 13C vychází z obsáhlého souboru 538 vzorků jantaru, získaných z významných světových lokalit (od Pobaltí přes Itálii po Dominikánskou republiku). Nejstarší vzorek přitom pochází z italských Dolomitů a je starý asi 220 milionů let (svrchní trias). Již zmíněný výsledek spojuje mineralog Tappert s vývojem zemského klimatu v geologickém čase. Zdá se, že obsah kyslíku v atmosféře v minulosti velmi úzce souvisel s teplotou a obsahem oxidu uhličitého, přičemž jde v podstatě o příklad negativní zpětné vazby. Nízký obsah kyslíku v atmosféře v geologické minulosti souvisel s vysokými teplotami a značně vysokým obsahem CO2. Tento případ dobře odpovídá situaci během křídové periody druhohorní éry (před 145 – 66 Ma), kdy stabilně vysoký obsah CO2 možná zavinila enormní sopečná činnost (o níž existují paleontologické a sedimentologické doklady). Právě tehdy poklesl obsah kyslíku v atmosféře na pouhých 10 – 15 %, což odpovídá pouhé třetině až polovině dříve odhadovaného údaje.

Odkaz: 

http://www.sciencedaily.com/releases/2013/11/131118081043.htm

Povrchové struktury indického subkontinentu. Dekkánská plošina je zde dobře patrná, gigantický (impaktní?) útvar Šiva se nachází západně od indického pobřeží. Kredit: Nichalp, Wikimedia Commons

V periodiku Marine and Petroleum Geology právě vychází nová studie, která si klade za cíl zpochybnit zavedenou představu o dopadu velkého kosmického tělesa na Zemi na konci druhohorní éry (původce K-T eventu, tedy masového vymírání mezozoické megafauny). Jejím autorem je již zesnulý J. F. Lerbekmo, studie byla proto dokončena a publikována jeho kolegy. Dle autora je známý útvar Šiva v Indickém oceánu skutečně deformovaným kráterem po dalším obřím impaktu, který se odehrál jen asi 40 000 let po dopadu tělesa Chicxulub v současném Mexickém zálivu. Lerbekmo tvrdí, že mezi oběma událostmi došlo k otočení magnetického pole Země (z Jižního k Severnímu pólu), což umožnilo časově tyto události oddělit a získat pro druhý z nich geologické a chronologické podklady. Zatímco Chicxulub ale vytvořil kráter o průměru asi 180 kilometrů, Šiva je přímo monstrózní – měří asi 450 x 600 kilometrů. Pokud jde tedy skutečně o dopadový kráter, je zhruba třikrát větší než jeho mexická obdoba. Těleso, které jej vytvořilo, by muselo mít v průměru asi 40 kilometrů. Dvojitý dopad (nebo dokonce celý roj meteoritů) na konci křídy není ani zdaleka novým “nápadem”, podobnými myšlenkami se zaobíral například již texaský paleontolog indického původu Sankar Chatterjee v 80. letech. Právě on je největším zastáncem myšlenky vícenásobného dopadu. Výsledky této studie jsou nicméně značně kontroverzní. Většinový názor zatím v Šivě spatřuje geologický útvar, který v rámci svého atypického tvaru nejspíš nemůže být impaktním kráterem. Převažující geologické, sedimentologické a paleontologické doklady stále favorizují spíše “one-hit scenario”, tedy verzi s jediným “vražedným” meteoritem velkých rozměrů. Některé novější údaje z výzkumu tzv. dekkánských trapů (masivní, až 2 km silné vrstvy vyvřelých hornin na indickém subkontinentu) však mohou teorii o vícenásobném dopadu přece jenom podporovat – bylo například objeveno obohacení těžkým kovem iridiem, alkalinní metamorfity a šokové křemeny. Pravdu snad odhalí až budoucí výzkumy.

Odkaz:

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0264817213001372

Poslední aktuální novinka: Již takřka putovní výstava ilustrací dinosaurů slovenského ilustrátora Vladimíra Rimbaly (s mojí skromnou spoluorganizací a popisky) tentokrát zamířila do Dobrušky – malebného městečka pod Orlickými horami. V úterý 26. 11. bude od 18 hodin výstava doplněna také mojí přednáškou. Všichni případní zájemci jsou srdečně zváni. Více v odkazech:

http://www.mestodobruska.cz/novinky/dinosauri_prednaska.pdf

http://www.mestodobruska.cz/novinky/dinosauri_vystava.pdf

http://www.mestodobruska.cz/akce.php 

http://www.dobruska.cz/kino.phtml

…aneb další podpora pro dinosauří měkké tkáně

Mezi nejkontroverznější paleontologické studie minulého desetiletí patřila nepochybně ta, která v roce 2005 otřásla teoretickými základy paleontologie i samotné geologie. Její závěr byl vpravdě šokující – měkké tkáně (resp. původní organické molekuly) mohou ve zkamenělinách přetrvat i přes propast hlubokého geologického času a dochovat se do naší čtvrtohorní současnosti! Paleontoložka Mary Higby Schweitzerová ze Státní Univerzity v Severní Karolíně prováděla výzkumy možného dochování delikátních struktur v dinosauřích fosíliích již od počátku 90. let minulého století (více viz například http://dinosaurusblog.wordpress.com/2012/11/05/dalsi-podpora-pro-dinosauri-proteiny/). Ve zmíněném roce pak své fascinující výsledky publikovala a vcelku prozíravě očekávala následnou vlnu kritiky. Ta se skutečně dostavila a i přes ověřovací (údajně úspěšné) testy i opakování pokusů jinými nezávislými laboratořemi je k podobným výsledkům paleontologická majorita dodnes přinejmenším zdrženlivá. Mezi hlavní důvody spadá také fakt, že argumenty Schweitzerové jsou velmi populární a oblíbené u četných kreacionistických hnutí nejen ve Spojených státech. Velkým kritikem je od samého začátku například paleontolog Thomas Kaye, který považuje veškeré pozitivní výsledky v tomto směru za projev recentního bakteriálního biofilmu, kterým jsou zkameněliny potaženy. Ani samice tyranosaura zvaná B-rex (MOR 1125), ani někteří jedinci kachnozobého brachylofosaura a několika dalších druhů dinosaurů tak podle kritiků rozhodně žádnými původními “tělními chemikáliemi” neoplývají. Tento názor je dnes v podstatě převažující, Schweitzerová se však s mlčením až mírně zamítavým postojem okolí nehodlá smířit. Poslední čtyři roky proto publikuje nové studie a provádí výzkum zaměřený na odhalení mechanismů, kterými se zmíněné biomolekuly mohly dochovat přes propast času více než 66 milionů let. Právě na úspěchu v tomto snažení totiž závisí budoucnost jejích předchozích vývodů. Není-li k dispozici testovatelné a dobře “sedící” vysvětlení na první pohled nepravděpodobného scénáře, pak zapracuje Occamova břitva a tento scénář pomyslně rozcupuje na kousky. Právě s takovým vysvětlujícím mechanismem však nyní Schweitzerová přichází. Její víra v existenci (například) tyranosauřího hemoglobinu je přímo železná – a to doslova.

Stehenní kost tyranosaura zvaného “B-rex” (MOR 1125), který zahynul asi ve svých 16 letech v době před 68 miliony let. Právě tato mladá ovulující samice zřejmě poskytla paleontologům “molekuly z hlubokého času”. Kredit: Wikimedia Commons

Právě železo je totiž onou odpovědí na palčivou otázku, jak se mohly dinosauří měkké tkáně dochovat až do současnosti. Nová studie Schweitzerové a jejích sedmi spolupracovníků vychází v prestižním periodiku Proceedings of the Royal Society B. Hemoglobin – proteinová molekula obsahující železo a přenášející krví kyslík i oxid uhličitý - je klíčem k řešení velké otázky. Železo je nezbytné pro přežití živočichů, je však také poměrně reaktivní a může mít destruktivní účinky. Proto se v tělech postupně vyvinuly ochranné mechanismy, například proteiny, které železo transportují přesně na místo určení a  zabraňují jeho nechtěné interakci s okolním bioprostředím. Po smrti organismu se však tyto mechanismy zastaví a železo se do tkání snadno dostane. Za určitých okolností pak může fungovat stejně jako formaldehyd – uchovává tkáně neporušené po velmi dlouhou dobu. Míra dochování dinosauřích měkkých tkání se přesto vyjímá jakýmkoliv představám. Důvodem může být dle Schweitzerové fakt, že u dinosaurů se zřejmě v každé krevní buňce (opatřené jádrem stejně jako u jejich nejbližších příbuzných – ptáků a krokodýlů) nacházelo větší množství hemoglobinu, než u většiny jiných zvířat. Když se tedy tělo po smrti dinosaura ocitlo v suchém prostředí bez nadměrného množství mikrobů a stalo se po mineralizaci součástí pískovce, šance na uchování měkkých struktur mohla být poměrně vysoká. Schweitzerová dále uvádí, že prakticky všechny dobře dochované nálezy vykazovaly větší koncentraci železa. Dochovaná vaskulární tkáň pak byla za života dinosaurů nejspíš velmi bohatým prostředím pro hemoglobin. Jedním negativem, které zmíněný kov přece jen přináší, je jeho schopnost velmi účinně maskovat přítomnost bílkovin, které jsou pak ve vzorcích zkamenělin téměř neidentifikovatelné. Podstatné však je, že “molekuly z hlubokého času” dnes už nepředstavují jen fantastickou možnost, nýbrž jsou zřejmě fascinující realitou.

Odkazy:

http://www.sciencedaily.com/releases/2013/11/131126191433.htm

http://www.livescience.com/41537-t-rex-soft-tissue.html

http://news.ncsu.edu/releases/schweitzer-iron/

http://rspb.royalsocietypublishing.org/content/281/1775/20132741.abstract

…a k tomu něco málo o triasovém impaktu

Poměrně živou debatu na jistém paleontologickém fóru rozproudil dotaz jakéhosi začínajícího autora sci-fi literatury, jak dlouhý byl den v období druhohor (případně ještě dříve) a jak daleko tehdy obíhal Zemi náš věrný průvodce Měsíc. Sám tazatel přišel se zcela nesmyslným údajem 192 000 kilometrů, coby střední vzdáleností obou těles v době před 400 miliony let (prvohorní perioda devon). Odpovědí byl mj. odkaz na dvě zajímavé vědecké studie, z nichž jednu lze otevřít či stáhnout níže. Zatímco Měsíc již celé miliardy let svoji vzdálenost od Země drasticky nemění (před 2,45 miliardy let údajně činila jeho střední vzdálenost asi 330 000 kilometrů, tedy jen asi o 15 %), délka solárního dne byla v dávné geologické minulosti skutečně výrazně kratší než dnes. V době vyhynutí dinosaurů před 66 – 65 miliony let měl den přesně 23:36 (23,6) hodiny, tedy asi o 20 minut méně než dnes. V době jejich vzniku před 230 miliony let (svrchní trias) pak den trval přesně 22:42 (22,7) hodiny. Dinosauři jako Eoraptor tedy znali den o celých 78 minut kratší, než je ten náš. Rok měl tehdy logicky více dní, konkrétně necelých 386 dní. Na počátku prvohor, v kambrické periodě před 500 miliony let, trval den asi jen 21:18 (21,3) hod. a rok měl tedy 412 dní. Tehdejší trilobiti a další obyvatelé moří nevědomky zažívali dny o 2 hodiny a 38 minut kratší než my a zároveň rok, který nabízel přibližně o 47 dní více. V ohromném časovém rozsahu prekambria už jsou rozdíly oproti dnešku samozřejmě markantnější. Přibližně v době vzniku života, asi před 3,56 miliardy let, trval den ještě pouze 8,7 hodiny a rok měl tehdy celých 1009 solárních dní. Krátce po vzniku naší planety (někdy před 4,5 miliardy let) měl pak den – přesně podle dřívějších odhadů astronomů i fyziků – délku trvání jen asi 6,1 hodiny a rok tak zahrnoval přibližně 1454 solárních dní. Tedy bezmála čtyřikrát kratší den a čtyřikrát více solárních dní v roce. Tyto hodnoty vyplývají z opakovaně prováděných radiometrických výzkumů fosilních korálů a přílivových sedimentů stejně jako ověřených teoretických modelů.

Sanjuansaurus, primitivní teropod, žijící na území dnešní Argentiny před 231 miliony let. Jeho den byl o víc než hodinu kratší než ten náš. Kredit: Nobu Tamura, Wikimedia Commons

A ještě druhá novější zpráva (publikovaná v první polovině letošního roku). Vědecká studie japonských vědců znovu oživuje dohady o účincích srážky velkého mimozemského tělesa se Zemí v období svrchního triasu (asi před 215 miliony let). Nejde však o průvodní jev 4. masového vymírání tzv. Velké pětky, protože k tomu došlo až zhruba o 14 milionů let později, na samotném rozhraní triasu a jury. Tým geologů a chemiků odhalil nezvykle vysokou koncentraci těžkých kovů platinové skupiny v hlubokomořských vrstvách buližníků (usazených křemitých horninách). Poměr zjištěných izotopů prvku osmia (187 Os/188 Os) svědčí o náhlém masivním přísunu mimozemského materiálu, jenž může být vysvětlen pouze dopadem velkého asteroidu či jiného vesmírného tělesa. Rozměry tohoto impaktoru byly výpočtem odhadnuty v rozmezí 3,3 – 7,8 km v průměru, čímž se již značně blíží spodní hranici velikosti tělesa Chicxulub (“zabiják dinosaurů” z konce křídy). V tomto případě rovněž známe pravděpodobný dopadový kráter, kterým je taktéž 213 – 215 milionů let starý Manicouagan (Kanada, provincie Québec). Kráter měl původně průměr zhruba rovných 100 kilometrů a vytvořilo jej impaktní těleso o průměru asi 5 kilometrů, což je v dobré shodě s výsledky nové studie. Jde o největší dosud viditelný a možná také jeden z nejstarších známých dopadových kráterů na Zemi. Existují domněnky, že před 215 miliony let dopadlo na Zemi dokonce hned několik velkých těles (další velké krátery z této doby jsou známé také z Francie, Ukrajiny, Severní Dakoty v USA a Manitoby v Kanadě). Pokud je tomu tak, pak jsou hromadné dopady velkých kosmických těles zřejmě podstatně běžnější, než se dříve předpokládalo. Také na konci druhohor možná přiletělo impaktorů více, jak ukázaly výzkumy z posledních let. Je však trochu záhadou, jak rozsáhlé vymírání vlastně způsobil meteorit, který vytvořil Manicouagan.

Odkazy:

http://www.nature.com/ncomms/2013/130916/ncomms3455/full/ncomms3455.html

http://www.eos.ubc.ca/~mjelline/453website/eosc453/E_prints/1999RG900016.pdf

http://en.wikipedia.org/wiki/Manicouagan_crater

…aneb co nám kosti neukážou

Další fantastický objev tzv. hadrosauří mumie pochází z oblasti západně od města Grande Prairie v kanadské provincii Albertě. Nález hadrosaurida známého druhu Edmontosaurus regalis nyní dokazuje, že na hlavách těchto jinak “plochohlavých” kachnozobých dinosaurů přece jen nějaké hřebínky byly. Pouze nešlo o hřebeny kostěné, které by se tedy mohly snadno dochovat ve zkamenělé podobě až do současné doby. Edmontosaurus byl mohutný hadrosaurid, žijící na západě Severní Ameriky (subkontinent Laramidie) v období pozdní svrchní křídy, tedy asi před 73 až 66 miliony let. Velcí jedinci mohli dosáhnout délky přes 12 metrů a hmotnosti asi 5 tun. Ve své době byli velmi hojní a po rohatých dinosaurech triceratopsech patřili k nejpočetnějším zástupcům neptačích dinosaurů na úplném konci druhohor. Edmontosauři patří k typickým představitelům dinosaurů bez výrazných kostěných hřebenů na hlavě, proto je nový objev velkým překvapením. Není mimochodem v posledních týdnech ojedinělý – nedávno například vědci oznámili, že  hadrosaurid rodu Tsintaosaurus nebyl vybaven pouze krátkým výčnělkem nad lebkou, jak byl  celých 55 let od svého vědeckého popisu zobrazován. Místo jednoho “rohu” měl tento desetimetrový asijský rod na hlavě pořádně velký hřeben ve tvaru oblé sekerky, dosti podobný hřebeni příbuzného lambeosaura. Jak vidno, navzdory desítkám často skvěle dochovaných koster je toho ještě mnoho, co o vzhledu dinosaurů nevíme. Nejdéle nám zůstávají utajeny měkké části těla, tvořené kůží, vazivem a svalovinou, které téměř nikdy nefosilizují. Zajímavé v této souvislosti je, že edmontosauři patří k nejlépe prozkoumaným ornitopodům vůbec (formálně popsán byl tento rod v roce 1917, jeho zkameněliny jsou ale známy již od konce 19. století). Paleontologové mají k dispozici dokonce množství dobře dochovaných kompletních lebek edmontosaurů, podobný útvar byl ale objeven vůbec poprvé.

Tak nějak mohl vypadat hřebínek na hlavách některých edmontosaurů. Ani po 96 letech od vědeckého popisu tohoto dinosaura neměl dosud nikdo o podobné struktuře ponětí. Kolik takových paleontologických překvapení nás asi v budoucnu ještě čeká? Kredit: Julius Csotonyi, Current Biology

O to cennější je nový objev edmontosaura z Alberty, jenž odhalil dříve netušenou strukturu, která zdobila hlavy některých jedinců (snad samců, kterým hřebínky sloužily jako rozpoznávací znamení nebo například okázalá demonstrace pohlavní zralosti). Jde o vůbec první prokazatelný pozůstatek takovéto výrazné měkké struktury u velkého ornitopoda. Jak poznamenává jeden z autorů vědecké studie Phil Bell: “Tento objev samozřejmě vyvolává podnětnou otázku, zda podobné struktury nezdobily hlavy také dalších dinosaurů.” Když disponoval (možná výrazně zbarveným) hřebínkem edmontosaurus, proč by nemohl mít něco podobného také Tyrannosaurus, Triceratops nebo třeba starší jurské rody Stegosaurus a Brachiosaurus? Jak si můžeme být jistí, že obří sauropodi neměli hrdelní vaky a teropodi třeba kožní záhyby jako dnešní krocani? Výčet možností je v tomto směru téměř nekonečný. Pravdu nám ale pomohou zjistit až případné budoucí objevy vzácných – skvěle zachovaných - dinosauřích zkamenělin. Do té doby jsme v podobné situaci jako mimozemští biologové, kteří se bez znalosti jakýchkoliv žijících chobotnatců pokouší rekonstruovat vzhled hlavy slonů. Minimálně ze začátku nebudou mít ani tušení o čemkoliv, co by připomínalo chobot. Možná by na přítomnost této měkké části těla dokonce nepřišli vůbec. Ale zpět k edmontosaurům – hřeben mohl sloužit namlouvacím účelům, jeho přesný význam ale neznáme. Situaci také komplikuje fakt, že nemůžeme rekonstruovat přesný tvar dotyčné měkké tkáně na hlavě edmontosaura. Ve skutečnosti totiž mohlo jít například o útvar poléhající a visící z hlavy na jednu stranu nebo také o první masitý výstupek celého souvislého hřebene, táhnoucího se podél střední linie těla až k ocasu. O podobné struktuře na ocasu edmontosaura ostatně již existují fosilní doklady z dřívějška. Ať už je to však s hřebínkem na hlavě křídového hadrosaurida jakkoliv, jedno je jisté: dinosauři nám i přes kenozoickou časovou propast 66 milionů let mají ještě hodně co nabídnout.

Odkazy:

http://www.sciencedaily.com/releases/2013/12/131212123315.htm

http://phys.org/news/2013-12-duck-billed-dinosaurs-fleshy-cocks.html

http://www.cbc.ca/news/technology/alberta-dinosaur-s-head-adorned-with-fleshy-comb-1.2461149

http://phenomena.nationalgeographic.com/2013/12/12/surpise-well-studied-dinosaur-actually-had-a-cocks-comb/

…aneb T. rex měl společnost

Když byla v roce 2010 vydána moje kniha Dinosauři od Pekelného potoka, ze souvrství Hell Creek (o němž právě pojednává) byl jediným známým velkým teropodem proslulý Tyrannosaurus rex. Vědělo se také, že se zde vyskytovalo zřejmě hned několik rodů dromeosauridů (menších “srpodrápých” teropodů), většinou však byli známí jen podle zubů a nikoliv kompletnějších koster. Nyní se situace změnila v obou případech díky novým objevům v Montaně a Jižní Dakotě. Začněme tedy oním velkým teropodem. Je jím dosud neznámý obří oviraptorosaur (zřejmě druhotně všežravý opeřený teropod, příbuzný mongolskému oviraptorovi), jehož obří otisky stop objevil paleontolog Mike Triebold v okrese Harding (Jižní Dakota) již roku 1997. Ichnofosílie měly podobu konkrecí a tvoří celou unikátní sérii otisků stop. Největší dosahují délky až 60 centimetrů, což znamená, že šlo o mnohem větší jedince, než o jakých máme zatím ze Severní Ameriky kosterní záznamy. Pro srovnání uveďme, že největší tyranosauří stopy měří na délku asi 70-90 centimetrů. Z velikosti a vzdálenosti stop se dá vyčíst, jak rychle se neznámý obří  oviraptorosaur pohyboval, jakým způsobem kráčel, jakým podkladem se procházel a mnoho dalších zajímavostí o jeho paleoekologii. V tomto směru jsou zkamenělé otisky stop podstatně zajímavějším materiálem než samotné kosti. Kosterní fosílie mohou ležet na nepřirozeném místě, kam například jejich mrtvého majitele odnesl proud řeky. Naproti tomu zkamenělé stopy jsou skutečnou fotografickou momentkou z pravěku, úsek pouhých několika vteřin zachovaný v čase a odkrytý po desítkách milionů let. Jak ukázal další nedávný objev, velké zkameněliny cenagnatidních oviraptorosaurů již byly v souvrství Hell Creek odkryty také. Stejně jako v případě stop však teprve čekají na své vědecké publikování. Již teď ale můžeme konstatovat, že tyranosaurus nebyl jediným větším teropodem v rámci sedimentů souvrství Hell Creek. Ve stejném prostředí se pohybovali také mohutní, možná až osm metrů dlouzí oviraptorosauři, soupeřící s čínským gigantoraptorem (G. erlianensis) o titul největšího zástupce celé skupiny.

Acheroraptor žil ve stínu obřího tyranosaura, kterému rozhodně potravně nekonkuroval. Možná se ale občas přiživil na jeho úlovcích. Zde dva zástupci tohoto rodu hodují na uloveném triceratopsovi. Moc času k sycení už jim ale nezbývá… Kredit: Julius Csotonyi

Dalším novým přírůstkem do rodiny teropodů tohoto souvrství je Acheroraptor temertyorum, na jehož vědeckém popisu se podílel i proslulý kanadský paleontolog Philip J. Currie. Z čelistních kostí a zubů, objevených v Montaně, odhadli vědci délku tohoto dromeosaurida přibližně na tři metry a jeho hmotnost asi na 40 kilogramů. Byl menším dvounohým dravcem, lovícím dinosaury i jiné obratlovce zhruba do velikosti ovce. Vzhledem k tomu, že vážil asi 150krát méně než tyranosaurus, rozhodně nebyl jeho přímým potravním konkurentem. Žil ve stejné době, tedy před 67 až 66 miliony let, na samotném konci éry dinosaurů. Je tak zřejmě vůbec nejmladším dosud popsaným zástupcem své čeledi, zhruba o 5 milionů let mladším, než známější asijský Velociraptor mongoliensis. Tomu odpovídá pozice fosílií, ležících nedaleko známé hranice K-T. Fosílie objevili komerční sběratelé v srpnu roku 2009, později je zakoupilo kanadské Royal Ontario Museum. Acheroraptor nám poskytuje lepší a kompletnější obraz o podobě dávných svrchnokřídových ekosystémů, ve kterých byl nesporným vládcem mocný Tyrannosaurus rex. Jak ale ukazují nové objevy, nebyl rozhodně jediným postrachem svého okolí, i když stále zůstává tím nejděsivějším, s čímž by se pomyslný lidský cestovatel časem mohl setkat…

Hezké prožití vánočních svátků přeje všem občasným i pravidelným čtenářům blogu…jeho autor

Odkazy:

http://rmdrc.blogspot.cz/2013/12/giant-oviraptor-tracks-from-hell-creek.html

http://news.ualberta.ca/newsarticles/2013/december/newly-discovered-raptor-lived-alongside-t-rex

http://phenomena.nationalgeographic.com/2013/11/27/pearl-the-mystery-dinosaur/

http://en.wikipedia.org/wiki/Acheroraptor

…a autorova nová kniha

Dnes nelze začít jinak než připomenutím jednoho netradičního výročí, úzce souvisejícího s dějinami paleontologie. Přesně před 160 lety (31. 12. 1853) se v Londýně konala okázalá večeře pro tehdejší smetánku. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, kdyby se ovšem onen banket neodehrával přímo v dinosauřích útrobách. V lokalitě zvané tehdy Sydenham Hill právě dokončoval své betonové dinosauří modely umělecký sochař Benjamin Waterhouse Hawkins (1807 – 1894), vedený proslulým přírodovědcem Richardem Owenem (1804 – 1892), který o pouhých 12 let dříve dinosaury jako skupinu pojmenoval. Masivní modely o hmotnosti až 30 tun byly určeny pro park u Křišťálového paláce  a staly se vůbec prvními plastikami dinosaurů, zhotovenými v životní velikosti. Stůl pro deset osob byl tehdy kuriózním způsobem umístěn v jednom z nedokončených modelů iguanodona (dalších jedenáct hostí pak mělo prostřeno u jiného stolu hned vedle modelu). Událost vešla v obecnou známost vzhledem k nevšednímu zájmu britských médií a dinosauři tak i díky této události pomalu vstoupili do povědomí širších vrstev obyvatel. Krásné a umělecky hodnotné modely jsou po rekonstrukci stále k vidění v londýnském Crystal Palace Park a patří pdnes plným právem k britským pamětihodnostem první třídy.

Okázalá hostina nejen pro významné osobnosti vědy trvala až do ranních hodin 1. ledna 1854 a dle dobového svědectví byli odcházející hosté značně společensky znaveni. To jim ovšem nebránilo energicky zahodit mravy gentlemanů a hlasitě napodobovat řev iguanodonů. Zdroj: Wikimedia Commons

V souvislosti s touto zmíněnou událostí si pak dovolím ještě jedno osobnější oznámení. Právě o této i mnoha dalších zajímavých epizodách z dějin výzkumů dinosaurů bude totiž podrobně pojednávat také moje nová kniha, kterou v těchto dnech právě dokončuji. Její pracovní název zní Objevy pod vrstvami času a měla by vyjít někdy na jaře nadcházejícího roku. Další informace si zatím nechám pro sebe, ostatně ještě by ani neměly být zveřejňovány. O konkrétních termínech a jiných souvisejících novinkách se samozřejmě včas dočtete i na tomto blogu. A jak dnešní příspěvek zakončit? Závěrem už samozřejmě zbývá jen popřát úspěšný a šťastný rok 2014 všem slušným návštěvníkům blogu. Rok 2013 je již téměř minulosti; byl nejen z paleontologického hlediska velmi úspěšný,  snad tedy bude přesně takový i rok příští…

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Crystal_Palace_Dinosaurs

http://cpdinosaurs.org/

http://www.strangescience.net/hawkins.htm

…aneb když arabská poušť byla plná (druhohorního) života

Dinosauři byli (a stále jsou) v podstatě kosmopolitní skupinou suchozemských obratlovců, jejichž zkameněliny dnes známe prakticky ze všech kontinentů světa. Nikoho už nepekvapí, že kromě “dinosauřích velmocí” typu Číny, Mongolska, Argentiny nebo USA známe zkameněliny této skupiny také ze států jako je Uzbekistán, Uruguay, Chorvatsko nebo třeba Laos. Ostatně i Česká republika se těší již několika vlastním dinosauřím fosíliím, o kterých i na tomto blogu bude rozhodně ještě řeč. Nově se ke státům s dinosauřím fosilním potenciálem zařadila také Saúdská Arábie, a to díky výzkumu mezinárodního vědeckého týmu ze Švédska, Austrálie a samotné Saúdské Arábie. Zdejší oblast přitom objevům druhohorních terestrických fosílií příliš nepřeje, protože v dané éře byla většina území tohoto státu pod hladinou moře a tvořila částečně jakýsi severovýchodní okraj afrického subkontinentu. Vědcům, mezi které patří také známý australský paleontolog Thomas H. Rich, se podařilo najít a poprvé také identifikovat zkamenělé dinosauří zuby a obratle, které nyní popsali ve vědeckém periodiku PLOS ONE.

Přibližný vzhled hlavy nově popsaného abelisauridního teropoda ze Saúdské Arábie. Kredit: Deviant Paleoart, Wikimedia Commons

Dinosauří zkameněliny byly v podobě neidentifikovatelných fragmentů známy ze Saúdské Arábie i dříve. Teprve nové objevy však skutečně odhalují první konkrétní představu o biodiverzitě dávných neptačích dinosaurů této části Arabského poloostrova. Objevené zuby teropodního dinosaura jsou natolik dobře zachované, že lze identifikovat i skupinu, do které patřil – totiž abelisauridy. Zřejmě vypadané zuby patřily dravci, který možná ohlodával kořist v podobě jakéhosi velkého sauropoda. Z něho byly objeveny charakteristicky tvarované ocasní obratle. Zatímco teropod, příbuzný madagaskarskému majungasaurovi,  dosahoval délky asi šest metrů, obří sauropod ze skupiny titanosaurů mohl měřit až kolem dvou desítek metrů. Zkameněliny byly objeveny na severozápadě království, nacházející se nedaleko Rudého moře. Sedimenty mají přitom svrchnokřídové stáří, jsou staré asi 72 milionů let. Nejvýznamější na celém objevu je ale skutečnost, že nyní už víme, kde v budoucnu další dinosauří fosílie hledat. Jak je dobře známo, nejobtížnější je vždycky najít první fosílii, ostatní už se při troše štěstí objeví brzy také. Počkejme si tedy, jaké další fosilní poklady na nás na území Arabského poloostrova ještě čekají.

Odkazy:

http://www.sciencedaily.com/releases/2014/01/140107092829.htm

http://www.plosone.org/article/info%3Adoi%2F10.1371%2Fjournal.pone.0084041

http://en.wikipedia.org/wiki/Saudi_Arabia

…a nechybí ani kanibalismus

Takzvané smrtelné pasti jsou významným a pozoruhodným paleontologickým fenoménem, který se jednou za čas objeví a ukáže nám dávno zmizelý svět dinosaurů v poněkud živějších barvách. Podobné přírodní pasti známe již z mnoha míst světa, například z čínského Liao-ningu (kde před 160 miliony let skončili jako oběti tyranosauroidi guanlongové), dále z několika míst Evropy nebo Severní Ameriky (např. proslulé Cleveland Lloyd Dinosaur Quarry, kde na jednom místě zahynuly desítky jedinců dravých alosaurů). Nyní se k výčtu podobných lokalit připojuje také jiné místo ve státě Utah. Ve spodnokřídových vrstvách o stáří asi 125 milionů let, nacházejících se nedaleko města Moab, objevili paleontologové možná jeden z nejsenzačnějších objevů posledních let. Již v červnu loňského roku se v médiích objevila zpráva, že vědci získali fosilní materiál hned z několika jedinců největšího známého dromeosaurida utahraptora (Utahraptor ostrommaysorum). Celá smečka děsivého několikametrákového dinosaura, příbuzného mnohem menšímu mongolskému  velociraptorovi zde uvízla v tekoucím písku, který se zároveň stal hrobem i dvěma býložravým ornitopodům, nejspíš druhu Hippodraco scutodens, vědecky popsaného až roku 2010. Jak uvádí paleontolog James Kirkland, může se jednat o nejvýznamnější objev na této lokalitě za celých 40 let výzkumů.

Moderní představa utahraptora. Tento obří dromeosaurid dosahoval dvojnásobné délky a desetinásobné hmotnosti oproti převážné většině svých příbuzných. Při délce až sedm metrů totiž vážil kolem 500 kilogramů. Kredit: Emily Willoughby, Wikimedia Commons

Jak predátor, tak i jeho kořist se totiž dochovali v podobě několika jedinců v různých věkových stadiích. V případě utahraptorů se jedná o pozůstatky nejméně šesti zvířat, z toho dvou dospělců o délce 5 až 6 metrů, tří mláďat o velikosti krocana a jednoho úplně malého jedince, který byl navíc pojídán jiným dravcem (jak dokládají výmluvné otisky zubů na kostech jeho nohy). Sedimentologický výzkum také ukázal, že past měla podobu tzv. tekoucího písku, nikoliv bažiny nebo močálu. Utahraptory do pasti nejspíš nalákala dvojice již uvízlých ornitopodů rodu Hippodraco, z nichž jeden byl plně dospělý a druhý představoval mládě. Tyto fantastické nálezy více jedinců na jedné lokalitě zvyšují možnost, že bude opět o něco lépe pochopena ontogeneze zmíněných dinosaurů, a že se dozvíme více o jejich růstu a dospívání. Fosílie byly objeveny ve strmém terénu a je k nim poměrně složitý přístup. Vzhledem k hmotnosti sádrou obalených bloků, z nichž největší váží celých 5 tun, je přeprava zkamenělin do Utažského muzea přírodní historie v Salt Lake City značně obtížným a riskantním úkolem. Doktor Kirkland se proto snaží opatřit na přepravu helikoptéru. Jak sám připomíná, utahraptora sám v roce 1993 popsal a vnímá ho tedy jako “své dítě”. Věří, že nový objev by nám mohl o tomto srpodrápém lovci, který je také hlavním hrdinou Bakkerova románu “Červený raptor”, prozradit ještě mnoho zajímavých informací.

Odkazy:

http://westerndigs.org/dinosaur-death-trap-found-in-utah-may-contain-raptor-family-horse-dragons-cannibalized-baby/

http://westerndigs.org/dinosaur-pileup-found-preserved-in-utah-desert/

http://en.wikipedia.org/wiki/Utahraptor

http://en.wikipedia.org/wiki/Hippodraco

….aneb zabiják z doby před T. rexem

Již v listopadu loňského roku se objevila v médiích zajímavá zpráva o objevu dosud zcela neznámého obřího teropoda, žijícího o 30 milionů let dříve než populární Tyrannosaurus rex. Jak se brzy ukázalo, patří dokonce mezi tři největší teropody, známé zatím ze Severní Ameriky (právě po mladším tyranosaurovi a naopak geologicky starším druhu Acrocanthosaurus atokensis). Vývojově blíže má přitom ke druhému z nich – je totiž rovněž zástupcem známé skupiny karcharodontosaurů (Carcharodontosauria). Akrokantosauři byli nicméně o nějakých 15 milionů let starší (žili v době před přibližně 113 miliony let). Jde také o první objev severoamerického zástupce této skupiny za posledních 63 let, protože zmíněný akrokantosaurus byl vědecky popsán roku 1950. Nový obří dravec dostal neobvyklé jméno Siats meekerorum (čte se údajně “si-eč”), a tím pokračuje v tradici posledních let, totiž stanovování jmen podle božstev či legendárních příšer místních domorodých kmenů. Příšerou tento teropod z Utahu ovšem skutečně byl, tedy alespoň by se nám tak nepochybně jevil. Objevený jedinec byl ještě nedospělý a plně nedorostlý, přesto se jeho délka blížila deseti metrům a hmotnost překračovala 2,5 tuny! Plně dospělý jedinec mohl být podle odhadů dlouhý až 12 metrů a vážit kolem 4 tun, což se již blíží velikostní kategorii tyranosaura. V době před 98,5 miliony let, tedy na počátku svrchní křídy, tak představoval nepochybně dominantního predátora svých ekosystémů.

Umělecká představa vzezření nově objeveného severoamerického neovenatorida rodu Siats. Tito draví obři dosahovali v dospělosti délky až 12 metrů a hmotnosti kolem čtyř tun. Podobně velkým teropodem zde byl až slavný Tyrannosaurus, který žil o 30 milionů let později. Kredit: Jorge Gonzales

Fosílie tohoto pozoruhodného dinosaura objevili v roce 2008 paleontologové Lindsey E. Zannová a Peter J. Makovicky v souvrství Cedar Mountain. Fylogenetická analýza řadí tohoto teropoda do skupiny Neovenatoridae, jejíž zástupci byli většinou spíše skromnějších rozměrů a štíhlejší tělesné stavby. Jejich zkameněliny známe z Evropy, Jižní Ameriky, Asie i Austrálie, v Severní Americe však jde o první nález svého druhu vůbec (akrokantosaurus patří do jiné skupiny – mezi karcharodontosauridy). Zajímavé je, co Siats vypovídá o evoluci obřích dravců na tomto kontinentu. Dříve se totiž nepředpokládalo, že by zde karcharodontosauři mohli dominovat tak dlouho. Je možné, že tento teropod už terorizoval také dávné formy kachnozobých a rohatých dinosaurů, přičemž tehdy ještě menší tyranosauroidi mohli občas také obohacovat jeho jídelníček. Siats je fakticky spíše nepřímým následovníkem svrchnojurského alosaura, než předchůdcem zcela nepříbuzného tyranosaura. Dokazuje, že tyranosauroidi byli po desítky milionů let drženi zkrátka obřími karcharodontosaury a jejich čas nadešel teprve s jejich vymizením snad někdy před 90 miliony let. Jak uvádí Lindsey Zannová, nový démon z Utahu sdílel ekosystémy s velkým množstvím dalších dinosaurů, včetně opeřených menších teropodů, ptakopánvých býložravců i s krokodýly, želvami a širokým spektrem dalších obratlovců. Nejzajímavější je ale fakt, že množství dinosauřích fosílií ze stejných vrstev zřejmě představuje dosud nepopsané druhy. V příštích měsících a letech se tedy můžeme těšit na další žhavé novinky ze světa severoamerických křídových dinosaurů.

Odkazy:

http://www.sciencedaily.com/releases/2013/11/131122084241.htm

http://en.wikipedia.org/wiki/Siats_(dinosaur)

http://en.wikipedia.org/wiki/Acrocanthosaurus

http://www.nature.com/ncomms/2013/131122/ncomms3827/full/ncomms3827.html

…aneb dinosaurus s příliš dlouhou lopatkou

Nezpochybnitelný fakt, že je Čína velmocí přes dinosauří fosílie, známe už dlouho. Každým rokem je z této nejlidnatější země světa popsáno až několik desítek nových rodů. Letos tomu zřejmě nebude jinak, hned jeden z prvních “přírůstků” roku 2014 je přitom velmi zajímavý. Jedná se o velkého (byť ne obřího) titanosaurního sauropoda, objeveného a popsaného spojeným týmem amerických a čínských vědců v čínské provincii Kan-su. Je zajímavé, že zatímco až do roku 1997 bylo z této oblasti známo jen velmi málo dinosauřích fosílií, dnes se jedná o jedno z center objevů nových čínských dinosaurů. Dobře to také koresponduje s trendem posledních let – od minulého desetiletí je totiž Čína na prvním místě v počtu platných rodů popsaných ze svého území (předstihla v tomto směru Spojené státy, viz příslušné články na tomto blogu). Ale zpět k novému dinosaurovi – jak již bylo řečeno, šlo o středně velkého sauropoda o délce asi 15 až 18 metrů a hmotnosti dvou nebo tří slonů afrických. Šlo však zřejmě ještě o nedospělého jedince, takže plně dospělé exempláře mohly být podstatně větší. Dinosaurus dostal vědecké jméno podobné jazykolamu – Yongjinglong datangi. Žil v období přelomu spodní a svrchní křídy, tedy asi před 100 miliony let. Nový titanosaur byl popsán na základě fosílií tří zubů, osmi obratlů, levé lopatky a pravé kosti loketní i vřetenní. Ty ležely již od roku 2008 v depozitáři a o jejich výzkum i následný vědecký popis uveřejněný v periodiku PLoS ONE se postarali tři čínští paleontologové a jejich americký kolega Peter Dodson. Představili tak světu nového čínského titána.

Silueta nového sauropoda s vyznačením objevených fosilních kostí. Lopatka sem jaksi nezapadá, a to velikostí ani tvarem. Ačkoliv dosahoval tento sauropod délky tenisového kurtu a hmotnosti mnoha tun, byl nejspíš ještě nedorostlým mládětem. Budoucí objevy v Kan-su snad prozradí více o jeho anatomii i maximálních rozměrech dospělých exemplářů. Kredit: University of Pennsylvania

Zajímavým znakem nového sauropoda je jeho extrémně velká a podivně tvarovaná lopatka, která s délkou téměř 2 metry jakoby ani nepatřila k ostatním kostem. Na rozdíl od běžných lopatek sauropodů je téměř rovná, nikoliv zahnutá, a k tělu čínského dinosaura pasuje jen pod velmi zvláštním úhlem. Některé kosti navíc nebyly plně srostlé, což odpovídá dosud rostoucímu jedinci. Plně dospělé exempláře tak mohly být ještě podstatně větší než tento. Za zmínku stojí také největší zub o délce 15 centimetrů nebo dobře zachované kosti přední končetiny (kost loketní a vřetenní), na kterých jsou ještě patrné rýhy pro ukotvení někdejších svalových úponů. Jeden krční a sedm hřbetních obratlů vykazují velké dutiny ve svých tělech, sloužící zaživa pro umístění vzdušných vaků. Ty pomáhaly dinosaurovi s odlehčením těla a dýcháním a představují také významný spojovací znak tohoto plazopánvého dinosaura a dnešních ptáků. Paleontologové se dále pokusili identifikovat nejbližší příbuzné nového sauropoda a určit tak jeho pozici na vývojovém stromě této skupiny. Došli k závěru, že představuje poměrně vyspělou a vývojově odvozenou větev asijských sauropodů. Je tak ve vývoji pokročilejší než například jiný čínský titanosaur Euhelopus. Podobá se spíše titanosaurům žijícím tisíce kilometrů daleko, konkrétně až v Argentině. Nový objev opět rozšiřuje známou druhovou rozmanitost těchto dinosaurů a dokládá, že v období spodní křídy šlo o velmi početnou a úspěšnou skupinu. Dlouho bylo přitom na základě nepříliš početných severoamerických nálezů sauropodů z tohoto období usuzováno, že dlouhokrcí giganti prožili svůj největší rozkvět již v juře a během křídy pak představovali spíše ustupující skupinu. Tento velmi zkreslený scénář je dnes již zcela neudržitelný. Na mnoha místech světa totiž sauropodi dominovali i v průběhu spodní a svrchní křídy.

Odkazy:

http://www.plosone.org/article/info%3Adoi%2F10.1371%2Fjournal.pone.0085979

http://www.sciencedaily.com/releases/2014/01/140129184853.htm

….nikoliv, není to mamenchisaurus ani supersaurus

Sauropodní dinosauři jsou dobře známí svými extrémně dlouhými krky, proti kterým je ten žirafí takřka neznatelný. V případě některých obřích dinosaurů přesahovala délka jejich krční páteře deset metrů, v extrémním případě snad dosahovala až k patnácti metrům. Rekordmanem byl v tomto ohledu zřejmě severoamerický diplodokid Supersaurus vivanae s délkou krku právě až kolem 14 metrů. Čínský Mamenchisaurus constructus jej s délkou 15 metrů dokonce překonával (maximální údaj hovoří o fantastických 18 metrech u druhu M. sinocanadorum). Enigmatický obr Amphicoelias fragillimus mohl mít také extrémně dlouhý krk (kolem 16 metrů), ale to je jen odhad založený na jediném ztraceném obratli. Přesto všechny tyto velikány jurského světa zahanbuje mongolský spodnokřídový titanosauriform Erketu ellisoni, popsaný v roce 2006. Jeho krk sice nebyl nejdelší v absolutním měřítku – dosahoval délky asi 8 metrů – ale zcela překonává všechny ostatní z hlediska poměrné délky ke zbytku těla. Krk totiž dosahuje dvojnásobku délky trupu! Tento středně velký sauropod se tak jevil jako podivný element dokonce i ve světě obývaném dlouhokrkými sauropody. Jako jeden z mála známých dinosaurů měl krk zřejmě delší než ocas. Jeho rodové jméno odkazuje k místním božstvům mongolského šamanismu, Erketu totiž patří k nejvyšším z 99 Tengri (božstev). Druhové jméno ellisoni je zase poctou Micku Ellisonovi, který se aktivně podílel na výzkumu pro Americké přírodovědecké muzeum.

…

Zřejmě nejdelším krkem ze všech sauropodů se mohl pyšnit čínský mamenchisaurus. Samotný krk dosahoval délky kloubového autobusu nebo tenisového kurtu. Erketu však překonává i mamenchisaura z hlediska poměrné délky krku. Kredit: ДиБгд, Wikimedia Commons

…

Zkameněliny dinosaura byly objeveny v roce 2002 v lokalitě Bor Guvé. Popsali je paleontologové Daniel Ksepka a Mark Norell v březnu 2006. Nález sestával z fosilních kostí končetin, šesti obratlů a několika dalších kosterních elementů. Bohužel však nebyla objevena lebka, což je škoda zejména z hlediska snahy o přesné systematické zařazení taxonu. Celkem se krk skládal ze 14 až 15 obratlů, tvořících dohromady přibližně osmimetrovou část páteře. Obratle byly značně prodloužené, zároveň ale také lehké (uvnitř byly dutiny a další anatomická přizpůsobení k celkovému zpevnění krku). Erketu byl nepochybně velmi zajímavým dinosaurem, kterého zatím bohužel příliš dobře neznáme. Výborně však dokládá, do jakých tvarových i velikostních extrémů dokázali sauropodi dohnat v průběhu evoluce své krky. Mongolský titanosauriform nedisponoval ani zdaleka nejdelším krkem ze všech sauropodů, zatím však kraluje z hlediska poměrné délky krku vůči zbytku těla. Přesný poměr bohužel určit nelze, nebyly totiž objeveny žádné dorzální obratle (i tak je ale odhad možný díky elementům kostry končetin). Zda však v případě erketu představovala tato přerostlá část těla produkt pohlavního výběru nebo skýtala i významné praktické využití, to už je otázka hodná dalšího výzkumu. Snad tedy vyprahlé sedimenty mongolské pouště Gobi nevydaly v případě dlouhokrkého dinosaura své poslední tajemství.

…

Odkazy:

http://www.nature.com/news/2006/060320/full/news060320-2.html

http://www.newcritters.com/2006/03/21/erketu-ellisoni-the-looooooong-necked-sauropod/

http://en.wikipedia.org/wiki/Erketu

Ksepka, D.T. & M.A. Norell, 2006. Erketu ellisoni, a long-necked sauropod from Bor Guvé (Dornogov Aimag, Mongolia). American Museum Novitates 3508: 1-16.

…

…kromě barvy jejich peří

O novém trendu v dinosauří paleontologii – výzkumu někdejších pigmentových buněčných organel melanozomů – již byla na tomto blogu několikrát zmínka. Již od roku 2008 víme, že stopy původních chemických komponent a mikrostruktur se ve zkamenělém peří dinosaurů a praptáků mohou do určité míry zachovat a poskytnout tak neocenitelné informace o jeho chemickém složení, stavbě a dokonce i barvě jejich majitele. V roce 2010 tak bylo například zjištěno, že drobný čínský teropod anchiornis byl zřejmě černobílý a na hlavě měl červenou nebo oranžovou “korunku”. Ocas o trochu většího kompsognatida sinosauropteryxe zase vykazoval oranžovo-bílé “žíhání”. Dnes již známe pravděpodobnou barvu opeření hned několika teropodních dinosaurů, a to praptáků i neptačích teropodů. Jejich počet bude do budoucna nepochybně narůstat. Mezitím se navíc objevují další možnosti, jak zachované pozůstatky melanozomů využít ve výzkumu. Jednou z cest je také implementovat poznatky o nich do interpretace dinosauří fyziologie nebo třeba reprodukčního chování. Jde o nově nastoupený směr výzkumu, který by mohl skýtat odpovědi na mnohé dosud jen váhavě pokládané otázky.

Přehledné schéma, znázorňující tvar melanozomů a typ tělesného pokryvu různých vývojových skupin suchozemských obratlovců. Peří už zdaleka není jen výsadou ptáků, což ostatně víme již bezmála dvacet let. Kredit: Li et al. (autoři studie)

Vědecký tým z Texaské univerzity v Austinu analyzoval srst, vlákna i peří suchozemských obratlovců, přičemž porovnávali melanozomy 181 současných a 13 vyhynulých druhů živočichů. Melanozomy jsou pigmentové buněčné organely, které obsahují melanin, barvivo absorbující světlo, běžné u obratlovců. Výzkum ukázal, že žijící zástupci krokodýlů, želv a šupinatých plazů vykazují mnohem menší diverzitu ve tvaru melanozomů, než je tomu u “teplokrevných” savců a ptáků. Malá různorodost tvaru melanozomů u ektotermních zvířat naznačuje nízkou korelaci k barvě. Podobně jsou na tom také “pyknovlákna” ptakoještěrů a protopeří některých vývojově primitivnějších dinosaurů – také u nich se objevují zejména sférické melanozomy a je malá šance, že bude někdy s dostatečnou mírou jistoty rozluštěna jejich barva. Opačně jsou na tom pokročilejší pera ptačího typu (jaké mají vyspělejší maniraptoři), v rámci kterých lze sledovat doslova explozi v diverzitě tvarů melanozomů a zároveň i barev. U těchto dinosaurů a praptáků je tedy mnohem větší šance, že se podaří jejich barvu (resp. barvu jejich opeření) rozluštit. Zdá se, že rozvoj tvarů melanozomů je ovlivněn procesy, které mají vliv také na rychlost metabolismu, složité chování a funkce nervového systému nebo třeba reprodukci. Zřejmě tedy nepřímo koreluje s fyziologickou vyspělostí organismů. Nové výsledky výzkumu budou hrát nepochybně roli v dalším výzkumu fyziologie, reprodukčního chování i barvy opeření teropodů a jiných vyhynulých i žijících obratlovců.

Odkazy:

http://www.sciencedaily.com/releases/2014/02/140212132753.htm

http://en.wikipedia.org/wiki/Feathered_dinosaur

Quanguo Li, Julia A. Clarke, Ke-Qin Gao, Chang-Fu Zhou, Qingjin Meng, Daliang Li, Liliana D’Alba, Matthew D. Shawkey. Melanosome evolution indicates a key physiological shift within feathered dinosaurs. Nature, 2014; DOI: 10.1038/nature12973

…aneb čím je vlastně Huaxiaosaurus?

Jak ukázaly zejména čínské objevy gigantických kostí kachnozobých dinosaurů, právě tato skupina ornitopodů (Ornithopoda) se může pyšnit největšími rozměry snad i mezi všemi suchozemskými obratlovci – samozřejmě s ojedinělou výjimkou v podobě sauropodních dinosaurů. Některé kosterní elementy hadrosauridů z Mexika a Číny jsou tak obrovské, že se jejich majitelé dokonce vyrovnají i středně velkým sauropodům a přitom dalece překonávají všechny teropody, ostatní ptakopánvé dinosaury nebo i obří kenozoické synapsidy (včetně indrikotérií, mamutů a slonů). Který z kachnozobých dinosaurů, obvykle dlouhých “jen” asi 8 – 10 metrů a vážících kolem tří tun, byl ale největší? Zatím se zdá, že nejjistějším odhadem je vskutku kolosální Shantungosaurus giganteus, popsaný již v roce 1973 z východočínské provincie Šan-tung. Kromě čelistí se zubními bateriemi a obsahem až 1500 zubů nás zaujmou skutečně zejména masivní rozměry tohoto býložravého dinosaura. Vždyť svojí (původně odhadovanou) asi čtrnáctimetrovou délkou a hmotností kolem devíti tun výrazně překonává například i tyranosaura. Jen lebka čínského obra dosahuje délky kolem 163 centimetrů a průměrně velcí severoameričtí příbuzní typu korytosaura nebo parasaurolofa vedle něho působí takřka jako trpasličí ostrovní formy. O šantungosaurovi jsem ale psal na blogu již dříve, proto jej nyní opusťme a podívejme se na další uchazeče o nepsaný titul největšího ptakopánvého dinosaura. Oba kandidáti pochází rovněž z Číny a popravdě – oba mohou ve skutečnosti představovat jen velmi vzrostlé exempláře šantungosaura.

…

Anatomicky nesprávně smontovaná kostra obřího hadrosaurida šantungosaura, žijícího v období pozdní svrchní křídy (před 70 miliony let) na území východní Číny. Tento exemplář měří kolem 13 metrů na délku, jak ale ukázal objev z roku 2008, tito dinosauři mohli být ještě o pět metrů delší a dosahovat rozměrů středně velkých sauropodů. Kredit: Rolfmueller, Wikimedia Commons

…

V roce 2007 byl – opět ze Šan-tungu – popsán Zhuchengosaurus maximus, obr s délkou 16,6 metru. V roce 2011 však přišli další čínští paleontologové s podrobným rozborem fosílií tohoto domněle validního druhu a na základě výzkumu anatomie, ontogeneze a tafonomie fosílií přeřadili “žučengosaury” do rodu Shantungosaurus. Vše se zdálo být jasné, jenže ve stejném roce (2011) byl světu představen dodnes poněkud kontroverzní Huaxiaosaurus aigahtens, jehož udávané rozměry jsou téměř fantastické. Tento saurolofin je znám podle téměř kompletní kostry, objevené v březnu roku 2008 opět v Šan-tungu a v sedimentech, které ukrývají také zkameněliny šantungosaura nebo třeba ceratopsida rodu Sinoceratops. Fosílie obřího dinosaura byla vyproštěna v bloku horniny o ploše 20 čtverečních metrů a vykazuje skutečně impozantní rozměry. Jen stehenní kost měří na výšku 170 – 172 cm, kost holenní pak 145 – 147 cm. Přední končetiny byly podstatně kratší, dohromady nepřesahovaly výšku 2 metry (z toho pažní kost měřila asi 92 – 98 cm a byla velmi robustní). Odhad celkové délky huaxiaosaura činí až 18,7 metru, ačkoliv nechybí ani odhady “pouze třináctimetrové”. Hmotnost je pak odhadována asi na 7 až 20 tun, vzhledem k udávaným rozměrům by se však měly blížit spíše onomu vyššímu číslu. Výška dinosaura, pokud by byl restaurován v nepřirozené pozici “trojnožky” – stojící na zadních a opírající se o ocas – by přesahovala 11 metrů, tedy skoro stejně jako například u brachiosaura! Šlo tedy skutečně o gigantického dinosaura, který by velikostně “strčil do kapsy” i většinu menších sauropodů. Dnes se ale převážná část paleontologů shoduje na tom, že se o žádný nový rod nejedná – zřejmě máme co do činění s gigantickým (velmi starým?) exemplářem dobře známého šantungosaura…

…

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Huaxiaosaurus

http://en.wikipedia.org/wiki/Shantungosaurus

http://everythingdinosaurs.weebly.com/huaxiaosaurus.html

Zhao Xijin, Wang Kebai, & Li Dunjing. (2011). “Huaxiaosaurus aigahtens.” Geological Bulletin of China 30 (11):1671–1688.

…

….aneb který byl objeven nejdříve?

Nesporný fakt, že i mnozí neptačí dinosauři byli částečně nebo dokonce zcela pokryti pernatým integumentem, je známý a potvrzený již téměř dvě desetiletí. Který dinosaurus byl však objeven s otisky vláken nebo peří jako první? Známý je samozřejmě Sinosauropteryx prima (v překladu “první čínské ještěří křídlo”), malý spodnokřídový teropod z čínské provincie Liaoning. Tento  asi metr dlouhý a půl kilogramu těžký kompsognatid žil před 124 miliony let a na těle měl jakýsi vláknitý pokryv těla, vzdálené podobný prachovému peří. Vědecky byl popsán na podzim roku 1996 a média jej oficiálně označila za první nesporný důkaz o tom, že i neptačí druhohorní dinosauři mohli být pokryti nějakým typem tělesného integumentu (dnes je paradoxně právě sinosauropteryx jakožto nositel filamentárního tělesného pokryvu občas zpochybňován, to ale nehraje pro doklady o tomto anatomickém znaku u ostatních dinosaurů žádnou roli). V roce 2010 byla dokonce publikována i studie o zbarvení ocasní části opeření sinosauropteryxe (viz příslušný článek na tomto blogu). Čínský “opeřený drak” se stal senzací a nadlouho byl obecně považován za historicky prvního neptačího dinosaura, u něhož bylo doloženo tělesné opeření. Jak se ale při zpětném pohledu ukazuje, sinosauropteryx nebyl první, ba dokonce možná ani druhý v pořadí. Dostali se před něj hned dva další teropodi, přičemž ani jeden z nich nebyl objeven v Číně.

Přibližná podoba avimima, prvního neptačího dinosaura, u něhož byly objeveny přímé doklady pernatého pokryvu těla. V roce 1987 o nich publikoval zprávu paleontolog Sergej Kurzanov, který tohoto oviraptorosaura také o šest let dříve popsal. Kredit: Matt Martyniuk, Wikimedia Commons

Začněme druhým v pořadí, španělským ornitomimosaurem druhu Pelecanimimus polyodon. Ten byl popsán v roce 1994 ze sedimentů proslulého spodnokřídového souvrství Las Hoyas o stáří kolem 130 milionů let. Tento asi 2,5 metru dlouhý, velmi štíhlý a lehce stavěný běžec získal své jméno podle ohromného počtu zubů, pro tzv. “pštrosí dinosaury” zcela nezvyklého. Zatímco většina vývojově pokročilých ornitomimosaurů byla zcela bezzubá, pelekanimimus (v překladu “napodobitel pelikána”) měl zubů hned 220. Skvělá kvalita uchování zkameněliny ukázala, že tito dinosauři byli vybaveni jakýmsi měkkým hřebínkem z kůže nebo rohoviny na horní straně hlavy a hrdelním vakem na krku. Kromě otisků holé kůže byly objeveny také struktury, jejichž původ není zcela objasněn – může jít o otisky vláknitého pokryvu těla nebo jen otisky svalových vláken. Ani pelekanimimus však není nejstarším dochovaným dokladem o opeření dinosaurů – ostatně za ten by mohl být považován i “prapták” archeopteryx, jehož první pero bylo objeveno již roku 1860. Skutečně nejstarším historickým příkladem tohoto druhu je však mongolský oviraptorosaur druhu Avimimus portentosus, popsaný roku 1981. Avimimus (“napodobitel ptáka”) byl opět velmi malý, asi 1,5 metru dlouhý obyvatel svrchnokřídové pouště Gobi, který se zde proháněl v době před asi 70 miliony let. V roce 1987 popsal ruský (tehdy ovšem ještě sovětský) paleontolog Sergej Kurzanov přítomnost ulnárních papil – jakýchsi dolíků na kostech loketních, které zřejmě sloužily jako místa pro ukotvení obrysových per avimima. Jde o poměrně přesvědčivý důkaz o tom, že tito podivní dinosauři s relativně velkou mozkovnou byli zaživa opeření a podobali se do značné míry dnešním “pozemním” nelétavým ptákům. Právě avimimus je tedy nejstarším doloženým opeřeným dinosaurem z kategorie neptačích druhohorních teropodů.

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Avimimus_portentosus

http://en.wikipedia.org/wiki/Pelecanimimus_polydon

http://en.wikipedia.org/wiki/Sinosauropteryx_prima

http://en.wikipedia.org/wiki/Feathered_dinosaurs

…aneb portugalské monstrum se představuje

Již v roce 1979 byl z proslulých sedimentů Morrisonského souvrství v Coloradu popsán dosud neznámý velký teropod pod jménem Torvosaurus tanneri. Jak se brzy ukázalo, tento obří zástupce čeledi megalosauridů představoval v době pozdní svrchní jury (asi před 153 – 148 miliony let) jednoho z největších dravých dinosaurů vůbec. Při délce asi 10-11 metrů a hmotnosti 4 až 5 tun byl sice stejně dlouhý jako velcí jedinci alosaura (Allosaurus), hmotností jej ale dvojnásobně překonával. Masivní teropod tedy představoval dominantního predátora jurských severoamerických ekosystémů a je možné, že lovil i mláďata nebo nemocné jedince obřích sauropodů supersaurů (Supersaurus vivanae dosahoval délky až 35 metrů a hmotnosti kolem 40 tun). Jak se následně roku 2000 ukázalo, velmi podobní teropodi obývali ve stejné době také oblasti západní Evropy, konkrétně Portugalska. Ve zmíněném roce objevili paleontologové Octávio Mateus a Miguel Telles Antunes fosílie velkého teropoda v souvrství Lourinhã o stáří kolem 150 milionů let. Vzhledem k podobnosti s T. tanneri přiřadili tyto fosílie ke stejnému rodu. O šest let později udělali ještě odvážnější krok a materiál z Portugalska přímo zařadili do druhu T. tanneri. V roce 2012 však tým dalších vědců toto zařazení zpochybnil a portugalský teropod získal označení Torvosaurus sp. Významnou událostí z loňského roku se pak stal objev vajec s embryi, které mohly patřit právě torvosaurovi. Konečně se pak dostáváme k letošnímu roku, kdy spatřil světlo světa popis nového druhu obřího megalosaurida, totiž druhu Torvosaurus gurneyi.

…

Silueta T. gurneyi a vyznačené části zachovaných fosílií. Tento teropod nedosahoval rozměrů největších dravých dinosaurů z období křídy, mezi jurskými dravci ale s více než 4 tunami váhy nejspíš dominoval. Kredit: Hartman et al., PLOS ONE (Wikimedia Commons)

…

Dosud poněkud záhadný teropod tak definitivně získal své vlastní vědecké jméno a stal se dalším rozeznaným druhem rodu Torvosaurus. Dosahoval prakticky stejných rozměrů jako jeho severoamerický protějšek, přibližně desetimetrové délky a hmotnosti asi 4 – 5 tun. Tím představuje největšího dosud objeveného evropského teropoda, tedy největšího dravého dinosaura “starého” kontinentu. Nemůže se sice svými rozměry srovnávat s největšími křídovými spinosaury, karcharodontosaury nebo tyranosauridy, oproti většině jurských teropodů byl ale učiněným gigantem. Zkameněliny druhu T. gurneyi byly objeveny severně od Lisabonu a dnes je jejich vědecké označení poctou americkému spisovateli a ilustrátorovi Jamesi Gurneymu, autorovi slavné Dinotopie. Korunky ostrých zubů portugalského teropoda byly dlouhé kolem 10 centimetrů a celá lebka měřila na délku přibližně 115 cm. Jak se podrobným rozborem lebky ukázalo, T. tanneri a T. gurneyi se možná navzájem lišili počtem zubů (evrospký druh jich mohl mít méně) i tvarem čelistí. Torvosaurus (v překladu “Divoký ještěr”) byl blízkým příbuzným staršího anglického megalosaura (Megalosaurus bucklandi), který se roku 1824 stal vůbec prvním vědecky popsaným neptačím dinosaurem. Oproti tomuto střednějurskému ”bratránkovi” byl však torvosaurus mnohem mohutnějším teropodem, vážil možná až pětkrát tolik. Specializoval se nejspíš na lov sauropodů a rozmanitých ptakopánvých dinosaurů, kterých již bylo ze zmíněného portugalského souvrství popsáno přibližně osm rodů. Menší teropodi druhu Allosaurus europaeus a Ceratosaurus dentisulcatus se mu nejspíš ve vlastním zájmu vyhýbali…

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Torvosaurus

http://www.sciencedaily.com/releases/2014/03/140305191427.htm

http://www.sci-news.com/paleontology/science-torvosaurus-gurneyi-giant-dinosaur-portugal-01794.html

Christophe Hendrickx, Octávio Mateus. Torvosaurus gurneyi n. sp., the Largest Terrestrial Predator from Europe, and a Proposed Terminology of the Maxilla Anatomy in Nonavian Theropods. PLoS ONE, 2014; 9 (3): e88905 DOI: 10.1371/journal.pone.0088905

…tentokrát z chladného severu

Nálezy “bratranců” proslulého svrchnokřídového teropoda tyranosaura (Tyrannosaurus rex) jsou v poslední době velmi časté. Naposledy takto zaujal utažský Lythronax argestes, zřejmě nejstarší známý zástupce čeledi Tyrannosauridae. Blízcí příbuzní slavného obra z úplného konce křídy však žili také severněji od míst jeho nejčastějšího výskytu na severozápadě USA (Montana, Jižní Dakota, Wyoming). Nově publikovaný objev patří menšímu příbuznému T. rexe, který obýval v době před asi 69 miliony let oblast dnešní severní Aljašky, tedy jakýsi křídový “dálný sever”. Zkameněliny tohoto “trpasličího” tyranosaurida byly objeveny roku 2006 v lomu Kikak-Tegoseak v severoaljašské oblasti zvané North Slope Borough. Ve velmi nehostinné oblasti s méně než 10 000 obyvatel se nachází velmi bohatá naleziště dinosauřích fosílií, spadajících do souvrství Prince Creek o stáří 69 až 70 milionů let. Právě v nich byly objeveny fragmenty lebky, které letos popsali američtí paleontologové Anthony R. Fiorillo a Ronald S. Tykosky. Původně byly tyto fosílie řazeny k rodům Gorgosaurus a následně Albertosaurus, nyní jsou však považovány za pozůstatky samostatného rodu teropodního dinosaura. Snad jej nepotká osud dlouhodobě kontroverzního druhu Nanotyrannus lancensis, který je ve skutečnosti nejspíš jen mládětem T. rexe. Ačkoliv o validitě nového taxonu se kvůli velké fragmentárnosti dochovaného materiálu také mírně pochybuje, nepochybně jde o velmi zajímavý objev. A to zdaleka ne pouze kvůli zajímavému názvu nového dinosaura.

Velikostní srovnání různých teropodů. Největším exemplářem je slavná “Sue” o délce přes 12 metrů, nanuqsaurus je zde vyobrazen v tmavě modré siluetě. Za tyranosauridy se nacházejí také dva troodonti, větší exemplář se přitom vyskytoval společně s nanuqsaurem. Obývali chladné ekosystémy, jejichž střípky zůstaly zachovány v sedimentech souvrství Prince Creek. Kredit: Fiorillo, A. R.; Tykoski, R. S.; PLoS ONE

Nový tyranosaurid dostal vcelku důvtipné vědecké jméno Nanuqsaurus hoglundi. Rodové jméno vychází z jazyka místních domorodých obyvatel, v jejichž nářečí nanuq znamená “lední medvěd”. Druhové jméno je pak poctou filantropovi Forrestu Hoglundovi. Zkameněliny nanuqsaura sestávají pouze z úlomků lebky a spodní čelisti, v kompletním stavu by lebka měřila asi 60 – 70 cm (tedy zhruba polovinu velikosti lebky dospělého T. rexe). Holotyp s katalogovým označením DMNH 21461 je uložen v Dallaském muzeu přírodní historie a jeho stáří je odhadováno na 69,1 milionu let. Nanuqsaurus byl tedy přibližně o 2 miliony let starší než jeho větší příbuzný z jižnějších částí severoamerického kontinentu. Byl také podstatně menší, jeho délka dosahovala asi 5-7 metrů. Tvar lebečních kostí naznačuje, že měl nepochybně skvělý čich. Vzhledem k chladnému klimatu je také pravděpodobné, že povrch těla nanuqsaura byl pokryt pernatým “kožichem”, který chránil jeho tělesnou teplotu. Peří bylo předloni prokázáno také u ještě většího čínského tyranosauroida rodu Yutyrannus, proto je jeho výskyt u nanuqsaura velmi pravděpodobný. Zdá se, že nanuqsaurus je příkladem jakéhosi “podnebního nanismu”, výrazného zmenšení tělesných rozměrů kvůli dlouhodobému životu v chladném klimatu, kde je  podstatně menší i potravní nabídka. Po boku nanuqsaura se zde vyskytoval naopak větší příbuzný srpodrápého troodona z jižních oblastí, který představoval menšího lovce a jistou potravní konkurenci. Dinosauři z Aljašky představují již dlouhodobě důkaz faktu, že ani tito tvorové nebyli pouze obyvateli relativně teplých až tropických oblastí, ale že se dokázali velmi efektivně přizpůsobit velkému chladu, ať už jde o současnou Aljašku, Antarktidu, jižní Austrálii nebo třeba ruský Dálný Východ.

Odkazy:

 http://en.wikipedia.org/wiki/Nanuqsaurus

http://news.nationalgeographic.com/news/2014/03/140313-new-species-dinosaurs-tyrannosaurus-rex-animals-science/

http://www.nature.com/news/diminutive-dinosaur-stalked-the-arctic-1.14859

Fiorillo, A. R.; Tykoski, R. S. (2014). “A Diminutive New Tyrannosaur from the Top of the World“. PLoS ONE 9 (3): e91287. doi: 10.1371/journal.pone.0091287.

…aneb nový dinosaurus od Pekelného potoka

Již koncem minulého století byly z několika lokalit v souvrství Hell Creek na území států Montana a Jižní Dakota hlášeny objevy poměrně velkého zástupce dosud neznámého oviraptorosaura. Dostaly nejdříve provizorní označení cf. Chirostenotes, byly tedy podobné staršímu cenagnatidnímu oviraptorosaurovi tohoto rodového jména, popsanému již roku 1924. Později se ale ukázalo, že se zřejmě jedná o zcela nový rod teropoda. V roce 1998 pak byly objeveny dvě zkameněliny v okrese Harding na území Jižní Dakoty. Následně je preparoval paleontolog Michael Triebold a v březnu letošního roku se dinosaurus konečně dočkal svého oficiálního popisu i vlastního vědeckého názvu – Anzu wyliei. Matthew Lamanna z Carnegie Museum spolu s kolegy zvolili název podle sumerského opeřeného démona jménem Anzû (a zároveň stejnojmenné postavičky z počítačové hry). Druhové jméno je zase poctou vnukovi jednoho z štědrých podporovatelů zmíněného muzea, muži jménem Wylie J. Tuttle. Jedním z paleontologů, kteří se účastnili popisu je také mladý Tyler Lyson, který se proslavil objevem “dinosauří mumie” Dakoty v roce 1999. Čtyři známé fosílie dávají dohromady poměrně dobrou představu o velikosti i tvaru těla nového dinosaura. Není divu, že média už si pospíšila s promyšlenou přezdívkou pro tohoto tvora – nazvala jej vcelku vtipně “kuřetem z pekla”.

Kostra nového oviraptorosaura v Carnegie Museum of Natural History. Tento kasuárovi podobný teropod dosahoval hmotnosti čtyř dospělých osob a sdílel své životní prostředí i s takovými dinosauřími celebritami, jako byl tyranosaurus nebo triceratops. Kredit: Tadek Kurpaski, Wikimedia Commons

Anzu byl objeven ve vrstvách nejmladších druhohor, pocházejících až z konce geologického stupně maastricht. Jeho stáří tedy činí asi 67 – 66 milionů let a byl současníkem slavných taxonů Tyrannosaurus rex, Triceratops horridus, Ankylosaurus magniventris nebo třeba Pachycephalosaurus wyomingensis. Oproti nim rozhodně nevynikal svými rozměry, přesto byl na poměry čeledi Caenagnathidae v podstatě obrem. Ještě větší byl pouze čínský Gigantoraptor, ten ovšem představuje s hmotností 1,4 – 3,2 tuny velikostní kategorii sám pro sebe. Anzu vážil asi 200 až 300 kilogramů, jeho výška ve hřbetu činila 1,5 metru (celková pak asi 2 metry) a délka vzhledem ke krátkému ocasu “pouze” kolem tří metrů. Jeho nápadnými znaky byly bezzubý zobák, dlouhé přední končetiny s mohutnými drápy a výrazný hřeben na lebce. Tím se nápadně podobal dnešnímu kasuárovi a snad se i podobně choval. Hřeben mohl mít signalizační funkci, rozhodně však nesloužil k obraně nebo soubojům. Tvořila jej totiž příliš tenká kost, která by silnější nárazy či tlak neustála. Dochované stopy poranění na kostech nasvědčují tomu, že tito dinosauři byli zřejmě v permanentním ohrožení ze strany predátorů (kromě tyranosaurů jimi mohli být také dromeosauridi rodu Acheroraptor, popsaní rovněž nedávno). Z hlediska ekologického představoval Anzu nejspíš rychle se pohybujícího potravního oportunistu, který využíval rozmanitých potravních zdrojů. Stejně jako jeho příbuzní z ekosystémů zachovaných v souvrství Hell Creek se dožil samotného tragického konce vlády neptačích dinosaurů na konci křídy.

Odkazy:

Wikipedie

http://www.abc.net.au/news/2014-03-20/chicken-from-hell-anzu-wyliei-feathered-dinosaur/5331422

http://smithsonianscience.org/2014/03/one-scary-chicken-new-species-large-feathered-dinosaur-discovered/

Lamanna, M. C.; Sues, H. D.; Schachner, E. R.; Lyson, T. R. (2014). “A New Large-Bodied Oviraptorosaurian Theropod Dinosaur from the Latest Cretaceous of Western North America”. PLoS ONE 9 (3): e92022. doi:10.1371/journal.pone.0092022

….rostlinného původu

Fantastické příklady zachování měkkých tkání a biomolekul z dávných geologických dob se v poslední době začínají množit jako příslovečné houby po dešti. Důvodem je nepochybně také neobvyklý rozvoj technologií a možností výzkumu, který často odhalí dosud netušené skryté poklady v již dávno známých vzorcích zkamenělin. Příkladem je právě nový výzkum vědců ve Švédsku, kteří se zaměřili na rostlinné fosílie z jurského období, zalité kdysi dávno v lávě. Vzorky objevil již v 60. letech minulého století farmář Gustav Andersson v lokalitě Korsaröd ve střední části regionu Skåne a daroval je Švédskému přírodopisnému muzeu ve Stockholmu. Na více než čtyři desetiletí pak fosilizované části kapraďorostů ležely pozapomenuty v depozitáři. Nyní jsou však opět na výsluní, a to doslova – jak ukázal podrobný laboratorní výzkum, tyto výtrusné rostliny z doby dinosaurů jsou zachovány až po tu nejjemnější vnitřní strukturu. Po neuvěřitelně dlouhou dobu 180 milionů let se ve zkamenělinách uchovala dokonce i buněčná jádra a jednotlivé chromozomy někdejšího organismu! Některá buněčná jádra byla dokonce zachycena v různých fázích dělení. Za úžasné zachování rostlin je nepochybně zodpovědná náhlá sopečná erupce a rychlé překrytí rostliny vulkanickým materiálem. V datování výrazně napomohla pylová zrna a vrstvy fosilního vulkanického popela, které určily spodnojurské stáří sedimentů. V dané době se na území dnešní Skandinávie rozkládala krajina plná sopek, obývaná nepochybně množstvím různých druhů dinosaurů (a dalších obratlovců i bezobratlých). Existuje tedy naděje, že se časem podaří objevit například i skvěle zachované fosilní pozůstatky těchto živočichů.

…

Zkamenělina kapradiny z období pozdní spodní jury. Kredit: Benjamin Bomfleur

…

Výzkum zahrnoval různé mikroskopovací techniky, průzkum rentgenovým zářením i zevrubnou geochemickou analýzu. Výslednou studii zveřejnila profesorka geologie Vivi Vajda z Univerzity v Lundu a její spolupracovníci Benjamin Bomfleur a Stephen McLoughlin z již zmíněného muzea. Práce vyšla před několika dny v prestižním vědeckém periodiku Science a vyvolala očekávanou vlnu zájmu nejen mezi paleobotaniky. Zmíněné kapradiny patří do čeledi podezřeňovitých, tedy Osmundaceae (jde o příbuzné dnešního druhu Osmundastrum cinnamomeum, který se však objevil až v období svrchní křídy) a svým zevnějškem i vnitřním uspořádáním jsou velmi podobné současným příbuzným. Představují tedy velmi konzervativní skupinu organismů, která se za celé geologické věky výrazně nemění. Kapradiny v širším smyslu jsou ostatně skupinou velmi starobylých cévnatých rostlin, které se na naší planetě objevily již v období starších prvohor (přinejmenším konec devonu, asi před 360 miliony let). Zkoumaný vzorek kmene, zkamenělý působením srážejících se hydrotermálních roztoků, měří pouze 5,8 x 4,1 cm. Porovnání velikosti buněčných jader vyhynulé kapradiny a současných druhů dokládá, že tyto rostliny jsou evolučně nesmírně stabilní. Dinosauři se tedy běžně setkávali s kapraďorosty, které se od dnešních druhů zase až tak výrazně neliší. Zkuste si na to vzpomenout, až se zase v přírodě setkáte s “učebnicovými” druhy těchto krásných archaických rostlin – papratkou samičí, kapradí samcem nebo třeba obrovskou hasivkou orličí…

…

Odkazy:

http://phys.org/news/2014-03-million-year-old-fossilized-fern-identical-modern.html

http://www.sciencedaily.com/releases/2014/03/140321101730.htm

http://www.newscientist.com/article/dn25269-lava-fossilised-this-jurassic-fern-down-to-its-cells.html#.UzQrWIUk-So

http://www.sciencemag.org/content/343/6177/1376

B. Bomfleur, S. McLoughlin, V. Vajda. Fossilized Nuclei and Chromosomes Reveal 180 Million Years of Genomic Stasis in Royal Ferns. Science, 2014; 343 (6177)

…